Za třetí, je třeba zlepšit hospodaření s majetkem a financemi 1 страница

n  provést důkladnou inventuru nemovitého majetku a posoudit jeho účelnost a potřebnost; zlepšit péči o majetek pravidelnou údržbou a opravami;

n  v souladu s prováděnými změnami ve stranické struktuře řešit centrálně finanční zabezpečení stranických pracovníků a zaměstnanců;

n  provést kontrolu všech uzavřených smluv vztahujících se k osobám a subjektům mimo stranu.

Je čas, abychom se vzpamatovali, napravili nedostatky ve stranické práci, sjednotili se v názorech nejen na minulost, ale i na budoucnost. To lze pouze s novým vedením, které bude skutečně komunistické a schopné nejen vést stranu, ale také hrát důstojnou roli na politické scéně a získat důvěru těch, které chceme a máme bránit. Dosavadní vedení strany tuto roli neplnilo a neplní, příkladů je dost, a proto má odejít. Není to tragédie a ani to neznamená rozbíjení strany. Nikdo nemá funkci navždy, když byl jednou zvolen. Rozhodujícím kritériem je kvalita jeho práce a dosahované výsledky.

Dnes musíme naši socialistickou alternativu vývoje společnosti nabídnout lidem jako ti, kdo jsou o její nevyhnutelnosti a potřebnosti přesvědčeni především sami, a to rozumem i citem. Nabídnout ji tak, aby věděli, co chceme, aby se s tím ztotožnili a aktivně nás podporovali. Tento požadavek by měl plnit stručný a konkrétní Minimální program KSČM. Při práci v obsahové komisi VIII. sjezdu KSČM jsem měl možnost se s podobným dokumentem seznámit. Byl zpracován 11. dubna 2011 
Milanem Havlíčkem. Tehdy neprošel, protože s. Filip měl jiný názor na obsahové dokumenty. Ale mohl by posloužit i dnes. Je čas!

Síla pravdy vyzbrojená světlem poznání je nepřemožitelná

Marta Semelová

Bohužel však jak pravda, tak světlo poznání dostávají po listopadu osmdesát devět pěkně zabrat. Hodnoty byly převráceny, morálka vzala za své, zlikvidováno muselo být vše, co bylo konkurenceschopné. Tedy i vzdělávací systém, který si navíc dovolil na bázi vědeckých poznatků produkovat absolventy schopné kritického myšlení, a ne pouhé konzumenty naservírovaných informací, pokřivených polistopadovými falzifikátory. A že jsme těch lží, falšování, demagogie a manipulací zažili a stále zažíváme hodně. Novým módním trendem, který se spolupodílí na kulturním a morálním úpadku dnešní doby, se pak stalo vyzdvihování zavádějící klamné představy o svobodě a právech žáků a studentů, při současném odmítání jakýchkoliv jejich povinností.

Úspěchy socialistického školství jsou však neoddiskutovatelné. Bylo zavedeno bezplatné vzdělávání, dostupné každému bez ohledu na jeho sociální postavení, finanční možnosti i věk. V průběhu let 1948 až 1989 byl vytvořen mezinárodně uznávaný systém předškolní výchovy, jednotná základní škola, která se stala zárukou kvality a demokratizace českého školství, s cílem všestranného rozvoje člověka. Středoškolské vzdělání reflektovalo potřeby jedince i společnosti, odborné a učňovské školství se stalo pro mnohé země nedostižným vzorem. Stejně tak vysokoškolské vzdělání, jež připravilo řadu špičkových odborníků, kteří se dokázali uplatnit u nás i ve světě. Opomenout nelze ani propracovaný systém speciálního školství či rozsáhlou soustavu mimoškolních aktivit, dostupných všem zájemcům, ať už se jednalo o sportovní oddíly, lidové školy umění, zájmové kroužky, letní tábory a další.

