Aacute;ST III 7 страница

Až do října se omezovalo víceméně na jemnosti – na vtipy o etnickém původu a zlomyslné narážky v dámských i pánských hloučcích v obou kostelech, školní potyčky mezi dětmi z obou frakcí a především na rétorickou palbu z jedné kazatelny na druhou o nedělních mších; v den míru a klidu, kdy – jak nám říká historie – vlastně začala většina válek. Občas došlo k nějakému ošklivému incidentu – na Farní halu létala během taneční zábavy Sdružení mladých baptistů zkažená vejce a jednou prolétl oknem obývacího pokoje fary kámen – většinou se ale nepřátelství projevovalo jen válkou slov.

Podobně jako všechny války, měla i tato své vypjatější okamžiky i chvíle relativního klidu; nicméně ode dne, kdy Dcery Isabelly seznámily veřejnost se svým plánem na zřízení Nočního kasina, se hněv stoupenců obou táborů už jen prohluboval. A když reverend Rose obdržel onen hanebný přípis „Baptistickej čurane“, bylo už nejspíš pozdě zabránit konfrontaci; neuvěřitelná hrubost toho dopisu jakoby jen zaručovala, že až k té konfrontaci dojde, bude už stát za to. Třísky na podpal byly připraveny; stačilo jen, aby někdo škrtnul sirkou a požár se rozhoří.

Podcenil-li kdo fatálně výbušnost situace, byl to otec Brigham. Bylo mu jasné, že jeho baptistickému protějšku se myšlenka Nočního kasina zamlouvat nebude; nicméně nepochopil, jak hluboce myšlenka církví podporované herny rozběsňuje a uráží baptistického kazatele. Nevěděl totiž, že otec Funivého Vildy byl náruživý karbaník, opouštějící rodinu, kdykoliv se ho zmocnila vlna hráčské vášně; nevěděl ani to, že tento muž se nakonec zastřelil na záchodku jedné herny poté, co celou noc prohrával při hře v kostky. Ale na druhé straně bylo pravdou, že i kdyby toto vše otci Brighamovi známo bylo, vůbec nic by to na celé věci neměnilo.

Reverend Rose zmobilizoval svoje šiky. Baptisté začali kampaní dopisů proti Nočnímu kasinu, zasílaných místnímu týdeníku Výzva (většinu jich psala Wanda Hemphillová, Donova žena), následovanou plakáty KARBAN A ĎÁBEL. Betsy Viguová, předsedkyně Společnosti Nočního kasina a regentka místní pobočky Dcer Isabelly, zorganizovala protiútok. V předchozích třech týdnech vyšel týdeník Výzva v rozšířeném rozsahu šestnácti stran, aby zvládl polemiku (jež ovšem byla spíše soubojem vzájemně nevyslyšených výkřiků než rozumnou výměnou rozdílných názorů). Objevily se další plakáty; stejně rychle byly ovšem zase strhávány. Redakční výzva k zachovávání dobrých mravů na obou stranách zůstala nevyslyšena. Někteří ze zúčastněných se bavili; bylo to tak trochu vzrušující účastnit se této bouře ve skleničce vody. Ale když už se záležitosti blížily ke svému vyvrcholení, ani Funivý Vilda ani otec Brigham se nebavili.

„Proklínám toho sráče jednoho sebevědomýho!“ vybuchl Brigham na překvapeného Alberta Gendrona toho dne, kdy mu Albert přinesl ukázat hanebný dopis „Beránci boží“, který našel přišpendlený na dveřích své zubařské ordinace.

„Jen si představte, z čeho je ten hajzl schopen obviňovat spořádané baptisty!“ štěkal reverend Rose na podobně překvapeného Normana Harpera a Dona Hemphilla. To bylo na Kolumbův den, po telefonátu otce Brighama. Brigham se pokusil ten dopis přečíst do telefonu reverendovi; reverend Rose mu odmítl (dle názoru svých přívrženců zcela oprávněně) naslouchat.

Norman Harper, muž o deset kilogramů těžší než Albert Gendron a téměř stejně vysoký, byl poněkud zneklidněn ječivým, téměř hysterickým tónem hlasu reverenda Rose, nijak se však k tomu nevyjádřil. „Mně je jasný, vo co tady jde,“ zahřměl. „Starej Irčan je trochu nervózní z toho dopisu, co si dostal na faru, Bille – to je to celý. Uvědomil si, že to trochu přehnal. A teď si myslí, když bude vykládat, že ňákej jeho kámoš dostal stejně hnusnej dopis, že tím zamete stopy!“

„Tak to se mu tedy nepodaří!“ zaječel Rose ještě hysteričtěji. „Nikdo z mé kongregace by se k takové odpornosti nepropůjčil! Nikdo!“ Na posledním slovu se mu zlomil hlas. Ruce se mu křečovitě svíraly v pěst a zase otevíraly. Norman a Don si vyměnili rychlý, neklidný pohled. Takové chování, které v posledních několika týdnech bylo u reverenda Rose stále běžnější, už oba několikrát zneklidnilo. Ta záležitost s Nočním kasinem prostě dává reverendovi nějak moc zabrat. Měli obavy, že by mohl zkolabovat ještě před tím, než se situace vítězně rozřeší.

