Студопедия
Случайная страница | ТОМ-1 | ТОМ-2 | ТОМ-3
АрхитектураБиологияГеографияДругоеИностранные языки
ИнформатикаИсторияКультураЛитератураМатематика
МедицинаМеханикаОбразованиеОхрана трудаПедагогика
ПолитикаПравоПрограммированиеПсихологияРелигия
СоциологияСпортСтроительствоФизикаФилософия
ФинансыХимияЭкологияЭкономикаЭлектроника

Poznámky

Co je a jak se projevuje antikomunismus | Možnosti právního postihu projevů antikomunismu 1 страница | Možnosti právního postihu projevů antikomunismu 2 страница | Možnosti právního postihu projevů antikomunismu 3 страница | Možnosti právního postihu projevů antikomunismu 4 страница | Srovnejme si několik údajů o Praze. Do roku 1989 | Klíč – společenské vědy | V jakém stádiu se nachází naše společnost, kam se ubírá a proč? | Regenerace a čerpání potenciálu | Za třetí, je třeba zlepšit hospodaření s majetkem a financemi 1 страница |


1 Metodologie použitá v této studii odpovídá marxistické dialektice, dialektické historii, Marxově politické ekonomii. Tyto přístupy nebyly aplikovány jako a priori jako jediné správné, ale jejich efektivnost a efektivita vyplynuly z testování různých metod a přístupů k historickým problémům.

2 Seriál návštěvníci (1984), 2. díl.

3 Klontza-Jaklová, V. 2011: The meaning of time in late Bronze Age Europe and its reflection in material culture. Anodos. Studies of the Ancient World, Trnava: Trnavská univerzita, 2011, roč. 10, č. 10, 133-142.

4 Představitelé liberálních proudů by tyto snahy nazvaly hledáním rovnováhy ve smyslu udržitelného rozvoje, neboli hranice, kterou lidé akceptují jako limit odevzdávání vykonané práce.

5 Autorka apeluje na čtenáře, aby si byl vědom, že většina zmíněných témat mohla být naznačena pouze okrajově vzhledem k rozsahu dokumentu, jeho čitelnosti i účelu tiskoviny.

6 Autorčiným oborem je archeologie, tedy obor, který dovoluje sledovat zákonitosti vývoje lidské společnost v dlouhé perspektivě a tudíž snadno rozlišit detaily, specifika a skutečně všeobecně platné zákonitosti.

7 Společenští vědci si to ve své většině uvědomují a snaží se stavu bránit nebo na něj alespoň upozorňovat i přesto, že jsou systémem tlačeni k nekoncepční práci prostřednictvím nicneříkajících grantových výzev. Uspět v boji
o granty je pro společenské vědce téměř nemožné. Stačí, aby laskavý čtenář navštívil stránky Grantové agentury ČR. Přirozeně stupeň organizovanosti humanitních vědců je odvislý od úrovně uvědomění celé společnosti a odráží se v něm všechny příznaky současné krize.

8 Bárta, M. Kovář, M. 2011 (eds.): Kolaps a regenerace: cesty civilizací
a kultur: minulost, současnost a budoucnost komplexních společností. Praha: zde další literatura. V podobném smyslu se nesly i příspěvky Vratimovského semináře 2014.

9 Charvát, P. 2011: Zrození státu. Prvotní civilizace starověkého světa. Praha. Carollinum.

Macháček, J. 2012: „Velkomoravský stát“ – kontroverze středoevropské medievalistiky. Acheologické rozhledy LXIV, 775 – 787.

Maisels, C. 2010: The Archaeology of Politics and Power. Where, When and Why the First States Formed. Oxford and Oakville: Oxbow Books.

10 I současná EU je státem, i když se snaží tvářit jako „náruč“ suverénních států.

11 Lidé jsou ve své podstatě konzervativní. To je spojuje nebo dokládá jejich původ ve živočišné říši. Živočichové stále opakují úspěšné modely vedoucí
k přežití, což může vést k jejich zániku, když se podmínky změní. Jejich vývoj je výsledkem pomalé přirozené adaptace a specializace. Pro člověka je naopak charakteristická adaptace aktivní, kreativní, která dovoluje tvůrčím způsobem uzpůsobovat životní podmínky tak, aby byla zajištěna úspěšná reprodukce druhu. (např. Kutílek, M. Landgráfová, R. Navrátilová, H. 2013: Homo adaptabilis. Lidé jsou přizpůsobiví. Praha. Dokořád. Edice Bod. Klontza-Jaklová, V. - Klontzas, E. - Levine, A. - Mateiciucová, I. - Staněk, P. - Wilding, M. - Zůbek, A. in press: Water economy in specific circumstances of Oxa-Kalos Lakkos region (Crete) in passage of time. Památky Archeologické 2015.

