Za třetí, je třeba zlepšit hospodaření s majetkem a financemi 2 страница

A všechna média se tomu vyhnula, nikdo o tom nenapsal ani řádku. Nikde nic, ani slovo, mlčela i vláda. Čemu se ale divit, když v následných událostech uznala ukrajinskou vládu, v podstatě nelegitimní, se silnými atributy fašismu jak ve svém složení, tak i ve svém konání. To není ničím jiným, než podporou fašismu, protože tyto události se odehrávají pod fašistickými prapory a symboly.

Předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti Tomáš Vandas v únoru tohoto roku pozval zástupce Ukrajinského Pravého sektoru do České republiky. Vyjádřil to slovy: „Naším cílem je soustředit se tento rok na rozšíření mezinárodní spolupráce a toto je jeden z kroků. Chceme spolupracovat i s podobně orientovanými stranami či hnutími v různých státech Evropy.“

Takto dnes u nás nastupuje fašismus. Tedy nejen na Ukrajině. Mediálním vybičováním rusofobie, dosahujícím až fanatické polohy je snaha importovat ovládnutí politiky násilím i u nás a v dalších zemích Evropské unie. Zatím veškerá obrana před tímto nebezpečím selhává. Komunisté se nesmí belhat za tímto vývojem.

Bohužel chybí Komunistická internacionála, která tak jako III. internacionála a její VII. kongres v roce 1935, vytyčil historickou úlohu na cestě komunistických stran proti fašismu a válce. Za nejdůležitější podmínku boje proti fašismu stanovil dosažení akční jednoty v měřítku národním i mezinárodním a rozvinul boj za vytvoření široké antifašistické lidové fronty.

Jsem přesvědčen, že opět dozrála historická nutnost založení nové Komunistické internacionály, která by v této složité a nebezpečné době napomohla ke sjednocení komunistů v bojové marxisticko-leninské komunistické strany.

Ústředním heslem komunistů se musí stát boj za mír!

K některým aspektům práce samospráv po převratu v roce 1989

Ivan Hrůza

Politický převrat v roce 1989 vyústil v obnovení společensko-politického systému kapitalismu, který nese všechny znaky formální demokracie. Skutečná vláda lidu, která byla na demonstracích převratovými vůdci tolik deklarována, je dnes pouhou iluzí. Dlouhodobě klesající účast voličů při všech typech voleb dokládá, že ve společnosti vznikla mlčící většina, která ztratila víru a naději na změnu současných poměrů. Neodvolatelnost zvolených zástupců lidu pro důvodné porušení volebních slibů a veřejně proklamovaných závazků, počínaje zastupiteli až po prezidenta, je jedním z mnoha důkazů o formálnosti naší buržoazní demokracie. Práva voličů převážně končí vlastním volebním aktem. Prošli jsme obdobím majetkového převratu a mafiánského kapitalismu, který zrodil třídu vlastníků výrobních prostředků, ale také nemajetné a vykořisťované. Nelze zastřít, že prohlubující se nerovnost, vážné politické a sociální rozpory vyvolávají společenské napětí, které je a bude příčinou narůstajících střetů a konfliktů. Na sklonku roku 2014, tedy po dvaceti pěti letech existence kapitalismu, se hospodářství, politika a společnost nejen v naší zemi nachází v hluboké krizi. Mnohé okolnosti nasvědčují tomu, že do popředí opět, tak jako častokrát v minulosti, vystupuje nebezpečí vyvolání válečného konfliktu velkého rozsahu, jako obvyklého prostředku vládnoucích struktur k překonání vleklých kapitalistických krizí.

