Stephen King Pytel kostí 15 страница

Co tu proboha ten starý psací stroj dělal?

Johanna malovala (i když ne moc dobře), fotografovala (opravdu velmi dobře) a někdy fotografie prodávala, pletla, háčkovala, tkala a barvila látky, uměla zahrát na kytaru osm nebo deset základních akordů. Samozřejmě uměla psát. Většina vysokoškoláků, kteří studují angličtinu, to umí, proto to taky studují. Projevila nějaké oslnivé tvůrčí nadání v literatuře? Ne. Po několika pokusech s poezií ještě na vysoké se tohoto uměleckého odvětví vzdala. Ty to napíšeš za nás oba, Miku, řekla jednou. Je to všechno na tobě; já budu jen trochu ochutnávat ze všeho os tatního. Vzhledem ke kvalitě jejích básní ve srovnání s kvalitou jejích koláží, fotografií a pletařských výrobků to bylo podle mě moudré.

Ale tady stál můj starý IBM. Proč?

„Dopisy,“ řekl jsem. „Našla ho ve sklepě nebo kde a vytáhla ho, aby si na něm psala dopisy.“

Jenomže to se Jo vůbec nepodobalo. Většinou mi své dopisy ukazovala, často mě nutila, abych dole psal vlastní PS a nachytávala mě zcela v souladu se starým rčením o tom, jak kovářova kobyla chodí bosa („a spisovatelovi kamarádi by o něm neměli ani zprávičku, nebýt Alexandra Grahama Bella,“ dodávala ráda). Za celou dobu, co jsme byli svoji, jsem od své ženy neviděl jediný strojem psaný osobní dopis – když už nic jiného, považovala by to za neslušné. Uměla psát, vyráběla obchodní dopisy bez překlepů sice pomalu, ale jistě, jenže vždycky k takovým pracím používala můj počítač nebo svůj powerbook.

„Co jsi měla za lubem, zlato?“ zeptal jsem se a pak jí začal prohledávat zásuvky u stolu.

Brenda Meserveová se také zde pokusila nastolit pořádek, ale Johannina silná povaha ji porazila. Povrchní řád (například špulky nití rozdělené podle barev) rychle ustoupily Johanninu starému dobrému binci. Našel jsem z ní v těch šup lících tolik, že mě bolelo srdce stovkou nečekaných vzpomínek, ale nenašel jsem žádný papír, na který by psala na mém starém IBM, ať už courierem nebo jiným písmem. Ani jedinou stránku. Když jsem lov dokončil, opřel jsem se v židli (její židli) a podíval se na malou zarámovanou fotku na stole. Nemohl jsem si vzpomenout, že už bych ji někdy viděl. Jo si ji nespíš zkopírovala sama (originál možná pocházel z půdy nějakého místního starousedlíka) a pak výsledek ručně vybarvila. Výsledek vypadal jako vyhláška o policejním pátrání kolorovaná Tedem Turnerem.

Zvedl jsem ji a bříškem palce zamyšleně přejel po skle. Sára Tidwellová, bluesová zpěvačka z přelomu století, která naposledy kotvila právě zde v TR-90. Když se svými lidmi – přáteli, ale většinou příbuznými z TR odjela, nějakou dobu všichni pobývali v Castle Rock… a potom prostě zmizeli jako mrak nad obzorem nebo mlha za letního rána.

Sára se na fotografii trochu usmívala, ale v tom úsměvu bylo těžko se vyznat. Oči měla přivřené. Přes rameno měla přehozený provaz kytary – opravdu provaz, žádný popruh. Vzadu stál černoch s buřinkou fešácky nasazenou (jedna věc se musí muzikantům nechat: opravdu vědí, jak nosit klobouky) a stál vedle čehosi, co vypadalo jako basa z necek.

