Aacute;ST III 10 страница

Přestaň, prosím, nemůžeš –

„Přestaň,“ mumlala ze spánku. „Prosím, přestaň. Prosím.“

Obrátila se na bok. Azka tiše zacinkala, jak se posunula na řetízku. Nebe osvětlil blesk, udeřil do starého jilmu, který se skácel do koryta Castle Streamu právě ve chvíli, kdy Alan Pangborn seděl oslněný na volantem své staré dodávky.

Následné zapraskání hromu Polly probudilo. Otevřela oči. Ruka jí okamžitě sklouzla k azce a sevřela ji v gestu ochrany. Ta ruka byla hbitá, pružná; klouby se v ní pohybovaly stejně snadno, jako kuličková ložiska v lázni jemného, čistého oleje. Slečno se dvěma jmény… slečinko Polly z Friska.

„Cože…?“

Hlas měla ospalý, ale v hlavě měla dokonale jasno – jako kdyby ani nespala, jen byla v nějakém hlubokém obluzení. Něco se jí v hlavě převalovalo, něco obrovského jako velryba. Venku křižovaly oblohu blesky jako nějaké ohnivé jiskry.

Zapomněl tvoje jméno ještě někdo jiný?… Kdoví. Nejspíš ano.

Natáhla se k nočnímu stolku a rozsvítila lampičku. Vedle telefonu s nápadně velkými tlačítky, který teď už nepotřebovala, ležela obálka, nalezená odpoledne v chodbě s další poštou. Ten hrozný dopis znovu složila a zasunula zpátky do obálky.

Odněkud z noci se v přestávkách mezi rachocením bouře ozývaly lidské výkřiky. Polly je nevnímala; myslela na kukačku, která snese vajíčko do cizího hnízda, když je jeho vlastník právě pryč. Jestlipak si všimne budoucí matka, když se vrátí, že jí v hnízdě něco přibylo? Pochopitelně že ne; prostě to vejce přijme jako svoje vlastní. A stejným způsobem přijala Polly ten prokletý dopis – prostě jen proto, že ležel na podlaze chodby s nějakými dvěma katalogy a programem kabelové televize pro oblast západní části státu Maine.

Prostě ho přijala… ale ten dopis jí přece mohl do štěrbiny pro poštu strčit kdokoliv, ne?

„Slečno se dvěma jmény,“ zamumlala rozladěně. „Slečinko z Friska.“ To je právě ono, ne? To si její podvědomí pamatovalo a nějak přimělo tetičku Evvii aby jí to řekla. Ona přece bývala slečinkou z Friska.

Kdysi jí bývala.

Sáhla po té obálce.

Ne! říkal jí nějaký hlas, který dobře znala. Nedotýkej se ho, Polly – nedotýkej se ho, pokud si nechceš ublížit!

Do rukou ji hryzla příšerná, mocná bolest.

Tvoji bolest to pochopitelně neodstraní… ale pomůže ji přesunout někam jinam.

Ta obrovská věc, ta velryba, se začínala vynořovat. Ani hlas pana Gaunta jí v tom nezabrání; nic jí v tom nezabrání.

Ty jí v tom zabránit můžeš, Polly, řekl pan Gaunt. Věř mi – a ty jí v tom zabránit musíš.

Ruka jí ucukla, ještě než se stačila dopisu dotknout. Vrátila se k azce a sevřela kolem ní ruku v pěst. Cítila, jak něco uvnitř, co ona zahřívá svým tělesným teplem, se v tom stříbrném amuletu zuřivě pohybuje; začal ji plnit pocit hnusu, žaludek se jí zvedal a útroby začaly pracovat.

Pustila amulet a opět sáhla po obálce.

Poslední varování, Polly, řekl jí hlas pana Gaunta.

Ano, odpověděl hlas tetičky Evvie. Mám dojem, že to myslí vážně, Tríšo. Měl vždycky sice rád ženy, které jsou na sebe pyšné, ale něco ti povím. Myslím, že ho moc nezajímají lidé, kteří se nedovedou rozhodnout. Myslím, že je čas, aby ses rozhodla, jak se jmenuješ skutečně.

