Aacute;ST III 15 страница

Alan nevěděl, že Leland Gaunt ujišťoval desítky obyvatel Castle Rocku – počínaje Hughem Priestem až po Slopeyho Dodda – že nemá ani nejmenší zájem o duše lidí; duše těch ubohých, pokřivených, scvrklých stvoření. Kdyby tohle Alan věděl, jen by se zasmál a řekl, že to hlavní, s čím pan Gaunt obchoduje, jsou lži. On ale moc dobře ví, co je v té brašně – co se to v ní tísní, kňučí jako dráty vedení vysokého napětí ve větru a dýchá jako poděšený stařec na smrtelném loži. Ví to až moc dobře.

Rty pana Gaunta obnažily odporné zuby v morbidním šklebu. Natáhl své hrůzné paže blíž k Alanovi.

„Já vás varuji, šerife – nezahrávejte si se mnou. Já nejsem typ člověka, s kterým byste si mohl dovolit zahrávat. Říkám vám, že ta brašna je moje!“

„Nejsem o tom přesvědčen, pane Gaunte. Podle mého názoru je obsah té brašny odcizeným majetkem. Myslím, že byste měl spíš –“

Eso zíral na pomalou přeměnu Gaunta z obchodníka na příšeru s ústy dokořán. Uvolnil přitom trochu sevření své paže kolem krku Polly a ta se okamžitě chopila nabídnuté příležitosti. Otočila hlavu a zabořila až po dásně zuby do zápěstí Esa Merrilla. Eso ji bez rozmýšlení odhodil od sebe a Polly spadla na vozovku. Eso na ni namířil pistoli.

„Svině!“ zaječel.

„Konečně,“ zamručel Norris vděčně.

Opřel hlaveň služebního revolveru o jednu z tyčí, na níž byla upevněna přídavná světla vozu. Zadržel dech, zaťal zuby do spodního rtu a stiskl spoušť. Eso Merrill byl náhle vržen na tu ženu na zemi – byla to Polly Chalmersová; a Norris si pomyslel, že to ho přece mohlo napadnout už dávno. Zadní část hlavy měl ustřelenou a rozšklebenou, visely mu z ní krvavé chuchvalce.

Norris náhle pocítil velkou slabost.

Zároveň ale pocítil také velkou, velkou blaženost.

Alan si nevšímal konce Esa Merrilla.

Ani Leland Gaunt.

Stáli proti sobě – Gaunt na chodníku, Alan vedle své dodávky uprostřed ulice s tou děsivou, dýchající brašnou mezi nohama.

Gaunt se nadechl a zavřel oči. Obličejem mu cosi prolétlo –jakýsi záblesk. Když opět oči otevřel, měl vzezření, jímž zmátl tolik lidí v Castle Rocku – vrátil se mu obličej okouzlujícího, uhlazeného pana Gaunta. Pohlédl na papírového hada, ležícího mu u nohou, zašklebil se znechucením a odkopl ho s chodníku do ulice. Pak opět pohlédl na Alana a natáhl ruku.

„Šerife, prosím, nehádejme se. Je dost pozdě a já už jsem unavený. Chcete mne vypudit z města – a já chci odejít.

Odejdu… jakmile mi vrátíte, co mi patří. A tohle mi patří, to vám zaručuji.“

„Zaruč a budeš zatracen. Já vám ale nevěřím, vážený pane.“

Gaunt hleděl na Alana s netrpělivostí a hněvem. „Ta brašna a její obsah patří mně! Nebo snad neuznáváte svobodný obchod, šerife Pangborne? Co to jste za člověka – jste snad komunista? Všechny věci, které jsou v té brašně, jsem až do posledního kousku získal řádnou výměnou! Získal jsem je čestně a poctivě. Chcete-li nějakou odměnu, nějaký zisk, provizi či nálezné, nebo vývar či jak to nazvete, dovedu to pochopit a rád vám zaplatím. Ale je vám jistě jasné, že se tu jedná o záležitost obchodní a ne o žádnou právní o-“

