NOČNÍ MŮRA 5 страница

„Co jsi dělala pak?“ zeptal se po chvilce.

„Hledala jsem na internetu.“

„A to tě přesvědčilo?“ Z jeho hlasu zazníval pramalý zájem. Ale rukama pořád silně svíral volant.

„Ne. Nic se nehodilo. Většinou to byly hlouposti. A pak…“ odmlčela jsem se.

„Co?“

„Došla jsem k názoru, že na tom nezáleží,“ zašeptala jsem.

„Že na tom nezáleží?“ Jeho tón mě přiměl vzhlédnout – konečně jsem prolomila tu jeho pečlivě udržovanou masku. Jeho obličej byl nevěřícný, jenom s náznakem hněvu, kterého jsem se obávala.

„Ne,“ řekla jsem tiše. „Nezáleží mi na tom, co jsi.“

Do jeho hlasu vstoupil tvrdý, výsměšný tón. „Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?“

„Ne.“

Zmlkl, zase se díval přímo před sebe. Jeho obličej byl pochmurný a chladný.

„Ty se zlobíš,“ vzdychla jsem. „Neměla jsem nic říkat.“

„Ne,“ odporoval, ale jeho tón byl stejně tvrdý jako jeho obličej. „Jsem rád, že vím, co si myslíš – i když to, co si myslíš, je šílené.“

„Takže se zase pletu?“ provokovala jsem.

„To jsem neměl na mysli. ‚Na tom nezáleží‘!“ citoval a skřípal přitom zuby.

„Mám pravdu?“ vydechla jsem.

„Záleží na tom?“

Zhluboka jsem se nadechla.

„Vlastně ne.“ Odmlčela jsem se. „Ale jsem zvědavá.“ Můj hlas byl alespoň vyrovnaný.

Najednou se zatvářil odevzdaně. „Na co jsi zvědavá?“

„Kolik je ti let?“

„Sedmnáct,“ odpověděl okamžitě.

„A jak dlouho je ti sedmnáct?“

Jeho rty se zkroutily, jak zíral na silnici. „Už nějakou dobu,“ připustil posléze.

„Dobře.“ Usmála jsem se, měla jsem radost, že je ke mně pořád upřímný. Díval se na mě pozornýma očima, hodně jako předtím, když se bál, že upadnu do šoku. Věnovala jsem mu široký povzbudivý úsměv, a on se zamračil.

„Nesměj se – ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?“

Stejně se zasmál. „Mýtus.“

„Slunce tě nespálí?“

„Mýtus.“

„Spíš v rakvi?“

„Mýtus.“ Na chvíli zaváhal a do jeho hlasu vstoupil podivný tón. „Nemůžu spát.“

Chviličku mi trvalo, než jsem to strávila. „Vůbec?“

„Nikdy,“ odpověděl a jeho hlas nebylo téměř slyšet. Otočil se a zamyšleně se na mě podíval. Prohlížel si mě svýma zlatýma očima a já jsem ztratila nit. Zírala jsem na něj, dokud se nepodíval jinam.

„Ještě jsi mi nepoložila tu nejdůležitější otázku.“ Jeho hlas byl teď tvrdý, a když se na mě znovu podíval, oči měl chladné.

Zamrkala jsem, stále omámená. „Která to je?“

„Nezajímá tě, co jím?“ zeptal se sarkasticky.

„Aha,“ zamumlala jsem, „tohle.“

„Ano, tohle.“ Jeho hlas byl drsný. „Nechceš vědět, jestli piju krev?“

Trhla jsem sebou. „No, Jacob o tom něco říkal.“

„Co Jacob říkal?“ zeptal se příkře.

„Říkal, že vy… nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla být nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata.“

„Říkal, že nejsme nebezpeční?“ Jeho hlas byl hluboce skeptický.

„Ne přesně. Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby.“

Díval se dopředu, ale nedokázala jsem říct, jestli kouká na silnici nebo ne.

„Tak co, měl pravdu? O tom, že nelovíte lidi?“ Snažila jsem se udržet svůj hlas co nejvyrovnanější.

„Quileuté mají dlouhou paměť,“ zašeptal.

Brala jsem to jako potvrzení.

