Faktická poznámka z místa - Miloslav Ransdorf

V roce 1990 působil u nás v České republice – nebo v Československu tehdy - Michael Cranson. Michael Cranson byl poradce Thatcherové pro likvidaci odborů. John Barley, můj přítel, který je britský komunista a působil na Univerzitě v Lipsku, také kandidoval za Linke do evropských voleb, tak napsal knížku, která se analyticky zabývá likvidací odborů za Thatcherové ve Velké Británii. Je to velmi dobrá práce a něco podobného by mělo být uděláno i u nás. Asi na to nejsou síly.

V každém případě tehdy, bylo tady správně řečeno - já za tu poznámku děkuji - bylo padesát šest spolurozhodovacích kompetencí odborů. A ve Federálním shromáždění, když se tehdy tato věc projednávala, tak jich bylo zrušeno čtyřicet šest. Já jsem tehdy k tomu vystupoval. Měl jsem asi padesátiminutový projev. Mí soudruzi mě od toho jaksi odrazovali, abych to nedělal. A tehdy opravdu pravičáci bouchali do lavic, dupali, pískali, jak to tenkrát bylo, ale v každém případě to s nimi pohnulo. Setkal jsem se i na záchodku s vůdcem světového proletariátu Uhlem; kterýžto vůdce světového proletariátu Uhl mně vynadal, že jsem měl naprosto blbý projev k odborům. Já jsem říkal: „A proč jim tedy vlastně berete ty pravomoci, proč jdete proti tomu, co vlastně je v mezinárodním odborovém právu?“ Uhl říkal: „To nebyly žádné odbory. Dávaly tak nejvýš ty kolekce na Vánoce, nějaké čokoládové kolekce.“ Já jsem říkal: „Tak proč jim je berete? Když vy tady říkáte, že chcete normální odbory, které budou bojovat za lidi, tak ať mají ty pravomoce.“ Tak jsme se tam pohádali, ale nicméně většina parlamentu tehdy to naprosto poslušně odhlasovala.

O problematice zadlužení českého státu a českých domácností

Ladislav Šafránek

Mám-li promlouvat o zadlužení českého státu a českých domácností, nemohu opomenout alespoň základní postuláty ekonomické teorie. Co to je „dluh“, jaká je jeho struktura, tvorba a užití, jak se vyvíjí v čase a co se od něj očekává. Problematika je velmi složitá a rozporuplná, proto jsem připravil v zájmu úspory času několik základních tabulek, k nimž dodávám, že především ukazují trendy zadlužování, a teprve v druhém plánu přesné aktuální údaje. Je tomu tak proto, že statistici především z Evropské komise neustále hledají nové a nové metody výpočtu základních ekonomických ukazatelů, aby „vylepšili“ nedostatečné, tristní výsledky své práce. Konkrétně od roku 2000 se metodika výpočtu základního ukazatele – hrubého domácího produktu – změnila třikrát. Například nedávná říjnová změna metodiky na systém ESA 2010 statisticky zvýší český HDP o 167 mld. Kč při odpovídajícím současném snížení podílu dluhu vládních institucí. Na dehonestujícím stavu české ekonomiky však tento trik nezmění nic. Pouze bude pro ekonomicky nepříliš gramotnou veřejnost falešným pozlátkem neschopné koalice.

Ani metodická úprava výsledků HDP nic nemění na skutečnosti, že v roce 1989 činil čistý dluh České republiky 4 mld. dolarů, firemní dluh v zásadě díky centrálnímu plánování a kontrole ze strany Státní plánovací komise neexistoval, a dluhy domácností sice činily cca tři mld. dolarů, nicméně svým charakterem bezúročných půjček či zárukou Fondu kulturních a sociálních potřeb neznamenaly fakticky žádné ohrožení sociální stability obyvatelstva. Přepočteme-li stávající dluhy aktuálním kurzem USD – Kč činí státní dluh cca 79,5 mld. dol. (dvacetinásobek), dluh domácností cca 58,6 mld. dolarů (též dvacetinásobek) a dluh firem cca 47,6 mld. dolarů (v podstatě novinka). Podíváme-li se na údaje v tabulkách, vidíme, že ve srovnání se státy Evropské unie na tom jsme relativně dobře, jak ve své sebechvále unisono tvrdí stoupenci levice i pravice, nicméně tempo růstu zadlužování je katastrofální. S výjimkou prvních tří let po vzniku České republiky růst zadlužení trvale předbíhá růst hrubého domácího produktu, neboli ekonomická efektivnost české ekonomiky prudce klesá.

Hlavní příčinu spatřuji v neexistenci ucelené a systémové koncepce hospodářského rozvoje státu a to v celém spektru politických sil, KSČM nevyjímaje. Za druhou zásadní příčinu pak pokládám abnormální průnik politického cyklu do hospodářských procesů, kdy objektivní ekonomické zákony a ekonomické vztahy, odrážející zájmy společnosti, jsou likvidovány zájmovými skupinami, dobýváním renty a kupčením s hlasy. Je smutné, že se těchto protispolečenských procesů často účastní i zákonodárci a zastupitelé za KSČM.

