Aacute;ST III 3 страница

„Ty to nechápeš,“ zasténala. „To nebylo proti Alanovi, to bylo proti Esu! Esu Merrillovi! A ten si to zasluhuje!“

Nesmiřitelný hlas tety Evvie se vrátil: Pak si to zasluhuješ i ty, zlato. Zasluhuješ si to.

Dvacet minut po šesté hodině onoho úterního večera, když se bouřkové mraky přiblížily k městečku a šero vystřídala již skutečná tma, vešel do místnosti kanceláře šerifa důstojník státní policie, který nahradil Sheilu Brighamovou na dispečinku. Přešel kolem rozlehlého prostoru zhruba tvaru šestihranu, označeného páskou MÍSTO ZLOČINU a spěchal k místu, kde stál Henry Payton.

Payton byl rozcuchaný a vypadal nešťastně. Předchozích pět minut strávil s dámami a pány od tisku, a tak se cítil podobně jako vždy po podobných setkáních: jako kdyby ho namazali medem a pak donutili válet se v hromadě hyeního lejna, plného mravenců. Jeho prohlášení pro tisk také nebylo připravené tak dobře, jak by si býval přál. Reportéři televize na něj tlačili. Chtěli v době mezi šestou až půl sedmou živé vstupy s novými informacemi, tedy právě v době, kdy se vysílají místní zprávy – měli pocit, že ty živé vstupy prostě musí mít – a pokud jim nehodí nějakou kost, tak ho ve druhých zprávách v jedenáct hodin jistě rozcupují na kusy. Už ho vlastně stejně skoro rozcupovali. Téměř se jim podařilo dotlačit ho k přiznání, že nemá ani sebetenčí nitku, které by se mohl chytit. Neodešel z té narychlo svolané tiskové konference; on z ní prostě utekl.

Payton teď začínal zjišťovat, že měl možná Alana poslouchat pozorněji. Když přijel, tak se mu zdálo, že situace už je stabilizovaná. Teď o tom ovšem začal vážně pochybovat, neboť od chvíle, kdy celý případ převzal, se stala další vražda – nějaké ženy jménem Myrtle Keetonová. Její manžel je pořád ještě na svobodě; nejspíš vzal nohy na ramena a teď už je někde za horami – ale je také docela dobře možné, že si klidně vesele skotačí někde tady v tomhle zvláštním městečku. Chlapík, který svoji ženu umlátil kladivem. Jinými slovy perfektní psychopat.

Problém ovšem spočívá v tom, že on tyhle lidi nezná. Alan i jeho zástupce je znají, ale Alan i Ridgewick jsou pryč. LaPointe je v nemocnici a nejspíš doufá, že mu doktoři ten jeho nos zase srovnají. Hledal Clutterbucka – a vůbec ho nepřekvapilo, když zjistil, že ten se také někam vypařil.

Chtěl jsi to, Henry, ozval se mu v hlavě Alan. Dobře. Tak to teď máš. A pokud jde o podezřelé, co kdybys zkusil třeba telefonní seznam?

„Poručíku Paytone? Poručíku Paytone!“ Byl to jeho dispečer.

„Co je?“ zavrčel Henry.

„Mám na vysílačce doktora Van Allena. Chce s vámi mluvit!“

„O čem?“

„Neřekl. Jen mi pořád opakoval, že s vámi mluvit musí.“

Henry Payton se vydal do dispečerské kukaně se stále výraznějším pocitem, že na tom je asi stejně jako kluk, který se rozjede s kopce na kole bez brzd a po jedné straně má hlubokou rokli, po druhé vysokou skálu a za ním běží smečka hladových vlků s obličeji reportérů.

Vzal do ruky mikrofon. „Tady je Payton, přepínám.“

„Poručíku Paytone, tady je doktor Van Allen. Okresní ohledavač mrtvol.“ Hlas měl dutý a zněl jakoby z velké dálky, občas byl přerušovaný silnými výboji statické elektřiny. To bude ta blížící se bouřka, pomyslel si Henry.