Jo vybarvila Sářinu pleť do odstínu café-au-lait, možná podle jiné fotky, kterou viděla (povalovalo se jich kolem dost, většinou na nich byla Sára, jak s hlavou zakloněnou a vlasy spuštěnými skoro k pasu řve tím svým slavným bezstarostným smíchem), i když žádná nebyla barevná. Vždyť pocházely z počátku století. Sára Tidwellová však nezanechala stopu jenom ve starých fotografiích. Vzpomněl jsem si na Dickieho Brookse, majitele garáží, který mi jednou říkal, že jeho otec prý vyhrál plyšového medvídka na střelnici na okresní pouti a že ho dal Sáře Tidwellové. Odměnila ho polibkem, říkal Dickie. Podle Dickieho na to starý pán nikdy nezapomněl, prý to byl nejkrásnější polibek jeho života… ovšem pochybuji, že to tvrdil i ve společnosti manželky.

Na této fotce se jenom usmívala. Sára Tidwellová, známá jako Smějící se Sára. Nikdy nenahrávala na desky, ale její písně přesto žily. Jedna z nich, „Pojď se mnou, baby“, se značně podobá „Pojď sem“ od Aerosmith. Dnes by se té dámě říkalo Afroameričanka. V roce 1984, když jsme s Johannou koupili ten srub a následně se o Sáru začali zajímat, by se jí říkalo černá. V její době se jí říkalo Negra nebo tmavá nebo míšenka. A samozřejmě negerka. S tím se spokojila spousta lidí. A věřil jsem snad, že políbila otce Dickieho Brookse – bělocha – před polovinou okresu Castle? Ne, tomu jsem nevěřil. Ale kdo to mohl vědět jistě? Nikdo. To bylo na minulosti to tajuplné.

„Na seníku si trochu zatancujem, zlato,“ zazpíval jsem a vrátil fotografii na stůl. „Tak už to na světě chodí.“

Zvedl jsem kryt psacího stroje, ale pak jsem si to rozmyslel. Jak jsem tak stál, očima jsem zabloudil zpátky k Sáře, která tam pózovala s očima zavřenýma a provazem, který jí sloužil jako kytarový popruh, přes rameno. Cosi v jejím obličeji a úsměvu mi vždycky připadalo známé, a najednou mi to došlo. Podivně připomínala Roberta Johnsona, jehož primitivní údery se skrývaly za akordy skoro každé písničky Led Zeppelin a Yardbirds, které byly nahrány. Který, jak tvrdí legenda, došel na rozcestí a prodal svou duši Satanovi za sedm let života naplno, tvrdé kořalky a pouličních šlapek. A samozřejmě za nesmrtelnost spojenou s jukeboxy. Což dostal.

* * *

Odpoledne jsem zašel do obchodu a uviděl v chladnici dobře vypadajícího platýse. Připadal mi vhodný k večeři. Koupil jsem si k němu láhev bílého vína, a zatímco jsem čekal ve frontě u pokladny, ozval se za mnou roztřesený stařecký hlas: „Koukám, že ste si už našel novou kámošku.“ Yankeeský přízvuk byl tak silný, že to znělo skoro jako vtip… ale není to jen přízvukem, došel jsem k závěru, že většinou je to tím zpěvavým tónem – praví obyvatelé Maine všichni mluví jako vyvolávači na dražbě.

Otočil jsem se a uviděl toho čumila, který předchozího dne stál před garáží a sledoval s Dickem Brooksem, jak se seznamuji s Kyrou, Mattie a scoutem. Pořád měl tu hůlku se zlatou rukojetí a teď jsem ji poznal. Někdy v padesátých letech věnoval Boston Post po jedné hůlce každému okresu ve státech Nové Anglie. Dostali je nestarší obyvatelé a hůlky přecházely z jednoho starého prďoly na druhého. A vtip byl v tom, že Post zaklepal bačkorama už před lety.

„Vlastně dvě nové kámošky,“ odpověděl jsem a snažil se vydolovat z paměti jeho jméno. Nešlo mi to, ale vzpomněl jsem si, že v dobách, kdy byla Jo naživu, zabíral polstrované křeslo u Dickieho v čekárně, probíral počasí a politiku, politiku a počasí a do toho bušila kladiva a vzduchový kompresor drnčel. Pravidelný návštěvník. A když se něco stalo na okresce 68, byl tam, aby to viděl jako boží oko.