12 Tyto principy evolučních teorií byly kritizovány hlavně buržoazní filozofií a historiografií v různých fázích vývoje společnosti. Kritika a snahy popřít tyto zákonitosti jsou charakteristické pro postmoderní směry a byly adoptovány hlavně buržoazní historiografií k odůvodnění nemožnosti věci měnit
a marnosti očekávání změn. V současných společenských vědách jsou stagnační teorie neaktuální. Studie snažící se řešit problematiku tzv. udržitelného rozvoje nebo řešící problematiku udržování ekonomických a společenských rovnováhách docházejí k závěru, že takových stavů je možné dosáhnout pouze na časově krátce omezené období anebo změnou společenských struktur
a přesměrováním toků rozdělování bohatství.

13 Statistiky pocházejí z různých převážně univerzitních zdrojů, ale také oficiálních státních institucí USA a EU.

14 Prakticky identické by byly i křivky zobrazující vývoj v Evropě. Americké statistiky jsou lépe dostupné a často upřímnější než evropské.

15 Většina ohromných konsorcií investuje v Číně a jiných asijských zemích. Amerika a Čína, Evropa a Čína si nekonkurují. Konkurují si korporace aktivizující se v různých geografických prostorách a napojených a různé politické systémy.

16 Wallace, S. 2010: Ancient Crete. From Successful Collapse to Democracy’s Alternatives, Twelfth to Fifth Centuries BC. Cambridge: Cambridge University Press.

17 Dokonce bravurně odvádí pozornost směrem k idealismu.

18 Zde jistě všímavému čtenáři dojde, jak je nesmyslné dovolávat se smysluplného, kulturního, přínosného televizního programu. V televizi hrají to, co vyhovuje multiplicitním záměrům kapitálu. Výsledkem mají být dezinformovaní ustrašení blbci, kterým stačí zasmát se létajícím šlehačkovým dortům.

19 Tasos Leivaditis.

 

 

Jednota strany

Jiří Vábr

 

Dnešního jednání XXXVI. pražské teoreticko-politické konference se my členové KSČ účastníme poprvé po úmrtí našeho generálního tajemníka Miroslava Štěpána. Od jeho smrti naše strana prošla velmi složitým a náročným obdobím. V něm se našlo i mnoho sil, které chtěly KSČ postupně zlikvidovat a ukončit navždy po více jak 90leté historii její činnost. Mohu vás ujistit, že dokud nás nezakážou, tady KSČ je a bude i nadále, ať se to někomu líbí či nelíbí. Členy strany a především vedení strany nás tato doba prověřila a především stmelila v jednotnou marxisticko-leninskou stranu.

V předešlých jednáních pražských konferencí jsme jasně řekli, proč jsme v roce 1995 obnovili KSČ; co nás rozděluje s KSČM (především kontrarevoluční mimořádný sjezd strany v prosinci r. 1989) a o co nám jde - dnes, zítra i v budoucnosti. Náš program je jasný a stručný a je velkým odkazem Mirka Štěpána nejen pro nás, ale především pro všechny pokrokově smýšlející občany této země, pro obyčejné pracující zbídačované dnešním kapitalistickým systémem. To je: Československo - práce - socialismus. Naše strana pevně stojí na pozicích marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu. To nejsou fráze, to je fakt. KSČ není a nebude stranou západoevropského typu, to je, nebude prolezlá oportunismem a revizionismem.

29. listopadu t. r. se uskuteční v Praze řádný XXIII. sjezd KSČ. Tento sjezd nebude z důvodu úmrtí generálního tajemníka ÚV KSČ jak si mnozí myslí a říkají. Již před rokem byla zadaná jeho příprava. Sjezd bude navazovat na předešlé sjezdy, není třeba nové věci vymýšlet a předělávat základní dokumenty či program. Bude to sjezd kontinuity, především udržet název KSČ a nedovolit, aby KSČ zanikla či byla daná mimo zákon.

Přestože všichni dobře víme o naší velké historii, neškodí pravě v předvečer 25. výročí kontrarevoluce říct několik poznámek k tomu, co všichni víme. Dnešní svět jsme nechtěli, nevybrali jsme si ho. Ale žijeme v něm. Vzpomínáme na komunisty minulosti a na velký prolidový program Komunistické strany Československa. Jsme jimi poučeni a stále inspirováni. To platí dvakrát v době, kdy si nepřátelé lidu osvojují drze, mimo realitu a vědu, právo stavět na roveň komunisty a fašisty.

Lidé vsak dnes vyhodnocují svou trpkou polistopadovou sociální zkušenost. Pamětníci vidí obrovský polistopadový podvod vystavěný na tom, že „listopad“ chce pouze „lepší socialismus“. Vše má však svůj čas a my víme, jak ošidné je předbíhat vývoj. Věříme, že lid, většina národa, se postupně zbaví všude přítomného strachu, kterým podepírá polistopadová elita více a více svou moc.

Právě z pohledu oněch ideálů a z pohledu důstojného života všech pracujících nevidí dnes Komunistická strana Československa, po více jak devadesáti letech od svého vzniku jako zažloutlé stránky vzdálené historie, které nemohou oslovit současnost. Ale naopak, jako živou vodu do nových zápasů. V devadesáti letech zápasů KSČ v duchu nejlepších tradic strany vidíme zdroj stále živých zkušeností a poučení. To však nemá nic společného s tím, že bychom si mysleli, že je možné z historie netvůrčím (a řekněme nějakým narychlo a nazapřenou) způsobem opisovat. To nelze. Nebudeme stavět vozy, abychom postavili vozové hradby a za jejich pomoci a za pomoci cepů porazili naše protivníky. Ale srdce husitů, kteří šli za svou vírou, bychom měli mít všichni. To platí dvakrát o našem vztahu k odkazu celých generací československých komunistů.

