Možnosti právního postihu projevů antikomunismu 1 страница

Naše trestní i správní právo je třídní, buržoazní. Komunisté tradičně využívají jeho (byť nevelkých) možností ve svůj prospěch, především v obraně. I tehdy jsou dost často neúspěšní, zklamáni postupy i výsledky jednání (osobní zkušenost). Zvlášť z minulosti jsou ale známy i případy přechodu do útoku, k aktivitě: Připomeňme hrdinné a vítězné chování Georgi Dimitrova, nejen jeho. Nabádání k aktivnímu využití práva v KSČM vycházejí od jednotlivců a podporuje a prosazuje je i pracovní skupina Centra strategických a teoretických studií ÚV KSČM pro boj s antikomunismem. Je pociťováno jako dluh vůči hnutí i postiženým jednotlivcům – není vytvořena skupina právníků, kteří by se aktivně zabývali obrannými i aktivními právními kroky v zájmu komunistického hnutí, KSČM a obecně levice. Z jednotlivců asi je nejznámější Dr. Čestmír Kubát, v současnosti se podílející i na obraně Komunistické strany Ukrajiny před ukrajinskými soudy. Při Komunistické straně Československa do druhé světové války takové skupiny byly, i když asi ne vždy dost vědomě organizované. Představiteli byli například Ivan Sekanina se svou ženou Gertrudou Sekaninovou-Čakrtovou (později v jejich společné právní kanceláři). Ivan Sekanina zahynul v koncentračním táboře Sachsenhausen v roce 1940.

V rámci trestního práva:

-  § 352 trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (vyhrožování usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobení škody velkého rozsahu nebo užití násilí proti skupině obyvatelů či jednotlivci pro jeho politické přesvědčení, případně spolčení nebo srocení ke spáchání takového činu).

-  § 355 trestný čin hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob (kdo veřejně hanobí skupinu osob pro jejich politické přesvědčení, přísněji trestné, pokud tak činí nejméně se 2 osobami nebo tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo obdobně účinným způsobem).

-  § 356 trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, případně spolčení nebo srocení ke spáchání takového trestného činu. Přísněji je trestné, pokud tak činí tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo obdobně účinným způsobem, nebo účastní-li se aktivně činnosti skupiny, organizace nebo sdružení, které hlásá diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou, třídní, náboženskou nebo jinou nenávist).

-  § 358 trestný čin výtržnictví (kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti mj. tím, že hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh shromáždění nebo obřadu lidí).

-  § 179/1 trestný čin porušování svobody sdružování a shromažďování (kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy omezuje ve výkonu jeho sdružovacího nebo shromažďovacího práva).

Vedle toho jsou přísněji postihovány, pokud se jich někdo dopustí pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je bez vyznání, trestné činy vraždy (§ 140/1, 2, 3 g trestního zákona), těžkého ublížení na zdraví (§ 145/1, 2 f), ublížení na zdraví (§ 146/1, 2e)), mučení a jiného nelidského a krutého zacházení (§ 149/1, 2c), zbavení osobní svobody (§ 170/1, 2 b), omezování osobní svobody (§ 171/1, 3 b), zavlečení (§ 172/1, 2., 3 b), vydírání (§ 175/1, 2f), porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí (§ 183/1, 2, 3 b), poškození cizí věci (§ 228/1, 2, 3 b), zneužití pravomoci úřední osoby (§ 329/1, 2 b).

Podle občanského zákoníku (a to i podle nového znění): je možné se bránit žalobou na ochranu osobnosti: fyzická osoba má právo na ochranu osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

Pro argumentaci jsou důležité i další, pro politickou činnost nejvýznamnější právní normy, i když v nich zakotvená ustanovení jsou v konkrétních případech před třídní justicí většinou obtížně vymahatelná, mezi jiným i proto, že s nimi výslovně nejsou spojeny konkrétní možné sankce.