Listopad 1989 přerušil úspěšné zdokonalování této školské soustavy. Jedním z prvních kroků nového režimu bylo rušení jeslí a mateřských škol. Dnes je nedostatečná kapacita vyplňována soukromými mateřinkami, jejichž počet se za posledních deset let téměř ztrojnásobil a rodiče v nich platí za pobyt dítěte kolem 15 000 měsíčně. Mateřské školy mají být také posíleny péčí v dětské skupině, kdy předškolní vzdělání, které má obrovský význam pro další vývoj člověka, je nahrazeno pouhým hlídáním, a ještě si dítě musí přinést balíček s jídlem s sebou, protože poskytovatel není povinen zajistit oběd.

Velmi závažným zásahem byla likvidace ve světě se prosazující jednotné školy a zavedení víceletými gymnázii. Školní osnovy byly nahrazeny všemožnými vzdělávacími programy, inspirujícími se v cizích, převážně amerických vzorech bez ohledu na naše tradice a předešlé úspěchy. Nefunguje prostupnost, každá škola učí jinak, pokud se rodina přestěhuje, není návaznost. Stává se, že se dítě, které změní školu, nesetká nejen s určitým učivem, ale dokonce ani s předmětem jako takovým, např. s chemií, protože různé základní školy je mohou učit v různých ročnících. V té souvislosti i Česká školní inspekce upozorňuje ve své výroční zprávě na negativní dopad značného rozvolnění osnov a absenci jasně vymezených standardů.

Další polistopadovou perlou bylo zavedení domácího vzdělávání, které se nyní ověřuje i pro na 2. stupeň základních škol. Jeho podstata spočívá v tom, že rodič bez jakéhokoliv pedagogického a odborného vzdělání učí svou ratolest všechny předměty (český jazyk a literatura, matematika, dějepis, zeměpis, přírodopis, chemie, fyzika, dva cizí jazyky, hudební výchova, tělesná výchova, výtvarná výchova…). Řeknu vám, to musí být génius, na tak schopného a všestranného rodiče by neměl ani J. A. Komenský.

S vážnými problémy se potýká také střední školství. Demografický vývoj svědčí o dlouhodobém poklesu počtu žáků (v posledních pěti letech o téměř 100 tisíc žáků), ale bez ohledu na to nastal bezbřehý rozvoj soukromých a církevních škol s módními obory, pofiderní úrovní a s obtížným pracovním uplatněním absolventů. Tyto školy jsou financovány ze školného a také ze státního a dalších veřejných rozpočtů. Církevní školy dostávají 100 % dotací, soukromé, při dodržení určitých podmínek, mohou získat téměř to samé.

S tím nelze souhlasit, a proto připravujeme novelu zákona v tom smyslu, ať soukromé a církevní školy žijí, ale za své. Těmto školám nehrozí ani tzv. optimalizace, protože kraje mohou rušit a slučovat jen školy veřejné. Krajská škola se tedy zruší, soukromá zůstane a ti, kteří si mohou dovolit studium zaplatit, mají zelenou. Privatizace českého školství se tak významnou měrou podepisuje na zhoršení finanční dostupnosti vzdělání a v prudkém snížení úrovně vzdělání v České republice. Další příčinou snížení kvality vzdělání byla přehnaná podpora gymnázií na úkor odborného a učňovského školství. Mnohá gymnázia tak dnes přijímají uchazeče se čtyřkami na vysvědčení a techničtí pracovníci a řemeslníci chybí.

Asociace, kraje i Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy se také konečně začaly zabývat záchranou a obnovou technických a učňovských oborů a spoluprací škol a firem. Začít se však musí mnohem dříve. Na základních školách se zrušil předmět pracovní činnosti, a s tím i školní dílny, kde děti získávaly první zkušenosti s prací se dřevem, kovem a dalšími materiály. Žáci slabší v teoretických předmětech zde mohli zažít při manuální práci pocit úspěchu. Školní dílny i pozemky je zapotřebí obnovit a pracovní činnosti znovu do vzdělávacích programů základních škol zahrnout.

