DUCH NAD HMOTOU 4 страница

„Co se děje?“

„Zatím se neděje nic. Alice jenom viděla nějaké návštěvníky, kteří se tu brzy objeví. Vědí, že jsme tady, a jsou zvědaví.“

„Návštěvníci?“

„Ano… tedy, oni nejsou jako my, samozřejmě – myslím pokud jde o jejich lovecké zvyky. Pravděpodobně nepřijdou vůbec do města, ale já tě rozhodně nepustím z dohledu, dokud neodejdou.“

Zachvěla jsem se.

„Konečně rozumná reakce!“ zamumlal. „Už jsem si začínal myslet, že nemáš vůbec žádný pud sebezáchovy.“

Nechala jsem to bez odpovědi, dívala se stranou, moje oči znovu bloudily po prostorné místnosti.

Následoval můj pohled. „Něco takového jsi nečekala, viď?“ zeptal se samolibě.

„Ne,“ připustila jsem.

„Žádné rakve, hromady lebek v koutech; myslím, že ani nemáme pavučiny… jaké to pro tebe musí být zklamání,“ pokračoval uličnicky.

Ignorovala jsem jeho škádlení. „Je to tak světlé… tak otevřené.“

Byl vážnější, když odpovídal. „To je jediné místo, kde se nikdy nemusíme skrývat.“

Píseň, kterou stále hrál, moje píseň, dozněla do konce, závěrečné akordy se nesly v melancholičtější tónině. Poslední nota zůstala dojímavě viset v tichu.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. Uvědomila jsem si, že mám v očích slzy. Rozpačitě jsem je setřela.

Dotkl se koutku mého oka a chytil jednu, která mi unikla. Zvedl prst a zamyšleně tu kapičku zkoumal. Pak – tak rychle, že jsem si nemohla být jistá, že to skutečně udělal – si strčil prst do pusy, aby ji ochutnal.

Tázavě jsem se na něj podívala a on se díval dlouho zpátky na mě, než se konečně usmál.

„Chceš si prohlédnout dům?“

„Nikde žádné rakve?“ ověřovala jsem si, ale sarkasmus v mém hlasu nedokázal tak úplně zakrýt lehkou, ale upřímnou úzkost, kterou jsem cítila.

Zasmál se, vzal mě za ruku a vedl mě pryč od piana.

„Nikde žádné rakve,“ slíbil.

Šli jsme po masivním schodišti, ruka mi klouzala po saténově hladkém madle. Vysoká hala v prvním patře byla obložena dřevem medové barvy, stejně jako podlaha.

„Rosaliin a Emmettův pokoj… Carlisleova pracovna… Alicin pokoj…“ ukazoval, jak mě vedl podle dveří.

Byl by pokračoval, ale já jsem se oněměle zastavila na konci haly a zírala jsem nevěřícně na předmět visící na stěně nad mou hlavou. Edward se zachechtal nad mým udiveným výrazem.

„Klidně se směj,“ řekl. „Je to tak trochu ironické.“

Nesmála jsem se. Moje ruka se automaticky zvedla, s prstem nataženým, jako kdyby se chtěla dotknout velkého dřevěného kříže, jeho temné patiny kontrastující se světlejším odstínem na zdi. Ale nedotkla jsem se ho, ačkoliv jsem byla zvědavá, jestli starobylé dřevo bude na dotyk tak hedvábné, jak vypadalo.

„Musí být velmi starý,“ hádala jsem.

Pokrčil rameny. „Počátek třicátých let sedmnáctého století, plus mínus.“

Odtrhla jsem oči od kříže a vykulila je na něj.

„Proč ho tady máte?“ podivila jsem se.

„Nostalgie. Patřil Carlisleovu otci.“

„On sbíral starožitnosti?“ namítla jsem pochybovačně.

