Na této zábavě byl jeden zvláštní detail, který stojí za zaznamenání. Stenograf nepoužíval takový ten přístroj s klávesnicí, který vypadá jako sečítačka, ale stenomasku, zařízení, které se nasazuje na dolní půlku obličeje. Už jsem něco takového viděl, ale jenom ve starých černobílých filmových detektivkách, kde Dan Duryea nebo John Payne vždycky jezdí v buicku se střílnami na bocích, vypadají nebezpečně a kouří camelky. Když jsem pohlédl do rohu a uviděl nějakého chlapa, který vypadal jako nejstarší stíhací pilot na světě, bylo to dost přízračné, ale slyšet, jak všechno, co člověk vypustí z úst, okamžitě zopakuje tlumený hlas, bylo ještě horší.
„Děkuji vám, pane Noonane. Moje manželka četla všechny vaše knihy a říká, že jste její oblíbený autor. Chtěl jsem to jenom kvůli protokolu.“ Durgin si mohutně odkašlal. Proč ne? Byl to mohutný chlap. Většinou mám tlusté lidi rád – mají široké srdce, které se hodí k jejich širokému pasu. Ale existuje jistá podmnožina, kterou považuji za Malé zlé tlusťochy. Není radno se s nimi zaplétat, když to není nutné; vypálí vám dům a znásilní psa, když jim dáte sebenepatrnější záminku a ještě menší možnost. Někteří mají tak sto pětapadesát (Durginova výška, jak jsem tak odhadoval), a hodně jich má pod sto padesát. Často se usmívají, ale oči mají studené. Malí zlí tlusťoši nenávidí celý svět. Většinou nenávidí lidi, kteří se můžou podívat z výše své hlavy dolů a vidí si na nohy. Do této kategorie jsem patřil i já, i když jen tak tak.
„Poděkujte za mě manželce, pane Durgine. Určitě by vám mohla jednu pro začátek doporučit.“
Durgin se uchechtl. Durginova asistentka po jeho pravici, pěkná mladá žena, která vypadala, že absolvovala právnickou fakultu přibližně před sedmnácti minutami – se také zasmála. Romeo Bissonette po mé levici se také zasmál. Nejstarší pilot F-III v rohu dál mumlal do své stenomasky.
„Počkám si, až to zfilmují,“ řekl. V očkách mu ošklivě zazářilo, jako by věděl, že z žádné mé knížky nikdy film nebyl – jenom televizní zpracování Ve dvou, které dotáhlo sledovanost zhruba na úroveň Národních šampionátů v potahování pohovek. Doufal jsem, že úvodní zdvořilosti podle představ tohoto baculatého hajzlíka máme za sebou.
„Jsem opatrovník ad litem Kyry Devorové,“ řekl. „Víte, co to znamená, pane Noonane?“
„Jsem přesvědčen, že ano.“
„Znamená to,“ mlel Durgin dál, „že soudce Rancourt mě jmenoval, abych rozhodl – bude-li to možné –, co je v nejlepším zájmu Kyry Devorové, pokud by bylo nutné o tom rozhodovat soudně. Soudce Rancourt by v takovém případě nebyl povinen opírat své rozhodnutí o mé závěry, ale v mnoha případech se to stává.“
Podíval se na mě, ruce složené na listu čistého papíru. Ta pěkná asistentka naopak zuřivě psala. Možná že stíhacímu pilotovi nedůvěřovala. Durgin vypadal, jako by očekával potlesk.
„To byla otázka, pane Durgine?“ zeptal jsem se a Romeo Bissonette mě lehce, zkušeně kopl do kotníku. Nemusel jsem se na něj podívat, abych věděl, že to nebyla náhoda.
Durgin našpulil rty, tak hladké a vlhké, že vypadaly, jako by si je natřel lesklou bezbarvou rtěnkou. Na blyštivé lebce měl do hladkých obloučků učesány zhruba dvě desítky pramenů vlasů. Trpělivě, zkoumavě se na mě podíval. Za tím vším se skrývala veškerá neochvějná zášť Malých zlých tlusťochů. Takže zdvořilosti jsme měli za sebou. Rozhodně.