Podle zákona č. 424/1991 Sb. ze dne 2. října 1991, o sdružování v politických stranách a v politických hnutích:

§ 1 (1) Občané mají právo se sdružovat v politických stranách a v politických hnutích (dále jen „strany a hnutí“). Výkon tohoto práva slouží občanům k jejich účasti na politickém životě společnosti, zejména na vytváření zákonodárných sborů a orgánů vyšších územních samosprávných celků a orgánů místní samosprávy. Zvláštní zákony stanoví, ve kterých případech je výkon tohoto práva omezen. 1a)

1a) Např. zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů (úplné znění č. 361/1992 Sb.), zákon ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění zákona ČNR č. 26/1993 Sb., zákon ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky.

§ 3 (3) Nikdo nesmí být omezován ve svých právech proto, že je členem strany a hnutí, že se účastní jejich činnosti, nebo je podporuje, anebo že stojí mimo ně. (Jak vymoci? Jak potrestat nebo dosáhnout ukončení takové činnosti těch, kteří to neuznávají a pořádají akce proti tomuto ustanovení?)

Podle zákona č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Ústava ČR (v aktuálním znění).

Čl. 4 Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Čl. 5 Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.

Podle ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

Článek 3 (1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

(3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.

Článek 10 (1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

(2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života.

(3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Článek 21 (1) Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.

(3) Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu voleného práva stanoví zákon.

(4) Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.

Článek 22 Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.

Článek 36 (1) Každý se muže domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Souhrnně

Ač s vývojem ve společnosti antikomunismus ztrácí stále více půdu pod nohama, dochází k jeho celkovému jen postupnému mírnému oslabování, hlavně jeho dopadů do veřejnosti. Zároveň však jsme svědky nejrůznějších kampaní a výbuchů antikomunistických projevů při nejrůznějších příležitostech, včetně opakujících se nátlakových akcí vůči jednotlivým komunistům, účasti státních orgánů na antikomunistických akcích. I současné projevy svědčí o stále vysoké úrovni antikomunismu v naší společnosti, a to nejen ve špičkách pravicového politického spektra. Kromě rozborové činnosti a klidných reakcí na základě pravdy a práva je žádoucí také aktivní obrana, zvlášť v nejzávažnějších případech.

Velká část naší společnosti oprávněně kritizuje současný stav morálně politického prostředí, ke kterému extrémní antikomunismus patří. Je čas a je třeba požadovat a podpořit přípravu jasného souhrnného praktického programu státu zpracovaného vládou a projednaného v Parlamentu ČR proti netoleranci, šíření nepravdy a obecně proti svobodě myšlení, projevu a jednání a vůbec činnostem zajištěným Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, který by propagoval pluralitu a toleranci v rámci ústavních pravidel a obsahoval opatření pro jejich uplatňování v denním životě. Pokud se to přes předložení návrhů hned nepovede, nejde přednostně o neschopnost komunistů, ale o vysvědčení o současném stavu společnosti a současné politické moci.

Poznámka: Na stránkách Centra strategických a teoretických studií na webu KSČM je zpřístupněn soubor textů k problematice antikomunismu z roku 2013.

Můžeme být vůbec ještě stranou komunistickou?

Milan Havlíček

Včera jsme spolu s přáteli vzpomenuli největší historickou událost v dějinách nejen komunistického a dělnického hnutí, ale lidstva vůbec. Nuzný a nevzdělaný ruský lid pod vedením Lenina a organizované strany bolševiků, poprvé v historii třídních bojů ukázal, že to jde!

Od té doby to byl právě ruský a následně sovětský lid, který byl zárukou míru!

I to, že tady dnes můžeme sedět a diskutovat, je jeho zásluhou. Přinesl největší oběti pro lidstvo. A my dnes, kdy se znovu válčí na mnoha místech světa a dokonce i v Evropě a je velké nebezpečí přerůstání konfliktů místních v konflikt světový, nemáme právo být ani na chvíli v klidu a hrát si na umírněnou opozici. To nikdy skutečným komunistům nebylo vlastní. A chtěl bych úvodem slíbit a doufám za nás všechny dnes zúčastněné, že nikdo nebude zapomenut a nic nebude zapomenuto!