„Ne. Sám ho vyřezal. Visel v kostele nad kazatelnou, ze které kázal.“

Nebyla jsem si jistá, jestli můj obličej prozrazuje, jak jsem šokovaná, ale raději jsem se otočila a dívala se na ten prostý starý kříž. Rychle jsem v duchu počítala; kříž byl přes tři sta sedmdesát let starý. Rozprostřelo se ticho, jak jsem se v duchu snažila představit si tu spoustu let.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraně.

„Kolik je Carlisleovi?“ zeptala jsem se tiše s očima stále upřenýma vzhůru.

„Právě oslaví své tří sté šedesáté druhé narozeniny,“ odpověděl Edward. Podívala jsem se zpátky na něj, v očích milion otázek.

Pozorně mě sledoval, když začal vyprávět.

„Carlisle se narodil v Londýně, myslí si, že někdy na začátku čtyřicátých let sedmnáctého století. Obyčejní lidé tehdy nezaznamenávali čas tak přesně. Bylo to ovšem těsně před začátkem Cromwellovy vlády.“

Nepohnula jsem ani brvou, protože jsem věděla, že mě sleduje, a napjatě jsem poslouchala. Bylo to snadnější, když jsem se nesnažila tomu uvěřit.

„Byl jediným synem anglikánského pastora. Jeho matka zemřela při porodu. Jeho otec byl netolerantní člověk. Jak se k moci dostali protestanti, stal se nadšeným pronásledovatelem katolíků a vyznavačů ostatních náboženství. Také velmi silně věřil v existenci zla. Vedl hony na čarodějnice, vlkodlaky… a upíry.“ Ztuhla jsem při tom slově. Jsem si jistá, že si toho všiml, ale pokračoval bez přerušení.

„Upálili mnoho nevinných lidí – ti skuteční upíři se samozřejmě nedali tak snadno chytit.

Když pastor zestárl, pověřil hony svého poslušného syna. Zpočátku byl pro něj Carlisle zklamáním; odkládal obvinění, neviděl démony tam, kde neexistovali. Ale byl vytrvalý a chytřejší než jeho otec. Opravdu odhalil skupinu skutečných upírů, kteří žili schovaní v městských kanálech a vycházeli jenom v noci na lov. V těch dobách, kdy příšery nebyly jenom mýty a legendami, tak žili mnozí z nich.

Lidé samozřejmě popadli vidle a pochodně –“ jeho krátký smích byl teď zlověstnější – „a čekali na místě, které Carlisle označil, až příšery vyjdou na ulici. Nakonec se jeden upír objevil.“

Jeho hlas byl velmi tichý; natahovala jsem uši, abych slyšela slova.

„Musel být velmi starý a slabý hlady. Carlisle ho slyšel, jak latinsky zavolal na ostatní, když zachytil pach davu. Utíkal ulicemi a Carlisle – bylo mu třiadvacet a byl velmi rychlý – vedl stíhání. Ten tvor by jim dokázal snadno utéct, ale Carlisle si myslí, že měl příliš velký hlad, takže se otočil a zaútočil. Napřed napadl Carlislea, ale ostatní byli blízko za ním, tak se otočil, aby se bránil. Dva muže zabil a třetího odtáhl s sebou. Carlislea nechal krvácejícího ležet na ulici.“

Odmlčel se. Cítila jsem, že něco vynechává, že přede mnou něco tají.

„Carlisle věděl, co jeho otec udělá. Těla budou spálena – cokoliv infikované nestvůrou musí být zničeno. Carlisle instinktivně jednal tak, aby si zachránil vlastní život. Odplazil se z ulice, zatímco dav stíhal zloducha a jeho oběť. Tři dny se schovával ve sklepě, zahrabaný do hnijících brambor. Je zázrak, že dokázal být zticha, a zůstat tak neodhalený.

Pak bylo po všem, a on si uvědomil, čím se stal.“

Nejsem si jistá, co můj obličej prozrazoval, ale Edward se najednou odmlčel.

„Jak ti je?“ zeptal se.

„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho. A ačkoliv jsem si váhavě kousala ret, musel vidět zvědavost, která mi žhnula z očí.

