DUCH NAD HMOTOU 7 страница

„Budeme pokračovat ve hře,“ rozhodl Carlisle nakonec. Jeho hlas byl chladný a vyrovnaný. „Alice říkala, že jsou jenom zvědaví.“

Všechno tohle bylo řečeno v metelici slov, která trvala jen pár vteřin. Poslouchala jsem pozorně a zachytila většinu, ačkoliv jsem neslyšela, na co se teď Esme ptala Edwarda tiše vibrujícími rty. Jenom jsem viděla lehké zachvění jeho hlavy a úlevný pohled na jejím obličeji.

„Ty chytej, Esme,“ řekl. „Já to teď budu soudit.“ A postavil se přede mě.

Ostatní se vrátili na hřiště, obezřetně prohledávali temný les svýma ostřížíma očima. Alice a Esme se orientovaly na místo, kde jsem stála já.

„Spusť si vlasy,“ řekl Edward tichým, vyrovnaným hlasem.

Poslušně jsem si z vlasů vytáhla gumičku a roztřásla vlasy kolem sebe.

Řekla jsem, co bylo jasné. „Návštěvníci právě přicházejí.“

„Ano, zůstaň velmi klidná, buď zticha a nehýbej se ode mě, prosím.“ Dobře skrýval napětí v hlasu, ale já jsem ho slyšela. Přetáhl mé dlouhé vlasy dopředu, aby mi splývaly kolem obličeje.

„To nepomůže,“ řekla Alice tiše. „Cítila jsem ji přes celé hřiště.“

„Já vím.“ Jeho tón byl podbarvený vědomím marnosti.

Carlisle stál na značce a ostatní se nesoustředěně přidali ke hře.

„Na co se tě Esme ptala?“ zašeptala jsem.

Váhal vteřinu, než odpověděl. „Jestli mají žízeň,“ zamumlal neochotně.

Vteřiny odtikávaly; hra teď postupovala apaticky. Nikdo se neodvážil udeřit silněji a Emmett, Rosalie i Jasper se drželi ve vnitřním hřišti. Tu a tam, navzdory strachu, který mi otupoval mozek, jsem si všimla, že se na mě Rosalie dívá. Její pohled nic neprozrazoval, ale podle toho, jak špulila pusu, jsem usoudila, že se zlobí.

Edward nevěnoval vůbec žádnou pozornost hře, jeho oči i mysl pročesávaly les.

„Je mi to líto, Bello,“ zašeptal zuřivě. „Bylo to hloupé, nezodpovědné, takhle tě vystavit nebezpečí. Moc se ti omlouvám.“

Slyšela jsem, jak se jeho dech zastavil a oči zůstaly stát na pravém poli. Udělal půlkrok, nastavil se mezi mě a to, co se blížilo.

Carlisle, Emmett a ostatní se otočili stejným směrem, odkud slyšeli kroky přicházejících, příliš slabé pro mé uši.

LOV

Vynořovali se z kraje lesa po jednom, v několikametrových rozestupech. První muž, který se na pasece objevil, okamžitě ustoupil zpátky a umožnil tak druhému muži – vysokému, tmavovlasému – aby se postavil do čela a jasně tak dal najevo, kdo smečku vede. Třetí byla žena; na tu vzdálenost jsem viděla jenom to, že má vlasy v neuvěřitelném odstínu červené.

Semkli se do řady a pak obezřetně pokračovali k Edwardově rodině. Prokazovali přitom přirozenou úctu smečky predátorů, která se střetne s větší, neznámou skupinou svého druhu.

Když se přiblížili, viděla jsem, jak se liší od Cullenových. Jejich chůze se podobala chůzi kočičí, drželi tělo tak, jako by soustavně byli připravení se přikrčit a provést výpad. Byli oblečení jako obyčejní výletníci: v džínách a neformálních košilích na knoflíky z těžkých, nepromokavých látek. Oblečení ovšem měli odrbané z častého nošení a byli bosi. Oba muži měli krátce střižené vlasy, ale zářivé oranžové vlasy ženy byly plné listí a smetí z lesa.