Nerezignovali-li jsme dosud na veřejné dění, zajímá-li nás ještě hospodářská politika vlády či opozice, resp. sledujeme-li diskuse o dalším ekonomickém směrování státu, setkáváme se v současném bezkoncepčním marasmu dua Sobotka – Babiš se zjevnými pokusy rezignovat na snahu pravice i části koaličních poslanců prodat zbytky národního majetku, na brutální zadlužování občanů, a na vyděračské praktiky tzv. věřitelů jak vůči občanům, tak i firmám. Lze namítnout, že jde o praktiky vyplývající z podstaty kapitalismu. Nesouhlasím s tím, neboť by to znamenalo velmi snadné řešení a faktické odmítnutí odpovědnosti levice za ochranu zájmů pracujících. Ano, jde o průvodní jev kapitalismu, jeho vykořisťovatelské podstaty, ale významně doplněné o praktiky umožňované existencí vlády, která nevládne. Vlády vzájemných úliteb, podezírání, podvodů a klientelismu spojované hesly o řízení státu jako firmy. Uvědomujeme si vůbec, že to je ústřední heslo boje za potlačení demokratického uspořádání, za nímž mohou následovat pouze fašizující tendence?

Státní dluh je tvořen dluhy vlády a vzniká především hromaděním schodků státního rozpočtu. Financován je pokladničními poukázkami, státními dluhopisy, přímými půjčkami nebo půjčkami od Evropské investiční banky. Nezahrnuje např. dluh mimorozpočtových fondů, fondů sociálního a zdravotního zabezpečení ani státní záruky spravované přímo státním rozpočtem. Měření dluhu je velmi jednoduché: jde o fiskální kritéria Evropské unie (tzv. Maastrichtská kritéria schodku vládního sektoru k HDP, a schodku veřejného dluhu k HDP). V této jednoduchosti je ovšem skryt závažný problém. Například zmíněná vládní dvojka hovoří o snižování dluhu odvoláním se na údajné snižování schodku státního rozpočtu, jejich oponent Kalousek tvrdí opak a argumentuje kumulací těchto schodků. Můžete si zvolit variantu podle svého zaměření, nicméně faktem zůstává, že pouze obsluha státního dluhu, tedy především pouze splátky úroků pohlcují tři procenta státního rozpočtu, a že tato částka stále narůstá.

Řekněme si nyní v plné nahotě cosi o stavu hospodaření státu. Státu, který je v upevňujícím se dluhovém klinči. Naše vlády de facto nevládnou, nýbrž maximálně udržují stát v pohybu. Proč? Prostě proto, že nemají – kromě již zmíněné koncepce, vize, programu – dostatečné prostředky pro prosazování cílů hospodářské politiky, i kdyby nějakou měly. Naše vlády mají ke svému vládnutí k dispozici v průměru cca 15 % státního rozpočtu. Ostatní jsou mandatorní a quasi mandatorní výdaje, které neustále rostou, nikoli však podle zájmů a potřeb pracujících, nýbrž z pudu sebezáchovy establishmentu, který neuvěřitelně a nefunkčně bobtná s cílem upevňovat si své mocenské postavení a prezentovat svou důležitost. Přitom, a to je velmi důležité, větší část z oněch 15 % představuje právě dluhové financování. Odkládání současných a neřešených problémů na naše děti a vnuky. Vezmeme-li v úvahu strukturu výdajů krytých půjčkami, je nezodpovědnost vlád ještě výraznější.

Naše vlády i za aktivní pomoci opozice nevládnou, nýbrž vedou „přerozdělovací bitvy“, kdy i za pomoci rostoucího bezobsažného zadlužování v podstatě pouze přesouvají prostředky od daňových poplatníků k adresátům transferů a dalším příjemcům veřejných výdajů, černým pasažérům, zneuživatelům negativních externalit. Ti první se bezúspěšně snaží bránit svou peněženku, ti druzí permanentně požadují stále více. Skutečnost, že ti, kteří nakonec budou muset splatit dluhy, ještě nemohou volit, činí z dluhů nejpohodlnější způsob dnešních „demokratů“ řešit své špinavé politické půtky. Přenést zátěž splátek dluhů na jiné je pro vlády výhodnější, než snižovat výdaje nebo zvyšovat daně. Jejich lepší výběr, známé zaklínadlo Andreje Babiše, je únikovou frází s bonitou marginálních úspor.

Obecně lze říci, že zkrotit závislost na dluzích bude možné tehdy, až začnou rozhodovat lidé, beroucí ohled na zájmy budoucích generací. To přirozeně platí i pro dluhy domácností. Nemám zde na mysli ty z nich, které podléhají primitivní reklamě a jsou schopny se zadlužit na dovolenou, koupi luxusního zboží, vánočních dárků nebo podlehnout tzv. šmejdům. Mám na mysli například příslušníky tzv. střední třídy nebo mladé rodiny, které jsou schopny zadlužit se hypotékou na nejvyšší možnou míru bez vědomí rizika onemocnění, úrazu, ztráty zaměstnání apod. S jistou nadsázkou lze konstatovat, že z pohledu půjček je právě zde největší rozdíl mezi sociálním zajištěním domácností před převratem a současností.

Pravda je, že dluhy nelze házet do jednoho pytle. Existují silné argumenty i pro jejich zvyšování, je-li cílem financovat vysoce produktivní investice do infrastruktury (rozdíl však je například mezi silniční a železniční sítí), IT technologií, vědeckých inkubátorů, startupů apod. To však není náš případ a vládní nadšení nad růstem investic s masivními daňovými a dalšími úlevami do montážních výrob je důvodem k pláči. Kde je koncepce rozvoje státu v činnosti vlády, která jásá nad záborem desítek hektarů vysoce bonitní zemědělské půdy na distribuční centrum Amazonu, Mall.cz a dalších skladových prostor či montážních dílem s minimální přidanou hodnotou? Kde je odpovědnost opozice, která k tomu mlčí a dává tak najevo faktický nezájem o budoucnost naší ekonomiky i celé společnosti?