Usmál se. „Předpokládám, že pro mě máš pár dalších otázek.“

„Pár.“

Odhalil v úsměvu zářivé zuby. Pokračoval v cestě halou a táhl mě za ruku s sebou. „No tak pojď,“ povzbuzoval mě. „Něco ti ukážu.“

CARLISLE

Vedl mě zpátky do místnosti, kterou předtím označil za Carlisleovu pracovnu. Chviličku postál přede dveřmi.

„Pojďte dál,“ pozval nás Carlisleův hlas.

Edward otevřel dveře do místnosti s vysokým stropem a vysokými, na západ otočenými okny. Stěny byly zase obložené, tentokrát tmavším dřevem. Většinu místa na stěnách ovšem zabíraly dlouhé police knih, které mi sahaly vysoko nad hlavu. Tolik knih jsem viděla snad jenom ve veřejné knihovně.

Carlisle seděl na kožené židli za velkým mahagonovým psacím stolem. Právě vkládal záložku mezi stránky tlusté knihy, kterou držel v ruce. Místnost byla taková, jak jsem si vždycky představovala pracovnu univerzitního děkana – jenomže Carlisle vypadal na takovou funkci příliš mladý.

„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se příjemně a zvedl se ze židle.

„Chtěl jsem ukázat Belle něco z naší historie,“ řekl Edward. „No, vlastně tvoji historii.“

„Nechtěli jsme vás rušit,“ omlouvala jsem se.

„Ale mě vůbec nerušíte. Kde chcete začít?“

„U Vozky,“ odpověděl Edward, položil mi jednu ruku zlehka na rameno a otočil mě čelem zpátky ke dveřím, kterými jsme právě prošli. Pokaždé, když se mě sebeméně dotkl, moje srdce hlasitě zareagovalo. Tady před Carlislem to bylo ještě trapnější.

Stěna, ke které jsme stáli čelem, se od ostatních lišila. Místo polic s knihami na ní visely spousty zarámovaných obrázků všech velikostí, některé byly v živých barvách, jiné zašlé, jednobarevné. Hledala jsem v tom nějakou logiku, nějaký jednotící motiv, který ta sbírka měla společný, ale ve svém spěšném pátrání jsem nenašla nic.

Edward mě přitáhl k protější levé straně a postavil mě před malou čtvercovou olejomalbu v obyčejném dřevěném rámečku. Ten obrázek na sebe mezi většími a jasnějšími kusy nijak neupozorňoval; byl vyvedený v nejrůznějších tónech tmavě hnědé a bylo na něm namalováno miniaturní město plné příkře se svažujících střech, s tenkými věžičkami na několika roztroušených věžích. V popředí tekla široká řeka, přeťatá mostem pokrytým stavbičkami, které vypadaly jako drobné katedrály.

„Londýn v padesátých letech sedmnáctého století,“ prohlásil Edward.

„Londýn mého mládí,“ dodal Carlisle, který stál pár kroků za námi. Trhla jsem sebou; neslyšela jsem ho přiblížit se. Edward mi zmáčkl ruku.

„Povíš ten příběh sám?“ zeptal se Edward. Otočila jsem se trochu, abych viděla Carlisleovu odpověď.

Setkal se s mým pohledem a usmál se. „Rád bych,“ odpověděl. „Ale ve skutečnosti už mám trochu zpoždění. Dnes ráno volali z nemocnice – doktor Snow je nemocný a zůstal doma. Navíc ty příběhy znáš stejně dobře jako já,“ dodal a usmál se na Edwarda.

Byla to podivná kombinace – každodenní starosti městského lékaře, který se zarazil uprostřed diskuse o svém mládí v sedmnáctém století v Londýně.

Také mi nijak nepřidávalo vědomí, že mluví nahlas jenom kvůli mně.

Po dalším vřelém úsměvu, který mi věnoval, Carlisle odešel z místnosti.

