NOČNÍ MŮRA 7 страница

Podíval se obezřetně, jako vždycky, když jsem žádala něco, co dopředu neznal. „O jakou?“

„Můžu řídit já?“

Zamračil se. „Proč?“

„No, hlavně proto, že když jsem řekla Charliemu, že jedu do Seattlu, tak se výslovně zeptal, jestli jedu sama, a tehdy jsem odpověděla ano. Kdyby se zase zeptal, pravděpodobně bych mu nelhala, i když myslím, že se znovu nezeptá, ale když nechám náklaďáček doma, tak mu to bude podezřelé. A navíc mě tvoje řízení děsí.“

Obrátil oči v sloup. „Ze všech věcí, které by tě mohly děsit, si vybereš zrovna moje řízení.“ Znechuceně zavrtěl hlavou a pak se na mě znovu vážně podíval. „Ty nechceš říct svému otci, že strávíš den se mnou?“ V jeho otázce byl podtón, kterému jsem nerozuměla.

„U Charlieho méně vždy znamená více.“ O tom jsem byla přesvědčená. „Kam vůbec pojedeme?“

„Počasí bude pěkné, takže se budu držet stranou od lidí… a ty můžeš zůstat se mnou, jestli budeš chtít.“ Zase nechával volbu na mně.

„Ukážeš mi, cos měl na mysli o tom slunci?“ zeptala jsem se, vzrušená představou, že mi odhalí další z tajemství.

„Ano.“ Usmál se, pak se odmlčel. „Ale jestli nechceš být… se mnou o samotě, přesto bych byl radši, kdybys nejezdila sama do Seattlu. Děsím se pomyšlení na potíže, do kterých by ses dokázala dostat v tak velkém městě.“

To se mě dotklo. „Phoenix je třikrát větší než Seattle – jen podle počtu obyvatel. Podle skutečné rozlohy –“

„Jasně,“ přerušil mě, „ale ve Phoenixu jsi to evidentně ještě neměla spočítané. Takže bych byl radši, kdybys zůstala se mnou.“ Jeho oči si zase zahrály tu nefér hru na omamování.

Nedokázala jsem oponovat, ať jeho očím, nebo jeho pohnutkám, a stejně šlo o čistě akademickou debatu. „Náhodou, mně nevadí být s tebou o samotě.“

„Já vím,“ povzdechl si, zadumaný. „Ale měla bys o tom říct Charliemu.“

„Proč bych to proboha dělala?“

Jeho oči byly najednou zuřivé. „Abych měl aspoň malou pohnutku přivézt tě zpátky!“

Polkla jsem. Ale po chvilce přemýšlení jsem si byla jistá. „Myslím, že to risknu.“

Hněvivě vydechl a podíval se jinam.

„Mluvme o něčem jiném,“ navrhla jsem.

„O čem si chceš povídat?“ zeptal se. Byl stále rozzlobený.

Rozhlédla jsem se kolem nás, abych se přesvědčila, že nás nikdo nemůže poslouchat. Jak jsem vrhala pohledy po místnosti, zachytila jsem oči jeho sestry Alice, která se na mě dívala. Ostatní se dívali na Edwarda. Rychle jsem se podívala stranou, zpátky na něj, a zeptala jsem se na první věc, která mě napadla.

„Proč jste minulý víkend jeli do těch Goat Rocks… na lov? Charlie říkal, že to není dobré místo na táboření, kvůli medvědům.“

Zíral na mě, jako kdyby mi unikalo něco naprosto evidentního.

„Medvědi?“ vydechla jsem a on se usmál. „No ale medvědi nemají lovnou sezónu,“ dodala jsem upjatě, abych zakryla svůj šok.

„Kdybys pozorně četla zákony, všimla by sis, že se v nich mluví jenom o lovu se zbraní,“ informoval mě.

Pobaveně sledoval, jak mi to pomalu dochází.

„Medvědi?“ zopakovala jsem ztěžka.

„Emmett má nejradši grizzlyho.“ Jeho hlas byl stále ledabylý, ale jeho oči pozorně sledovaly mou reakci. Snažila jsem se dát se dohromady.

