Stephen King Pytel kostí 23 страница

A vůbec mi to neřekla? zeptal jsem se toho ufounského hlasu a vyplivl pěnu do umyvadla a pak si vypláchl ústa. Neřekla mi ani slovo?

A jak víš, že neřekla? opáčil ten hlas a já strnul s kartáčkem na půl cesty do skříňky. Ten ufounský hlas na to kápl. V červenci 1994 jsem byl zabraný do Tak daleko od vrcholu. Jo mohla za mnou přijít a říct mi, že viděla Lona Chaneyho juniora tancovat s královnou a hrát si na vlkodlaky londýnské, a já bych nejspíš jenom řekl „Mhm, zlato, to je pěkné“, a dál bych dělal korekturu.

„Blbost,“ řekl jsem svému obrazu v zrcadle. „To je přece blbost.“

Ale nebyla. Když jsem byl skutečně zabraný do knížky, víceméně jsem se ztratil ze světa; ani jsem nečetl noviny, nejvýš jsem rychle přelétl sportovní stránky. Takže ano – bylo možné, že mi Jo pověděla, že zajede do TR po nějaké schůzi správní rady v Lewistonu nebo Freeportu, bylo možné, že mi pověděla, že narazila na dávného kamaráda – třeba dalšího studenta z fotografického semináře, který navštěvovala v Bates v roce 1991 – a bylo možné, že mi pověděla, že spolu povečeřeli na naší verandě, že si dali houby, které sama nasbírala, než slunce zapadlo. Bylo možné, že mi to všechno řekla a já nezaregistroval jediné slovo.

A opravdu jsem si myslel, že bych z Bonnie Amudsonové dostal něco, čemu bych mohl věřit? Byla to Johannina kamarádka, ne moje, a Bonnie by mohla mít pocit, že je i nadále povinna dodržovat mlčenlivost o všech tajemstvích, která jí moje žena svěřila.

Poslední fakt byl prostý a zároveň surový: Jo byla čtyři roky po smrti. Lepší bylo milovat ji a nechat všechny znepokojivé otázky být. Naposledy jsem si nabral do úst vody přímo z kohoutku, propláchl si ústa a vyplivl ji.

* * *

Když jsem se vrátil do kuchyně, abych nastavil kávovar na sedm ráno, uviděl jsem v novém kruhu magnetů novou zprávu. Zněla

modrá růže lhář ha ha

Chvilku jsem se na to díval, uvažoval, kdo tam vzkaz napsal a proč. Uvažoval jsem, jestli je to pravda.

Natáhl jsem ruku a rozstrkal všechna písmena nazdařbůh. Pak jsem šel spát.

13. kapitola

Když mi bylo osm, dostal jsem spalničky a byl jsem moc nemocný. „Myslel jsem, že umřeš,“ řekl mi otec jednou a on nebyl člověkem náchylným k přehánění. Vyprávěl mi, jak mě s matkou jednou v noci ponořili do vany plné studené vody, sice se strachem, že se mi tím šokem zastaví srdce, ale ještě víc se báli, že jim shořím před očima, když něco neudělají. Začal jsem hlasitě a monotónně mluvit o tom, že v pokoji vidím zářivé postavy – určitě pro mě přišli andělé, tím si byla moje zděšená matka jista –, a když mi otec naposledy před tou studenou lázní měřil teplotu, říkal, že rtuť ve starém rektálním teploměru značky Johnson & Johnson vyběhla na jedenačtyřicet. Potom prý se už měřit neodvážil.

Nepamatuji se na ty zářivé postavy, ale pamatuji se na podivný časový úsek, kdy jsem měl pocit, jako bych procházel koridorem nějakého zábavního domu, kde se současně promítá několik různých filmů. Svět byl najednou pružný, boulil se v místech, kde se před tím nikdy neboulil, vlnil se v místech, kde byl vždycky pevný. Lidé – většinou mi připadali nemožně vysocí – vbíhali do mého pokoje a zase vybíhali a při tom stříhali nohama jako kreslené postavy. To, co řekli, znělo hrozně hlasitě, dunělo to ozvěnou. Někdo mi třásl dětskými botičkami před obličejem. Měl jsem pocit, že si vzpomínám, jak si můj bratr Siddy strkal ruku pod košili a dlaní pořád vyluzoval pšoukavé zvuky. Kontinuita se zbortila. Všechno bylo útržkovité jako přízračné buřty na jedovaté niti.