„Ale nenech se tím ukolébat,“ varoval mě. „Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční.“

„Nerozumím.“

„Snažíme se,“ vysvětloval pomalu. „Jsme obvykle velmi dobří v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já jsem například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě.“

„To je chyba?“ Slyšela jsem smutek ve svém hlase, ale nevěděla jsem, jestli ho slyšel také.

„Velmi nebezpečná,“ zamumlal.

Pak jsme oba mlčeli. Sledovala jsem, jak se světlomety otáčejí v ohybech silnice. Pohybovaly se příliš rychle; nevypadalo to skutečně, spíš jako videohra. Byla jsem si vědoma, že čas ubíhá tak rychle jako černá silnice pod námi, a strašně jsem se bála, že už nikdy nebudu mít další šanci takhle s ním být – povídat si na rovinu, bez zábran. Jeho slova věstila konec, a já jsem se té představy děsila. Nemohla jsem promeškat ani minutu z těch, které mi ještě zbývaly.

„Pověz mi víc,“ žádala jsem zoufale a nestarala jsem se, co říkal, jen jsem chtěla znovu slyšet jeho hlas.

Rychle se na mě podíval, udivený změnou mého tónu. „Co víc chceš vědět?“

„Pověz mi, proč lovíš zvířata místo lidí,“ navrhla jsem a hlas jsem stále měla zabarvený zoufalstvím. Uvědomila jsem si, že mám mokré oči, a potlačovala jsem smutek, který se mě snažil přemoct.

„Protože nechci být stvůra.“ Jeho hlas byl velmi tichý.

„Ale zvířata nestačí?“

Odmlčel se. „Nemůžu si být jistý, samozřejmě, ale přirovnal bych to k životě na tofu a sójovém mléku; říkáme si vegetariáni, je to takový náš malý vtip pro zasvěcené. Nedokážeme tím úplně nasytit hlad – nebo spíš žízeň. Ale udržujeme se tím při síle, jsme dost silní na to, abychom odolali. Většinou.“ Jeho tón nabral zlověstný nádech. „Někdy je to obtížnější než jindy.“

„Teď je to pro tebe moc obtížné?“ zeptala jsem se.

Povzdechl si. „Ano.“

„Ale hlad nemáš,“ řekla jsem přesvědčeně – bylo to tvrzení, ne otázka.

„Proč si to myslíš?“

„Poznám ti to na očích. Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidi – muži obzvlášť – jsou podrážděnější, když mají hlad.“

Zachechtal se. „Ty jsi všímavá, viď?“

Neodpověděla jsem; jenom jsem poslouchala zvuk jeho smíchu a zapisovala si ho do paměti.

„Byl jsi s Emmettem na lovu, tento víkend?“ zeptala jsem se, když bylo zase ticho.

„Ano.“ Na vteřinku se odmlčel, jako kdyby se rozhodoval, jestli něco dodá, nebo ne. „Nechtěl jsem odjet, ale bylo to nutné. Je trochu lehčí být s tebou, když nemám žízeň.“

„Proč jsi nechtěl odjet?“

„Jsem z toho… nervózní… když tě nemám nablízku.“ Jeho oči byly něžné, ale naléhavé, a zdálo se, že mi pod jejich pohledem měknou kosti v těle. „Nežertoval jsem, když jsem tě minulý čtvrtek žádal, aby ses snažila nespadnout do oceánu nebo se nedala přejet. Celý víkend jsem byl duchem nepřítomný, dělal jsem si o tebe starosti. A po tom, co se stalo dnes večer, jsem překvapený, že jsi přežila celý víkend bez jizev.“ Zavrtěl hlavou a pak se zdálo, že si na něco vzpomněl. „No, vlastně ne tak docela.“

„Cože?“

„Tvoje ruce,“ připomněl mi. Podívala jsem se dolů na své dlaně a na téměř zahojené škrábance přes kotníky. Jeho očím nic neušlo.

„Upadla jsem,“ povzdechla jsem si.

„Myslel jsem si to.“ Jeho rty se v koutcích zvedly vzhůru. „Předpokládám, když jde o tebe, že to mohlo být mnohem horší – a to mě asi mučilo celou dobu, co jsem byl pryč. Byly to velmi dlouhé tři dny. Vážně jsem šel Emmettovi na nervy.“ Smutně se na mě usmál.

