Aacute;ST III 12 страница

Polly odstoupila, zavřela oči a ucítila, jak se celý svět chvěje. Začala omdlévat, když vtom se jí v hlavě jako římská svíce rozsvítilo Alanovo jméno. Sevřela obě ruce v pěst a tvrdě je srazila k sobě, kotníky na kotníky. Bolest se dostavila okamžitě, byla krutá, náhlá a ochromující. Svět se k ní zase začal vracet ve studených záblescích.

Otevřela oči, popošla k vaně a podívala se do ní. Nejdřív se jí zdálo, že v ní nic není. A pak spatřila vedle gumového konce zvonu pavouka. Nebyl větší než nehet na jejím malíčku – a byl mrtvý.

To ostatní se vůbec nepřihodilo. To byla jen tvoje představivost.

„Velký hovno to bylo,“ řekla Polly třesoucím se hlasem.

Ale ten pavouk není důležitý. Důležitý je Alan – a Alan je ve strašném nebezpečí, přičemž důvodem je právě ona. Musí ho najít, ještě než bude příliš pozdě.

Pokud už není příliš pozdě.

Půjde do šerifovy kanceláře. Někdo tam už bude vědět, kde –

Ne, promluvil jí v hlavě hlas tetičky Evvie. Tam nechoď. Půjdeš-li tam, tak už bude skutečně příliš pozdě. Ty víš, kam máš jít. Ty víš, kde je.

Ano.

Ano, jistě, že to ví.

Polly se rozeběhla ke dveřím; hlavou jí neodbytně prolétala jediná zmatená myšlenka: Bože, prosím, nedopusť, aby si něco koupil. Ach, Bože, moc tě prosím, nedopusť, aby si něco koupil.

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

Časový spínač pod mostem přes Castle Stream, od nepaměti místními občany nazývaným Plechový, dosáhl nuly v 7:38 večer v úterý, 15. října léta Páně 1991. Výboj elektřiny z devítivoltové baterie, určené pro napájení domovního zvonku, proskočil drátky, jež Eso propojil se spouštěcím mechanismem. Zvonek skutečně začal zvonit, ale byl – společně se zbytkem časového spínače – o zlomek vteřiny později pohlcen zábleskem světla, když elektrický výboj odpálil roznětku a roznětka zase odpálila dynamit.

Jen velmi málo lidí v Castle Rocku si spletlo výbuch dynamitu s burácením hromu. Hřmění znělo jako salvy těžkého dělostřelectva někde nad obzorem; dynamitový výbuch připomínal ohlušující výstřel z nějaké obrovité pušky. Jižní strana starého mostu, smontovaného ne z plechu, jak by naznačoval jeho název, nýbrž z již značně zrezavělé ocele, vylétla v doprovodu ohnivé koule do povětří. Zvedla se snad tři metry do vzduchu, naklonila se a dopadla zpátky s rachotem lámajícího se betonu a zvonivým řinčením létající ocele. Severní konec mostu se zkroutil a celá jeho soustava padla našikmo do říčky, která nyní byla již bouřícím proudem. Jižní konec dopadl na bleskem poražený jilm.

Na Castle Avenui, kde katolíci a baptisté – spolu s asi desítkou policistů – stále ještě pokračovali ve vášnivé půtce, se bitka na chvíli přerušila. Všichni bojující hleděli na ohnivou kouli na okraji městečka u říčky. Albert Gendron a Phil Burgmeyer, kteří sebou ještě před několika vteřinami zuřivě cloumali, nyní stáli vedle sebe a hleděli na záři výbuchu. Po levé skráni stékal Albertovi pramínek krve od rány na spánku a Phil měl košili roztrhanou na cáry.

Kousek dál seděla Nan Robertsová na otci Brighamovi jako nějaký obrovitý (a vzhledem k její bílé uniformě servírky i podivně bílý) sup. Zvedala hlavu nebohého otce za vlasy a opakovaně mu ji otloukala o vozovku. Poblíž ležel v bezvědomí reverend Rose v důsledku péče otce Brighama.