V následujících letech, až do léta, kdy jsem se vrátil na Smějící se Sáru, jsem prodělal obvyklé nemoci, infekce a tělesné úrazy, ale nikdy jsem neprodělal nic podobného horečnatému záchvatu z doby, kdy mi bylo osm. Ani jsem to nečekal – nejspíš jsem věřil, že takové zážitky jsou vyhrazeny dětem, lidem s malárií nebo těm, kdo se totálně duševně zhroutí. Ale v tu noc sedmého července a ráno osmého července jsem prožil časový úsek, který se pozoruhodně podobal onomu deliriu z dětství. Snění, probouzení, vstávání – to všechno se prolnulo. Povím vám o tom, jak nejlépe to půjde, ale slovy nedokážu vystihnout podivnost toho zážitku. Jako bych našel nějaký tajný průchod, schovaný těsně za stěnou světa, a prolezl jím.

* * *

Nejdřív začala hudba. Nikoli dixieland, protože v tom nebyly žádné dechy, ale jako dixieland. Primitivní, dravý bebop. Tři nebo čtyři akustické kytary, harmonika, basa (nebo možná dvě). Za tím vším tvrdé, veselé bubnování, které neznělo jako ze skutečného bubnu; znělo to, jako když někdo se spoustou bubenického talentu buší do řady krabic. Potom se připojil ženský hlas – vysoký tenor, ne zrovna mužský, který drsně vybíral vysoké tóny. Smál se a naléhal a vyhrožoval, to všechno zároveň, a já okamžitě věděl, že slyším Sáru Tidwellovou, která nikdy v životě nenahrála desku. Slyšel jsem Smějící se Sáru, a páni, to byl tedy rock:

„Víš, že se vracíme do MANderley,
budem tancovat na SANderley,
Budu zpívat s BANderley.
budem to brát do CANderley -
Ber mě, baby, já!“

Ty basy – ano, byly dvě – spustily jako v tom breaku v Elvisově verzi písně „Baby Lets Play House“, a potom začalo kytarové sálo: Son Tidwell hrál na tu zvláštní kytaru.

Ve tmě svítila světla a teď jsem si vzpomněl na další ženský hlas, Claudine Clarkovou z padesátých let: Vidím světla, vidím světla večírků… červená, modrá a zelená.. A už tu byly, lampióny pověšené na stromy nad cestičkou z pražců, která vede od domu k vodě. Veselá světla vrhala tajemné zářivé kruhy do tmy: červené, modré, zelené.

Sára za mnou zpívala přechod ke své manderleyské písničce – máma to má ráda děsně, máma to má ráda silně, máma ráda mejdan celou noc –, ale už dozníval. Sára a Red-Top Boys měli podle zvuku pódium na příjezdové cestě, asi tam, kde zaparkoval George Footman, když mi přinesl předvolání Maxe Devora. Scházel jsem k jezeru těmi zářivými kruhy, kolem veselých světel oklopených můrami s hebkými křídly. Jedna si našla cestu do lampiónu a vrhala na papírové stínítko přízračný netopýří stín. Květinové truhlíky, které Jo postavila vedle schodů, byly plné růží kvetoucích v noci. Ve světle lampiónů vypadaly modré.

Hudba už hrála jen slabounce; slyšel jsem Sáru, jak křičí text a při tom se směje, jako by to byla nejlegračnější věc, jakou kdy slyšela, to všechno o Manderley-sanderley-canderley, ale už jsem nerozeznával jednotlivá slova. Mnohem jasněji jsem slyšel pleskání vody o kameny na konci schodů, duté klepání barelů pod vorem a křik potáplice, nesoucí se z temnoty. Napravo ode mě, na okraji jezera, kdosi na Ulici stál. Neviděl jsem mu do tváře, ale viděl jsem hnědé sportovní sako a tričko, které měl pod ním. Klopy saka zakrývaly kus nápisu, takže vypadal takto:

ORMA
ER
RAM

Stejně jsem věděl, co to znamená – ve snech to skoro vždycky člověk ví, ne? NORMÁLNÍ SPERMIOGRAM, kameňák a la Village Cafe jako vyšitý.