„Slyšel jsem, že Mattie Devorová umí bejt moc milá,“ protáhl a přivřel jedno šupinaté víčko. Viděl jsem svého času spoustu chlípných mrknutí, ale žádné se nemohlo rovnat tomu, kterým mě počastoval ten dědek s holí se zlatou rukojetí. Měl jsem silné nutkání urazit mu ten voskový zoban, co měl místo nosu. Zvuk, který by se při tom ozval, by se podobal prasknutí suché větve lámané přes koleno.

„Slyšíte toho hodně, pamětníku?“ zeptal jsem se.

„To jó!“ řekl. Jeho rty – tmavé jako proužky jater – se oddělily od sebe, protože se usmál. Dásně měl plné bílých skvrn. Z horní dásně mu ještě trčelo pár žlutých zubů a z dolní čelisti taky pár. „A má tu malou – ta je miloučká! Jó!“

„Miloučká jako kočička,“ souhlasil jsem.

Zamžikal na mě, trochu překvapený tím, že slyší něco tak starého z mých mladých úst, a pak se ten ohavný úsměv ještě víc roztáhl. „Jenomže vona si jí nevšímá,“ prozradil mi. „Holka jí utekla, víte.“

Uvědomil jsem si – lépe pozdě než nikdy –, že nás pozoruje a poslouchá nejméně pět lidí. „Takový dojem jsem neměl,“ prohlásil jsem trochu hlasitěji. „Ne, takový dojem jsem vůbec neměl.“

Jenom se culil… tím stařeckým úsměvem, který říká: No jo, hochu; já vím, jak to chodí.

Odešel jsem z obchodu plný starostí o Mattie Devorovou. Připadalo mi, že se o ni zajímá příliš mnoho lidí.

Když jsem přišel domů, vzal jsem si láhev vína do kuchyně – může se vychladit, dokud si rybu neopeču na verandě. Sáhl jsem po dvířkách lednice, pak jsem se zarazil. Vpředu na dvířkách jsme vždycky měli různě přilepeno takových padesát magnetů – zeleninu, ovoce, umělohmotná písmenka a čísla, dokonce přehlídku Kalifornských rozinek – ale teď už nebyly přilepené náhodně. Teď vpředu na lednici tvořily kruh. Někdo tu byl. Někdo sem přišel a…

Přerovnal magnety na lednici? Jestli ano, pak to byl lupič, který potřeboval naléhavou lékařskou péči. Jednoho magnetu jsem se dotkl opatrně, jen špičkou prstu. Potom jsem najednou dostal na sebe vztek, natáhl jsem ruku a znovu magnety roztahal, a počínal jsem si tak prudce, že jsem jich pár shodil na podlahu. Nezvedl jsem je.

Ten večer, než jsem šel spát, jsem postavil diktafon na stolek pod vycpaného losa Buntera, zapnul jsem ho a nastavil na DIKTÁT. Pak jsem do něj vložil jednu starou podomácku nahranou kazetu, vynuloval počitadlo a šel do postele, kde jsem spal beze snů i jiného vyrušování osm hodin.

Ráno, to bylo pondělí, začal takový ten den, kvůli kterému jezdí do Maine turisté – vzduch byl tak prosluněný a čirý, že kopce za jezerem vypadly jako pod slabým zvětšovacím sklem. Mount Washington, nejvyšší hora Nové Anglie, se tyčil nejdál.

Uvařil jsem kávu a pak jsem odešel do obýváku, cestou jsem si pískal. Dnes ráno mi všechny fantazie uplynulých několika dnů připadaly hloupé. Potom mi pískání odumřelo na rtech. Počitadlo diktafonu, nastavené na 000, když jsem šel spát, teď ukazovalo 012.

Přetočil jsem pásku, zaváhal nad tlačítkem PLAY, řekl si však (Johanniným hlasem), abych nebyl blázen, a stiskl ho.