„Ne, pane Noonane. To nebyla otázka. Jen jsem si myslel, že byste rád věděl, proč jsme vás za tak příjemného dopoledne vytáhli od vašeho krásného jezera. Snad se mýlím. A teď, jestli –“
Ozvalo se rázné zaklepání na dveře a vzápětí dovnitř vstoupil kamarád náš všech, George Footman. Dnes byl clevelandský ležérní styl nahrazen khaki uniformou zástupce šerifa, doplněn zkříženými pásy a ruční zbraní. Posloužil si důkladným pohledem na asistentčino poprsí, vystavené v modré hedvábné blůze, pak jí podal jakousi složku a kazetový magnetofon. Před odchodem na mě letmo pohlédl. Pamatuju si tě, kámo, říkal ten pohled. Ten chytrej spisovatelskej, to laciný rande.
Romeo Bissonette ke mně naklonil hlavu. Hranou ruky přemostil mezeru mezi svými ústy a mým uchem. „Devorova nahrávka.“
Přikývl jsem na znamení, že rozumím, pak jsem se znovu otočil k Durginovi.
„Pane Noonane, setkal jste se s Kyrou Devorovou a její matkou, Mary Devorovou, viďte?“
Jak to, že se z Mattie stala Mary, divil jsem se… a pak mi to došlo, stejně jako mi to bylo jasné s těmi bílými šortkami a tílkem. Mattie, protože Ki neuměla vyslovit Mary.
„Pane Noonane, jste tu s námi?“
„Ty sarkasmy nejsou nutné, ne?“ ozval se Bissonette. Mluvil mírným tónem, ale Elmer Durgin se na něj podíval tak, že bylo jasné, že kdyby se náhodou podařilo dosáhnout Malým zlým tlusťochům celosvětové nadvlády, ocitne se Bissonette v prvním antonu směřujícím do gulagu.
„Promiňte,“ řekl jsem, než stačil Durgin odpovědět. „Jenom jsem se na vteřinu zamyslel.“
„Nad novou knihou?“ zeptal se Durgin a usmíval se tím svým lesklým úsměvem. Vypadal jako bahenní žába v saku. Otočil se ke starému stíhacímu pilotovi, pověděl mu, aby to škrtl, a pak zopakoval otázku o Kyře a Mattie.
„Ano,“ odpověděl jsem, „setkal jsem se s nimi.“
„Jednou, nebo vícekrát?“
„Vícekrát.“
„Kolikrát jste se s nimi setkal?“
„Dvakrát.“
„Mluvil jste s Mary Devorovou také po telefonu?“
Už tyto otázky se pohybovaly směrem, který mě znervózňoval. „Ano.“
„Kolikrát?“
„Třikrát.“ Potřetí předchozího dne, kdy se mě zeptala, jestli s ní a Johnem Storrowem zajdu na oběd do městského parku, až budu mít po jednání u Durgina. Oběd uprostřed městečka, před Bohem a všemi lidmi… ačkoliv, když nám bude dělat garde newyorský právník, co by se mohlo stát zlého?
„Mluvil jste s Kyrou Devorovou po telefonu?“
To byla divná otázka! Ani na tu mě nikdo nepřipravoval. Nejspíš právě kvůli tomu se mě na to ptal.
„Pane Noonane?“
„Ano, jednou jsem s ní mluvil.“
„Můžete nám povědět, o čem jste spolu mluvili?“
„No…“ Nejistě jsem se podíval na Bissonetta, ale od něj jsem se pomoci nedočkal. Ani on zřejmě nevěděl. „Mattie –“
„Prosím?“ Durgin se naklonil tak daleko dopředu, jak to šlo. Z růžových masných důlků se na mě upřeně dívaly jeho oči. „Mattie?“
„Mattie Devorová. Mary Devorová.“
„Vy jí říkáte Mattie?“
„Ano,“ řekl jsem a potom jsem pocítil hroznou chuť dodat: V posteli! Tak jí říkám v posteli! „ Ach Mattie, nepřestávej, nepřestávej,“ křičím! „Tak se mi představila, když jsme se viděli poprvé. Potkal jsem ji –“
„K tomu se třeba ještě dostaneme, ale teď mě zajímá váš telefonní rozhovor s Kyrou Devorovou. Kdy to bylo?“
„Včera.“
„Devátého července 1998.“
„Ano.“
„Kdo zatelefonoval?“
„Ma… Mary Devorová.“ Teď se zeptá, proč volala, pomyslel jsem si, a já řeknu, že si chtěla dát ještě jeden sexy maratón, přičemž předehra se bude skládat ze vzájemného krmení jahodami máčenými v čokoládě a při tom se budeme dívat na fotky nahých znetvořených trpaslíků.
