Stephen King Pytel kostí 21 страница

„Protože teď stejně nedělám nic pořádného,“ řekl jsem nakonec a ta slova mě znovu udivila. „A vás znám. Jedl jsem u vás, přečetl jsem Ki pohádku a ona mi usnula na klíně… a možná jsem jí onehdy zachránil život, když jsem ji sebral ze silnice. Nebudeme to nikdy vědět určitě, ale možná to tak bylo. Znáte to čínské přísloví, které se toho týká?“

Nečekal jsem odpověď, ta otázka byla spíš řečnická, ale Mattie mě překvapila. Nikoli naposledy. „Že když někomu zachráníte život, jste za něj zodpovědný.“

„Ano. Je to taky o tom, co je fér a co je správné, ale myslím, že je to hlavně o tom, že se chci zúčastnit něčeho, kde můžu něco dokázat. Když se ohlédnu po těch čtyřech letech, co uplynuly od manželčiny smrti, nic nevidím. Ani žádnou knížku, ve které stydlivá písařka Marjorie potká pěkného cizince.“

Seděla a přemýšlela o tom, dívala se, jak kolem po silnici projíždí plně naložený náklaďák, světlomety mu zářily a klády na korbě se houpaly ze strany na stranu jako boky tlusté ženy. „Nefanděte nám,“ řekla nakonec. Promluvila tiše, ale nečekaně ostrým hlasem. „Nefanděte nám, jako on fandí svému týmu na softbalu. Potřebuji pomoc a já to vím, ale tohle neberu. Nemůžu to vzít. My nejsme žádná hra, Ki a já. Rozumíte?“

„Dokonale.:

„Víte, co budou lidi v městečku říkat, ne?“

„Ano.“

„Mám vlastně štěstí, nemyslíte? Nejdřív si vezmu syna nesmírně bohatého muže, a když umře manžel, rozestře najednou ochranná křídla další bohatý muž. Příště nejspíš narazím na Donalda Trumpa.“

„Nechte toho.“

„Sama bych tomu nejspíš věřila, kdybych to viděla z druhé strany. Ale zajímalo by mě, jestli si někdo všímá, že ta,šťastná‘ Mattie pořád bydlí v přívěsu Modair a nemůže si dovolit zdravotní pojištění. Nebo že její dítě dostává očkování většinou od okresní sestry. Moji rodiče umřeli, když mi bylo patnáct. Mám bratra a sestru, ale oba jsou o hodně starší a oba bydlí v jiném státě. Moji rodiče pili – ne že by mě mlátili, ale byly v tom jiné věci. Bylo to jako vyrůstat v… v zaplivaném motelu. Táta dělal v papírně, máma byla kadeřnice, která toužila jedině po růžovém cadillaku. On se utopil v rybníku Kewadin. Ona se asi za půl roku utopila ve vlastních zvratcích. Jak se vám to zatím líbí?“

„Moc ne. Je mi to líto.“

„Po mámině pohřbu mi bratr Hugh nabídl, že mě vezme na Rhode Island, ale poznala jsem, že jeho žena není zrovna nadšená z toho, že do rodiny přibude patnáctiletá holka, a nemůžu jí to vyčítat. Taky jsem se zrovna dostala do týmu roztleskávaček na škole. Dnes to vypadá jako naprostá blbost, ale tehdy to byla událost číslo jedna.“

Samozřejmě to byla událost číslo jedna, zvlášť pro dítě alkoholiků.

Jediné, které stále bydlelo doma. Být poslední dítě, dívat se, jak ta nemoc boří tesáky stále hlouběji, může být nejosamělejším úkolem na světě. Poslední z posvátné palírny ať laskavě zhasne světla.

