Aacute;ST III 4 страница

„Příšerně,“ řekl Cvalík mrzutým a otráveným hlasem. „Svět patří zkurvencům. Chci se zabít.“

„Ale?“ Hlas pana Gaunta zazněl trochu zklamaně – nic víc.

„Všechno stojí za hovno. I ta hra, co jste mi prodal, stojí za hovno.“

„Ach, to bych velice pochyboval,“ odpověděl pan Gaunt, teď už poněkud příkřeji. „Veškeré svoje zboží pečlivě kontroluji, pane Keetone! Zkuste se na ni ještě jednou podívat.“

Cvalík ho poslechl a nestačil se divit. Koníčci stáli ve štěrbinách rovně. Všichni zářili čerstvými barvami. Dokonce i oči se jim blýskaly. Cínová dostihová dráha byla opět zelená a bariéry šedivé. Ta dráha teď vypadá pěkně rychlá, pomyslel si zasněně a oči mu sklouzly na víko krabice.

Buď ho oči – snad nějak zamžené hlubokou depresí – před chvílí šálily, nebo všechny barvy zjasněly nějakým zázračným způsobem za těch pár okamžiků, jež uplynuly od zazvonění telefonu. Už i Myrtlina krev byla téměř nezřetelná. Zaschla na slabě nazrzlý flíček. „Můj bože,“ zašeptal.

„Nu?“ zeptal se pan Gaunt. „Nu, Dane? Mám pravdu nebo ne? Protože jestli ji mám, tak budeš muset svoji sebevraždu odvolat na alespoň tak dlouho, dokud mi tu hru nevrátíš a já ti ji plně nerefunduji. Já si stojím za svými obchodními zásadami. Já totiž musím. Musím si hledět své pověsti – a tohle je návrh, který myslím velmi vážně – a to ve světě, kde jsou miliony Jich a pak já, stojící jako jediný proti Nim.“

„Ne… ne!“ řekl Cvalík. „Je tak… je tak krásná.“

„Takže jsi se mýlil?“ naléhal pan Gaunt.

„Já… myslím, že jsem se asi mýlil.“

„A přiznáváš, že jsi se mýlil?“

„Já… ano.“

„Dobře,“ řekl pan Gaunt. Jeho hlas teď ztratil onu tvrdost. „Tak teď klidně pokračuj a spáchej sebevraždu. I když musím přiznat, že jsem zklamaný. Doufal jsem, že se konečně setkám s člověkem, který má dost odvahy pomoci mi nakopat Je do prdele. Ty asi toho ale spíš víc nakecáš – stejně jako ostatní.“ Pan Gaunt si povzdychl. Byl to povzdech člověka, který si uvědomuje, že vlastně to světýlko na konci tunelu asi vůbec nezahlédl.

S Cvalíkem Keetonem se teď děla zvláštní proměna. Cítil, jak se mu jeho vitalita a chuť jednat znovu vrací. Všechny odstíny jeho nitra jakoby opět začínaly zářit, jakoby se znovu plně vybarvovaly.

„Chcete tím říci, že ještě není pozdě?“

„Určitě neznáte rčení, že na hledání nových světů není nikdy pozdě. Je pozdě, pokud nemáte vytrvalost. Pane Keetone, já jsem přece pro vás všechno zaranžoval. Já jsem se totiž na vás spoléhal.“

„Dal bych mnohem raději přednost tykání a oslovení Dane,“ řekl Cvalík téměř ostýchavě.

„Dobře – tedy Dane. To jsi vážně rozhodnutý odejít takovým zbabělým způsobem ze života?“

„Ne!“ vykřikl Cvalík. „Jenomže… říkal jsem si, jak z toho? Vždyť Jich je tolik.“

„Tři správní chlapi dokáží nadělat spoustu škody, Dane.“

„Tři? Řekl jste tři?“

„Ano… ještě jeden k nám patří. Ještě někdo další, kdo také vidí to nebezpečí – kdo také chápe, po čem Oni jdou.“

„Kdo?“ zeptal se Cvalík dychtivě. „Kdo?“

„Dozvíš se to brzy,“ řekl pan Gaunt, „ale teď nás trochu tlačí čas. Budou tě chtít dostat,“

Cvalík vyhlédl z okna pracovny zúženýma očima fretky, cítící ve vzduchu nebezpečí. Ulice byla prázdná. Cítil Je – cítil Je, hrnoucí se na něj.

