Možnosti právního postihu projevů antikomunismu 3 страница

O exekucích a exekutorech jsme četli v románech. Teď máme světovou raritu exekutory komerční a je jich přes půl druhé stovky. Ty pijavice už poznalo na milion občanů, kteří nic neukradli, nezpronevěřili, nezašantročili, ale upadli do bídy. A bída se trestá. Žádná amnestie se na postižené exekucí nevztahuje.

O takové zlodějině, jako jsou tzv. církevní restituce se u nás, v nejateističtější zemi Evropy, nikomu nezdálo. Vrátili jsme se ale k „západní kultuře“, kterou nám zavádí páter – vyklouz.

Byli jsme soběstační v základních potravinách. Dnes s odpuštěním žereme za drahé peníze svinstvo kdovíodkud. Antonín Zápotocký mluvil o době, kdy budou pomeranče levné jako brambory. Dnes jsou brambory, naše základní potravina, dražší než pomeranče.

Měli jsme společný stát Čechů a Slováků. Dnes si můžeme přes hranice postěžovat, komu je v Evropské unii hůř.

Měli jsme armádu. Dnes naši generálové mají plná prsa metálů, ale nemohu si vzpomenout, kde tak statečně bránili republiku.

Nedá se všechno darebáctví zastavit naráz. Za čtvrt století se uhnízdilo a má oporu v NATO a v dolarovém globalismu. Leč pravda o socialismu v Československu je důkaz, že nikomu stromy do nebe nerostou a dnešní poměry nepotrvají věčně.

Třídní profil kontrarevoluce

Ivan Hlivka

Pravda je revoluční, lež kontrarevoluční.

Současná mocenská garnitura tone v klamech a nejistotách. Tento fakt ji pobízí přes veřejné dezinformační informační nástroje šířit do nebe volající protismyslnosti o „sametové revoluci“. Účelovost tohoto paradoxu spočívá v úsilí dokázat oprávněnost existence stávajícího systému, jeho politiky vnitřní i zahraniční. A kvůli tomu všemi druhy lží se snaží tlumit, mírnit rozmáhající se stesk a sympatie k socialismu.

Jenomže pro realizaci cíle jsou nutné nejen příčiny, ale i podmínky. Dnes není těžké zpozorovat, že v současné sociální situaci třídní uvědomění nemá statický charakter; stále se mění. Kdyby vládní teoretici zakládali politické plány na studiu realit, nevytyčovali by si nerealizovatelné cíle. Vždyť objekty, které chtějí pomoci chvalozpěvu na tzv. revoluci, mají tolik rozumové kapacity, aby rozeznaly rozdíl mezi současnou feudálně- kapitalistickou a bývalou socialistickou civilizací.

V tomto kontextu nebylo by moudré nechat stranou záležitost, která si zasluhuje seriózní zamyšlení: zamyšlení nad tím, neexistuje-li nějaká vzájemná vazba mezi oslavováním listopadu a sólovými omluvami některými komunistickými představiteli na parlamentních zasedáních za „komunistickou totalitu“. Přemýšlení už začalo: mnozí komunisté tento postup pokládají za anomální, zneklidňující, neboť vyvolává podezření z nadbíhání antikomunistickým zloduchům.

Je mnoho symptomů, které signalizují obavu zbohatlické elity z následků svých deliktů. Dokládá to kupříkladu Václav Klaus zvoláním „žádný nový revoluční zvrat nebude, a už ho nepotřebujeme“ (LN, 18. 11. 2004).

Odpor ke skutečné demokracii, který projevují veřejně zpátečníci, prozrazuje jejich strach z předtuchy, že by mohli zanedlouho o bohatství, které si v polistopadovém systému „demokracie a svobody“ nadrancovali a nakradli, přijít.

V podobném duchovním stavu podle všeho se nachází i jeho konzervativní souvěrec Karel Schwarzenberg, který na předvolebních plakátech sdělil, že hájí „hodnoty listopadu“, tedy „revoluce“. Co ho k tomu vede? Zdravý rozum napovídá, že ho podněcuje kořistnický zájem. Poznatek, že listopad přinesl starou, ne novou ekonomickou a politickou strukturu do země – že nepřinesl žádný revoluční zvrat ani v sociálních, ani v ekonomických, ani v politických vztazích; že nepřivedl k politické moci revoluční třídu, která by ohrozila jeho blaho a prospěch.