Dlouhou chvíli jsem si prohlížela malý obrázek Carlisleova rodného města.

„Co se stalo pak?“ zeptala jsem se nakonec a pohlédla na Edwarda, který se na mě díval. „Když si uvědomil, k čemu u něj došlo?“

Pohlédl zpátky na obrazy a já jsem se podívala, abych viděla, který z nich ho zaujal teď. Byla to větší krajina v nevýrazných podzimních barvách – prázdná, zastíněná louka v lese, se skalnatým kopcem v pozadí.

„Když pochopil, čím se stal,“ řekl Edward tiše, „vzbouřil se proti tomu. Snažil se zničit sám sebe. Ale to není tak snadné.“

„Jak?“ Nechtěla jsem to říct nahlas, ale navzdory mému šoku se mi to slovo vydralo z úst.

„Skákal z velkých výšek,“ prozradil Edward bezvýrazným hlasem. „Snažil se utopit v oceánu… ale teprve v novém životě začínal, a byl velmi silný. Je úžasné, že i když byl upírem teprve krátce, dokázal odolat… lovení. Tehdy je instinkt nejsilnější, překoná všechno. Ale on se sám sobě tak hnusil, že měl sílu snažit se zabít sám sebe vyhladověním.“

„To je možné?“ Můj hlas byl slabý.

„Ne, je jen velmi málo způsobů, jak můžeme být zabiti.“

Otevřela jsem pusu, abych se zeptala, ale on promluvil dřív než já.

„Takže byl velmi vyhladovělý a nakonec zeslábl. Odtáhl co nejdál od lidského osídlení, protože poznal, že také jeho síla vůle ochabuje. Měsíce se toulal po nocích, hledal nejodlehlejší místa, nenáviděl sám sebe.

Jednou v noci prošlo kolem místa, kde se ukrýval, stádo jelenů. Byl tak divoký žízní, že bez přemýšlení zaútočil. Síla se mu vrátila a on si uvědomil, že existuje i jiná možnost, než být divým netvorem, kterého se bál. Cožpak nejedl zvěřinu i ve svém předchozím životě? V následujících měsících se zrodila jeho nová filosofie. Dokázal existovat, aniž by se stal démonem. Znovu našel sám sebe.

Začal lépe využívat čas. Byl vždycky inteligentní, nadšený do učení. Teď měl před sebou neomezený čas. V noci studoval, ve dne plánoval. Přeplaval do Francie a –“

„On přeplaval do Francie?“

„Lidé plavou přes La Manche každou chvíli, Bello,“ připomněl mi trpělivě.

„To je pravda, myslím. Jenom to znělo legračně v tom kontextu. Pokračuj.“

„Plavání je pro nás snadné –“

„Pro vás je snadné všechno,“ zabrblala jsem.

S pobaveným výrazem vyčkával.

„Už tě nebudu přerušovat, slibuju.“

Výhružně se zachechtal a dokončil větu. „Protože, technicky vzato, nepotřebujeme dýchat.“

„Vy –“

„Ne, ne, slíbilas mi to.“ Zasmál se a položil mi svůj studený prst zlehka na rty. „Chceš slyšet ten příběh, nebo ne?“

„Nemůžeš na mě něco takhle vybalit a pak čekat, že nic neřeknu,“ zamumlala jsem přes jeho prst.

Zvedl ruku a položil mi ji na krk. Tep se mi zrychlil, ale nedala jsem se.

„Vy nemusíte dýchat?“ zeptala jsem se.

„Ne, není to nutné. Jenom zvyk,“ pokrčil rameny.

„Jak dlouho dokážeš vydržet… bez dýchání?“

„Předpokládám, že nekonečně dlouho; nevím. Je to trochu nepohodlné – ochuzovat se o čich.“

„Trochu nepohodlné,“ opakovala jsem.

Nevěnovala jsem svému výrazu pozornost, ale něco v něm ho přimělo zvážnět. Spustil ruku k tělu a zůstal stát bez pohnutí, s očima zabodnutýma do mého obličeje. Ticho se prodlužovalo. Jeho rysy byly nehybné jako kámen.

