Aacute;ST III 6 страница

„Ty máš pistoli,“ oznámila.

„Ano.“

„Můj táta má taky pistoli.“

„Vážně?“

„Ano. Je větší, než ta tvoje. Je úplně největší. Ty jsi bubák?“

„Ne, zlato,“ řekl a pomyslel si: mám ten dojem, že bubák je dnes večer v mém městečku.

Prošel dveřmi na konci chodby, sešel po schodišti a dalšími dveřmi vyšel do vlahé tmy jakoby svatojánského večera. Spěchal k parkovišti, téměř utíkal. Od západu, ze směru od Castle Rocku, se k němu neslo hřmění bouřky.

Odemkl dveře u dodávky, nastoupil a sejmul mikrofon vysílačky z vidlice. „Jednička volá základnu. Přepínám.“

Jedinou odezvou bylo praskání statické elektřiny.

Zatracená bouřka.

Možná si to takhle zařídil ten bubák, zašeptal nějaký hlas někde hluboko v něm. Alan se usmál a sevřel rty.

Zkusil to znovu, odezva byla ale stejná. Zkusil tedy státní policii v Oxfordu. Ozvali se jasně a zřetelně. Dispečer mu řekl, že v okolí Castle Rocku zuří bouře a že komunikační prostředky nejsou spolehlivé. Zdá se, že i telefony fungují, jen když se jim chce.

„Dobrá, tak až se vám podaří spojit se s Henrym Paytonem, řekněte mu, aby okamžitě zatkl muže jménem Leland Gaunt. Jako významného svědka pro začátek. To jméno je Gaunt, G jako George. Rozumíte? Přepínám!“

„Rozumím vám, šerife, Gaunt, G jako George. Přepínám.“

„Řekněte mu, že jsem přesvědčen o tom, že je spolupachatel vraždy Nettie Cobbové a Wilmy Jerzyckové. Přepínám.“

„Rozumím. Přepínám.“

„Děkuji a končím.“

Pověsil mikrofon, nastartoval auto a rozjel se směrem ke Castle Rocku. Na okraji Bridgtonu zajel na parkoviště obchodu Červené jablko a zavolal z budky do své kanceláře. Ozvalo se dvojí zapípnutí a hlas z pásky mu oznámil, že volané číslo je dočasně mimo provoz.

Zavěsil a vracel se ke svému vozu. Tentokrát už utíkal. Než vyjel z parkoviště a zpátky na silnici číslo 117, zapnul maják a znovu ho zavěsil na střechu. O necelý kilometr dál už roztřesená a protestující dodávka jela rychlostí 120 kilometrů v hodině.

Eso Merrill přijel do Castle Rocku zároveň s příchodem úplné tmy.

Když přejížděl svým chevroletem most přes Castle Stream, ze všech stran se ozývalo hřmění a z nebe šlehaly blesky. Jel s okny dokořán; zatím ještě nepršelo a vzduch byl tak hustý, že by se dal krájet.

Byl špinavý, unavený a vzteklý. Jel ještě na tři další lokality z mapy, i přes ten dopis – neschopen uvěřit tomu, co se stalo, neschopen uvěřit tomu, že se to mohlo stát. Nebyl prostě schopen uvěřit tomu, že by byl takhle hloupě vyšachován. Na všech dalších lokalitách našel placatý kámen a zakopanou plechovku. Ve dvou byly další haldy obchodních kupónů. V té poslední, zakopané v bažině za Stroutovou farmou, byla jen jedna stará propiska. Na ní byla nějaká žena s účesem ve stylu čtyřicátých let, na sobě plavky také z té doby, a když se propiska obrátila vzhůru nohama, plavky zmizely.

To tedy byl poklad.

Eso se hnal zpátky do Castle Rocku maximální rychlostí, oči šílené a džínsy až po kolena zapatlané bahnem, a to z jediného důvodu: aby zabil Alana Pangborna. A pak prostě zvedne zadek a zmizí někam na Západní pobřeží – kam vlastně měl zmizet už dávno. Možná z Pangborna také vyrazí nějaké peníze; možná také že ne. Tak nebo tak: ten zkurvysyn zemře, a to smrtí ošklivou.

