DUCH NAD HMOTOU 6 страница

„Pojď dál, Edwarde.“

Vydechla jsem úlevou, že Charlie řekl jeho jméno správně.

„Děkuju, pane řediteli,“ řekl Edward uctivým hlasem.

„Běž dál a říkej mi Charlie. Ukaž, vezmu ti bundu.“

„Díky, pane.“

„Posaď se, Edwarde.“

Ušklíbla jsem se.

Edward se plynule posadil na židli, čímž mě přinutil sednout si vedle pana ředitele Swana na pohovku. Rychle jsem po něm vrhla zamračený pohled. Zamrkal Charliemu za zády.

„Takže jsem slyšel, že bereš mou holčičku podívat se na baseball.“ Jenom ve Washingtonu skutečnost, že leje jako z konve, nemá vůbec žádný dopad na hraní venkovních sportů.

„Ano, pane, tak to máme v plánu.“ Nevypadal překvapeně, že jsem otci řekla pravdu. Ovšem možná nás poslouchal.

„No, to pro vás bude posila.“

Charlie se zasmál a Edward se přidal.

„Dobře.“ Vstala jsem. „Dost humoru na můj účet. Půjdeme.“ Šla jsem zpátky do haly a natáhla si bundu. Šli za mnou.

„Ne moc pozdě, Bell.“

„Nebojte se, Charlie, přivedu ji domů brzy,“ slíbil Edward.

„Dávej na mou holčičku pozor, ano?“

Zasténala jsem, ale oni mě ignorovali.

„Se mnou bude v bezpečí, slibuju, pane.“

Charlie nemohl pochybovat o Edwardově upřímnosti, zněla z každého slova.

Vykradla jsem se ven. Oni se oba ještě zasmáli a Edward pak vyšel za mnou.

Na verandě jsem zůstala stát jako přimrazená. Vedle mého náklaďáčku stál obrovský Jeep. Jeho pneumatiky mi sahaly výš než do pasu. Přes přední i zadní světlomety měl kovové zábrany a čtyři obrovské světlomety byly namontované na ochranném rámu. Kapota byla zářivě červená.

Charlie dlouze zahvízdal.

„Zapněte si pásy,“ zajíkl se.

Edward obešel auto ke dveřím na mé straně a otevřel mi. Odhadla jsem vzdálenost k sedadlu a připravila se, že budu muset skákat. Povzdechl si a pak mě jednou rukou zvedl. Doufala jsem, že si toho Charlie nevšiml.

Zatímco se normálním, lidským krokem vracel na místo řidiče, snažila jsem se zapnout si pás. Ale bylo tam příliš mnoho sponek.

„K čemu to všechno je?“ zeptala jsem se, když otevřel dveře.

„To jsou popruhy na jízdu v terénu.“

„Jejda.“

Snažila jsem se najít správná místa, aby všechny přezky zapadly, ale moc rychle mi to nešlo. Zase si povzdychl a natáhl se, aby mi pomohl. Byla jsem ráda, že déšť je tak hustý, že Charlieho na verandě nebylo jasně vidět. To znamenalo, že ani on neviděl, jak mi Edward rukama přejíždí po krku, hladí mě po klíční kosti. Vzdala jsem snahu pomoct mu a soustředila jsem se na to, aby mi stačil dech.

Edward otočil klíčkem a motor s řevem nastartoval. Odjeli jsme od domu.

„Ty máš teda ale… velký džíp.“

„To je Emmettův. Říkal jsem si, že asi nebudeš chtít celou cestu utíkat.“

„Kde tohle parkujete?“

„Přestavěli jsme jednu z venkovních budov na garáž.“

„Ty si nezapneš pás?“

Vrhl po mně nevěřícný pohled.

Pak mi něco docvaklo.

„Utíkat celou cestu? To znamená, že kus cesty stejně budeme muset běžet?“ Hlas mi stoupl o několik oktáv.

Usmál se napjatě. „Ty utíkat nebudeš.“

„Mně jen bude špatně.“

„Drž oči zavřené a budeš v pohodě.“

Kousla jsem se do rtu, abych potlačila paniku.

Naklonil se ke mně, aby mě políbil na temeno hlavy, a pak zasténal. Zmateně jsem se na něj podívala.