„Ano, já vím, kdo jste,“ řekl Henry. „Vy jste vezl pana Beauforta do Oxfordu. Jak je mu? Přepínám.“

„Je –“

Krach pic bum chrum bzz.

„Ztrácíte se mi, doktore Van Allene,“ řekl Henry, snaže se mluvit co možná nejtrpělivěji. „Tak se mi zdá, že se k nám blíží pěkná bouřka. Můžete opakovat, co jste říkal? Přepínám.“

„Mrtvý!“ zakřičel doktor Van Allen přes praskání výbojů statické elektřiny. „Zemřel v ambulanci – ale nezdá se, že ho zabilo trauma ze střelby. Chápete? Nejsme přesvědčeni, že příčinou smrti tohoto pacienta bylo trauma ze střelby. Jeho mozek nejprve prošel atypickou edemií a pak praskl. Nejpravděpodobnější diagnózou bude, že v okamžiku zásahu střelami byla do jeho těla vpravena nějaká toxická látka – nějaká extrémně toxická látka. A tato stejná látka byla patrně příčinou toho, že i srdce mu doslova prasklo. Prosím, potvrďte příjem.“

No potěš pánbů, pomyslel si Henry Payton. Povolil si kravatu, rozepnul horní knoflík košile a pak opět stiskl tlačítko vysílání.

„Potvrzuji příjem vaší zprávy, doktore Van Allene – ale ať se propadnu, jestli to chápu. Přepínám.“

„Toxická látka byla nejspíš v kulkách zbraně, kterou byl zastřelen. Zdá se, že infekce zpočátku postupovala pomalu a pak nabrala rychlost. Máme dvě jasně ohraničené vějířovité plochy od míst zavedení – z rány na líci a rány na hrudi. Velmi důležité je –“

Krach pic bum chrum bzz.

„– ho má? Přepínám.“

„Opakujte to, doktore Van Allene.“ Henry přemítal, proč toho člověka prostě nenapadlo zavolat telefonem. „Opakujte to ještě jednou, prosím, přepínám.“

„Kdo má tu zbraň?“ ječel doktor Van Allen. „Přepínám!“

„David Friedman na balistice. Odvezl ji do Augusty.“

„Zajistil tu zbraň?“

„Ano. To je běžný postup.“

„Byl to revolver nebo automatická pistole, poručíku Paytone? To je teď nanejvýš důležité.“

„Automatická pistole.“

„Vytáhl zásobník?“

„To udělá v Auguste.“ Payton těžce dosedl do dispečerské židle. Náhle na něj padla únava.

„Ne! Ne, to nesmí! To nesmí udělat – rozumíte?“

„Rozumím,“ řekl Henry. „Nechám mu vzkaz v balistické laboratoři, aby ty zasraný patrony nechal v tom zasraným zásobníku, dokud kurva nezjistíme, co znamená tenhle poslední průser.“ Pocítil jakési dětinské potěšení, když si uvědomil, že jeho slova jdou do éteru… pak si ale uvědomil, že spousta reportérů venku ho poslouchá na svých monitorovacích přijímačích. „Heleďte, doktore Van Allene, o takovýchhle věcech se přece nemůžeme bavit přes vysílačku. Přepínám.“

„Jestli nás teď někdo poslouchá, je to úplně jedno,“ ozval se doktor Van Allen příkře. „Jde teď o otázku života a smrti člověka, poručíku – snažil jsem se vás sehnat po telefonu, ale nepodařilo se mi to. Řekněte tomu vašemu člověku, aby si dobře prohlédl ruce, zda na nich nemá nějaké poranění, záděry, škrábance. A pokud má na pokožce ruky sebemenší poranění, ať okamžitě vyhledá ošetření. Nemáme zatím ani tušení, zda toxická látka není třeba na zásobníku i na kulkách. A proti účinkům té látky nemá ani nejmenší šanci – je to smrtelná látka. Rozumíte?“