„Hmmm,“ zabručela jsem a ukousla si další kousek pizzy, abych se mohla podívat jinam. Pomalu jsem žvýkala a pak jsem se dlouze napila coly, aniž bych vzhlédla.

„Takže,“ řekla jsem po chvíli, když jsem se konečně setkala s jeho nyní napjatým pohledem. „Co máš nejradši ty?“

Zvedl jedno obočí a koutky jeho úst se mu stočily nesouhlasně dolů. „Pumu.“

„Aha,“ pronesla jsem zdvořile nezaujatým tónem a znovu jsem popadla svou limonádu.

„Samozřejmě,“ řekl a jeho tón odrážel ten můj, „musíme být opatrní, abychom neuváženým lovem nepoškodili životní prostředí. Snažíme se soustředit na oblasti, kde se přemnožují predátoři – akční rádius rozšiřujeme podle potřeby. Tady je vždycky spousta jelenů a losů, a ti by nám stačili, ale co by to bylo za zábavu?“ usmál se škádlivě.

„No jasně, co?“ zamumlala jsem s dalším kouskem pizzy v puse.

„Počátek jara je Emmettova nejoblíbenější lovná sezóna medvědů – právě se probouzejí ze zimního spánku, takže je snadné je rozdráždit.“ Usmál se, jak si vzpomněl na nějaký vtip.

„Jasně, není nic zábavnějšího než rozdrážděný grizzly,“ souhlasila jsem, přikyvujíc.

Ušklíbl se a zavrtěl hlavou. „Pověz mi, co si opravdu myslíš, prosím.“

„Snažím se představit si to – ale nemůžu,“ přiznala jsem. „Jak lovíte medvědy beze zbraní?“

„Ale my máme zbraně.“ Zablýskl svými lesklými zuby v krátkém hrozivém úsměvu. Potlačila jsem zachvění, než mě stihlo roztřást. „Jenom se na ně nepamatuje v zákonech o lovu. Jestli jsi někdy v televizi viděla útočit medvěda, měla by sis dokázat představit, jak Emmett loví.“

Nedokázala jsem potlačit další zachvění, které mi projelo po páteři. Koukla jsem přes jídelnu na Emmetta, vděčná, že se nedívá mým směrem. Tlusté provazce svalů, které mu vystupovaly na pažích a trupu, mi teď připadaly ještě hrozivější.

Edward sledoval můj pohled a zahihňal se. Zírala jsem na něj, vynervovaná.

„Ty jsi taky jako medvěd?“ zeptala jsem se potichu.

„Spíš jako ta puma, nebo tak to o mně říkají,“ prohlásil bezstarostně. „Možná, že to, jakému zvířeti dáváme přednost, o nás nějakým způsobem vypovídá.“

Pokusila jsem se o úsměv. „Možná,“ zopakovala jsem. Ale hlavu jsem měla plnou protiřečících si představ, které jsem nedokázala sjednotit. „Mohla bych to někdy vidět?“

„Absolutně ne!“ Obličej mu zbělel ještě více než obvykle a jeho oči byly najednou zuřivé. Opřela jsem se, ohromená, a – ačkoliv bych mu to nikdy nepřiznala – vystrašená jeho reakcí. On se také opřel a založil si ruce na prsou.

„Příliš by mě to vyděsilo?“ zeptala jsem se, když jsem zase dokázala ovládat svůj hlas.

„Kdyby to tak bylo, vzal bych tě ven ještě dnes večer,“ řekl a jeho hlas by řezavý. „Ty potřebuješ zdravou dávku strachu. Nic by ti neprospělo víc.“

„Tak proč?“ naléhala jsem a snažila se ignorovat jeho rozzlobený výraz.

Dlouhou chvíli se na mě díval.

„Až jindy,“ řekl nakonec. Vstal jedním plynulým pohybem. „Přijdeme pozdě.“

Rozhlédla jsem se kolem a překvapilo mě, že má pravdu a že jídelna už se skoro vylidnila. Když jsem byla s ním, čas a místo kolem mě jako by přestaly existovat, naprosto jsem o nich ztrácela povědomí. Vyskočila jsem a popadla svůj batoh z opěradla židle.

„Takže jindy,“ souhlasila jsem. Však já na to nezapomenu.

