K „objektivní příčině“ porážky socialismu

Při hodnocení objektivních podmínek a faktorů společenského vývoje je u marxistů nezbytné vycházet z dialekticko-materialistického determinismu. Jedině to umožňuje hlouběji, pravdivě pochopit to, že jsou lidé koneckonců „herci i autory svého vlastního dramatu“, tedy dialektiku objektu a subjektu, objektivních a subjektivních podmínek a faktorů lidské dějinotvorné činnosti. Tedy činnosti sociálních tříd, skupin, vrstev, jednotlivců a s nimi spjatého působení různých politických, státních aj. organizací a institucí apod. Právě tato dialektika měla a má za socialismu, na rozdíl od předchozích společenských systémů, zvláštní, podstatně zcela jiný charakter. Jde o to, že komunistické strany a instituce socialistického státu svou politickou a ekonomickou praxí zásadním způsobem ovlivňovaly právě reálný pohyb dialektiky vývoje socialistického způsobu výroby. Kdy ovšem jejich ekonomické experimenty spjaté s hledáním efektivnějších způsobů ekonomického rozvoje, které se v ekonomické praxi orientovaly především a hlavně na větší využití zákona hodnoty, zbožně-peněžních, tržních vztahů, nakonec deformovaly socialistické ekonomické vztahy a vytvořily tak objektivní podmínky a předpoklady k restauraci kapitalismu i u nás.

Chceme-li tedy hledat jisté objektivní příčiny porážky socialismu nejen v Sovětském svazu, pak je lze, podle mého názoru nalézt právě zde. V deformované dialektice vývoje socialistického způsobu výroby, v deformovaných výrobních, ekonomických vztazích! Tedy v deformované ekonomické základně socialismu, aktivně ovlivňované její politickou a právní nadstavbou. To znamená ekonomickou politikou, revizionismem zasažených komunistických stran a socialistických států. Tato politika pak nakonec - u nás fakticky již ve druhé polovině šedesátých let minulého století a v Sovětském svazu pak od poloviny osmdesátých do začátku devadesátých let minulého století - nabyla podobu modelu „tržního socialismu“. V něm šlo (jak to prezentují i dokumenty sjezdů Komunistické strany Sovětského svazu) fakticky o téměř plné uvolnění zákona hodnoty, a tím i o větší uvolnění tržních vztahů a sil, kdy „trh vylučuje monopol jedné formy vlastnictví, vyžaduje celou řadu těchto forem, jejich ekonomickou a politickou rovnoprávnost.“ (Politická zpráva ÚV KSSS XXVIII. sjezdu, s. 14)

Tedy faktorů živelného, neplánovitého vývoje ekonomiky! Šlo prý o nutnost „zásadních změn v ekonomickém systému… o vytvoření nového modelu hospodářství – o několika sektorech, s různými formami vlastnictví“. Tedy o tržní ekonomiku při vytvoření prostoru především pro soukromé vlastnictví nejen výrobních prostředků a „otevření dveří“ pro „získání zahraničního kapitálu“ (Akční program KSSS, s. 89-90), kdy s přechodem na trh bude zahájen přechod samostatných „státních podniků na akciové společnosti“ a vytvořeny „reálné svobody podnikání“ (Politická zpráva ÚV KSSS XXVIII. sjezdu, s. 16).

„Tržní hospodářství“ bylo tedy sovětskými „komunisty“ vyhlášeno za jedině možnou alternativu vůči prý přežitému „administrativně nařizovacímu systému“ (viz Materiály XXVIII. sjezdu KSSS aj.). Takovou, fakticky již dlouhodobější politikou KSSS byly nakonec položeny politické a ekonomické základy v podstatě hladkého a nenásilného přechodu, za vedoucí úlohy této strany, od deformovaného socialismu ke kapitalismu.

Ekonomika socialismu tak měla a také postupně začala fungovat na bázi ekonomického mechanismu, který je bytostně vlastní kapitalistickému ekonomickému systému. Řečeno slovy B. Engelse (Anti-Dühring): „… zákon hodnoty, je základním zákonem právě zbožní výroby, tedy také její nejvyšší formy, kapitalistické výroby. V dnešní (kapitalistické –
Z. K.) společnosti se prosazuje týmž způsobem, jakým se ve společnosti soukromých výrobců jedině mohou prosazovat ekonomické zákony; jako slepě působící přírodní zákon, tkvící ve věcech a vztazích, nezávislý na chtění nebo jednání výrobců“ (K. Marx, B. Engels, Sp. sv. 20, Praha 1966, s. 306).

V této otázce považuji přece jen za nutné vyjádřit se ještě k čínskému modelu „tržního socialismu“. Podle mě vývoj v Čínské lidové republice potvrzuje, že uplatňování mechanismu „tržní ekonomiky“ v dříve méně rozvinutých zemích (z důvodů potřeby vyrovnání technologické zaostalosti, rozvoje výrobních sil ve vztahu k nejvyspělejším kapitalistickým zemím apod.), je na bázi Leninova NEPu možné. Je možné využít silných prvků tržní ekonomiky, kapitalistických prvků – podtrhuji ovšem, že jen dočasně – a to s cílem vybudovat a dále rozvinout základy socialismu, což je naprosto nemožné bez zachování a upevnění daného politického systému socialismu, v němž hraje vedoucí úlohu komunistická strana. Bez toho by došlo k bleskové obnově kapitalismu, jak to potvrdil kontrarevoluční vývoj nejen v případě Sovětského svazu, Československé socialistické republiky, ale i dalších socialistických zemí!

„Tržní ekonomika“, tedy i v Čínské lidové republice, přestože funguje stále v zásadě na bázi socialistického politického systému, skrývá v sobě řadu vyhrocených rozporů a úskalí. Čína musí zvládat kvalitativně kvantitativní rovnováhu působení zcela protichůdných, antagonisticky rozporných tendencí - kapitalistické a socialistické, při udržení socialistické orientace vývoje. Musí tedy zvládat možnosti v mezích udržení na jedné straně kapitalistických prvků s jejich tendencí rozvíjet, rozmnožovat se, zesilovat a převládnout v rámci vládnoucích socialistických politických i ekonomických vztahů a mít přitom neustále na paměti trvalé nebezpečí (i když předvídatelné) možnosti politického a ekonomického převratu. A to tehdy, kdyby došlo k selhání vedoucích a řídících subjektů, nejvyšších orgánů strany a státu, za situace, kdy ty sociální třídy a vrstvy, tak či onak zakotvené v kapitalistických vztazích, mohou zneužít situace a odstranit od moci Komunistickou stranu Číny a relativně bleskově nastolit kapitalistický systém. Největší nebezpečí je skryto zejména v tom, že kapitalistické elementy, vlastníci a spoluvlastníci výrobních prostředků, velkých i menších podniků a firem (s Leninem řečeno „nepmani“) společně s částí jejich managementu a s malovýrobci, maloburžoazií, tak jako i s určitou vrstvou ve stranickém a státním aparátu (jak k tomu došlo v Sovětském svazu), mohou v tichosti utvořit společný blok (i za pomoci vnějších sil, imperialistických mocností) k tomu, aby ještě více otevřeli prostor pro soukromé podnikání, pro kapitalismus. Do jisté míry tomu může nahrávat skutečnost, že podnikatelé, byznysmeni, atp., mohou získat členství v Komunistické straně Číny, a tím i funkce v jejím nejvyšším vedení.

Poznámka druhá:

Дата добавления: 2015-11-14