Když byl už pět kilometrů od mostu, náhle si uvědomil, že nemá žádnou zbraň. Chtěl si vzít jednu automatickou pistoli z té bedny v garáží v Cambridgi, jenomže pak se ale začal točit magnetofon a on se vyděsil k smrti. Ale teď už ví, kde ty pistole jsou.

Ale ano.

Přejel most… a pak se zastavil na křižovatce Main Street a Watermill Lane, i když byl na hlavní a měl přednost.

„Co je kurva zase tohle?“ zamumlal.

Lower Main Street byla ucpaná vozy státní policie s blikajícími modrými majáky, televizními přenosovými vozy a hloučky lidí. Největší shon byl kolem budovy Magistrátu. Skoro to vypadalo, že se otcové města rozhodli uspořádat nějaký pouliční karneval.

Esu bylo úplně jedno, co se stalo nebo nestalo; pokud jeho se týče, klidně může celé městečko třeba vyschnout nebo vyšumět. On chce jen Pangborna, chce mu odříznout skalp a pověsit si ho na opasek – jak to ale má provést, když to tu teď vypadá, jako kdyby se kolem šerifovy kanceláře poflakovali snad všichni poldové státu Maine?

Odpověď se dostavila okamžitě. Pan Gaunt to bude vědět. Pan Gaunt má zbraně a střelivo a bude mít i správné odpovědi. Zajdi za panem Gauntem.

Pohlédl do zpětného zrcátka a spatřil další vozy s modrými blikajícími majáky na střeše, blížící se z druhé strany mostu. Přijíždějí další poldové. Co se tu, kurva, odpoledne stalo? podivoval se znovu – to však je otázka, která se dá zodpovědět jindy… nebo třeba také nikdy, když na to přijde. On má svoje starosti a hlavně teď musí uhnout někam stranou, než ho dojedou ti další poldové.

Eso zahnul doleva na Watermill Lane, pak doprava na Cedar Street, objel střed městečka a pak zase zahnul zpátky na MainStreet. Na chvíli se zastavil na stopce a sledoval shluk modrých světel dole pod kopcem. Pak zaparkoval před Nezbytnými věcmi.

Vystoupil z auta, přešel chodník a přečetl si ceduli na dveřích. Na chvíli pocítil děsivé zklamání – ne pouze kvůli pistoli, kterou potřebuje, ale trochu také kvůli tomu koksu pana Gaunta – pak se ale upamatoval na zadní vchod v uličce. Došel na konec bloku a zahnul za roh, aniž by si povšiml žluté skříňové dodávky, zaparkované o dvacet či třicet metrů výš – či muže, sedícího uvnitř (Cvalík se teď přesunul na místo spolujezdce), který ho pozoroval.

Jakmile zahnul za roh do uličky, vrazil do nějakého muže v tvídové čepici, kterou měl naraženou hluboko do čela.

„Hele, dávej bacha na cestu, starouši,“ řekl Eso.

Muž v tvídové čepici zvedl hlavu, vycenil na Esa zuby a zavrčel. Ve stejný okamžik vytáhl z kapsy automatickou pistoli a namířil ji na Esa. „Moc mě neser, kamaráde, jestli nechceš chytit taky jednu.“

Eso zvedl obě ruce a ustoupil o krok. Neměl strach; byl naprosto ohromený. „Já ne, pane Nelsone,“ řekl. „Mě z toho vynechte.“

„Dobře,“ řekl muž v tvídové čepici. „Neviděl jsi někde toho čuráka Jewetta?“

„É… toho ze střední školy?“

„Jasně že ze střední školy – jsou tu snad ve městě ještě ňáký jiný Jewettové? Tak vodpovídej, kurva fix!“

„Já jsem právě přijel,“ řekl Eso opatrně. „Fakt jsem neviděl nikoho, pane Nelsone.“

„No dobře – však já si ho už najdu a pak z něj nadělám pytel sraček. Zabil mýho papouška a nasral na fotografii mojí matky.“ George T. Nelson přimhouřil oči a dodal: „Dneska večer bude lepší nelézt mi do cesty.“

Eso mu neodporoval.