Ještě několik slov k podstatě zadlužování. Stát může získat prostředky tím, že vydá dluhopisy se závazkem je za vyšší cenu později odkoupit zpět. Jde vlastně o půjčku se zárukou. To samé dělá člověk v tísni, když dává svůj majetek do zástavy. Podobných operací a metod zadlužování je mnoho v neustálém koloběhu. Stát se tak stává závislým na sofistikovanějším druhu žižkovské zastavárny. Obdobně se však chovají i věřitelé firem a domácností. Přitom podstatnou část takových „transakcí“ provádějí instituce nepodléhající finančnímu dohledu. Co se asi stane, když některý z aktérů nebude schopen půjčku (zástavu, dluh) řádně splatit? U domácnosti nastupuje exekutor, u firem konkurz, a u státu? Jak prosté, že, milý Watsone.

S naším tématem úzce souvisí rozdíl mezi vlastními a vypůjčenými prostředky. Každá hospodyňka ví, že půjčí-li si od někoho 10 000 Kč, nezbohatla, nýbrž se zadlužila a půjčku bude muset vrátit. Stát je kupodivu hloupější než hospodyňka. Půjčí-li si, všichni jsou nadšeni, že jsme o zapůjčenou sumu bohatší. Pokud si např. v letošním roce půjčí 1,5 % HDP, peníze „napumpuje“ do ekonomiky a díky tomu vzroste HDP o 5 %, neznamená to, že jsme bohatší, a už vůbec ne, že společnost o těchto 5 % zbohatla. HDP totiž není a nemůže být měřítkem bohatství, nýbrž pouze ekonomické aktivity. Například rychlou obnovou škod po povodních roku 2002 HDP sice výrazně vzrostl, nicméně jsme nezbohatli. Kdybychom omezili školní docházku a děti nahnali do montoven jako v mnohými obdivované Číně, vzrostla by sice naše ekonomická aktivita i dosažený HDP, nikoli však naše bohatství. Dokonce, i kdybychom teoreticky skutečně zbohatli o zmíněných 5 %, i pak by to nebylo nic k oslavám, neboť bychom zbohatli na úkor dluhu. Lhostejno, zda domácího či zahraničního. S bohatstvím by paralelně rostlo i zadlužení. Přiložené tabulky jsou dostatečně výmluvné. Převedeno do řeči ekonomické teorie je zřejmé, že víra v řešení nerovnováhy ekonomického cyklu cestou Keynese, prosazovaná např. ČSSD i mainstreamovým proudem KSČM, není reálná. Po zadlužení v době recese totiž dosud nikdy nenastala trajektorie úspor v době expanze. Tím ovšem nemá být řečeno, že jedinou správnou cestou je neoliberální řešení.

Česká mládež po 25 letech kapitalistického barbarství

Lukáš Vrobel

Ve svém příspěvku se budu věnovat situaci české mládeže po 25 letech od kontrarevoluce v ČSSR a obnovy kapitalistického barbarství. Časový limit mi umožní přihlédnout jen k některým tendencím.

„Nepřítel vede o mládež… zuřivý boj, zatím co na naší straně musíme zjistit neodpustitelnou pasivitu,“ napsal Klement Gottwald v r. 1930 (Spisy, sv. II, Svoboda, Praha 1951, s. 69). To bylo ovšem v časech revoluční, bolševické KSČ. Zatímco nepřítel vede zuřivý boj o mládež i nyní, následnická organizace KSČ v českých zemích už vzdala boj nejen o mládež, ale i o socialismus, takže Klement Gottwald by se dnes musel v mauzoleu obracet, pokud by odtamtud ovšem nebylo jeho tělo už v r. 1962 vyhozeno zrádnými chruščovovskými likvidátory.

Úpadek čs. komunistického hnutí v éře triumfujícího oportunismu po XX. sjezdu KSSS se názorně projevil mj. v tom, že při kontrarevoluci v roce 1989 prakticky celá mladá generace buďto otevřeně podpořila likvidaci socialismu, nebo zůstala pasivní. Žádný představitel Socialistického svazu mládeže a koneckonců ani žádný z představitelů KSČ nesehrál významnou pozitivní úlohu v polistopadovém boji proti restaurovanému kapitalismu.

Antikomunismus se stal oficiální linií všech českých škol a s přibývajícími léty nabývá na síle současně s odcházením do penze starých učitelských kádrů s osobní zkušeností z let budování socialismu a s příchodem mladších, kteří 50. léta ani tzv. normalizaci neprožili a jsou ochotni uvěřit tendenčním výkladům vykreslujícím tzv. totalitu jako časy strašlivého utrpení a šířit tyto zvrácené nehoráznosti dále. Sám jsem postupné zavádění a prohlubování antikomunismu ve školách mohl jako žák a student pozorovat v letech 1995 – 2008. V politických náladách osmnáctiletých prvovoličů se odrážela a dodnes odráží školní a mediální masáž spočívající zaprvé v antikomunismu a pohrdání sociální otázkou, resp. politickou levicí jako celkem, zadruhé v popularitě módních stran s chvilkovou všudypřítomnou předvolební kampaní a licoměrnou snahou o netradičnost. Tak „studentské volby“ do Evropského parlamentu v dubnu 2014 vyhrála mezi 25 tisíci středoškoláky Česká pirátská strana s 19,19 % hlasů, následovaná ANO a TOP09. KSČM získala pouze 2,44 % a ČSSD 2,42 %. V říjnu 2013 hlasovalo z 50 tisíc středoškoláků starších 15 let v tzv. „studentských volbách“ 17,8 % pro TOP09, následovali Piráti, ANO, ČSSD, DSSS, ODS a KSČM se 4,74 %. 2012 z 22 tisíc studentů nad 15 let: Piráti 20,6 %, následováni TOP09, DSSS, Svobodnými, ČSSD a KSČM, jež získala důvěru 4,6 %.