Nevím jak vy, ale já jsem byl před 25 lety velmi naivní v tom, že jsem si myslel, když došlo v naší zemi ke kontrarevolučnímu převratu a nastolení tvrdého kapitalismu zradou z Kremlu, zradou generálního tajemníka ÚV KSSS Michailem Gorbačovem a jeho nohsledů, který se stal posléze vůdcem kontrarevoluce nejen v bývalém Sovětském svazu, ale v celé východní Evropě, že nás události, které vedly k likvidaci socialismu a k rozdělení Československa, sjednotí. Opak byl pravdou a přetrvává dodnes. V tom vidím největší historickou tragédii.

Pražské konference, kterých se většina z nás pravidelně zúčastňuje, mně připomínají přetlakový hrnec, papiňák, který když dovrší přetlaku, odfoukne, zkritizuje vedení KSČM a jede se dál. Za půl roku se zase sejdeme, a to samé se opakuje. Nezlobte se, ale tady chybí zásadní východiska, která by měla vést ke sjednocení na pozicích marxismu-leninismu, nechci zajít dále, že by KSČM měla dojít k bolševizaci strany, tak jak to bylo v minulosti, především v roce 1929. Mělo by se zde dnes, kdy USA rozjíždějí nemilostné a sobecké ovládnutí světa za cenu desetitisíců lidských životů, jako to bylo v bývalé Jugoslávii, Libyi, Egyptě, Sýrii, Iráku, Afghánistánu a dnes na Ukrajině, za cenu podpory a nástupu obnoveného fašismu se vším všudy, dát do světa signál na znovuobnovení Jednotné fronty proti fašismu za obnovu Komunistické internacionály. Tento návrh vám dávám jako návrh KSČ. Je za minutu dvanáct.

Vzpamatujme se, dokud je čas! V této zemi, především v Praze, nás čekají v krátkém čase u příležitosti 25. smutného výročí 17. listopadu 1989, velké a nebezpečné události. Obávám se, že záměrně Spojené státy v režii nového velvyslance USA v Praze, rozdělují náš národ, a to může vést i ke vzniku nového Majdanu v ČR. Víme, že Spojené státy se ničeho neštítí a již otevřeně o tom hovoří a chtějí znovu jako v roce 1914 a 1939 vtáhnout Evropu a celý svět do nové světové války, a navždy zlikvidovat v České republice všechno pokrokové, především komunisty.

Bděme! A dejme všechny malichernosti a politikaření stranou!!! Začněme se jako komunisté chovat a pracovat!

 

 

Nebojme se ozvat

Zdeněk Ondráček

 

V roce osmdesát devět mi bylo pouze dvacet let. A v tu dobu jsem měl opravdu jiné zájmy než sledovat politické dění a ostatní věci, které pro mě plynuly běžným životem.

Jak jistě víte, byl jsem policistou České republiky, předtím tím nenáviděným esenbákem a v tom roce osmdesát devět jsem zasahoval v rámci Palachova týdne. A poté sice přece nezasahoval, ale byl účasten 17. listopadu v zálohách Sboru národní bezpečnosti. Já bych se mohl cítit podveden, jak se k nám zachovala státní bezpečnost, popřípadě jiné složky, protože dnes už docházíme k informacím, jak to tenkrát vlastně bylo a že to bylo i částečně zinscenované právě tou státní bezpečností. A že je ještě hodně otazníků o tom, na které bude třeba odpovědět k událostem z roku osmdesát devět.

Jako policista jsem se zabýval většinou kriminalitou a v poslední řadě jsem pracoval na tom v odhalování korupce a finanční kriminality. Mnoho z vás mě může znát nebo mě vidělo v kauze Opencard, kterou jsem začínal. Pouze šest měsíců vyšetřoval a pak jsem odešel. U nás se to říká tak - odešel, nebo se nechal přeložit a následně potom odešel do civilu, když už to nešlo. Ale stále mohu říci, že mám odstíháno nejvyššího ústavního činitele, který díky pravomocnému rozsudku musel skončit ve své funkci – a myslím bývalého prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu Dohnala, kterého jsme tenkrát v rámci spravedlnosti s naším předsedou Vojtěchem Filipem dohnali. Protože on byl předseda kontrolního výboru sněmovny a já vyšetřovatel, a některé kroky s ním byly, řekněme v symbióze.