„Ty v dešti tak hezky voníš,“ vysvětlil mi.

„A to je dobře, nebo špatně?“ zeptala jsem se obezřetně.

Povzdechl si. „Obojí, vždycky obojí.“

Nevím, jak našel cestu v té tmě a lijáku, ale najednou jsme se ocitli na vedlejší silnici, která nebyla ani tak silnice, jako spíš horská stezka. Konverzace byla na dlouho nemožná, protože já jsem se natřásala na sedadle jako sbíječka. On si, zdá se, jízdu užíval, protože se celou cestu zeširoka usmíval.

A pak jsme dojeli na konec silnice; stromy obestoupily džíp jako zelená stěna. Déšť se změnil v pouhé mrholení, které s každou vteřinou ustávalo, nebe se rozjasňovalo skrz mraky.

„Promiň, Bello, odsud musíme po svých.“

„Víš co? Tak já tady prostě počkám.“

„Co se stalo s tvou odvahou? Dnes ráno jsi byla mimořádná.“

„Ještě jsem nezapomněla na posledně.“ Je možné, že to bylo teprve včera?

Obešel auto k mým dveřím jako žíznivá čára. Začal mě rozepínat.

„Já to udělám, ty jdi napřed,“ protestovala jsem.

„Hmmm…“ zauvažoval, jak to rychle dokončil. „Zdá se, že ti budu muset napravit vzpomínku.“

Než jsem mohla zareagovat, vytáhl mě z džípu a postavil mě na zem. Teď už sotva mžilo; Alice bude mít pravdu.

„Napravit mou vzpomínku?“ zeptala jsem se nervózně.

„Něco takového.“ Pozorně se na mě zadíval, ale v očích mu vesele jiskřilo. Položil ruce na kapotu po obou stranách mé hlavy, naklonil se dopředu a přinutil mě tak přitisknout se zády na dveře. Naklonil se ještě blíž, jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého. Neměla jsem kam uhnout.

„Teď mi řekni,“ vydechl a jenom jeho vůně narušovala můj myšlenkový proces, „čeho přesně se bojíš?“

„No, ehm, že narazím do stromu –“ polkla jsem „– a umřu. A pak že mi bude špatně.“

Potlačil úsměv. Pak sklonil hlavu dolů a svými chladnými rty se měkce dotkl důlku dole na mém krku.

„Pořád se ještě bojíš?“ zašeptal mi do kůže.

„Ano,“ snažila jsem se soustředit. „Že narazím do stromu a že mi bude špatně.“

Jeho nos si razil cestu po kůži mého krku ke špičce brady. Jeho studený dech mě šimral.

„Stromy,“ lapala jsem po dechu. „Nevolnost z pohybu.“

Zvedl obličej, aby mě políbil na víčka. „Bello, snad si vážně nemyslíš, že bych narazil do stromu, viď že ne?“

„Ty ne, ale já bych mohla.“ V mém hlasu nebylo žádné přesvědčení. Zavětřil snadné vítězství.

Pomalu mě líbal dolů po tváři a zastavil se zrovna v koutku úst.

„Copak bych dovolil, aby ti strom ublížil?“ Jeho rty se sotva otíraly o můj chvějící se spodní ret.

„Ne,“ vydechla jsem. Věděla jsem, že moje skvělá obrana má i druhý hlas, ale nějak jsem si ho nedokázala vybavit.

„Vidíš,“ jeho pootevřené rty se hýbaly na mých, „není čeho se bát, že ne?“

„Ne,“ vzdychla jsem a vzdala to.

Pak vzal můj obličej do svých rukou téměř hrubě a líbal mě doopravdy, jeho neústupné rty se tiskly k mým.

Pro moje chování skutečně neexistovala žádná omluva. O tom už jsem věděla svoje. A přesto jsem se nedokázala udržet a reagovala jsem přesně jako poprvé. Místo abych držela bez pohnutí, jsem natáhla paže, pevně mu je ovinula kolem krku a přitiskla jsem se k jeho tělu, které vzápětí zkamenělo. Povzdychla jsem si, rty pootevřené.

Zavrávoral dozadu a bez námahy prolomil mé sevření.