„Podváděl jste!“ vykřikla Polly. „Podváděl jste, lhal a klamal!“

Gaunt jí věnoval útrpný pohled a pak pohlédl opět na Alana. „Nepodváděl jsem ani neklamal – a vy to víte. Obchodoval jsem tak, jako obchoduji vždy. Ukáži lidem, co mám na prodej… a nechám je, aby se sami rozhodli. A tak… kdybyste dovolil…“

„Myslím, že si ji nechám,“ řekl Alan klidně. Na rtech se mu objevil nepatrný úsměv, tenký a ostrý jako škraloup listopadového ledu. „Můžeme ji považovat třeba za důkazní materiál, ne?“

„Obávám se, že to udělat nemůžete, šerife.“ Gaunt sestoupil s chodníku na ulici. V očích mu žhnuly rudé uhlíky. „Můžete zemřít, ale nemůžete si nechat můj majetek. Zvláště tehdy ne, když si ho hodlám vzít. A právě to hodlám.“ Vykročil k Alanovi, rudé uhlíky v očích mu teď zasvítily jasněji. Jak se k němu blížil, zanechal otisk své boty v matlavé hmotě Esová mozku barvy ovesné kaše.

Alan ucítil, jak se mu svírá žaludek, ale nepohnul se. Místo toho, veden jakýmsi instinktem, který se ani nepokoušel pochopit, dal ruce před rozsvícený levý reflektor své dodávky. Zapletl je do sebe, udělal obrys ptáka a začal rychle pohybovat oběma zápěstími dozadu a dopředu.

Tak ti vrabci už tu jsou zase, pane Gaunte, pomyslel si.

Nějaký velký stínový pták – spíš jestřáb než vrabec, avšak v neuvěřitelně věrné obrysové podobě – náhle prolétl před nakašírovanou čelní stěnou Nezbytných věcí. Gaunt to zahlédl koutkem oka, otočil se k obchodu, zalapal po dechu a couvl.

„Zmizte z města, vážený pane,“ řekl Alan. Přeskupil ruce a v kuželu světla, vrhaného reflektory dodávky, teď přeběhl nějaký obrovitý pes – nejspíš bernardýn – přes parter obchodu Šijem, pořád šijem. A někde poblíž – možná to byla náhoda, možná ne – se ozvalo štěkání psa. Podle zvuku nějakého velkého psa. Gaunt se otočil tím směrem. Hleděl teď poněkud zneklidněně a nepochybně byl vyveden z míry.

„Můžete mluvit o štěstí, že vás pustím,“ pokračoval Alan. „Ale když se to tak vezme, z čeho bych vás mohl obvinit? Krádež duší je možná postižitelná zákoníkem, který je záležitostí otce Brighama a reverenda Rose – ale pochybuji, že bych našel takový zločin v mém. Ale přesto vám radím, abyste odjel, dokud ještě máte možnost.“

„Vraťte mi moji brašnu!“

Alan na něj hleděl pohledem, který měl být netečný a opovržlivý, ale srdce mu přitom v hrudi divoce tlouklo. „Cožpak jste to ještě nepochopil? Ještě vám to nedošlo? Prohrál jste. Zapomněl jste snad už, jak se s takovou situací vyrovnat?“

Gaunt stál bez pohnutí a dlouho na Alana hleděl. Pak přikývl. „Věděl jsem hned od počátku, že bude moudřejší vyhnout se vám,“ řekl. Skoro se zdálo, že hovoří sám k sobě. „Moc dobře jsem to věděl. Dobře. Tak jste tedy vyhrál.“ Začal se obracet; Alan se trochu uvolnil. „Odjedu –“

Otočil se zpátky s mrštností hada – tak rychle, že Alan vůbec nestačil zareagovat. A jeho obličej se opět změnil; všechny lidské rysy z něj teď zmizely. Změnil se na obličej démona s protáhlými, hluboce zvrásněnými lícemi a vystouplýma očima, žhnoucíma oranžovou září.