Nepřehlédnutelný úspěch Pirátů vysvětluje přirozená touha mládeže po svobodě, obvykle nevyvážená vědomím občanských povinností. Piráti se zaměřují především na svobodný internet nezatížený poplatky za autorská práva, nicméně bohulibým bojem za něj odvádějí pozornost od mnohem zásadnějších problémů. Bez internetu se dá žít, bez práce a bez jídla nikoli. Dalším velkým tématem Pirátů je legalizace marihuany. Dělnické hnutí už od svých počátků svádí těžký boj s iluzemi, že svobody lze dosíci v rámci kapitalismu nevázaným požíváním alkoholu, drog, tabákových výrobků a hýřením na pochybných hospodských zábavách. Dle zprávy ČTK z 28. května 2013 má zkušenost s marihuanou 42 % Čechů ve věku 15 a 16 let a 16 % Čechů ve věku 15 až 34 let. V Evropě vyšší hodnotu 17 %, vykazuje jen Francie a Polsko. Zastánci užívání a legalizace marihuany působí bohužel i na takzvané radikální levici a najdeme je i v rámci KSČM. Nezřízená konzumace alkoholu je pro ně příznačná rovněž. Člověk opojený marihuanou je prý krásně bezstarostný. Nestará se o svět, o sebe a své okolí, o svou budoucnost, nestará se o třídní boj a možná se ve své blažené bezstarostnosti nechá okrást nebo vleze před jedoucí tramvaj. Takový svět chce pro mladé buržoazie, takový svět chce pro mladé i takzvaná moderní levice!

Televize Nova informovala 27. května 2014, že z průzkumu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy mezi 979 respondenty ve věku 14 a 15 let vyplývá, že 14 % jedinců na pomezí dětství a mládí pravidelně kouří a 11 % pije alkohol. To je nejvíce v Evropě. Vzrůstá kriminalita mládeže, přičemž přesné statistiky nejsou zveřejňovány, o srovnání s minulostí nemluvě. V roce 2012 spáchaly děti 1636 trestných činů, což bylo o 68 více než v předchozím roce, mladiství 5427 trestných činů – o 1389 více než o rok dříve. Nelze nevidět, že k nárůstu kriminality vede individualistická bezohlednost, od kontrarevoluce nepřetržitě prosazovaná.

Česká televize informovala 9. dubna 2013, že ročně spáchá v České republice 50 mladých lidí sebevraždu. Nedokonaných pokusů jsou ale tisíce. Sebevraždy dětí i mladistvých jsou v České republice dokonce i dle tzv. veřejnoprávní televize, předního zdroje státotvorné propagandy, častější než jinde v Evropě. Stejně tak jsou dle stejného zdroje čeští školáci rekordmany v užívání drog. Jednou z mála pozitivních zpráv v tomto ohledu je ústup mládeže od tvrdých drog k alkoholu, jenž je levnější.

Ohlas TOP 09 a ANO, předtím Věcí veřejných a ještě předtím Strany zelených, si lze vysvětlit všudypřítomnou ohlupující kampaní a snahou většiny adolescentů zapadnout do kolektivu a nevyčnívat. Schwarzenbergovi a Babišovi pomohla kromě mediální masáže i stará, v minulosti už tolikrát osvědčená povídačka o tom, že jsou natolik bohatí, že nepotřebují a nebudou krást a že dosáhnuvše svou pílí velkých úspěchů, dají nyní práci méně úspěšným a všichni se budeme mít dobře. Dělnická strana sociální spravedlnosti se naopak dokáže radikálně vymezit proti Evropské unii, měně euro, proti nezaměstnanosti a kriminalitě. Že nabízí řešení populistická, rasistická a mnohdy blízká fašismu, není natolik odrazující jako nic neříkající primitivní hesla KSČM „s lidmi pro lidi“ nebo „máme řešení“, kombinovaná s permanentním sebemrskačstvím za údajné chyby minulosti, z nichž největšími zřejmě bylo vítězství pracujícího lidu v únoru 1948 a obrana socialistické revoluce před kontrarevolucí.

Vyvaruje-li se mladý člověk z proletářského prostředí závislosti na alkoholu a drogách a nezabředne mezi zločince – a nemyslím tím „zločince“ politické, revoluční odpůrce kapitalismu, kteří dnes téměř neexistují - nebude mít ani tak na růžích ustálo. Ani halasná podpora na adresu Pirátů, ANO či TOPky (tedy podpora kapitalismu) jej neochrání před nezaměstnaností, nedostatečnými platy a mzdami a neuspokojivými pracovními podmínkami. Na konci r. 2012 se vyšplhal počet uchazečů o zaměstnání do 25 let evidovaných na úřadech práce na 98 729, což odpovídá 18,1 % z celkového počtu nezaměstnaných. O rok dříve to bylo 91 942, tedy téměř o sedm tisíc méně. Veřejná databáze Českého statistického úřadu uvádí 367 tisíc nezaměstnaných v r. 2012 a obecnou míru nezaměstnanosti 7 %. Dle stejného zdroje ve 2. čtvrtletí 2014 činila průměrná hrubá měsíční mzda 25 500 Kč. Já ani většina mých vrstevníků na ni nedosáhneme. Otcové a matky mladých rodin jsou dnes často nuceni přijímat práci za 12 nebo třeba i 8 tisíc korun „čistého“, přičemž osmihodinová pracovní doba zůstává mnohde iluzí a zaměstnanci jsou nuceni pracovat tak dlouho, dokud nesplní požadovaný úkol. To, že přesčasy dělají zadarmo, se rozumí jaksi samo sebou. Novodobé nevolnictví. Z důvodu nízkých mezd a vysokých výdajů jsou pracující nuceni přijímat druhé zaměstnání, takže práce od časného rána do pozdního večera, o sobotách i nedělích a dokonce práce v druhém zaměstnání o dovolené jsou stále častějším jevem. 19. století se vrací se vším všudy, jen s tím rozdílem, že dělnické hnutí bylo tehdy uvědomělejší a organizovanější než dnes.