Své vystoupení jsem pracovně nazval „Můžeme být vůbec ještě stranou komunistickou? Nebo zanikneme jen díky nekomunistickému programu, vlastní pasivitě a neschopnosti?!“

Z mé strany to budou spíš poznámky a útržky než hlubokomyslná teoretická studie.

Nejprve pár tezí:

-  Komunistické hnutí u nás se nachází již delší dobu v krizi.

-  Svou činností (spíše nečinností) lidi nepřitahujeme, spíše odpuzujeme.

-  O plošné akčnosti, o které by musely informovat všechny sdělovací prostředky, se nedá hovořit vůbec.

-  V činnosti orgánů se mimo velkých voleb projevuje zápecnictví.

-  Chybí systematická ideologická práce. Vyjma Dialogu nemáme tiskový orgán strany. Funkcionáři se nevzdělávají.

-  Organizátorská práce strany je nepromyšlená. Organizační struktura neplní svou funkci. Nejsou plněny Stanovy KSČM.

-  Rozpor mezi vedením a členskou základnou je v názoru na charakter strany.

-  Leninské principy stranické práce a výstavby strany se nenosí. Kritika a sebekritika nefungují.

-  Propojení některých funkcionářů na funkce a s nimi spojené požitky připomíná berlínskou zeď. Sama se nezbořila. (Stála, dokud ji nerozkopali.)

Tyto neuměle seskládané teze zahrnují celý současný problém komunistického hnutí u nás a já bych teď mohl odejít. Ale takovou radost vám neudělám.

Dovolte mi tedy pár slov úvodem.

Nejprve jednu optimistickou zprávu, možná ode mě dnes poslední.

Ideály komunistického hnutí a jeho objektivní zákony a zákonitosti tady budou a budou působit, i když my, jako KSČM tady nebudeme. O malosti a nepokrokovosti marxismu-leninismu mohou dnes mluvit jen nevzdělanci, ignoranti a političtí dobrodruzi.

Jaká je skutečnost.

V současnosti se blížíme k vrcholu delší dobu trvající vnitrostranické krize. Několikery poslední volby se nám jaksi nepovedly, výsledky Futury a paní Mrencové národ nepřesvědčily, šancí jako byly církevní restituce, zdravotnictví, exekuce, zákon o referendu, dodržování základních lidských práv u nás (ne v Číně, ale u nás) jsme nevyužili, nebo nechali jiným.

Nechci se nikoho z přítomných dotknout, ale jako by se nás netýkal ani ten nárůst neofašismu a blížící se nebezpečí války. Staré lidové přísloví říkalo, že když je hodně hub, bude válka. A mně letos rostli kozáci i na zahradě.

Přes zanedbané právní vzdělání většiny národa máme z amerických detektivních seriálů perfektně nacvičenou činnost nazývanou - alibi. Kdo chce, udělá, kdo nechce - zdůvodní.

A tak například nemůžeme moc vystrkovat růžky, aby nás nezakázali., nemůžeme kandidovat v obecních volbách, protože jsme staří., nemůžeme se vzdělávat, protože staří to nepotřebují a mladí to ‚nechcou‘., atd., atp.

Již delší dobu řada členů KSČM kritizuje nekomunističnost komunistické strany.

Je to, jako byste přišli do „bordelu“ a stály tam pingpongové stoly nebo parkové sochy ze zámku Hluboká. I v našem případě jsou očekávání veřejnosti trošku jiná.

Pokud se ústřední výbor nebo sjezd domnívají, že je ve straně všechno v pořádku, protože jsme béčko sociální demokracie nebo tzv. liberálně demokratická strana, protože to podle naší činnosti a výsledků práce tak skutečně vypadá, tak ať to řeknou na rovinu. Ale pokud si nedáme stranu do pořádku, tak nejsme komunisté.

Již řadu let děláme v základních oblastech stranické práce všechno pro to, abychom vymřeli jak po meči, tak po přeslici.

Velice obtížně nacházíme prvky koncepčnosti v práci nejvyšších volených orgánů, a tím následně i v samotné práci našich základních organizací. Nejsou tam.

Nám se poměrně ve velice krátké době po převratu před pětadvaceti lety podařil naplnit sen všech alchymistů císaře Rudolfa. Stali jsme se neviditelnými.