„– ALE NE BEZ SVÉHO MAJETKU!“ zaječel a skočil po brašně.

Někde – poblíž, nebo možná tisíce kilometrů daleko – vykřikla Polly, „Alane, pozor!“ – ale nebylo kdy dávat pozor; ten démon, páchnoucí směsí síry a škvařící se kůže na boty, se na něj řítil. Byl čas buď jednat, nebo zemřít.

Alan sjel pravou rukou k vnitřní straně levého zápěstí, k malé pružné smyčce, vyčnívající mu pod náramkovými hodinkami. Něco mu říkalo, že to nemůže vyjít, že ho tentokrát nezachrání ani žádný další zázrak či proměna, protože to kouzlo Skládací květina je už příliš opotřebované, příliš –

Palec mu vklouzl do smyčky.

Tenký papírový balíček vyklouzl zpod hodinek.

Alan máchl rukou a současně naposledy uvolnil smyčku pera.

„ABRAKADABRA, DAREBÁKU JEDEN PROLHANEJ!“ vykřikl – a to, co mu náhle vykvetlo v ruce, nebyla žádná kytice papírových květů, nýbrž kytice zářivých světel, jež svojí nádhernou, blyštivou září osvětlila celou ulici. Ale přesto si uvědomoval, že ta záplava barev, tryskající mu z ruky v zářivé fontáně světel, je vlastně tvořena jedinou barvou – stejně jako všechny barvy, které vidíme při průhledu skleněným hranolem či u duhy na obloze, jsou také tvořeny jedinou barvou. Pocítil, jak mu paží probíhá vlna jakési nekonečné síly a na chvíli ho naplnilo mocné a nepopsatelné vzrušení:

Bílá barva! Příchod nevinnosti!

Gaunt zavyl bolestí, vztekem a strachem… ale neustoupil. Možná to bude opravdu tak, jak se Alan domníval: bylo to už hodně dávno, co naposledy prohrál svoji hru – a už zapomněl, jak se prohrává. Pokusil se protáhnout pod kyticí toho pulsujícího světla nad Alanovou rukou a na chvilku se prsty skutečně dotkl držadel brašny mezi Alanovýma nohama.

Náhle se objevila nějaká noha v trepce – Pollyina noha. Dupla Gauntovi na ruku. „Pustíš to!“ vykřikla.

Vzhlédl, zavrčel… a Alan mu namířil tu zářící kytici přímo do obličeje. Pan Gaunt ze sebe vyrazil dlouhé, nesouvislé zavytí bolesti a strachu a potácivě couvl. Ve vlasech mu tančily modré plamínky ohně. Jeho dlouhé bílé prsty se ještě jednou, naposledy, pokusily uchopit držadla brašny – a tentokrát mu je přišlápl Alan.

„Naposledy vám říkám, abyste zmizel,“ řekl hlasem, který ani nepoznával jako svůj. Byl až příliš jistý, až příliš hlasitý, až příliš plný síly. Pochopil, že nejspíš nebude schopen zničit tu věc, svíjející se teď před ním., jedním zkřiveným pařátem si chránící obličej před pulsujícím světelným spektrem – ale může ji alespoň donutit k odchodu. Dnes večer tou mocí vládne on… pokud bude mít odvahu ji použít. Pokud bude mít odvahu vytrvat. „A říkám vám naposledy, že odejdete bez brašny.“

„Beze mne zemřou!“ sténala ta Věc-Gaunt. Pařáty mu teď visely mezi nohama; jejich třesoucí se dlouhé, zahnuté drápy cvakaly o úlomky cihel a jiných materiálů, ležící všude kolem na vozovce. „Každý z nich beze mne zemře, jako když rostliny na poušti zůstanou bez vody. Tohle snad chcete? Tohle chcete?“

Polly teď stála u Alana, přitisknutá k jeho boku.