„Co je?“ zašeptala jsem a dotkla se jeho ztuhlého obličeje.

Jeho obličej pod mou rukou zjihl a on si povzdechl. „Pořád čekám, že se to stane.“

„Co se má stát?“

„Vím, že nadejde chvíle, kdy něco řeknu nebo ty něco uvidíš, a pohár přeteče. Pak ode mě s křikem utečeš.“ Pousmál se, ale jeho oči byly vážné. „Nebudu ti bránit. Chci, aby se to stalo, protože chci, abys byla v bezpečí. Na druhou stranu chci být s tebou. Ty dvě touhy je nemožné smířit…“ Odmlčel se a díval se mi do obličeje. Čekal.

„Já nikam neuteču,“ slíbila jsem.

„Uvidíme,“ řekl a znovu se usmál.

Zamračila jsem se na něj. „Tak pokračuj – Carlisle plaval do Francie.“

Odmlčel se, vracel se zpátky ke svému příběhu. Jeho oči zadumaně bleskly k dalšímu obrázku – byl ze všech nejbarevnější, v nejzdobnějším rámu a největší; byl dvakrát tak široký jako dveře, vedle kterých visel. Na plátně se to hemžilo jasnými postavami v nabíraných róbách, proplétajícími se kolem dlouhých sloupů a naklánějícími se z mramorových balkonů. Nedokázala jsem poznat, jestli je to výjev z řecké mytologie, nebo jestli postavy vznášející se v mracích mají být biblické.

„Carlisle doplaval do Francie a pokračoval dál po Evropě, do tamních univerzit. V noci studoval hudbu, vědu, lékařství – a našel v tom své povolání, své pokání – v zachraňování lidských životů.“ Jeho výraz nabyl posvátné úcty, téměř oddanosti. „Nedokážu adekvátně popsat ten boj; Carlisleovi trvalo dvě století mučivého úsilí, než zdokonalil své sebeovládání. Teď je imunní k pachu lidské krve a je schopný dělat práci, kterou miluje, bez utrpení. Práce v nemocnici mu přináší veliký klid a pokoj…“ Edward zíral dlouhou chvíli do prázdna. Pak si náhle vzpomněl, proč tu stojí. Poklepal prstem na velký obraz před námi.

„Studoval v Itálii, když tam objevil ostatní. Byli mnohem civilizovanější a vzdělanější než ta strašidla z londýnských kanálů.“

Dotkl se poměrně klidné čtveřice postav namalované na nejvyšším balkonu, která nevzrušeně pozorovala chaos pod sebou. Pozorně jsem si skupinku prohlédla a udiveně jsem se zasmála, když jsem si všimla, že toho muže se zlatými vlasy znám.

„Solimena byl Carlisleovými přáteli velmi inspirován. Často je maloval jako bohy,“ zachechtal se Edward. „Aro, Marcus, Caius,“ říkal a ukazoval ostatní tři, dva s černými vlasy, jednoho se sněhobílými. „Noční patroni umění.“

„Co se s nimi stalo?“ přemítala jsem nahlas, koneček prstu zabodnutý ve vzduchu centimetr od postav na plátně.

„Pořád tam žijí.“ Pokrčil rameny. „Jako už kdovíkolik tisíciletí. Carlisle s nimi pobýval jenom krátkou dobu, jenom několik desítek let. Velmi obdivoval jejich civilizovanost, jejich kultivovanost, ale oni se neustále snažili vyléčit jeho averzi k „přirozenému zdroji potravy“, jak tomu říkali. Snažili se ho přesvědčit a on se zase snažil přesvědčit je, ale k ničemu to nevedlo. Tehdy se Carlisle rozhodl, že to zkusí v Novém světě. Snil o tom, že najde tvory, jako je sám. Byl velmi osamělý, víš.