Mnoho a mnoho mladých lidí je, stejně jako v době před r. 1948, nuceno bez ohledu na své schopnosti v útlém věku shánět obživu a nepomýšlet na vyšší vzdělání, jež je neuživí a naopak vyžaduje vysokých nákladů. Měsíční náklady vysokoškoláka činí dle zprávy TV Nova z 19. listopadu 2013 i přes 15 tisíc měsíčně. Znovu se tak naplňují slova V. I. Lenina z r. 1897: „Třídní škola se neuzavírá před nikým, kdo má na studium prostředky.“ (Perly narodnické plánománie, in: K mládeži, Svoboda, Praha 1974, s. 34) Dvacetiletý proletář nepodporovaný finančně bohatými rodiči tak musí volit, zda 15 tisíc měsíčně v potu tváře vydělat nebo je naopak investovat. Ovšem – kde je vzít?

Dluhy českých domácností u bank a finančních institucí se zvyšují, např. mezi lety 2012 a 2013 byly dle údajů České národní banky meziročně vyšší o 49 miliard korun. Hlavním důvodem byly hypotéky. Nezaměstnanost, nejistota zaměstnání, nedostatečný výdělek, obrovské náklady na výchovu dětí a jejich vzdělání, společně s morálním úpadkem zapříčiněným důrazem na individualismus a asociálnost a z nich pramenící vysokou nestabilitou partnerských a manželských vztahů, jsou příčinou poklesu porodnosti. Jestliže v r. 2013 se narodilo 106 800 živých dětí, o dvacet let dříve to bylo 121 025, o 14 225 více (Český statistický úřad). V r. 1975 šlo přitom o 193 tisíc dětí v České socialistické republice! Pouhými sociálními hledisky je tak prováděna tichá, nenápadná genocida českého národa. Nic na tom nespraví klerikální „Pochody pro rodinu“. Dokud nebudou mít mladí lidé sociální podmínky pro důstojný život vlastní i svých dětí, nebude růst porodnost a nebude se dařit rodinám.

Pro komunistické hnutí pak platí více než kdy jindy slova Klementa Gottwalda z roku 1930: „Bez získání mladé proletářské generace nemůžeme splnit úkol dneška: získání většiny dělnické třídy.“ (Spisy, sv. II, Svoboda, Praha 1951, s. 73.)

Restituovat politiku, mající tah na branku

Josef Skála

Dvacet pět let od chvíle, kdy kapitál hodil ručník, to bylo o hmatatelných výsledcích. Dvacet pět let od švindlu, který ho propašoval zpátky, je to o nostalgických dojácích. Lépe, než před celým čtvrt stoletím se má dodnes jen menšina. Víc je dokonce těch, koho dusí vyslovená nouze. Z idylek, líčící „samet“ jak terno, vane hysterická lež – řečeno slovníkem psychiatrie.

Socialismus polidštil svět, tak jako ještě nikdo. Pak ale zpohodlněl. Chtělo to modernizaci. „Katastrojka“ pohřbila obojí. Vyhrály groteskní iluze. Vynutily si manévr i z naší strany. V politice - i „osobách a obsazení“. V čem byl adekvátní – a kde šel mrákotám naproti - je na jinou debatu.

V tom, co se změnit dá a musí, však odklad nesnese: Je naše politika na úrovni lekce, již lidem dalo minulých dvacet pět let? Anebo zamrzla tam, kam se stáhla po převratu – a s růstem kritických nálad jí ujíždí vlak?

Ty otázky neklade zlá vůle. Sílí z řad komunistů – i mnohem širší veřejnosti. Naše volební výsledky aspirují na osmý div světa. Klesají právě v době, kdy roste zklamání a vztek. Hlad po ztracených jistotách – i cestovní mapě, která k nim vede.

Z „modrého ptáka“ – léta kápa džungle - je zmoklá slepice. Že dostal na zadek, mumlá i kníže s čírem. Po ODA, US - i dalších sutanách kleptokracie – neštěkne ani ratlík. Daleko za zenitem je i Lidový dům.

Lidé volí změnu. Tu vůli si však sedlá miliardářův fanklub – a mucholapky, staré pár týdnů. Skórují právě tématy, jež měla násobit náš vliv. „Třešně“ už nestojí za hlas ani spoustě „skalních“. Nerado se to slyší, ale je to tak: Doba nám dává za pravdu víc a víc. Magnetem ztracených iluzí jsme však mizivě. Důvěru ztrácíme i tam, kam nikdy nepáchly.

Svádět to na prkotiny už nelze. „Bermudský trojúhelník“ se týká podstaty. Dolů nás táhne už každý z jeho vrcholů. Vše, co je spojuje, však o to víc.

