Aacute;ST III 11 страница

„Jestlipak se tu mezitím nebude někdo chtít nechat třeba oholit, starouši,“ šeptal Eso a Cvalík se neslyšně rozchechtal.

Pak se rozdělili – Eso nadělil jeden balíček Galaxii, zatímco Cvalík strčil další do štěrbiny noční úschovny banky. Když se vraceli lijákem k dodávce, rozčísl oblohu blesk. Do Castle Streamu se s praskotem zhroutil mohutný jilm. Chvíli stáli na chodníku a oba najednou napadlo, že dynamit pod mostem musel spustit o dvacet minut dřív, avšak nespatřili žádný záblesk výbuchu.

„Byl to asi zásah blesku,“ řekl Eso. „Určitě uhodil do nějakého stromu. Jdeme dál.“

Když se rozjížděli – tentokrát seděl za volantem Eso – projela kolem, nich Alanova dodávka. V lijáku a běsnící bouři ani jeden řidič nezaregistroval druhého.

Jeli teď k Nanině restauraci. Eso opět rozbil loktem sklo výplně dveří a dynamit s tikajícím časovým spínačem – tentokrát nataženým na 20 – položil hned za ně, k pultu pokladny. Právě když odjížděli, prošlehl oblohu mocný klikatý blesk a všechna pouliční světla zhasla.

„Nejde proud,“ vykřikl Cvalík šťastně. „Proud je v háji! Perfektní! Jedeme k Magistrátu! Pošleme ho na Měsíc!“

„Starouši, tam se to poldama jen hemží! Copak si je neviděl?“

„Ti mají plný ruce práce sami se sebou,“ řekl Cvalík netrpělivě. „A až tyhle věcičky začnou spouštět, tak začnou kmitat ještě dvakrát tak rychle. A mimoto teď je úplná tma a my se tam můžeme dostat zadem, budovou soudu. Mým hlavním klíčem se dají odemknout i tyhle dveře.“

„No starouši, ty si teda fakt troufáš – to se cení!“

Cvalík se odměřeně usmál. „Však ty taky, Eso. Ty taky.“

Alan zajel na jedno ze šikmých parkovacích míst před Nezbytnými věcmi, vypnul motor dodávky a zůstal jen tak sedět uvnitř, hledě na obchod pana Gaunta. Za výkladem byla teď cedule s nápisem

VY ŘÍKÁTE DOBRÝ DEN, JÁ ŘÍKÁM NA SHLEDANOU NA SHLEDANOU, NA SHLEDANOU

NEVÍM PROČ ŘÍKÁTE DOBRÝ DEN A JÁ NA SHLEDANOU

Blesky křižovaly oblohu jako velká neónová reklama a v jejich světle dostával výklad obchodu vzhled jakéhosi prázdného, mrtvého oka.

Nějaký hluboký instinkt však Alanovi říkal, že Nezbytné věci, i když jsou zavřené a tiché, nemusí vůbec být prázdné. Pan Gaunt mohl sice v tom zmatku opustit městečko, ano – v běsnící bouři, v níž pobíhají poplašeně policisté sem a tam jako bezhlavá kuřata, by to nepochybně nebyl žádný problém. Ale obrázek, jaký si o něm Alan udělal během své dlouhé, divoké jízdy z nemocnice v Bridgtonu, byl obrázek Batmanova protivníka Jokera. Alan měl představu, že bude mít co do činění s člověkem, který by za nejvyšší stupeň humoru považoval nainstalování vysokotlakého zpětného ventilu do toaletní mísy svého přítele, A cožpak by takový člověk – který by vám dal připínáček na židli nebo hořící sirku na podrážku boty – odešel dřív, než se posadíte, nebo než byste si všiml, že vám hoří ponožky a doutnají záložky kalhot? Jistě že ne. To by přece nebyla ta správná legrace.

Mám dojem, že budeš někde blízko, pomyslel si Alan. Mám dojem, že chceš tu legraci vidět. Nebo snad ne, darebáku jeden?