„Ano,“ řekla chladně. „Ať raději zemřou tady a teď, když už to muselo takhle dopadnout, než aby odešli s vámi a žili. Provedli – my jsme provedli – nepochybně ošklivé věci, ale ta cena je až příliš vysoká.“

Ta Věc-Gaunt zasyčela a napřáhla na ně svoje pařáty.

Alan zvedl brašnu a pomalu couval do ulice s Polly po svém boku. Kytici světelných květin zvedl tak, aby vrhala svoji úžasnou pulsující zář na pana Gaunta a jeho Tucker Talisman. Nabral do plic vzduch – víc vzduchu, než kdy jeho tělo dostalo – jak se mu alespoň zdálo. A když promluvil, slova mu vycházela z úst s takovou razancí, jako kdyby mu ten hlas ani nepatřil. „ZMIZNI ODTUD, PEKELNÍK! Z TOHOTO MĚSTA JSI VYOBCOVÁN!“

Ta Věc-Gaunt zaječela, jako kdyby ji někdo opařil vřelou vodou. Zelený baldachýn Nezbytných věcí jasně vzplanul, sklo výkladní skříně se prohnulo dovnitř a roztříštilo na tisíce blyštivých střípků. Z Alanovy sevřené ruky vyrážely do všech stran pestrobarevné zářící paprsky – modré, zelené, červené, oranžové, tmavofialové. Na okamžik mu na sevřené pěsti balancovala jakási malá, explodující hvězdička.

Brašna z kůže hyeny se s odporným prasknutím rozevřela dokořán a ty uvězněné naříkající hlasy z ní unikly v oblaku dýmu, který nikdo neviděl, ale všichni ho ucítili – Alan, Polly, Norris, Seaton.

Polly pocítila, jak mizí spalující, bodavý jed, který měla v pažích a na prsou.

Horkost, pomalu se stahující Norrisovi kolem srdce, pominula.

Po celém Castle Rocku ustala střelba a potyčky; lidé na sebe hleděli užaslýma očima těch, kteří se právě probudili z nějakého hrůzného snu.

A déšť ustal.

Za neustávajících skřeků ta věc, jež bývala Lelandem Gauntem, poskakovala a vrávorala podél chodníku k Tuckerovi. Otevřela dveře vozu a vklouzla za volant. Motor se rozeřval. Nebyl to zvuk motoru, vyrobeného lidskýma rukama. Z výfuku vyšlehl dlouhý jazyk oranžového plamene. Zazářila koncová světla, ale netvořily je koncovky z červeného skla, nýbrž nějaké ošklivé oči – oči nějakých krutých příšer.

Polly Chalmersová zaječela a skryla obličej v Alanově rameni – ale Alan se neotočil. Alan si měl pamatovat po celý zbytek svého života, co právě vidí, stejně jako si měl pamatovat i kouzla tohoto večera: papírového hada, který se na chvilku proměnil na opravdového hada; papírové květiny, jež se změnily na světelnou kytici a zásobárnu síly.

Rozsvítila se tři přední světla. Tucker vycouval na ulici, asfalt pod jeho pneumatikami se měnil na vařící se kaši. Když zacouval doprava, pneumatiky zakvílely, a i když se Tucker Alanova vozu ani nedotkl, odlétla dodávka ve stejný okamžik o pár metrů stranou, jako kdyby byla odpuzována nějakým mocným magnetem. Předek Talismanu se rozzářil jakousi mléčně bílou září, pod níž se měnil a různě tvaroval.

Auto zaječelo – stálo teď čelem k ohnivému kotli, který býval budovou Magistrátu, ke změti převrácených osobních aut a dodávek a k běsnícímu toku říčky, přes kterou už nevedl žádný most. Motor nabral s diskordantním vytím nadpřirozeně vysoké obrátky a ta jasná, mléčně bílá záře se začínala postupně rozšiřovat na celou karoserii auta a začala ji pohlcovat.

Na kratičký moment ta Věc-Gaunt pohlédla s ústy otevřenými v propastném šklebu z otevřeného okna roztékajících se dveří na straně řidiče na Alana, jako kdyby si ho chtěla navždy poznačit svýma rudýma, kosočtverečnýma očima.

