Na základě těchto dat je možné vypočítat, jaké jsou na světě rezervy pro systém, jakým způsobem se může dále rozvíjet. Každý manažer většího podniku vám bez skrupulí prozradí, že společnosti dnes hlavně šetří, zatímco před pár lety hlavně obchodovaly. Kapitál šetří hlavně na mzdách, ale dnes už nemůže platit výrazně méně. Rezervy v tomto směru jsou malé. Dokládají to tlaky na platy v západní Evropě, snaha snížit je na úroveň Číny, nebo alespoň Bulharska. Nebezpečně se blíží hraně společenského koncensu a udržet jej také stojí peníze. Tento rezervoár byl prakticky vyčerpán, nebo bude vyčerpán velmi rychle.
Lidem ani státům už není možné více půjčovat. Nenávratnost půjček ohrožuje samotný kapitál… Tudy cesta také nevede.
Vzhledem k minimálním mzdám nemá smysl zvyšovat výrobu, byť lacinou.15 Ani spekulativní kapitál nemá moc šancí vzhledem k jeho mezinárodnímu působení. Těžko budou banky a burzy prodávat naděje na zisk samy sobě vzhledem k tomu, že stejné korporace působí na celém světě a vlastní podobné kapitálové struktury (banky podnikají, podniky zakládají banky).
Pracovní síly je hodně, je laciná, ale není ji kde uplatnit. Nezaměstnaných také přibývá nebezpečnou rychlostí. Strach z této masy vede dokonce k zaměstnávání zadarmo za použití různých ideologických kliček.
Snaha získat nová území naráží na nepřehledné množství konkurentů se stejnými záměry. Lidé nesouhlasí se stavem společnosti a začínají se bouřit, a to stále častěji i v regionech, kde bychom to donedávna nečekali (v USA, v západní Evropě). Když přestanou fungovat ideologické zbraně (masmédia, školství, vyvolávání nacionalistických a rasistických vášní), je nutné přistoupit k fyzické likvidaci (opouštění zdravotní péče, omezování porodnosti, vyvolávání epidemií, pasivita při přírodních katastrofách až po válečný konflikt), což už se vlastně děje.
Kapitál si vzal ze systému, co mohl. Jeho poslední šancí je vyvolat válečný konflikt mezi jednotlivými centry a část kapitálu zničit. Ale kdo bude válčit proti komu? Národnímu a státnímu kapitálu je konec. Kdo proti komu bude bojovat? Kapitál jednotlivých konsorcií je rozesetý po celém světě, proto také tolik rozporů a různých zájmů v konfliktech typu „arabské jaro“, syrská krize, ukrajinská krize apod. Zde je velmi složité odhadnout, které kapitálové proudy spustí konflikt, jaký a kde. Ani představitelé těchto konsorcií a jejich vlády nevědí. Namátkou působí a destabilizují, kde se dá a kde by jim situace mohla donést nějaký zisk, dodat trochu kyslíku a pak se uvidí…
Co my na to?
Je naším jediným řešením nečinně přihlížet? Rozhodně ne. Lidská společnost je kreativně adaptabilní, jak už jsme si výše vysvětlili a nyní si doložíme. Dovolte mi nastínit příklad z hluboké historie. Na konci doby bronzové ve východním Středomoří došlo ke krizi, kterou elita mykénských paláců řešila stupňováním ekonomického i ideologického útlaku, výboji a opevňováním svých pozic. Nakonec došlo ke zničení celého systému. Původcem bylo utlačované obyvatelstvo, které se spojilo s migrujícími skupinami přicházejícími ze severu. Následovala dvě století přeorganizovávání společnosti, které vyústilo nastolením raných starověkých demokracií. Ve stejné době bylo zvolené jiné „revoluční“ řešení obyvatelstvem na Krétě. Snahy elity opevňovat a upevňovat své pozice na úkor ostatních složek společnosti nebyly programově následovány ze strany neprivilegovaných. Obyvatelstvo se zorganizovalo, spojilo a společně přesunulo sídelní centra do hor, aby nebylo vystaveno útokům na pobřeží, mohlo kontrolovat zemědělské základny krétského vnitrozemí i organizovat obranu ostrova ze strategických poloh krétských hor. Organizace tohoto masivního přesunu i struktura nově vybudovaných sídel jasně dokládá demokratické prvky. Elita, která zůstala v palácích, se záhy dočkala destruujícího útoku.16
Ve sloupku nalevo je procento populace souhlasící s ekonomikou volného trhu, v pravé sloupku nesouhlasící.