Ležel jsem v severní ložnici a to všechno se mi zdálo, a tam jsem se taky probral natolik, abych věděl, že se mi to zdá… jenomže to bylo jako probouzet se do dalšího snu, protože Bunterův zvonek zvonil jako pominutý a v hale kdosi stál. Pan Normální spermiogram? Ne, ten ne. Stín, který padal na dveře, nebyl tak docela lidský. Byl jaksi povislý, paže nezřetelné. Posadil jsem se do stříbrného cinkání, tiskl si volný konec prostěradla k nahému pasu a byl si jist, že venku stojí ten přízrak v rubáši – přízrak v rubáši, který vstal z hrobu a jde si pro mě.

„Prosím tě, ne,“ řekl jsem vyprahlým a rozechvělým hlasem. „Prosím tě, ne, prosím.“

Stín na dveřích pozvedl paže. „Na seníku si trochu zatancujem zlato!“ zpíval vzteklý, rozesmátý hlas Sáry Tidwellové. „Tak už to na světě chodí.“

Znovu jsem si lehl a přetáhl si prostěradlo přes obličej jako děcko, které odmítá okolní svět… a najednou jsem stál na naší malé pláži, jenom v trenýrkách. Stál jsem po kotníky ve vodě. Voda byla teplá, jak už tak jezero bývá uprostřed léta. Vrhal jsem nezřetelný stín dvěma směry, jeden od srpku měsíce, který stál nízko nad vodou, druhý od lampiónu s můrou lapenou uvnitř. Muž, který stál na chodníku, byl pryč, ale místo, kde stál, označovala umělohmotná sova. Zírala na mě strnulýma, zlatě lemovanýma očima.

„Hej, Irčoune!“

Pohlédl jsem k voru. Stála tam Jo. Zrovna musela vylézt z vody, protože z ní pořád kapalo a vlasy měla přilepené k tvářím. Měla na sobě dvoudílné plavky z fotky, kterou jsem našel, šedé s červeným lemováním.

„Už je to dlouho, Irčoune – co říkáš?“

„Na co?“ zavolal jsem, i když jsem věděl.

„Na tohle!“ Položila si ruce na prsa a stiskla. Mezi prsty jí vytryskla voda a protékala v čúrcích přes klouby.

„No tak, Irčoune,“ ozvala se vedle mě a nade mnou, „no tak, ty parchante, půjdeme.“ Cítil jsem, jak stahuje prostěradlo, snadno ho vytahuje z mých spánkem otupělých prstů. Zavřel jsem oči, ale ona mě vzala za ruku a položila si ji mezi nohy. Když jsem našel ten sametový šev a začal ho hladit, aby se otevřel, začala mi prsty masírovat zátylek. „Ty nejsi Jo,“ řekl jsem. „Kdo jsi?“

Ale nebyl tu nikdo, kdo by odpověděl. Byl jsem v lese. Byla tma a na jezeře volaly potáplice. Šel jsem po chodníku do Johanniny pracovny. Nebyl to sen; cítil jsem na kůži chladný vzduch a občas mě do bosého chodidla nebo paty píchl kámen. Kolem ucha mi zabzučel komár a já ho zahnal. Měl jsem šortky a ty se při každém kroku napínaly přes mohutnou a bolestivou erekci.

„Co se sakra děje?“ zeptal jsem se, když se ve tmě začala rýsovat Johannina malá dřevěná pracovna. Ohlédl jsem se a uviděl na kopci Sáru, nikoli tu ženu, ale dům, dlouhý srub orientovaný k nočnímu jezeru. „Co se to se mnou děje?“

„Všechno je v pořádku, Miku,“ řekla Jo. Stála na voru a dívala se, jak k ní plavu. Založila si ruce za krkem jako kalendářová modelka a ňadra v mokrých plavkách se plněji pozvedla. Stejně jako na fotce jsem viděl, jak jí pod látkou trčí bradavky. Plaval jsem v trenýrkách a pořád jsem měl tu hroznou erekci.

