Aacute;ST III 9 страница

Frieda Pulaski přehodila Nan kolem hrdla pásek kabelky a táhla. Nan byla stržena do kolen. Prsty jí vyklouzly z nosu Betsy Vigueové s hlasitým lupnutím. Když se snažila postavit na nohy, kopla ji Betsy do obličeje a srazila ji na zem. „Kurvo jedna, dostala si dost!“ ječela Betsy. „Dostala si DOST!“ Snažila se zarazit podpatek svého střevíce Nan do břicha. Nan ji chytila za nohu a zkroutila jí. Betsy se zřítila obličejem napřed na zem. Nan se k ní plížila; Betsy čekala – a za chvíli se už zaklesnuté do sebe převalovaly po ulici, kousaly se a škrábaly.

„NECHTE TOHO!“ zařval policista Morris, ale jeho hlas zanikl v zapraskání hromu, jež otřáslo celou ulicí.

Vytáhl pistoli, zvedl ji k nebi, než však stačil vystřelit, někdo – a jen Bůh ví, kdo to byl – ho střelil přímo do rozkroku jednou se speciálních pistolí z výprodeje pana Gaunta. Policista Morris odletěl na kapotu svého policejního vozu a skutálel se na zem, drže se za zbytky svého pohlavního ústrojí a pokoušeje se křičet.

Těžko říci, kolik bojovníků toho dne u sebe mělo pistole, koupené u pana Gaunta. Jistě ne mnoho – a ti, kdo ozbrojeni byli, ztratili pistole ve zmatku, který nastal během úprku před smradlavými bombičkami. Ale rychle za sebou byly vypáleny ještě nejméně čtyři výstřely, které většinou zanikly ve zmatku ječících hlasů a hřmění bouřky.

Len Milliken spatřil, jak Jake Pulaski míří pistolí na Nan, která už pustila Betsy a snažila se teď uškrtit Meade Rossignolovou. Len chytil Jakea za zápěstí a strhl mu ruku k blesky osvětlenému nebi jen sekundu před tím, než vyšla rána. Pak Jakeovi paži strhl dolů a přerazil mu ji přes koleno jako kus dříví na podpal. Pistole dopadla na mokrou vozovku. Jake začal ječet. Len odstoupil a řekl, „tohle tě neučí ne-“ Dál se nedostal, protože někdo si zvolil právě tento moment k tomu, aby mu do zátylku zarazil až po rukověť kapesní nůž a zasáhl míchu.

Začínaly teď přijíždět další policejní vozy a deštivou tmu prošlehávaly modré záblesky jejich majáků. Bojující vůbec nedbali tlampačových výzev, aby s bitkou přestali. A když se policisté pokusili odtrhávat je od sebe, zjistili, že jsou naopak sami do boje zatahováni.

Nan Robertsová spatřila otce Brighama; své prokleté černé roucho měl na zádech rozervané. Jednou rukou držel reverenda Hase pod krkem. Druhou ruku měl sevřenou v pěst a opakovaně jí bušil do obličeje reverenda Rose. Po každém úderu hlava reverenda Rose odlétla ke straně a otec Brigham si ji druhou rukou opět narichtoval pro další ránu.

S řevem a ignorujíc zmateného policistu, který jí říkal – téměř ji prosil – aby přestala, aby přestala okamžitě, odhodila Nan Meade Rossignolovou a vrhla se na otce Brighama.

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

Běsnění bouře donutilo Alana zpomalit, až jel téměř krokem, i když měl stále neodbytněji pocit, že čas je pro něj teď životně důležitý, že pokud se nedostane do Castle Rocku včas, nedostane se do něj možná už nikdy. Uvědomil si, že většinu informací, které skutečně potřeboval, měl po celou dobu v hlavě k dispozici, zamčené za masivními dveřmi. Na dveřích byla tabulka s jasným nápisem – nezněl však ani ÚŘAD PREZIDENTA, ani MINISTERSTVO, dokonce ani SOUKROMÉ PROSTORY, ZÁKAZ VSTUPU. Nápis na těch dveřích v Alanově hlavě zněl To NEDÁVÁ ŽÁDNÝ SMYSL. Na jejich odemčení potřeboval jen ten správný klíč… ten klíč, který mu teď dal Sean Rusk. A co je za těmi dveřmi?