Většinu událostí po roce osmdesát devět sleduji právě z toho hlediska policejního. To znamená, hledám, kde bylo porušeno právo. Samozřejmě můžeme mluvit o rozkradení republiky v rámci privatizace. A dneska všichni víme, že to rozkradení republiky bylo. Všichni, kteří se na tom spolupodíleli, už dneska, když vidí, že je promlčecí doba za nimi, tak to doznává. Jediný, kdo to nechce přiznat, je Václav Klaus, který samozřejmě je hlavním strůjcem této největší zlodějiny. Dokonce včera jsem sledoval jeho vystoupení v Hyde parku, kde on řekl, budu citovat: „Žádný krok ekonomické transformace nebyl proveden v rozporu s právem, v rozporu s legislativou, která se průběžně upravovala.“ (Smích.) Ano. On a jeho zločinci, když se rozhodli vytvořit si kapitalistickou společnost, ukázali na pár lidí a řekli: vy budete ti kapitalisti. A jim rozdali majetky. Rozdali, doslova rozdali! A pak teprve upravovali legislativu, aby už jim to nikdo nemohl sebrat. A teď v závěru, když by ještě něco mohlo hrozit, tak pro jistotu udělal tu amnestii. Když už věděl, že mu nic nehrozí, a samozřejmě ještě chtěl pokrýt své kámoše, kterým ten majetek rozdal.

Došlo k privatizaci národního majetku a národního bohatství. Přišli jsme o uhlí, Mostecká uhelná, OKD. Přišli jsme o jednu z nejčistších rop, Moravské naftové doly. Ale i další suroviny, které by měly patřit všem lidem v této zemi. Například třísky, které se vyváží do zahraničí. Lesy, kaolin… Divím se, že nám nezprivatizovali i vzduch, abychom si za něj platili.

Jaká byla úspěšnost privatizace a vůbec toho jednání za posledních dvacet pět let? Je mnoho společností, které se tímto zabývají na vědecké úrovni. A nyní jsem se dočetl, že byl prováděn průzkum, odpovídalo současně cca padesát tisíc lidí a devadesát procent respondentů uvedlo, že to úspěšná privatizace nebyla.

To znamená, že národ je stále ten, který má svoji hrdost. Bohužel, jsme nyní v takovém stavu, že jsme zahlušeni a bojíme se cokoliv říci. Bojíme se přiznat k tomu, že jsme komunisté. Bojíme se některé věci říci, jak to fungovalo, jak to bylo. Proto bych si dovolil na vás apelovat, na vás, kdo máte bohaté životní zkušenosti, určitě hlubší než mám já. A máte dnes více času, díky tomu třeba, že už jste na zasloužené penzi, i když vím, že nejméně času má právě důchodce. Mám otce, který nikdy nemá na nic čas, třebaže je mu sedmdesát, a je to pravda, protože on je takzvaný ‚prdůch‘, tj. pracující důchodce. Někdo máte ten čas, zkuste využít svých ohromných znalostí a pro tu budoucí generaci, pro vaše vnuky, pro moje děti, dejte to na papír. A vydávejme takovéto publikace, takovéto malé publikace nějakým způsobem, ať ty informace nezůstanou utajeny pro budoucí generace. Ať se nemusíme o těch informacích dozvídat jen takto při seminářích, konferencích a jinde. A já za sebe a popřípadě i za Martu můžu říci, že budeme v Poslanecké sněmovně pracovat tak, abychom nebyli tou klidnou sílou, to heslo bylo obsazeno lidovci, kdysi dávno ‚klidná síla‘. A my s Martou, popřípadě s dalšími poslanci - i když mohu říci, že i mezi nimi jsou klidné síly -, vám mohu říci za sebe, že se budu snažit být tou neklidnou silou, aby o mně bylo slyšet, vidět. Teď nemyslím jenom, že si do mě vystřelí Kalousek. Nebojte, já mu to při nejbližší příležitosti inteligentně vrátím. Občas si do nich střelím někde jinde - církve, to je krásné téma. Teď jsem něco napsal z právního hlediska, ale bohužel to absolutně nepochopili, takže také bojuji s církví. Včera jsem se dozvěděl, že jsem dokonce agentem KGB. Možná ve středu, až budu mluvit s panem ředitelem Bezpečnostní informační služby, tak se zeptám, jestli by mě ještě nechtěl k sobě?. Člověk by ještě mohl být agentem ‚Bisky‘. Čestáďák jsem taky byl. Takže těch témat, kde se dá pracovat, je hodně. Teď třeba, si vzpomenete. Nedávno proběhl o mně velký článek, že komunista přednáší na církevní půdě. Byl jsem pozván Svazem bojovníků za svobodu, do Chlumce nad Cidlinou, což je můj volební kraj. Já jsem se účastnil klasické besedy s občany. Ten člověk, který mě pozval, je farář Československé církve husitské, dokonce měl tu drzost, že kandidoval jako nestraník za KSČM. A předevčírem se dozvěděl, že z důvodu reorganizace organizace je propuštěn z církve. Takže provádíme nebo zatím on provádí civilní řízení nebo civilní žalobu na neplatnost takové výpovědi. Aspoň vidíme, kam jsme se dostali. Bohužel je mnoho lidí, kteří se bojí ozvat. A Listina základních práv a svobod – to znamená svoboda víry, vyznání a i politické příslušnosti pro občany členy KSČM nebo pro nás, jako by neměla platit. Stále jsme dehonestováni za svoje myšlenky. My musíme najít v sobě trochu odvahy a síly - a já takovou odvahu a sílu mám -, abychom se nebáli říci lidem, že jsme tady s lidmi a pro lidi - jak to máme ve svém heslu.