„Zatraceně, Bello!“ lapal po dechu. „Ty budeš moje smrt, to přísahám.“

Naklonila jsem se dopředu a opřela se rukama o kolena, abych neupadla.

„Ty jsi nezničitelný,“ zamumlala jsem a snažila se popadnout dech.

„To jsem si mohl myslet, než jsem potkal tebe. Teď odsud pojďme, dřív než udělám něco opravdu hloupého,“ zabručel.

Hodil si mě na záda jako předtím, a já jsem viděla mimořádné úsilí, které ho to stálo, aby byl tak něžný. Obtočila jsem mu nohy kolem pasu a zasekla mu paže v kravatovém sevření kolem krku.

„Nezapomeň zavřít oči,“ varoval přísně.

Rychle jsem zabořila obličej do jeho lopatky, pod svou paži, a pevně zavřela oči.

A sotva jsem poznala, že se pohybujeme. Cítila jsem, jak pode mnou klouže vpřed, ale stejně tak se mohl procházet po chodníku, protože ten pohyb byl tak plynulý. Byla jsem v pokušení se kouknout, jenom abych viděla, jestli skutečně letí lesem tak jako předtím, ale odolala jsem. Za tu strašnou mdlobu to nestálo. Spokojila jsem se s tím, že jsem poslouchala jeho dech, jak se vyrovnaně nadechuje a vydechuje.

Nebyla jsem si zcela jistá, že jsme zastavili, dokud nesáhl dozadu a nedotkl se mých vlasů.

„Už je konec, Bello.“

Odvážila jsem se otevřít oči a opravdu, stáli jsme na místě. Ztuhle jsem povolila sevření jeho těla a sklouzla na zem. Přistála jsem na zadku.

„Au!“ zasupěla jsem, jak jsem padla na mokrou zem.

Zíral na mě nevěřícně, evidentně si nebyl jistý, jestli vážně není blázen, když mu připadám zábavná. Ale můj udivený výraz ho postrčil a on propukl v šílený smích.

Zvedla jsem se a dělala, že si ho nevšímám, zatímco jsem si ometala bláto a kapradí z bundy. Tím víc se smál. Otrávená jsem se loudala do lesa.

Ucítila jsem jeho paži kolem pasu.

„Kam jdeš, Bello?“

„Dívat se na baseballový zápas. Tebe, zdá se, hra už nezajímá, ale jsem si jistá, že ostatní se budou bavit i tak.“

„Jdeš špatným směrem.“

Otočila jsem se dokola, aniž bych se na něj podívala, a vydala se opačným směrem. Zase mě dohonil.

„Nezlob se, nemohl jsem si pomoct. Měla bys vidět, jak ses tvářila.“ Zachechtal se, nemohl přestat.

„Ach tak, takže ty jsi jediný, kdo se tady smí zlobit?“ zeptala jsem se a zvedla obočí.

„Já jsem se na tebe nezlobil.“

„Bello, ty budeš moje smrt?“ citovala jsem kysele.

„To bylo prosté konstatování.“

Snažila jsem se zase se od něj otočit, ale držel mě pevně.

„Ty ses zlobil,“ stála jsem si na svém.

„Ano.“

„Ale zrovna jsi řekl –“

„Že jsem se nezlobil na tebe. Copak to nechápeš, Bello?“ Byl najednou naléhavý, všechny stopy žertování byly pryč. „Nechápeš?“

„Co mám chápat?“ zeptala jsem se, zmatená jeho náhlou změnou nálady stejně jako jeho slovy.

„Já se nikdy nezlobím na tebe – jak bych mohl? Jsi tak statečná… důvěřivá, vřelá.“

„Tak proč?“ zašeptala jsem a vzpomněla jsem si na černé nálady, které ho ode mě odvedly a které jsem si vždycky vykládala jako dobře pochopitelnou frustraci – frustraci nad svou slabostí, pomalostí, nad svými nepoddajnými lidskými reakcemi…

Opatrně mi vzal obličej do dlaní. „Já se zlobím na sebe,“ řekl něžně. „Na to, že tě neustále navzdory svému odhodlání vystavuju nebezpečí. Samotná moje existence tě ohrožuje. Někdy se skutečně nenávidím. Měl bych být silnější, měl bych být schopen –“

Položila jsem mu ruku přes ústa. „Mlč.“

Vzal mou ruku, sundal ji ze svých rtů a podržel si ji na tváři.