„Co mám dělat?“

„Takže jedeš v tom se mnou?“ zeptal se pan Gaunt. „Mohu se na tebe přece jen spolehnout?“

„Ano!“

„Ve všem?“

„Dokud mi prdel neumrzne nebo neřeknete, že už mě nechcete!“

„No výborně,“ řek pan Gaunt. „Tak dobře poslouchej, Dane.“ A jak pan Gaunt hovořil a Cvalík naslouchal, postupně upadaje do onoho hypnotického stavu, který – jak se zdá – dokázal pan Gaunt libovolně navozovat, začalo vzduchem venku otřásat první dunění blížící se bouřky.

O pět minut později Cvalík vypadnul z domu. Přes tričko si vzal lehké sako a ruku, na které měl stále ještě pouto, si strčil hluboko do kapsy saka. Asi v polovině bloku našel u chodníku zaparkovanou skříňovou dodávku – přesně v místě, kde mu pan Gaunt řekl, že bude stát. Byla jasně žlutá – což bylo zárukou, že většina kolemjdoucích bude upoutána spíš její barvou než osobou řidiče. Byla téměř bez oken, na obou bocích měla značku a slogan jedné televizní stanice z Portlandu.

Cvalík se krátce – nicméně pozorně – rozhlédl do obou směrů a pak nastoupil. Pan Gaunt mu řekl, že klíče budou pod sedadlem. Byly tam. Na sedadle spolujezdce byla papírová nákupní taška. V ní Cvalík našel blonďatou paruku, brýle – tak zvané lennonky – a malou skleněnou lahvičku.

Paruku si nasadil se značnou nedůvěrou – byla dlouhá a dost rozcuchaná, připomínala mu hlavu jednoho dnes již mrtvého rockového zpěváka – ale když na sebe pohlédl ve zpětném zrcátku dodávky, byl až ohromený, jak mu sedí. Vypadal v ní mladší. Mnohem mladší. Skla lennonek neměla žádné dioptrie a měnila jeho vzhled (alespoň dle Cvalíkova názoru) ještě víc než paruka. Vypadal velmi ušlechtile – jako Harrison Ford ve filmu Pobřeží moskytů. Fascinovaně na sebe hleděl. Zničehonic vypadal jako třiceti až čtyřicetiletý, ne dvaačtyřicetiletý muž; přesně jako člověk, který klidně může pracovat pro nějakou televizní stanici. Ne sice jako zpravodaj – nic tak až moc na slunci – ale třeba jako kameraman nebo i producent.

Odšrouboval závěr lahvičky a přičichl k jejímu obsahu – páchl jako náplň do baterií traktoru. Z ústí lahvičky mu do nosu stoupaly pramínky kouře. Na tohle to bacha, pomyslel si Cvalík. Musíš si fakt dát bacha.

Volné pouto si dal pod pravé stehno a natáhl řetízek. Pak nalil část obsahu lahvičky na řetízek hned pod poutem u zápěstí; pečlivě dbal, aby mu temná, viskózní tekutina neukápla na pokožku. Z oceli se okamžitě začalo kouřit a kov téměř bublal. Pár kapek dopadlo na gumu na podlaze, která také začala bublat, jako kdyby se vařila. Stoupal z ní kouř a puch škvařící se gumy byl skutečně příšerný. Po chvíli si Cvalík vytáhl volné pouto zpod stehna, zahákl za něj prsty a prudce jím trhnul. Řetízek se oddělil jako papír a on ho hodil na podlahu. Měl sice pořád ještě na levé ruce pouto, ale to mu už nijak nevadilo; nejvíc ho štval řetízek a jeho druhý konec s volným poutem. Zasunul klíč do zapalování, nastartoval motor a vyjel.