Henry Payton, který hned na začátku bitky přišel o zub (vůbec už nemluvě o ztrátě svých iluzí o náboženském smíru v Americe), strnul právě v okamžiku, když se pokoušel odtrhnout Tonyho Mislaburského od baptisty Freda Mellona.Všichni strnuli – jako děti, hrající si na sochy.

„Kriste pane, to byl most,“ zamumlal Don Hemphill.

Henry Payton se rozhodl, že využije vzniklé přestávky. Odhodil Tonyho Mislaburského stranou, udělal si z rukou kornout kolem zraněných úst a zahulákal: „Tak dost – všichni toho okamžitě nechte! Policie vám nařizuje –“

Pak začala hulákat Nan Robertsová. Strávila dlouhá léta hulákáním objednávek večeří do kuchyně a zvykla si, že ji je slyšet za jakéhokoliv rámusu. Nebylo žádných pochybností o tom, koho bude slyšet víc; snadno Paytona překřičela.

„TI PROKLETÍ KATOLÍCI POUŽILI DYNAMIT!“ zahlaholila jako polnice.

Účastníků teď už bylo sice méně, ale co chybělo na počtu, to doháněli zlobným nadšením.

Pár vteřin po výkřiku Nan se bitka opět rozhořela; byla teď rozložená do desítek potyček po snad padesátimetrovém úseku ulice, skrápěné lijákem.

Norris Ridgewick vrazil do kanceláře šerifa chvíli před tím, než vyletěl most do povětří. Řval z plna hrdel. „Kde je šerif Pangborn? Nutně musím najít šerifa Pangb-“

Zarazil se. Mimo Seatona Thomase a jednoho státního policisty, který vypadal, že snad nemá ještě ani věk, kdy by měl povolené pití piva, byla kancelář úplně prázdná.

Kde kurva všichni jsou? Venku přece stojí snad šest tisíc stáťáckých aut a další různá vozidla, zaparkovaná, kde se dá. Mezi nimi i jeho VW brouk, který by jistě vyhrál modrou stužku za nejhorší zaparkování – kdyby se něco takového udělovalo. Pořád ještě totiž ležel převrácený na místě, kde ho naboural Cvalík.

„Kriste pane,“ vykřikl Norris. „Kde jsou sakra všichni?“

Státní policista, který vypadal, že nemá ani věk, kdy by měl povolené pití piva, si prohlédl s respektem Norrisovu uniformu a řekl: „Někde v ulicích se strhla rvačka – křesťani proti kanibalům, nebo tak nějak. Mám tu sedět u dispečinku – ale když je ta bouřka, stejně se dá vysílat nebo přijímat tak leda kulový.“ Nevrle dodal: „A kdo jste vy?“

„Zástupce šerifa Norris Ridgewick.“

„No a já jsem zase Joe Price. Ale stejně – co to tady máte za městečko, Ridgewicku? Tady snad všichni zešíleli.“

Norris ho ignoroval a šel k Seatonu Thomasovi. Seaton měl špinavě šedivou pleť a těžce dýchal. Jednu ze svých šlachovitých paží měl přitisknutou k prsům.

„Seate, kde je Alan?“

„Nevím,“ zahučel Seat a pohlédl na Norrise zakalenýma, postrašenýma očima. „Norrisi, tady se děje něco zlýho. Fakt zlýho. Po celým městě. Telefony nejdou, ale měly by jít, protože dráty jdou přece pod zemí, ne? Ale stejně, víš, co ti povím? Já sem rád, protože nechci nic vědět.“

„Měl byste bejt v nemocnici,“ řekl Norris a starostlivě hleděl na staříka.

„Měl bych bejt v Kansasu,“ odpověděl Seat ponuře. „A místo toho tady dřepím a čekám, až bude po všem. Nejsem –“

V tu chvíli vyletěl do povětří most; zadunění výbuchu otřáslo celou budovou.