„Jak to, že s vámi Kyra Devorová mluvila?“
„Zeptala se, jestli může. Slyšel jsem, jak matce říká, že mi musí něco říct.“
„Co to bylo, co vám musela říct?“
„Že měla poprvé bublinkovou koupel.“
„Řekla také, že kašle?“
Mlčel jsem a jen se na něj díval. V té chvíli jsem pochopil, proč lidé nenávidí právníky, zvlášť když ho dusí nějaký, který svou práci dělá dobře.
„Pane Noonane, chcete, abych opakoval otázku?“
„Ne.“ Uvažoval jsem, kde tu informaci získal. Že by ti darebáci nahrávali telefon u Mattie? Můj telefon? Oba? Snad poprvé jsem do morku kostí pochopil, jaké to musí být, mít půl miliardy dolarů. S tolika penězi můžete nahrát spousty telefonů. „Říkala, že jí matka strčila bublinky do obličeje a že kašlala. Ale –“
„Děkuji vám, pane Noonane, teď přejdeme k –“
„Nechejte ho domluvit,“ ozval se Bissonette. Měl jsem pocit, že už zasahuje do jednání víc, než původně plánoval, ale nezdálo se, že mu to vadí. Byl to ospale vyhlížející muž s důvěryhodným, truchlivým obličejem bladhounda. „Nejsme v soudní síni a toto není křížový výslech.“
„Musím myslet na dobro té holčičky,“ ohradil se Durgin. Mluvil nabubřele a zároveň pokorně, taková kombinace šla dohromady jako čokoládová poleva na kukuřici se smetanou. „Je to velká zodpovědnost, kterou beru velmi vážně. Pokud se vám zdá, že vás otravuji, pane Noonane, tak se omlouvám.“
Neobtěžoval jsem se s přijímáním omluvy – to bychom oba vypadali jako pitomci. „Chtěl jsem jenom říct, že Ki se smála, když mi to povídala. Říkala, že s matkou svedly bublinkovou bitvu. Když si telefon vzala znovu matka, také se smála.“
Durgin otevřel složku, kterou mu Footman přinesl, a rychle jí listoval, zatímco jsem mluvil, jako by neslyšel ani slovo. „Její matka… Mattie, jak jí říkáte.“
„Ano. Mattie, jak jí říkám. Jak vůbec víte o našem soukromém telefonickém rozhovoru?“
„To vás nemusí zajímat, pane Noonane.“ Vybral si list papíru, pak složku zavřel. Na chvilku papír pozvedl jako lékař studující rentgenový snímek, a já viděl, že je zaplněný strojopisným textem s řádkováním jedna. „Vrátíme se k vašemu prvnímu setkání s Mary a Kyrou Devorovými. To se odehrálo čtvrtého července, viďte?“
„Ano.“
Durgin přikyvoval. „Dopoledne čtvrtého. A nejdřív jste se setkal s Kyrou Devorovou.“
„Ano.“
„Potkal jste ji jako první, protože matka s ní v té chvíli nebyla, viďte?“
„To je špatně postavená otázka, pane Durgine, ale odpověď zní asi ano.“
„Jsem polichocen, že mi gramatiku opravil člověk, který je na žebříčku bestsellerů,“ usmíval se Durgin. Ten úsměv naznačoval, že by mě rád viděl vedle Romea Bissonetta v tom prvním antonu směřujícím do gulagu. „Povězte nám o tom setkání, nejprve s Kyrou Devorovou a potom s Mary Devorovou. Nebo Mattie, jestli chcete.“
Pustil jsem se do vyprávění. Když jsem skončil, Durgin si přitáhl magnetofon před sebe. Nehty jeho tlustých prstů se leskly stejně jako jeho rty.