„Nakonec jsem šla bydlet k tetě Florence, jenom dvě míle odtud po silnici. Trvalo nám asi tři týdny, než jsme zjistily, že se moc nemáme rády, ale vydržely jsme to dva roky. Potom, před posledním ročníkem na střední, jsem sehnala brigádu u Warringtona a potkala Lance. Když mě požádal, abych si ho vzala, odmítla mi teta Flo dát svolení. Když jsem jí řekla, že jsem těhotná, zplnoletnila mě, takže jsem souhlas nepotřebovala.“

„Odešla jste ze školy,“

Ušklíbla se a přikývla. „Nechtěla jsem, aby mě půl roku všichni okukovali, jak se nafukuj u jako balón. Lance mě podporoval. Říkal, že si můžu udělat vyrovnávací test. Dělala jsem ho loni. Byl lehký. A teď jsme s Ki na vlastních nohou. I kdyby teta svolila, že mi pomůže, co by mohla dělat? Pracuje v továrně Gore-Tex v Castle Rock a vydělává si ročně asi šestnáct tisíc dolarů.“

Znovu jsem přikývl a pomyslel si, že můj poslední šek z francouzských tantiém dělal zrovna tolik. Můj poslední čtvrtletní šek. Pak jsem si vzpomněl na něco, co říkala Ki, když jsme se seznámili.

„Když jsem odnášel Kyru ze silnice, říkala, že jestli se budete zlobit, půjde k bílé babí. Jestli jsou vaši rodiče po smrti, koho tím –“ Ale ani jsem se nemusel ptát; musel jsem si jen pospojovat několik prostých faktů. „Rogette Whitmorová je ta bílá babí? Devorova asistentka? Ale to znamená…

„Že Ki u nich byla. Ano, jistě. Až do minulého měsíce jsem jí dovolovala, aby chodila k dědečkovi na návštěvu – a tím pádem i k Rogette docela často. Jednou nebo dvakrát týdně, a někdy i přes noc. Má ráda svého,bílého dědu‘ – aspoň ze začátku měla – a tu strašidelnou ženskou přímo zbožňuje.“ Měl jsem dojem, že Mattie se v šeru otřásla, i když noc byla stále velmi teplá.

„Devore zavolal a řekl, že jede Lanceovi na pohřeb, a ptal se, jestli by mohl vidět vnučku. Byl jako med, jako by se mě ani nesnažil uplatit, když mu Lance řekl, že se budeme brát.“

„To udělal?“

„Mhm. První nabídka byla sto tisíc. To bylo v srpnu 1994, když mu Lance zavolal, že se budeme v půli září brát. Nemluvila jsem o tom. Za týden se nabídka zvýšila na dvě stě tisíc.“

„Za co vlastně?“

„Aby děvka zvedla kotvy a nenechala zpáteční adresu. Tentokrát jsem to Lanceovi pověděla a on se chytal stropu. Zavolal otci a řekl, že se vezmeme, ať se mu to líbí nebo ne. Pověděl mu, že jestli někdy chce svoje vnouče vidět, měl by těch sraček nechat a chovat se slušně.“

U jiného rodiče by to byl nejspíš nejrozumnější postup, jaký mohl Lance Devore zvolit. Vážil jsem si ho proto. Jediný problém byl, že neměl co do činění s rozumným člověkem; měl co do činění s pánem, který jako dítě ukradl nové sáňky.

„Nabízel mi to sám Devore, po telefonu. Vždycky když nebyl Lance doma. Potom, asi deset dnů před svatbou, mě navštívil Dickie Osgood. Měla jsem zavolat na určité číslo v Delaware, a když jsem to udělala…“ Mattie zavrtěla hlavou. „Tomu byste nevěřil. Jako by to vypadlo z některé vaší knížky.“

„Můžu hádat?“

„Jestli chcete.“

„Pokusil se to dítě koupit. Pokusil se Kyru koupit.“

Rozšířily se jí oči. Vyšel ubývající měsíc a já ten překvapený výraz viděl docela dobře.