KSČM žije bezmála dvacet pět let pod tlakem antikomunismu a pohrůžek zákazu činnosti. Na formování antikomunistického výkladu dějin se podílí stovky dobře placených státních zaměstnanců celé řady k tomu zřízených pracovišť. Do antikomunistických kampaní se zapojuje plno státních institucí, školství nevyjímaje, jakož i sdělovací prostředky. Výklad novodobých dějin je legální pouze v mezích tendenčního zákona přijatého krátce po převratu. Jak ukazuje praxe současné buržoazní demokracie, zákaz vyjadřování odlišného názoru na tuto část našich dějin spojenou s lidově demokratickým zřízením je vynucován i za pomoci trestního postihu. Strašení komunisty a koneckonců také zastrašování komunistů se stalo součástí běžného života. Ve velkých městech a v Praze zejména, byly po listopadovém převratu intenzivně přejmenovávány ulice, náměstí a parky, odstraňovány sochy, přepracovány pamětní desky, aby tak byla vymazána z paměti národa jakákoli vzpomínka a odkaz na komunisty a pokrokovou revoluční minulost. Z veřejných prostor Prahy mizely rozhodnutím samospráv sochy nejen Lenina, či Gottwalda, ale i národních hrdinů Julia Fučíka, Jana Švermy a mnohých dalších. Trnem v oku novodobým vládcům byla i třída Obránců míru, či sovětský tank symbolizující osvobození Prahy, jehož odstranění předcházely opakované vandalské činy. Činitelé pravice opakovaně požadují odstranění sochy maršála Sovětského svazu Koněva z exponovaného místa v Praze 6 a tak by se dalo pokračovat. Dlouhodobá snaha pravice izolovat komunisty v zastupitelských orgánech větších měst a územních celků je v nynější době postupně prolamována. Proto je zvláště naléhavé se v nových podmínkách postavení komunistů v územních samosprávách soustředit na zásadové a důrazné prosazování našeho programu, a to zejména v těch částech, jejichž uskutečněním dojde k naplnění alespoň dílčích opatření ke zlepšení situace tříd a sociálních skupin, pro které můžeme být politickou alternativou budoucnosti.

Územní samospráva je právně upravena v hlavě sedmé zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky. V České republice dnes existuje smíšený model výkonu územní veřejné správy, která se vyznačuje souběžným výkonem samosprávy a státní správy stejnými orgány jednotlivých územně samosprávných celků. Výkon samostatné působnosti územních samosprávných celků při správě svých záležitostí je však oddělen od tzv. působnosti přenesené, která představuje výkon státní správy svěřené územně samosprávným celkům zvláštními zákony. Nutno zdůraznit, že jde o svěření výkonu státní správy jen jednotlivým orgánům obcí, či krajů, nikoli jako takovým. Tím se tato koncepce zásadně liší od národních výborů koncipovaných komunisty, které od svého vzniku překonávaly dualismus státní správy a samosprávy předmnichovské republiky. Současná právní úprava je pro veřejnost nepřehledná a nejasná. Samosprávám omezuje jejich schopnost řešit efektivně mnohdy významné místní záležitosti a řešení nese znaky formální demokracie. Samosprávám se navíc od státu nedostává potřebných finančních zdrojů a materiální podpory. Deklarovanou nezávislost samospráv centralizace financování veřejných potřeb fakticky podlamuje a mění v existenční závislost na státu. Výprodej majetku z neopakovatelného dědictví socialismu sice některým samosprávám zajišťuje na přechodnou dobu relativní dostatek finančních zdrojů, avšak jen některým a především ke koncepčnímu, skutečně demokratickému řešení má stávající situace daleko. Obce jako základní územně samosprávné celky a kraje, jako vyšší územně samosprávné celky, tak nemohou v potřebném rozsahu kvalitně naplňovat funkce, které s jejich existencí zákony spojují, a veřejnost oprávněně požaduje. Oproti tomu jsou navyšovány náklady na financování rostoucí byrokracie kapitalistického státu. Zároveň je upevňováno postavení státních úředníků, které bývá zdůvodňováno požadavkem vysoké odbornosti, ale v mnohém souvisí s kontinuitou zachování současné politické moci.

Kapitalismus není reformovatelný a jeho podstatu nelze změnit prostřednictvím politiky samospráv. Přesto i oblast komunální politiky je pro nás přední frontovou linií, neboť nám umožňuje vnášet do společnosti demokratizační prvky zdola, pomáhat v daném místě systémově, byť v omezené míře, kapitalismem postiženým a diskriminovaným a organizovat sociální sebeobranu. Je současně významnou platformou k prezentaci a prosazování naší politiky, poskytuje prostor získávat spojence a zvyšovat koaliční potenciál.