„Rozumím,“ slyšel se Henry říkat. Přál si teď být kdekoliv jinde, jen ne tady – ale když už tu je, alespoň by si přál, aby vedle něj stál šerif Alan Pangborn. Od doby, kdy dorazil do Castle Rocku, měl stále víc a víc pocit, jako kdyby stál na rozpálené vozovce asfaltky a nohama se bořil do asfaltu hlouběji a hlouběji.,,A co to je vlastně za látku?“

„Zatím nevíme. Žádný šípový jed, protože až do konce nedošlo k paralýze. A šípový jed je mimoto relativně bezbolestný, zatímco pan Beaufort značně trpěl. Teď víme jen, že to začalo pomalu a pak se to rozjelo jako dráha.“

„To je všechno?“

„Kriste pane,“ vybuchl Van Allen. „Vám to nestačí?“

„Ano, nejspíš ano.“

„Buďte rád –“

Srum, křáp, krak!

„Opakujte to prosím, doktore Van Allene. Opakujte to.“

Přes dmoucí se oceán vln statických výbojů zaslechl, jak mu doktor Van Allen říká: „Hlavně buďte rád, že jste tu pistoli zajistili. Že se nemusíte obávat žádných dalších škod. Přepínám.“

„V tom s vámi souhlasím, doktore. Konec.“

Cora Rusková zahnula na Main Street a pomalu kráčela k Nezbytným věcem. Přešla kolem světle žluté dodávky značky Ford Econoline, na bocích pomalované sloganem KANÁL 5 – POSLEDNÍ ZPRÁVY TV STANICE WPTD, avšak nezahlédla Danfortha „Cvalíka“ Keetona, hledícího na ni z kabiny vozu nevidoucíma očima. I kdyby ho zahlédla, stejně by ho nejspíš nepoznala; z Cvalíka se stal tak říkajíc nový člověk. A i kdyby ho poznala, nic by to pro ni neznamenalo. Cora teď měla svoje vlastní problémy a starosti. Měla ale především vztek. A nic z toho se netýkalo jejího mrtvého syna.

V jedné ruce Cora držela svoje rozbité sluneční brýle.

Měla pocit, že policie ji hodlá vyslýchat snad donekonečna… nebo alespoň tak dlouho, dokud ona nezešílí. Jděte pryč! chtělo se jí zakřičet na ně. Už přestaňte s těmi idiotskými otázkami na Briana! Jestli je v nějakém maléru, tak ho zatkněte, jeho otec to dá do pořádku – stejně se hodí jen na to, aby něco dával do pořádku; ale mě nechte na pokoji! Mám schůzku s Králem a nechci ho nechat čekat!

Jednu chvíli spatřila šerifa Alana Pangborna, opírajícího se o rám dveří mezi kuchyní a dvorkem, ruce založené na prsou, a už už byla v pokušení svěřit se mu – on by jistě pochopil. Ten není jako ti ostatní – je z městečka, určitě zná Nezbytné věci, určitě si tam také něco speciálního koupil, určitě by to pochopil.

Jenomže v tu chvíli k ní v duchu promluvil pan Gaunt, klidně a rozumně jako vždycky. Ne, Coro – nemluv s ním. Nepochopil by to. Není takový jako ty. Není to žádný znalec, nic si nekoupil. Řekni jim, že chceš jet do nemocnice za svým chlapcem. Tak se jich zbavíš, alespoň na čas. A pak už to bude jedno.

Řekla jim přesně tohle a fungovalo to bezvadně. Dokonce se jí podařilo uronit pár slziček – nemyslela přitom na Briana, nýbrž na to, jak smutný asi teď Elvis je, když se musí potulovat po Gracelandu bez ní. Chudáček Král!