„Kriste pane!“ vykřikli unisono Norris i Joe Price.

„Jo,“ řekl Seat Thomas svým znaveným, ustrašeným, bodavým, nevzrušeným hlasem, „vyhoděj do povětří celý město, řek bych. To nás nejspíš čeká.“

A starý muž se náhle rozplakal.

„Kde je Henry Payton?“ křikl Norris na policistu Price. Ten ho nevnímal. Běžel ke dveřím, aby se podíval, co to vyletělo do povětří.

Norris ještě jednou pohlédl na Seatona Thomase, ten však hleděl netečně do prostoru; po tvářích mu stékaly slzy a ruku měl stále položenou přes prsa. Norris se vydal za Joem Pricem; našel ho na parkovišti Magistrátu v místech, kde před několika tisíci lety pokutoval červený cadillac Cvalíka Keetona. V deštivé noci pohasínal ohnivý sloup a v jeho záři oba jasně viděli, že most přes Castle Stream zmizel. Sloup semaforu na konci města byl překocený do vozovky.

„No pozdrav pánbů,“ řekl Price pohřebním hlasem. „Ještě že tady nebydlím.“ Záře požáru mu barvila líce na červeno a vsazovala rezavé uhlíky do očí.

Norrisova potřeba najít Alana se prohlubovala. Rozhodl se, že nejlepší bude, když zase sedne do svého policejního vozu a pokusí se najít nejdřív Henryho Paytona – jestli někde probíhá nějaká rvačka, nemělo by být problémem ho najít. A tam by mohl být také Alan.

Došel už skoro k chodníku, když vtom šlehnutí blesku osvětlilo nějaké dvě postavy, kráčející za roh budovy soudu vedle Magistrátu. Zdálo se mu, že směřují k té světle žluté dodávce. Jednu postavu nepoznával, ale ta druhá – statná a s nohama trochu do O – o té nebylo nejmenších pochyb. Byl to Danforth Keeton. Norris Ridgewick uskočil dva kroky doprava a přitiskl se k cihlové zdi u ústí uličky. Vytáhl svůj služební revolver. Zvedl ho do úrovně ramen, hlaveň namířil k deštivé obloze a zakřičel, jak dokázal nejhlasitěji, „STŮJTE!“

Polly vycouvala autem z příjezdové cesty, zapnula stěrače a zahnula doleva. K bodavé bolesti rukou se nyní připojilo pálení na pažích v místech, kam jí skanuly na pokožku sliny pavouka. Obsahovaly nejspíš nějaký jed, a ten se jí teď zažíral do kůže. Ale neměla čas nějak se tím zabývat.

Blížila se právě ke křižovatce ulic Laurel a Main, když vyletěl do povětří Tin Bridge. Škubla sebou při zadunění výbuchu a ohromeně sledovala ohnivý sloup, zvedající se z Castle Streamu. Na chvíli zahlédla siluetu konstrukce mostu, černé úhly nosníků na pozadí světelného sloupu, pak ale všechno pohltily plameny.

Zahnula doleva na Main Street a rozjela se směrem k Nezbytným věcem.

Alan Pangborn býval kdysi nadšený výrobce domácích filmů – ani si už nevzpomínal, kolik lidí k smrti unavil svými blikajícími filmy, promítanými na prostěradlo, napnuté přes stěnu obývacího pokoje – záběry svých dětí, nejistě se batolících obývacím pokojem, Annie a batolat při koupání, oslav narozenin, různých rodinných setkání. Ve všech těch filmech lidé mávali kameře a smáli se do ní. Jako kdyby to byl nějaký nepsaný zákon: když na vás někdo natočí kameru, musíte do ni mávat nebo dělat obličeje, případně oboje. Když to neuděláte, můžete být zatčen na základě obvinění z netečnosti druhého stupně, což obnáší trest až deseti let vězení, přičemž celou tuto dobu strávíte sledováním nekonečných kotoučů blikajících domácích filmů.