Je na nás, jak těchto možností radikální komunistickou politikou a iniciativním přístupem využijeme.

K současné sociální a ekonomické situaci v České republice

František Frkal

Je zcela evidentní, že enormní sociální problémy jsou mimo asociální politiky kapitálu způsobeny nereformovatelnou kapitalistickou ekonomikou. Ani internacionalizace formou Evropské unie a globalizace, které měly být východiskem pro záchranu kapitalistického systému, se neukázaly být efektivní.

Mimořádné nedostatky a neschopnost vládnout v Evropě prokazuje Evropská unie, proto má eurozóna mimo další problémy i rekordní nezaměstnanost. A pokud jde o naši sociálně ekonomickou situaci, lze konstatovat, že v současné době není u nás žádná efektivní, tedy účinná síla, která by se našemu antihumánnímu vykořisťovatelskému systému postavila nekompromisně, rázně na odpor. Antiglobalizační hnutí je doposud slabé, ideologicky je nedostatečně zanícené, málo revolučně zakalené a doposud je i organizačně nesjednocené.

Za této situace lze pochopit, objektivně posoudit a konstatovat, že to bude ještě dlouhodobý, problematický proces, mimořádně obtížného boje levicových sil za sociálně spravedlivou společnost.

Zvyšuje se počet Čechů, kteří každý měsíc netrpělivě očekávají, jak velkou sumu peněz od státu dostanou. Pravda je, že existencí a intenzivním působením kapitalistické ekonomiky, u nás ještě násobené činností málo schopného ekonomického vedení – potřeby rodin prudce rostou. V poslední době stát už musel vyplatit na sociálních dávkách miliardy korun navíc. A přesto stále nestačil potřeby naplnit, protože počet obyvatel zcela odkázaných na sociální dávky neustále narůstá.

Vyšší výdaje souvisí zejména s navýšením počtu příjemců dávek, protože chudoba postihuje stále více občanů. Například ve hmotné nouzi na příspěvek na bydlení bylo z deficitní státní pokladny vynaloženo přibližně o čtvrtinu více, než tomu bylo v předcházejícím období. Nejvyšší částky na obyvatele se vyplácejí v Ústeckém a Moravskoslezském kraji.

Stát během loňských šesti měsíců na dávkách v hmotné nouzi vyplatil o 53,3 % více, tedy o 1,3 miliardy korun. Skutečnost, že stát musí vynakládat více peněz na sociální oblast, vyplývá z faktu, že rostou nejen ceny průmyslového zboží, ale zejména rychle rostou ceny potravin. Tento stav je především způsoben neracionální, nekvalifikovanou hospodářskou politikou tohoto vykořisťovatelského systému a enormním vykořisťováním naší společnosti zahraničními kapitalistickými monopoly. Mnohá ekonomická negativa způsobuje též stále se projevující, neukončená světová hospodářská krize.

Vraťme se znovu k našim dalším bezprostředním problémům. Vzrostly u nás i výdaje na příspěvek na živobytí, a to meziročně dokonce o celou miliardu korun, a pak stouply na 2,8 miliardy korun. Přes milion Čechů dostává na hlavu ve dvou až tříčlenné domácnosti z podpory, dávek nebo kvůli špatně placené práci sedm až devět tisíc hrubého měsíčně.

Položme si velmi závažnou otázku, kolik už je slušný plat? Skutečnost, že stát musí poskytovat vyšší finanční prostředky na sociální oblast, vyplývá především z neustálého zvyšování cen veškerého zboží, služeb apod. Přestože sociální oblast je finančně posilována, životní úroveň je stále snižována. Tento stav se u nás považuje za hranici hmotné chudoby. Přibližně milion občanů bere hluboce podprůměrnou mzdu.