„Tři dny? Copak ses nevrátil až dnes?“

„Ne, vrátili jsme se v neděli.“

„Tak proč nikdo z vás nebyl ve škole?“ Byla jsem frustrovaná, skoro rozzlobená, když jsem pomyslela na to, kolik zklamání jsem si vytrpěla kvůli jeho nepřítomnosti.

„No, ty ses ptala, jestli mi slunce ublíží, a já musím říct, že neublíží. Ale stejně ve slunečním svitu nemůžeme vycházet – alespoň ne tam, kde by nás někdo mohl vidět.“

„Proč?“

„Někdy ti to ukážu,“ slíbil.

Na chvilku jsem se nad tím zamyslela.

„Mohl jsi mi zavolat,“ usoudila jsem.

Byl zmatený. „Ale já jsem věděl, že jsi v pořádku.“

„Ale já jsem nevěděla, kdes byl ty. Já –“ zaváhala jsem a sklopila oči.

„Co?“ Jeho sametový hlas byl neodolatelný.

„Nelíbilo se mi to. Že jsem tě neviděla. Taky jsem z toho nervózní.“ Začervenala jsem se, když jsem to vyslovila nahlas.

Mlčel. Znepokojeně jsem vzhlédla a viděla, že má bolestný výraz.

„Á,“ zasténal tiše. „Tohle je zlé.“

Nerozuměla jsem jeho odpovědi. „Co jsem řekla?“

„Nechápeš to, Bello? Jedna věc je, když jsem nešťastný já sám, ale jestli jsi do toho zatažená i ty, je to úplně něco jiného.“ Obrátil své najednou ztrápené oči na silnici a jeho slova plynula tak rychle, že jsem jim skoro nerozuměla. „Nechci slyšet, že to takhle cítíš,“ jeho hlas byl tichý, ale naléhavý. Jeho slova mě řezala. „To je zlé. Není to bezpečné. Já jsem nebezpečný, Bello – prosím tě, uvědom si to.“

„Ne.“ Velmi silně jsem se snažila nepůsobit jako tvrdohlavé dítě.

„Myslím to vážně,“ zasténal.

„Já taky. Jak jsem řekla, nezáleží mi na tom, co jsi. Je příliš pozdě.“

Jeho hlas práskl, hlasitý a hrubý. „To nikdy neříkej.“

Kousla jsem se do rtu a byla jsem ráda, že neví, jak moc to bolelo. Zírala jsem na silnici. Teď už musíme být blízko. Jel hodně rychle.

„Na co myslíš?“ zeptal se, hlas stále hrubý. Jenom jsem zavrtěla hlavou, nebyla jsem si jistá, jestli můžu mluvit. Cítila jsem jeho pohled na svém obličeji, ale upírala jsem oči dopředu.

„Ty pláčeš?“ Znělo to poplašeně. Neuvědomila jsem si, že vlhkost v mých očích přetekla. Rychle jsem si otřela rukou tvář, a samozřejmě, zrádné slzy tam byly, prozradily mě.

„Ne,“ odpověděla jsem, ale hlas se mi zlomil.

Viděla jsem, jak ke mně váhavě napřáhl pravou ruku, ale pak se zarazil a pomalu ji položil zpátky na volant.

„Promiň.“ Jeho hlas hořel lítostí. Věděla jsem, že se neomlouvá jenom za slova, která mě rozrušila.

Temnota ubíhala tiše kolem nás.

„Pověz mi něco,“ požádal po další minutě a já jsem slyšela, jak moc se snaží použít lehčí tón.

„Ano?“

„Co sis myslela dneska večer, těsně předtím, než jsem se objevil za rohem? Neporozuměl jsem tvému výrazu – nevypadala jsi ani moc vyděšeně, spíš jako když se na něco velmi silně soustředíš.“

„Snažila jsem se vzpomenout si, jak zneškodnit útočníka – víš, sebeobrana. Chtěla jsem mu vrazit nos do mozku.“ Pomyslela jsem na tmavovlasého chlapa s návalem nenávisti.