No co – Nezbytné věci přece. A jejich majitel, pan Leland Gaunt.

Brian Rusk si koupil v Nezbytných věcech baseballovou kartu a Brian zemřel. Nettie Cobbová si tam koupila nějaké stínítko a je také mrtvá. Kolik dalších lidí z Castle Rocku přišlo k té studni a nakoupilo tam otrávenou vodu od jedovatého člověka? Norris – rybářský prut. Polly – nějaký kouzelný škapulíř. Matka Briana Ruska – nějaké laciné sluneční brýle, které mají co dělat s Elvisem Presleym. Dokonce i Eso Merrill – ten si tam koupil nějakou starou knížku. A Alan by se vsadil, že i Hugh Priest si tam něco koupil… i Danforth Keeton…

A kolik dalších ještě? Kolik?

Přijížděl právě k mostu Tin Bridge, když vtom se z oblohy snesl klikatý blesk a uhodil do jednoho z mohutných jilmů na druhé straně říčky Castle Stream. Alan si zakryl rukou oči, přesto mu však před očima zůstával namodralý obraz osvětlené krajiny. Z rádia se ozvalo hlasité zapraskání statické elektřiny a mohutný jilm se majestátně začal kácet.

Odkryl si oči a pak vykřikl, když mu přímo nad hlavou zahřmělo. Praskot hromu byl ohlušující, jako kdyby se hroutil snad celý svět. Oslněným zrakem nebyl na chvíli schopen rozeznávat nic kolem – obával se, že bleskem zasažený jilm spadl na most a zatarasil mu přístup do městečka. Pak ho ale spatřil; dopadl kousek výš proti proudu, přímo do koryta říčky. Alan zařadil rychlost a přejel přes most. Slyšel přitom, jak vítr, který teď řádil v mocných nárazech, hvízdá v nosnících a obloucích železného mostu. Byl to strašidelný, osamělý zvuk.

Provazce deště dopadaly na čelní sklo staré dodávky a rozmazávaly vše, co se dostalo do zorného pole reflektorů auta; měnily to na jakési mihotající se halucinace. Když Alan sjel na druhé straně mostu na Lower Main Street ke křižovatce s Watermill Lané, spustil se tak hustý déšť, že stěrače, i když je pustil na nejvyšší rychlost, už přestaly mít jakoukoliv účinnost. Stáhl boční okénko, vystrčil hlavu ven a tak jel. Okamžitě byl promočený.

Prostor kolem budovy Magistrátu byl sice zaplněný policejními auty a televizními přenosovými vozy, ale působil stejně nějak podivně a opuštěně – jako kdyby všichni lidé, patřící k obsluze těchto vozidel, byli náhle nějakými nepřátelskými mimozemšťany přeneseni na planetu Neptun. Alan spatřil pár techniků od televize, krčících se uvnitř svých vozů, a uličkou, vedoucí k parkovišti Magistrátu, běžel jeden státní policista; od bot mu odstřikovaly proudy vody – to však byly jediné známky života.

O tři bloky výše směrem ke kopci Castle Hill projel přes Upper Main směrem na západ po Laurel Street vysokou rychlostí policejní vůz. O chvíli později projelo přes Main Street další policejní auto, tentokrát opačným směrem než to první. Stalo se to tak rychle – šup, šup – že to vypadalo jako scéna z nějaké policejní komedie. Třeba Smokey a bandita. Alan však v tom nic směšného neshledával. Učinilo to na něj dojem bezúčelné akce; panického, chaotického pohybu. Náhle si byl zcela jist, že Henry Payton ztratil kontrolu nad tím, co se právě teď v Castle Rocku děje – ať již to je cokoliv… pokud ovšem vůbec kdy měl o trochu víc než jen iluzi takové kontroly.