Vzala obálku, ignorujíc další bodnutí bolesti v rukách, a pohlédla na úhledně napsanou adresu. Tento dopis – tento významný dopis, významný xerox – byl zaslán na adresu „Slečny Patricie Chalmersové“.

„Ne,“ zašeptala. „To není správné. Není to správné jméno.“ Ruka na dopise se jí pomalu sevřela a mačkala ho. Pěstí jí proběhla bodavá bolest, Polly ji však ignorovala. Oči jí horečnatě svítily. „V San Franciscu jsem vždycky byla Polly – byla jsem Polly pro každého, i pro Odbor péče o děti!“

Byla to součást jejího pokusu odstřihnout se ve všech ohledech od starého života, který ji tolik bolel; ani v těch nejtemnějších nocích si nenechala zdát sny o tom, že by se většina těch ran mohla samovolně zacelit. V San Franciscu nebyla žádnou Tríšou, žádnou Patricií; vždy byla jen Polly. Tak vyplnila všechny tři formuláře žádostí o finanční příspěvek, tak je i podepsala – jako Polly Chalmersová; nepsala ani iniciálu druhého jména.

Pokud Alan skutečně napsal na Odbor péče o děti v San Francisku, tak nejspíš uvedl její jméno jako Patricia; pak by se ale takové jméno v záznamech přece nemohlo najít. No jistě. Ani adresa nemohla souhlasit, protože ona po celá ta léta psala do kolonky MÍSTO POSLEDNÍHO BYDLIŠTĚ adresu svých rodičů, a ta byla na druhém konci země.

A co když Alan napsal obě jména? Polly i Patricia?

A i kdyby je napsal? Věděla toho dost o způsobu, jakým pracuje byrokracie vládních institucí, než aby byla přesvědčena o tom, že je jedno, jaké jméno či jaká jména Alan uvedl; kdyby psali jí, byl by ten dopis odeslán na jméno a adresu, jež mají v záznamech. Polly měla v Oxfordu přítelkyni, které korespondence z univerzity chodila pořád na její dívčí jméno, i když už byla dvacet let vdaná.

Tahle obálka ale došla na jméno Patricia Chalmersová, ne Polly Chalmersová. A kdo z Castle Rocku ji zrovna dnes nazval Patricií?

Stejná osoba, která také věděla, že Nettie Cobbová je ve skutečnosti Netitie Cobbová. Její dobrý přítel, pan Gaunt.

Tyhle všechny úvahy o jménech jsou sice zajímavé, řekla teta Evvie náhle, ale nejsou vůbec nijak důležité. Důležitý je ten muž – ten tvůj muž. Je to přece tvůj muž, ne? I teď. Musí ti přece být jasné, že by za tvými zády nepodnikal nic takového, co je napsáno v tom dopise. A vůbec nezáleží na tom, jaké je jméno na obálce, nebo jak přesvědčivý se ti zdá být obsah toho dopisu… to ti snad je jasné, nebo není?

„Ano,“ zašeptala. „Já ho přece znám.“

Skutečně něčemu z toho uvěřila? A nebo jen odsunula svoje pochybnosti o tom absurdním, neuvěřitelném dopise stranou proto, že měla strach – vlastně měla přímo hrůzu – že Alan prohlédne celou tu odpornou pravdu o její azce a donutí ji, aby si vybrala mezi ní a jím?

„Ale ne, – to by bylo moc jednoduché,“ zašeptala. „Ty jsi tomu věřila. Sice jen asi půl dne, ale věřila jsi tomu. Ach, bože. Ach, bože, co jsem to jen učinila?“

Hodila zmačkaný dopis na podlahu s pobouřeným výrazem ženy, náhle si uvědomující, že drží v ruce mrtvou krysu.

Neřekla jsem mu, co mne rozzlobilo; nedala jsem mu příležitost, aby mi to vysvětlil; prostě… prostě jsem tomu uvěřila. Proč? Pro krista pána, proč?

Pochopitelně, že věděla proč. Z náhlého strachu, že její lži o smrti Keltona budou odhaleny, bída jejích let v San Francisku prokouknuta, její vina na smrti Keltona zhodnocena… a to jediným mužem na světě, jehož úsudek a názor pro ni znamenal všechno.