Pan Nelson opět zasunul pistoli do kapsy a zmizel za rohem, kráčeje odhodlaným krokem člověka, který je skutečně velice rozhněvaný. Eso chvíli ještě stál na místě s rukama nahoře. Pan Nelson ho učil obrábění dřeva a kovů v dílnách na střední škole. Eso byl vždycky přesvědčen, že to je jeden z takových lidí, kteří sebou klidně nechají orat a neublížili by ani mouše, i kdyby jim seděla přímo na oční bulvě. Pomyslel si však, že tenhle názor si bude možná muset trochu poopravit. A Eso také poznal tu zbraň. Bodejť taky ne: vždyť jich včera přivezl z Bostonu celou bednu.

„Eso!“ řekl pan Gaunt. „Jdeš právě včas.“

„Potřebuju pistoli,“ řek Eso. „A taky trochu toho perfektního koksu, jestli eště ňákej máte.“

„Ano, ano… bude. Všechno bude. Pomoz mi s tímhle stolem, Eso.“

„Zabiju Pangborna,“ řekl Eso. „Ukrad mi ten můj zasranej poklad a za to ho zabiju.“

Pan Gaunt pohlédl na Esa pohledem kočky, plížící,se k myši… a v onom okamžiku se Eso skutečně cítil jako myš. „Neplýtvej mým časem tím, že budeš vykládat věci, které už dávno vím,“ řekl. „Jestli potřebuješ moji pomoc, Eso, tak teď pomoz mně.“

Eso vzal stůl za jeden konec a oba ho odnesli dozadu do skladu. Pan Gaunt se shýbl a zvedl ceduli, opřenou o zeď. TENTOKRÁT JE SKUTEČNĚ ZAVŘENO, bylo na ní napsáno. Pověsil ji na dveře a zavřel je. Právě zamykal, když vtom si Eso uvědomil, že na té ceduli není nic, co by ji na jejím místě drželo – žádné lepidlo, žádná lepicí páska, nic takového. A přesto tam držela.

Pak mu zrak sklouzl na bedny, jež obsahovaly automatické pistole a zásobní munici. Zbývaly tam už jen tři pistole a tři krabičky nábojů.

„Kriste pane! Kam všechny zmizely?“

„Obchody dnes večer šly velmi dobře, Eso,“ řekl pan Gaunt a mnul si ruce s dlouhými nehty. „Přímo výborně. A půjdou ještě líp. Mám pro tebe práci.“

„Už sem vám to přece hlásil,“ řekl Eso. „Šerif mi ukrad můj –“

Leland Gaunt byl u něj dřív, než si Eso vůbec všiml, že se pohnul. Ty dlouhé, ošklivé ruce ho chytily za košili a zvedly do vzduchu, jako kdyby nevážil víc než peří. Ruce, které ho držely, byly jako z ocele. Pan Gaunt ho zvedl vysoko a Eso náhle zjistil, že hledí dolů do jeho planoucí, ďábelské tváře, aniž měl sebemenší potuchy, jak se dostal tak vysoko. I v té náhlé hrůze své stávající situace si povšiml, že panu Gauntovi vychází z nosu a uší kouř – spíš to ale bude pára. Vypadal jako nějaký lidský drak.

„Už mi neříkej NIC!“ zařval na něj pan Gaunt. Mezi rozeklanými kvádrovitými zuby mu kmital jazyk a Eso zaznamenal, že je rozeklaný jako jazyk hada. „Všechno se dozvíš! Drž hubu, když jsi ve společnosti starších a lepších, Eso! Drž hubu a poslouchej! Drž hubu a poslouchej! DRŽ HUBU A POSLOUCHEJ!“ Zatočil Esem dvakrát kolem hlavy jako pouťový zápasník, mávající svým soupeřem, a pak jím mrštil na zadní stěnu skladiště. Esová hlava nalétla na omítku. Vybuchl mu v ní ohňostroj. Když se mu vrátila schopnost vidění, spatřil pana Gaunta, sklánějícího se nad ním. Jeho obličej teď tvořily pouze šílené oči, zuby a všude kolem funící pára.