Dlouho nikoho nenacházel. Ale protože se strašidla stala postavami z pohádek, zjistil, že mezi nepodezíravými lidmi může žít, jako by byl jeden z nich. Začal praktikovat medicínu. Ale společenství, po kterém toužil, se mu nedostávalo; vztah s člověkem nemohl riskovat.

Když udeřila chřipková epidemie, pracoval po nocích v jedné nemocnici v Chicagu. Už několik let se v mysli zaobíral jednou myšlenkou a byl téměř odhodlaný k činu – když nemůže najít druha, nějakého si stvoří. Nebyl si absolutně jistý, jak došlo k jeho vlastní transformaci, takže váhal. A naprosto odmítal ukrást život někomu tak, jak byl ukraden jemu. V takovém stavu mysli našel mě. Já jsem neměl žádnou naději; nechali mě na oddělení s umírajícími. Carlisle ošetřoval už moje rodiče a věděl, že nikoho nemám. Rozhodl se, že to zkusí…“

Jeho hlas, který teď zněl skoro jako šepot, se odmlčel. Nepřítomně se zadíval ven západními okny. Přemítala jsem, co se mu teď asi honí hlavou, Carlisleovy vzpomínky, nebo jeho vlastní? Tiše jsem čekala.

Když se vrátil zpátky ke mně, jeho výraz rozjasňoval něžný andělský úsměv.

„A tak jsme se vrátili zase na začátek,“ uzavřel.

„Takže ty jsi vždycky žil s Carlislem?“ divila jsem se.

„Téměř vždycky.“ Položil mi ruku zlehka kolem pasu a táhl mě s sebou ven ze dveří. Podívala jsem se zpátky na stěnu s obrazy a říkala si, jestli si budu moct někdy poslechnout všechny příběhy.

Edward už nic neříkal, když jsme procházeli halou, tak jsem se zeptala: „Téměř?“

Povzdechl si, zdálo se, že se mu nechce odpovídat. „No, měl jsem typický záchvat vzpurného dospívání – asi deset let poté, co jsem se… narodil… nebo byl stvořen, říkej tomu, jak chceš. Nebyl jsem tak zaujatý jeho životem v abstinenci a měl jsem mu za zlé, že drží na uzdě můj apetit. Takže jsem na čas odešel a žil na vlastní pěst.“

„Vážně?“ Byla jsem překvapená, ačkoliv bych asi měla být spíš vystrašená.

Pochopil. Neurčitě jsem si uvědomovala, že míříme k dalšímu ramenu schodů, ale nevěnovala jsem moc pozornost svému okolí.

„To tě neodpuzuje?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„No, asi… zní to rozumně.“

Vyštěkl smíchem, hlasitěji než předtím. Stáli jsme teď nahoře na schodech, v další obložené hale.

„Od chvíle svého znovuzrození,“ zašeptal, „jsem měl výhodu, že jsem věděl, co si každý kolem mě myslí, jak člověk, tak upír. Proto mi trvalo deset let, než jsem se Carlisleovi vzepřel – dokázal jsem číst jeho dokonalou upřímnost, pochopit přesně, proč žije tak, jak žil.

Trvalo mi jenom pár let, než jsem se ke Carlisleovi a jeho způsobu života vrátil. Myslel jsem, že budu osvobozen od… deprese… která doprovází svědomí. Protože jsem znal myšlenky své kořisti, dokázal jsem přejít ty nevinné a sledovat jenom ty zlé. Když jsem pronásledoval temnou uličkou vraha, který se lepil na paty mladé dívce – když jsem ji zachránil, pak jsem jistě nebyl takový netvor.“

Otřásla jsem se, jak jsem si příliš živě představila, co popisoval – ta ulička v noci, ta vyděšená dívka, ten temný muž za ní. A Edward, Edward lovící, hrozivý a nádherný jako mladý bůh, nezadržitelný. Byla by vděčná, ta dívka, nebo vyděšenější než předtím?

Дата добавления: 2015-10-30