Ale to nebylo všechno. Nebyla to ani větší část všeho. Byla to především její pýcha – zraněná, rozzlobená, nadutá, zlomyslná pýcha. Pýcha, ona mince, bez níž by její peněženka zela prázdnotou. Věřila tomu, protože zpanikařila hanbou – hanbou, nesenou na vlnách pýchy.

Vždycky jsem velmi obdivoval ženy, jež jsou na sebe pyšné.

Vlna příšerné bolesti jí prolétla rukama; Polly zaúpěla a přitiskla si je k prsům.

Ještě není pozdě, Polly, řekl pan Gaunt tiše. Ani teď není ještě příliš pozdě.

,Ale co, seru na pýchu!“ zaječela Polly náhle do temnoty své malé ložnice a strhla si azku s krku. Držela ji nad hlavou v sevřené pěsti, tenký stříbrný řetízek ji šimral na zápěstí a ona cítila, jak jí skořápka amuletu v ruce praská jako skořápka vajíčka. „SERU NA PÝCHU!“

Bolest se jí okamžitě zakousla do rukou jako nějaké malé, hladové zvířátko… ale zároveň si uvědomila, že ta bolest není tak strašná, jak se obávala; ani zdaleka tak strašná, jak se obávala. To si teď uvědomovala stejně jasně jako skutečnost, že Alan by nikdy nenapsal Odboru péče o děti do San Franciska a nepoptával by se tam na ni.

„SERU NA PÝCHU! SERU NA NI! SERU NA NI! SERU!“ ječela a mrštila ozkou přes místnost.

Azka narazila na zeď, spadla na podlahu a rozloupla se. Zablesklo se a ona spatřila dvě chlupaté nohy, vyčuhující z praskliny skořápky. Prasklina se rozšířila a vysoukal se z ní malý pavouk. Potácivě si to namířil do koupelny. Znovu se zablesklo a mrtvolné světlo otisklo jeho prodloužený, oválný stín na podlahu jako nějaké tetování.

Polly vyskočila z postele a hnala se za ním. Musí ho zabít, a to rychle… protože i za tu malou chvíli, co se na pavouka dívala, se o hodně zvětšil. Živil se jedem, vysávaným z jejího těla, a když nyní neměl svoji slupku, není vůbec jasné, do jakých rozměrů by mohl dorůst.

Rozsvítila v koupelně; zářivka na stropě zablikala a probudila se k životu. Spatřila pavouka, spěchajícího k vaně. Když překračoval práh koupelny, nebyl ještě větší než nějaký brouk. Teď už měl velikost myši.

Jakmile vešla, otočil se a začal cupitat proti ní – s děsivým cvakáním svých nožiček po dlaždicích podlahy – a ji napadlo: tak tohle mi leželo na prsou, tohle leželo na mně, leželo to na mně celou tu dobu.

Tělo měl černohnědé a nohy porostlé tenkými chloupky. Tupé oči barvy nepravých rubínů na ni zíraly… a ona spatřila, jak mu z úst vyčnívají dva tesáky, jako zakřivené zuby upíra. Kapala z nich nějaká průzračná tekutina. Kde ty kapky dopadly na dlaždice, zanechávaly na nich malé kouřící krátery.

Polly zaječela a uchopila zvon, stojící vedle záchodové mísy. Ruce ji odmítaly poslouchat, avšak podařilo sejí sevřít je kolem násady zvonu a pavouka jím udeřit. Dal se na ústup, jednu z noh mu přerazila a táhl ji teď za sebou. Běžel k vaně a Polly ho pronásledovala.

Bez ohledu na to, že byl poraněný, pavouk dál rostl. Měl nyní už velikost pořádné krysy. Vzdouvající se břicho táhl po dlaždicích, když však začal šplhat po závěsu sprchy, pohyboval se s až neuvěřitelnou mrštností. Jeho nohy vydávaly na umělé hmotě závěsu zvuky, jako kdyby na něj kapala voda. Kroužky závěsu na ocelové tyči u stropu cinkaly.

