Policie České republiky

Udržení profesionálů je prioritou. Policie musí být efektivním státním nástrojem pro prevenci a řešení kriminality.

Primárním úkolem bude stabilizace policejního sboru, výchova nových odborníků a zastavení odchodů zkušených profesionálů.

Dalšími kroky budou systémové změny v zákoně o služebním poměru a reforma policejního školství, kde dojde k odstranění její dosavadní roztříštěnosti. Je nutné, aby vzdělávání bylo předpokladem pro kariérní růst. K zásadní změně musí dojít u vysokoškolského vzdělávání. Je nutné nastavit standardy, aby vysokoškolské studium bylo zaměřeno jen na využitelné směry, zejména bezpečnostně-právní.

Je nezbytné provést analýzu, která by se zabývala obsazením či typizací základních organizačních článků služby pořádkové policie. Přítomnost příslušníků služby pořádkové policie na daném území přímo reguluje stav veřejného pořádku a kriminality na daném území (kriminogenní činitel).

Od roku 2010 došlo ke zrušení několika obvodních oddělení Policie ČR a právě v těchto místech došlo následně k enormnímu nárůstu kriminality a podstatnému zhoršení stavu veřejného pořádku (konkrétně Šluknovsko).

Současné předpokládané nábory v daných lokalitách pouze reagují na nedávno vzniklou situaci zaviněnou právě nekompetentním vedením Ministerstva vnitra ČR.

Tato reakce vlastně jen řeší problémy, ke kterým by nedošlo, kdyby nebyla rušena místně příslušná Obvodní oddělení Policie ČR.

Zachováme základní organizační strukturu Policie ČR – policejní prezidium, celorepublikové útvary a 14 krajských policejních ředitelství. Policejní prezidium projde personálním zeštíhlením. Po analýze zvážíme vytvoření specializovaného útvaru s celostátní působností pro boj s finanční a daňovou kriminalitou. Systém ekonomicky samostatných krajů podrobíme analýze.

Ve spolupráci s krajskými řediteli vyhodnotíme funkčnost krajských policejních ředitelství jako samostatných organizačních složek státu.

V případě neefektivního fungování navrhneme zřízení jedné organizační složky státu či úpravu současného systému. V souvislosti s kariérním řádem přesně stanovíme požadavky na odbornou kvalifikaci a praxi.

Změníme systém finančního ohodnocení policistů.

Většina prostředků by měla být vyplacena v tarifních platech, nikoliv v mnoha případech subjektivně udělovaných odměnách. Odměny dnes často doputují jen k nejvýše postaveným v policejní hierarchii.
Na policisty v náročném výkonu, kteří mnohdy slouží za chybějící policisty, pak žádné prostředky k rozdělení nezbývají. Proto navrhneme stropy pro výše ročních odměn na maximálně čtyřnásobku tarifního platu. Prosadíme systémovou změnu v proplácení přesčasů tak, aby se povinnost sloužit ročně 150 hodin bez nároku na odměnu či náhradní volno vztahovala jen na zákonem vyhlášené krizové stavy a mimořádné události (povodně, teroristické hrozby atd.).

Hasičský záchranný sbor České republiky a jednotky dobrovolných hasičů

Zachováme strukturu Hasičského záchranného sboru ČR (HZS ČR) v čele s generálním ředitelstvím (GŘ HZS ČR). Dále podpoříme stávající systém organizačních složek státu, které se v hospodaření s finančními prostředky v Hasičském záchranném sboru ČR osvědčily. Provedeme personální audit generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR a analýzu využitelnosti zařízení generálního ředitelství HZS ČR.

Budeme se zabývat otázkou odborného školství a jeho využitím. Podpoříme dobrovolné hasiče zařazené do jednotek Sborů dobrovolných hasičů, které jsou součástí poplachových plánů. Jejich nedostatečná ochrana u zaměstnavatelů a nedostatek motivace pro tyto zaměstnavatele (např. daňové úlevy) může vést v době strachu o zaměstnání k odchodům zkušených dobrovolných hasičů.

Navrhneme rozšíření daňových úlev pro členy jednotek Sboru dobrovolných hasičů (JSDH) a jednotek Požární ochrany (JPO) aktivně zasahující ve výjezdových jednotkách a daňově zvýhodníme zaměstnavatele, kteří zaměstnávají členy jednotek Sboru dobrovolných hasičů a jednotek Požární ochrany aktivně zasahující ve výjezdových jednotkách.

Stranickost českých médií a moderní cenzura v 90. letech

Radomír Silber

Jednou z podstatných příčin toho, že politici a takzvané majetkové a mocenské elity se v devadesátých letech minulého století vymkli veřejné kontrole a že ztratili strach z využívání klientelistických a korupčních modelů chování a prosazování svých zájmů, byla a dodnes je stranickost, ekonomická závislost médií a selhávání médií, včetně veřejnoprávních.