O necelé tři minuty později zahnulo na příjezdovou cestu k jeho domu auto okresního šerifa se Seatonem Thomasem za volantem a chudák Seat tam objevil Myrtle Keetonovou, ležící na prahu ve dveřích mezi kuchyní a garáží. Nedlouho poté se k němu připojily čtyři vozy státní policie. Policisté prošťourali dům od suterénu až po střechu při hledání Cvalíka nebo čehokoliv, co by jim poskytlo nějaké vodítko při zjišťování, kam mohl zmizet. Nikdo z nich nepřikládal zvláštní pozornost hře, položené na jeho pracovním stolu. Byla stará, špinavá a nepochybně rozbitá. Vypadala jako běžný předmět, co se dá najít na půdě nějakého chudého příbuzného.

Eddieho Warburtona, vrátného v budově Magistrátu, naštvali v dílně Sonnyho Jacketta už před více než dvěma roky. Ale v posledních několika dnech jeho dávný hněv přešel až do téměř bílého vzteku.

Když mu v létě roku 1989 vypověděla poslušnost jeho krásná nová honda Civic, odmítl ji Eddie nechat odtáhnout do nejbližšího firemního servisu. Musel by za to odtažení totiž poměrně dost platit. Jako kdyby nestačilo už to, že záruka na vůz skončila tři týdny před tím, než k poruše došlo. A tak zašel nejdřív k Sonnymu Jackettovi a zeptal se ho, jestli má nějaké zkušenosti s opravami zahraničních vozů.

Sonny mu řekl, že má. Mluvil s ním oním žoviálním tónem, jakým je většina venkovských seveřanů zvyklá mluvit s černochy. My tady nemáme žádné předsudky, chlapče, říkal ten jeho tón. Tady jsme totiž na severu, rozumíš. Na ten jižanskej srab my kašleme. Jistě – seš NEGR, to je každýmu jasný; ale nám to je jedno. Černej, žlutej, bílej nebo zelenej, voberem vás všechny. Klidně ten auťák přivez.

Sonny sice motor hondy opravil, ale účet byl o sto dolarů vyšší, než Sonny řekl, že bude – a jednoho večera se kvůli tomu u Tygra skoro poprali. Potom zavolal Eddiemu Sonnyho právník (yankeeové ze severu nebo burani z jihu – zkušenost Eddiemu Warburtonovi říkala, že všichni bílí mají právníky) a sdělil mu, že Sonny ho o úhradu účtu zažaluje. Tahle zkušenost nakonec Eddieho stála padesát babek; a o pět měsíců později mu shořelo auto v důsledku nějakého zkratu v elektrickém systému. Auto mu stálo na parkovišti budovy Magistrátu. Někdo na Eddieho zakřičel, že mu chytlo auto – ale než se k němu dostal s hasicím přístrojem, hořel už i vnitřek. Byla to totální škoda.

Od té doby pořád přemýšlel, zda v tom požáru náhodou nemá prsty Sonny Jackett. Pojišťovák mu říkal, že to byla bona fide nehoda, způsobená zkratem… přičemž pravděpodobnost takové nehody je asi tak jedna ku miliónu. Co ten chlápek ale o tom věděl? Nejspíš nic – ale hlavně přece nešlo o jeho prachy. Pojištění ani zdaleka nepokrylo Eddieho výdaje.

Teď mu to už ale je jasné. Naprosto jasné.

Dnes dopoledne dostal poštou takový balíček. Věci, které v něm našel, ho skutečně nanejvýš potěšily: bylo tam pár zčernalých krokodýlků, jedna ohmataná fotografie a krátký vzkaz.

Krokodýlky se daly klidně použít ke způsobení elektrického zkratu. Prostě se obnažily správné dráty na správných místech, pak se dráty propojily – a dál už to šlo samo.