Jejich pronikavé oči si opatrně měřily upravenější, městský zjev Carlisleův, kterému po bocích stáli Emmett a Jasper a který rezervovaně udělal pár kroků vpřed, aby je pozdravil. Bez jakékoli zjevné komunikace mezi sebou se všichni napřímili do uvolněnějšího, vzpřímeného postoje.

Muž vpředu byl rozhodně nejkrásnější, jeho pleť měla přes typickou bledost olivový nádech, jeho vlasy byly zářivě černé. Byl střední postavy; s tvrdými svaly, samozřejmě, ale s Emmettovou muskulaturou se nemohl rovnat. Usmíval se uvolněně a odhaloval přitom dvě řady zářivě bílých zubů.

Žena byla divočejší, její oči neklidně těkaly mezi muži, kteří stáli proti ní, a volným seskupením kolem mé osoby; rozcuchané vlasy se jí chvěly v lehkém větříku. Její držení těla bylo jasně kočičí. Ten druhý muž se nenápadně držel za nimi, byl štíhlejší než vůdce, jeho světlé hnědé vlasy a pravidelné rysy nebyly nijak zajímavé. Ale jeho oči, ačkoliv byly naprosto klidné, se jaksi zdály nejostražitější.

Také jejich oči byly jiné. Ne zlaté nebo černé, jak bych čekala, ale temně červené barvy, která byla znepokojivá a zlověstná.

Tmavovlasý muž, stále s úsměvem na rtech, předstoupil před Carlislea.

„Mysleli jsme, že slyšíme hru,“ řekl uvolněným hlasem s lehoučkým francouzským přízvukem. „Já jsem Laurent, a tohle jsou Victoria a James.“ Ukázal na upíry vedle sebe.

„Já jsem Carlisle, tohle je moje rodina. Emmett a Jasper, Rosalie, Esme a Alice, Edward a Bella,“ ukazoval na nás po skupinkách, schválně nepoutal pozornost k jednotlivcům. Cítila jsem šok, když vyslovil moje jméno.

„Máte místo pro pár dalších hráčů?“ zeptal se Laurent společensky.

Carlisle se přizpůsobil Laurentovu přátelskému tónu. „Vlastně jsme zrovna končili. Ale určitě bychom měli zájem někdy příště. Plánujete zůstat v oblasti dlouho?“

„Máme namířeno na sever, ale byli jsme zvědaví, chtěli jsme vědět, kdo je tu poblíž. Už dlouho jsme nepotkali žádnou společnost.“

„No, tato oblast je obvykle prázdná kromě nás a příležitostných návštěvníků, jako jste vy.“

Napjatá atmosféra se pomalu změnila v uvolněnou konverzaci; předpokládám, že Jasper použil svůj zvláštní dar, aby ovládl situaci.

„Jaké je vaše loviště?“ zeptal se Laurent nenuceně.

Carlisle ignoroval předpoklad, který se v té otázce skrýval. „Tady Olympijské pohoří, příležitostně i Coast Ranges. Máme tady blízko trvalé bydliště. Nahoře nedaleko Denali je další trvalé osídlení podobné tomu našemu.“

Laurent se zlehka zhoupl na patách.

„Trvalé? Jak se vám to daří?“ V jeho hlasu byla upřímná zvědavost.

„Co kdybyste se s námi vrátili k nám domů, abychom si mohli pohodlně popovídat?“ pozval je Carlisle. „Je to poněkud dlouhý příběh.“

James a Victoria si vyměnili překvapený pohled při zmínce slova „domů“, ale Laurent ovládal svůj výraz lépe.

„To zní velmi zajímavě, rádi přijímáme.“ Jeho úsměv byl dobrácký. „Celou cestu dolů z Ontaria jsme byli na lovu a ještě jsme ani neměli příležitost dát se trochu do pořádku.“ Jeho oči uznale přejely po Carlisleově uhlazeném vzezření.

„Prosím neurazte se, ale ocenili bychom, kdybyste v této oblasti nelovili. Musíme zůstat nenápadní, chápete,“ vysvětloval Carlisle.

„Samozřejmě.“ Laurent přikývl. „Rozhodně nechceme zasahovat do vašeho teritoria. Ostatně kousek od Seattlu jsme se stejně zrovna najedli,“ zasmál se. Po páteři mi přeběhl mráz.