Odešli všichni mimo dvou nebo tří, kteří zůstali v garáži. Cora neměla ani ponětí, co tam dělají či co se tam snad snaží najít – a bylo jí to konečně i jedno. Sebrala ze stolu svoje kouzelné sluneční brýle a spěchala nahoru. Jakmile byla v ložnici, svlékla se, lehla si na postel a nasadila si je.

Okamžitě byla zase zpátky v Gracelandu. Zaplavila ji úleva, očekávání a úžasná žádostivost.

Stoupala, klidná a nahá, po točitém schodišti do chodby v prvním patře, dekorované tapetami s divokým vzorem výjevů z džungle a široké skoro jako dálnice. Kráčela k zavřeným dvoukřídlovým dveřím na konci chodby. Bosé nohy jí šustily ve vysokém vlasu koberce. Natáhla ruce a prsty sevřela jejich držadla. Roztáhla křídla dveří a před ní se objevila Králova ložnice – místnost, kde všechno bylo černé a bílé: černé stěny, bílý vysoký koberec, černé závěsy na oknech, bílý lem na černých čelech postele; s výjimkou tmavomodrého stropu s tisíci zářícími elektrickými hvězdami.

Pak pohlédla na postel a okamžitě strnula hrůzou.

V posteli byl Král – ale nebyl tam sám.

Seděla na něm Myra Evansová a pohybovala se, jako kdyby jela na koni. Když Cora otevřela dveře, otočila Myra hlavu a pohlédla na ni. Král se dál díval na Myru a mrkal těma svýma ospalýma, nádherně modrýma očima.

„Myro!“ vykřikla Cora. „Co tady děláš?“

„No,“ řekla Myra samolibě, „každopádně tady neluxuju podlahu.“

Naprosto ohromená Cora zalapala po dechu. „No… no… no mě teda porazí!“ vykřikla, když se jí podařilo zase nabrat dech.

„Tak se klidně běž nechat porazit,“ řekla Myra, pohybujíc teď boky ještě rychleji, „a nezapomeň si přitom sundat ty příšerné brýle. Vypadají idiotsky. Zmizni odtud. Vrať se do Castle Rocku. Máme napilno… viď, Elvisi?“

„Přesně tak, zlato,“ řekl Král. „Máme napilno jako dvě berušky na koberci.“

Její zděšení se teď změnilo na vztek a ona strnulost s jakýmsi náhlým lupnutím pominula. Vrhla se na svoji tak zvanou přítelkyni v úmyslu vyškrábat jí její podvodné oči. Ale když zvedla paži s prsty sevřenými jako drápy, natáhla se Myra – nepřestávajíc ani na chvíli ve své hříšné jízdě – a strhla Coře z obličeje sluneční brýle.

Cora v překvapeném úleku zavřela oči…, a když je znovu otevřela, ležela opět sama ve své posteli. Její sluneční brýle ležely na podlaze s oběma skly roztříštěnými.

„Ne,“ zasténala Cora a kymácivě se zvedla z postele. Chtěla vykřiknout, ale nějaký vnitřní hlas – ne její vlastní – ji varoval, že by to mohli zaslechnout ti policisté v garáži a pak by určitě přiběhli. „Ne, prosím ne, prosím, prosíííííím –“

Pokusila se kousky rozbitých skel vložit zpět do zlatých obrouček, avšak nešlo to. I obroučky byly zlomené. A zlomila je ta zlá štětka jedna zkurvená. Zlomila je její přítelkyně Myra Evansová. Její přítelkyně, která se nějakým způsobem dokázala dostat do Gracelandu; její přítelkyně, která se teď, když se Cora snaží dát dohromady ten drahocenný předmět, nejspíš už nadobro rozbitý, miluje s Králem.