Také pro českou společnost, média a politické strany v období devadesátých let minulého století totiž platí poznatek, že „v moderních společnostech propaganda prostupuje celým spektrem společenských činností“ (Jirák a Köpplová: Masová média, 2009, s. 370) a že v českém prostředí té doby ideologická propaganda konkrétních stran a jim většinově nakloněných médií usiluje v kombinaci s dalšími prostředky a postupy „zneužívat emoce a nadšení k násilné změně názorů či přesvědčení a usiluje o názorovou konverzi jednotlivců nebo celých společenských skupin“.

V devadesátých letech minulého století se od počátku vytváří nikoli náhodná a omezená, ale rozsáhlá a v některých ohledech systémová mediální tvorba limitů veřejné oponentury a kontroly výkonu moci. Dochází ke zřetelnému a dlouhodobému hrubému selhání řady významných médií tištěných i elektronických, včetně médií veřejné služby.

Odborná veřejnost v oblasti společenských, politických věd se v České republice sice po celé čtvrtstoletí většinově pečlivě vyhýbá zejména užití pojmu cenzury pro to, co se v devadesátých letech minulého století i později v českých médiích odehrává. Obchází problém závislosti a stranickosti médií, zejména veřejnoprávních, a neanalyzuje komplexně a do hloubky procesy informační manipulace a její prvky, mechanismy a projevy. Nanejvýše se v odborné literatuře připustí pro formálně demokratické systémy uplatnění cenzury v případě vojenské politiky nebo morálky. Připustí se i existence autocenzury, kterou ale i někteří odborní experti vydávají bez dalšího za normální prvek a zdůrazní její pozitivní aspekty (Jirák a Köpplová: Masová média, 2009, s. 367−369).

A tak zatím nikoli „oficiální“ česká věda, ale jen česká verze Wikipedie nabízí zdařilou definici: „moderní cenzura“ je „selekce informací a informačních zdrojů, stranická a zájmová interpretace, agenda setting (nastolování agendy) v soukromých i veřejnoprávních médiích, vliv vlastníků a vydavatelů, korupce novinářů a médií, placená inzerce vydávaná za standardní novinářskou, publicistickou aktivitu“.

V českém prostředí většina deníků, rozhlasu a televizí a takřka všichni jejich vedoucí zaměstnanci v devadesátých letech minulého století popírali a mnozí budou sebevědomě popírat ještě i dnes ideologickou profilaci, závislost a stranickost práce redakcí. Jen výjimečně se najde člověk z konkrétního média, který by porušil pravidla „žurnalistické omerty“ a odvážil se potvrdit, že jeho deník, rozhlas či televize zaujímá vyhraněný politický postoj, cíleně straní konkrétní politické straně nebo plní politické přání konkrétních inzerentů a majitelů. Již zběžný pohled, a tím spíše pečlivá analýza médií, jejich obsahu ukazuje ale, že stranickost bývá pravidlem, nikoli výjimkou.

Skupinou podstatných faktorů, které určují rozsah a výslednou podobu působení médií, jsou „informační filtry“. K nim patří vlastnictví médií, reklama (Keane, 1991, s. 81), vliv inzerentů, na kterých jsou tato média finančně závislá, a výběr zdrojů. V mnoha případech vedle těchto faktorů pak spolupůsobí ještě osobní zájem, zkušenost, podjatost či stranění, nemateriální nebo materiální, někdy zjevně, jindy skrytě korupční formy vnější motivace, které se promítají do práce redakcí, jednotlivých žurnalistů a moderátorů.

Posuny od reflexe a prezentace, komunikace veřejných zájmů a skutečné politiky stran, ať už pod vlivem preferovaných stran, nebo komerčních tlaků a zájmů, mohou ale dosáhnout až takového stupně, kdy vítězí mediální logika nad politickou a dochází k „vymanění médií z normativních očekávání a své demokratické role. Pro sebe si tak média uzurpují co nejširší podobu jednání, včetně svobody nevykonávat ty demokratické činnosti, které za média nikdo jiný neudělá“ (Křeček, 2013, s. 90).

Zejména v první polovině devadesátých let minulého stoleté byla za podstatného přispění a součinnosti většiny médií v České republice vzbuzována a posilována nereálná očekávání i přesvědčení o vynikajících kvalitách konkrétních stran, politiků, metod výkonu moci a ekonomické transformace.

Mediální nekritické mobilizace ve prospěch stran u moci, především ODS a ODA, byly mimořádně účinné a neutralizovaly demokratickou veřejnou kontrolu, zamlčovaly nebo skandalizovaly opoziční strany a omezovaly prezentaci alternativních programů a názorů. Bagatelizovaly kritiku a ztěžovaly a znemožňovaly efektivní veřejnou kontrolu a oponenturu.

Až těžké ekonomické a sociální důsledky většinou médií podporované politiky vládních stran pravice, propukající ekonomická krize, krachy bank a pověstné vládní klausovské „úsporné balíčky“ přiměly média poněkud korigovat dosavadní jednostranné služby stranám vládnoucí pravice. Zásadní změnu dosavadní korupční a klientelistické politiky stran u moci a v důsledku i přístupu médií ke stranám a stranictví, výraznější posun médií včetně veřejnoprávních ve prospěch informační demokracie ale znemožnila dohoda nejsilnější pravicové strany ODS, vedené Václavem Klausem, s nově k moci nastupující Českou stranou sociálně demokratickou (ČSSD) vedenou Milošem Zemanem.