„Za kolik?“ zeptal jsem se. „Zajímá mě to. Kolik vám nabídl za porod, za to, že necháte Devorovo vnouče Lanceovi a pak zmizíte?“

„Dva milióny dolarů,“ zašeptala. „Uložené v bance, kterou si vyberu, pokud to bude na západ od Mississippi a podepíšu souhlas, že se k ní nepřiblížím – a k Lanceovi – nejméně do dvacátého dubna 2016.“

„Dokud nebude Ki jedenadvacet.“

„Ano.“

„A Osgood nezná žádné podrobnosti, takže Devorovo prádlo je tady v městečku čisté.“

„Mhm. A dva milióny byly jenom začátek. Měly přibýt další milióny na Kyřiny páté, desáté, patnácté a dvacáté narozeniny.“ Užasle zavrtěla hlavou. „Linoleum v kuchyni se pořád boulí, sprchová růžice mi pořád padá do vany a celá ta bouda se poslední dobou naklání, ale mohla jsem mít šest miliónů dolarů.“

Uvažovala jsi někdy, že tu nabídku přijmeš, Mattie? napadlo mě… ale na to se nikdy nezeptám, protože to byla zvědavost tak nemístná, že si nezasloužila uspokojit.

„Pověděla jste to Lanceovi?“

„Nejdřív ne. Už tak byl na otce dost rozzlobený a nechtěla jsem to zhoršovat. Nechtěla jsem, aby na začátku našeho manželství bylo tolik nenávisti, i když by k ní byly třeba dobré důvody… a nechtěla jsem, aby Lance… později, víte…“ Zvedla ruce, pak je spustila znovu na stehna. To gesto bylo velmi unavené a podivně láskyplné.

„Nechtěla jste, aby se proti vám Lance za deset let obrátil a říkal Postavila ses mezi mě a otce, ty mrcho.“

„Tak nějak. Ale nakonec jsem si to pro sebe nechat nemohla. Byla jsem ještě mladá hloupá holka, první punčocháče jsem dostala až v jedenácti, do třinácti jsem nosila jenom copy nebo ohon, myslela si, že celý stát New York je město New York… a ten chlap… tenhle strašidelný otec… mi nabídl šest miliónů babek. Vyděsilo mě to. Zdálo se mi o něm, jak přichází v noci jako skřet a krade mi děcko z kolébky. Protahoval se oknem jako had…“

„A za sebou nepochybně táhl kyslíkovou bombu.“

Usmála se. „O tom kyslíku jsem tehdy ještě nevěděla. Ani o Rogette Whitmorové. Snažím se vysvětlit, že mi bylo teprve sedmnáct a nedokázala jsem udržet tajemství.“ Musel jsem se ovládnout a neusmát se nad tím, jak to pronesla – jako by mezi tou naivní, vystrašenou dívkou a dnešní dospělou ženou s diplomem zaslaným poštou ležela desetiletí zkušeností.

„Lance se rozzlobil.“

„Tak hrozně, že otci odpověděl e-mailem místo telefonem. Koktal, víte, a čím byl rozčilenější, tím hůř mluvil. Po telefonu by nemohl mluvit vůbec.“

Teď jsem konečně získal jasný obrázek. Lance Devore napsal svému otci neuvěřitelný dopis – tedy neuvěřitelný, pokud jste byli náhodou Max Devore. V tom dopisu stálo, že Lance už o svém otci nechce slyšet a Mattie taky ne. Že v jejich domově nebude vítán (přívěs Modair nebyl tak docela skromnou dřevorubeckou chaloupkou z pohádky bratří Grimmů, ale moc daleko od ní neměl). Nebude vítán na křtinách dítěte, které je na cestě, a kdyby měl tu drzost a poslal někdy dítěti dárek, tak mu ho pošlou zpět.

Nepochybně existují diplomatické způsoby, jak jednat z uraženým dítětem, některé moudré a jiné lstivé… ale položte si tuto otázku: byl by se rozumný otec vůbec do takové situace dostal? Byl by člověk s byť jen minimálním pochopením pro lidskou povahu nabídl synově snoubence odměnu (tak obrovskou, že pro ni nejspíš neměla skutečný smysl nebo význam) za to, že se vzdá prvorozeného dítěte? A nabídl tuto ďábelskou smlouvu dívce-ženě, které je sedmnáct, tedy je ve věku, kdy prožívá nejromantičtější období života. Když už nic jiného, Devore měl nějakou dobu s nabídkou počkat. Mohli byste namítnout, že nevěděl, jestli nějakou dobu ještě má, ale takový argument by nebyl přesvědčivý. Mattie asi měla pravdu – hluboko v té staré svrasklé švestce, kterou měl místo srdce, byl Max Devore přesvědčen, že bude žít věčně.