„Miluju tě,“ řekl. „Je to ubohá omluva pro to, co dělám, ale je to přesto pravda.“

Bylo to poprvé, kdy mi řekl, že mě miluje – tolika slovy. On si to možná neuvědomoval, ale já rozhodně ano.

„Teď, prosím, se snaž udržet,“ pokračoval a sklonil se, aby mě zlehka políbil.

Držela jsem naprosto bez pohnutí. Pak jsem si povzdechla.

„Slíbil jsi policejnímu řediteli Swanovi, že mě dovedeš domů brzy, vzpomínáš? Měli bychom radši jít.“

„Ano, paní učitelko.“

Uličnicky se usmál a pustil mě, držel mě jenom za ruku. Vedl mě několik kroků skrz vysoké mokré kapradiny a koberce mechu, kolem mohutné tsugy kanadské, a najednou jsme stáli na kraji obrovského otevřeného pole uprostřed Olympijského pohoří. Oproti každému baseballovému stadionu mělo dvojnásobnou rozlohu.

Viděla jsem, že všichni ostatní už tam jsou; Esme, Emmett a Rosalie seděli na holých kamenech, ti k nám byli nejblíž, možná sto metrů od nás. Mnohem dál jsem viděla Jaspera a Alici, alespoň čtyři sta metrů daleko, zdálo se, že si něčím hází tam a sem, ale nikde jsem neviděla žádný míč. Vypadalo to, jako že Carlisle označuje mety, ale opravdu mohou být tak daleko od sebe?

Když jsme přišli na dohled, ti tři na kamenech vstali. Esme se vydala k nám. Emmett ji následoval po dlouhém pohledu na Rosaliina záda; Rosalie se půvabně zvedla a odkráčela k poli, aniž na nás pohlédla. Můj žaludek na to zareagoval nepříjemným zachvěním.

„Tos byl ty, koho jsme slyšeli, Edwarde?“ zeptala se Esme, když došla k nám.

„Znělo to, jako když dusíš medvěda,“ objasnil Emmett.

Váhavě jsem se na Esme usmála. „Byl to on.“

„Bella byla nechtěně moc legrační,“ vysvětloval Edward, aby to rychle uvedl na pravou míru.

Alice opustila svou pozici a běžela, nebo tančila, k nám. Zlehka se zastavila kousek od nás. „Je čas,“ oznámila.

Jakmile promluvila, lesem kolem nás otřáslo hluboké dunění hromu a pak udeřilo západně směrem k městu.

„Není to strašidelné?“ mrkl na mě Emmett, jako bychom se znali odjakživa.

„Pojďme.“ Alice vzala Emmetta za ruku a vyrazili k obrovskému hřišti; ona běžela jako gazela. On byl skoro tak půvabný a zrovna tak rychlý – přesto Emmetta nemohl nikdo přirovnávat ke gazele.

„Jsi připravená na hru?“ zeptal se Edward a v očích mu nadšeně jiskřilo.

Snažila jsem se znít stejně nadšeně. „Týme, do toho!“

Uchechtl se, rozcuchal mi vlasy a vydal se za těmi dvěma. Jeho běh byl agresivnější, spíš gepardí než gazelí, takže je rychle předběhl. Ten půvab a síla mi braly dech.

„Půjdeme dolů?“ zeptala se Esme svým měkkým, melodickým hlasem a já jsem si uvědomila, že za nimi zírám s otevřenou pusou. Rychle jsem srovnala svůj výraz a přikývla. Esme mezi námi nechávala pár kroků odstup a já jsem přemítala, jestli si pořád dává pozor, aby mě nevystrašila. Přizpůsobovala svůj krok mému a nedávala najevo netrpělivost, že jsem pomalá.

„Vy s nimi nehrajete?“ zeptala jsem se ostýchavě.

„Ne, já radši soudcuju – ráda je udržuju v mezích poctivé hry,“ vysvětlovala.

„Takže oni rádi podvádějí?“

„No ano – měla bys slyšet hádky, které spolu vedou! Vlastně doufám, že to neuslyšíš, myslela by sis, že je vychovala vlčí smečka.“

„Mluvíte jako moje máma,“ zasmála jsem se překvapeně.