„Ne!“ zaječel Eso. „Ne, pane Gaunte, prosím! NE!“

Gauntovy prsty se teď změnily na pařáty, nehty na nich se mu prodloužily, zahnuly a zaostřily… nebo byly vždycky takové? Eso teď nevěděl. Možná byly vždycky takové a ty sis toho prostě jen nevšiml.

Prořízly mu látku košile jako žiletky a Eso opět zíral do té dýmající tváře.

„Jsi připraven poslouchat, Eso?“ zeptal se pan Gaunt. S každým jeho slovem zafuněly na Esovy tváře a ústa závany horké páry. „Jsi připraven, nebo ti mám rozpárat tvoje ničemné útroby a skoncovat to s tebou?“

„Ano!“ vzlykl. „Teda chci říct ne! Budu poslouchat!“

„Budeš hodný poslíček, plnící příkazy?“

,Ano!“

„A víš, co se s tebou stane, jestli nebudeš poslouchat?“

„Ano! Ano!“

„Jsi odporný, Eso,“ řekl pan Gaunt. „To mám u lidí rád.“ Mrštil Esem na zeď. Eso sklouzl do kleku, těžce lapal po dechu a vzlykal. Hleděl do podlahy. Bál se vzhlédnout, protože by musel zírat přímo do tváře té příšery.

„Jestli tě i jen v duchu napadne protivit se mým příkazům, Eso, tak ti zaručuji velkou okružní jízdu peklem. Toho svého šerifa dostaneš, o to neměj strach. Ale například právě teď je mimo město. Postav se.“

Eso se pomalu začal zvedat. Hlava ho příšerně bolela. Tričko měl roztrhané na cáry.

„Rád bych se tě na něco zeptal.“ Pan Gaunt byl opět uhlazený a usmívající se jako obvykle. „Líbí se ti tohle městečko? Máš ho rád? Máš na zdi své smradlavé fotky, které by ti připomínaly jeho venkovský šarm v oněch časech, kdy koňské bobky ještě smrděly a psi mívali vzteklinu?“

„Ani ve srandě,“ řekl Eso nejistě. Na nohy se mu podařilo dostat jen s velkým úsilím. Třásly se mu, jako kdyby místo nich měl špagety. Stál opřený o zeď a ostražitě sledoval pana Gaunta.

„A bylo by ti moc proti mysli, kdybych ti řekl, že mezi tím, co budeš čekat, až se ten tvůj šerif vrátí, chci tohle hnízdo plné hnusu vymazat z povrchu zemského?“

„Já… já nevím, co to má znamenat,“ řekl Eso nervózně.

„To mě ani nepřekvapuje. Ale doufám, že alespoň chápeš, co tím myslím, Eso. Nebo snad ne?“

Eso se zamyslel. Vrátil se ve vzpomínkách do dávných časů, kdy čtyři usmrkanci vyfoukli Esu a jeho kamarádům (Eso tenkrát skutečně míval kamarády, nebo alespoň jim tak říkal) něco, na čem Eso měl zájem. Pak jednoho z těch smrkáčů chytili – Gordieho LaChance – a málem z něj vymlátili duši; ale stejně to nebylo k ničemu. Dneska je ten LaChance slavný spisovatel, bydlící v jiné části státu – a nejspíš si prdel vytírá desetidolarovkama. Ten smrkáč to nějak vyhrál a od té doby se Esu už nedařilo. Tenkrát se od něj štěstí odvrátilo. Všechny dveře, které pro něj bývaly otevřené, se začaly jedny za druhými zavírat. Pomalu si začal uvědomovat, že už není žádný král, a že Castle Rock není jeho království. A jestli tomu někdy tak bylo, pominulo to definitivně o víkendu na svátek Dne práce, když mu bylo šestnáct a ti smrkáči obrali jeho a jeho kamarády o něco, co jim mělo plným právem patřit. A než Eso dorostl do věku, kdy mohl legálně popíjet u Žlutého tygra, prošel proměnou z krále na pěšáka bez uniformy, plížícího se územím nepřítele.