Zdálo se mu, že slyší ze směru od Castle Hillu slabě jakési výkřiky. Při šumění deště, hřmění a nárazech větru nebyl schopen určit to přesně, ale neměl pocit, že to bude jen jeho představivost. Jako kdyby mu to chtěl potvrdit, vyrazil z uličky vedle Magistrátu policejní vůz se zapnutým majáčkem a rozjel se tím směrem. Málem přitom narazil do obrovitého přenosového vozu televizní stanice WMTW.

Alan si vzpomněl, jak měl začátkem týdne pocit, že v tomto městečku není něco v pořádku – že není v pořádku něco, co on nevidí, že Castle Rock se ocitl na kraji nějaké nepředstavitelné katastrofy.Ta katastrofa už je tady a naplánoval ji právě ten jediný člověk. (Brian říkal, že pan Gaunt vlastně vůbec není člověk) Alan to nebezpečí nepoznal včas.

Nocí se rozlehl výkřik, ječivý a pronikavý. Následoval ho zvuk tříštícího se skla… a pak, odněkud z jiné strany, zazněl výbuch trhaného, idiotského smíchu. Oblohou se přelévalo hřmění, jako kdyby se tam kroutily nějaké velké ocelové plechy.

Teď už ale na to čas mám, pomyslel si Alan. Ano. Spoustu času. Pane Gaunte, tak si myslím, že už bychom se měli seznámit – a mám dojem, že je nejvyšší čas na to, abych vám předvedl, co se stane s lidmi, kteří si začnou zahrávat s mým městečkem.

Nedbaje zvuků zápasu a násilí, doléhajících k němu otevřeným oknem, nedbaje budovy Magistrátu, kde Henry Payton teď nejspíš vydává příkazy silám zákonu a pořádku – nebo se alespoň o to pokouší – rozjel se Alan po Main Street směrem k Nezbytným věcem.

A právě v tom okamžiku se nebe rozjasnilo mohutným klikatým bleskem, zářícím jako nějaký elektrický strom; a zatímco doprovodná praskavá kanonáda hromobití ještě ani nestačila doznít, zhasla všechna světla v Castle Rocku.

Šerifův zástupce Norris Ridgewick, oblečený v uniformě, kterou si nechával pro přehlídky a jiné sváteční příležitosti, byl v kůlně, přilepené k malému domku, v němž bydlel se svojí matkou až do podzimu roku 1986, kdy zemřela na srdeční zástavu. Od té doby v něm bydlel sám. Stál na stoličce. Z jednoho z podstropních trámů visel dlouhý provaz se smyčkou na konci. Norris strčil do smyčky hlavu a stahoval si ji pevně u pravého ucha, když vtom se zablesklo a dvě žárovky, osvětlující kůlnu, zhasly.

Přesto stále viděl na rybářský prut Bazun, opřený o stěnu vedle dveří do kuchyně. Chtěl ten prut tak strašně moc a byl přesvědčen, že ho získal neuvěřitelně lacino – ale ta cena byla nakonec naopak až moc vysoká. Vyšší, než byl Norris schopen zaplatit.

Jeho dům byl na horní větvi ulice Watermill Lane v místech, kde se zahýbá zpátky ke Castle Hillu a Castle View. Vítr k němu přinášel zvuky bitky, která tam stále ještě probíhala – výkřiky, jekot, občasné výstřely.

Za to jsem odpovědný já, pomyslel si. Ne úplně – to ne – ale určitě alespoň zčásti. Účastnil jsem se. Kvůli mně je zraněný nebo umírá Henry Beaufort, možná že už v Oxfordu zemřel. To kvůli mně je Hugh Priest v márnici. Kvůli mně. Kvůli člověku, který si vždycky přál být policistou a pomáhat lidem, kvůli člověku, který si to přál už od doby, kdy byl ještě malý kluk. Idiotský, směšný, nemotorný hubeňour Norris Ridgewick, který si myslel, že potřebuje rybářský prut značky Bazun a že ho může dostat lacino.