Zajímavé. Nejpočetnější organizovaná politická strana. Milion potenciálních voličů a nás není vidět. To celé hnutí ANO, mající tolik členů, co je komunistů v okrese Kladno, je ve výsledcích vidět všude.

I při nedávných komunálních volbách nás zastavovali spoluobčané a konstatovali, že když jsme nepostavili kandidátky, tak neměli koho volit.

Vytvořili jsme si kolem sebe tu menší, tu větší ghetta, jimiž se izolujeme od občanské veřejnosti. Možná, že to vyhovuje klidnému životu jednotlivců, ale komunistické straně to určitě neprospívá.

Jedním ze základních atributů současné práce komunistické strany navenek je strach. Nechceme nikoho provokovat, nikam se necpeme, na otázky moderátorů odpovídáme poslušně, jak oni chtějí.

Neumíme se ani bránit, ani přejít do protiútoku.

Ozývají se také hlasy shůry nebo spíš od některých členů výkonného výboru či poslaneckého klubu: V preferencích jsme stále kolem třetího místa, tak na co si stěžujete? Proč pořád kritizujete?

Kdysi jsem připomněl Murphyho zákony, že čím méně máme členů, tak nás volí více lidí. A až jednou nebudeme mít žádného člena, tak vyhrajeme volby.

Víte, konzervativní solidarita dříve narozených i prozření mnohých dalších, co nám dnes dávají hlasy, je výborná. Ale nezachrání to existenci strany, která jediná má vědecký základ toho jak budovat společnost demokratickou, spravedlivou, kde si jedni nepřivlastňují výsledky práce druhých. Nejde o to nepracovat, ale o to, aby ti, co vytvářejí ze společensky potřebné práce nadhodnotu, také rozhodovali o jejím přerozdělování právě ve prospěch celé společnosti, nebo alespoň ve prospěch její demokratické většiny.

Pokud tedy nechceme zmizet jako jedinečný politický subjekt a je jedno, jakými přívlastky nás kdo častuje, tak musíme nemalou pozornost věnovat straně samotné.

Musíme umět obhájit nejen svou současnost, ale také svou minulost. Obhajovat se ve sdělovacích prostředcích tvrzením, že nemáme s tou předcházející předpřevratovou stranou nic společného, je to nejhorší, co můžeme dělat.

My bychom měli být naopak hrdi na to, co generace komunistů ve dvacátém století u nás dokázaly. Komunisté dokázali ve velice skromných a nám dnes nepředstavitelných podmínkách permanentních perzekucí pracovat mezi lidmi, vysvětlovat, agitovat, objasňovat, organizovat a vést v rozhodujících chvílích v boji jak proti prvorepublikovému kapitalismu u nás, tak i proti rostoucímu fašismu v Evropě.

Byl to Bohumír Šmeral, který představil na ustavujícím sjezdu komunistické strany nový program. Ne sociálně demokratický, ale komunistický.

Byli to právě „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem, kteří navrátili komunistickému hnutí u nás komunistický charakter jejího zrodu. Tady hledejme zdroj poučení pro řešení současné naší krize.

Byl to Julius Fučík, novinář, politik, který velice dobře viděl, za jak těžkých sociálních, ekonomických i politických podmínek se v Sovětském Rusku buduje nový společenský řád a přesto věřil, že to bude řád spravedlivější než všechny ty kapitalistické dohromady.

Byl to například Jan Šverma, jehož 70. výročí úmrtí ve Slovenském národním povstání si v pondělí na mnoha místech připomeneme, a další komunisté, co šli do boje s fašismem.

Jedno měli naši prvorepublikoví, váleční a pováleční revolucionáři společné. Byl to nesmiřitelný boj s imperiálním kapitalismem a jeho představiteli. Byli cele oddáni věci komunismu a osvobození vykořisťovaných a utiskovaných mas.

A to naši dědové a otcové dokázali. Tomuto boji podřídili svůj život. Práci pro komunistickou stranu dali na prvé místo a obětovali ji vše, mnozí i své životy.

Дата добавления: 2015-11-14