Seděl bez pohnutí, hleděl na obchod se zeleným baldachýnem a snažil si v duchu představit člověka, který uvedl do pohybu tu složitou soustavu zlomyslností. Byl hluboce ponořen do svých představ, a tak si ani nevšiml, že auto, zaparkované po jeho levici, je nějaký starý model s hladkými, téměř aerodynamickými tvary karoserie. Byl to Tucker Talisman pana Gaunta.

Jak jsi to jen udělal? Zajímala by mne řada věcí, ale pro dnešek by stačilo, kdybys mi zodpověděl jen jednu: jak jsi to jen mohl udělat? Jak ses toho dozvěděl tolik a tak brzy?

Brian říkal, ze pan Gaunt vlastně vůbec není člověk.

Za bílého dne by se Alan podobné myšlence jen vysmál –podobně jako by se vysmál myšlence, že Pollyin amulet má nějakou nadpřirozenou léčivou moc. Ale teď v noci, uprostřed šílení bouře, když tu tak sedí a zírá na výklad, připomínající prázdné, mrtvé oko, dostala ta myšlenka určitou nepopiratelnou, pochmurnou moc. Vzpomněl si na den, kdy přišel k Nezbytným věcem s úmyslem setkat se s panem Gauntem a promluvit si s ním, vzpomněl si na ten zvláštní pocit, který se ho zmocnil, když nahlížel do výkladu s rukama přitisknutýma ke stranám obličeje, aby potlačil zrcadlení skla. Měl tenkrát pocit, že je pozorován – i když obchod byl naprosto jasně prázdný. Ale nejen to: měl pocit, že je pozorován s nenávistí, se zlobou. Ten pocit byl tak silný, že jednu chvíli si téměř spletl odraz svého vlastního obličeje s nepříjemným (a poloprůzračným) obličejem někoho jiného.

Jak silný tenkrát ten pocit byl… jak velmi silný byl.

A Alan zjistil, že si vzpomíná ještě na něco dalšího – na něco, co mu říkávala jeho babička, když byl ještě malý kluk: Ďáblův hlas zní sladce.

Brian říkal –

Kde jen získal pan Gaunt všechny ty informace? A proč se usadil ze všech míst na širém světě právě v městečku, jako je Castle Rock?

– že pan. Gaunt vlastně vůbec není člověk.

Alan se náhle natáhl a začal tápat po podlaze dodávky na místě spolujezdce. Na chvíli se mu zdálo, že to, co hledá, zmizelo – že to vypadlo z auta někdy během dne, když byly dveře na straně spolujezdce otevřené – pak ale jeho prsty nahmataly zakřivený povrch kovu. Zakutálelo se to prostě pod sedadlo, to je to celé. Vyštrachal to, zvedl… a ten depresivní hlas, který se neozval od chvíle, kdy opustil nemocniční pokoj Seana Ruska (a nebo ho Alan od té doby neslyšel prostě jen proto, že se od té doby udalo tolik věcí), se znovu přihlásil se svojí obvyklou hlasitostí a jásavostí.

Ahoj, Alane! Nazdar! Nebyl jsem tu, omlouvám se, ale už jsem zase zpátky, dobrý, ne? Tak copak to máš v ruce? Plechovku s oříšky? Ale kdež – jen tak vypadá, viď – ale je to něco úplně jiného, že? Je to poslední legrácka, kterou si Todd koupil v obchodě se žertovnými předměty v Auburnu, že? Jen vypadá jako plechovka s oříškovou směsí, uvnitř je ale nějaký zelený had – krepovým papírem obalená pružina. A když ji přinesl, se zářícíma očima a širokým bezelstným úsměvem na tváři, řekl jsi mu, aby tu blbinu dal zase zpátky, viď? A když se mu obličej rozesmutněl, předstíral jsi, že to nevidíš – řekl jsi mu… momentík. No copak jsi mu to řekl?

„Že blázen a jeho peníze se brzy rozejdou,“ řekl Alan tupě.