Člověka sledujícího teoreticko-ideovou aktivitu někdy napadne myšlenka, není li ideovou vlnou kolem listopadu nakažena i skupina tzv. postmarxistických mistrů na teoretické trapasy; na jedné straně snaživě kritizují KSČ a reálný socialismus, a na druhé straně nechává bez povšimnutí mystifikátory listopadu a jeho dědictví.

Ideoví advokáti listopadových následků vědí, co je pravda, ale ze strachu z ní organizují protiakce, napalují lidi šířením bajek o „revolučních aktivitách studentů a inteligence“. Je nesporné, že studenti si vedli na shromážděních občas radikálně. Ale proč? No proto, že byli pohromadě se světonázorově nedostatečně vyvinutou inteligencí snadno formovatelným nástrojem organizátorů kontrarevoluce.

S inteligencí to bylo trochu jinak: ta se postupně více a více vyvíjela pod sugescí západní antimarxistické literatury a propagandy, následkem čeho se stala „převráceným světem“, který nevyzrál na takovou výši vědomostí, aby mohl razit si cestu džunglí protichůdných skutečností ve světě a vlasti. Nemálo vědců bylo poznamenáno ideovou dezorientací, kolísavostí mezi marxismem a pozitivismem, což se projevovalo v požadování práva na to, aby jejich výklady světa mohly být odtržené od aktuální politicko-ideové a logické souvislosti.

A co se týče dělnické třídy, je potřeba říci, že dělníci se účastnili demonstrací až v listopadu a družstevní rolníci se chovali vesměs pasivně.

Listopadoví „revolucionáři“ by jistě rádi zapomněli na své slabiny, které redukovaly jejich politické výsledky. Třeba na svou do očí bijící neschopnost orientovat se ve vzniklé situaci. Někdy to bylo až k smíchu. Mezi jiným neměli promyšlený způsob převzetí politické moci. Jeden z mluvčích disentu Alexandr Vondra v Lidových novinách (10. 10. 2004) přiznal nicotné vyhodnocení vývoje: řekl, že vývoj je „zaskočil“, a že „většina se nepřipravovala na to, že by měli od samého počátku nést politickou odpovědnost“. Byli to „revolucionáři“ na slovo vzatí, jen co je pravda.

Disidentští štváči se ocitli v choulostivé situaci: museli odpovědět na otázky, proč se má nezvedené veřejné řádění jmenovat revolucí, a nad to přemýšlet jak vyřešit nedostatek velkých osobností. V tísni je nenapadlo nic lepšího než utvrzování oponentů v tom, že revolučními byly akce na ničení komunistických reliktů, a obratu země směrem na civilizovaný Západ. Jenže tvrzení není nikdy pravdivé jen proto, že ho oznamuje někdo z představitelů vládnoucí třídy. Potvrdily to reality života: místo ničení tzv. socialistické relikty byly rozkrádané a odvezené na Západ, a místo „civilizačních expertů“ zemí oblažily okupační orgány, podobně jako v Západním Německu a Japonsku.

Excesů v tzv. revoluční činnosti „bojovníků za pravdu a lásku“ bylo spousta. K nejpodivnějším patří způsob řešení naprostého nedostatku kvalitních osobností zvolením Havla za vůdce – člověka, který snad kromě virtuosního svádění mas pomocí jízlivých mýtů o reálném socialismu neuměl způsobně vykonat nic na světě. Hned po zvolení ukázal svou lišáckost – prohlášením v únoru 1990 v Moskvě, že se „nesnaží navrátit svou zemi ke kapitalismu“. Skutečně: on, coby prezident, jen nadiktoval národu cestu zpět od socialistického „totalitního“ blahobytu do totálního kapitalistického pekla. Komunistům vyčítal násilí, i když násilí páchal sám – sváděním lidu do pasti dominia raubířů a siono-amerických imperialistů nebetyčným vychvalováním západního, hlavně amerického ráje“.