Ona se také zasmála. „No, opravdu je ve většině ohledů považuju za své děti. Nikdy jsem se nedokázala dostat přes svoje mateřské instinkty – říkal ti Edward, že jsem ztratila dítě?“

„Ne,“ zamumlala jsem ohromeně a snažila jsem se pochopit, na jaký život vzpomíná.

„Ano, své první a jediné děťátko. Zemřel jen pár dní po narození, chudáček můj malý,“ povzdechla si. „Zlomilo mi to srdce – a proto jsem skočila z toho útesu, víš,“ dodala věcně.

„Edward jenom říkal, že jste spadla,“ zakoktala jsem.

„Vždycky džentlmen,“ usmála se. „Edward byl první z mých nových synů. Vždycky jsem o něm takhle smýšlela, ačkoliv je starší než já, tedy alespoň v jednom ohledu.“ Vřele se na mě usmála. „Proto jsem tak ráda, že si tě našel, drahoušku.“ Ta něžnost zněla na jejích rtech tak přirozeně. „Příliš dlouho stál stranou; bolelo mě, když jsem viděla jeho osamělost.“

„Takže vám to nevadí?“ zeptala jsem se zase váhavě. „Že pro něj… nejsem ta pravá?“

„Ne.“ Byla zamyšlená. „Vybral si tebe. Však ono to nějak půjde,“ prohlásila, ačkoliv se jí čelo vraštilo starostmi. Ozvala se další hromová rána.

Esme se v tu chvíli zastavila; zjevně jsme došly na kraj pole. Vypadalo to, že už si utvořili družstva. Edward byl daleko vzadu v levém poli, Carlisle stál mezi první a druhou metou a Alice držela míč, postavená na místě nadhazovače.

Emmett máchal hliníkovou pálkou; téměř nepostřehnutelně svištěla vzduchem. Čekala jsem, že si stoupne na pálkoviště, ale pak jsem si všimla, jak zaujímal postoj, že už tam je – dál od místa nadhazovače, než bych si myslela, že je možné. Jasper stál několik kroků za ním, dělal chytače druhého týmu. Samozřejmě, nikdo z nich neměl rukavice.

„V pořádku,“ zavolala Esme jasným hlasem, o kterém jsem věděla, že ho uslyší i Edward, ačkoliv byl tak daleko, „začněte.“

Alice se postavila zpříma, klamavě nehybná. Zdálo se, že dává přednost kradmému švihu spíš než zastrašujícímu rozmachu paží. Držela míč oběma rukama u pasu, a pak, podobná výpadu kobry, její pravá ruka vystřelila a míč plesknul Jasperovi do ruky.

„Byl to strike?“ zašeptala jsem Esme.

„Když to neodrazí, je to strike,“ odpověděla.

Jasper mrštil míčem zpátky Alici do nastavené ruky. Dovolila si krátký úšklebek. A pak se její ruka znovu zatočila.

Tentokrát se pálce nějak podařilo švihnout včas, aby trefila neviditelný míč. Rána při dopadu byla ohlušující, hromová; odrážela se od hor – okamžitě jsem pochopila nutnost hromu.

Míč vystřelil jako meteor nad hřiště a zaletěl hluboko do okolního lesa.

„Home run,“ zamumlala jsem.

„Počkejte,“ napomínala je Esme a pozorně naslouchala s jednou rukou zvednutou. Emmett se hnal jako ohnivá čára nad metami, Carlisle mu byl těsně v patách. Uvědomila jsem si, že Edward chybí.

„Out!“ zavolala Esme jasným hlasem. Zírala jsem nevěřícně, jak se Edward vynořil z lemu stromů, ve zvednuté ruce míč, na tváři široký úsměv, který jsem viděla i já.

„Emmett má nejsilnější úder,“ vysvětlovala Esme, „ale Edward nejrychleji běhá.“

Směna pokračovala před mýma nevěřícíma očima. Nedokázala jsem sledovat rychlý pohyb míče ani bleskurychlé přesuny jejich postav po hřišti.