Nakonec se nedokázal ovládnout. On ty sáňky chtěl, musel je mít, a byly za výkladní skříní. Stačilo rozbít sklo a vzít si je. Dělal to celý život, a tak zareagoval na synův e-mail nikoliv chytře, jak měl zareagovat člověk jeho věku a schopností, ale zuřivě, jako dítě, které zjistí, že sklo ve výkladní skříni odolává jeho bušícím pěstím. Lance nechce, aby se mu pletl do života? Výborně! Lance si může žít s tou svou husičkou ze Zapadákova ve stanu nebo přívěsu nebo třeba ve chlévě. Může taky nechat té fajnové zeměměřičské práce a najít si skutečné zaměstnání. Aspoň uvidíš, jak žije druhá půlka lidstva!

Jinými slovy, synku, ty se mnou nemůžeš skoncovat. Já tobě dávám padáka.

„Na pohřbu jsme si nepadli do náručí,“ řekla Mattie, „to vůbec ne. Ale byl ke mně slušný – to jsem nečekala – a já se snažila být k němu taky slušná. Nabídl mi rentu, ale to jsem odmítla. Bála jsem se, že by to mohlo mít právní důsledky.“

„To pochybuji, ale líbí se mi, že jste tak opatrná. Co se stalo, když poprvé uviděl Kyru, Mattie? Pamatujete se?“

„Na to nikdy nezapomenu.“ Sáhla do kapsy šatů, vytáhla pomačkaný balíček cigaret a jednu vytřásla ven. Podívala se na ni chtivě a zároveň znechuceně. „Přestala jsem s tím, protože Lance říkal, že si je vlastně nemůžeme dovolit, a já věděla, že má pravdu. Ale ten zlozvyk se mi pomalu vrací. Kouřím jenom balíček týdně, a vím sakra dobře, že i to je moc, ale někdy se potřebuju uvolnit. Chcete taky?“

Zavrtěl jsem hlavou. Zapálila si a v tom chvilkovém záblesku zápalky nebyla její tvář vůbec hezká. Co to z ní ten stařec udělal? napadlo mě.

„Poprvé se potkal se svou vnučkou u pohřebního ústavu,“ pokračovala Mattie. „Byli jsme v Dakinově pohřební službě v Mottonu. Zrovna se konalo,vystavení‘. Víte, co to je?“

„No jistě.“ Vzpomněl jsem si na Jo.

„Rakev byla zavřená, ale stejně tomu říkali vystavení. Děs. Vyšla jsem ven, chtěla jsem si zapálit. Řekla jsem Ki, aby si sedla na schody, aby k ní nešel kouř, a sama jsem poodešla kousek po chodníku. Pak přijela ta veliká šedá limuzína. V životě jsem takovou neviděla, jenom v televizi. Hned jsem věděla, kdo to je. Vrátila jsem cigarety do kabelky a řekla Ki, aby šla ke mně. Přibatolila se po chodníku a chytila se mě za ruku. Dveře limuzíny se otevřely a vystoupila Rogette Whitmorová. Měla v jedné ruce kyslíkovou masku, ale on ji nepotřeboval, aspoň ne v té chvíli. Vystoupil po ní. Byl to vysoký muž – ne tak vysoký jako vy, Miku, ale vysoký – a na sobě měl šedý oblek a černé boty, nablýskané jako zrcadlo.“

Odmlčela se, přemýšlela. Cigareta jí na okamžik zasvítila u úst, pak se vrátila znovu na opěradlo židle, červená světluška ve slabém měsíčním světle.