No sprááááávně, odsouhlasil ten hlas. Jak jen jsem na něco takového mohl zapomenout? A ty chceš mluvit o nějakých zlomyslnostech? No, kriste pane! Ještě žes mi to připomněl! Ještě žes to připomněl nám OBĚMA, že? Tenkrát to zachránila Annie – řekla, abys mu to dovolil. Řekla… momentík. No copak to jen řekla?

„Řekla, že to je jen legrace, že Todd je po mně a že je mladý jen jednou.“ Alanův hlas byl chraplavý a třásl se. Opět se rozplakal – a proč vlastně ne? Proč vlastně kurva ne? Ta stará bolest se zase přihlásila, plácala se mu kolem bolavého srdce jako nějaký špinavý hadr.

Bolí to, že? zeptal se ten depresivní hlas – ten hlas viny a sebenenávisti – s účastí, jež byla nejspíš úplně falešná a předstíraná. Moc to bolí, je to jako žít v nějaké kovbojské písničce o zhrzené lásce nebo zastřelených správňácích. Nic, co tolik bolí, ti nemůže být k něčemu dobré. Klidně to zase strč do té přihrádky na rukavice, brachu. Zapomeň na to. Příští týden, až pomine tohle, šílení, můžeš tu dodávku vy měnit za jinou i s tou plechovkou oříšků. A proč ne? Je to stejně jen takový laciný trik, který může působit zase jen na nějaké dítě, nebo na chlapa jako je Gaunt. Zapomeň na to. Zapom-

Alan ten hlas zarazil v půli slova. Až do této chvíle nevěděl, že to vůbec dokáže – a je dobré to vědět, protože v budoucnosti se mu to může hodit… pokud ovšem před sebou nějakou budoucnost vůbec má. Prohlížel si tu plechovku pozorněji – různě ji obracel, hleděl na ni teď vlastně poprvé pořádně ne jako na bolavé memento svého zemřelého syna, nýbrž jako na předmět stejně klamavý, jako je jeho kouzelná dutá hůlka, cylindr s falešným dnem či kouzlo se skládacími květinami, které má pořád ještě zasunuté pod náramkovými hodinkami.

Magie – nejde tu vlastně o magii? Nepochybně magii černou, zlou; magii, jejímž účelem není lidi překvapit a rozesmát, nýbrž udělat z nich běsnící a útočící býky – ale je to pořád jen magie. Zneužitá. Je to půldruhého metru dlouhý had, ukrytý v plechovce oříšků… a nebo, pomyslel si při vzpomínce na Polly, je to nemoc, tvářící se jako lék.

Otevřel dveře auta, a když vystoupil do lijáku, držel stále ještě v levé ruce plechovku nepravých oříšků. Když teď už byl schopen trochu se odtáhnout od oné nebezpečné vábničky sentimentu, vzpomínal na svůj nesouhlas s koupí té věcičky s určitým úžasem. Celý život ho přece fascinovaly kouzla a čáry a jako děcko by ho nepochybně takový laciný trik s vyskakovacím hadem v plechovce uchvátil. Proč tedy promluvil na Todda tak nevrle, když si chlapec chtěl tu plechovku koupit, proč předstíral, že nevidí, jak mu ublížil? Žárlil snad na Toddovo mládí a nadšení? Nebo to byla jeho neschopnost rozpomenout se na radost z maličkostí?

Nevěděl. Věděl jen to, že přesně takový trik pan Gaunt pochopí, a chtěl ho na něm zkusit hned teď.

Alan se natáhl zpátky do auta, vzal si z krabice s nářadím ze zadního sedadla baterku, prošel kolem předku Gauntova Tuckera Talismana (opět aniž ho zaregistroval) a vešel pod temně zelený baldachýn Nezbytných věcí.

Nu, tak jsem přišel. Konečně jsem přišel.