V regionech nejhůře postižených nezaměstnanosti se pracuje i za osm až deset tisíc. Průměrné mzdy jsou něco málo přes 24 400 Kč. Ovšem dvě třetiny zaměstnanců toho nedosahují. Nyní se mají mzdy zvýšit na 25 500 Kč. Zase se více přidává vysoko příjmovým profesím. Platy manažerů rostou a vyhánějí průměr nahoru. Dle názorů finančních poradců je slušný takový plat, z něhož občan zaplatí nejenom bydlení, ale i hypotéku, jídlo, telefon, léky, oblečení, benzin a další nutné náklady, ale zbude též na sport a dovolenou. K tomu však je ale podle specialistů na rodinné finance třeba mít plat kolem 50 000 korun měsíčně, a to předpokládá, že tuto částku přináší domů hlavní živitel rodiny, přičemž něco přinese domů též manželka.

Přes 50 000 Kč má pouze 5 % zaměstnanců. Z této částky lze pak tvořit i hotovostní rezervu, která by alespoň na půl roku pokryla splátky hypotéky, kdyby dlužník ztratil zaměstnání. Teprve pak lze přemýšlet o důchodovém pojištění apod. Takové výplaty se stále tradičně berou v bankách a pojišťovnictví. V bankách je průměrná nominální mzda 51 tisíc měsíčně. Pak následují informační a komunikační činnosti (45 tisíc) a energetici, což je výroba a rozvod elektřiny, plynu a tepla (40 tisíc). Většina rodin rezervy nemá, půjčují si. Zadlužené rodiny často vytloukají více menších klínků jedním velikým klínem.

Všude se u nás šetřilo na úrocích i dávkách. Celkem 22 miliard se ušetřilo na splátkách úroků na státní dluhopisy. Deset miliard stát nevyplatil na sociálních dávkách. Z toho se po čtyřech miliardách uspořilo na podpoře v nezaměstnanosti a nemocenské. Úspora vycházela ze zpřísněných podmínek výplaty dávek, které měly větší než očekávaný efekt. Tak přísnou úspornou kúru nezažila Česká republika od svého založení před cca dvaceti pěti lety. Státní výdaje reálně klesly o 3,5 % - tedy o procento hlouběji než v dosud rekordním úsporném roce 1998.

Pravicová Nečasova vláda minimálně spořila tři roky – za tuto dobu se podařilo zlikvidovat téměř polovinu schodku, který se vytvořil během krize roku 2009. Jako vždy, na úkor pracujících. Vláda v minulém roce utratila méně než v posledním předkrizovém roce 2008. Ani výpadek příjmů nebyl vyrovnán. Před čtyřmi lety se snížily o desetinu a přes zvyšování sazeb DPH a spotřebních daní pouze stagnovaly. Rekordní škrty v rozpočtu jen dusily ekonomiku. Přijatelnou bilanci zajistily výhradně velké škrty.

Vládní úspory způsobily, že se česká ekonomika zpomalila jako jediná v Evropě. Vláda dodržela plánovaný rozpočtový schodek, přestože se jí na daních nepodařilo proti očekávání vybrat 34 miliard. Největší výpadek 22 miliard zaznamenala daň z přidané hodnoty. Přes tuto změnu vybral stát na DPH zhruba stejnou částku jako předloni. Dalších očekávaných 12 miliard se nevybralo na sociálním pojistném. Důvodem byla optimistická prognóza, podle níž byl rozpočet sestaven. Počítalo se s tím, že ekonomika poroste a že reálné mzdy vzrostou o procento. Nakonec ekonomika zpomalila a mzdy klesly skoro o 2 procenta.

Česká ekonomika podle zpřesněných odhadů ve druhém čtvrtletí meziročně vzrostla o 2,7 %. Ve srovnání s prvním čtvrtletím letošního roku ekonomika ale stagnovala. Údaje podle ekonomů nadále počítají s celoročním růstem ekonomiky pouze na 2,5 %. Reálné mzdy měly a mají minimální pohyb, což znamená pokles spotřeby. Je logické, když levice správně volá po růstu spotřeby, tak se stát musí zadlužit, aby získal peníze. Koalice tuto potřebu pouze reflektovala a respektovala, aby přežila. Růst na dluh, který podporoval soudruh z vedení strany, a další mu přizvukovali, je v rozporu s ekonomickou gramotností. Je to minimálně realizovatelné, co lze v ekonomické oblasti podporovat. Neboť představu, že v období růstu spotřeby budou dluhy umořovány – tuto iniciativu – snahu, již historie vládnutí ČSSD úspěšně vyvrátila.