Dalším problémem je financování školství. Jednak je tento resort dlouhodobě podfinancovaný a doplácejí na to žáci a rodiče, učitelé a nepedagogičtí pracovníci, jednak způsob financování vede k boji škol o žáky, protože co žák, to peníze. Školy proto snižují laťku při vstupu, v průběhu vzdělávání i při jeho zakončování. Za situace, kdy na jednoho deváťáka jsou dnes dvě volná místa na střední škole, je boj o žáka o to urputnější. Není divu, že kraje prosazují zavedení jednotných přijímacích zkoušek, které by nastavily nepodkročitelnou laťku k přijetí do maturitního oboru. S touto změnou mimo jiné počítá novela školského zákona, která se nyní projednává ve sněmovně.

Podobná situace je i ve vysokém školství. V České republice je neúměrné množství vysokých škol, z toho přes 40 soukromých a 26 veřejných. Z maturitního vysvědčení i vysokoškolského diplomu se tak během posledních dvaceti pěti let stal cár papíru, který není podložen kvalitou.

Co tedy přinesl „listopad 89“ našemu školství?

n  Bezkoncepčnost a chaos pod rouškou liberalizace.

n  Naprostou destabilizaci resortu (co ministr, to nová moudra; ministrů zažilo naše školství od listopadu 17: Synková, Adam, Vopěnka, Piťha, Pilip, Gruša, Sokol, Zeman, Buzková, Kuchtová, Bursík, Liška, Kopicová, Dobeš, Fiala, Štys, Chládek).

n  Falzifikaci dějin na všech stupních škol.

n  Likvidaci jednotné školy a kvalitního fungujícího výchovně-vzdělávacího systému založeného na bezplatnosti a rovnosti v přístupu ke vzdělání.

n  Rozklad učňovského a odborného školství.

n  Privatizaci školství a komercionalizaci mimoškolní výchovy.

n  Školné v mateřských školách a na vyšších odborných školách, placení školní družiny.

n  Bezplatné vzdělání, zakotvené v ústavě, se stalo prázdnou frází (výdaje na vzdělání jsou stále vyšší).

n  Degradaci učitelského povolání (nízké platy, propouštění učitelů na dobu prázdnin, aby se ušetřilo, zavedení domácího vzdělávání, kdy rodiče učí své dítě doma a stačí mu pouze středoškolské vzdělání).

n  Celkové snížení úrovně vzdělanosti.

n  Nezaměstnanost absolventů škol.

Listopad osmdesát devět znamenal ideologický, politický, majetkový a personální převrat. V oblasti školství došlo k programovému odbourávání vysoké úrovně vzdělanosti tohoto národa. Na jedné straně vzdělaná elita, která si školy zaplatí, na straně druhé levná pracovní síla. Málo vzdělaný národ se přece mnohem lépe ovládá. A o to v kapitalismu mimo jiné jde.

Projevy fašismu jako průvodní jev budování kapitalismu v České republice

Václav Čermák

Ve svém diskusním vystoupení se chci věnovat stále více aktuální a do nebezpečných rozměrů se šířící a narůstající problematice projevů neonacismu a fašismu jako průvodnímu jevu dvaceti pěti let budování kapitalismu v České republice, kterou velmi silně vnímám jako opět jednu z největších hrozeb ohrožení lidstva a světového míru.

Po roce 1989 se změnil poměr sil v Evropě ve prospěch kapitalismu a záměrům neofašistů, zejména německých, nic nebránilo v exportu neofašismu do zemí východní Evropy a tedy ani do České republiky. Rychlé pronikání neofašismu k nám bylo od samého počátku mocenského a majetkového převratu zřejmé a prokazatelné. Nechci vyjmenovávat a charakterizovat jednotlivé skupiny či proudy vznikající v naší republice, časové omezení diskusního příspěvku to neumožňuje. Přesto ty základní a vývoj situace v časové ose musím zmínit.