Před pěti lety přešel na videokameru, což bylo praktičtější… a místo toho, aby nudil lidi deset nebo patnáct minut – což byla délka tří nebo čtyř slepených osmimilimetrových filmů – nudil je celé hodiny, aniž by musel i jen měnit kazetu.

Vytáhl kazetu z obalu a prohlížel si ji. Neměla žádnou etiketu. Dobrá, pomyslel si. To je úplně v pořádku. Budu si muset sám zjistit, co na ní je, ne? Natáhl ruku, že zapne videorekordér… a pak zaváhal.

Složený obraz, vytvořený obličeji Todda, Seana a jeho ženy, náhle zmizel; nahradila ho bledá, vyděšená tvář Briana Ruska, jak ji viděl Alan odpoledne, když s ním rozmlouval.

Nevypadáš zrovna šťastně, Briane.

Ano, pane.

Znamená to, že NEJSI šťastný?

Ano, pane – a když zapnete ten vypínač, tak budete také nešťastný. On chce, abyste se na to podíval – ale ne snad proto, že by vám chtěl udělat nějakou laskavost. Pan Gaunt žádné laskavosti nedělá. Chce vás jen otrávit, nic víc. Otrávit stejně, jako otrávil i všechny ostatní.

Ale on se na to i přesto musí podívat.

Dotkl se prsty tlačítka, laskal jeho hladký, čtvercový tvar. Zarazil se a rozhlédl. Ano; Gaunt je tady. Někde tady. Alan ho cítil –jeho dusivou přítomnost, tu výhružnou a zároveň i úlisnou přítomnost. Připomněl si vzkaz, který mu tu pan Gaunt nechal. Vím, že jste dlouze a hluboce rozmýšlel o tom, co se asi dělo v posledních chvílích života Vaší ženy a Vašeho mladšího syna…

Nedělejte to, šerife Pangborne, zašeptal Brian Rusk. Alan spatřil bledou, zmučenou tvář těsně před sebevraždou, hledící na něj nad piknikovou chladničkou na nosiči kola, plnou baseballových karet. Nechte minulost odpočívat. Tak je to lepší. A on lže; vy přece VÍTE, že lže.

Ano. To ví.

Ale přesto se musí na to podívat.

Alanův prst stiskl tlačítko.

Zelené světýlko POWER se okamžitě rozsvítilo. Videorekordér bude normálně fungovat, bez ohledu na to, zda je zapojený do sítě nebo ne – přesně jak to Alan předpokládal. Zapnul i křiklavě červený televizor Sony a okamžitě mu ozářilo tvář bledé světlo indikátoru kanálu číslo 3. Alan stiskl tlačítko EJECT a prostor pro kazetu na videorekordéru se otevřel.

Nedělejte to, zašeptal znovu hlas Briana Ruska, Alan však neposlouchal. Zastrčil do přístroje kazetu, zamáčkl ji a naslouchal cvakání mechaniky přístroje, přitlačující hlavy a zavádějící videopásku. Pak se zhluboka nadechl a stiskl tlačítko PLAY. Sněžení na obrazovce televizoru teď vystřídala temnota. O chvíli později obrazovka zešedla a objevila se řada číslic: 8… 7… 6… 5… 4… 3… 2… X.

Následoval roztřesený záběr nějaké silnice mimo město,braný ruční kamerou. Dole vpředu – trochu rozmazaná, nicméně čitelná – se v záběru objevila cedule s označením silnice – 117. Tu však Alan nepotřeboval vidět. Projel tu trasu mnohokrát a znal ji dokonale. Poznával borový hájek těsně za místem, kde se silnice zatáčela – právě tam vylétl ze silnice jejich džíp a zabořil svůj čumák do nejmohutnějšího stromu ve smrtelném objetí.