„Lituji toho, co jsem učinil,“ řekl Norris. „Tím sice nic nenapravím, ale ať už to má význam sebemenší, skutečně toho lituji.“

Připravil se, že seskočí ze stoličky, když vtom mu v hlavě promluvil nějaký nový hlas. Proč se tedy nepokusíš nějak to napravit, zbabělce jeden připosraný?

„To nejde,“ řekl Norris. Zablesklo se; jeho stín divoce poskakoval po stěně kůlny, jako kdyby tam tančil nějaký šílený tanec. „Už je příliš pozdě.“

Tak se alespoň naposledy podívej na to, kvůli čemu jsi to všechno udělal, naléhal ten hněvivý hlas. To bys snad ještě udělat mohl, ne? Jen se podívej! Podívej se opravdu DOBŘE!

Blesk opět zazářil. Norris zíral na prut Bazun… a vyrazil ze sebe zmučený a nevěřícný výkřik. Škubl sebou, zapotácel se na stoličce a téměř se neúmyslně oběsil. Jeho štíhlý, pružný prut Bazun byl pryč. Místo něj tam stál nějaký špinavý, odrbaný bambusový prut, nic víc než normální klacek, na kterém byl rezavým šroubem upevněn dětský naviják Zebco.

„Někdo ho ukradl!“ vykřikl Norris. Všechna jeho zarputilá žárlivost a chamtivost se bleskem vrátila a on byl přesvědčený, že musí okamžitě vyběhnout na ulici a toho zloděje najít. Když bude třeba, musí je zabít všechny, bude-li třeba, zabije každého v městečku, jen aby dostal toho zlého člověka, který mu jeho prut ukradl. „NĚKDO MI UKRADL MŮJ PRUT BAZUN!“ zanaříkal znovu, kymáceje se na stoličce.

Ne, odpověděl ten hněvivý hlas. Takový byl totiž vždycky. Chybí ti jen tvoje klapky na očích – ty, které sis nasadil sám, ze své vlastní vůle.

„Ne!“ Nějaké obrovské ruce sevřely Norrisovu hlavu; teď mu s ní začaly kroutit. „Ne, ne, ne!“

Ale další záblesk mu znovu osvítil bambusovou tyč, stojící na místě, kde ještě před chvílí byl jeho prut značky Bazun. Postavil ho tam, aby to byla poslední věc, kterou bude mít před očima, až skočí se stoličky. Nikdo tu přece nebyl; nikdo jím nemohl pohnout; proto musí ten hlas mít pravdu.

Takový byl totiž vždycky, naléhal ten hněvivý hlas. Teď záleží už jen na tom, zda jsi ochoten něco s tím udělat – nebo od toho utečeš pryč do temnoty?

Chopil se smyčky a v tu chvíli ucítil, že v kůlně není sám. V tu chvíli ucítil vůně tabáku, kávy a nějaké jemné kolínské – možná značky Southern Gentleman – vůně pana Gaunta.

Buď ztratil rovnováhu, nebo ho nějaké zlé, neviditelné ruce shodily se stoličky. V pádu o ni jednou nohou zakopl a převrhl ji – Norrisův výkřik zdusila stahující se smyčka. Jednou rukou, tápající v prostoru, našel stropní trám a zachytil se ho. Podařilo se mu trochu se nadzvednout, takže smyčka povolila své sevření. Cítil, jak se mu konopí zařezává do hrdla.

Správná odpověď je ne! zaslechl hněvivý výkřik pana Gaunta. Ne je naprosto správná odpověď, idiote jeden welšský!

Nebyl tady, určitě ne; Norrisovi bylo jasné, že do něj nikdo nestrčil. A přesto si byl naprosto jist, že nějaká část pana Gaunta tu zároveň je přítomná… a pan Gaunt není nijak potěšený, protože takhle věci neměly probíhat. Neměl se dozvědět nic. Alespoň do doby, kdy už by stejně bylo příliš pozdě, než aby na tom nějak záleželo.