Takže pokud bych to měl jednoduše shrnout, vás žádám, vy všichni, co něco víte, a můžete to předat dál, nenechávejte si to ve svých myšlenkách. Protože minulost těch lidí, kteří nám dneska kážou, že před dvaceti pěti lety možná měli svoje vlastní funkce, možná měli svoje přihlášky do komunistické strany, možná kázali někde jinde a rychle se překabátili, a dneska tuto svoji minulost by znát nechtěli. Ale není nic jednoduššího než jim to připomenout, že i oni ‚kolaborovali‘ v uvozovkách s určitým systémem. A my na rozdíl od nich jsme svůj kabát nepřevlékli, a chceme stále pracovat pro lidi. A já, popřípadě Marta, popřípadě další z kolegů, které tam máme, budeme pracovat, aby to, co vy jste vybudovali, jsme uchovali pro další generace.

 

K práci komunistů

Olga Kohoutová

 

Zdravím Vás z Olomouce. Přežili jsme 25 roků v kapitalismu. My, komunisté, bychom měli také bilancovat, co nám kapitalismus dal a co nám vzal, co se děje v Česku a ve světě, ale hlavně, co se děje v komunistickém hnutí.

Lukáš Jelínek, politický analytik Masarykovy demokratické akademie, vystoupil v televizním pořadu na čtyřiadvacítce, krátce po letošních komunálních volbách s hodnocením volebních výsledků politických stran. Mezi jinými hodnotil i výsledky KSČM. Konstatoval, že jsme ztratili kolem 700 volebních mandátů, protože jsme pro vysoký věk členské základny nedokázali na mnoha místech naplnit kandidátku. Dále uvedl, že v této straně jsou patrné rozmíšky a že se KSČM projevuje jako strana uzavřená.

Dávám mu za pravdu. Jsme stranou, která se důrazně a srozumitelně neobrací na ty občany, kteří jsou nejvíce kapitalismem postiženi - na dělníky, námezdně pracující, na malorolníky a nezaměstnané. Je potřeba najít cestu k obyčejným lidem a umět jim naslouchat. Neříkám tady nic nového. Na několika ideologických konferencích se o tom mnohokrát hovořilo, ale vedení naší strany nezaujalo k těmto návrhům konkrétní stanovisko.

Víte, jak probíhá oslava Svátku práce v městě Olomouci? Již po dva roky se koná tento významný svátek v hostinci na okraji našeho města místo veřejné manifestace, jak tomu bývalo dříve. Vskutku pozoruhodné. Ale co zmůžeme my, členové základních organizací, když takto rozhoduje výkonný výbor. Kritizovali jsme tuto skutečnost, ale bezvýsledně. A takových nežádoucích rozhodnutí je více. Bez konkrétní stranické práce základních organizací a bez pléna se bohužel neobejdeme. To nenahradí žádný výkonný výbor.

Předkládám konferenci návrh, aby se tato stala platformou pro obnovení tak potřebné Komunistické internacionály. Praha je pro tento účel výhodným spádovým městem a těchto konferencí se zúčastňují komunisté z mnoha zemí Evropy. Je nutná koordinace komunistických stran, které by měly stmelovat pokrokové síly v boji za mír. Nesmíme se bát konfrontace se soudobým imperialismem, který ohrožuje samotnou existenci lidstva.

O přijetí tohoto návrhu by bylo potřebné diskutovat a potvrdit hlasováním všech přítomných, aby mohl být tento návrh postoupen k projednání ÚV KSČM.

 

 

My, naše elity a maloměšťáctví

Jaroslav Kučera

 

Česká kotlina je zřejmě patogenní geozónou záhadných politických úkazů. Vezměte si například již samu existenci Nečasovy (a před ním Topolánkovy) vlády ultrapravých asociálů, arogantních diletantů a nevycválaných politických křupanů. Chovala se jako destrukční komando vysazené na území České republiky, parazitující spolu s různými zazobanci na jejím rozkladu. Lidem práce jenom škodila a není divu, že čtyři pětiny voličů ji nenáviděly.

Proto je úplnou záhadou, že v zahajovacím kole prezidentských voleb levicový kandidát Miloš Zeman, který dostal 1 245 800 hlasů, jen těsně, s rozdílem asi 40 000 hlasů (3,3 %), zvítězil nad prvním místopředsedou oné vlády, feudálním zpátečníkem Karlem Schwarzenbergem, který ani pořádně nemluví česky. To odporuje každé racionální politice i běžné logice. Podobných iracionalit je na české politické scéně více.

Jakoby valná část voličů „pana Karla“ neznala své zájmy. Jako bychom nežili v moderním státě, obývaným myslícími lidmi, ale v jakémsi Kocourkově, či v politickém blázinci. Většině, zejména té „mlčící“ však onen Kocourkov patrně vyhovuje, a proto jí racionální politika i logika mohou být ukradené.