„Tohle zasraný městečko je latrína, kterou přímo nenávidím,“ řekl panu Lelandu Gauntovi.

„Dobře,“ řekl pan Gaunt. „Výborně. Mám tu jednoho přítele –parkuje o kus výš v ulici – který ti pomůže něco s tím provést, Eso. Dostaneš šerifa… a dostaneš i celé městečko. Tak co tomu říkáš?“ Jeho zrak zachytil oči Esa. Ten před ním stál ve svém rozervaném triku. Začal se šklebit. Hlava ho už nebolela.

„Jo,“ řekl. „Tak to se mi teda fakt líbí.“

Pan Gaunt sáhl do kapsy kabátu a vytáhl pytlíček z umělé hmoty, naplněný bílým práškem. Podával ho Esu.

„Máš před sebou spoustu práce, Eso,“ řekl.

„Dobře,“ řekl. „Jsem připraven.“

Cvalík si všiml, že poslední člověk, který zašel do uličky, z ní opět vychází. Tričko na něm viselo v roztrhaných cárech a nesl nějakou bednu. Z džíns mu vyčuhovaly pažby dvou automatických pistolí.

Cvalík ucukl v náhlém zděšení, když spatřil, že muž, v němž nyní poznával Johna „Esa“ Merrilla, kráčí přímo k dodávce a pokládá bednu na zem. Eso zaťukal na sklo. „Votevři zadek, starouši,“ řekl. „Máme práci.“

Cvalík stáhl okno. „Zmizni vocaď,“ řekl. „Koukej zmizet, hadrníku! Nebo zavolám policajty!“

„To by sis pomoh,“ zavrčel Eso.

Vytáhl jednu z pistolí, které měl za pasem kalhot. Cvalík ztuhnul – ale Eso mu ji podával oknem pažbou napřed. Cvalík zamrkal.

„Ber,“ řekl Eso netrpělivě, „a koukej votevřít zadek. A esli nevíš, kdo mě posílá, tak si eště blbější, než vypadáš.“ Zvedl druhou ruku a pohladil mu paruku. „Zbožňuji tvé vlásky.“ řekl s plachým úsměvem. „Jsou prostě úžasné.“

„Nech toho,“ řekl Cvalík, ale vztek a hněv mu teď z hlasu zmizely. Tři správní chlapi dokáží nadělat spoustu škody, řekl pan Gaunt. Pošlu pro tebe někoho.

Ale Esa? Esa Merrilla? Vždyť to je kriminálník!

„Hele,“ řekl Eso, „esli chceš podrobnosti probrat s panem Gauntem, tak mám dojem, že je pořád eště v krámu. Ale jak sám vidíš“ – prostrčil ruce dlouhými pásy rozervaného trička, plandajícího mu přes prsa a břicho – „má zrovna trochu nedůtklivou náladu.“

„Ty mi tedy máš pomoci zbavit se Jich?“ zeptal se Cvalík.

„No jasně,“ řekl Eso. „Z tohodle celýho městečka uděláme kůlničku na dříví.“ Zvedl bednu. „I když teda nevím, jak to dokážeme s jedinou krabicí rozbušek. Ale říkal, že ty si s tím už nějak poradíš.“

Cvalík se začal šklebit. Vstal, protáhl se dozadu do nákladního prostoru a otevřel zadní dveře dodávky. „Nejspíš ano,“ řekl. „Račte nasednout, pane Merrille. Uděláme si projížďku.“

„Kam?“

„Začneme v městských garážích,“ řekl Cvalík. Pořád se ještě šklebil.

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

Reverend William Rose, který vystoupil na kazatelnu Jednoty baptistické v Castle Rocku poprvé v květnu roku 1983, byl bigota první třídy. O tom nebylo žádných pochyb.