Domnívám se, že je třeba, aby ty síly, které si uvědomují historicko-ekonomické souvislosti, konaly ve směru demokratizace společnosti, kdy demokratizací nejsou myšlena deklarovaná politická práva, ale shodná práva na důstojný život a vlastní realizaci pro všechny, kteří se podílejí na tvorbě hodnot, jenž nemusejí být nutně ekonomicky vyjádřitelné. Urychlení kolapsu a příprava na převzetí kontroly jsou dnes základními úkoly lidového hnutí. Snažit se hledat řešení v rámci systému je dnes nemožné. Systém už si vzal tolik z vlastního budoucího potenciálu (soukromé i podnikové dluhy, nezaplacená práce atd.), že mu není pomoci. Přesvědčovat, že systém zachrání politika čestných nebo prostě schopných nebo aby se konsorcia porozdělila o získaný kapitál, je holý nesmysl. Tato opatření fungovala v minulých letech. Dnes jsou nereálná nebo nefungují v plošné míře, ale jenom výběrově. Jsme ve fázi kolapsu. Pokud nechceme prožít nespecifikovatelnou formu války, kdy různé fašistické elementy budou mít zelenou a budou nekontrolovatelně působit, nemáme jinou možnost než kolaps urychlit.
„Ale lidé tomu nerozumí, nechtějí o tom ani slyšet, věří, že záchranu je ještě možné najít v rámci stávajícího společensko-hospodářského systému“, patrně povzdechnete a budete mít pravdu. Skutečně většina lidí ještě důvěřuje „svobodnému trhu“, jak ukazuje předcházející graf.
Uvedený graf zároveň dokládá, že pro kapitál je to ještě dobré, ideologicky má ještě tzv. impakt, vliv, účinnost, ale kdybychom šli do detailů, našli bychom místa, kde se mu dostat pod kůži. Např. většina obyvatel východní Evropy dosvědčuje, že za socialismu se měli lépe. Tam je třeba začít pracovat a začít budovat hnutí směřující k aktivní změně systému, k nastolení nového.
Neřeknu nic nového, ale snad nic nezkazím, když připomenu Marxův postřeh, že bytí předchází vědomí. Lidé jsou ve své většině poněkud pozadu za vývojem materiálních podmínek. Kapitál velmi dobře využívá tohoto materialistického axiomu,17 do detailu a vědecky propracovanou ideologii. Tento jeho nástroj není možné podceňovat. Působí velmi spolehlivě.18
Proto není tak jednoduché přesvědčit lidi.
Pilíř kapitalismu - ideologie: 1. Vytvoř systém, který bude legalizovat a nad vší spravedlnost povýší hamižnost. 2. Majetek, peníze a hamounění se musejí stát cílem života každého jednotlivce, i měřítkem jeho úspěchu. 3. Působ prostřednictvím médií, nenechej lidi myslet, rozděl je na hypotetickou levici a pravici. 4. Nech lidi jednou za čas pocítit, že sami demokraticky rozhodují…
Ale neznamená to, že je možné s rukama za hlavou čekat, až se systém rozpadne a nastane království boží na zemi. Lidská společnost v podobě jedince i masy je aktivním hráčem. Podle toho, jak zareagují masy, tak se vývoj bude ubírat. Materiální, tedy objektivní podmínky jsou rozhodně zralé ke změně, ale dozrát musí i podmínky subjektivní, tedy uvědomění si patologie situace a nutnosti změny. K tomu je třeba vytvořit i třetí rozměr: tzv. revoluční situaci, vůli, touhu po změně a odhodlání spustit mechanismus změn. Tato situace nevznikne sama od sebe. Kdyby tomu tak bylo, Afrika, latinská Amerika i Asie by už dávno měli po revoluci. Hlad a propad na dno nestačí. Bez zorganizovaného lidového jednotného programového hnutí není možné změnit nic.