První si neví rady s hororem o socialismu. K mazanici, karikující ho jako mrzáka s duší grázla, poníženě mlčí – pokud si nepřisadí sám. Hujersky přitakává i absurditě, že lidová moc padla zákonitě – ba byla tu vlastně jen proto, aby se zhroutila. Sebepoškozování je trestný čin. První roh „bermudského trojúhelníku“ mrzačí náš kredit – i azimut.

Druhý to dovádí do důsledků. Pod tlakem mánie, že příště musí být jinak úplně vše, podsouvá ztřeštěná leporela. Před vším, co se lidové moci vzpouzí – a šlo jí po krku už minule - lezou po čtyřech. Před tím, o čem je socialismus doopravdy, kličkují jako čert před křížem. Zrušení zisku z cizí práce je to poslední, co je tu v plánu. „Vize“ pro „21. století“ ho mají za posvátnou krávu, hýčkanou na věčné časy.

Poslední vrchol trianglu, který nás táhne dolů, bludný kruh uzavírá. Politika, která se křižuje, padne-li zmínka o její devize, jen neuroticky střečkuje – naprosto zákonitě. Na vlastní iniciativu – natož tah na branku – rezignuje. A už jen glosuje, co se kde právě šustne – či spadne rovnou z cizích stolů.

Bránit sociální stát? Vychrtlé torzo, co z něj zbylo, však přežívá už jen na dluh. Ten chomout číhá i na příští generace – a „na sekyru“ to donekonečna stejně nevydrží. Říkat jen A – a k B „státotvorně“ mlčet – znamená ministrovat vyděračské frašce. Že za drobky, vydyndané dnes, zaplatí zítra i s úroky, lidé už vědí. Za politiku, která ty spojené nádoby nebere přes achilovku, se nemají důvod prát. Ani za tirády o „prorůstových opatřeních“, co zrychlí hlavně průtok zlodějskými „penězovody“. O „investicích do člověka“, co rozmnoží jen diplomy, pro něž není adekvátní uplatnění. I o spoustě dalších – jalových a bezpohlavních – frází, které nám šijí z ostudy mantl.

Otázka, z níž plyne i vše ostatní, míří ještě dál: Je „kasinový kapitalismus“ - jak tomu říká i bulvár a liberál - jen hluchým květem na stromě, který má na další stovky let? A krize, do níž zahnal svět, tak jen dílem pár děravých paragrafů? Nebo to „kasino“ je až následkem - a příčinou „nadvýroba“ peněz, co chtějí zase jen „dělat peníze“? Právě té „krize z nadvýroby“, jak ji dešifroval už Marx? Koho marxismus neminul jen „z rychlíku“, odpověď zná. Ta ovšem klade i akutní otázku: Dá se sud prachu, pěchovaný akumulací kapitálu, zneškodnit na půdorysu jeho dnešní moci?

Pro marxistu je z „řečnických“. Má si to nechávat pro sebe? Není snad v pravdě o všem, co hrozí už brzy, sám základ naší munice? „Vykořisťování“ – natož „znárodnění“ (i „dělnická třída“ a řada jiných exaktních pojmů) - je stále červeným hadrem v býčí aréně. Je jím však opravdu – i zisk z cizí práce? Zvlášť kape-li do pracek, které se každé práce štítí – a většinou žádnou ani pořádně neumí?

Co jiného, než válka parazitnímu profitu, má být červenou nití naší politiky už dnes? Tím spíš, že umí jen degradaci a hrozny hněvu - humanitární pohromy a války? Kdy jsme se k tomu přihlásili naposled – kdekoli to slyší většina? Kdy to dá konečně křídla všemu, s čím předstupujeme před veřejnost? Na dvorku, kolíkovaném dnešním panstvem, se dá „odpracovat“ jen banalita, že nejsme hloupější ani línější. Levice, co není radikální jen názvem, začíná tam, kde všichni ostatní končí. Teprve pak je k rozeznání – a magnetem pro ty, komu už jiní nemají co dát.

Je jich většina. Roste geometrickou řadou. Aroganci dnešní moci zlomí jen blok, jímž si vezme slovo v politice. Síla, co si je nedá vzít - a bude svůj tlak dál stupňovat. Být to jen o „programovém průsečíku“ všech, komu se příčí bezpráví a teror, stačil by opravdu „kulatý stůl“ – a resumé, v čem si nevjel do vlasů. Od levice, která není na prodej, by to skutečně nežádalo víc, než „hlavně nedráždit“. Vstřícně se culit na nápady, k nimž se propracují jiní. Všem, kdo přichází o sladké sny, nabízet holé věty „podpory“ – a přímluvu nad parlamentními tisky.

Tak se však žádný pokrok jaktěživ neprosadil – a dokonce ani neubránil nic z toho, čeho dosáhl už dřív. K tlaku, jenž na to má, vede jen průsečík reálných zájmů. Obnažit žábu na prameni – a postavit proti ní většinový blok – umí jen politika, která ho většině zpřehlední. Tah na branku, co umí gradovat cíle a požadavky, splňující dvě kritéria. Jednak to, aby tlumočily vůli každé z tříd, vrstev i jejich nosných podskupin, dosažitelnou jen proti zvůli těch, kdo si uzurpovali monopol na existenční zdroje. Aby to šily na míru poznání, k němuž se každá z nich už propracovala – pokaždé ale i s jasným výhledem na kótu, již třeba vzít útokem už příště. Silám, jež berou lidská práva pod krkem, musí dát na vybranou jen ze dvou možností: buď tlaku většiny ustoupit, nebo se jeho sabotáží zkompromitovat ještě víc.