Pochopila jsem další důvody, proč se hrou čekali na bouřku s hromobitím, když Jasper, ve snaze vyhnout se Edwardovu neomylnému zákroku, poslal míč nízkou ranou ke Carlisleovi. Carlisle vyběhl po míči a pak se s Jasperem předháněli, kdo dřív doběhne k první metě. Když se srazili, znělo to jako náraz dvou obrovských padajících balvanů. Starostlivě jsem vyskočila, ale jim se nic nestalo.

„Sedí!“ zavolala Esme klidným hlasem.

Emmettův tým byl na pálce – Rosalii se povedlo oběhnout mety, když vyběhla po jednom z Emmettových dlouhých odpalů – když Edward chytil třetí out. Přisprintoval ke mně a jiskřil vzrušením.

„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se.

„Jedna věc je jistá, už se nikdy nedokážu posadit k nudnému zápasu první baseballové ligy.“

„A zní to, jako kdybys to předtím dělala často,“ zasmál se.

„Jsem trochu zklamaná,“ dobírala jsem si ho.

„Proč?“ zeptal se zmateně.

„No, bylo by hezké, kdybych mohla najít aspoň jednu věc, kterou bys nedělal líp než zbytek lidí na celé planetě.“

Zasvítil svým speciálním pokřiveným úsměvem, který mi bral dech.

„Jsem na pálce,“ řekl a namířil na stanoviště.

Hrál s rozmyslem, držel míč nízko, z dosahu Rosaliiny vždy připravené ruky ve vnějším hřišti a získal dvě mety jako blesk, dřív než Emmett dokázal dostat míč zpátky do hry. Carlisle vyrazil jeden tak daleko z hřiště – s ranou, z které mě bolely uši – že oba s Edwardem oběhli všechny mety. Alice si s nimi půvabně pleskla zdviženou dlaní.

Skóre se soustavně měnilo, jak hra pokračovala, a oni se sobě navzájem pošklebovali jako kluci na ulici, jak se střídali ve vedení. Esme je příležitostně napomínala. Hrom bil dál, ale my jsme zůstávali sušší, jak Alice předpověděla.

Carlisle byl na pálce, Edward chytal, když Alice najednou hlasitě vyjekla. Já jsem jako obvykle nemohla oči odtrhnout od Edwarda, takže jsem viděla, jak mu hlava vystřelila vzhůru, aby se na ni podíval. Jejich oči se střetly a něco mezi nimi na okamžik proudilo. Stál vedle mě, než se ostatní mohli zeptat Alice, co se děje.

„Alice?“ Hlas Esme byl napjatý.

„Neviděla jsem – nemůžu říct,“ zašeptala.

Všichni ostatní už byli pohromadě.

„Co se děje Alice?“ zeptal se Carlisle klidným hlasem autority.

„Cestovali mnohem rychleji, než jsem si myslela,“ řekla, „vidím, že jsem je předtím viděla ze špatné perspektivy,“ zašeptala.

Jasper se nad ní ochranitelsky sklonil. „Co se změnilo?“ zeptal se.

„Slyšeli nás hrát, a to změnilo jejich trasu,“ řekla zkroušeně, protože se cítila zodpovědná za to, co ji vyděsilo.

Sedm párů rychlých očí blesklo do mého obličeje a zase stranou.

„Jak brzy?“ zeptal se Carlisle a otočil se k Edwardovi.

Edwardovi po obličeji přelétl pohled intenzivního soustředění.

„Méně než pět minut. Oni běží – chtějí si zahrát.“ Zamračil se.

„Dokážeš to?“ zeptal se ho Carlisle, jeho oči znovu kmitly ke mně.

„Ne, ne když ji ponesu –“ odmlčel se. „Navíc, poslední věc, kterou potřebujeme, je, aby zachytili pach a začali lovit.“

„Kolik?“ zeptal se Emmett Alice.

„Tři,“ odpověděla lakonicky.

„Tři!“ řekl posměšně. „Tak ať přijdou.“ Na masivních pažích mu naběhly ocelové pásy svalů.

Na zlomek vteřiny, který se zdál delší, než skutečně byl, Carlisle rozvažoval. Jenom Emmett se tvářil nevzrušeně; ostatní viseli znepokojenými pohledy na Carlisleově obličeji.

Дата добавления: 2015-10-30