„Všechno je v pořádku, Miku,“ řekla Mattie v severní ložnici a já otevřel oči. Seděla vedle mě na posteli, v kalném nočním světle hladká a nahá. Vlasy měla rozpuštěné, visely jí na ramena. Ňadra měla malá, velká jako šálky, ale bradavky veliké a naběhlé. Mezi nohama, kde pořád prodlévala moje ruka, byl chomáček jemných světlých chloupků. Tělo měla zabalené do stínů jako můřích křídel nebo růžových okvětních plátků. Bylo na ní cosi zoufale přitažlivého, jak tam tak seděla – byla jako cena, kterou na střelnici nebo při házení kroužků na pouti nikdy nezískáte. Taková cena, která je postavena na horní polici. Sáhla pod prostěradlo a sevřela prsty přes napnutou látku mých trenýrek.

Všechno je v pořádku, tak už to na světě chodí, řekl ufounský hlas, zatímco jsem vycházel po schůdcích do manželčiny pracovny. Zastavil jsem se, zalovil pod rohožkou a vytáhl klíč.

Vyšplhal jsem po žebříku na vor, mokrý, až ze mě kapala voda, a mým předvojem bylo mé překrvené pohlaví – zajímalo by mě, jestli existuje ještě něco tak neúmyslně komického jako pohlavně vzrušený muž? Jo stála na prknech v mokrých plavkách. Stáhl jsem Mattie k sobě do postele. Otevřel jsem dveře Johanniny pracovny. To všechno se stalo najednou, prolínalo se to navzájem jako pruhy exotického lana nebo pásu. Ten s Jo mi připadal nejvíc jako sen, ten s pracovnou, kde jsem přecházel a díval se dolů na svůj starý zelený IBM, mi připadal jako sen nejméně. Mattie v severní ložnici byla kdesi mezi tím.

Jo na voru řekla: „Dělej, co chceš.“ Mattie v severní ložnici řekla: „Dělej, co chceš.“ V pracovně mi nikdo nemusel nic říkal. Tam jsem věděl přesně, co chci.

Na voru jsem sklonil hlavu a vzal do úst jeden Johannin prs a vsál do úst bradavku zakrytou látkou. Ochutnával jsem mokrou látku a trpké jezero. Natáhla se ke mně tam, kde jsem trčel, a já její ruku odrazil. Kdyby se mě dotkla, okamžitě bych se udělal. Sál jsem, vpíjel čúrky bavlněné vody, nechal hmatat svoje ruce, nejdřív jsem jí hladil zadek a potom jí stáhl dolní půlku plavek. Sundal jsem jí ho a ona si klekla. Já také, konečně jsem se zbavil svých mokrých, přilepených trenýrek a hodil je na její kalhotky od plavek. Zůstali jsme tak tváří v tvář, já nahý, ona skoro.

„Kdo byl ten chlap na zápase?“ vydechl jsem. „Kdo to byl, Jo?“

„Nikdo zvláštní, Irčoune. Jenom další pytel kostí.“

Zasmála se, pak si klekla na paty a zahleděla se na mě. Její pupek byl maličký černý šálek. V její pozici bylo cosi přízračně, přitažlivě hadího. „Všechno tam dole je smrt,“ řekla a přitiskla studené dlaně a bílé, svrasklé prsty na mé tváře. Otočila mi hlavu a pak ji naklonila tak, že jsem se díval do jezera. Pod vodou jsem viděl kolem klouzat rozkládající se těla, která unášel nějaký spodní proud. Jejich mokré oči zíraly. Místo nosů ožraných rybami zely díry. Jazyky jim visely mezi bílými rty jako výhonky řas. Za některými mrtvými se táhly bledé balóny střev jako medúzy; jiní byli sotva víc než kostra. Ale ani pohled na tento plující příšerný průvod mě nemohl odvrátit od toho, co jsem chtěl. Vymanil jsem hlavu z jejího sevření, položil ji na prkna a konečně hluboko zabořil a zchladil to, co bylo tak tvrdé a nesnesitelné. Její měsícem postříbřené oči hleděly na mě, skrz mě, a já viděl, že jedna zornička je větší než druhá. Tak vypadaly její oči na tom monitoru, když jsem ji identifikoval v okresní márnici v Derry. Byla mrtvá. Moje manželka byla mrtvá a já souložil s její mrtvolou. Ale ani toto poznání mě nezastavilo. „Kdo to byl?“ křičel jsem na ni a zalehl jsem její studené tělo, které leželo na mokrých prknech. „Kdo to byl, Jo, prokrista řekni mi, kdo to byl!“