„Ukážeme vám cestu, jestli chcete běžet s námi – Emmette a Alice, vy můžete jít s Edwardem a Bellou pro džíp,“ dodal Carlisle nenuceně.

Tři věci jako by se udaly současně, zatímco Carlisle mluvil. Moje vlasy se zvedly s lehkým větříkem, Edward ztuhl, a ten druhý muž, James, najednou zvedl hlavu a měřil si mě, nozdry rozšířené.

Všichni okamžitě znehybněli, když James kolébavě učinil krok vpřed a nahrbil se. Edward vycenil zuby, zaujal obranný postoj a z hrdla se mu vydralo šelmí zavrčení. Vůbec se to nepodobalo hravým zvukům, které jsem od něj slyšela dnes ráno; byl to ten nejhrozivější zvuk, jaký jsem kdy slyšela, a od kořínků vlasů po paty mi přeběhlo chvění.

„Co je to?“ zvolal Laurent s neskrývaným překvapením. Ani James, ani Edward neuvolnili své agresivní postoje. James se zlehka naklonil ke straně a Edward zareagoval úplně stejně.

„Ona je tu s námi.“ Carlisleovo pevné odmítnutí bylo namířeno k Jamesovi. Laurent asi nezachytil můj pach tak silně jako James, ale z jeho obličeje teď bylo vidět, že mu to došlo.

„Vy jste si přinesli svačinku?“ zeptal se a zatvářil se nevěřícně, jak učinil bezděky krok vpřed.

Edward zavrčel ještě hrozivěji, drsně, jeho ret se ohrnul vysoko nad jeho blýskavé, vyceněné zuby. Laurent zase ustoupil zpátky.

„Říkal jsem, že je tu s námi,“ napomenul ho Carlisle tvrdým hlasem.

„Ale ona je člověk,“ protestoval Laurent. Ta slova nebyla vůbec agresivní, jenom udivená.

„Ano.“ Emmett, kterého po Carlisleově boku nešlo přehlédnout, se významně podíval na Jamese. James se pomalu napřímil ze svého nahrbení, ale nespouštěl ze mě oči, nozdry měl stále rozšířené. Edward zůstával přede mnou napjatý jako lev.

Když Laurent promluvil, jeho tón byl uklidňující – snažil se rozptýlit náhlou nepřátelskost. „Zdá se, že se o sobě navzájem máme hodně co učit.“

„Je to tak.“ Carlisleův hlas byl stále chladný.

„Přesto bychom rádi přijali vaše pozvání.“ Jeho oči šlehly ke mně a zpátky na Carlislea. „A lidské dívce samozřejmě neublížíme. Nebudeme lovit ve vašem revíru, jak jsem řekl.“

James pohlédl nevěřícně a s popuzením na Laurenta a vyměnil si další krátký pohled s Victorií, jejíž oči stále nervózně těkaly z obličeje na obličej.

Carlisle si na chviličku měřil Laurentův upřímný výraz, než promluvil. „Ukážeme vám cestu. Jaspere, Rosalie, Esme?“ zavolal. Semkli se dohromady, aby na mě nebylo vidět. Alice stála okamžitě vedle mě a Emmett pomalu ustoupil, oči zkřížené s Jamesovými, jak couval k nám.

„Tak jdeme, Bello,“ Edwardův hlas byl tichý a ponurý.

Celou dobu jsem stála na tom místě, jako kdybych tam zapustila kořeny, byla jsem tak vyděšená, že jsem se nedokázala ani pohnout. Edward mě musel popadnout za loket a ostře mnou škubnout, aby prolomil můj trans. Alice a Emmett se drželi hned za námi, aby mě zakrývali. Klopýtala jsem vedle Edwarda, stále ochromená strachy. Neslyšela jsem, jestli hlavní skupina už odešla. Edwardova netrpělivost byla téměř hmatatelná, jak jsme odcházeli lidskou rychlostí na kraj lesa.

