Regenerace a čerpání potenciálu

Toto období začíná jakýmsi mocenským prázdnem. Staré struktury jsou v rozkladu, ale dosud krystalizují síly, které se postupně ujímají vlády. Počáteční fáze jsou obvykle velmi demokratické, na rozhodování má podíl značná nebo dokonce většinová část společnosti, prakticky všichni, kteří byli proti padlému statu quo. Mění se ekonomické struktury. Jiné subjekty, jiné zdroje, jiné cesty získávání bohatství a jiní příjemci zisku. Tato fáze se vyznačuje euforií a vysokým stupněm společenského koncensu. Následně dochází (ve třídních státních společnostech) k vykrystalizování úzké skupiny elity, která staví svoji ideologii na ideálech stanovených v počátku cyklu, ale činí úplně naopak. Začíná se chovat jako její předchůdci. K zachování své pozice vytváří podpůrný systém – rozděluje funkce a privilegia jedincům a skupinám, které se účinně podílejí na rozvíjení daného stavu. Zvyšuje podíl neprivilegovaných na příspěvek k udržování statu quo. Vyčerpáním systému (nemožnost další územní expanze, rozbujení státního aparátu, nedostatek laciné pracovní síly apod.) situace přerůstá do krizové fáze.

Krize

V krizové fázi se projevují dvě tendence: nespokojenost a apel na počáteční ideály ze strany nižších vrstev. Na druhé straně snaha získat další zdroje jednak mimo vlastní systém, jednak v jeho rámci. Maximální využití ideologie i síly. Krizi je možné i několikrát za sebou oddálit, protáhnout nebo jakoby odložit. Např. získáním dalšího území, částečným přerozdělením nashromážděného bohatství, ideologicky (odvrácením pozornosti od pravých příčin stavu, označováním údajných viníků, likvidací části elity apod.). Tato opatření mohou být ze strany elity strategicky dlouhodobá (musíme získat pod kontrolu východní Evropu, jinak nás krize nemine) nebo taktická krátkodobá (proklamace, že prezident je opilec, blbec nebo obojí). Pokud tato opatření přestanou obecně fungovat, systém se dostal do kolapsové situace. Kolaps může být spuštěn nějakým mimospolečenským impulzem (výbuch sopky, klimatický výkyv), nebo jeho nazrávání může trvat dlouhou dobu z hlediska jednoho lidského života.

Kolaps

V této fázi se hroutí úplně všechno: od hospodářského systému po obecné lidské hodnoty. Bohatství je soustředěno jen v málo elitních centrech (nebo jednom), konkurence těchto jednotlivých center nedovoluje uvolnit potenciál k přerozdělení. Není jak zvětšovat zónu zisku. Nejsou volná území, laciná pracovní síla ani potencionální zákazník nebo jiné snadno získatelné prostředky. Narůstá nespokojenost, stále častěji se ozývají hlasy argumentující pro jiné způsoby organizace společnosti. Elita není schopná vládnout, na hladinu se dostávají živly, které by v jiných fázích vývoje byly na okraji společnosti. Zákroky elity, které dosud fungovaly, se míjejí účinkem. Jakoby paradoxně bezmocná elita stále opakuje táž opatření, i když nefungují. Zde jsou dvě další možné cesty: a) neelitní složky se chápou aktivity, svrhávají elitu, ujímají se nashromážděného ekonomicko-společenského potenciálu a nějakým jiným způsobem organizují společnost i ekonomiku (např. zničení mykénských paláců, rozpad římské říše, Velká francouzská revoluce, revoluční hnutí po 2. světové válce), b) elita přistoupí k fyzickému ničení nevyužitelné pracovní síly a sama sebe (tedy k fyzické likvidaci sobě rovných konkurentů). Např. první světová válka, jejíž výsledkem byl krátkodobý návrat ke konjunktuře, která rychle přerostla v krizi a opětovný kolaps.

Z výše uvedeného vyplývá, že se nacházíme ve stádiu kolapsu. Míru hloubky krize, tedy potenciál nutný k regeneraci systému je možné téměř matematicky vyčíslit stejně jako predikovat, jaká jsou další možná řešení a rizika. Do určité míry je možné odhadnout, jaké náhody by mohly zahrát aktivní roli v celém procesu. Právě tyto náhody často spouští mechanismy kolapsu, jak je uvedeno i v tabulce.

Pokusme se tedy definovat současný stav společnosti, kterou dnes mimo jiné charakterizuje extrémní koncentrace bohatství na jedné straně a zvětšování míry bídy na druhé. Nejedná se o „levičáckou proklamaci“, ale o vyčíslitelnou hodnotu. Jako příklad uvádíme pyramidu koncentrace bohatství ve Spojených státech.¹³

Tato pyramida ukazuje kolik procent společnosti má roční příjmy nad 1 milion (0,6% populace) na vrcholu a pod 10 tis. $ (69% populace) v základně trojúhelníku.