V severní ložnici jsem stáhl Mattie na sebe, vychutnával dotek malých ňader na své hrudi a dlouhých nohou, které se kolem mě ovíjely. Pak jsem ji převalil na druhou stranu postele. Cítil jsem, jak mě hledá její ruka, a odrazil jsem ji – kdyby se mě dotkla tam, kde chtěla, okamžitě bych se udělal. „Roztáhni nohy, honem,“ řekl jsem, a ona to udělala. Zavřel jsem oči a vypnul jsem všechny ostatní smysly kromě tohoto. Zatlačil jsem vpřed, pak jsem přestal. Provedl jsem malou úpravu tím, že jsem zatlačil do překrveného penisu hranou ruky, pak jsem pohnul boky a vklouzl do ní jako prst do hedvábím podložené rukavice. Dívala se na mě, oči dokořán, pak mi položila ruku na tvář a otočila mi hlavu. „Tam je všechno smrt,“ řekla, jako by vysvětlovala něco samozřejmého. V okně jsem uviděl Pátou avenue mezi Padesátou a Šedesátou – všechny ty nóbl obchody, Bijan a Bany, Tiffanyho a Bergdorfa a Steuben Glass. A už tu přicházel Harold Oblowski, šel na sever a houpal kufříkem z vepřovice (ten jsme mu s Jo darovali na Vánoce ten rok, než umřela). Vedle něj, v ruce kabelku Barnes and Noble, kráčela kyprá, lepá Nola, jeho sekretářka. Jenomže veškerá kyprost byla ta tam. Toto byla rozšklebená žlutozubá kostra v kostýmu od Donny Karan a aligátořích lakýrkách; ucha kabelky svíraly tenké, vybělené kosti místo prstů. Haroldovi vylézaly zuby z obvyklého agentského úsměvu, teď tak širokého, až to bylo neslušné. Jeho oblíbený oblek, dvouřadový uhlově šedý od Paula Stuarta, na něm plácal jako plachta za čerstvého větru. Všude kolem nich, po obou stranách ulice, šli živí mrtví – maminky mumie vedly maličké mrtvolky za ručičku nebo je vezly v drahých kočárcích, zombie jako vrátní, oživení chlapci na skateboardech. Vysoký černoch s posledními několika kousky masa visícími z obličeje venčil svého psa, ze kterého zbývala kostra. Taxikáři hnili za zvuků indické hudby. Obličeje vyhlížející z projíždějících autobusů byly jen lebky, na každé osobitá verze Haroldova šklebu – Hej, jak se máš, jak se má žena, jak se mají děti, píšeš teď nějakou knížku? Prodavači novin se rozpadali. Ale nic z toho mě nemohlo zarazit. Byl jsem celý v ohni. Vklouzl jsem jí rukama pod zadek, nadzvedl ji a zakousl se do prostěradla (se vzorkem modrých růži, což mě nepřekvapilo), až jsem ho stáhl z matrace, abych ji nekousal do krku, do ramene, do prsou, všude, kam bych zuby dosáhl. „Pověz mi, kdo to byl!“ křičel jsem na ni. „Víš to, já vím, že to víš!“ Hlas jsem měl tak ztlumený prostěradlem v ústech, že jsem pochyboval, že by mi někdo porozuměl. „Pověz mi to, mrcho!“

Stál jsem ve tmě na chodníku mezi Johanninou pracovnou a domem s psacím strojem v náručí a snovou erekcí, která se pod tím kovovým přístrojem zachvívala – tolik připravená, a nikdo ochotný nablízku. Snad kromě nočního větru. Pak jsem si uvědomil, že už nejsem sám. Za mnou byl ten přízrak v rubáši, přivolaný jako můry k lampiónům. Smál se – byl to vřeštivý, prokouřený smích, který mohl patřit jenom jedné ženě. Neviděl jsem ruku, která se mi prosmykla kolem boku a sevřela mě – ve výhledu mi překážel psací stroj –, ale nepotřeboval jsem ji vidět, abych věděl, že má hnědou barvu. Zmáčkla a pomalu tiskla, prsty se pohybovaly.