KOMPLIKACE

Každý se na nás díval, jak jsme šli společně k našemu laboratornímu stolku. Všimla jsem si, že už si nenatáčí židli tak, aby seděl co nejdál ode mě. Místo toho si sedl docela blízko vedle mě, naše paže se téměř dotýkaly.

V tu chvíli vcouval do místnosti pan Banner – jak báječné načasování ten chlap měl – a táhl vysoký kovový rám na kolečkách, na kterém trůnila těžkopádná zastaralá televize a video. Promítání – pozvednutí nálady ve třídě bylo téměř hmatatelné.

Pan Banner vsunul pásku do neochotného videorekordéru a přešel ke zdi, aby zhasnul světla.

A pak, jak místnost potemněla, jsem si byla najednou víc než dobře vědoma, že Edward sedí méně než dva centimetry ode mě. Byla jsem ohromená nečekaným jiskřením, které mnou proudilo, překvapená, že je možné uvědomovat si jeho přítomnost víc, než jsem si ji už uvědomovala. Bláznivé nutkání natáhnout ruku a dotknout se ho, jen jednou v té tmě pohladit jeho dokonalý obličej, mě málem udolalo. Zkřížila jsem si ruce pevně na prsou a dlaně zaťala v pěsti. Ztrácela jsem hlavu.

Začaly úvodní titulky a osvětlily místnost symbolickým množstvím světla. Proti své vůli jsem po něm střelila pohledem. Rozpačitě jsem se usmála, když jsem si všimla, že sedí ve stejné pozici jako já, zaťaté pěsti založené v podpaží, a po očku po mně pokukuje. Usmál se na mě; i v té tmě jsem viděla, že má toužebný pohled. Pohlédla jsem jinam, dřív než jsem mohla začít lapat po dechu. Bylo by absolutně směšné, kdybych tu omdlela.

Ta hodina mi připadala velmi dlouhá. Nedokázala jsem se na film soustředit – ani jsem nevěděla, o čem to je. Snažila jsem se uvolnit, ale nešlo mi to, ten elektrický proud, který jakoby vyzařoval odněkud z jeho těla, nepovoloval. Tu a tam jsem si dovolila pohled směrem k němu, ale zdálo se, že ani on se nedokáže uvolnit. Neodolatelná touha dotknout se ho nechtěla pominout, takže jsem si pro jistotu drtila pěsti o žebra, až mě tou námahou bolely prsty.

Vydechla jsem úlevou, když pan Banner na konci hodiny cvaknutím vypínače zase rozsvítil. Natáhla jsem paže před sebe a uvolnila ztuhlé prsty. Edward se vedle mě uchechtl.

„No, to bylo zajímavé,“ zamumlal. Jeho hlas byl nevrlý a pohled obezřetný.

„Hmm,“ zamručela jsem. Lepší odpověď jsem ze sebe dostat nedokázala.

„Půjdeme?“ zeptal se a plynule se zvedl.

Téměř jsem zasténala. Čas na tělocvik. Opatrně jsem vstala, měla jsem starost, jestli ten podivný nový hluboký cit mezi námi neovlivnil mou rovnováhu.

Mlčky mě doprovodil na další hodinu a zastavil se u dveří; otočila jsem se, abych se rozloučila. Pohled na něj mě vyděsil – jeho výraz byl strhaný, téměř bolestný, a tak hrozně krásný, že bolestná touha dotknout se ho vzplála stejně silně jako předtím. Slova rozloučení mi uvízla v krku.

Váhavě zvedl ruku, na očích mu bylo vidět, jak se pere sám se sebou, a pak mi rychle přejel konečky prstů po lícní kosti. Jeho kůže byla stejně ledová jako vždycky, ale jeho dotyk pálil.

Šla jsem do tělocvičny s lehkou hlavou a nejistýma nohama. Došla jsem do šatny, převlékla se jako v tranzu a jenom neurčitě jsem vnímala, že kolem mě jsou nějací lidé. Realita na mě plně nedolehla, dokud mi nepodali raketu. Nebyla těžká, a přesto mi v ruce připadala velmi nespolehlivá. Viděla jsem pár spolužáků, jak se na mě pokradmu dívají. Trenér Clapp nám poručil, abychom utvořili družstva po dvojicích.