Škubal sebou a tahal za smyčku, ale její uzel jako by byl zalitý do betonu. Paže, kterou se držel za trám, se mu divoce třásla. Nohy se mu komíhaly ve vzduchu metr nad podlahou. Déle se už v této poloze neudrží. Stejně je s podivem, že se mu vůbec podařilo provaz trochu uvolnit.

Konečně se mu podařilo prostrčit dva prsty pod smyčku a trochu ji roztáhnout. Vyvlékl z ní hlavu právě v okamžiku, kdy mu druhou rukou, kterou se držel za trám, začala probíhat křeč, úplně ji znecitlivující. Dopadl s heknutím na podlahu, ruku ochromenou křečí si tisknul k prsům. A pak omdlel… nevěděl na jak dlouho, ale když začal zase přicházet k sobě, na střechu stále ještě dopadaly kapky hustého deště a blesky křižovaly oblohu.

Potácivě se postavil a vydal se k rybářskému prutu, stále se drže za namoženou paži. Křeč začínala trochu povolovat, ale Norris stále ještě sykal bolestí. Uchopil prut a s hněvem ho začal pečlivě prohlížet.

Bambus. Hnusný, špinavý bambus. Ten nemá žádnou cenu; vůbec žádnou cenu.

Norrisova hubená prsa se nadmula a vyšel mu z nich výkřik vzteku a hanby. Zároveň zvedl koleno a prut přes něj přelomil. Oba kusy dal k sobě a přelomil je ještě jednou. I na omak byly hnusné – nějak jakoby slizké. Byly přímo cítit podvodem. Odhodil je stranou. Zachrastily po podlaze a zarazily se o převrženou stoličku. Ležely na podlaze jako bezvýznamné kusy třísek na podpal.

Norrisovy myšlenky se teď vrátily k panu Gauntovi. K panu Gauntovi s jeho stříbrnými vlasy, tvídovým sakem a hladovým, slizkým úsměvem.

„Tebe dostanu,“ zašeptal Norris Ridgewick. „Je mi jedno, co se stane potom, ale tebe dostanu – jednou pro vždycky.“

Kráčel ke dveřím kůlny, rozkopl je a vyšel do lijáku. Na příjezdové cestě bylo zaparkované jeho policejní auto. Přikrčil se před deštěm a větrem a kráčel k němu.

„Nevím, co jsi zač,“ řekl Norris, „ale dostanu ten tvůj prolhanej, zkurvenej ksicht.“

Nastoupil do auta a vycouval na silnici. Ve tváři se mu zračilo ponížení, únava a vztek. Rozjel se směrem k Nezbytným věcem tak rychle, jak se jen odvažoval.

Polly Chalmersová měla sen.

Ve svém snu vcházela do Nezbytných věcí – ale ta postava za pultem, to nebyl Leland Gaunt; byla to její teta Evvie Chalmersová. Teta Evvie měla na sobě svoje nejlepší modré šaty a modrou šálu, tu s červeným lemováním. Mezi obrovskými – i na falešný chrup nepravděpodobně velkými zuby – měla dlouhou cigaretu.

Tetičko Evvie! vykřikla Polly ve snu. Jako nějaké příjemné světlo ji zaplavila nekonečná úleva – taková úleva, kterou poznáme jen v hezkých snech a ve chvílích, kdy se budíme ze zlých snů. Tetičko Evvie, ty žiješ!

Ale teta Evvie nedala nijak najevo, že by ji poznávala. Kupte si, slečno, co chcete, řekla teta Evvie. Mimochodem – jmenujete se Polly nebo Patricia? Už si nějak nemohu vzpomenout.

Tetičko Evvie, vždyť přece víš, jak se jmenuji – já jsem Tríša. Pro tebe jsem vždycky byla Tríša.

Teta Evvie nereagovala. Ať už se jmenuješ, jak chceš, tak dnes máme výprodej. Všechno musí pryč.

Tetičko Evvie, co tady děláš?