Již v prosinci roku 1989 byla založena Republikánská strana (SPR-RSČ), uvnitř které také dočasně působila jasně profilovaná seskupení, mezi nimi i neofašistické. V první polovině devadesátých let vznikly spolky jako Vlastenecká fronta, Národní odpor a řada dalších, až po Dělnickou stranu. Analyzujeme-li v časovém vývoji schéma celé řady ultranacionalistických, fašistických a neonacistických subjektů, pak lze konstatovat, že zmíněná Dělnická strana je zatím jediným a vážným zastřešením činnosti všech těchto proudů. Dnes Dělnická strana sociální spravedlnosti, tedy s jiným názvem, ale stejnými myšlenkami, je nebezpečnější, pokud se týká kvalitativního posunu v její organizaci, profesionalizaci a výrazné změny taktiky.

V devadesátých letech minulého století působila také militantní scéna, která se dopustila mnoha rasově motivovaných napadení a vražd, zvláště na Romech. Díky liknavosti státních orgánů se dařilo neonacistům a fašistům zakládat polovojenské složky.

Bohužel od samého počátku byl celý tento vývoj a tendence podceňovány a problémy označovány za okrajové. Dokonce bych řekl, že některé koaliční vlády, skrytě či otevřeně tolerovaly šíření fašistické ideologie ve společnosti. Stačí si vzpomenout na řadu fašizujících prohlášení některých minulých i současných politiků. Kromě komunistů, kteří nezapomněli na historické zkušenosti, to nikdo nebral vážně.

Komunisté vždy chápali fašismus jako do krajnosti dovedený agresivní kapitalismus, nejreakčnější politický směr v imperialistickém stadiu vývoje kapitalismu. Již jednou monopolistická buržoazie hledala záchranu svého těžce ohroženého řádu ve fašismu, to jest podle definice přijaté Kominternou v roce 1935, v otevřené teroristické diktatuře nejreakčnějších, nejšovinističtějších a nejagresivnějších kruhů finančního kapitálu. Můžeme vzpomenout závěrečnou řeč J. Dimitrova v lipském procesu, jeho obranu komunistického hnutí a obžalobu nastupující fašistické mašinerie, kdy dokázal, že když je ohrožena sama existence kapitalismu, vždy ten „přepouští“ svou „demokracii“ právě fašismu.

Není na škodu si připomenout, že od zhroucení a vojenské porážky fašistického bloku, zejména Německa, krvavě zaplacené miliony lidských obětí, uplynulo už téměř 70 let. Jaroslav Tůma, v poznámce k českému vydání knihy historika Karola Grünberga „SS Hitlerova černá garda“, vyšla v nakladatelství Svoboda v roce 1981, výstižně píše: cit. „Lidstvo může jen vyvodit poučení ze své historie. Otázka zhodnocení nacistických zločinů je v určitém smyslu otázkou budoucnosti lidské společnosti“, konec cit.

Zdá se však, že se lidstvo nepoučilo. Jestliže u poválečné generace všude na světě převládal odpor k hrůzám a zločinům fašismu, nynější generace nejenže zapomíná, ale „kouzlo“ vládnout prostřednictvím arogance, teroru a násilí přitahuje a láká nové zájemce o „konečné řešení problémů společnosti“ Prostudujme si dějiny Německa, zejména pasáže líčící období mezi dvacátými a třicátými lety minulého století. Můžeme v nich jasně vystopovat paralely se současností. Jistě není na škodu se nad nimi dnes a denně zamýšlet.

Vývoj české kapitalistické společnosti poskytuje kořenům fašismu a nacismu nepřeberné množství argumentů. Přetrvává hluboká politická, ekonomická, kulturní, morální a sociální krize. Mohl bych mluvit dlouho, ale řada vystupujících to říkala již přede mnou. Koneckonců, všichni dobu od listopadového převratu prožíváme. Pro fašismus je to živná půda, vždyť jedním z rysů taktiky neofašistů je kladení důrazu na využívání sociálního pragmatismu.