Alanovi srdce bušilo sice silně, ale pravidelně. V mysli se mu teď nějak zkombinovaly tváře jeho syna, ženy a Seana Ruska. Znovu pohlédl na ceduli na dveřích a pak zkusil dveře. Bylo zamčeno. Nad hlavou mu plátno baldachýnu praskalo a plácalo se v poryvech větru.

Plechovku s oříšky měl v kapse košile. Dotkl se jí teď pravou rukou a ten dotek jako by mu přinášel jakousi nepopsatelnou, avšak naprosto reálnou úlevu.

„Jo,“ zamumlal. „Tak do toho, ať už to dopadne jak chce.“ Obrátil baterku a jejím držadlem rozbil sklo výplně dveří. Přistihl se, že skoro čeká na zvuk poplašného zařízení, ale neozvalo se nic. Buď ho Gaunt nezapnul, nebo žádné poplašné zařízení nemá. Prostrčil zubatým otvorem ruku a zkusil západku uvnitř. Otočila se – a tak Alan Pangborn poprvé vstoupil do Nezbytných věcí.

Nejprve ho do nosu udeřil pach; pach zatuchliny, prachu a nehybnosti. To přece není pach nového obchodu, nýbrž místa, jež není navštěvováno už několik měsíců či dokonce několik let. S pistolí v pravé ruce přejel světlem baterky po místnosti. Osvítila holou podlahu, holé stěny a skleněné vitríny. Vitríny byly prázdné, zboží bylo pryč. Na všem ležela silná vrstva prachu – a ten prach byl naprosto neporušený jakoukoliv stopou či otiskem.

Tady už dlouho nikdo nebyl.

To ale nemůže být pravda – vždyť přece sám byl svědkem toho, jak celý týden lidé do obchodu vcházeli a zase z něj vycházeli.

Protože to vlastně není vůbec člověk. Protože ďáblův hlas zní sladce.

Popošel o dva kroky a kuželem světla baterky postupně prozkoumával prostor celé místnosti, dýchaje suchý muzejní prach, visící ve vzduchu. Ohlédl se a spatřil v prachu podlahy stopy svých nohou. Opět si posvítil před sebe, pomalu přejížděl kuželem světla místností zprava doleva až k vitríně, která panu Gauntovi sloužila zároveň i jako pult… a zastavil se.

Na pultě stál kazetový videorekordér a vedle něj přenosný televizor značky Sony – jeden z těch výstředních modelů, zaoblený, se skříňkou ohnivě červené barvy. Kolem televizoru byla omotaná nějaká šňůra. A na videorekordéru bylo cosi položené. Ve světle baterky to vypadalo jako knížka, ale Alan si pomyslel, že ta to nejspíš nebude.

Vykročil k pultu a světlo baterky zamířil nejprve na televizor. Byl také pokrytý silnou vrstvou prachu, stejně jako podlaha a skleněné vitríny. Šňůra, kolem něj omotaná, byl koaxiální kabel s konektory na obou koncích. Alan si posvítil na věc, ležící na videorekordéru; nebyla to žádná knížka, nýbrž videokazeta v černém pouzdře z umělé hmoty bez jakéhokoliv označení.

Vedle kazety ležela zaprášená bílá obálka. Byla nadepsaná slovy K RUKÁM ŠERIFA ALANA PANGBORNA.

Položil pistoli a baterku na pult, vzal obálku, otevřel ji a vytáhl list papíru, který byl uvnitř. Pak si opět vzal baterku a posvítil jejím jasným světelným kruhem na krátký, strojem psaný dopis.