Cora vzhlédla. Místo očí teď měla jen dvě blýskající se černé štěrbiny. „Tak tohle porazí zase ji,“ řekla chraplavým šepotem. „O to už se postarám.“

Přečetla si ceduli na dveřích Nezbytných věcí, na chvíli se zamyslela a pak se vydala za roh do uličky, vedoucí k zadnímu vchodu do obchodu. Málem narazila na Francis Pelletierovou, právě z uličky vycházející a zastrkující si cosi do kabelky. Cora na ni ani nepohlédla.

Když byla asi v polovině uličky, spatřila pana Gaunta, sedícího za dřevěným stolem, postaveným v otevřených zadních dveřích jeho obchodu jako barikáda. „Ach, Coro,“ zvolal. „Už jsem si říkal, kdypak se asi zastavíte.“

„Ta štětka!“ vyštěkla Cora. „Ta jedna tuplovaná zakrslá štětka!“

„Promiňte, Coro,“ řekl pan Gaunt s dokonalou zdvořilostí, „ale nejspíš jste si zapomněla zapnout pár knoflíčků.“ Jedním, ze svých podivných, dlouhých prstů jí ukazoval na šaty.

Cora si na holé tělo natáhla první šaty, na které jí ve skříni padla ruka, a stačila si zapnout jen jejich horní knoflík. Pod ním se jí šaty rozevřely a odhalovaly pubické chlupy. Její břicho, nakynuté z dlouhodobého náporu obrovského množství trubiček, věnečků, punčových řezů a višní v čokoládě, konzumovaných během Santa Barbary (a řady dalších televizních seriálů), z nich přímo vytékalo.

„Koho to, kurva, zajímá?“ štěkla Cora.

„Mě tedy ne,“ souhlasil pan Gaunt vážně. „Čím vám mohu posloužit?“

„Ta štětka šuká s Králem. Rozbila mi moje sluneční brýle. Chci ji zabít.“

„Tak vy ji chcete zabít,“ řekl pan Gaunt, zvedaje obočí. „Nu, nemohu říci, že bych s vámi necítil, Coro, protože s vámi cítím. Možná si ale žena, která jiné ženě přebere jejího muže, zasluhuje žít. Normálně bych se k takové věci odmítal – ať už tak či onak – vyjadřovat; celý svůj život jsem byl obchodníkem a v srdečních záležitostech se moc nevyznám. Ale žena, která úmyslně zničí jiné ženě její nejcennější majetek… nu, to už je záležitost vážnější. Nemám pravdu?“

Začala se usmívat. Byl to tvrdý úsměv. Krutý úsměv Úsměv, naprosto postrádající sebemenší známky duševního zdraví. „Až moc kurva pravdu,“ řekla Cora Rusková.

Pan Gaunt se k ní na moment obrátil zády. Když stál ke Coře opět čelem, držel v ruce automatickou pistoli.

„Myslíte, že by se vám hodilo něco takového?“ zeptal se.

KAPITOLA DVACÁTÁ

Poté, co to Cvalík vyřídil s Myrtle, upadl do stavu hluboké deprese. Jako by ho opustil veškerý smysl pro účelové jednání. Musel myslet na Ně – celé město se Jimi hemžilo – avšak místo jednoznačného, spravedlivého hněvu, který ho přepadl před několika minutami, cítil teď jen únavu a pocit jakéhosi výpadku paměti. Příšerně ho rozbolela hlava. Paže a záda ho bolely od bušení kladivem.

Sklopil hlavu a spatřil, že stále ještě kladivo drží. Povolil sevření ruky, kladivo vypadlo na linoleum v kuchyni a všude kolem se rozstříkly kapičky krve. Stál a hleděl na ty skvrny skoro minutu s jakýmsi idiotským soustředěním. Svým rozmístěním mu nějak připomínaly krví načrtnutý portrét obličeje jeho otce.