Jakmile jsme byli mezi stromy, Edward si mě přehodil přes rameno, aniž by porušil krok. Chytila jsem se ho co nejpevněji. Vyrazil a ostatní se mu drželi v patách. Držela jsem hlavu skloněnou, ale moje oči, vykulené strachem, se nechtěly zavřít. Ti tři se teď nořili do černého lesa jako přízraky. Pocit veselí, který se Edwarda při běhu obvykle zmocňoval, byl nahrazen zuřivostí, která ho spalovala a poháněla k ještě větší rychlosti. I když mě nesl na zádech, ostatní mu nestačili.

Doběhli jsme k džípu v nemožně krátkém čase a Edward sotva zpomalil, jak mě hodil na zadní sedadlo.

„Připoutej ji,“ poručil Emmettovi, který vklouzl vedle mě.

Alice už seděla na předním sedadle a Edward startoval motor. Ten naskočil a my jsme prudce couvli a udělali otočku, abychom byli čelem ke klikaté silnici.

Edward bručel něco moc rychle, abych tomu rozuměla, ale hodně to připomínalo chrlení nadávek.

Drkotavá cesta byla tentokrát mnohem horší a v té tmě ještě děsivější. Emmett s Alicí koukali postranními okny ven.

Dojeli jsme na hlavní silnici, a ačkoliv se naše rychlost zvýšila, viděla jsem mnohem lépe, kam jedeme. A měli jsme namířeno na jih, pryč od Forks.

„Kam jedeme?“ ptala jsem se.

Nikdo neodpověděl. Nikdo se na mě ani nepodíval.

„Zatraceně, Edwarde! Kam mě to vezeš?“

„Musíme tě dostat pryč odsud – hodně daleko – hned,“ odpověděl s očima upřenýma na silnici. Tachometr ukazoval sto sedmdesát kilometrů v hodině.

„Otoč to! Musíš mě odvézt domů!“ zakřičela jsem. Prala jsem se s tím hloupým upínacím systémem, tahala za popruhy.

„Emmette,“ řekl Edward výhružně.

A Emmett mi zajistil ruce ve svém ocelovém sevření.

„Ne! Edwarde! Ne, to nemůžeš udělat!“

„Musím, Bello, tak teď prosím tě mlč!“

„Nebudu! Musíš mě odvézt zpátky – Charlie zavolá FBI! Budou vyšetřovat celou tvoji rodinu – Carlislea a Esme! Budou muset odejít, navždycky se skrývat!“

„Uklidni se, Bello.“ Jeho hlas byl chladný. „To už jsme zažili.“

„Ne kvůli mně, to ne! Nezničíš všechno kvůli mně!“ Zuřivě jsem se prala, naprosto zbytečně.

„Edwarde, zajeď na stranu.“ Alice poprvé promluvila.

Střelil po ní tvrdým pohledem a pak zrychlil.

„Edwarde, promluvme si o tom.“

„Ty to nechápeš,“ zařval v pocitu marnosti; nikdy jsem ho takhle neslyšela, ve stísněném prostoru džípu to bylo ohlušující. Tachometr se přiblížil ke sto devadesáti. „On je stopař, Alice, copak jsi to neviděla? Je to stopař!“

Cítila jsem, jak Emmett vedle mě ztuhl, a přemítala, proč na to slovo tak zareagoval. Pro ně tři znamenalo něco víc, než to znamenalo pro mě; chtěla jsem to pochopit, ale neměla jsem příležitost se zeptat.

„Zajeď na stranu, Edwarde.“ Alicin hlas byl mírný, ale ozýval se v něm tón autority, který jsem nikdy předtím neslyšela.

Tachometr se posunul nepatrně přes sto devadesát.

„Udělej to, Edwarde.“

„Poslouchej mě, Alice. Já jsem mu viděl do hlavy. Stopování je jeho vášeň, jeho posedlost – a on ji chce, Alice – ji, obzvlášť. Začne lovit dnes večer.“

„Neví, kde –“

Přerušil ji. „Jak dlouho myslíš, že mu bude trvat, než ve městě narazí na její pach? Jeho plán byl hotový, ještě než ta slova zazněla z Laurentových úst.“

Zalapala jsem po dechu, protože jsem věděla, kam ho můj pach zavede. „Charlie! Nemůžeš ho tam nechat! Nemůžeš ho nechat!“ Mlátila jsem do pásů.

„Má pravdu,“ řekla Alice.

Auto trochu zpomalilo.