Shrnutí
Laskavý čtenář dovolí ještě jednou zopakovat, že toto komplikované téma není a nebylo možné vyčerpat v jedné stati z pera jednoho autora, ale je třeba jej chápat jako jakousi metodologickou příručku hodnocení momentálního stavu společnosti a odhadování možností, kam by se vývoj mohl ubírat a co jej ovlivní objektivně a co subjektivně. Nejedná se ani o žádný světoborný objev, ale o aplikaci historické dialektiky na konkrétní historické situace, současnost nevyjímaje.
Zde je velká zodpovědnost kladena na všechny, kteří se považují za pokrokové síly. Jak říká básník: „Pokud se chceš nazývat člověkem, nikdy ani na chvíli nepřestávej bojovat za mír a spravedlnost.“19 Naše pasivita nebo snahy nejít do konfliktu, hledat kompromisní řešení pro kapitál dopomáhají ve své podstatě jeho nejradikálnějším projevům, tedy fašismu, ať už se tento projevuje ekonomickým, národnostním a rasovým útiskem nebo jinými formami. Kapitál je velmi blízko momentu, kdy musí začít nekompromisně likvidovat přebytek pracovní síly, musí být likvidováni dnešní konkurenti, nedávní spoluhráči a spojenci v rámci indoimperialistické konkurence a následně musí kapitál začít likvidovat sám sebe. Každý den, kdy dovolíme, aby kapitál rostl a přežíval na náš účet, mu dáváme další nádech.
Všechny síly, které se snaží nějakým způsobem vyjednávat s kapitalismem a věří v možnost donutit globální držitele kapitálu k přerozdělení nashromážděného bohatství, je třeba považovat za konzervativní síly.
A konkrétně: pokud nebudeme usilovat o vytvoření a regeneraci dělnických stran nového typu, které chápou zákonitosti historického procesu a systematicky usilují o vytvoření lidové antiimperialistické fronty, i přes současný nepříznivý poměr sil, pozdější historiografií budeme nemilosrdně zařazeni mezi konzervativní síly počátku 21. století a prakticky přispějeme k dalšímu zhoršení podmínek lidových vrstev a pomůžeme na scénu fašistickým silám a diktaturám všeho druhu.
V současnosti je také třeba si uvědomit, že nestačí pouhé objektivní, matematicky vyjádřitelné podmínky. Je třeba pracovat na ideologickém poli, to znamená urychlit podmínky subjektivní. Urychlit vývoj vědomí zaostávajícího za bytím.
Přechod do vyššího společensko-ekonomického řádu nebude jednoduchou, krátkodobou ani snadnou etapou. V současnosti se nacházíme v přechodové fázi, kapitalistické systémy přestávají fungovat. Přechod bude o to složitější, že budou muset být zlikvidovány struktury, instituce a systémy, které tvoří náš svět nejméně 5 000 let a v jejichž intencích jsme se naučili myslet: jedná se hlavně o stát, peníze a tradiční zdroje energií. Je na nás, jak se rozhodneme: můžeme systému mírně prodloužit život, nebo naopak můžeme urychlit chod historie. Obě cesty si žádají oběti. Na nás závisí, kterou vybereme.
Дата добавления: 2015-11-14; просмотров: 66 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая страница | | | следующая страница ==> |
| Regenerace a čerpání potenciálu | | | Poznámky |