Vážený šerife Pangborne,

jistě jste už zjistil, že jsem obchodník poněkud zvláštního druhu – dnes již vzácného druhu. Jsem obchodník, který se skutečně snaží mít ve své nabídce „něco pro každého“. Velice lituji, že jsme nikdy neměli možnost setkat se tváří v tvář; nicméně doufám, že jistě chápete, že takové setkání by nebylo velmi moudré – alespoň ne z mého hlediska. Cha, cha. Každopádně jsem si dovolil nechat vám takovou maličkost, která vás nepochybně bude velmi zajímat. Není to dárek – vůbec nejsem typ nějakého rozdávačného Mikuláše, což vám je nepochybně i jasné – nicméně všichni lidé v městečku mne ujišťovali, že jste čestný člověk, a tak předpokládám, že mi zaplatíte cenu, kterou požaduji. Ta cena zahrnuje také jednu malou službu… službu, která ve vašem případě bude spíš dobrým skutkem než žertem. Věřím, že v tom se mnou budete souhlasit, pane.

Vím, že jste dlouze a hluboce rozmýšlel o tom, co se asi dělo v posledních chvílích života Vaší ženy a Vašeho mladšího syna. Věřím, že na všechny tyto otázky dostanete v brzku odpověď.

Přijměte, prosím, moje ujištění, že mi jde jen o Vaše dobro;

zůstávám Váš věrný a poslušný sluha Leland Gaunt

Alan papír pomalu položil. „Darebák!“ zamumlal.

Opět si posvítil baterkou a spatřil, že šňůra od videorekordéru se vine kolem zadní strany pultu a končí zástrčkou, ležící na podlaze několik metrů od nejbližší zásuvky ve stěně. Což stejně nijak nevadí, protože nejde proud.

Ale víš co? pomyslel si Alan. Myslím si, že na tom ani moc nezáleží. Myslím, že na tom nezáleží ani za mák. Myslím, že když ty přístroje propojím, zapnu je a do videorekordéru strčím kazetu, že to všechno začne fungovat. Protože on by nikdy nedokázal udělat to, co udělal, nikdy by nemohl znát informace, které znal… kdyby byl člověkem. Hlas ďábla zní sladce, Alane, a ať už uděláš cokoliv, hlavně se vůbec nedívej na to, co ti tady připravil.

Nicméně znovu odložil baterku a vzal do ruky koaxiální kabel. Chvíli ho zkoumal a pak zasunul konektor do příslušné zdířky na zadní stěně televizoru. Plechovka s oříšky mu přitom začala padat z kapsy košile. Zachytil ji svojí hbitou rukou, ještě než stačila dopadnout na podlahu, a postavil ji na skleněnou vitrínu vedle videorekordéru.

Na polovičce cesty k Nezbytným věcem Norrisi Ridgewickovi náhle došlo, že pokud jede za Lelandem Gauntem takhle sám, je blázen – mnohem větší blázen, než byl doposud, a to už je co říci.

Zvedl mikrofon ze závěsu. „Dvojka volá základnu,“ řekl. „Tady Norris, hlaste se!“

Pustil tlačítko. Z mikrofonu se neozval nikdo; jen v něm silně praskaly výboje statické elektřiny. Střed bouřky teď zuřil přímo nad Castle Rockem.

„Do prdele,“ řekl a otočil auto k budově Magistrátu. Alan bude nejspíš tam; jestli ne, někdo mu tam už řekne, kde je. Alan už bude vědět, co se dá dělat… a i když nebude, tak si alespoň bude muset vyslechnout jeho zpověď: to on rozřezal pneumatiky Hughu Priestovi a poslal ho na smrt jen proto, že on, Norris Ridgewick, strašně moc chtěl mít svůj prut značky Bazun, jako měl jeho táta.

Dorazil k Magistrátu ve chvíli, kdy časový spínač pod mostem Tin Bridge ukazoval 5, a zaparkoval přímo za jasně žlutou dodávkou. Na první pohled nějakou televizní dodávkou.

Norris vyběhl do lijáku a utíkal do kanceláře šerifa, aby vyhledal Alana.

Polly švihla gumovým koncem zvonu odporného pavouka, balancujícího teď na zadních nohách. Ten ale tentokrát neucukl. Chlupatýma předníma nohama se chytil za násadu a jejíma rukama proběhla šílená bolest, když jeho váha nalehla na zvon. Povolila sevření a zvon spustila – a pavouk se náhle po jeho násadě začal šplhat jako nějaký tlouštík po laně.