V dlouhodobých řadách statistických výsledků analýzy působení médií, jejich zprostředkovatelské funkce, ale i v kratších časových úsecích, zejména v období předvolebních nebo obdobných politicky zabarvených kampaní jsou i v českém prostředí devadesátých let minulého století prokazatelné významné mediální, redakční vlivy na řazení informací, jejich vyzvedávání, nebo naopak „zasouvání“ či interpretaci. Tedy vlivy analyzované a pojmenovatelné jako nastolování agendy, mediální manipulace, moderní cenzura a autocenzura, uplatňování efektů spirály mlčení.

Dochází k proměnám proporcí konkrétních, věcných faktů a diskusí o nich a mnohdy k nadprezentaci zástupných, „vatových“, informačně málo obsažných, druhořadých nebo zcela bezvýznamných „informací“. „Více než kdy jindy jsou právě v době obrovského přírůstku viditelnosti a zveřejňování skutečné motivy strategického jednání aktérů ve společnosti utajené“ (Bělohradský, 2009, s. 40). K účinkům podobné práce s informacemi (Škodová, Nečas a kol., 2009) patří dezorientace části voličů a také ovlivnění jejich rozhodnutí, zda se účastnit voleb.

Nepochybně však i to, co se připouští jako samozřejmé v případě celostátních deníků a dalšího významného tisku, tedy zaujatá stranickost, silné pravicové či levicové zaměření, dočasné nebo trvalejší stranění některé z politických stran, zamlčování nebo cenzura informací a zdrojů, nemůže být akceptovatelné u velmi omezeného počtu existujících celoplošně vysílajících elektronických médií, televize a rozhlasu. Těm zákony a statuty ukládají podávat objektivní, ověřené a vyvážené všestranné informace o názorové a politické pluralitě a přispívat tak ke svobodnému utváření názorů občanů. Přesto například statistické údaje zpracovávané pro Radu ČR pro rozhlasové a televizní vysílání dříve agenturou A-Connect a v konci 90. let minulého století NEWTON-Information Technology ukazují něco zcela jiného.

Je realitou, že konkrétní média včetně veřejnoprávních ústavní zákaz politické cenzury a omezování informací o názorové pluralitě nedodržují. Exemplární je právě případ veřejnoprávního Českého rozhlasu, který si dlouholetou politicky motivovanou cenzuru nechal dodatečně posvětit v případě cenzury uvalované ve vysílání na jeden z celostátních deníků (Haló noviny) vyžádaným dobrozdáním Ústavu státu a práva AV ČR. Zastupující ředitel Ústavu JUDr. J. Bárta provádění politické cenzury s odkazem na vlastníka média dokonce v konkrétním případě stanoviskem vypracovaným na objednávku Českého rozhlasu doporučil!

Takové protiústavní doporučení cenzurního jednání veřejnoprávnímu médiu znamená závažný zásah do ústavně zakotveného zákazu cenzury. Tím spíše, že veřejnoprávní média cenzurující některé informační zdroje a deníky z politických důvodů mohou být současně získávána inzercí sponzorů politických stran a jejich zaměstnanci, novináři mohou být ovlivňováni a jejich přízeň „kupována“ velkými soukromými vlastníky jiných zdrojů, deníků, kterým je poskytován prostor ve veřejnoprávních médiích (Best, 2012).

Je pozoruhodné, že tendence stranicky motivované cenzury nepohodlného nebo „nevhodného“ tisku a spirála mlčení k tématu stranickosti necenzurovaných deníků uplatňovaná veřejnoprávními médii se jistým způsobem promítá i do vědecké práce. Ještě i v roce 2011 existenci deníku Haló noviny ve výčtu nově v 90. letech minulého století vzniklých či obnovených deníků zcela zamlčuje obsáhlá práce Dějiny českých médií (Bednařík, Jirák, Köpplová, 2011), kde kontrastuje toto „opomenutí“ i rozpačité obcházení otázky stranickosti deníků let devadesátých s naopak solidní reflexí tzv. stranického tisku a stranictví deníků v meziválečném Československu, kdy autoři i formálně nezávislé deníky meziválečného období uvádějí jako nezávislé v uvozovkách.

Veřejnoprávní média mohou selektivním výběrem deníků „vhodných“ k prezentaci posilovat tendence informačního kartelu a neutralizovat prvek vyvažování vlivu při nastolování agendy a témat, kdy existuje významný zaznamenaný rozdíl mezi působením a účinkem televizí a tisku. Mohou selekcí informací a zdrojů dosahovat efektů „spirály mlčení“ (Noelle-Neumann, 1984). Takové tendence „dobrovolného mlčení“ a „neoficiální“ cenzury důležitých aktuálních problémů obecněji v televizním vysílání jsou reflektovány již v 60. letech minulého století (McLuhan, 2011, s. 322).