„Pane Noonane, vy jste mohl Kyru přejet, je to tak?“
„To rozhodně ne. Jel jsem padesátkou – u obchodu je omezená rychlost. Viděl jsem ji včas, takže jsem mohl pohodlně zastavit.“
„Dejme tomu, že byste však přijížděl z druhé strany – jel byste na sever a ne na jih. Pořád byste ji viděl včas?“
To byla férovější otázka než ostatní, to jsem musel přiznat. Kdyby někdo přijížděl z opačné strany, měl by mnohem méně času zareagovat. Ale stejně…
„Ano,“ řekl jsem.
Durgin povytáhl obočí. „Víte to určitě?“
„Ano, pane Durgine. Možná bych musel trochu šlápnout na brzdy, ale –“
„V padesátce.“
„Ano, v padesátce. Už jsem vám říkal, je tam omezená –“
,,– na tom úseku okresní silnice číslo 68. Ano, to už jste říkal. Ano. Podle vašich zkušeností na tom úseku lidé omezenou rychlost dodržují?“
„Od roku 1993 jsem se v TR moc nezdržoval, takže nemůžu –“
„Ale no tak, pane Noonane – tohle není scéna z vaší knížky. Prostě mi odpovídejte na otázky, jinak tu budeme celé dopoledne.“
„Dělám, co můžu, pane Durgine.“
Usouženě vzdychl. „Ten dům u jezera Dark Score vám patří od osmdesátých let, ne? A omezení rychlosti kolem obchodu Jezerní vyhlídka, pošty, garáže Dicka Brookse – takzvané Severní vesnice – se od té doby nezměnilo, že?“
„Ne,“ připustil jsem.
„Takže se vrátíme k mé původní otázce – pozoroval jste, že většina lidí na tom úseku silnice dodržuje padesátikilometrovou rychlost?“
„Nevím, jestli většina, protože jsem nikdy neprováděl dopravní průzkum, ale spousta asi ne.“
„Chtěl byste si poslechnout svědectví zástupce okresního šerifa Footmana o tom, kde je udělen nejvyšší počet pokut za překročení rychlosti v TR-90, pane Noonane?“
„Ne,“ řekl jsem zcela upřímně.
„Projela kolem jiná auta, když jste mluvil nejdříve s Kyrou Devorovou a potom s Mary Devorovou?“
„Ano.“
„Kolik?“
„To přesně nevím. Pár.“
„Mohla to být tři auta?“
„Snad.“
„Pět?“
„Ne, tolik asi ne.“
„Ale nevíte to přesně, že?“
„Ne.“
„Protože Kyra Devorová byla rozčilená.“
„No, vlastně byla docela –“
„Plakala ve vaší přítomnost?“
„No… ano.“
„Rozplakala ji její matka?“
„To není fér.“
„Stejně jako není fér, podle vašeho názoru, nechat tříleté dítě procházet se uprostřed rušné silnice ve svátek dopoledne, nebo je to naopak?“
„Ale no tak, pomalu,“ řekl pan Bissonette mírně. Ve smutném psím obličeji bylo znát vyčerpání.
„Beru otázku zpět,“ řekl Durgin.
„Kterou?“ zeptal jsem se.
Unaveně se na mě podíval, jako by říkal, že se musí neustále zabývat takovými pitomci, jako jsem já, a je proto na naše nevychovanosti zvyklý. „Kolik vozů projelo kolem od chvíle, kdy jste dítě zvedl a odnesl do bezpečí, až do chvíle, kdy jste se s Devorovými rozloučil?“
Nelíbilo se mi to „odnesl do bezpečí,“ ale už když jsem si formuloval odpověď, chlapík v rohu mumlal otázku do stenomasky. A stejně to tak vlastně bylo. To se nedalo oddiskutovat.