„Nerozčiluj se,“ řekl Don chlácholivě. „My přece víme, jak se věci mají, Bille.“

„Ano!“ vykřikl reverend Rose a fixoval oba muže svým těkajícím pohledem. „Ano, vy to víte – vy dva. A já – já to také vím! Ale co zbytek městečka? Ten to také ví?“

Ani Norman, ani Don na to nebyli schopni najít žádnou odpověď.

„Já jen doufám, že toho prolhaného modloslužebníka brzy odvezou na márách!“ vykřikl William Rose, zatínaje ruce v pěsti a bezmocně jimi mávaje. „Na márách! Zaplatil bych si, abych to mohl vidět! A zaplatil bych si rád!“

V pondělí telefonoval otec Brigham na všechny strany a žádal ty, kdo jsou znepokojení „stávající atmosférou náboženské represe v Castle Rocku“, aby se večer zastavili na faře na krátkou schůzi. Přišlo tolik lidí, že schůze musela být přeložena do Síně Kolumbových rytířů.

Brigham začal mluvit o dopise, který našel na svých dveřích Albert Gendron – o dopise, pocházejícím od Znepokojených baptistů Castle Rocku – a pak připomněl svůj neúspěšný telefonní hovor s reverendem Rosem. Když sdělil svému posluchačstvu, že Rose dle svého tvrzení obdržel podobně obscénní dopis, údajně pocházející od Znepokojených katolíků Castle Rocku, začal shromážděný dav hlučet… zprvu ohromeně, posléze hněvivě.

„Ten chlap je sprostý lhář!“ ozval se někdo vzadu v síni.

Otec Brigham zároveň jakoby pokývl i zavrtěl hlavou. „Možná že ano, Same – ale o to ve skutečnosti vůbec nejde. On je totiž naprostý šílenec – a to je ten problém.“

Toto prohlášení se setkalo se zamyšleným, ustaraným tichem; avšak otec Brigham pocítil zároveň i jakousi hmatatelnou úlevu. Naprostý šílenec: poprvé ta slova vyslovil nahlas, i když mu kroužila hlavou už nejméně tři roky.

„Já si nepřeji, aby našim plánům bránil nějaký náboženský pomatenec,“ pokračoval otec Brigham. „Naše Noční kasino je neškodná a prospěšná záležitost, ať už si o něm reverend Funivý Vilda myslí, co chce. Mám však pocit, že – vzhledem k tomu, že tlačí na pilu stále víc a víc a situace se stává neudržitelnou – bychom měli hlasovat. Jste-li pro to, aby se projekt Nočního kasina zrušil – abychom ustoupili tomuto tlaku v zájmu bezpečnosti – měli byste to dát najevo.“

Jednomyslně bylo odhlasováno, že projekt Nočního kasina bude v plném rozsahu realizován.

Otec Brigham potěšené pokýval hlavou. Pak pohlédl na Betsy Viguovou. „Vy máte zítra večer své pravidelné setkání, že, Betsy?“

„Ano, otče.“

„Navrhuji tedy,“ řekl otec Brigham, „abychom se my, muži, setkali právě ve stejnou dobu zde, v Síni Kolumbových rytířů.“

Albert Gendron, hromotluk, kterému dlouho trvalo, než se rozzlobil, a pak mu zase dlouho trvalo, než se uklidnil, začal pomalu vstávat. Všechny krky se natáhly a sledovaly, jak se napřimuje v celé své majestátnosti. „Chcete snad naznačit, otče, že by se ti baptističtí otrapové mohli pokusit obtěžovat dámy?“

„Ne, ne, vůbec ne,“ uklidňoval ho otec Brigham. „Ale jsem přesvědčen, že by mohlo být moudré, kdybychom si probrali některá opatření, jež by pomohla zajistit bezpečnost vlastního kasina –“

„Hlídky?“ zeptal se někdo dychtivě. „Myslíte hlídky, otče?“

„Nu… oči a uši,“ řekl otec Brigham, nezanechávaje žádné pochybnosti o tom, že má na mysli právě hlídky. „A sejdeme-li se v úterý ve stejnou dobu jako dámy, budeme alespoň poblíž pro případ, že by skutečně došlo k nějakým problémům.“

A tak, zatímco Dcery Isabelly se shromažďovaly v budově na jednom konci parkoviště, v budově na jeho druhém konci se shromažďovali muži. A na druhé straně města reverend William Rose na stejnou hodinu svolal shromáždění, na němž měly být probírány poslední pomluvy katolíků a plány na výrobu plakátů a organizování blokády Nočního kasina.