Když ji vládní politika deptá a poškozuje, nesnaží se s ní bojovat. Raději se přizpůsobí a snaží se ji přechytračit. Obchází právní normy, dle potřeby mění názory, pomáhá si drobnými podvůdky atd.

Strůjcům této politiky sice nadává a po hospodách reptá. Ale do té doby, než ji voda opravdu začne téci do bot, ji zcela vyhovuje heslo Václava Klause, patriarchy naší pravice, že každý se musí postarat sám o sebe, aby nakonec zjistila, že dohromady nemá nic.

Co dělala ona „mlčící většina“ když to měla Nečasova vláda nahnuté? Poslala ji snad k čertu? Ale ne. Její příslušníci se prali s cikány a nečinně přihlíželi u houfování fašounů. Pro český Kocourkov je příznačné, že Nečasovu vládu nesvrhly protestní stávky či demonstrace. Ale, milostná aféra jejího předsedy.

Tato konstatování, která nejsou žádným objevem, však nevysvětlují, proč se většina české společnosti chová jako politický ignorant, který si neuvědomuje ani své zájmy. Spíše otevírají celou řadu závažných otázek. Zná levice opravdu dobře českou společnost? Známe svůj národ? Jak vůbec mohou lidi volit pravici, ptá se profesor Jan Keller, vynikající sociolog (nyní europoslanec), jeden z mála, kterého si v sociologické branži opravdu vážím.

Na žádnou z těchto i dalších otázek naši nimraví sociologové i politologové, však nenacházejí uspokojivou odpověď. Volební prohry levice nezřídka svádějí na neúčast voličů nebo na agresívní pravicovou propagandu, která chce přeměnit stádo ovcí ve stádo volů. Z posledního tvrzení by však vyplývalo, že pravice zná český národ lépe než my. Iracionalitu volby „pana Karla“ pak vůbec nedokážou vysvětlit.

Západoevropská elita moci zachovává určité dekorum a jedná s jistou noblesou alespoň pro veřejnost. Když např. tisk obvinil jednoho německého ministra, že uklízečku v jeho domácnosti platí ze státních peněz, okamžitě odstoupil, aniž se hájil. S našimi politickými křupany, kterým čouhá maloměšťácká sláma z bot, nehne ani soudní vyšetřování korupce. Neodstoupí, dokud je nezavřou nebo nevyhodí.

Odkud se vzalo malicherné hašteření našich politiků, jejich nehorázná prohlášení vyvolávající mezinárodní ostudu i posměch, z čehož si však nic nedělají. Odkud se vzala jejich bezkoncepčnost, lokajský postoj k USA, nezájem o evropskou i světovou politiku? Tyto okolnosti, spolu s hanebnou úrovní politické kultury a především s výsledky politiky polistopadové elity moci dokazují, že tato elita vládnout neumí a bez zahraniční podpory dlouho neobstojí.

Nebo si vezměme tzv. intelektuální elitu národa oblažovanou feudálním vztahem k té mocenské. Jde zejména o herce a další lidi kolem divadla, filmu i šoubyznysu, značnou část spektra „svobodných umělců“ a dalších intelektuálů, ale i sportovců. Nikoliv z vědy, techniky či lékařských oborů, ale z jejich řad se rekrutuje drtivá většina až do nebe vyzdvihovaných tzv. celebrit. Valná část těchto lidi nemá ani ponětí o tom, jak funguje ekonomika či politika, stát a společnost. Jejich přírodovědecké znalosti jsou nulové.

Přesto jsou schopni žvanit do čehokoliv, genetickým inženýrstvím počínaje a husitstvím konče. Ale bez jakékoliv odpovědnosti za své žvanění, které považují za svobodu slova. Velmi rádi, zmítáni protichůdnými emocemi, opět často bez jakékoliv znalosti, určují co je správné a co ne, koho zbožňovat a na koho uvalit klatbu. Jsou to lidé schopní zastávat jakýkoliv názor a jakoukoliv roli, být zkrátka kýmkoliv, jako typický maloměšťák.

To se spolu s jejich sklonem k hysterii, báječně hodí různým technikům moci, kteří je pak využívají jako užitečné idioty a šašky. Například v obludné, ale těmito techniky dobře zorganizované kampani proti prezidentovi Zemanovi koncem roku 2014. Jenže lidi schopní zastávat jakýkoliv názor, být kýmkoliv, nemají žádný názor a nejsou nikým. Přirovnáme-li jejich politickou úroveň k nynější úrovni lidského rodu, potom připomínají ramopitéky (rod vymřelých primátů - pozn. red.).

Ale nesvádějme všechny nectnosti české společnosti na její elity. Každá společnost má totiž takové elity i vedení, jaké si zaslouží.

Odkud se vzalo iracionální chování českých voličů? Jak to, že si většinou neuvědomují své zájmy? Proč se jako v západní Evropě mohutnými stávkami a demonstracemi nebrání asociální politice pravicových vlád? Proč politické zpátečnictví a hysterie jsou bytostně vlastní Praze a nikoliv venkovu, když v Západní Evropě a v Americe je konzervativnější spíše venkov, kdežto velkoměsta progresívnější?