Nabrala dech k výkřiku, ale vtom jí na ramena dopadly pavoukovy přední nohy, jako paže nějakého nemotorného tančícího medvěda. Zíral na ni svýma nehybnýma rubínovýma očima. Huba s upířími tesáky se mu pootevřela a ona ucítila jeho dech – pach nějakých trpkých rostlin a hnijícího masa.

Otevřela ústa, chtěla vykřiknout. Jedna z pavoukových noh jí vnikla do úst. Tvrdé, odporné štětiny jí škrabaly na dásních a zubech. Pavouk dychtivě zamňoukal.

Polly potlačila první nutkání vyplivnout tu hnusnou, pulsující věc z úst. Pustila zvon a chytila pavouka za nohu. Současně se do něj pevně zakousla vší silou, kterou měla v čelistech. Zapraskalo to, jako kdyby chroupala bonbóny a ústa jí naplnila studená a hořká pachuť jako po ztuchlém čaji. Pavouk ze sebe vydal zakviknutí bolesti a snažil se jí vyklouznout ze sevření. Jeho štětiny drásaly Polly do bolestí zmučených rukou, ale sevřela je, jak mohla nejvíc, aby jí ta věc nevyklouzla… a začala pavoukovi nohu páčit, jako když se kuchařka snaží vykroutit kuřeti stehno. Ozvalo se příšerné křupnutí. Pavouk ze sebe vyrazil další kviknutí bolesti.

Snažil se plížit pryč. Polly vyplivla trpkou černou tekutinu, která jí naplňovala ústa – s vědomím, že to bude trvat nekonečně dlouho, než se jí podaří zbavit se úplně té odporné pachuti – a opět jím trhla. Nějaká část její osobnosti byla ohromena tímto projevem síly, ale nějaká jiná část to zase dokonale chápala. Měla strach, byla pobouřená… ale víc než cokoliv jiného v ní převládal vztek.

Byla jsem zneužita, pomyslela si nesouvisle. Prodala jsem za tu věc Alanův život! Za tuhle obludu!

Pavouk se pokoušel zakousnout se do ní svými tesáky, ale jeho zadní nohy ztratily již tak nejisté sevření rukověti zvonu a začínaly se po ní smekat dolů… kdyby je Polly smeknout nechala.

Ale ona je nenechala. Sevřela jeho horké, dmoucí se tělo mezi svá předloktí a zapáčila. Zvedla svíjející se tělo pavouka nad hlavu. Jeho nohy ji škrabaly a hrabaly do obličeje. Z těla mu začal vytékat jakýsi maz či černá krev, smáčel jí paže pálivými čůrky. „UŽ NIKDY!“ ječela Polly. „UŽ NIKDY, NIKDY, NIKDY, NIKDY!“

Mrštila jím o stěnu. Narazil na vykachlíčkovanou zeď za vanou a rozprskl se na ní v chuchvalci lepkavé jíchy. Na chvíli zůstal viset, přidržován na místě vlastní viskozitou, s mlaskavým žuchnutím pak spadl do vany.

Polly opět uchopila koupelnový zvon a vrhla se na něj. Začala do něj mlátit jako žena, která koštětem mlátí myš – ale nebylo to k ničemu. Pavouk se jen otřásal a snažil se odplížit, nohama škrabal po gumové sprchovací rohožce se vzorem žlutých sedmikrásek. Polly zvon vzala, otočila ho násadou dopředu a pak jím ze všech sil vyrazila, násadu použila jako kopí.

Zasáhla tu hnusnou, příšernou věc uprostřed těla a propíchla mu ho. Ozval se groteskní pukavý zvuk, jak se pavoukovy vnitřnosti protrhly a vyvalily na rohožku v páchnoucí záplavě. Zoufale sebou kroutil, bezmocně ovíjel nohy kolem kůlu, který mu vrazila do srdce… a pak konečně znehybněl.

Дата добавления: 2015-10-29