V tzv. revoluční činnosti disentu zmatků bylo přes míru. Tak třeba ještě v prosinci komunista Ladislav Adamec byl Občanským fórem a Veřejností proti násilí nazván „zárukou kontinuity státní moci“, a poté, v prosinci komunista Gustáv Husák, coby prezident, jmenoval nové členy vlády, kteří složili do jeho rukou socialistickou ústavou předepsaný slib, včetně „věrnosti idejím socialismu“.

Bylo by možno uvést mnoho dalších důkazů o tom, že komunistická vláda svržena nebyla. Jak by také mohla být svržena, když opozici chyběly podpůrné síly potřebné pro rázné řešení konfliktů. Její odvaha rostla adekvátně s tím, čím nepokrytěji komunistická většina ustupovala. Až potom se začali objevovat ve Federálním shromáždění fanatici buržoazní reakce. Pomocí pohrůžek ze strany existence proamerické, proizraelské, dokonce i prorakousko-uherské orientace dělničtí a komunističtí poslanci byli z účasti na politické moci vytlačováni. Rozbujela se vlna zlodějských dodavatelských smluv, zpronevěr, lumpáren, pohádkově rychlého obohacování se velkých i menších lupičů, organizovaných zločinců. Vládnoucí vrstva začala shrabovat, vlastně tunelovat všechno, co jí bylo pochuti.

Nastávaly časy úděsných dějů: vzoroví „demokraté“ rozkrádali bohatství země, podobně jako před stoletími otroci rozkrádali osamělé velkopanské statky.

Lze se setkat s otázkou. Jak vysvětlit skutečnost, že dělnická třída se nepostavila rozhodně proti rozbíjení socialismu?

Odpověď není snadná. Příčiny byly vnitřní i vnější. Nic nemůže přijít z ničeho. Na základě výzkumných materiálů lze dojít k závěru, že jednou z příčin bylo to, že vítězství lidově demokratické revoluce bylo nám naservírováno jako na talíři. A ví se dobře, že co se snadno dostane, není velmi ceněno.

Zcela jinak to dopadlo kupříkladu v Číně a Koreji, kde za nastolení lidové demokracie se tvrdě zápasilo. Z toho lze vyvodit příčinu toho,
že v těchto zemích socialismus byl bráněn připraveně a úspěšně.

Pokud jde o dělníky, skutečnost byla taková, že u dělnických kádrů, kteří obsadili významné funkce ve stranických a státních orgánech vyšších i nižších stupňů, postupně se vytrácelo třídní přesvědčení a odhodlání bojovat proti třídním antisocialistickým odpůrcům.

Kdo chce vyslídit příčinu fatálního osudu socialismu, musí nejdřív dosáhnout takový stupeň vědomostí, který by ho oprávnil odpovědět na otázku, proč ke zhroucení Sovětského svazu došlo až po Stalinovi, ačkoliv materiální síly Sovětského svazu byly za Gorbačova o mnoho větší než za Stalina.

Analytici, kteří se tímto paradoxem zabývají, se shodují v názoru, že Stalin byl posledním velkým marxistou světa, zatímco po něm se střídající nadutci nebyli schopni vymýtit ze zodpovědných státních a stranických funkcí ty, kteří protežovali příbuzné a příznivce z moci svého postavení. A co bylo ještě osudnější, přestali dbát na Stalinovo připomenutí, že za socialismu pružiny třídních zájmů budou přetrvávat ještě dlouho; a také, že v éře prohlubující se krize imperialismu bude nebezpečí kontrarevolučních pokusů stoupat. Špičková garnitura Sovětského svazu, počínaje menševikem Chruščovem až po epochálního zrádce Gorbačova (Garbera), místo respektování situace uvnitř strany, společnosti, v mezinárodním životě, při řešení mezinárodních rozepří, se přizpůsobovala návrhům západních velmistrů v úskočnosti.