Různé poplachy a průjezdy policejních vozů městem, jež toho večera městečko oživovaly, nijak neovlivnily návštěvnost těchto shromáždění – většinu čumilů, rojících se kolem budovy Magistrátu, tvořili lidé, kteří byli ve velkém sporu kolem Nočního kasina neutrální. A pokud šlo o katolíky a baptisty do této vřavy zapletené osobně, pak nějakých pár vražd přece nemůže významněji zastínit skutečně účinný svatý protestní pochod. Protože když dojde na otázky náboženství, stejně se nakonec všechno ostatní dostává na druhou kolej.

Na čtvrté shromáždění těch, jež reverend Rose překřtil na Baptistické křesťanské bojovníky proti karbanu, se dostavilo více než sedmdesát lidí. Byl to vynikající výsledek; na posledním shromáždění bylo poměrně málo lidí, ale zprávy o onom obscénním dopise, vhozeném na faru štěrbinou pro poštu, opět počet přítomných zvýšily. Tato vysoká návštěvnost reverenda Rose potěšila; byl však zklamán a zmaten zjištěním, že mezi přítomnými se nenachází Don Hemphill, Don přece slíbil, že přijde – a Don je jeho pravou rukou.

Rose pohlédl na hodinky a zjistil, že je už pět minut po sedmé hodině – není už čas na to, aby zavolal do tržnice a zjistil, zda Don náhodou na shromáždění nezapomněl. Všichni ostatní se už dostavili a on je chtěl oslovit co nejdřív, dokud jsou ještě dychtiví a zvědaví. Dá Hemphillovi ještě jednu minutu, pak vystoupí na kazatelnu a rozpaží své hubené paže v gestu uvítání. Jeho kongregace – oblečená dnes večer většinou v pracovním – zaplnila kostelní lavice a usedla na prostá dřevěná sedadla.

„Začněme toto naše setkání tak, jak všechna významná setkání začínají,“ řekl reverend Rose tiše. „Skloňme hlavu k modlitbě.“

Sklonili hlavy – a právě v tom okamžiku se za nimi ozvalo hlasité bouchnutí dveří ve vestibulu. Několik žen vyděšeně vykřiklo a několik mužů sebou trhlo.

Byl to Don. Ve své tržnici měl též funkci vrchního řezníka a měl teď stále ještě na sobě bílou řeznickou zástěru s krvavými skvrnami. V obličeji byl červený jako rajské jablíčko. Vytřeštěné oči mu plavaly v slzách. Na nose, horním rtu a ve vráskách kolem úst mu zasychaly soply.

A příšerně páchl.

Don páchl jako smečka skunků, které nejdřív nechali proběhnout sírovou lázní, pak je postříkali čerstvým kravským lejnem a nakonec je vypustili, aby v panice pobíhali po zavřené místnosti. Ten smrad ho předbíhal, táhl se za ním; z větší části ale byl všude kolem něj jako morový mrak. Ženy se odtahovaly od uličky mezi lavicemi a vytahovaly kapesníčky, když kolem nich procházel s vlající řeznickou zástěrou před sebou a vlajícím podolkem košile za sebou. Několik dětí, přítomných na shromáždění, začalo brečet. Muži vyráželi výkřiky znechucení a zmatku.

„Done!“ vykřikl reverend Rose překvapeně. Paže měl stále ještě zvednuté, avšak jak se Don Hemphill blížil ke kazatelně, Rose je spustil a nechtěně si jednou rukou zakryl nos a ústa. Zdálo se mu, že se v nejbližším okamžiku musí pozvracet. Byl to snad ten nejpříšernější puch, jaký kdy cítil. „Co se… co se stalo?“

„Stalo?“ zařval Don Hemphill. „Stalo? Tak já ti povím, co se stalo! Povím to vám všem, co se stalo!“

Otočil se ke shromáždění, které – i přes ten puch, šířící se všude kolem něj – se zklidnilo, jakmile spatřilo jeho divoké, šílené oči.