Právě s tím jsme však ani nezačali. Je nejvyšší čas. Peníze, posedlé „dělat peníze“, už zazdily i cestu, vedoucí aspoň tam, kde to bylo před krizi. Vleče se už sedmým rokem. „Řeší“ ji jen dluhovou pastí. Je to valčík na Titaniku. Bláhovou víru, že je to jinak, čeká šok o řád drastičtější, než všechny „sametové“ mrákoty.

Zklame ji i miliardářův fanklub. Na kocovinu čekají pasáci slepých vášní. Odskáče to i většina těch, kdo „komunisty nemusí“. První však budeme na ráně právě my.

Přestaňme se lacině vymlouvat! Svádět své nezdary na „mediokracii“ – a antikomunismus, který má v popisu práce! Nepohrával si snad dřív – s ještě obskurnějšími předsudky? Zvali snad Šmerala nebo Švermu – do tehdejších Partií či Otázek Václava Moravce? Měli snad k mání - cokoli na způsob internetu a sociálních sítí? Mohli snad promlouvat k milionům – v podstatě zadarmo, tak jako my?

„Nestrašte nás Řeckem!“ byl ostudný přešlap. Jen ten dodal drzost i složenkám, rozepisujícím tunelářská manka. Ukrajina je mementem, s nímž se tak diletantsky naložit už nesmí.

„Bermudský trojúhelník“ nás táhne od desíti k pěti. Opačně to umí jen politika, která se svých deviz neleká. Cestovní mapa, která jim dá křídla. Iniciativa, která razí vlastní trasu – a naviguje většinový tlak. Vynuťme si ji, dokud je čas!

„Pravda a láska“ trestá za to, že jsme to nedokázali. Následky, jimiž to hrozí teď, by bolely ještě mnohem víc. Tentokrát už to stihnout musíme!

Sedíš-li na mrtvém koni, sesedni!

Miloslav Ransdorf

Při různých příležitostech jsem v parlamentu položil otázku, zda přítomní vědí, co to je princip mrtvého koně? Já nevím, jestli to víte vy, ale princip mrtvého koně vymysleli Indiáni kmene Dakota, a je velmi prostý: Sedíš-li na mrtvém koni, sesedni!

No a my v Evropské unii, například v politice 20-20-20, postupujeme jinak. My vytvoříme tým pro lepší výživu mrtvého koně, my vytvoříme tým pro lepší výcvik mrtvého koně a taky vytváříme týmy pro lepší image mrtvého koně. No a to se dá říci, že praktikujeme my i v KSČM. My to praktikujeme systematicky a dlouhodobě. A já řeknu, co mám na mysli tím mrtvým koněm. Ne, nebojte se, nebudu to personifikovat. Ale já tedy chci říct následující věc. Tím principem mrtvého koně je směšování teorie, strategie a taktiky. Protože to v politice KSČM je jeden guláš. Častokrát málo stravitelný guláš, že se vlastně ta teorie, strategie a taktika vůbec od sebe neoddělují. Mluvíme sice o poznávací činnosti strany. Soudruh Vondráček může říct, že včera se o tom mluvilo několikrát na výkonném výboru o poznávací činnosti strany. Ale ona zase vlastně žádná poznávací činnost strany neexistuje.

Já bych řekl, že si nejdřív musíme říci, co vlastně jsme. Co jsme jakožto komunistická strana? Kdysi jsme byli pyšní, že jsme strana avantgardní. A filozof Bělohradský nám adresoval výzvu, abychom přestali o sobě mít toto sebevědomé smýšlení. Abychom se snažili být normální stranou. Stranou, jakou je kterákoliv jiná. K tomuto bohužel nedávný vývoj dospěl, ale myslím si, že to tak být nemá. My se toho nemůžeme vzdát, chceme-li tady mít vůbec nějaký smysl, nějaký význam. Nemůžeme se vzdát toho nároku být avantgardní stranou.

A co to je být avantgardní stranou? To neznamená dávat nějaké posudky na to, co je, má nebo nemá být, co je nebo není správné, tvářit se, že máme monopol na dějiny. Ale znamená to úplně něco jiného. V tuto chvíli nemáme být tím schiedsrichterem, nemáme být nějaký ten soudce nad dějinami, ale máme být ten, kdo dává dohromady lidi. Protože ti, co mají moc, se snaží tu společnost rozdělit. Rozkouskovat, fragmentovat, rozparcelovat. Právě z té fragmentace společnosti roste moc těch, co vládnou nad zbytkem společnosti. A to když se podíváme, jak to tady vypadá, tak staví staré proti mladým, dělníky proti intelektuálům, staví proti sobě technickou inteligenci a umělce, msta proti venkovu, prostě jedny proti druhým.

A naopak, co má dělat tedy strana, která o sobě tvrdí, že je systémová opozice a že chce změnit ten stav společnosti? No tak musí dávat dohromady jednotlivé ty společenské skupiny, vrstvy, třídy. A to znamená ukázat jim, v čem je jejich společný zájem. A to znamená, funguje-li ta strana jako určitý překladatel a tlumočník, aby ty jednotlivé skupiny ve společnosti se vzájemně pochopily, aby věděly, že mají společný zájem. Protože přiznejme si to, obě to nevědí. A druhá věc je také vybrat podstatná místa střetu. Prostě já kdysi jsem to řekl na Vratimovském semináři a samozřejmě média se toho chopila a skandalizovala mě. Ale já si myslím, že to tak je.