Předpokládám, že nezaměstnanost není třeba interpretovat, protože byla uváděna často ve sdělovacích prostředcích. V roce 1932 bylo v celé ČSR 630 000 nezaměstnaných. Nyní máme vyšší nezaměstnanost, protože jsme pouze jedna republika a máme stejně vysokou nezaměstnanost.

Nyní obsahově trochu odbočím. Motor naší ekonomiky, což je prioritně průmysl, ztrácí na svém výkonu. Důvodem je především, že poptávka ze zahraničí slábne, a Česká republika začala poměrně dost šetřit. Přesto si firmy i nadále drží klíčové zaměstnance i při přechodném snížení objemu zakázek. A i tak však ubývá volných pracovních míst, meziročně cca o 2 %. Přesto se nezaměstnanosti ani na podzim nevyhneme, zejména díky sezónním pracím. Stavebnictví propouští, průmysl přestává nabírat, kvůli slábnoucím tržbám se tyto podstatně redukují a nezaměstnaných přibývá. Zejména v současné době ceny snižují příjmy domácností, což s nízkým počtem pracovních míst straší rostoucí spotřebitelské ceny. Míra inflace se zrychlila, a to zejména kvůli zdražování, především potravin. V kontextu rostoucích cen musí se domácnosti připravit na to, že jim klesnou reálné mzdy, tedy i příjmy. A to se opět odrazí ve slabé domácí spotřebě, která je už nyní dost slabá.

Motor ekonomiky nám zadrhává. Průmyslová výroba meziročně klesá. Výsledek průmyslu zaostal mírně za očekáváním. Je na něm stále vidět, jak se zpomalující zahraniční poptávka, spolu s propadající domácí poptávkou začínají podepisovat na výkonu nejvýznamnějšího odvětví naší ekonomiky, průmyslu.

Málo dobré výsledky přicházejí ze stavebnictví. Pokles doposud nebyl zastaven. Za tímto vývojem stojí zejména slabá poptávka domácností, které mají stále málo peněz. Ti, kdo chtěli spekulovat na růst cen bytů, tak již většinou učinili. Rozpočet chce Andrej Babiš vylepšit i lepším výběrem daní příští rok.

Zdánlivě pozitivní zprávou je zahraniční obchod. Ten skončil celkem slušně, což bylo meziročně více o 9,6 miliardy korun. Ovšem, když si ověříme řádně jeho strukturu, zjistíme, že rychlost růstu vývozu znatelně poklesla. Vývoz to tak dokonce poprvé zaznamenal. To je určitě varovný signál. Též světová ekonomika šlápla prudce na brzdu. Téměř není dne, kdy by ze světa nepřišla špatná makroekonomická statistika. Navíc jih Evropy se pod tíhou stále silného eura potácí, jako kdyby měl čtyři promile v krvi. Kde by pak měla růst poptávka po českém zboží?

Lze takto hodnotit vývoj ekonomiky? Konstatování převážné části společnosti je, že společenskoekonomická formace kapitalismu zůstává neřešitelným politicko-ekonomickým problémem – to je zcela objektivní. Nesčetněkrát realizované reformy kapitalistické ekonomiky nevyřešily základní ekonomické nedostatky tohoto antihumánního systému. Celých 400 let se kapitály, kapitalistická ekonomická věda pokoušely o nastolení stability ekonomiky. Úspěšnost byla vždy dočasná - minimální. Absolutně nevyřešila problémy kapitalistické ekonomiky. Současná, dosud působící neskončená světová hospodářská krize tuto objektivní pravdu potvrzuje. Za této situace je třeba, aby světová společnost se svými fundovanými odborníky hledala východiska pro realizaci nového, ekonomicky úspěšného, humanismus uskutečňujícího sociálně spravedlivého společenského řádu.

Дата добавления: 2015-11-14