Polly se zvonem rozpřáhla jako baseballovou pálkou, jeho konec ze silné gumy zasvištěl vzduchem a opět dopadl na tu úděsnou věc. Gumový zvon zasáhl značnou plochu jeho těla, náraz však nebyl bohužel moc účinný. Závěs se vyboulil nad vanu a pavouk do ní s masitým mlasknutím spadl. A v tu chvíli zhaslo světlo.

Polly stála v temnotě se zvonem v ruce a naslouchala, jak se pavouk ve vaně pohybuje. Pak se opět zablesklo a ona spatřila jeho nahrbená, chlupatá záda, přečnívající přes okraj vany. Ta věc, která vylezla z azky o velikosti náprstku, nyní byla velká už jako kočka – ta věc, která se živila její krví, když přitom vysávala i bolest z jejích rukou.

Ta obálka, co jsem ji nechala na opuštěném Camberově statku – co v ní asi bylo?

Když teď neměla na krku azku a v rukách jí řádila bodavá bolest, nebyla si už tolik jistá, že to nemělo nic společného s Alanem.

Drápy pavouka zacinkaly o porcelánový okraj vany. Znělo to, jako kdyby někdo úmyslně ťukal mincí na nějaký tvrdý povrch ve snaze vynutit si pozornost. Jeho nehybné oči hadrové panenky ji nyní pozorovaly přes okraj vany.

Jako kdyby říkaly, Už je příliš pozdě. Příliš pozdě pro Alana, příliš pozdě i pro tebe. Příliš pozdě pro všechny.

Polly se na něj vrhla.

„K čemu jsi mě to donutila?“ zaječela Polly. „K čemu jsi mě to donutila? Příšero jedna, K ČEMU JSI MĚ TO JEN DONUTILA?“

A pavouk se postavil na zadní nohy; předními ohyzdně drápal po závěsu ve snaze udržet rovnováhu, aby mohl čelit jejímu útoku.

Eso Merrill si toho starého ouřadu začal trochu považovat, až když Keeton vytáhl klíč, kterým se odemykala bouda, označená na vratech červeným šestiúhelníkem s nápisem POZOR VÝBUŠNINY. A začal si ho považovat ještě víc, když ucítil chladný vzduch uvnitř, uslyšel tiché šumění klimatizace a spatřil nastohované bedny. Průmyslový dynamit. Hromady průmyslového dynamitu. Není to sice úplně totéž jako zbrojní sklad, plný protiletadlových střel Stinger, ale na pěkný tanec to stačí dokonale. O tom není pochyb.

Mezi předními sedadly dodávky byla plechová skříňka s různým užitečným nářadím a velkou baterkou na osm monočlánků. A tak ve chvíli, kdy se Alan ve své staré dodávce blížil k městečku, kdy Norris Ridgewick seděl v kuchyni a chystal smyčku na provaze pro oběšence a Pollyin sen o tetičce Evvii se blížil ke konci, přejížděl Eso jasným kuželem světla po jedné bedně za druhou. Nad hlavami jim bušily do střechy boudy dešťové kapky. Lilo tak hustě, že to Esu připomínalo vězeňské sprchy.

„Tak jdeme na to,“ řekl Cvalík tichým, chraplavým hlasem.

„Moment, starouši,“ řekl Eso. „Dáme pauzu.“ Podal Cvalíkovi baterku a vytáhl z kapsy pytlíček z umělé hmoty, který dostal od pana Gaunta. Nasypal si malou hromádku koksu na prohlubeň mezi klouby levé ruky a rychle si šňupnul.

„Co to je?“ zeptal se Cvalík podezřívavě.

„Jihoamerickej prášek, matroš k nezaplacení.“

„Aha,“ zavrčel Cvalík. „Kokain. Oni prodávají kokain.“

Eso se ani nemusel ptát, jací Oni. Ten starej ouřada celou cestu nemluvil o ničem jiném – a Eso měl dojem, že nejspíš celou noc ani o ničem jiném mluvit nebude.