Pyramidu, která zobrazuje pouze jeden určitý moment, je dobré kombinovat s podobnými údaji v průběhu času:

Zde jsou srovnávány rodinné průměrné roční příjmy z roku 2002 a 2012 v jednotlivých kategoriích, kdy nejchudším se příjem snížil, zatímco největší nárůst zaznamenali nejbohatší.

V souvislosti s hodnocením počtu chudých a bohatých bývají hlavně v každodenní politice užívány naprosto subjektivní argumenty typu: „byl jsem v Americe a všichni se mají dobře,“ „mám nezaměstnaného strýčka v Německu a každou zimu je na Kanárech“, „Řekové jsou v pohodě, kavárny jsou plné,“ apod. I tomu je možné odporovat přesnými daty:

Tento graf zobrazuje propad reálných mezd ve srovnání s nárůstem produktivity práce opět v USA. Tedy: pracuje se více, efektivněji, ale mzdy klesají.

„Možná, že i méně peněz stačí na důstojný života a konec konců pracovat efektivně, intenzivně a hodně činí druhu homo sapiens radost“, namítl by předpojatý. Z iluzí vás vyvede následující graf zobrazující nárůst zadlužení domácností jednotlivých evropských zemí:

Z grafu je patrné, že i domácnosti tradičně bohatých zemí, které nám jsou často dávány za příklad právě s ohledem na životní úroveň středních vrstev, shromažďují dluhy. V době krize první, co narůstá, je armáda nezaměstnaných, tedy nepotřebné odložené pracovní síly.

Z uvedených tabulek a grafů vyplývá, že pracující pracují více, ale rodiny mají méně peněz, příjmy nestačí a musí si půjčovat. Míra nadhodnoty, tedy nezaplacené práce je vysoká. Kapitál si přivlastňuje dělníkovu práci, ale to, co mu ponechá, nestačí na živobytí. Následně mu půjčuje, aby si ve finále mohl přivlastnit veškerou odvedenou práci, kterou dělník v době půjčky ještě ani neodvedl. Dluhy tedy jednoznačně jednotlivce (o národním státu ani nemluvě) zavádějí do prakticky totálního otroctví, závislosti a nesvobody.

Kde se tedy shromažďuje to, co jsme vyprodukovali? Odpověď snadno najdete v následujícím grafu, který zobrazuje nárůst zisku podnikatelských korporací (křivka s nejprudším nárůstem), nárůst HDP a příjmů pracujících na nejpomaleji stoupající křivce.

Tabulka dokládá rapidní nárůst nezaměstnanosti (v eurozóně)
v posledních letech. Relativní prosperita silnějších ekonomik probíhá na úkor ekonomik slabších, které prokazují velmi strmý nárůst nezaměstnanosti hlavně v kategoriích nejmladších dělníků.

Pozorný čtenář si všimne, že všechny tři křivky postupovaly v téměř naprosté harmonii až do roku 1987, kdy došlo k propadu zisku podnikatelských konsorcií, následně k pádu východní Evropy, zvětšení podnikatelského prostoru, získání majetku nashromážděného lidovými ekonomikami. Dál křivka stoupá téměř nekontrolovatelně. Kdyby všichni Američané a stát dali dohromady své roční zisky (aniž by si cokoliv nechali na vlastní živobytí a provoz), nedosáhli by ani dvou třetin nashromážděného majetku konsorcií, kterým však jak stát, tak jednotlivci dluží.¹⁴ Tvrzení dokládáme grafem nárůstu státních dluhů v Evropě i USA:

„No a co, to jsou jenom čísla, já vidím kolem sebe, že elita si může dovolit cokoliv a obyčejný člověk se nedovolá“, namítnou někteří z vás. Možná bude pro vás zajímavá následující křivka, kde se proplétá křivka pohybu zisků velkých korporací s křivkou pohybu reálných mezd v USA od 40. let 20. století:

Křivka zisků je velmi vysoko v období po druhé světové válce, což dokládá „blahodárný“ dopad válek na velký kapitál a následně v letech od roku 2002. V období existence světové socialistické soustavy (ať už byla jakákoliv) zisky korporací prakticky vždy pokulhávají za reálnými mzdami s největšími propady v dobách zvýšeného tlaku lidového hnutí (60. – počátek 70. let) a v době krize v letech 80., která vyústila rozbitím východního bloku, aby se graf obrátil ve prospěch křivky zisků.

Na závěr této kapitoly dovolte shrnout, že nárůst kapitálových zisků posledních 10 až 15 let nemá v dějinách obdoby. Tudíž ani nezaměstnanost, zadluženost soukromá i státní a nárůst bídy nemají obdoby v minulých krizích. Odhady srovnávající velkou hospodářskou krizi z roku 1929 ji hodnotí jako krizi se zhruba šestkrát menší intenzitou než má krize současná. Co z toho pro nás vyplývá?

Дата добавления: 2015-11-14