Avšak na stromech v tomto filmu nebyly zřejmé žádné známky dopravní nehody, i když jizvy po té nehodě tam jsou vidět dodnes – stačí tam jen zajet a podívat se (byl tam mockrát, skutečně mockrát). Alana zachvátil podiv a hrůza, když si uvědomil – nejen na základě neporušené kůry stromů a stavu té zatáčky, nýbrž z celého uspořádání krajiny, i na základě nějaké intuice – že tato videopáska byla natočena v den, kdy Annie a Todd zemřeli.

A on teď uvidí, co se tam vlastně stalo.

Je to sice neuvěřitelné, ale je to pravda. Uvidí svoji ženu a svého syna, jak se zabijí přímo před jeho očima.

Vypněte to, zaječel Brian. Vypněte to, je to jedovatý člověk a prodává otrávené věci! Vypněte to, než bude příliš pozdě!

Ale bylo to stejné, jako kdyby Alan teď měl jen silou vůle poručit svému srdci, aby přestalo tlouci. Byl ochromený, chycený do smyčky.

Kamera teď trhaně přejela doleva, zabrala silnici. Chvíli nebylo vidět nic, pak se objevil odraz slunce na jedoucím voze. Tím vozem byl jejich džíp. A ten džíp se blížil. Blížil se k borovici, kde navždy skončil svoji jízdu i s osobami uvnitř. Džíp se blížil konci své jízdy. Ani nezrychloval, ani nezačal silnici šněrovat ze strany na stranu. Neexistovaly žádné známky toho, že by Annie nad ním ztrácela kontrolu nebo se měla nějak do nebezpečí ztráty kontroly dostat.

Alan se předklonil k vrčícímu videorekordéru, po lících mu stékal pot, ve spáncích mu divoce bušila krev. Cítil, jak se mu svírá hrdlo.

Tohle není doopravdy. Je to podfuk. Nějak to zinscenoval. To nejsou oni; možná v tom autě sedí nějaká herečka a nějaký mladý herec a předstírají, že to jsou oni – ale nejsou to oni. Nemohou to být oni.

Přesto mu ale bylo jasné, že to jsou oni. Co jiného mohl čekat od obrázků, předávaných videorekordérem televizoru, který ani není zapnutý do zásuvky, ale přesto funguje normálně? Co jiného než pravdu?

Lež! vykřikl hlas Briana Ruska – byl ale někde v dálce a nebylo třeba ho poslouchat. Lež, šerife, lež! LEŽ!

Teď rozeznal registrační číslo blížícího se džípu. 24912 V. Anniino registrační číslo.

Za džípem Alan náhle zahlédl nějaký další záblesk. Další auto, rychle se přibližující, zkracující vzdálenost mezi oběma vozy.

Venku teď vyletěl s ohlušujícím praskotem do vzduchu Tin Bridge. Alan tím směrem ani nepohlédl, ani výbuch nevnímal. Všemi smysly se soustředil na sledování obrazovky křiklavě červeného televizoru, kde se Annie s Toddem právě blížili ke stromu, stojícímu mezi nimi a zbývající částí jejich životů.

Auto za nimi jelo rychlostí nejméně sto deset, možná i sto třicet kilometrů v hodině. Jak se džíp blížil k postavení kamery, to druhé auto – o kterém nebyla v žádné zprávě o nehodě ani zmínka – ho dohánělo. Annie už ho zřejmě také zahlédla; džíp zvýšil rychlost, ale bylo to málo. A bylo už příliš pozdě.

Tím druhým autem byl zelený dodge typ Challenger, se zvednutou zádí a nosem těsně u vozovky. Za kouřově zabarvenými skly se uvnitř nejasně rýsovala trubková vzpěra střechy. Záď měl polepenou barevnými nápisy: HEARST, TURBO, FRAM, STÁT KVAKERŮ… I když videokazeta byla bez zvuku, Alan téměř slyšel hlasité praskání výfuku a řev motoru.

„Eso!“ vykřikl v ohromeném poznání. Eso! Eso Merrill! Mstí se! Pochopitelně! Jak je možné, že ho to nenapadlo už dávno?