„Nic takovýho, starouši,“ řekl Eso. „Voni ho neprodávají; voni ho všechen spotřebujou sami.“ Nasypal si na ruku další kopeček a nastavil mu ji. „Zkus si to a pak mi řekni, jestli nemám pravdu.“

Cvalík ho obdařil pohledem plným pochybností, zvědavosti a podezřívavosti. „Proč mi pořád říkáš starouši? Nejsem přece ani tak starý, abych mohl být tvým otcem.“

„No, celkem pochybuju, jestli si někdy čet ňáký pořádný komiksy, ale existuje jeden chlápek, co se jmenuje R. Crumb,“ řekl Eso. Koks už v něm začal působit, napínal mu všechny nervy. „Ten dělá komiksy s klukem, co se jmenuje Zippy. A mně právě připomínáš starýho Zippyho.“

„A to je nějaká kladná postava?“ zeptal se Cvalík podezřívavě.

„Vynikající,“ ujistil ho Eso. „Ale jestli chceš, budu ti říkat pane Keetone.“ Odmlčel se a pak zlomyslně dodal, „jako ti říkají Oni.“

„Ne,“ řekl okamžitě Cvalík, „to je v pořádku. Pokud to ovšem není žádná urážka.“

„V žádným případě,“ řekl Eso. „Dělej – zkus to. Jemně si šňupni a budeš zpívat,Haj hou, haj hou, už trpaslíci jdou‘ až do rána bílýho.“

Cvalík na něj znovu vrhl podezřívavý pohled a pak si šňupl koksu, který mu Eso nabídl. Zakuckal se a chytil se za nos. Vyvalil vodnatelné oči na Esa. „To pálí!“

„To jenom napoprvé,“ ujistil ho Eso vesele.

„Každopádně ale necítím vůbec nic. Nech už těch blbostí, musíme naložit dynamit do auta.“

„No jasně, starouši.“

Naložit bedny dynamitu jim trvalo necelých deset minut.Když naložili poslední, řekl Cvalík: „Možná ten prášek přece jen trochu účinkuje. Mohl bych si ještě trochu šňupnout?“

„Jasně, starouši,“ zašklebil se Eso. „Já si dám taky.“

Šňupli si a vyrazili do města. Cvalík řídil; Esu teď už vůbec nepřipadal jako Zippyho otec – připomínal mu spíš postavu pana Toada z filmu Walta Disneyho Vítr ve vrbách. Z očí prvního radního vyzařovalo nějaké nové, šílené světlo. Bylo úžasné, jak rychle zapomněl na všechen ten zmatek, který měl v hlavě; měl nyní pocit, že chápe všechno, v čem kdy měli Oni prsty – každý jejich plán, každou jejich pletichu, každou jejich machinaci. Vyprávěl o tom Esu, sedícímu vzadu v úložném prostoru se zkříženýma nohama a napojujícímu na rozbušky časové spínače. Cvalík alespoň na chvíli zapomněl na Alana Pangborna, který je nepochybně Jejich– vůdcem. Úplně ho uchvátil nápad vyhodit do povětří celý Castle Rock – anebo alespoň co možná jeho největší část.

Esův respekt se teď změnil na skutečný obdiv. Ten starej ouřada je nejspíš pošuk, a pošuky měl Eso rád – vždycky je měl rád. Cítil se s nimi dobře. A staroušova hlava, jak tomu bývá u lidí, kteří si poprvé šňupnou koksu, se teď toulala někde na cizích planetách. Nedokázal zavřít hubu. Eso pořád jen odpovídal, „Jo, jo,“ a „Jasňačka, starouši,“ a „Máš kurva recht.“

Několikrát už skoro Keetona nazval panem Toadem místo staroušem, ale včas se zarazil. Říct tomuhle chlápkovi pane Toade by mohlo způsobit dost velký malér.

Přejeli most Tin Bridge ve chvíli, kdy Alan k němu měl ještě pět kilometrů jízdy lijákem. Vystoupili do deštivé noci. Eso našel pod jednou lavicí dodávky plachtu a přetáhl ji přes roubíky dynamitu a rozbušku s časovacím zařízením.

„Chceš pomoct?“ zeptal se Cvalík nervózně.