Na té fotce byl Sonny a pár jeho bělošských kámošů, co se vždycky rozvalují na židlích v kanceláři benzinové stanice – a to kdykoliv tam člověk zajde. Na fotce ale nebyli v Sonnyho firmě Sunoco; snímek byl pořízen na Robincheauově hřbitovu aut na silnici číslo 5. Blonďáci tu stáli před shořelou hondou Eddieho, popíjeli pivo, uchechtávali se… a cpali si do hlavy kousky vodního melounu.

Vzkaz byl poměrně stručný a mířil k jádru věci:

Milý negre: udělal jsi velkou chybu, že sis se mnou něco začínal.

Eddie se zpočátku divil, proč by mu Sonny posílal takový vzkaz (i když ho ani nenapadlo spojovat ten fakt s dopisem, který on sám prostrčil štěrbinou pro poštu na dveřích domu Polly Chalmersové – na přání pana Gaunta). Pak ale došel k závěru, že Sonny je ještě hloupější a proradnější, než většina bílých kůží kolem. Ale přesto – jestliže tahle záležitost Sonnyho pořád ještě štve, tak proč čekal s jejím novým otevřením tak dlouho? Čím víc se však zamýšlel nad těmi starými časy,(Milý negre:) tím méně ho ty otázky přestávaly zajímat. Ten vzkaz, zčernalé krokodýlky a stará fotografie se mu vpily do mozku a bzučely mu tam jako hejno hladových moskytů.

A odpoledne si pak koupil u pana Gaunta pistoli.

Zářivky v kanceláři benzinové stanice Sunoco vrhaly bílé stíny na asfalt prostoru kolem servisu, když ke stanici přijížděl Eddie se svým olds mobilem z druhé ruky, kterým teď jezdil místo hondy Civic. Vystoupil, jednu ruku měl v kapse saka a držel v ní pistoli.

Venku před dveřmi se na chvíli zastavil a nahlédl dovnitř. Sonny seděl vedle pokladny na židli z umělé hmoty a houpal se na jejích zadních nohách. Eddie zahlédl jen kšilt Sonnyho čepice nad otevřenými novinami. Čte si noviny. No pochopitelně. Bělice mají vždycky právníky, a když celý den odírají černý chudáky jako je Eddie, tak pak sedí ve svých kancelářích, houpají se tam na svých židlích a čtou si noviny.

Ať jdou ty bělice do hajzlu i se svejma zasranejma právníkama a zasranejma novinama.

Eddie natáhl závěr automatické pistole a vešel dovnitř. Nějaká jedna jeho část, doposud spící, se náhle probudila a poplašeně na něj křičela, že by to dělat neměl, že to je chyba. Ale byl to hlas bez jakéhokoliv významu. Neměl žádný význam hlavně proto, že Eddie byl náhle úplně mimo sebe. Jako kdyby se stal nějakým duchem, sedícím si na vlastním rameni a sledujícím, co se děje. Nějakým zlým skřítkem, zbavujícím ho kontroly nad sebou samým.

„Mám pro tebe něco, čurane jeden zasranej,“ uslyšel se Eddie říkat a sledoval se, jak jeho ukazováček dvakrát tiskne spoušť automatické pistole. V titulku novin, oznamujícím, že AKCIE MCKERNANU LETÍ DO VÝŠE, se objevily dva malé černé otvory. Sonny Jackett vykřikl a zvrátil se v židli. Zadní nohy židle se smekly po podlaze a Sonny se skácel k zemi, z pláště mu stříkala krev… až na to, že zlatou nití vyšité jméno na plášti oznamovalo, že to je RlCKY. Nebyl to Sonny, nýbrž Ricky Bissonette.

„Ach, kurva!“ zařval Eddie. „Dostala to jiná zasraná bělice!“

„Nazdar, Eddie,“ ozval se za ním Sonny Jackett. „Eště štěstí, že sem byl zrovna na hajzlu, co?“

Eddie se začal otáčet. Než stačil dokončit i jen půlobrat, ochromily mu páteř tři kulky z automatické pistole, kterou si odpoledne Sonny koupil od pana Gaunta.