„Nejdřív nic neříkal. Ta žena se ho snažila vzít za paži a pomoci mu udělat ty tři nebo čtyři kroky ze silnice na chodník, ale on ji setřásl. Dostal se vlastní silou tam, kde jsme stály my, i když jsem slyšela, jak mu to hluboko v hrudi hvízdá. Byl to zvuk, jako když nějaký stroj potřebuje naolejovat. Nevím, jak chodí teď, ale moc už asi ne. Těch pár kroků ho pořádně vyčerpalo, a to bylo skoro před rokem. Vteřinu nebo dvě se na mě díval, potom se shýbl, ty velké, kostnaté ruce si opřelo kolena. Díval se na Kyru a ona se dívala vzhůru na něj.“

Ano. Úplně jsem to viděl… jenomže ne barevně, ne jako fotografii.

Viděl jsem to jako dřevořez, jako další drsnou ilustraci z Pohádek bratří Grimmů. Dívenka s očima dokořán se dívá vzhůru do tváře bohatého starého muže – kdysi chlapce, který vítězně jezdil na ukradených sáňkách, nyní muže na druhém konci životní cesty, kdy je z něj jen pytel kostí. Představoval jsem si, že Ki má na sobě kabátek s kapucí a Devore má masku stařičkého dědečka trochu nakřivo, takže pod ní vidím střapatou vlčí srst. Jaké to máš velké oči, dědečku, jaký to máš velký nos, dědečku, a jaké to máš velké zuby.

„Zvedl ji. Nevím, jakou mu to dalo práci, ale udělal to. A Ki – to bylo hrozně divné – ho nechala, aby ji zvedl. Vůbec ho neznala a staří lidé vždycky malé děti trochu děsí, ale ona ho nechala, aby ji zvedl.,Víš, kdo jsem?‘ zeptal se jí. Zavrtěla hlavou, ale podle toho, jak se na něj dívala… jako by skoro věděla. Myslíte, že je to možné?“

„Ano.“

„Řekl,Jsem tvůj dědeček‘. A já mu ji skoro vyškubla, Miku, protože jsem měla šílený pocit… já nevím…“

„Že se ji chystá sežrat?“

Cigareta jí strnula před ústy. Oči měla veliké. „Jak to víte? Jak to můžete vědět?“

„Protože jsem to v duchu viděl jako pohádku. Červená Karkulka a starý šedivý vlk. Co udělal potom?“

„Hltal ji očima. Časem ji naučil hrát dámu a člověče, nezlob se a trojúhelníky. Jsou jí jenom tři, ale on ji naučil sčítat a odčítat. U Warringtona má svůj vlastní pokoj a vlastní malý počítač, a Bůh ví, co ji s ním všechno naučil… ale poprvé se na ni jenom díval. Byl to strašně hladový pohled, takový jsem nikdy neviděla.

A ona se na něj dívala taky. Nemohlo to trvat víc než deset dvacet vteřin, ale mně to připadalo jako celá věčnost. Potom se mi ji pokusil podat. Ale došly mu síly, a kdybych nebyla tak blízko, abych si ji hned vzala, asi by ji upustil na betonový chodník.

Trochu se zapotácel a Rogette Whitmorová ho vzala kolem pasu. V té chvíli si od ní vzal tu kyslíkovou masku – byla k ní připevněná malá láhev se vzduchem – a přiložil si ji na ústa a nos. Párkrát se zhluboka nadechl a zdálo se, že je zase víceméně v pořádku. Vrátil masku Rogette a mně připadalo, že mě poprvé doopravdy vidí. Řekl:,Byl jsem blázen, viďte?‘ A já na to:,Ano, pane, myslím, že byl…‘ Podíval se na mě strašně škaredě, když jsem to řekla. Myslím, že kdyby bylo pět let mladší, tak mi za to vrazil facku.“

„Ale nebyl a neudělal to.“

„Ne. Řekl:,Chci jít dovnitř. Pomůžete mi?‘ Řekla jsem, že ano. Vyšli jsme po schodech do márnice, z jedné strany Rogette, z druhé strany já, a Kyra šla za námi. Připadala jsem si trochu jako členka harému. Nebyl to moc pěkný pocit. Když jsme se dostali do vestibulu, posadil se, aby popadl dech a nadýchal se zase kyslíku. Rogette se otočila ke Kyře. Podle mě má ta ženská děsivou tvář, připomíná mi jakýsi obraz –“