„Už jsem vám povídal, že to nevím jistě.“
„No, tak se pokuste o kvalifikovaný odhad.“
Kvalifikovaný odhad. Tento výraz nesnáším. „Možná byly tři.“
„Včetně Mary Devorové? Která jela v –“ Pohlédl na papír, který vytáhl ze složky, „džípu Scout ročník 1982?“
Vzpomněl jsem si, jak Ki říká Mattie jede rychle, a pochopil jsem, kam Durgin míří. A nemohl jsem s tím nic dělat.
„Ano, byla to ona a byl to scout. Nevím, jaký ročník.“
„Jela rychlostí nižší než stanovený limit, nebo stanovenou rychlostí, nebo vyšší rychlostí, než je tam stanovena, když míjela místo, kde jste stál s Kyrou v náručí?“
Hasila si to nejmíň sedmdesátkou, ale řekl jsem Durginovi, že to nevím jistě. Nutil mě, abych se aspoň pokusil odhadnout – Já vím, že katovskou smyčku neumete, pane Noonane, ale určitě ji zvládnete, když se budete hodně snažit – a já jsem co nejzdvořileji couval.
Znovu zvedl papír. „Pane Noonane, překvapilo by vás, kdybyste se dozvěděl, že dva svědkové – Richard Brooks mladší, majitel Dickovy garáže, a Royce Merrill, důchodce, dříve tesař – prohlašují, že paní Devorová jela mnohem rychleji než padesátkou, když vás míjela?“
„To nevím,“ řekl jsem. „Já jsem se soustředil na tu holčičku.“
„Překvapilo by vás, kdybyste věděl, že Royce Merrill odhadl její rychlost na devadesát kilometrů za hodinu?“
„To je směšné. Kdyby dupla na brzdy, musela by dostat smyk a skončit na střeše v příkopu.“
„Stopy po pneumatikách, které změřil zástupce Footman, naznačují rychlost nejméně sedmdesát kilometrů za hodinu,“ řekl Durgin. To nebyla otázka, ale díval se na mě skoro vyzývavě, jako by mě ponoukal, abych se snažil ještě víc a zapadl hlouběji do té hnusné díry. Durgin si založil tlusté ruce a naklonil se přes ně ke mně. Ten vyzývavý pohled zmizel.
„Pane Noonane, kdybyste neodnesl Kyru Devorovou na krajnici –kdybyste ji nezachránil –, nemohla ji přejet vlastní matka?“
Tak toto bylo jádro pudla, a jak jsem měl odpovědět? Bissonette mi rozhodně nic užitečného nesignalizoval; zdálo se, že se snaží navázat výmluvný zrakový kontakt s pěknou asistentkou. Vzpomněl jsem si na knížku, kterou Mattie četla zároveň s „Bartlebym“ – Tichý svědek od Richarda Northa Pattersona. Na rozdíl do Grishamových hrdinů ti Pattersonovi právníci skoro vždycky vypadali, že vědí, co dělají. Námitka, Vaše ctihodnosti, otázka vyžaduje spekulace ze strany svědka.