„Jenom si na chvilku přehlédněme naše možnosti,“ přemlouvala ho Alice.

Auto znovu zpomalilo, zřetelněji, a pak jsme najednou s kvílením zastavili na krajnici. Vylítla jsem v popruzích a s plesknutím dopadla zpátky do sedadla.

„Žádné možnosti nemáme,“ zasyčel Edward.

„Já Charlieho neopustím!“ křičela jsem.

„Zmlkni, Bello.“

„Musíme ji vzít zpátky,“ promluvil konečně Emmett.

„Ne.“ Edward byl neoblomný.

„On se s námi nemůže rovnat, Edwarde. Nebude schopen se jí dotknout.“

„On si počká.“

Emmett se usmál. „Já umím taky čekat.“

„Tys to neviděl – ty to nechápeš. Jakmile se jednou vydá na lov, není možné ho setřást. Museli bychom ho zabít.“

Nezdálo se, že by Emmetta ta představa nějak rozhodila. „To je jedna možnost.“

„I tu ženu. Ona je s ním. Když dojde na boj, jejich vůdce s nimi půjde taky.“

„Nás je dost.“

„Je tu ještě další možnost,“ řekla Alice tiše.

Edward se na ni zuřivě otočil a nepříjemně zavrčel. „Není – žádná – další – možnost!“

My s Emmettem jsme na něj oba šokované zírali, ale Alici to, zdá se, nepřekvapilo. Ticho trvalo dlouhou minutu, jak se Edward s Alicí navzájem měřili.

Já jsem ho prolomila. „Chce někdo slyšet můj plán?“

„Ne.“ Edward zavrčel. Alice se na něj nasupeně dívala, nakonec ji vyprovokoval.

„Poslouchej,“ prosila jsem ho. „Vezmeš mě zpátky.“

„Ne,“ přerušil mě.

Dívala jsem se na něj a pokračovala. „Vezmeš mě zpátky. Povím tátovi, že chci jet domů do Phoenixu. Zabalím si věci. Počkáme, až se ten stopař bude dívat, a pak utečeme. Bude nás sledovat a nechá Charlieho na pokoji. Charlie na vaši rodinu nezavolá FBI. Pak mě vezmeš na jakékoliv zatracené místo, kam budeš chtít.“

Zírali na mě, ohromeni.

„To vážně není špatný nápad.“ Emmettovo překvapení pro mě byla rozhodně urážka.

„To by mohlo fungovat – a my prostě nemůžeme nechat jejího otce bez ochrany. To víš,“ řekla Alice.

Každý se díval na Edwarda.

„Je to příliš nebezpečné – nechci ho v dosahu sta mil od ní.“

Emmett byl mimořádně sebedůvěřivý. „Edwarde, přes nás se nedostane.“

Alice se na chvilku zamyslela. „Nevidím ho útočit. Bude se snažit čekat, až ji necháme samotnou.“

„Nebude mu trvat dlouho, než si uvědomí, že to se nestane.“

„Žádám, abys mě odvezl domů.“ Snažila jsem se znít neústupně.

Edward si přitiskl prsty ke spánkům a pevně zavřel oči.

„Prosím,“ řekla jsem mnohem tišším hlasem.

Nevzhlédl. Když promluvil, jeho hlas byl vyčerpaný.

„Dnes večer odjedeš, ať to stopař uvidí, nebo ne. Řekneš Charliemu, že ve Forks už nevydržíš ani minutu. Vymysli si, co chceš, aby to na něj zafungovalo. Sbal si první věci, které ti padnou pod ruku, a pak sedni do náklaďáčku. Je mi jedno, co ti táta řekne. Máš patnáct minut. Slyšíš mě? Patnáct minut od chvíle, kdy překročíš práh domu.“

Džíp s řevem naskočil a on auto otočil do protisměru, pneumatiky kvílely. Ručička tachometru začala stoupat.

„Emmette?“ zeptala jsem se a podívala se významně na své ruce.

„Ach, promiň.“ Pustil mě.

Pár minut v tichosti uběhlo, bylo slyšet jen řev motoru. Pak Edward znovu promluvil.