Džíp projel před kamerou; ta se pohnula a začala sledovat jeho jízdu. Alan na chvíli spatřil vnitřek vozu – a skutečně: byla to Annie, ve vlasech vpletený kašmírový šál, který si ten den vzala, a Todd v tričku s nápisem Star Trek. Annie se dívala do zpětného zrcátka. Neviděl jí do tváře, ale seděla předkloněná, ve snaze soustředit se na situaci na silnici; horní část bezpečnostního pásu měla vypnutou přes rameno. Stačil mu ten jediný krátký pohled na ně – na svoji ženu a syna – a nějaká jeho část si uvědomila, že se na ně takhle dívat nechce, když stejně nemůže na výsledku nic změnit; nechce se dívat na hrůzu jejich posledních okamžiků.

Ale uniknout se tomu už nedalo.

Challenger zezadu narazil do džípu. Nebyl to nijak silný náraz – ale protože Annie jela rychle, úplně stačil. Džíp nevybral zatáčku a vylétl ze silnice směrem ke skupině stromů, kde na něj čekala ta velká borovice.

„NE!“ vykřikl Alan.

Džíp vletěl do příkopu a po dvou kolech z něj zase vyletěl. Dopadl na všechna čtyři kola a narazil do kmene borovice. Čelním oknem vyletěla hadrová panenka s kašmírovou šálou ve vlasech, narazila na strom a spadla do porostu. U kraje silnice zastavil zelený Challenger.

Dveře na straně řidiče se otevřely.

Vystoupil Eso Merrill.

Díval se směrem k vraku džípu, nyní téměř zahaleného oblakem páry, unikající z rozbitého chladiče, a chechtal se.

„NE!“ vykřikl Alan znovu a oběma rukama shodil videorekordér s pultu. Dopadl na podlahu, avšak nerozbil se. Koaxiální kabel byl dost dlouhý, takže přístroj se ani neodpojil od televizoru. Na obrazovce naskočila černá vodorovná linka, ale to bylo všechno. Alan sledoval Esa, nasedajícího zase do svého auta a stále se chechtajícího; pak uchopil červený televizor, zvedl ho nad hlavu, pootočil se a mrštil jím o zeď. Zablesklo se, ozvala se dutá rána a pak nastalo ticho – bylo slyšet jen hučení videorekordéru se stále ještě běžící kazetou. Alan uštědřil přístroji kopanec a ten milosrdně zmlkl.

Musíš ho dostat. Bydlí v Mechanic Falls. Byl to nějaký nový hlas. Studený a šílený, ale nepostrádající určitou krutou racionalitu. Hlas Briana Ruska zmlkl; slyšel teď jen tenhle nový hlas. opakující znovu a znovu ty dvě stejné věci: Musíš ho dostat. Bydlí v Mechanic Falls. Musíš ho dostat. Bydlí v Mechanic Falls. Musíš ho dostat. Musíš ho dostat.

Z druhé strany ulice se ozvaly dvě další silné detonace, když téměř současně vyletělo do povětří holičství a Samuelsův pohřební ústav. Vzduchem létaly úlomky skla a hořících předmětů. Alan to nezaregistroval.

Musíš ho dostat. Bydlí v Mechanic Falls.

Zvedl bezmyšlenkovitě plechovku v falešnými oříšky; vzal ji jen proto, že ji sem přinesl a měl by si ji tedy zase i odnést. Vykročil ke dveřím, vracel se v otiscích svých stop v prachu. Vyšel z Nezbytných věcí. Výbuchy pro něj neznamenaly nic. Rozšklebená, hořící mezera v řadě budov na druhé straně Main Street pro něj neznamenala nic. Poházené kusy dřeva a úlomky skla na ulici pro něj neznamenaly nic. Celý Castle Rock se všemi lidmi, kteří v něm bydleli – mezi nimi i Polly Chalmersová – pro něj neznamenal vůbec nic. Musí teď zajet do Mechanic Falls, padesát kilometrů odtud. To má pro něj význam. Znamená to vlastně pro něj všechno.

Дата добавления: 2015-10-29