„Ty ses s nimi chtěla prát?“ To ho rozrušilo. „Nenapadlo tě utíkat?“

„Hodně padám, když běžím,“ přiznala jsem.

„A co křičet?“

„K tomu jsem se dostávala.“

Zavrtěl hlavou. „Měla jsi pravdu – rozhodně si zahrávám s osudem, když se snažím udržet tě naživu.“

Povzdechla jsem si. Zpomalovali jsme, přijížděli jsme k Forks. Trvalo to necelých dvacet minut.

„Uvidíme se zítra?“ zeptala jsem se.

„Ano – taky musím zítra odevzdat úkol,“ usmál se. „Budu ti držet místo u oběda.“

Bylo to pošetilé, po tom všem, čím jsme si dnes večer prošli, jak mi ten malý slib rozechvěl žaludek a slova mi uvázla v krku.

Byli jsme před Charlieho domem. Světla v domě svítila, můj náklaďáček stál na svém místě, všechno naprosto normální. Bylo to jako probudit se ze sna. Zastavil auto, ale já jsem se nehýbala.

„Slibuješ, že tam zítra budeš?“

„Slibuju.“

Chvíli jsem to zvažovala, pak jsem přikývla. Stáhla jsem si jeho sako a dopřála si ještě jedno poslední vdechnutí.

„Můžeš si ho nechat – nemáš bundu na zítra,“ připomněl mi.

Podala jsem mu ho zpátky. „Nechce se mi vysvětlovat to Charliemu.“

„Aha, jasně.“ Široce se usmál.

Zaváhala jsem s rukou na klice dveří ve snaze prodloužit ten okamžik.

„Bello?“ zeptal se jiným tónem – vážným, ale váhavým.

„Ano?“ otočila jsem se horlivě zpátky k němu.

„Slíbíš mi něco?“

„Ano,“ vyhrkla jsem a okamžitě jsem litovala svého bezpodmínečného souhlasu. Co když mě požádá, abych se od něj držela dál? Takový slib jsem nemohla splnit.

„Nechoď sama do lesa.“

Zírala jsem na něj v čirém zmatení. „Proč?“

Zamračil se a jeho oči byly napjaté, když zíral prese mě ven z okna.

„Nejsem to vždycky já, kdo je tam venku nejnebezpečnější. Tahle odpověď ti teď musí stačit.“

Lehce jsem se zachvěla z náhlé zlověstnosti v jeho hlase, ale ulevilo se mi. Tenhle slib jsem alespoň mohla snadno dodržet. „Když to říkáš.“

„Uvidíme se zítra,“ povzdechl si a já jsem věděla, že chce, abych už šla.

„Tak tedy zítra.“ Neochotně jsem otevřela dveře.

„Bello?“ Otočila jsem se a on se skláněl ke mně, jeho bledý půvabný obličej byl jenom pár centimetrů od mého. Srdce mi přestalo bít.

„Spi sladce,“ řekl. Jeho dech mi vanul do tváře a omračoval mě. Byla to ta samá jemná vůně, kterou vonělo jeho sako, ale v koncentrovanější formě. Zamrkala jsem, naprosto omámená. Odklonil se.

Nebyla jsem schopná se pohnout, dokud se můj mozek nějak nesrovnal. Pak jsem nemotorně vystoupila z auta, musela jsem se opřít o dveře. Měla jsem dojem, že slyším, jak se zahihňal, ale ten zvuk byl tak tichý, že jsem si nebyla jistá.

Počkal, až doklopýtám k domovním dveřím, a pak jsem slyšela, jak motor tiše naskočil. Otočila jsem se a dívala se, jak jeho stříbrné auto mizí za rohem. Uvědomila jsem si, že je velká zima.

Mechanicky jsem sáhla pro klíč, odemkla dveře a vstoupila dovnitř.

Charlie zavolal z obývacího pokoje. „Bello?“

„Jo, tati, to jsem já.“ Vešla jsem, abych ho viděla. Díval se na baseballový zápas.

„Jsi doma brzy.“

„Vážně?“ Byla jsem překvapená.