Přes objasňování těchto a podobných „záhad“, naši nimraví politologové a sociologové obvykle pohoří, neboť propadají čistému empirismu. Pohoří i tehdy, pokud opustí vývojový či historický přístup ke zkoumání těchto otázek. To znamená, budou-li vysvětlovat současnost pouze z ní samotné, bez toho, odkud se vzala, nevysvětlí vůbec nic.

V roce 1971 zpracovala sociologická sekce Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV pod vedením Dr. Františka Charváta, CSc., studii „Sociální struktura ČSSR a její vývoj v 60. letech“. Podle ní byla charakteristickým rysem sociální struktury předválečného Československa obrovská masa maloburžoazie, tvořící ještě v letech 1946-47 i s rodinami více než 4 miliony lidí, tj. třetinu obyvatelstva. Naprostá většina příslušníků maloburžoazních vrstev přešla do socialistického sektoru do řad družstevních rolníků, dělníků a inteligence. V roce 1961 zůstalo drobnými vlastníky něco přes půl milionu lidí, většinou drobných rolníků v horských a podhorských oblastech, z toho 200 tisíc na Slovensku. Ještě v roce 1969 žilo vedle 380 tisíc drobných vlastníků, necelých 2,5 milionu příslušníků bývalých maloburžoazních vrstev. Masa maloburžoazie zásadně ovlivnila českou, méně již slovenskou společnost.

Změnu zaměstnání u většiny z nich neprovázela změna politického myšlení i jednání, provincionální omezenosti, individualismu, přístupu ke společnosti jako k „nepříteli“ jednotlivce. Z postavení maloburžoazie mezi „kovadlinou proletariátu a kladivem buržoazie“ (Lenin) vyplývá její ideová a politická dvojakost, rozkolísanost, nesamostatnost, roztříštěnost, rozporuplnost. Dále sklon k protichůdným extrémům. Jednou krajní radikalismus, podruhé pasívní resistence, přebíhání z tábora do tábora, od spojenectví s proletariátem k podpoře nejreakčnějších sil, ale i sklon k šovinismu atd. V Čechách pak neskutečná závist.

Německý maloměšťák vyděšený z jedné strany perspektivou svého zániku v socialistické revoluci a zároveň v hluboké krizi kapitalismu
30. let, umožnil svou pasivitou nástup fašismu, aby se nakonec stal politickou pěchotou hitlerovců.

Maloměšťák u nás svým levičáckým radikálčením koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let kazil a deformoval socialismus, dopouštěl se nezákonností, aby se v roce 1968 pod rouškou obrody socialismu přidal ke kontrarevoluci. Masově pronikl i do strany, kde se stal zdrojem pravicového oportunismu. V roce 1989 si demokracii představoval jako supermarkety a spotřebitelský způsob života, který očekával od tzv. sametové revoluce a orientace na Západ.

Dnes zásadně ovlivňuje politické myšlení a jednání různých elit i politické myšlení a volební chování většiny obyvatelstva, zejména Prahy, přetopeného kotle maloměšťácké závisti a nenávisti, parazita na těle České republiky.

Lví podíl na všech prohrách socialismu i na nynějším marasmu, v němž se nachází česká společnost, má maloměšťák. Ne náhodou ho
V. I. Lenin považoval za největšího nepřítele socialismu.

 

 

Henešovy odbory, důležitá součást politického boje

František Křížek

 

Rád bych vás informoval o situaci v odborech v České republice. Začal bych asi tím, jak to skončilo, někdo to tady řekl pravdivě, jak to bylo v té Lokomotivce. Já jsem byl poslední předseda závodního výboru, který seděl proti sobě, s Mirkem Štěpánem a kde jsem dostal od něj hromadu moudra.

Takže, chci vám jenom říct tolik, že já jsem se vyučil v Lokomotivce. Pracoval jsem tam dvacet let jako soustružník. Pak jsem si udělal dvouletou odborovou školu, začal jsem pracovat v dílenském výboru, v závodním výboru jako jednatel a končil jsem v roce devadesát - kdy mě vyhodilo Občanské fórum – jako předseda závodního výboru. Pracoval jsem tam osm let jako předseda.

To je, co vám chci říct v úvodu. V socialismu jsme se neměli za co stydět. Mluvím o odborech, ale mluvím i o sociální politice státu. Byla rekreace, byly lázně, byly výhody, půjčky bezúročné, bylo všechno. Odbory měly peníze. Byly kvalitní mezilidské vztahy. Dneska jsou nejhorší za posledních pětadvacet let. Lidi jsou zlí, lidi se bojí.