Přes obývací pokoj se vlekl do pracovny, v chůzi si třel rameno a spodní část paže. Cinkání řetízku pout ho přivádělo k šílenství. Otevřel skříň, poklekl, začal se prodírat dovnitř přes vpředu visící šaty. Konečně se mu podařilo vyhrabat krabici s obrázkem závodících koníčků na víku. Vycouval nemotorně ze skříně (pouto se zachytilo za jednu z Myrtliných bot a on jí s mručivým zaklením mrštil do útrob skříně), krabici přenesl k pracovnímu stolu a posadil se. krabici před sebou. Ale místo i jen sebemenšího vzrušení pociťoval jen smutek. Sázenka na výhru je nepochybně nádherná, ale k čemu mu teď asi bude? Už vůbec nezáleží na tom, jestli všechny ty peníze vrátí nebo ne. Zavraždil svoji ženu. Nepochybně si to zasloužila – ale Oni se na to takhle dívat nebudou. Oni ho s radostí hodí to té nejhlubší, nejtemnější cely ve vězení Shawshank, kterou najdou – a klíče od ní zahodí.

Spatřil, že na víku krabice zanechává velké krvavé fleky a pohlédl na sebe. Poprvé si vlastně povšiml, že je celý zakrvácený. Jeho masité předloktí vypadalo, jako kdyby patřilo řezníkovi z chicagských jatek. Opět na něj padla dusivá, černá vlna deprese. Mučili ho… jistě. Ale on Jim přesto unikne. I přesto Jim unikne.

Vstal, totálně zničený, a pomalu se ploužil do patra. Cestou se začal svlékat; ještě v pokoji skopnul boty, u paty schodiště si stáhl kalhoty a v polovině schodiště se zastavil, aby si sundal ponožky. I ty měl prosáknuté krví. Nejhorší práci měl s košilí; stáhnout si košili s nasazeným poutem byla lopota téměř neskutečná.

Mezi vraždou paní Keetonové a Cvalíkovým loudáním se po domě a sprchováním uplynulo téměř dvacet minut. Kdykoliv během této doby mohl být bez jakýchkoliv problémů zatčen… ale na Lower Main Street došlo k předávání odpovědnosti a kancelář šerifa byla v téměř totálním chaosu, takže osoba Danfortha „Cvalíka“ Keetona prostě nebyla v tu chvíli nijak zajímavá. Když se vysprchoval, utřel se a navlékl si čisté kalhoty a tričko – neměl sílu natahovat si znovu košili s dlouhým rukávem – sešel zpátky do pracovny. Sedl si do křesla a opět hleděl na hru Sázenka na výhru v naději, že jeho deprese je jen nějaká pomíjivá záležitost, že se znovu přihlásí alespoň část jeho předchozího vytržení. Ale i ten obrázek na víku hry jakoby nějak vyšisoval – byl matný a nezřetelný. Tu nejživější barvu, kterou byl schopen zaregistrovat, představovaly šmouhy Myrtliny krve na druhém koni v pořadí.

Sejmul víko s krabice a nahlédl dovnitř. S úlekem zaznamenal, že cínoví koníčci různě popadali na všechny strany. I jejich barvy vybledly. Otvorem pro klíček k natažení strojku vykukoval kousek prasklého pera.

Někdo tu byl! okamžitě vykřiklo něco v jeho hlavě. Někdo to poničil! Někdo z Nich! Jim nestačilo, že zničili mě! Museli zničit i moji hru!

Ale nějaký hlubší hlas – možná už ztrácející se hlas jeho zdravého rozumu – mu šeptal, že to není pravda. Taková ta hra byla už od začátku, šeptal ten hlas. Jenže tys to prostě neviděl.

Vrátil se ke skříni s úmyslem přece jen vytáhnout pistoli. Je čas ji použít. Už ji nahmatal, když vtom zazvonil telefon. Cvalík ho zvedal velmi pomalu – byl přesvědčen, že ví, kdo je na druhé straně linky.

A nebyl zklamán.

„Nazdar, Dane,“ řekl pan Gaunt. „Tak jak se vede, když máme tak krásný večer?“

Дата добавления: 2015-10-29