„Ještě není ani osm,“ řekl mi. „Užily jste si to s děvčaty?“

„Jo – byla spousta legrace.“ Hlava se mi točila, jak jsem se snažila vzpomenout si na celou tu dámskou jízdu, která byla na dnešek v plánu. „Obě si vybraly hezké šaty.“

„Jsi v pořádku?“

„Jsem jenom unavená. Hodně jsem se nachodila.“

„No, možná by sis měla jít lehnout,“ pronesl ustaraně. Napadlo mě, jak se asi tvářím.

„Jenom napřed zavolám Jessice.“

„Copak jsi s ní zrovna nebyla?“ zeptal se překvapeně.

„Ano – ale zapomněla jsem si u ní v autě bundu. Chci mít jistotu, že mi ji zítra přinese.“

„No, napřed jí dej šanci dojet domů.“

„Správně,“ souhlasila jsem.

Šla jsem do kuchyně a vyčerpaně padla na židli. Vážně jsem se teď cítila na omdlení. Přemítala jsem, jestli nakonec po tom všem neupadnu do toho šoku. Seber se, řekla jsem si.

Najednou zazvonil telefon, až mě to vyděsilo. Strhla jsem ho z vidlic.

„Haló?“ zeptala jsem se udýchaně.

„Bello?“

„Ahoj, Jess, zrovna jsem ti chtěla zavolat.“

„Dostala ses domů?“ Na hlase bylo znát, že se jí ulevilo… a že je překvapená.

„Ano. Nechala jsem si u tebe v autě bundu – mohla bys mi ji zítra přinést?“

„Samozřejmě. Ale pověz mi, co se stalo!“ žádala.

„Hm, zítra – na trigonometrii, ano?“

Rychle pochopila. „Aha, máš tátu doma?“

„Ano, to ano.“

„Dobře, tak si popovídáme zítra. Čau!“ Slyšela jsem jí na hlase, že už se nemůže dočkat.

„Čau, Jess.“

Pomalu jsem stoupala do schodů, mysl mi zatemňovala těžká otupělost. Chystala jsem se do postele automaticky, vůbec jsem nevěnovala pozornost tomu, co dělám. Až když jsem byla ve sprše – voda byla příliš horká, pálila mě na kůži – jsem si uvědomila, že mrznu. Divoce jsem se několik minut třásla, než kouřící sprška konečně dokázala uvolnit mé ztuhlé svaly. Pak jsem stála, příliš unavená, abych se pohnula, dokud jsem nevypotřebovala všechnu horkou vodu.

Vyklopýtala jsem ven a pevně jsem se zabalila do osušky ve snaze udržet si teplo z vody, aby se bolestivá třesavka nevrátila. Rychle jsem se převlékla na spaní a vlezla si pod deku, stočila se do klubíčka a objala si kolena, abych se udržela v teple. Roztřáslo mě pár malých záchvěvů.

Mysl mi pořád omámeně vířila, plná obrazů, kterým jsem nerozuměla, i takových, které jsem se ze všech sil snažila potlačit. Zpočátku se nic nezdálo jasné, ale jak jsem postupně upadala do nevědomí, pár věcí mi jasně došlo.

Ve třech bodech jsem si byla naprosto jistá. Zaprvé, Edward je upír. Zadruhé, část jeho osobnosti – a já jsem nevěděla, jak silná je to část – žízní po mé krvi. A zatřetí, jsem do něj bezvýhradně a neodvolatelně zamilovaná.

10. VYPTÁVÁNÍ

Ráno bylo velmi těžké přesvědčit tu část mé osobnosti, která tvrdila, že včerejší noc byla jen sen. Na mé straně nestála ani logika, ani selský rozum. Držela jsem se věcí, které jsem si nemohla vyfantazírovat – třeba jeho vůně. Byla jsem si jistá, že tohle se mi nikdy nemohlo jen tak zdát.

Venku za oknem bylo mlhavo a naprosto dokonalá tma. Neměl žádný důvod nebýt dnes ve škole. Oblékla jsem se teple, měla jsem na paměti, že nemám bundu. Další důkaz, že moje vzpomínky jsou pravdivé.