Pak se Tucker rozjel.

Jak sjížděl kopec, nabíral rychlost – a stejně rychle se i proměňoval. Auto se roztékalo, měnilo tvar. Střecha se protáhla dozadu, na poklicích kol narostly bodce, pneumatiky se současně zvětšovaly a tenčily. Z toho, co zbylo z jeho přední masky, začínal teď povstávat nějaký nový tvar. Zformoval se do černého koně s rudýma očima, jako byly oči pana Gaunta; koně, zahaleného v mléčném světélkujícím oparu; koně, jehož kopyta vykřesávala jiskry z vozovky a zanechávala uprostřed ulice hluboké otisky, z nichž se kouřilo.

Talisman se změnil na lehký otevřený čtyřkolák s nějakým hrbatým skřetem, sedícím na opěradle sedadla. Skřetovy vysoké boty byly opřené o blatník a jejich nahoru zakroucené špičky hořely.

A jeho proměny ještě nekončily. Jak se světélkující vůz řítil ke spodnímu konci Main Street, začínaly mu narůstat boční stěny; z plazmového oblaku, jímž byl obalený se vytvarovala dřevěná střecha s okapy. Objevila se okna. Špice kol začaly vydávat jakousi děsivou záři, když se kola – a kopyta černého koně – vznesla nad vozovku.

Talisman se proměnil na lehký čtyřkolák; ten se nyní proměnil na lékařský propagační krytý vůz takového typu, který brázdil křížem krážem Ameriku před sto lety. Na boku měl nějaký nápis. PRODEJ BEZ ZÁRUKY, četl Alan.

Vůz, který nyní letěl asi v pětimetrové výšce a stále stoupal, prolétl plameny, šlehajícími z trosek budovy Magistrátu. Kopyta černého koně dusala po neviditelné vozovce na obloze a vykřesávala z ní jasně modré a oranžové jiskry. Zvedl se nad Castle Stream jako nějaká ohnivá koule a přeletěl trosky zničeného mostu, ležící v proudu říčky jako kostra nějakého dinosaura.

Pak zahalil Main Street oblak kouře z požáru budovy Magistrátu. Když se kouř rozptýlil, Leland Gaunt i jeho pekelný vůz byli pryč.

Alan dovedl Polly k policejnímu vozu, kterým přijeli od Magistrátu Seat a Norris. Norris pořád ještě seděl na okně a držel se tyče na střeše. Byl příliš slabý, než aby se sám mohl spustit dolů a nespadl.

Alan obepnul rukama Norrisovo břicho (byl hubený jako stanový kolík) a sundal ho z okna.

„Norrisi?“

„Co je, Alane?“ Norris plakal.

„Od teď už se můžeš převlékat v kanceláři, kdykoliv budeš chtít. Platí?“

Norris ho nejspíš neslyšel.

Alan spatřil krev, prosakující košilí jeho prvního zástupce. „Jak vážně jsi zraněný?“

„Nijak vážně. Aspoň si myslím. Ale tohle“ – ukázal rukou na město, zahrnuje i všechny zříceniny a požáry – „to všechno je moje vina. Moje!“

„Mýlíš se,“ řekla Polly.

„Vy to nechápete!“ Norrisův obličej teď byl strhanou maskou žalu a hanby. „To já jsem rozřezal pneumatiky na autě Hugha Priesta! To já ho mám na svědomí!“

„Ano,“ řekla Polly, „nejspíš ano. S tím se budeš muset nějak vyrovnat. Zrovna tak jako já mám na svědomí Esa Merrilla – a s tím se budu muset vyrovnat zase já.“ Ukázala k místu, odkud se do různých směrů začali rozcházet katolíci a baptisté, a kde stálo v úžasu několik policistů. Někteří náboženští bojovníci šli sami; někteří kráčeli v hloučcích. Otec Brigham podpíral reverenda Rose a Nan Robertsová měla paži kolem pasu Henryho Paytona. „Kdo ale má na svědomí je, Norrisi? A Wilmu? A Nettii? A všechny ostatní? Jestli máš na svědomí tyhle všechny lidi, tak před tebou smekám – to jsi musel ale skutečně zabrat.“