Analýzy zpracovávané pro potřeby Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání v případě tak účinných zdrojů, jako je televize, vypovídají o problematičnosti naplňování požadavku, aby média poskytovala objektivní a vyvážené informace o názorové pluralitě na politické scéně a přispívala tak k svobodnému utváření názorů občanů. Nedostatky v plnění tohoto závazného požadavku a uplatňovaná moderní cenzura a autocenzura, nikoli přímo prováděná, nařízená či vynucovaná státem, bývají, odhlédnuto od otevřeného přihlášení se k cenzuře, tedy k zákazu publikace a využití konkrétních informačních zdrojů v případě Českého rozhlasu nebo České televize, vysvětlovány nejčastěji „nezralostí novinářů“, „nízkou profesionalitou moderátorů“, obtížnou uchopitelností tohoto požadavku. Ale i předsedkyně Komise pro etiku Syndikátu novinářů přiznala jiné příčiny porušování objektivity a vyváženosti, které se projevují v práci žurnalistů: „nemůže existovat žádný zcela neideologický, apolitický, nestranný systém zpravodajského výběru a referování. Tím méně komentování.“ (Osvaldová a kol., 2001, s. 13.)

Nahrazování věcné diskuse o významných společenských a ekonomických tématech zástupnými tématy druhého řádu nebo alespoň významné vytěsňování a omezování, stranické posouvání témat a zkreslování obrazu názorové plurality nerovnoprávným zastoupením názorových alternativ, příznaky spirály mlčení jsou tak i ve veřejnoprávních médiích problémem trvalým.

Stranická selekce informací, stranickost prezentace stran a obrazu politické scény, ale zejména problematika cenzury uplatňované veřejnoprávní Českou televizí a Českým rozhlasem je vytrvale obcházena, bagatelizována, popírána.

Na cenzuru opozice a válku médií proti opozičním názorům v první polovině 90. let minulého století, kterou postihují jen někdy a většinou velmi nesměle i Výroční zprávy mediálních rad, upozornil J. Kroupa na vědecké konferenci „Krystalizace struktury politických stran v České republice po roce 1989“, konané v roce 1995 (Kroupa, 1996, s. 85). Ten konstatoval: „Konfrontační postoj k opozici je pěstován v podstatě ve všech sdělovacích prostředcích. Komentátory v denících a moderátory v televizi včetně veřejnoprávní spojuje servilní a submisivní přístup k představitelům vlády a stran vládní koalice na straně jedné a vysloveně nepřátelský či zesměšňující přístup k reprezentantům opozice, respektive opozičních názorů na straně druhé“ (Kroupa, 1996, s. 85). Potvrzuje tak mínění Z. Jičínského, který upozorňuje, že média v roce 1993 pracují tak, že představitelé opozice „mají mnohem méně příležitostí oslovovat diváky a posluchače, seznamovat je se svými názory na ty či ony problémy a jejich řešení […] otázka kvality lidí tu nehraje roli“ (Jičínský, 1995, s. 174).

Společenské náklady, které si takový model chování médií, kdy vládní strany jsou nekritizovatelné a dostávají podstatně větší prostor v celoplošných, ale i regionálních médiích, vyžádal, byly značné.

Stav silně neobjektivního zpravodajství a publicistiky ukazuje monitoring zastoupení délky promluv vybraných politických stran ve významných zpravodajských a publicistických pořadech televize a rozhlasu prováděný pro Úřad Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání agenturou A-Connect před parlamentními volbami roku 1996. Viz tabulka v příloze (Práce, 2. 8. 1996).

V obdobích před volbami, ale i dlouhodobě, jak to ukazují statistická data získávaná pro Radu pro rozhlasové a televizní vysílání a publikovaná v letech 1996–1997, častěji zejména v deníku Práce v cyklu Obraz demokracie v rozhlasu a televizi, ale i jinde (Lidové noviny, 10. 4. 1996 a 31. 7. 1997), vytvářela nejvýznamnější média, televize a rozhlas, prostředí, které občanům znesnadňovalo získávání objektivních informací a ztěžovalo svobodné utváření názorů pro potřeby vlastního politického rozhodování.

Takřka absolutní skepsi ve vazbě na české mediální prostředí a praxi 90. let minulého století vyjadřuje komentátor prestižního ostře pravicového deníku M. Komárek: „Paradoxem společnosti informací je to, že veřejný prostor je natolik zaplaven informacemi, že laik, občan, volič ztrácí možnost vytvoření kvalifikovaných názorů na veřejné dění. Specializované vědění se stává výlučným majetkem expertů, názory se opírají o zjednodušený svět mediálních zpráv a příběhů. Demokracie tak ztrácí smysl. To, co mělo být předpokladem větší míry osobní svobody, se stává cestou ke ztrátě odpovědnosti“ (MF Dnes, 3. 10. 2001).