„Ti hajzlové naházeli do mýho vobchodu smradlavý bombičky, to se stalo! Nebylo tam sice víc než deset lidí, protože jsem vyvěsil ceduli, že zavírám dřív – a taky díky Bohu aspoň za to. Ale všechno zboží mi znehodnotili! Všechno! Zásoby v hodnotě čtyřiceti tisíc dolarů! Znehodnocený! Nevím, co ty kurvy použily, ale bude to tam smrdět kolik dní!“

„Kdo?“ zeptal se reverend Rose chvějícím se hlasem. „Kdo to udělal, Done?“

Don Hemphill sáhl do kapsy zástěry. Vytáhl kruhový černý proužek bíle vykládaný a štůsek nějakých letáčků. Tím proužkem byl římský kolárek. Držel ho před sebou, aby na něj všichni viděli.

„No KDO ASI, CO MYSLÍTE?“ zaječel. „Můj obchod! Moje zboží! Všechno v prdeli – a vy se ptáte, kdo to udělal?“

Rozhodil letáčky mezi ohromené Baptistické křesťanské bojovníky proti karbanu. Štůsek se ve vzduchu rozdělil a jednotlivé letáčky se snášely na shromáždění jako konfety. Někteří z přítomných je chytali ve vzduchu. Všechny byly stejné; na každém byl obrázek rozesmátého hloučku mužů a žen, stojících kolem ruletového stolu. PROSTĚ ZÁBAVA, bylo napsáno nad obrázkem. A pod ním bylo oznámení:

NAVŠTIVTE NAŠE „NOČNÍ KASINO“ V SÍNI KOLUMBOVÝCH RYTÍŘŮ 31. ŘÍJNA 1991

VÝTĚŽEK VE PROSPĚCH KATOLICKÉHO STAVEBNÍHO FONDU

„Kde jsi našel tyhle letáčky, Done?“ zeptal se Len Milliken dunivým, zlověstným hlasem. „A ten kolárek?“

„Někdo je dal za dveře,“ řekl Don, „těsně před tím, než šlo všechno do ha-“

Dveře ve vestibulu bouchly znovu. Všichni sebou trhli; tentokrát však se neotevřely, nýbrž zavřely.

„Doufám, že se vám ten smrad zamlouvá, teplouši baptistický!“ ozval se výkřik, následovaný výbuchem rezavého, ošklivého smíchu.

Shromáždění zíralo vyděšenými zraky na reverenda Williama Rose. Ten zase vyděšenýma očima zíral na své ovečky. A v tu chvíli začala náhle syčet krabice, ukrytá na kůru. Podobně jako krabice, umístěná do Síně Dcer Isabelly nebohou Myrtle Keetonovou, obsahovala i tato (přinesená Sonnym Jackettem, který nyní byl již také po smrti) časovací zařízení, jež celé odpoledne ukrajovalo minuty.

Z mřížek na stranách krabice začal vycházet neuvěřitelně potentní puch.

V kostele Jednoty baptistické městečka Castle Rock začala zábava.

Babs Millerová se plížila podél boční zdi Síně Dcer Isabelly. Kdykoliv tmou prošlehlo modrobílé světlo blesku, znehybněla. V jedné ruce držela sochor a v druhé automatickou pistoli od pana Gaunta. Hrací skříňka, koupená v Nezbytných věcech, jí nadouvala jednu z kapes pánského svrchníku, který měla na sobě – a kdyby se někdo snad pokusil ji ukrást, ochutnal by pár deka olova.

Kdo by se vlastně mohl snížit k takovému hnusnému, odpornému činu? Kdo by mohl mít zájem o tu hrací skříňku, když Babs navíc ještě ani nestačila zjistit, jakou vlastně hraje melodii?

Nu, pomyslela si, řekněme si to na rovinu – já jen doufám, že Cyndi Rose Martinova dnes přede mnou neukáže ten svůj ksicht. Jestli ano, tak pak ho ale neukáže už nikde jinde – alespoň ne na tomhle světě. Co si vlastně myslí – že jsem snad pitomá?

Teď musí provést takový menší žertík. Legrácku. Na přání pana Gaunta, pochopitelně.

Znáte Betsy Viguovou? zeptal se jí pan Gaunt. Znáte ji přece, ne?

Jistě že ji zná. Zná Betsy už od základní školy, kde spolu často měly ve třídě službu a byly nerozlučnými kamarádkami.

Dobře. Sledujte ji oknem. Sedne si. Zvedne list papíru a spatří pod ním, něco.

Co? zeptala se Babs zvědavě.

To je jedno co. Jestli chcete někdy najít klíč, kterým se odemyká vaše hrací skříňka, tak raději zavřete ústa a dobře poslouchejte – je vám to jasné, vážená?