Bohužel to byl také energický člověk, často jakýmsi zvláštním, krutým způsobem vtipný a u své kongregace nesmírně oblíbený. Již jeho první kázání jako pastýře baptistického stáda dalo tušit věci, k nimž mělo dojít. Nazval ho „Proč přijdou katolíci do pekla“. A v tomto duchu – k velké potěše svých oveček – od té doby pokračoval. Katolíci, jak zdůrazňoval, jsou rouhači, zbloudilá stvoření, klanící se ne Ježíši, nýbrž ženě, jež byla určena být Jeho rodičkou. Lze se pak divit, že jsou tak náchylní k chybování i v jiných věcech?

Vysvětloval svému stádu, že katolíci propracovali v období inkvizice umění mučit k dokonalosti; že inkvizitoři upalovali na svých hořících hranicích ty skutečně věrné až do konce devatenáctého století, kdy je stateční protestanté (především baptisté) donutili, aby s tím přestali; že Vatikán je postaven na zlatě protestantských mučedníků z vyplundrovaných zemí.

Takové ignorantské žvanění ovšem nebylo ničím novým pro katolickou církev, která se s podobným kacířstvím utkává již stovky let. Rada kněží by nad ním snad mávla rukou – možná by se i pousmála. Ale otec John Brigham nebyl člověk, který by bral věci na lehkou váhu. Právě naopak. Zlostný Ir s nohama do O patřil mezi lidi, postrádající jakýkoliv smysl pro humor a nesnášející zmetky, především ne naduté zmetky ražení reverenda Rose.

Snášel ty protikatolické výpady reverenda Rose v tichu téměř rok, až se konečně jednou ozval ze své vlastní kazatelny. Jeho kázání, v němž si nebral žádné servítky, se jmenovalo „Hříchy reverenda Vildy“. Označil v něm baptistického kazatele za „žalmy pronášejícího idiota, který je přesvědčen, že televizní kazatel Billy Graham kráčí po vodách a že Billy Sunday sedí po pravici Boha Otce Všemohoucího“.

Onu neděli po této mši navštívil otce Brighama reverend Rose se svými čtyřmi nejvěrnějšími přívrženci. Jak pravil, jsou šokováni a rozhněváni neomalenostmi, jež otec Brigham pronesl.

„To máte tedy dost drzosti, když se odvažujete říkat mně, abych se zklidnil.“ řekl otec Brigham. „Poté, co ráno vykládáte svým věrným, že sloužím děvce babylónské.“

Do normálně bledých lící reverenda Rose se okamžitě nahrnula krev a zaplavila mu i lebku, z větší části holou. Nikdy se ani slovem nezmínil o nějaké děvce babylónské, řekl otci Brighamovi, i když na druhé straně se několikrát zmínil o děvce římské; ovšem pokud je mu bota šitá na míru, tak snad ať otec Brigham ani moc neváhá – může si ji nazout a beze všeho ji nosit. Otec Brigham vystoupil ze dveří fary se sevřenými pěstmi. „Pokud si snad o tom chcete pohovořit tady na chodníku,“ řekl, „tak stačí, když řeknete těm vašim gestapákům, aby trochu poodstoupili – můžeme si pak pohovořit o čem vám bude libo.“

Reverend Rose, skoro o deset čísel vyšší než otec Brigham – ale o snad deset kilogramů lehčí – s úšklebkem odstoupil. „Nebudu si špinit ruce,“ řekl.

Jedním z reverendových přívrženců byl Don Hemphill. Ten byl jak vyšší, tak urostlejší než bojovný kněz. „Pohovořím si teda s vámi já, jestli chcete,“ řekl. „Vytřu tady chodník s tou vaší papežskou irčanskou prdelí.“

Dva další muži doprovodu, kteří Dona dobře znali a věděli, že by byl schopen svoji hrozbu splnit, ho tenkrát však odtáhli… ale od té doby propuklo již otevřené nepřátelství.

Дата добавления: 2015-10-29