„Co chceš vědět, zlato?“ zeptala se zezadu. Pořád se smála. Pořád mě škádlila. „Opravdu chceš všechno vědět? Chceš vědět, nebo chceš cítit?“

„Ach, ty mě zabiješ!“ zařval jsem. Psací stroj – nějakých patnáct kilo IMB Selectric – se mi třásl v náručí. Cítil jsem, jak mi svaly drnčí jako kytarové struny.

„Chceš vědět, kdo to byl, zlato? Ten hnusnej chlap?“

„Udělej mi to, ty mrcho!“ zaječel jsem. Znovu se zasmála – ten chraptivý smích byl spíš kašel – a stiskla tam, kde to bylo nejlepší.

„Tak drž klidně,“ řekla. „Drž klidně, hezký hochu, pokud nechceš, abych se lekla a utrhla ti to rovnou z…“ Zbytek jsem už neslyšel, protože celý svět explodoval v orgasmu tak důkladném a silném, že jsem myslel, že se prostě roztrhnu. Škubl jsem hlavou dozadu jako člověk, kterého pověsili, a ejakuloval jsem s pohledem upřeným na hvězdy. Zakřičel jsem – musel jsem – a z jezera mi dvě potáplice zakřičely v odpověď.

Zároveň jsem byl na voru. Jo byla pryč, ale slabě jsem slyšel zvuk kapely – Sára a Sonny a Red-Top Boys vyhrávali „Black Mountain Rag“. Posadil jsem se, omámený a vyždímaný, vyčerpaný. Neviděl jsem chodník k domu, ale rozeznal jsem, kde je, podle lampiónů. Spodky ležely vedle mě jako mokrá hromádka. Vzal jsem je a už si je chtěl obléknout, protože jsem nechtěl plavat ke břehu s trenýrkami v ruce. Zastavil jsem se, když jsem je měl u kolen, a podíval se na prsty. Byly slizké od hnijícího masa. Pod nehty mi trčely chomáče vytrhaných vlasů. Vlasů z mrtvoly.

„Ach Ježíši,“ zaúpěl jsem. Vyprchala ze mě veškerá síla. Padl jsem do mokra. Byl jsem v severní ložnici. Dopadl jsem do čehosi, co bylo horké, a nejdřív jsem si myslel, že je to semeno. Ale v chabém nočním světle to bylo cosi tmavšího. Mattie byla pryč a postel byla plná krve. Uprostřed vsakující se kaluže bylo cosi, co jsem nejdřív považoval za kus masa nebo kus nějakého orgánu. Podíval jsem se pořádně a uviděl, že je to plyšové zvířátko, předmět s černou srstí, zrudlou od krve. Ležel jsem na boku a díval se na něj, chtěl jsem utéct z postele a vyběhnout z toho pokoje, ale nedokázal jsem to. Svaly mi naprosto ochably. S kým jsem to tedy měl styk v této posteli? A co jsem jí udělal? Proboha, co?

„Nevěřím těm lžím,“ slyšel jsem svůj hlas, a jako bych vyslovil zaklínadlo, srazilo mě to prohlášení zase dohromady. Tak docela přesně se to nestalo, ale lépe to asi vystihnout slovy nejde. Roztrojil jsem se – byl jsem zároveň na voru, v severní ložnici a na chodníku – a každý z těch tří Michaelů Noonanů pocítil ten tvrdý úder, jako by větru narostla pěst. Kolem uháněla temnota a v ní neustále stříbrně zvonil Bunterův zvonek. Pak ochabl a já ochabl s ním. Chviličku jsem nebyl vůbec nikde.

Дата добавления: 2015-11-04