„Chceš být se mnou v družstvu?“

„Díky, Miku – nemusíš to dělat, to snad víš,“ ušklíbla jsem se omluvně.

„Neboj, budu se ti držet z dosahu.“ Zakřenil se. Někdy bylo snadné mít Mika ráda.

Nešlo to hladce. Nějak se mi podařilo praštit se raketou do hlavy a při tom švihu ještě bouchnout Mika do ramene. Strávila jsem zbytek hodiny v zadním koutě kurtu a raketu jsem držela bezpečně za zády. Navzdory tomu, že byl Mike handicapován mnou, šlo mu to dost dobře; vyhrál sám jednoruč tři hry ze čtyř. Poté, co trenér konečně hvizdem píšťalky oznámil konec hodiny, si se mnou pleskl dlaní o dlaň na znamení vítězství, což jsem si vůbec nezasloužila.

„Takže,“ nadhodil, když jsme odcházeli z kurtu.

„Takže co?“

„Ty a Cullen, hm?“ zeptal se vzpurným tónem. Moje předchozí náklonnost k němu okamžitě pominula.

„Do toho ti nic není, Mikeu,“ upozornila jsem ho a v duchu jsem posílala Jessiku přímo do horoucích pekel.

„Nelíbí se mi to,“ stejně zamumlal.

„Nemusí,“ odsekla jsem.

„Dívá se na tebe jako… jako kdybys byla něco k jídlu,“ pokračoval umanutě.

Spolkla jsem hysterii, která se už už chystala vybuchnout, ale stejně jsem se neubránila malému uchichtnutí. Podíval se na mě. Mávla jsem rukou a utekla do šatny.

Rychle jsem se převlékla, žaludek se mi svíral neklidem, moje hádka s Mikem už byla jen vzdálená vzpomínka. Přemítala jsem, jestli na mě Edward bude čekat venku, nebo jestli se s ním setkám v jeho autě. Co když je tam jeho rodina? Projel mnou záchvěv skutečné hrůzy. Vědí, že to vím? Mám vědět, že vědí, že to vím, nebo ne?

Když jsem vycházela z tělocvičny, byla jsem rozhodnutá jít přímo domů, aniž bych se byť jen jednou podívala na parkoviště. Ale moje obavy byly zbytečné. Edward na mě čekal, opíral se nenuceně o zeď tělocvičny, jeho úchvatný obličej byl teď bezstarostný. Jak jsem šla k němu, pocítila jsem zvláštní úlevu.

„Ahoj,“ vydechla jsem a široce se usmála.

„Ahoj.“ Oplatil mi zářivým úsměvem. „Tak co tělocvik?“

Obličej mi trošinku pohasl. „Fajn,“ zalhala jsem.

„Vážně?“ Nepřesvědčila jsem ho. Jeho oči zaostřily kousek za mne, díval se mi přes rameno, mhouřil. Pohlédla jsem za sebe a viděla záda odcházejícího Mika.

„Co je?“ ptala jsem se.

Jeho oči sklouzly zpátky ke mně, stále napjaté. „Newton mi jde na nervy.“

„Snad jsi zase neposlouchal?“ zděsila jsem se. Po mé dobré náladě najednou nebylo ani stopy.

„Co hlava, nebolí?“ zeptal se nevinně.

„Ty jsi neuvěřitelný!“ otočila jsem se a vykročila směrem k parkovišti, ačkoliv jsem předtím nebyla rozhodnutá, jestli nepůjdu domů pěšky.

Rychle mě dohonil.

„To ty jsi zmínila, že jsem tě nikdy neviděl v tělocvičně – vzbudila jsi mou zvědavost.“ Neznělo to kajícně, tak jsem ho ignorovala.

Šli jsme mlčky – z mé strany to bylo rozzlobené, rozpačité ticho – k jeho autu. Ale kousek od něj jsem musela zastavit – obklopoval ho dav lidí, samí kluci. Pak mi došlo, že se neshlukli kolem Volva, ale kolem Rosaliina červeného kabrioletu, v očích neskrývanou závist. Nikdo z nich ani nevzhlédl, jak mezi nimi Edward proklouzl, aby si otevřel dveře. Rychle jsem nastoupila na straně spolujezdce, také nepovšimnuta.