Počátečním příkladem pádu komunistické bdělosti lze označit Brežněvovo mnohoslibné rozjímání o „evropském domu“, s kterým vyrukoval během oficiální návštěvy v roce 1975 v Berlíně. Zrada socialismu a komunistického internacionalismu dosáhla vrcholu v období „perestrojky“, jejíž poslání vymezil Gorbačov slovy: „vytrhnout se z kleští myšlenkového rozdvojení kapitalismus – socialismus a vzdát se plánu budování antikapitalistické společnosti“ – s odůvodněním, že „přece ještě Marx mluvil o jednotě lidského rodu“.

Tedy – za Gorbačova z Moskvy nepřicházel mráz, ale vzdalování se od dohodnutého směru politické a ideologické součinnosti komunistických stran a vlád socialistických zemí. Právě tahle epochální zrada způsobila zhroucení štěstí národů socialistického společenství.

K jakým změnám došlo ve zdravotnictví

Jiřina Fialová

„Zdraví není všechno, ale všechno ostatní bez zdraví nestojí za nic.“ Takto základní myšlenku pro zdravotnictví vyjádřil jeden z bývalých ředitelů Světové zdravotnické organizace Dr. Halfdan Mahler.

Na lidské zdraví působí řada faktorů – společenské, sociální, ekonomické, zdravotnická služba, životní a pracovní prostředí. Hlavní úlohu však sehrává vlastní chování a způsob našeho života. Žijeme v kapitalistické společnosti, a tak i ve zdravotnictví se vše odvíjí od financí. Zkušenosti ukazují, že zdravotní péče má na našem zdraví podíl jen cca 20 %. Proto je potřebné posílit zdravotní výchovu, ochranu a podporu zdraví, prevenci nemocí a rozvíjet kapacity veřejného zdravotnictví. Ovšem právě na prevenci, jako je očkování, lázeňská péče a další, se s financemi moc nepočítá. Nebo ještě jinak, počítá, ale ne z veřejného zdravotního pojištění, nýbrž z kapes občanů. Nevyužití potenciálu efektivní prevence nemocí a podpory zdraví může vést jedině ke zvýšení nákladů na zdravotní péči, což nejde donekonečna.

Naším cílem je, aby s prodlužující se délkou života rostla délka života ve zdraví. Zdravotní péče u nás nebyla dlouhá léta zaměřena na včasné vyhledávání a léčení osob s počínajícími příznaky chorob, součástí nynějšího systému se stává také aktivní účast na primární zdravotní prevenci. Hodnotí se zdravotní stav obyvatel z pohledu ovlivňujících faktorů. Chybí však preventivní prohlídky dětí u pediatrů a stomatologů, které si pamatujeme ještě jako hromadné školní akce.

Dnes jsou tyto prohlídky na dobrovolnosti rodičů, kteří však musí také zajistit vše potřebné okolo rodiny, včetně výdělku potřebného pro rodinu.

Česká vláda a Parlament České republiky schválily a přijaly Národní strategii „Zdraví 2020 – Národní strategie ochrany a podpory zdraví a prevence nemocí“, která navazuje na „Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR – Zdraví 21“. Strategie zahrnuje i schválenou „Koncepci hygienické služby a primární prevence v ochraně veřejného zdraví“. Strategie klade důraz na zlepšení zdraví a životní pohody obyvatel, snížení nerovností v oblasti zdraví a posílení role veřejného zdravotnictví. Cílem je vytvořit udržitelný zdravotní systém, založený na kvalitě, dostupnosti a principu rovnocenného postavení lidí, jako partnerů při dosahování lepšího zdraví pro všechny. Účelem Národní strategie je především stabilizace systému prevence nemocí a ochrany a podpory zdraví a nastartování účinných a dlouhodobě udržitelných mechanismů ke zlepšení zdravotního stavu populace.

Je stanoveno deset hlavních oblastí, které ovlivňují zásadním způsobem zdraví české populace:

1.  Kardiovaskulární nemoci - dlouhodobě nejčastější příčina umírání v ČR, 50 % populace. Za posledních deset let se úmrtnost snížila o 20 %, a to především zásluhou účinných diagnostických a terapeutických postupů. V České republice je však stále 2× vyšší úmrtnost na srdečně cévní úmrtnost než ve vyspělých státech Evropské unie 15.