Bylo jí to jasné. A bylo jí jasné i ještě něco jiného. Že pan Gaunt může být někdy dost nepříjemný. Velmi nepříjemný.

Zvedne tu věc, kterou tam najde. Bude si ji prohlížet. Začne ji otvírat. A to byste už měla být u dveří budovy. Počkejte, až se všichni budou dívat doleva, do zadní části síně.

Babs se chtěla zeptat, proč by se tam měli dívat – pak se ale rozhodla, že bude bezpečnější, když se nezeptá.

Potom dáte jeden konec sochoru pod dveřní kouli a druhým koncem ho zapřete o podlahu. Pořádně ty dveře zapřete.

A kdy mám zakřičet? zeptala se Babs.

To poznáte. Všichni budou vypadat, jako kdyby jim pod zadkem začaly hořet prskavky. Pamatujete se, co máte křičet, Babs?

Pamatovala. Je to sice dost špinavý trik na Betsy Viguovou, s kterou kdysi chodila společně do školy; ale zdál se být i neškodný (no… skoro neškodný). Konečně nejsou už žádné děti – ona i ta holčička, které z nějakého důvodu říkala Betty La-La; to všechno ale bylo už strašně dávno. A jak konečně pan Gaunt neopomenul poznamenat, nikdo ji z toho nebude podezřívat. A proč také? Ona i její manžel konečně jsou Adventisté sedmého dne, a pokud jí se týče, zasluhují si jak katolíci, tak baptisté to, co mají – včetně Betty La-La.

Zablýsklo se. Babs znehybněla; pak se posunula o jedno okno blíže ke dveřím a nahlédla dovnitř, zda už Betty náhodou nesedí na svém místě za předsednickým stolem.

Kolem ní začaly dopadat první váhavé kapky blížící se mohutné bouřky.

Zápach, začínající plnit baptistický kostel, byl stejně odporný jako zápach, jímž byl načichlý Don Hemphill… byl však snad tisíckrát mocnější.

„Ach kurva!“ zařval Don. Úplně zapomněl, kde je – a i kdyby si to snad uvědomil, nejspíš by to na jeho slovník nijak zvlášť nezapůsobilo. „Dali sem taky jednu! Ven! Ven! Všichni ven!“

„Jdeme!“ zahlaholila Nan Robertsová svým šťavnatým barytonem. „Jdeme! Zvedněte zadky, sousedi!“

Všichni teď už viděli, odkud ten smrad přichází – přes nízké zábradlí kůru a šestiúhelníkovými výřezy v deskách pod ním se valil hustý žlutobílý dým. Boční východ byl přímo pod balkónem kůru, nikoho však nenapadlo se tím směrem vydat. Tak silný puch by mohl člověka zabít… ale nejdřív by mu hrůzou začaly vylézat oči z důlků, padat vlasy a řiť by se mu stáhla zděšením.

Baptističtí křesťanští bojovníci proti karbanu městečka Castle Rock se během necelých pěti vteřin změnili na armádu na úprku. S jekotem a přidušenými výkřiky se hnali k vestibulu v zadní části kostela. Jedna z lavic se převrátila a s rachotem dopadla na podlahu. Deborrah Johnstonové pod ní zůstala uvězněná noha a Norman Harper ji porazil právě v okamžiku, kdy se snažila si ji uvolnit. Deborrah upadla; ozvalo se hlasité křupnutí, jak si zlomila kotník. Zaječela bolestí, nohu stále uvězněnou pod převrácenou lavicí. Její výkřik se však ztratil v řadě dalších zvuků, zaplňujících teď prostor kostela.

Nejblíže kůru byl reverend Rose – oblak zápachu se mu sevřel kolem hlavy jako nějaká obrovská, páchnoucí maska. Tak páchnou katolíci, smažící se v pekle, pomyslel si nesouvisle a skočil s kazatelny. Oběma nohama dopadl přímo na bránici Deborrah Johnstonové a její výkřiky bolesti se změnily na dlouhé, zdušené sípání – pomalu odeznívající, jak ztrácela vědomí. Reverend Rose, který si ani neuvědomil, že právě přivedl do bezvědomí jednu ze svých nejvěrnějších farnic, se začal hrnout do zadní části kostela.

Ti, kdo dorazili ke dveřím do vestibulu jako první, už zjistili, že tudy se ven nedostanou; dveře totiž nešly otevřít. A než se stačili obrátit zpátky, byli vůdci zamýšleného exodu naraženi na zamčené dveře těmi, kdo dobíhali za nimi.

Дата добавления: 2015-10-29