„Uděláme to takhle. Až přijedeme k domu, tak jestli tam stopař nebude, já ji doprovodím ke dveřím. Pak má těch patnáct minut.“ Díval se na mě ve zpětném zrcátku. „Emmette, ty si vezmeš na starost okolí domu. Alice, ty si vezmeš náklaďáček. Já budu uvnitř tak dlouho jako ona. Až vyjde, vy dva vezmete džíp domů a povíte o všem Carlisleovi.“

„Ani nápad,“ vpadl do toho Emmett. „Já zůstanu s tebou.“

„Promysli to, Emmette. Nevíš, jak dlouho budu pryč.“

„Dokud nevíme, kam až to zajde, já budu s tebou.“

Edward si povzdechl. „Jestli tam stopař je,“ pokračoval ponuře, „pojedeme dál.“

„Dojedeme tam dřív než on,“ prohlásila Alice přesvědčeně.

Edward to, zdá se, akceptoval. Ať byl jeho problém s Alicí jakýkoliv, teď o ní nepochyboval.

„Co uděláme s džípem?“ zeptala se.

Jeho hlas měl tvrdé ostří. „Dovezeš ho domů.“

„Ne, to nedovezu,“ řekla klidně.

Ten nesrozumitelný proud nadávek se zase spustil.

„Do mého náklaďáčku se všichni nevejdeme,“ zašeptala jsem.

Zdálo se, že mě Edward neslyšel.

„Myslím, že bys mě měl nechat jet samotnou,“ vydechla jsem ještě tišeji.

To slyšel.

„Bello, prosím tě, udělej to podle mého, aspoň jednou,“ procedil zaťatými zuby.

„Poslyš, Charlie není hlupák,“ protestovala jsem. „Jestli nebudeš zítra ve městě, bude mu to podezřelé.“

„To je jedno. Zajistíme, aby byl v bezpečí, a to jediné je důležité.“

„A co s tím stopařem? Viděl, jak jsi dneska reagoval. Dojde mu, že jsi se mnou, ať jsi kdekoliv.“

Emmett se na mě podíval, znovu urážlivě překvapený. „Edwarde, poslechni ji,“ naléhal. „Myslím, že má pravdu.“

„Ano, má,“ souhlasila Alice.

„To nemůžu udělat.“ Edwardův hlas byl mrazivý.

„Emmett by měl taky zůstat,“ pokračovala jsem. „Emmett mu rozhodně padl do oka.“

„Cože?“ Emmett se na mě otočil.

„Budeš na něj mít větší dopad, když zůstaneš,“ souhlasila Alice.

Edward na ni nevěřícně zíral. „Ty si myslíš, že bych ji měl nechat odjet samotnou?“

„Samozřejmě, že ne,“ řekla Alice. „Odvezu ji já s Jasperem.“

„To nemůžu udělat,“ opakoval Edward, ale tentokrát zněla v jeho hlase stopa porážky. Logika na něj platila.

Snažila jsem se být přesvědčivá. „Potloukej se tu týden –“ viděla jsem jeho výraz v zrcátku a opravila se – „pár dnů. Ať Charlie vidí, že jsi mě neunesl, a sveď toho Jamese na falešnou stopu. Ujisti se, že je naprosto mimo mou stopu. Pak za mnou přijeď. Vezmi to oklikou, samozřejmě, a pak Jasper s Alicí mohou jet domů.“

Viděla jsem, že to začíná zvažovat.

„Kam mám přijet?“

„Do Phoenixu.“ Kam jinam.

„Ne. Uslyší, že tam máš namířeno,“ řekl netrpělivě.

„A ty to navlečeš tak, aby to vypadalo jako finta, samozřejmě. Bude vědět, že my víme, že nás poslouchá. Nikdy neuvěří, že skutečně jedu tam, kam říkám.“

„Ona je ďábelská,“ zachechtal se Emmett.

„Ve Phoenixu je několik milionů lidí,“ informovala jsem ho.

„Není tak těžké najít telefonní seznam.“

„Nepůjdu domů.“

„Cože?“ zeptal se, v hlasu nebezpečný tón.

„Jsem dost stará na to, abych si našla vlastní byt.“

„Edwarde, já budu s ní,“ připomněla mu Alice.

Дата добавления: 2015-10-30