S očima dokořán a naprosto bezmocný sledoval, jak se Sonny k němu sklání. Ústí pistole, kterou Sonny držel v ruce, bylo obrovité jako ústí tunelu a temné jako věčnost. Sonnyho obličej byl navíc bílý a odhodlaný. Po jedné tváři mu stékal proužek smíru.

„Žes mi chtěl šlohnout moji novou soupravu nástrčnejch klíčů, to nebyla tvoje největší chyba,“ říkal Sonny, když tiskl hlaveň automatické pistole k čelu Eddieho Warburtona. „Ale žes mi napsal, že to uděláš… tak tím sis to definitivně posral.“

Nějaké bílé světlo – světlo pochopení – se náhle rozsvítilo v Eddieho hlavě. Teď si vzpomněl na dopis, který prostrčil Polly Chalmersové do dveří – a uvědomil si i souvislost se vzkazem, který dostal on, i s dopisem, o kterém teď mluví Sonny.

„Počkej!“ zašeptal...Poslechni si mě, Jackette – oba jsme nalítli. Oba –“

„Sbohem, kluku černej,“ řek Sonny a stiskl spoušť.

Sonny téměř minutu upřeně hleděl na to, co zůstalo z Eddieho Warburtona; přitom přemýšlel, zda si neměl vyslechnout, co mu Eddie chtěl říci. A pak se rozhodl, že odpověď zní ne. Co by hňup, schopný poslat mu takový vzkaz, asi mohl říkat důležitého?

Sonny vstal, vešel do kanceláře a překročil nohy Rickyho Bissonetta. Otevřel trezor a vyjmul odtud soupravu nástrčných klíčů, kterou mu prodal pan Gaunt. Když ho přijela zatknout státní policie, pořád ještě si je prohlížel – jeden klíč po druhém bral z pouzdra, mazlil se s nimi a zase je ukládal zpátky.

Zaparkuj na rohu ulic Birch a Main, řekl Cvalíkovi pan Gaunt v telefonu, a prostě čekej. Někoho pro tebe pošlu.

Cvalík do posledního písmene dodržel jeho instrukce. Ze své výhodné pozorovatelny v dodávce měl možnost být svědkem řady příchodů a odchodů o půl bloku níže v uličce, vedoucí k zadním dveřím Nezbytných věcí – toho večera tam s panem Gauntem dělali obchody snad všichni jeho přátelé a známí – jak se mu alespoň zdálo. Před deseti minutami tam šla ta ženská Rusku, šaty rozepnuté, připadala mu jako nějaké příšerné zjevení ze zlého snu.

A pak, snad před pěti minutami, když z uličky zase vyšla a strkala si něco do kapsy šatů (měla je pořád ještě rozepnuté, všechno jí bylo vidět – ale kdo by teď na takové věci měl náladu, pomyslel si Cvalík, kdo by se chtěl koukat), ozvalo se odněkud z Main Street několik výstřelů. Cvalík si tím sice nebyl úplně jist, ale zdálo se mu, že ty výstřely přicházejí ze směru od servisu Sunoco.

Od budovy Magistrátu po Main Street se blížily s blikajícími modrými světly majáků policejní vozy a jako hejno holubů rozháněly na všechny strany reportéry. Převlečení nepřevlečení – Cvalík se rozhodl, že nebude škodit, když si na chvíli vleze do zavazadlového prostoru dodávky.

Vozy státní policie se přehnaly s vytím sirén kolem jeho dodávky a jejich blikající světla stačila na chvíli osvětlit jakýsi předmět, opřený o zadní dveře úložného prostoru – nějaký velký zelený pytel z režného vojenského plátna. Cvalík zvědavě rozvázal uzel na šňůře, stahující hrdlo pytle, a nahlédl dovnitř.