Já sem PATŘÍM, řekla teta Evvie. Všichni z městečka sem patří, slečno se dvěma jmény. Vlastně sem patří všichni z celého SVĚTA, protože každý chce nakupovat lacino. Každý si rád koupí něco skoro zadarmo… i když to stojí vlastně víc než všechno.

Ten dobrý pocit náhle zmizel. Nahradila ho hrůza. Polly se podívala do skleněných vitrín a spatřila tam lahvičky s nějakou tmavou tekutinou, označené cedulkou ELEKTRICKÝ TONIK DOKTORA GAUNTA. Byly v nich laciné natahovací hračky, z kterých při druhém natažení padala kolečka a vyskakovala péra. Byly tam ohyzdné sexuální pomůcky. Pak nějaké malé lahvičky s něčím, co vypadalo jako kokain; na těch byly cedulky PRÁŠEK NA POTENCI DOKTORA GAUNTA. Spousta žertovných předmětů: psí zvratky z umělé hmoty, svědící prášek, bouchací cigaretová pouzdra, žertovné bzučáky. Byly tu rentgenové brýle, jimiž lze údajně vidět skrze zavřené dveře a dámské šaty – ale ve skutečnosti vám jen vytlačí kruhy kolem očí. Byly tu umělé květiny, značkované hrací karty a levný parfém, označený NÁPOJ LÁSKY DOKTORA GAUNTA, ÚNAVU ZMĚNÍ NA TOUHU. Vitríny byly přehlídkou předmětů špatného vkusu a zbytečností.

Cokoliv budeš chtít, slečno se dvěma jmény, řekla teta Evvie.

Proč mi to říkáš, tetičko Evvie? Prosím – cožpak mne nepoznáváš?

Na všechno je záruka, že to bude fungovat. Jediná věc, na kterou po prodeji není záruka, že bude fungovat, jsi TY. Tak jen pojď dál a kupuj, kupuj, kupuj.

Hleděla teď na Polly a tou prolétla vlna hrůzy. Spatřila v očích tety Evvie soucit, ale byl to jakýsi krutý, nemilosrdný soucit.

Jak se jmenuješ, dítě? Jako bych to už někdy věděla.

Ve svém snu (a ve své posteli) začala Polly plakat.

Zapomněl tvoje jméno ještě někdo jiný? zeptala se teta Evvie. Kdoví. Nejspíš ano.

Tetičko Evvie, děsíš mě!

Sama se děsíš, dítě, odpověděla teta Evvie a poprvé pohlédla přímo na Polly. Hlavně si pamatuj, slečno se dvěma jmény, že když tu kupuješ, že také prodáváš.

Já to ale nemohu postrádat! vykřikla Polly. Rozplakala se. Moje ruce –!

Ano, na to tady něco máme, slečno Polly z Friska, řekla teta Evvie a vzala jednu z lahviček, označených ELEKTRICKÝ TONIK DOKTORA GAUNTA. Postavila ji na pult, malou, nízkou lahvičku naplněnou čímsi, co vypadalo jako bláto. Tvoji bolest to pochopitelně neodstraní – to nedokáže nic – ale může ji přesunout někam jinam.

Proč to říkáš? Proč mě děsíš?

Změní to umístění tvojí artritidy, slečno se dvěma jmény – místo rukou ti nemoc napadne srdce.

Ne!

Ano.

Ne! Ne! NE!

Ano, ale ano. I tvoji duši. Ale budeš mít svoji pýchu. Alespoň ta ti zůstane. A cožpak nemá žena nárok na svoji pýchu? Když už ti nezbývá nic jiného – srdce, duše, muž, kterého miluješ –zůstane ti alespoň tohle. Viď, slečinko Polly z Friska? Budeš mít tu poslední minci, bez níž by tvoje peněženka byla už úplně prázdná. To bude tvoje temná a hořká útěcha pro zbytek života. Ať ti poslouží. Musí ti posloužit, protože budeš-li se držet cesty, po které se ubíráš, nebudeš koneckonců ani mít na vybranou.

Дата добавления: 2015-10-29