Na posunu české společnosti ke krajní pravici a konkrétním projevům fašismu mají výrazný podíl některá česká média, přičemž nejhorší jsou ta veřejnoprávní – Česká televize a Český rozhlas. Hrají podivnou hru s „informacemi“, respektive dezinformacemi a mystifikacemi. Jejich působení na veřejnost se jednoznačně vyprofilovalo jako ryze pravicové. Tomu odpovídající i pokleslá žurnalistika některých médií postrádající objektivitu a vyváženost, kdy se pravda nenalézá, ale „vyrábí“ podle politického zadání.

Z obavy z úplné ztráty politické moci chce pravice nadále udržovat ve společnosti atmosféru spojenou s vyvoláváním nenávisti a umělých obav z možného návratu komunistů k moci. Potřebují manipulovat s veřejným míněním a vsugerovávat mu ustavičně skupinu lidí, která bude vždy označena za viníka všeho utrpení. Tato skupina musí být jednak snadno identifikovatelná, tj. musí se odlišovat od ostatních, jednak musí být uvěřitelná jako zdroj všeho zla. A tím jsou komunisté.

A právě podle těchto vzorů hledají i současní neonacisté a neofašisté v nových podmínkách výraz své nenávisti. Pro fašistu je příznačná šovinistická pravicovost, ústící v ochotu fyzicky likvidovat příslušníky levicového spektra.

Nošení trička „Pověs si svého komunistu“, expremiér Topolánek se svým vyjádřením „Nemohu slíbit nic, než noc dlouhých nožů“. To jsou konkrétní indicie fašismu.

S určitou nadsázkou by se dalo říci, že fašistický propagandista Josef Goebbels se musí samotnou závistí v hrobě obracet z toho, jaké dokonalosti dosáhla česká média a někteří pravicoví politici v informacích o českém dění.

Opět se vrátím k paralelám situace ve třicátých letech minulého stolení se současnou dobou. Troufám si říci, že přestože se dějiny v té naprosté podobě nikdy neopakují, lze stále více a poměrně snadno v podvědomí dosadit osoby ze současnosti za tehdejšího Háchu, Moravce, Syrového i za tehdejší proněmecké a kolaborantské žurnalisty Ryse-Rozsévače, Krychtálka, Lažnovského.

Jejich duch je jakoby přítomen i v současnosti. Jednání mnohých dnešních osob je jim totiž hodně podobné, postoje téměř stejné. Ideje, zejména germanofilství jsou totožné a také dnešní morálka prospěchářství, opatrnickosti až zbabělosti, podbízení se, silně připomíná ducha tehdejší háchovštiny.

V tomto smyslu můžeme hovořit o kolaborantské politice mnohých disidentů a polistopadových představitelů České republiky. Počínaje Václavem Havlem, přes Karla Schwarzenberga až po Petra Nečase, ale také Daniela Hermana a řady dalších.

Díky jejich polistopadovému vládnutí mohou na našem území volně působit Kancelář sudetoněmeckého landsmanšaftu a různé neonacistické organizace. Rovněž nadbíhání a podpora revanšistickým cílům a aktivitám sudetoněmeckého landsmanšaftu, které se jim zevnitř našich koaličních vlád dostává, je součástí jejich zrádcovské politiky - a mohl bych hovořit dále.

Je neuvěřitelné, že se po všech historických zkušenostech vytváří v České republice příhodné podmínky pro cíle novodobých pohrobků fašismu.

Ovšem tím ani zdaleka nekončí peripetie současné české společnosti, směřující k fašismu. Počátkem tohoto roku náckové s fašistickými symboly, s loučemi a za hitlerovských rytmů několika bubnů pochodovali v Karlových Varech městem na kolonádu, kterou na hodinu uzavřeli a ozvučili ji z osmdesáti procent německými projevy. Přihlížejícím z toho bylo úzko. Nebo v souvislosti s událostmi na Ukrajině vlály v Praze v únoru na demonstraci na podporu ukrajinské opozice rudočerné prapory banderovců.

Дата добавления: 2015-11-14