Nemá smysl vést plošnou konfrontaci, a to znamená vybrat uzlová místa. Vybrat uzlová místa, a samozřejmě to jsou takové věci, jako je: energetika, jako jsou komunikace, jako je doprava. Já jsem cestoval teď vlastně ve čtvrtek z Bruselu do Prahy přes Německo. A stačilo jenom to, že udělali stávku strojvůdci a Německo bylo vzhůru nohama. V Německu se najednou všichni vrhli na dálnice a byla přecpaná doprava a Německo bylo ochromeno. A samozřejmě to jsou ty uzlové body, o kterých jsem mluvil. Když dojde ke konfrontaci, tak je třeba si vybrat právě ty body, kde vlastně jsme, kde máme možnost pohnout společností. Vzpomeňte si, jak byla stávka učitelů. Klaus se smál. Klaus se pochechtával a říkal, že to společnost pozná, za deset let, že stávkují učitelé. Pak stávkovali nějací lidé ze správy. Ale když se rozhodli stávkovat energetici, spojaři, tak najednou zbystřil sluch a začal vyjednávat. A to je zkušenost, která je z devadesátých let, kterou je třeba vyhodnotit.

Myslím si, že tohle je velmi důležité a když tady byla řeč o odborech, tak právě řada odborových svazů si toto dnes už uvědomuje, že je důležité vybrat místo střetu, i formy střetu. A samozřejmě další záležitost je také boj o kulturní hegemonii. To je myšlenka, o které jsme mluvívali kdysi dávno v souvislosti s Antoniem Gramscim. Já soudím, že dodneška neproběhla pořádná recepce právě myšlenek Antonia Gramsciho v komunistickém hnutí. A myslím si, že právě tohle je, když mluvíme o kultuře, tak je důležitá nejen evidence toho, kolik bylo filmů, kolik se vydalo knížek, kolik bylo divadelních představení. To je všechno důležité, ale důležité je také sledovat právě ty zvraty v té kultuře. A já si myslím, že jedna z těch klíčových věcí je to, že odchází v posledních letech móda postmodernismu. Móda postmodernismu, která rozmývala identity.

Já si nemyslím, že v KSČM probíhala nějaká diskuse o tom, jakou hrozbu představuje postmoderna i pro politiku. Taková diskuse vůbec nebyla. A přitom to je důležitá věc, protože rozmývání identit je něco, co nás zasahuje velmi podstatně. A teď vlastně to odchází, ta postmoderna odchází pryč a je důležité, aby ten prostor, který se vyprazdňuje, byl nahrazen něčím, co bych třeba pracovně nazval neomodernou. Jde o to, aby vlastně se pěstovalo tedy skutečné vědomí identit, které nejsou něčím jenom formálním a prázdným.

A domnívám se, že právě tahle velká kulturní proměna teď je něco, co nahrává Komunistické straně Čech a Moravy. Je to něco, co opět vrátí, jak to vždycky naznačuje Karel Sýs, pojmy tam, kde vlastně mají být, vrátí to k těm původním významům. A já si myslím, že to nebude samo o sobě. Já jednu z věcí, co chci udělat právě v té nejbližší době, kromě knihy o vědě a výzkumu, se kterou se tady trápím už delší dobu, protože mě z parlamentu docela šokoval odpor i rádoby levičáků proti vědě a výzkumu, proti vědecké racionalitě a technologii atd. Tak já si myslím, že jedna ze skutečných věcí je to, abych tedy si srovnal ty věci, které se týkají kultury, teorie kultury. Protože platí víc než kdykoliv jindy v minulosti Šaldova myšlenka o tom, co je to kultura. A to je věc, pro kterou vlastně přilnul k Šaldovi také Julius Fučík. Protože Šalda tvrdil, že kultura je neustálé posouvání hranic; kultura je vyzývání nemožného; kultura je boj, který je zaměřen proti lidskému strachu, a tím konečným cílem je odstranění strachu z lidského života.

Podle činů poznáte je

Milan Richter

Chtěl bych ocenit všech dosavadních třicet pět konferencí, které se v tomto sále konaly. Z každé jsme měli možnost si něco odnést. I z té dnešní. Chtěl bych zaujmout stanovisko k základním referátům.

Pokud se týká soudruha Formánka. Já si myslím, že skutečně byla provedena kvalitní, hluboká analýza vývoje naší společnosti za dvacet pět let. Samozřejmě, že až na to, že bude následovat to Marxovo, že filozofové svět jen různě vykládali, ale že je třeba jej změnit.

To nám poněkud uniká, i když osobní vystoupení Václava Exnera a hlavně Milana Havlíčka a soudružky Klontzy, nám ukázalo, jakými cestami se má jít. Ale jestli tedy pro budoucnost se bude se psát historie těchto konferencí, tak určitě bude vyzvednuta vysoce jejich teoretická úroveň. Ale nebudou asi vysoce hodnoceny praktické výsledky plynoucí z jejich teoretické úrovně.

Za všech těch třicet pět teoretických konferencí se nepodařilo ani o milimetr posunout politickou linií KSČM. Já se domnívám, že podstatou politiky každé strany je konkrétní historický třídní přístup. Otázka tříd, třídního boje, diktatury proletariátu, o které tady hovořil první soudruh v diskusi, že je klíčová v otázce politiky strany. Ale jak je to v praxi? Já jsem asi před osmi lety napsal Vojtěchu Filipovi, že největším problémem v politice strany je ústup z třídních pozic. Přečtu vám, co mně V. Filip odepsal, Cituji: „Vyhraněnost třídní společnosti, podle učení ML, doznala tak zásadních změn, že toto dělení již prakticky neexistuje.“ Konec citátu. Tedy, podle V. Filipa, žijeme v beztřídní společnosti.

Дата добавления: 2015-11-14