Norris propukl v hlasitý pláč. „Je mi to moc líto.“

„Mně taky,“ řekla Polly tiše. „Trhá mi to srdce.“

Alan Polly a Norrise krátce objal a pak se naklonil do okna policejního vozu k Seatovi. „A jak se daří tobě, starý brachu?“

„Jakž takž,“ řekl Seat. Ve skutečnost se zdál být naprosto čilý. Byl sice trochu zmatený, ale čilý. „To vy vypadáte vo dost hůř, lidi.“

„Seate, nejspíš bychom měli Norrise odvézt do nemocnice. Pojedeme všichni, jestli tam máš pro nás dost místa.“

„No jasně, Alane! Nastupujte! Do které nemocnice?“

„Do Northern Cumberlandu,“ řekl Alan. „Leží tam jeden malý kluk, kterého bych rád navštívil. Rád bych se přesvědčil, zda už za ním přijel jeho otec.“

„Alane, je pravda to, co si myslím, že jsem viděl? Že se auťák toho chlápka proměnil na nějakej vohnivej vůz a vodletěl do nebe?“

„Tak to nevím, Seate,“ řekl Alan, „a řeknu ti tu největší pravdu na světě: ani to nechci vědět.“

Právě dorazil Henry Payton a poklepal Alanovi po rameni. Oči měl ustrašené a nějak cizí. Vypadal jako člověk, který se chystá co nevidět provést nějakou větší změnu ve způsobu svého života. „Co se tu stalo, Alane?“ zeptal se. „Co se to vlastně stalo v tomhle zatraceným městě?“

Odpověděla mu Polly.

„Byl tu výprodej. Ten největší výprodej při ukončení obchodní činnosti, jaký si jen dovedete představit… ale nakonec se přece jen někteří z nás rozhodli, že nakupovat nebudou.“

Alan otevřel dveře auta a pomohl Norrisovi na přední sedadlo. Pak vzal Polly za rameno. „Pojď,“ řekl. „Pojedeme. Norris je zraněný a ztratil spoustu krve.“

„Hej!“ řekl Henry. „Mám pro tebe spoustu otázek a –“

„Nech si je na potom.“ Alan se posadil vedle Polly a zavřel dveře vozu. „Můžeme si promluvit zítra, teď jsem ale mimo službu. Vlastně mám pocit, že v tomhle městě budu mimo službu už navždycky. Buď rád, že to takhle dopadlo. Už je po všem. Ať se v Castle Rocku dělo cokoliv, už je po všem.“

„Ale-“

Alan se předklonil a poklepal Seatovi na kostnaté rameno. „Jedem,“ řekl tiše. „A šlápni na to.“

Seat se rozjel po Main Street směrem na sever. Policejní auto zatočilo na křižovatce doleva a rozjelo se do kopce směrem ke Castle View. V nejvyšším místě kopce se Alan a Polly otočili, aby se podívali na městečko, kde jako blýskavé rubíny svítily ohně požárů. Alan cítil smutek, ztrátu a jakýsi zvláštní, oklamaný žal.

Moje městečko, pomyslel si. Bylo to moje městečko. Ale už není. A nikdy nebude.

Ve stejný okamžik opět obrátili hlavy a zadívali se na sebe.

„Nikdy se to nedozvíš,“ řekla tiše. „Nikdy se nedozvíš, co se toho dne skutečně přihodilo Annii a Toddovi – nikdy.“

„A už to ani nechci vědět,“ řekl Alan Pangborn. Jemně ji políbil na tvář. „Patří to temnotám. Ať si temnota to tajemství vezme s sebou.“

Vyjeli za kopec, vjeli na silnici číslo 119 a Castle Rock byl pryč – a temnota, beroucí si to tajemství s sebou byla moc s ním.

Дата добавления: 2015-10-29