Česká veřejnost v 90. letech minulého století, jak lze monitorováním a analýzou působení médií zjistit, skutečně nebyla, jak o tom uvažují a jak by si to přáli zastánci informační demokracie, respektovaným spoluhráčem a protihráčem médií a politické elity.

Nízká úroveň občanské participace na politickém rozhodování té doby nebyla a není ostatně ani dnes na působení médií nezávislým faktorem. V důsledku nutně dochází k poruchám ve zprostředkování zájmů. A také s postupem času „Je možné vnímat média jako jednoho z původců nezájmu až od angažovanosti občanů…“ (Křeček, 2013, s. 135.)

Lze registrovat, že média, která veřejnosti neumožňují „kvalifikovat se“ pro efektivní politickou spoluúčast a rozhodování, v 90. letech minulého století velmi účinným způsobem v zájmu mocenských a nově se formujících majetkových elit blokují, relativizují, stigmatizují a neutralizují veřejné politické aktivity určitých společenských vrstev, hnutí, iniciativ a stran. Veřejnost i odborné kruhy, které nepodléhají médii preferovaným stranickým vlivům nebo nabízejí oponentní, alternativní přístupy, jsou vytěsňovány z diskursu. „Nevhodná“ témata, hodnoty a subjekty veřejného a odborného diskursu se stávají objektem selekce informací a zdrojů, moderní cenzury, autocenzury a informační manipulace.

Ke tvorbě virtuálního, podle většiny médií správného, obrazu reality a hodnot se využívá stranické profilace médií, a to i veřejnoprávních. O takto stranicky příznivě nakloněná média se především v první polovině 90. let minulého století opírá úspěch stranické propagandy a politika a moc vládnoucích pravicových stran, především ODS. V první řadě ze síly a vlivu médií těží ODS a přízně médií dovedně využívá nebo si ji i přímo vynucuje předseda této strany Václav Klaus. Bez zřetelného rozlišení prostřednictvím médií působí na občany, na voliče permanentně a akcentovaně pak ve volebních kampaních stranická reklama. Nastupuje vliv PR agentur, jako nástroj mediální politiky stran i stranicky působících médií na občany se začínají uplatňovat a využívat průzkumy veřejného mínění.

K příčinám kontrarevolučního zvratu

Čeněk Ullrich

Na počátku kontrarevolučních zvratů v Sovětském svazu a v socialistických státech střední a jihovýchodní Evropy bylo opuštění politiky revolučního boje o socialismus v důsledku vítězství pravé úchylky ve vedení Komunistické strany Sovětského svazu po smrti J. V. Stalina.

Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za prvé, v opuštění marxisticko-leninského učení o charakteru třídního boje ve stadiu přechodu od kapitalismu k socialismu a komunismu. Pro vnitřní politiku Sovětského svazu byla stanovena nevědecká teze, že souběžně s tím, jak rostou úspěchy socialistické výstavby v Sovětském svazu, odumírá i třídní boj a prosazuje se nutnost přeměny strany dělnické třídy ve stranu všeho lidu a stát diktatury proletariátu v tzv. všelidový stát. Popírání existence třídního boje v období budování a rozvíjení základů socialismu však odporovalo objektivní realitě, v níž třídní boj zůstával i nadále objektivním zákonem.

Pro vztahy mezi světovou socialistickou soustavou a světovou kapitalistickou soustavou byla vypracována teorie mírového soužití a soutěžení států s rozdílným společenským zřízením, v níž byla zdůrazňována pouze ideologická forma boje. Mírové soužití mělo být zabezpečeno cestou všeobecného a úplného odzbrojení.

Tato „tvůrčí teorie“ navazující údajně na Leninovo řešení otázky, byla v naprostém rozporu s vědeckým učením historického materialismu, které odhalilo nevyhnutelnost válek v období imperialismu a ukázalo, že všeobecný mír lze trvale zabezpečit pouze porážkou světového imperialismu, odstraněním rozdělení lidstva na třídy, odstraněním vykořisťování člověka člověkem a jednoho národa jiným národem.

Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za druhé, v revizi marxisticko-leninského učení o úloze osobnosti v dějinách. Ve snaze pomluvit a odmítnout historickou úlohu J. V. Stalina při socialistické výstavbě a ve Velké vlastenecké válce byly zaměněny pojmy kult a autorita osobnosti. Zatímco slovo kult představuje religiózní úctu, jež byla vytvářena v tichosti kostelů a klášterů pro uctívání světců úmyslně proto, aby vědomí mas bylo podřízeno zájmům těch, kteří kult vytvářeli, slovo autorita představuje všeobecně uznávaný vliv, všeobecně uznávanou prestiž osobnosti, jež je spjata s progresivní třídou společenského vývoje, vyjadřuje její potřeby a tužby a usiluje o urychlení společenského vývoje. Autorita osobnosti se nevytváří v tichosti kostelů a klášterů, ani v praktikách kabinetní politiky, nýbrž v ohni třídního boje.

Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za třetí, v revizi marxisticko-leninského učení o výstavbě komunismu. K. Marx po výčtu naplnění určitých podmínek dochází k závěru, že společnost dospěje ke komunismu teprve tehdy, až bude moci vepsat na svůj prapor: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!“ (K. Marx, B. Engels: Spisy, sv. 19, SNPL, Praha 1966, s. 49-50.)

Aktéři revize nepochopili smysl a význam Marxových slov TEPRVE TEHDY. Nepochopili, že tato slova představují velké úsilí ne jedné generace. Byl to hrubý projev avanturismu, na němž dodnes parazitují nepřátelé marxismu-leninismu a socialismu, kteří záměrně rozšiřují myšlenku o krachu „komunismu“. Jestliže však něco zkrachovalo, pak to byla dobrodružná, revizionistická teorie o výstavbě komunismu.

Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za čtvrté, ve fetišizaci zbožní výroby. Tou byl zasažen materiální, sociálně ekonomický základ rodícího se socialismu.

Je známo, že zbožní výroba nabývá svou historicky nejrozvinutější podobu v kapitalismu. Socialismus ji přebírá jako mateřské znaménko kapitalismu s vědomím, že po vytvoření odpovídajících ekonomických podmínek (úplné celospolečenské vlastnictví všech výrobních prostředků, ústřední plánování, formování nového přístupu člověka k práci, zdynamizování růstu produktivity práce) bude zbožní výroba postupně odstraněna. K. Marx a B. Engels považovali odstranění zbožní výroby a její nahrazení přímým rozdělováním výrobků za úkol socialismu. B. Engels v této souvislosti poznamenává: „Bezprostředně společenská výroba i přímé rozdělování vylučují veškerou směnu zboží, tedy i přeměnu výrobků ve zboží (alespoň uvnitř občiny), a tím i jejich přeměnu v hodnoty.“ (B. Engels: Anti-Dühring, Svoboda, Praha 1949, s. 264.)

Osou rozvíjení socialistické revoluce v ekonomice měla tedy být postupná záměna oběhu zboží systémem směny produktů. Avšak po vítězství pravé úchylky v KSSS místo toho, aby politika socialistického státu usilovala o odhalování rozporů mezi úrovní výrobních sil a charakterem výrobních vztahů, které se opožďují ve svém vývoji; místo toho, aby harmonizací výrobních vztahů s výrobními silami umožňovala mohutný rozvoj výrobních sil a připravovala tak ekonomické podmínky pro budoucí zánik zbožní výroby a její nahrazení přímým rozdělováním výrobků; místo toho, aby byly uspokojovány stále rostoucí materiální i kulturní potřeby pracujícího člověka, došlo k vývoji zcela opačnému – ke zdokonalování a rozvoji zbožní výroby. Marxe a Engelse vystřídali Lange, Liberman, Jarošenko, Notkin, Saninová, Venžer, rehabilitovaný Vozněsenský a další „tvůrčí ekonomové“.

Jejich „tvůrčí invence“ však spočívala v tom, že buržoazní tržní ekonomice přisuzovali „univerzální význam“ a na vrchol „socialistické“ ekonomiky dosadili zákon hodnoty. Oprávněná, opodstatněná omezenost a ohraničenost jeho působení v podmínkách socialismu byla prolomena rozšiřováním zbožní výroby, jež tehdy započalo zrušením strojních traktorových stanic a pokračovalo prodejem výrobních prostředků zemědělským družstvům, zavedením svérázně pojaté hmotné zainteresovanosti pracovníků (viz usnesení XX. sjezdu KSSS) a později i prodejem výrobních prostředků průmyslovým podnikům. Zákon hodnoty tak postupně nabýval funkci výrazného regulátora výroby za socialismu! Že však ve formě hodnoty výrobků vězí „…již v zárodku celá kapitalistická výrobní forma…“ a že „…zákon hodnoty je právě základním zákonem výroby zboží, tedy i její nejvyšší formy, kapitalistické výroby…“ (B. Engels: Anti-Dühring, Svoboda, Praha 1949, s. 265-267) – to byla podle „tvůrčích ekonomů“ jen beznadějná, dogmatická interpretace marxisticko-leninské teorie. Marx s Engelsem prý ve své době nebyli schopni předpovědět složitosti socialistické ekonomiky, a proto se socialistickou „tržní ekonomikou“ příliš nepočítali. Tak za skutečné „tvůrčí marxisty“ nebylo možno – podle „tvůrčích ekonomů“ - považovat ty, kteří odmítali absolutizaci existence socialistických tržních vztahů, nýbrž ty, kteří je začali uplatňovat.

Připomeňme, že v kritice Dühringovy „hospodářské komuny“, která působí v podmínkách oběhu zboží, Engels přesvědčivě dokázal, že existence oběhu zboží musí nevyhnutelně vést tyto komuny k obnovení kapitalismu.

Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za páté, v rozrušení systému pracovních stimulů. Socialistický princip odměňování vycházející ze zásady „každý podle svých schopností, každému podle jeho práce“ byl narušován rovnostářskými tendencemi.