„Výkřik? Od Muncha?“

„Mám pocit, že ano.“ Upustila cigaretu – dokouřila ji až k filtru a šlápla na ni, zamáčkla ji do kamenité půdy bílou teniskou. „Ale Ki se jí ani trochu nebála. Ani tehdy, ani později. Sklonila se ke Kyře a řekla:,Jaký je rým na dáma?‘ A Kyra okamžitě řekla,Máma!‘ Už ve dvou letech milovala rýmy. Rogette sáhla do kabelky a vytáhla malou čokoládu. Ki se na mě podívala, jako by se dovolovala, a já řekla:,Tak dobře, ale jenom jednu, a ne abys ji měla na šatech.‘ Ki si ji strčila do pusy a usmála se na Rogette, jako by byly dávné kamarádky.

To už Devore zase popadl dech, ale vypadal unaveně – tak unaveného člověka jsem v životě neviděla. Připomněl mi něco z bible, o tom, jak ve dnech svého stáří říkáme, že z nich nemáme žádné potěšení. Srdce mi nad ním trochu změklo. Možná si toho všiml, protože mě vzal za ruku a řekl:,Neodhánějte mě.‘ A v té chvíli jsem v jeho tváři viděla Lance. Rozbrečela jsem se. Řekla jsem:,Nebudu, pokud mě k tomu nedonutíte.‘“

Viděl jsem je ve foyeru pohřebního ústavu, on sedí, ona stojí, malá holčička je pozoruje rozšířenýma udivenýma očima a cucá bonbón. V pozadí reprodukovaná varhanní hudba. Chudák starý Max Devore byl v den synova pohřbu přece jen dost mazaný, pomyslel jsem si. Neodhánějte mě, to se podívejme.

Pokusil jsem se vás vykoupit, a když to nezabralo, zvýšil jsem sázky a pokusil se koupit to dítě. Když to taky nevyšlo, řekl jsem synovi, že si vy a můj syn a moje vnouče můžete nacpat to svoje rozhodnutí do krku, až se jím udusíte. Svým způsobem jsem důvod, proč tu syn je, když spadl a zlámal si vaz, ale neodhánějte mě, Mattie, jsem jenom ubohý starý popleta, tak mě neodhánějte.

„Byla jsem hloupá, viďte?“

„Čekala jste, že bude lepší, než je. Jestli jste kvůli tomu hloupá, Mattie, tak je to pro svět jenom dobře.“

„No, určité pochybnosti jsem měla,“ pokračovala. „Proto jsem si od něj nebrala žádné peníze, a koncem října se mě na to už přestal ptát. Ale dovolila jsem mu, aby ji vídal. Asi proto, jo, trochu jsem si myslela, že by z toho později pro Ki mohlo něco být, ale fakticky jsem o tom tolik nepřemýšlela. Hlavně to bylo proto, že byl jejím jediným pokrevním poutem s vlastním otcem. Chtěla jsem, aby si užila dědečka jako jiné děti.

Nechtěla jsem, aby se nakazila tou špínou, kterou jsme prošli před Lanceovou smrtí.

Nejdřív to docela fungovalo. Potom se to postupně měnilo. Uvědomila jsem si, že Ki už nemá ráda,bílého dědu‘ tak moc, to za prvé. K Rogette se chová pořád stejně, ale Max Devore ji začal nějak znervózňovat, nevím přesně proč a ona to nedokáže vysvětlit. Jednou jsem se jí ptala, jestli se jí nedotýkal někde, kde jí to připadalo divné. Ukázala jsem jí místa, která jsem myslela, ale ona řekla, že ne. Věřím jí, ale… něco udělal nebo řekl. Jsem o tom dost přesvědčená.“

„Může to být jenom tím, že se mu zhoršilo dýchání,“ řekl jsem. „Už to může dítě vyděsit. Nebo měl zrovna nějaký záchvat, když tam byla. Co vy, Mattie?“

Дата добавления: 2015-11-04