Navrchu byla nějaká krabice. Cvalík ji vyndal a spatřil, že zbytek pytle je plný časových spínačů. Roznětek s budíkem. Bylo jich tam snad třicet. Jejich hladké bílé tváře k němu vzhlížely jako obličeje neviňátek v sirotčinci. Otevřel krabici a spatřil, že je plná krokodýlkových svorek – takových, jež elektrikáři někdy používají pro rychlé propojování kabelů.

Cvalík se zamračil… pak si ale vybavil jeden formulář – přesněji řečeno městský formulář žádosti o přidělení finančních prostředků. V jedné jeho kolonce, označené Zboží či služby, jež mají být zajištěny, byla tiskacími písmeny úhledně vepsána slova: 16 BEDEN DYNAMITU.

Cvalík seděl ve tmě přepravního prostoru dodávky a šklebil se. Pak se začal chechtat. Zvenčí se ozývalo hřmění blížící se bouřky. Z břicha jednoho těžkého mraku vyšlehl jazyk klikatého blesku.

Cvalík se dál chechtal. A chechtal se tak, až se celá dodávka začala otřásat.

„To bude pro Ně!“ zvolal a chechtal se dál. „No teda, to bude něco pro Ně! To už by mělo stačit na furt!“

Henry Payton, který přijel do Castle Rocku vytahovat žhavá železa šerifa Pangborna z ohně, stál ve dveřích servisu a benzinové pumpy Sunoco s ústy dokořán. Tak mají dvě další mrtvoly. Jeden je bílý a druhý černý, oba však jsou mrtvi.Třetí muž, dle jmenovky na plášti majitel servisu, seděl na podlaze u otevřeného trezoru a v náručí choval nějakou zašmírovanou ocelovou krabici, jako kdyby to bylo nemluvně. Vedle něj na podlaze ležela automatická pistole. Když na ni Henry pohlédl, okamžitě pocítil, jak se mu útroby začínají pohybovat. Bylo to přesné dvojče pistole, kterou střílel Hugh Priest na Henryho Beauforta.

„Heleďte,“ řekl potichu jeden z policistů za Henrym. „Támhle je ještě jedna.“

Henry otočil hlavu, aby se tam podíval – a ucítil, jak mu praskají šlachy v krku. Další zbraň – třetí tatáž automatická pistole – ležela poblíž rozhozené černochovy paže.

„Nedotýkejte se jich,“ řekl ostatním policistům. „Ani se k nim nepřibližujte.“ Překročil kaluž krve, chytil Sonnyho Jacketta za rukávy pláště a zvedl ho na nohy. Sonny se nebránil, ale kovovou krabici si pevně přitiskl k hrudi.

„Co se tu dělo?“ křikl mu Henry do tváře. „Co se to tu, ke všem čertům, vlastně dělo?“

Sonny udělal loktem – aby nemusel pustit krabici – gesto směrem k Eddiemu Warburtonovi. „Přišel sem. Měl pistoli. Zešílel. Jasně vidíte, že musel zešílet – jen se koukněte, co udělal Rickymu. Myslel si, že to jsem já. Chtěl mi ukrást moje nástrčné klíče. Koukněte.“

Sonny se usmál a naklonil krabici tak, aby se Henry mohl podívat na změť rezavého nářadí uvnitř.

„To jsem mu přece nemohl dovolit, ne? Teda, chci říct… Jsou to přece moje klíče. Zaplatil jsem za ně a jsou moje.“

Henry otevřel ústa, že něco řekne. Neměl vůbec představu, co by to mělo být – ale stejně z něj nakonec nevyšlo nic. Než totiž stačil říci první slovo, ozvaly se další výstřely. Tentokrát odněkud od Castle View.

Lenore Potterová stála nad tělem Stephanie Bonsaintové s kouřící se automatickou pistolí v ruce. Stephaniino tělo leželo v květinovém záhonu za domem – v jediném, který ta zlá, mstivá potvora nestačila poničit při svých dvou předchozích výpravách.

Дата добавления: 2015-10-29