Pokrčil jsem rameny. „Je mi líto, pane advokáte, to nevím – křišťálovou kouli jsem nechal doma.“
Znovu ten záštiplný záblesk v Durginových očích. „Pane Noonane, mohu vás ujistit, že jestli neodpovíte na tu otázku zde, budete patrně odvolán z Malibu nebo z Ohňové země, nebo kde budete psát své další dílo, abyste ji zodpověděl později.“
Znovu jsem pokrčil rameny. „Tak ať. Už jsem vám říkal, že jsem se věnoval tomu dítěti. Nevím, jak rychle jeho matka jela, nebo jak dobré oči má Royce Merrill, nebo jestli zástupce Footman změřil ty správné stopy pneumatik. Na tom kusu silnice je spousta šmouh po gumách, to vám povím. A co kdyby jela sedmdesátkou? Nebo dokonce osmdesátkou, ať nejsme troškaři. Je jí jedenadvacet let, Durgine. V jedenadvaceti jsou řidičské schopnosti na vrcholu. Nejspíš by se dítěti vyhnula, a snadno.“
„Myslím, že to docela stačí.“
„Proč? Protože neslyšíte, co chcete?“ Bissonettův střevíc mi znovu ťukl do kotníku, ale já si ho nevšímal. „Jestli jste na Kyřině straně, proč mluvíte, jako byste byl na straně jejího dědy?“
Na Durginových rtech se objevil zlověstný úsměv. Takový, který říká: Tak jo, chytráku, chceš si hrát? Přitáhl si magnetofon trochu blíž. „Jelikož jste se zmínil o Kyřině dědečkovi, panu Maxwellu Devorovi z Palm Springs, trochu si o něm pohovoříme, ano?“
„Vy to tu dirigujete.“
„Mluvil jste někdy s Maxwellem Devorem?“
„Ano.“
„Osobně, nebo po telefonu?“
„Po telefonu.“ Už jsem chtěl dodat, že nějak získal moje tajné číslo, ale pak jsem si vzpomněl, že to udělala i Mattie, a rozhodl jsem se, že o tomto tématu pomlčím.
„Kdy to bylo?“
„Minulou sobotu večer. Večer čtvrtého. Zavolal, zrovna když jsem se díval na ohňostroj.“
„A předmětem vašeho rozhovoru bylo to malé dopolední dobrodružství?“ Při těch slovech sáhl Durgin do kapsy a vytáhl magnetofonovou kazetu. Udělal to velmi okatě; v té chvíli vypadal jako salónní kouzelník, který vám ukazuje obě strany hedvábného šátku. A blufoval. Nemohl jsem to vědět s určitostí… ale stejně jsem si byl jist. Devore si náš rozhovor nahrál, to ano – ten šum byl skutečně moc hlasitý a do jisté míry jsem si to uvědomoval, už když jsem s ním mluvil – a Durgin teď podle všeho strkal do přehrávače právě onu kazetu… ale blufoval.
„Nevzpomínám si,“ prohlásil jsem.
Durgin ztuhl uprostřed pohybu s rukou nad průhledným krytem přehrávače. Podíval se na mě s nelíčeným úžasem… a ještě nějak. Překvapeně a vztekle zároveň.
„Vy si nevzpomínáte? Ale no tak, pane Noonane. Spisovatelé se přece cvičí v tom, aby si pamatovali rozhovory, a tento se odehrál ani ne před týdnem. Povězte mi, o čem jste mluvili.“
„Opravdu nevím,“ pověděl jsem mu netečným, bezbarvým hlasem.
Durgin na okamžik vypadal, že snad propadne panice. Potom se mu rysy obličeje obět uklidnily. Naleštěným nehtem ťukal po klávesách označených REW, FF, PLAY a REC. „Jak pan Devore začal ten rozhovor?“ zeptal se.
„Řekl haló,“ odpověděl jsem klidně a za stenomaskou se ozvalo jakési krátké chrochtnutí. Možná si ten starý pán odkašlával; možná se dusil smíchem.
Durginovi na tvářích vyrážely červené skvrny. „A po haló? Co potom?“
„Nevzpomínám si.“
„Zeptal se na to dopoledne?“
„Nevzpomínám si.“
„Nepověděl jste mu, že Mary Devorová a dcera byly spolu, pane Noonane? Že spolu trhaly květiny? Neřekl jste právě tohle ustaranému dědečkovi, když se vyptával na incident, o kterém čtvrtého července mluvilo celé městečko?“
„Ach jo,“ ozval se Bissonette. Zvedl jednu ruku na stůl, potom se prsty druhé ruky dotkl dlaně a naznačil T. „Přerušuj u hru.“
Durgin se na něj podíval. Ruměnec na tvářích byl ještě zřetelnější a rty stáhl natolik, že byly vidět špičky drobných, skoro perličkových zubů. „Co Vy chcete?“ zavrčel skoro, jako by sem Bissonette právě zaskočil, aby mu povědělo mormonské cestě nebo snad o rosenkruciánech.
Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 20 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая лекция | | | следующая лекция ==> |