NOČNÍ MŮRA 12 страница

„Hlupáčku,“ uchechtl se. „Běhání je má druhá přirozenost, na to nemusím myslet.“

„Vejtaho,“ zamumlala jsem znovu.

Usmál se.

„Ne,“ pokračoval. „Myslel jsem na to, že chci něco zkusit.“ A vzal můj obličej znovu do dlaní.

Nemohla jsem dýchat.

Zaváhal – ne normálním způsobem, jako člověk.

Ne tak, jak váhá muž, než políbí ženu, aby odhadl její reakci, aby viděl, jak ho přijme. Možná zaváhá, aby prodloužil tu chvíli, ten ideální okamžik očekávání, který je lepší než polibek sám.

Edward váhal, aby otestoval sám sebe, aby viděl, jestli je to bezpečné, aby se ujistil, že pořád ovládá své nutkání.

A pak se jeho studené, mramorové rty velmi měkce přitiskly na moje.

To, nač nikdo z nás nebyl připraven, byla moje reakce.

Krev se mi pod kůží vařila, pálila mě do rtů. Divoce jsem zalapala po dechu. Prsty se mi zamotaly do jeho vlasů a přitiskly ho ke mně. Rty se mi pootevřely, jak jsem vdechovala jeho opojný dech.

Okamžitě jsem cítila, že se pod mými rty změnil v nereagující kámen. Rukama mi něžně, ale s neodolatelnou silou odtáhl tvář. Otevřela jsem oči a viděla jeho obezřetný výraz.

„No páni,“ vydechla jsem.

„To je slabé slovo.“

Oči mu divoce žhnuly, zatínal čelist v usilovném sebeovládání, a přesto nepolevil ve své dokonalé artikulaci. Podržel můj obličej jen pár centimetrů od svého. Oslnil mi oči.

„Měla bych…?“ snažila jsem se vyprostit, udělat mu trochu místa.

Jeho ruce mi nedovolily pohnout se ani o píď.

„Ne, to se dá vydržet. Počkej chvilku, prosím.“ Jeho hlas byl zdvořilý, kontrolovaný.

Dívala jsem se mu do očí, sledovala, jak vzrušení v nich pohasíná a něžní.

Pak se usmál překvapivě uličnickým úsměvem.

„Tak,“ řekl, zjevně potěšený sám sebou.

„Dá se to vydržet?“ zeptala jsem se.

Zasmál se nahlas. „Jsem silnější, než jsem si myslel. Je hezké to vědět.“

„Ráda bych řekla to samé. Omlouvám se.“

„Ty jsi jenom člověk, konec konců.“

„Moc díky,“ můj hlas byl zatrpklý.

Vyskočil na nohy jedním ze svých mrštných, téměř neviditelně rychlých pohybů. Natáhl ke mně ruku. Nečekané gesto. Už jsem si tak zvykla na to, že si úzkostlivě dáváme pozor, abychom se navzájem nedotýkali. Vzala jsem jeho ledovou ruku, potřebovala jsem podepřít víc, než jsem si myslela. Moje rovnováha se ještě nevrátila.

„Pořád je ti slabo z toho běhu? Nebo tě odrovnalo, jak dokonale líbám?“ Jak veselý, jak lidský se zdál, když se teď zasmál, jeho andělská tvář bezstarostná. Byl to jiný Edward, než jakého jsem dosud znala. A o to víc mi popletl hlavu. Způsobilo by mi to fyzickou bolest, kdyby mě teď od něj chtěl někdo odtrhnout.

„Nevím jistě, pořád jsem obluzená,“ podařilo se mi odpovědět. „Ale myslím, že je to od obojího trochu.“

„Možná bys mě měla nechat řídit.“

„Zbláznil ses?“ protestovala jsem.

„Umím řídit líp než ty, když máš svůj nejlepší den,“ škádlil mě. „Máš mnohem pomalejší reflexy.“

„To je jistě pravda, ale obávám se, že ani moje nervy, ani moje auto by tvoje řízení nemusely vydržet.“

„Trochu důvěry, prosím, Bello.“

Ruku jsem měla v kapse a pevně jsem v ní svírala klíč. Odhodlaně jsem našpulila rty a pak jsem zavrtěla hlavou s upjatým úsměvem.

„Ne. Ani náhodou.“

Zvedl nevěřícně obočí.

Chtěla jsem ho obejít a mířila za volant. Možná by mě nechal projít, kdybych lehce nezavrávorala. Ovšem možná taky ne.

„Bello, už mě stálo hodně úsilí, abych tě udržel naživu. Nehodlám tě pustit za volant, když ani nedokážeš jít rovně. Navíc, přítel nenechá přítele řídit opilého,“ citoval se smíchem a ovinul mi paži kolem pasu tak, že jsem nemohla uniknout. Cítila jsem nesnesitelně sladkou vůni vycházející z jeho hrudi.

„Opilého?“ ohradila jsem se.

„Jsi obluzená samotnou mojí přítomností.“ Zase se usmál tím rozpustilým úsměvem.

„To nemůžu popřít,“ povzdechla jsem si. Nedalo se to obejít; nedokázala jsem mu v ničem odolat. Zvedla jsem klíček vysoko a pak jsem ho pustila, sledovala jsem, jak mu ruka švihla jako blesk a tiše ho chytila. „Jeď pomalu – můj náklaďáček je v důchodovém věku.“

„Velmi rozumné,“ pochválil mě.

„A tebe to vůbec nezasahuje?“ zeptala jsem se rozzlobeně. „Moje přítomnost?“

Jeho pružné rysy se změnily, výraz mu zjihl, zněžněl. Zpočátku neodpovídal; prostě sklonil svůj obličej k mému a přejel mi rty zlehka po čelisti, od ucha k bradě, tam a zpátky. Zachvěla jsem se.

„Bez ohledu na to,“ zamumlal nakonec, „já mám lepší reflexy.“

Дата добавления: 2015-10-30