Když jsem sešla dolů, Charlie už byl zase pryč – šla jsem později, než jsem si uvědomovala. Polkla jsem na tři kousnutí čokoládovou tyčinku, zapila to mlékem přímo z krabice a pak jsem spěchala ven ze dveří. Doufala jsem, že déšť počká, dokud nenajdu Jessiku.

Bylo neobvykle mlhavo; vzduch byl skoro jako zakouřený. Mlha byla ledově studená, když se mi přilepila na obnaženou kůži obličeje a krku. Nemohla jsem se dočkat, až si v autě pustím topení. Mlha byla tak hustá, že jsem ujela několik stop po příjezdové cestě, než jsem si všimla, že na ní stojí další auto. Srdce mi zadunělo, zajíklo se a pak se zase rozběhlo dvojnásobnou rychlostí.

Neviděla jsem, odkud přišel, ale najednou tam stál a otvíral mi dveře.

„Nechceš jet dneska se mnou?“ zeptal se, pobavený tím, že mě zase vyvedl z míry. V jeho hlasu byla nejistota. Opravdu mi dával na vybranou – mohla jsem odmítnout, a on v to částečně doufal. Byla to marná naděje.

„Chci, děkuju,“ odpověděla jsem a snažila se udržet klidný hlas. Jak jsem nastoupila do vyhřátého auta, všimla jsem si, že přes opěrku hlavy na sedadle spolujezdce je přehozené jeho hnědé sako. Dveře se za mnou zavřely a dříve, než by mělo být možné, seděl vedle mě a startoval auto.

„Přinesl jsem ti sako. Nechci, abys onemocněla nebo tak.“ Jeho hlas byl rezervovaný. Všimla jsem si, že sám žádné sako nemá, jenom světle šedý svetr s výstřihem do véčka. Tkanina zase těsně obepínala jeho dokonale svalnatou hruď. Jenom díky tomu krásnému obličeji jsem dokázala odtrhnout pohled od jeho těla.

„Nejsem cukrová panenka,“ protestovala jsem, ale přitáhla jsem si sako na klín a prostrčila paže těmi příliš dlouhými rukávy, zvědavá, jestli je ta vůně opravdu tak příjemná, jak jsem si ji pamatovala. Byla lepší.

„Vážně?“ opáčil hlasem tak tichým, že jsem si nebyla jistá, jestli chtěl, abych to slyšela.

Jeli jsme zamlženými ulicemi, zase moc rychle, a připadali jsme si divně. Alespoň já tedy ano. Včera večer všechny zábrany padly… téměř všechny. Nevěděla jsem, jestli k sobě budeme stále tak upřímní. Svazovalo mi to jazyk. Čekala jsem, až promluví.

Otočil se a usmál se na mě. „Copak, dneska žádných dvacet otázek?“

„Trápí tě moje otázky?“ zeptala jsem se s úlevou.

„Ne tolik jako tvoje reakce.“ Tvářil se, jako když vtipkuje, ale nemohla jsem si být jistá.

Zamračila jsem se. „Reaguju špatně?“

„Ne, to je ten problém. Bereš všechno tak v klidu – to je nepřirozené. Nutí mě to přemítat, co si vážně myslíš.“

„Vždycky ti říkám, co si opravdu myslím.“

„Ale vybíráš jen něco,“ obvinil mě.

„Nijak moc.“

„Dost, aby mě to dovádělo k šílenství.“

„Ty to nechceš slyšet,“ zamumlala jsem skoro šeptem. Jakmile byla ta slova venku, hned jsem jich litovala. Bolest v mém hlasu byla velmi slabá; mohla jsem jenom doufat, že si jí nevšiml.

Neodpověděl a já jsem přemítala, jestli jsem pokazila atmosféru. Jeho obličej byl nečitelný. Zajížděli jsme na školní parkoviště. Něco mi opožděně došlo.

„Kde máš zbytek rodiny?“ zeptala jsem se – byla jsem hrozně ráda, že jsem s ním sama, ale vzpomněla jsem si, že jeho auto bývá obvykle plné.

„Jeli s Rosalií.“ Pokrčil rameny, zatímco parkoval vedle nablýskaného červeného kabrioletu se zataženou střechou. „Okázalé, viď?“

Дата добавления: 2015-10-30