„Klidně mě nech, zvládnu to sám, starouši. Taky bys moh vletět do tý zasraný řeky, já bych tě z ní musel tahat a ztráceli bysme čas. Hlavně měj voči dokořán, jo?“

„Jasně, Eso… a co kdybychom si nejdřív ještě trochu šňupli toho koksu?“

„Teď ne,“ řekl Eso shovívavě a poklepal Cvalíka po jedné z jeho masitých paží. „Ten matroš je dokonale čistej. To chceš vylítnout do povětří?“

„Já tedy ne,“ řekl Cvalík. „Všechno ostatní může, ale já ne.“ Divoce se rozchechtal. Eso se k němu připojil.

„Tak co starouši, je to ale dneska prdel, co?“

Cvalík s úžasem zjistil, že to je skutečně pravda. Jeho deprese po té Myrtlině… Myrtlině nehodě… byla teď už někde daleko. Zdálo se mu, že on a jeho vynikající kámoš Eso Merrill Je konečně dostanou tam, kam Je chtějí dostat: na dlaň své společné ruky.

„To si piš,“ řekl a sledoval Esa, jak klouže po mokrém, travnatém náspu pod most s balíčkem dynamitu, který držel –zabalený do plachty – přitisknutý k břichu.

Pod mostem bylo celkem sucho – ne že by na tom nějak záleželo: jak dynamit, tak rozbušky byly vodotěsné. Eso zasunul svůj balíček do ohybu, vytvořeného dvěma nosníky; pak propojil rozbušku na jeden roubík dynamitu spojením drátů – konečky už měly obnažené, bylo to snadné. Velký bílý číselník časovacího zařízení nastavil na 40. Zařízení začalo tikat.

Vysoukal se ven a začal šplhat po náspu zpátky nahoru.

„Tak co?“ zeptal se Cvalík zvědavě. „Myslíš, že to bouchne?“

„Jasně, že to bouchne,“ ujistil ho Eso a vlezl do dodávky. Byl úplně promočený – ale nijak mu to nevadilo.

„A co když to Oni najdou? Co když to Oni rozpojí, ještě než –“

„Starouši,“ řekl Eso. „Zklidni se na chvíli. Vystrč hlavu z vokna a poslouchej.“

Cvalík ho poslechl. Zdálo se mu, že mezi burácením hromu slyší jakési volání a křik. Pak zaslechl úplně zřetelně zvuk výstřelu z pistole.

„Pan Gaunt Jim dává sodu,“ řekl Eso. „Ten se vyzná.“ Nasypal si na ruku kopeček kokainu, šňupnul si a pak podržel ruku Cvalíkovi pod nosem. „Tak starouši, dělej – je čas na svačinu.“

Cvalík sklonil hlavu a šňupnul si.

Odjeli od mostu asi sedm minut před tím, než přes něj přejel Alan Pangborn. Černá ručička časovacího zařízení pod mostem byla na čísle 30.

Eso Merrill a Danforth Keeton – alias Cvalík a starouš, nebo také pan Toad – projížděli pomalu v lijáku Main Street a jako Mikuláš s čertem tu a tam zanechávali v lijáku balíčky. Dvakrát se kolem nich prořítily policejní vozy státní policie, neprojevily však ani nejmenší zájem o vozidlo, které zvenčí vypadalo jako nějaká televizní dodávka. Přesně jak řekl Eso – pan Gaunt Jim dává sodu – měli plné ruce práce.

Časový spínač s pěti roubíky dynamitu nechali ve dveřích Samuelsovy pohřební služby. Vedle něj bylo holičství. Eso si kolem paže ovázal kousek plachty a loktem vyrazil skleněnou výplň dveří. Značně pochyboval, že by holičství bylo vybavené nějakým poplašným systémem… nebo že by se policie vůbec obtěžovala reagovat, i kdyby tam nějaký poplašný systém přece jenom byl. Cvalík mu podal čerstvě sestavenou nálož – používali drát ze skříňky pod lavicí v dodávce k propojení časovacího zařízení a roznětek s dynamitem – a Eso ji vhodil dovnitř otvorem ve dveřích. Sledoval ji, jak klouže po podlaze a zaráží se o nohu holičského křesla – s číselníkem nastaveným na 25.

Дата добавления: 2015-10-29