V souladu s vědeckým poznáním byl v SSSR již ve třicátých letech dvacátého století vypracován systém mzdové diferenciace jako základní princip socialistické výstavby. Respektoval vzdělání a zručnost pracovníka, obtížnost práce a její zeměpisnou lokaci. Šlo o účinný materiální stimul pro pracující, pro jejich výběr práce a zvyšování jejich dovedností. V roce 1934 činil v Sovětském svazu poměr mezi průměrnou mzdou kvalifikované a nekvalifikované práce dělníka 4:1 a v roce 1956, tedy předtím, než se v politice začal prosazovat opačný trend, dokonce poměr 8:1.

Po roce 1956 byla však v sovětské politice odstartována opačná tendence směřující k mechanickému vyrovnávání mezd v ekonomice. Za pouhé tři roky (do roku 1959) byla odstraněna polovina všech mzdových rozdílů vytvářených systematicky od 30. let. V šedesátých letech minulého století činil v Sovětském svazu poměr mezi průměrnou mzdou kvalifikované a nekvalifikované práce dělníka jen 2:1.

Takováto politika měla zhoubné důsledky pro další vývoj. Namísto aktivního a tvořivého přístupu pracujících při naplňování národohospodářských úkolů se začala projevovat pohodlnost a lhostejnost. Současně byly vytvořeny podmínky pro vznik stínové ekonomiky, založené na korupci vládních byrokratů, zejména těch, kteří byli zodpovědní za distribuci spotřebního zboží.

Hospodářský vývoj se zpomalil. Jestliže ve čtyřicátých letech činila míra průměrného růstu HDP v Sovětském svazu zhruba 15 %, v padesátých letech minulého století poklesla na 10 % a v období 1960 až 1972 na 6,7 %.

Pravicový obrat v politice KSSS nastartoval za šesté, proces odcizování dělnické třídy a ostatních pracujících od práce a společensko-politické angažovanosti. Dělnická třída a její spojenci byli v tomto procesu oddělováni od svých kořenů, vyrostlých z revolučních přeměn při budování základů socialismu, při tvorbě nové, proletářské politické moci, při dynamickém rozvoji národního hospodářství během prvních pětiletek.

Proces oddělování dělnické třídy a ostatních pracujících od práce a společensko-politické angažovanosti byl za sedmé, prohlouben procesem jejich odcizování od moci. Zastavení sebeočišťovacích procesů uvnitř „všelidové“ komunistické strany, zastavení nebo ochromení boje proti buržoazním a maloburžoazním proudům ve společnosti, vytvoření nepružného systému stranické nomenklatury společně se vznikajícími disproporcemi mezi výší mezd a výší životního standardu pracujících vytvořilo podmínky pro korupci, nepotismus (prosazování příbuzných) a parazitismus na všech úrovních socialistické moci a správy.

Pravicový obrat v politice KSSS způsobil za osmé, negativní obrat ve výchově nového člověka. Kapitalizující se společenská základna svou dialektickou vazbou zákonitě kapitalizovala společenskou nadstavbu, v důsledku čehož byl zasažen i stěžejní úkol socialistické kulturní revoluce, spočívající ve změně myšlení a způsobu života lidí. Výchova nového člověka byla navzdory MORÁLNÍMU KODEXU BUDOVATELE KOMUNISMU (přijat na XXII. sjezdu KSSS v roce 1961) otočena zpět. Na kapitalizujících se společenských základech jevila se výchova nového člověka stále zřetelněji utopií.

Vítězící sociáldemokratická tendence se ze Sovětského svazu šířila i do dalších zemí socialistického společenství, stála u zrodu společenských krizí v Polsku a Maďarsku roku 1956, stála u zrodu PRAŽSKÉHO JARA ROKU 1968 v Československu, které nejvyšší představitel Albánské strany práce Enver Hodža výstižně nazval KONTRAREVOLUCÍ V KONTRAREVOLUCI, a v osmdesátých letech dvacátého století gradovala v GORBAČOVOVĚ PŘESTAVBĚ a v jeho NOVÉM MYŠLENÍ. PŘESTAVBA v sobě skrývala boj za znovuobnovení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, které by plně obnovilo tržní, tedy kapitalistickou ekonomiku, a NOVÉ MYŠLENÍ nebylo ničím jiným než STARÝM MYŠLENÍM renegátů marxismu z dob II. internacionály, zbaveným třídního obsahu, které na bázi abstraktních hesel svobody, demokracie a lidských práv bojovalo za nastolení politického systému klasické buržoazní demokracie. Za těchto podmínek spěl vývoj nezadržitelně k buržoazní kontrarevoluci.

Předpokladem úspěšného provedení státního převratu bylo zabezpečení definitivního vítězství sociáldemokratické tendence uvnitř KSSS. A tak se KSSS mezi svým XXVII. a XXVIII. sjezdem (tedy do roku 1990) mění ze strany revizionistické v buržoazní parlamentní stranu sociálnědemokratického typu, která vymezila svoji činnost rámcem plurality vlastnických forem, tržní ekonomiky a parlamentního pluralismu západního stylu. Uvnitř KSSS vzniká otevřeně buržoazní frakce s názvem Demokratická platforma, vedená Jelcinem a podporovaná Jakovlevem, agentem CIA.