A přišel rok osmdesát devět, devadesát – a já jsem byl ve fabrice, Přišlo koordinační centrum z Občanského fóra s ‚velebným pánem‘ Millerem, kterého já za pětatřicet let jsem vůbec neznal, a řekl nám: „Jdeme vás vystřídat“. To byla šestá garnitura fabriky, které si sem dalo OF, a vyhodili nás, že to budou dělat lépe. Já jsem jim dával dva roky. Za rok a půl nebyla fabrika Lokomotivka, za rok a půl nebyly autobusy, nebylo rekreační středisko, nebylo nic. Všecko skončilo. A to byl záměr, a bylo to připravované zvenku, protože ten Míra Štěpán to všechno říkal. Říkal: „Já jsem před rokem viděl ošklivého zrzavého chlapa, představili mi ho a řekli mi: to bude prezident. Bude to pan Havel. Já jsem jim odpověděl, jestli tohle bude prezident, tak já budu Panna orleánská.“ Já vám to říkám ze života. A vy jste první, komu to říkám. Já bych mohl psát knížky o tom. (Z pléna: napiš!) No já až skončím v odborech, tak to napíšu. Půjdu na ryby a budu psát.

Takže poslouchejte dál. Takhle to začalo, takhle to všecko bylo, vystřídali nás, fabriku rozkradli, rozbili a přišel rok devadesát, a oslovil mě Karel Heneš. Karel Heneš byl komunista, havíř. A oslovil mě a povídá: „Křížku, jsi z Lokomotivky, ze strojírenství, situace je špatná, přijde kapitalistický systém a je potřeba založit alternativní odbory, které i v tom systému budou bránit, hájit zájmy obyčejných lidí.“ Vystupoval, mluvil k nim, on byl poslední předseda Revolučního odborového hnutí (ROH), Karel Heneš. Představte si, že se ho tak báli, že ho nenechali vystoupit na sjezdu, protože on informoval, co ten kapitalistický systém přinese: bídu, nezaměstnanost. Ten znal všechny tyhlety nemravnosti. A oni ho nenechali vystoupit a řekli mu: „Pane Heneši, sedíte tady v sále, jsme v šestém patře, buď vystoupíte, anebo taky můžete být dole před barákem. “ Taková byla situace.

Vznik našich alternativních odborů byl motivován značnou ztrátou odborových práv v naší zemi ve složitém období transformace ekonomiky i společnosti. V odborových právech jsme se dostali na úroveň Rakouska-Uherska. Z celkového počtu 56 kompetentních práv jich zůstalo zachováno pouze 8! Výrazná většina bude tedy realizována vyjednáváním. Byl prakticky prodán zákon č. 37 z roku 1959, který léta (120 let) budovaly generace a který nám záviděl celý svět a který odborům dával sílu. Byl u toho pan Pleskot, Engliš a Roman Kováč, kteří ten zákon předložili ke zrušení.

Situace je velmi špatná, akceschopnost silné odborové centrály není, lidi jsou bezmocní a vláda si dělá, co chce. Já vám řeknu jednu věc. Mám objetou celou republiku, děkuji partaji, že svým způsobem jsem mohl kandidovat na senátora. Doba je zlá. Vidíš frontu, stojí na práci, na jedno místo 16 až 20 lidí. A lidi jsou znechuceni politikou, protože se nic neřeší. Přešlapuje se na místě. A ty lidi si – a teď dobře poslouchejte, to není výmysl – dvě stě až tři sta důchodců si bere život ročně.

Jaká je situace v odborech teď. V odborech z osmi a půl milionu členů v době socialismu je v České republice celkem 700 až 800 tisíc lidí. Konfederace odborových svazů, která měla pět a půl milionu, má k dnešnímu dni zhruba 400, 450 tisíc. Je značný odliv členů odborů a situace je tak zlá, že když přišel ten rok devadesát, tak se veškerý majetek - a to byl majetek váš – převedl ve výši 10 a půl miliardy na majetkovou a delimitační Unii, z toho bylo 3,5 miliardy v rekreačních střediscích, a to všechno zmizelo. Takže já vám chci říct, že ta situace je těžká a situace v odborech je důležitá. Já teď řeknu, něco, co se vám líbit nemůže, ale mně to nevadí. Partaj může být a nemusí být, viděli jste Stranu zelených, viděli jste jiné. Ale odbory musí být v každé společnosti. Protože mají právní subjektivitu, kolektivní vyjednávání a právní zastupování. A to nemá nikdo, žádná partaj. Takže chtěl jsem vás stručně informovat, a chtěl bych vám, členům strany, poděkovat za spolupráci, protože mám objetou celou republiku. Ale zároveň požádat o další podporu. Bohužel u nás je mezi našimi odbory – odborovém sdružení a partaji značná řevnivost. Všude ve světě, ve Francii, Řecku, co komunista, to levicový odborář. A bohužel i dneska se někteří komunisté na ty odbory dívají skrz prsty, např. v Parlamentu České republiky je 33 poslanců KSČM a pouze 5 je v našich odborech. Já bych vás chtěl poprosit, kdo má zájem a můžete, tak pomozte. Jsem rád, že tady vidím zástupce 4 organizací, které jsou našimi členy, přijďte mezi nás i vy další. Myslím, že pak ta síla bude větší a že se na nějaké spolupráci dohodneme, protože vy i my máme podobný sociální program.

 


Дата добавления: 2015-11-14; просмотров: 74 | Нарушение авторских прав


<== предыдущая страница | следующая страница ==>
Pojďme zachránit kapitál| Faktická poznámka z místa - Miloslav Ransdorf

mybiblioteka.su - 2015-2024 год. (0.032 сек.)