2.  Nádorová onemocnění – druhá nejčastější příčina úmrtí, výskyt onemocnění stoupá, ale úmrtnost mírně klesá. Nejčastější kolorektární karcinom u obou pohlaví, nádor prsu u žen a prudce stoupá nádor prostaty u mužů. Stoupá výskyt kožního nádoru – melanomu, zvláště ve skupině 30–50 let, nádor plic u mužů klesá, ale u žen mírně stoupá. Nejdůležitější je zde aktivní vyhledávání nádorů v počátečních fázích zhoubného bujení.

3.  Diabetes mellitus - vysoká dynamika růstu onemocnění, přibližně 7 % obyvatel, z toho 90 až 95 % diabetici 2. typu. Nejvyšší výskyt ve skupině nad 45 let, ale často i u dětí a dospívajících. Diabetes 2. typu je ovlivnitelný životním stylem, hlavně stravováním a pohybovou aktivitou. V České republice každoročně přibývá více než 20 000 nových onemocnění a 22 000 pacientů v důsledku tohoto onemocnění umírá. Odborníci odhadují, že více než 200 000 nemocných pacientů o svém onemocnění nevědí a tudíž se neléčí.

4.  Alergické onemocnění – astma – nejčastější chronické neinfekční onemocnění. Některým alergickým onemocněním trpí v České republice cca 30 % dětí, to znamená téměř každé třetí dítě je alergik, astmatem trpí každé desáté dítě starší pěti let. U dospělých zaznamenáváme nejvíce onemocnění sennou rýmou.

5.  Sexuálně přenosné nemoci – v posledních sedmi letech je vývoj v České republice velmi nepříznivý. Jde především o velký nárůst nových záchytů HIV o 336 % na cca 200 případů na milion obyvatel a řadí nás tak na přední místo v Evropě. Jedná se o nemoc, na kterou ani po 30 letech a 36 milionech obětí neexistuje stoprocentní lék. Podle Světové zdravotnické organizace ročně přibývá 35 milionů nakažených a toto číslo se každoročně o milion zvyšuje. Dále byl zaznamenán výskyt několika současně probíhajících sexuálně přenosných infekcí a jejich opakování (syfilis, kapavka), které se stávají rezistentními k antibiotické léčbě.

6.  Úrazy dětí - úrazy v České republice patří k hlavním příčinám úmrtnosti a nemocnosti dětí i dospívajících. Prevencí se daří počet případů snižovat úmrtnost, a tak patříme v současné době k průměru v zemích Evropské unie. Pro úraz je v České republice každoročně hospitalizováno více než 35 000 dětí a dospívajících a více než 550 tisíc dětí a dospívajících utrpí úraz vyžadující lékařské ošetření.

7.  Očkování – vzestup nemocnosti na příušnice, dávivý kašel a další nemoci. Máme nízkou proočkovanost proti chřipce – cca 5 % populace. V České republice je ročně 500–1000 případů encefalitidy, často s trvalými následky. Zařazení očkování proti klíšťové encefalitidě mezi doporučená očkování s úhradou nebo příspěvkem zdravotních pojišťoven by mělo být prioritou. V sousedních zemích probíhají epidemie spalniček právě díky stoupajícím antivakcinačním aktivitám.

8.  Návykové látky – 28–32 % je kuřáků mezi dospělými občany České republiky. Ve věku 13–15 let kouří cca 30 % dětí. Více než 40 % dětí žije v prostředí, kde dospělí kouří v jejich přítomnosti. Průměrná evidovaná konzumace čistého alkoholu na dospělého obyvatele a rok je 16,6 litru, což značí 1. místo v Evropě. V České republice převládá vysoká tolerance nejen v užívání alkoholu, ale i nealkoholových drog, zejména jde o pervitin, marihuanu a různé další opiáty. Bohužel, nejvíce je toto užívání rozšířené zejména mezi mladými.

Дата добавления: 2015-11-14