Pod nátlakem této frakce a současně pod tlakem Sacharovovy skupiny vyškrtla KSSS v roce 1990 6. a 7. článek ústavy o vedoucí úloze KSSS. KSSS se zřekla monopolu politické moci a otevřela cestu buržoaznímu pluralismu, cestu k nastolení politické moci rodící se dravé „neoburžoazie“. Současně se KSSS zřekla marxismu-leninismu i svého základního organizačního principu – principu demokratického centralismu. Tím se otevřel prostor pro destrukci strany a vytvoření buržoazního politického systému. ZRADA VELKÉHO ŘÍJNA 1917 TRIUMFUJE. Jejími vrcholy jsou zákaz KSSS po tzv. politickém puči v roce 1991 a rozbití Sovětského svazu na konci téhož roku. Tragickým epilogem se stal Jelcinův krvavý masakr ruského Nejvyššího sovětu v říjnu 1993.

MRÁZ PŘÍCHÁZEJÍCÍ Z KREMLU destruktivně zasáhl i ostatní socialistické země ve střední a jihovýchodní Evropě. I zde byl předpokladem úspěšných státních převratů převrat uvnitř komunistických a dělnických stran. Za tímto účelem organizuje Gorbačovovo vedení KSSS páté kolony v nejvyšších patrech komunistických a dělnických stran spřátelených socialistických zemí.

V Československu byl převrat uvnitř KSČ uskutečněn na mimořádném sjezdu KSČ v prosinci 1989, při jehož svolání a zejména volbě delegátů byly hrubě porušeny program a stanovy strany. Svolání, průběh jednání a volba nových ústředních orgánů KSČ byly plně v rukách revizionistů, zejména Demokratického fóra komunistů. Převratem uvnitř KSČ se pak naplno otevřela cesta ke státnímu převratu v Československu, započatá lží o smrti studenta Šmída na demonstraci v Praze 17. listopadu 1989.

Vítězství buržoazní kontrarevoluce v Československu jevící se zdánlivě jako spontánní vítězství občanů nad tzv. „totalitní mocí“ v Československé socialistické republice v „sametové revoluci“ nebylo ničím jiným než dobrovolným a koordinovaným předáním moci novým, nelegálním politickým iniciativám pátou kolonou vládnoucí garnitury, která jednala pod taktovkou gorbačovské Moskvy. Vítězství buržoazní kontrarevoluce bylo umožněno konkrétní zradou mnohých z nich. K jejich exponentům patřili zejména L. Adamec, M. Čalfa, R. Hegenbart, A. Lorenc, V. Mohorita a řada jiných. Svými aktivitami přispěli k ochromení činnosti KSČ a následně i k pádu politické moci socialistického státu v Československu.

SOCIÁLDEMOKRATISMUS v souladu s tajným plánem Alana Dullese tak odstartoval zpětný chod dějin, který za pětadvacet let prohloubil všechny rozpory imperialismu natolik, že světová buržoazie považuje stále zřetelněji za jedinou možnost záchrany svého panství pošlapání zbytků své omezené buržoazní demokracie a nastolení moci OTEVŘENÉ TERORISTICKÉ DIKTATURY FAŠISMU. Fašismus, jak ukázaly dějiny, však neporazí žádný sociáldemokratismus, který uvnitř KSČM krystalizuje do nové programové linie SOCIALISMU PRO (V) 21. STOLETÍ, k němuž „autentičtí marxisté“ vypracovali nevědeckou, ahistorickou předehru v podobě jakéhosi PODKLADU CSTS K HODNOCENÍ MINULOSTI, nýbrž DŮSLEDNÝ MATERIALISMUS DIALEKTICKÉHO ROZMĚRU APLIKOVANÝ NA SPOLEČENSKÝ VÝVOJ.

Strana a média

Ladislav Urban

Úvodem musím zdůraznit, že nejsem, ani v nejmenším odborník na média, ale strojař a metalurg. Přesto se pokusím předložit vám několik názorů na tuto problematiku.

Před nedávnem jsem četl publikaci, kterou vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v roce 2005 nazvanou „Vítězové? Poražení?“. Kniha je o špičkách minulého režimu a závěr? Ne každý kdo stál v roce 1989 v čele státu a strany, byl opravdový komunista. Podle mě členem strany je ten, kdo zná a naplňuje její stanovy a program, ale opravdový komunista musí mít ještě víru, která vychází z prací našich klasiků, rozum, kterým dokáže kriticky a dialekticky posuzovat realitu a odvahu pro obhajobu a prosazování svých názorů. Tyto vlastnosti však mnohým chyběly a také dnes některým chybí. V tom je základ našich problémů. Tolik úvodem.

Дата добавления: 2015-11-14