„Okázalé,“ zamumlal.

„Co je to za auto?“ zeptala jsem se.

„M3.“

„Já nečtu Svět motorů.“

„Je to BMW.“ Zvedl oči v sloup, nedíval se na mě, snažil se couvat, aniž by nabral automobilové nadšence.

Přikývla jsem – to už jsem slyšela.

„Pořád se zlobíš?“ zeptal se, zatímco opatrně manévroval ven z parkoviště.

„Rozhodně.“

Povzdechl si. „Odpustíš mi, když se omluvím?“

„Možná… když to budeš myslet opravdově. A když mi slíbíš, že už to nikdy neuděláš,“ stála jsem na svém.

Náhle se zatvářil šibalsky. „Co kdybych to myslel vážně a dovolil ti v sobotu řídit?“ odpověděl protiútokem na moje podmínky.

Zamyslela jsem se a usoudila, že lepší nabídku pravděpodobně nedostanu. „Dohodnuto,“ souhlasila jsem.

„Pak mě tedy moc mrzí, že tě zlobím.“ Jeho oči na chvíli zahořely upřímností – a rozhodily mi srdeční rytmus – a pak přešly do rozpustilosti. „A v sobotu brzy ráno budu u vás jako na koni.“

„Ehm, nevím, jak budu vysvětlovat Charliemu, kde se na příjezdové cestě vzalo to cizí Volvo.“

Jeho úsměv byl teď blahosklonný. „Neměl jsem v úmyslu přijet autem.“

„Jak –“

Přerušil mě. „Nedělej si s tím starosti. Budu tam, bez auta.“

Nechala jsem to být. Měla jsem naléhavější otázku.

„Už je jindy?“ zeptala jsem se významně.

Zamračil se. „Asi ano.“

Měla jsem nasazený zdvořilý výraz a čekala jsem.

Zastavil auto. Vzhlédla jsem překvapeně – samozřejmě už jsme byli u Charlieho domu, zaparkováni za náklaďáčkem. Bylo snadnější s ním jet, když jsem se nedívala před sebe, dokud nezastavil. Když jsem se podívala zpátky na něj, měřil si mě pohledem.

„A pořád chceš vědět, proč mě nemůžeš vidět lovit?“ Zdál se vážný, ale měla jsem dojem, že jsem hluboko v jeho očích spatřila stopu humoru.

„No,“ vysvětlovala jsem, „hlavně jsem byla zvědavá na tvou reakci.“

„Vystrašil jsem tě?“ Ano, rozhodně tam byl humor.

„Ne,“ zalhala jsem. Nespolkl to.

„Omlouvám se, že jsem tě vyděsil,“ pokračoval s lehkým úsměvem, ale pak všechny stopy žertování zmizely. „To mě jenom rozhodilo pomyšlení na to, že bys tam byla… zatímco bychom lovili.“ Čelist se mu napjala.

„To by bylo zlé?“

Promluvil se zaťatými zuby. „Mimořádně.“

„Protože…?“

Zhluboka se nadechl a díval se ven z okna na husté, valící se mraky, které jako by se tlačily dolů na zem. Člověk by si na ně skoro mohl sáhnout.

„Když lovíme,“ promluvil pomalu, neochotně, „poddáváme se svým smyslům… které nedokážeme myslí tak silně ovládnout. Zvláště čichu. Kdybys byla kdekoliv poblíž mě, když takovým způsobem ztratím kontrolu…“ zavrtěl hlavou a stále se ponuře díval na těžké mraky.

Pevně jsem držela svůj výraz pod kontrolou, protože jsem čekala, že se po mně bleskově podívá, aby posoudil mou reakci. To se taky stalo. Můj obličej však nic neprozradil.

Ale naše oči se do sebe zaklesly a ticho se prohloubilo – a změnilo. Záchvěvy elektřiny, které jsem cítila dnes odpoledne, začaly nabíjet atmosféru. Až když se mi začala točit hlava, došlo mi, že jsem přestala dýchat. Když jsem se zhluboka nadechla a prolomila tak ticho, zavřel oči.

„Bello, myslím, že bys teď měla jít dovnitř.“ Jeho tichý hlas byl hrubý, oči mu zase bloudily v mracích.

Otevřela jsem dveře a arktický poryv, který zavanul do auta, mi pomohl vyčistit hlavu. V obavách, že bych v tom omámeném stavu mohla zavrávorat, jsem opatrně vystoupila a zavřela za sebou dveře, aniž bych se ohlížela. Bzučení automaticky stahovaného okénka mě přimělo otočit se.

„Jo, Bello!“ zavolal za mnou, hlas vyrovnanější. Naklonil se do otevřeného okénka s lehkým úsměvem na rtech.

„Ano?“

„Zítra je řada na mně,“ prohlásil.

„Řada? A včem?“

Úsměv se mu roztáhl ještě víc do široka a oslnivě bílé zuby zablýskly. „V kladení otázek.“

A pak byl pryč, auto vyrazilo po ulici a zmizelo za rohem, než jsem si vůbec dokázala posbírat myšlenky. Usmívala jsem se, jak jsem šla k domu. Kdyby nic jiného, bylo jasné, že zítra má v plánu se se mnou zase vidět.

Tu noc hrál Edward hlavní roli v mých snech jako obvykle. Ovšem klima mého nevědomí se změnilo. Vibrovalo tou elektřinou, která nabíjela odpolední atmosféru, a já jsem se neklidně převracela a často jsem se budila. Až v časných ranních hodinách jsem konečně upadla do vyčerpaného bezesného spánku.

Když jsem se probudila, byla jsem pořád unavená, ale taky podrážděná. Natáhla jsem si hnědý rolák a nevyhnutelné džíny a povzdechla jsem si, jak jsem se zasnila o špagetových ramínkách a kraťasech. Snídaně byla obvyklá tichá záležitost, jak jsem očekávala. Charlie si usmažil vajíčka; já jsem si dala svou misku cereálií. Přemítala jsem, jestli nezapomněl na tuto sobotu. Odpověděl na mou nevyslovenou otázku, když vstával, aby donesl talíř do dřezu.

„Ohledně téhle soboty…“ začal, přešel kuchyni a otočil kohoutkem.

Přikrčila jsem se. „Ano, tati?“

„Pořád chceš jet do Seattlu?“ zeptal se.

„Tak to bylo v plánu.“ Usmála jsem se, přála si, aby s tím nevyrukoval, aspoň bych nemusela skládat opatrné polopravdy.

Vymáčkl na svůj talíř trochu mycího prostředku a roztíral ho kartáčkem. „Víš jistě, že se nestihneš vrátit včas na ples?“

„Já na ples nepůjdu, tati.“ Naštvala jsem se.

„Nikdo tě nepozval?“ zeptal se a snažil se zakrýt svou starost tím, že se soustředil na utírání talíře.

Chodila jsem po minovém poli. „To je dámská volenka.“

„Aha.“ Zamračil se, jak utíral talíř.

Soucítila jsem s ním. Musí to být těžké, být otcem; žít ve strachu, že dcera potká kluka, do kterého se zamiluje, a přitom se trápit, když to tak není. To by byla hrůza, pomyslela jsem si a otřásla se, kdyby měl Charlie sebemenší ponětí o tom, do koho jsem se zamilovala já.

Charlie mi pak zamával na rozloučenou a odešel. Šla jsem si nahoru vyčistit zuby a posbírat učebnice. Když jsem slyšela, že policejní auto odjelo, počkala jsem jenom pár vteřin a pak jsem vykoukla z okna. Stříbrné auto už tam bylo, čekalo na Charlieho místě na příjezdové cestě. Seběhla jsem ze schodů a vyběhla předními dveřmi, přemítajíc, jak dlouho tahle bizarní rutina bude pokračovat. Nechtěla jsem, aby někdy skončila.

Čekal v autě. Vypadalo to, že se nedívá, jak za sebou zavírám dveře, aniž bych se obtěžovala zamknout. Šla jsem k autu a plaše jsem se zastavila, než jsem otevřela dveře a nastoupila. Usmíval se, byl uvolněný – a jako obvykle, mučivě dokonalý a krásný.

Дата добавления: 2015-10-30