„Ach Miku,“ zašeptal z pásku jakýsi hlas – skoro zasténal – a já jsem zjistil, že si cpu pěst do úst, abych nekřičel. Přesně to jsem slyšel v Johannině pracovně, když mi kolem tváře přeletěl ten průvan… jenomže teď byla slova natolik zpomalená, že jsem jim rozuměl. „Ach Miku,“ opakoval hlas. Ozvalo se tiché cvaknutí. Stroj se na chvíli vypnul. A potom, ještě jednou, se ozvala slova, která zazněla v obývacím pokoji, zatímco já spal v severním křídle: „Ach Miku.“

Pak bylo ticho.

10. kapitola

Kolem deváté sjela po příjezdové cestě dodávka a zaparkovala za mým chevroletem. Dodávka byla nová – značky Dodge Ram a tak čistá a lesklá chromem, že vypadala, jako by to ráno sjela z výrobní linky –, ale byla stejného bílého odstínu jako její předchůdkyně a nápis na dvířkách řidiče byl také ten, který jsem si pamatoval: WILLIAM „BILL“ DEAN HLÍDÁNÍ TÁBORŮ SPRÁVCE MENŠÍ TESAŘSKÉ PRÁCE, a jeho telefonní číslo. Vyšel jsem i s šálkem kávy v ruce na zadní verandu, abych ho uvítal.

„Miku!“ zakřičel Bill a soukal se od volantu ven. Yankeeové se neobjímají – to je nabíledni stejně jako skutečnost, že tvrdí chlapi netancujou a pořádní muži nejedí cukroví –, ale Bill mi zapumpoval rukou tak prudce, že mi skoro vyšplíchla káva z hrníčku, který byl ze tří čtvrtin prázdný, a srdečně mě poplácal po zádech. V úsměvu na mě cenil oslnivě bílé falešné zuby – takové, kterým se říkávalo roebuckery, protože se daly objednat v katalogu. Maně mě napadlo, že tomu stařešinovi z obchodu, který se se mnou dal do řeči, by se taky jedny docela hodily. Rozhodně by tomu zvědavému dědkovi zpříjemnily obědy. „Miku, jste balzám pro bolavý voči!“

„Já vás taky rád vidím,“ usmíval jsem se. Ne že bych se culil falešně; opravdu mi bylo dobře. To, co vás dokáže vyděsit k smrti o bouřlivé půlnoci, většinou vypadá za jasného letního rána pouze zajímavě. „Vypadáte dobře, příteli.“

Byla to pravda. Bill bylo čtyři roky starší a trochu šedivější ve spáncích, ale jinak vypadal stejně. Pětašedesát? Sedmdesát? Na tom nezáleželo. Neměl vůbec ten voskový zjev, jaký provází nemoc, a žádné povolené maso v obličeji, hlavně kolem očí a ve tvářích, které si spojuji s celkovým ochabováním organismu.

„Vy taky,“ řekl a pustil mou ruku. „Všem nám je hrozně líto Jo, Miku. Lidi v městečku na ni hrozně mysleli. Byl to šok, byla tak mladá. Moje žena mě prosila, abych vám zvlášť projevil soustrast za ni. Jo pro ni udělala jeden kobereček, když měla zápal plic, a Yvette na to nikdy nezapomněla.“

„Díky,“ řekl jsem a můj hlas nebyl chvilku tak docela můj. Připadalo mi, že tady v TR moje manželka vlastně vůbec neumřela. „A děkuju taky Yvette.“

„Nojo. S domem všechno v cajku? Teda kromě tý klimatizace. Zatracenej krám! Ve Western Auto mi tu součástku slíbili minulej tejden, a teď říkají, že to možná bude až prvního srpna.“

„To nevadí. Mám tu powerbook. Když budu chtít psát, můžu psát v kuchyni na stole.“ A já ho budu chtít použít – tolik křížovek, tak málo času.

„Teplá voda teče?“

„Všechno je v pořádku, ale je tu jeden problém.“

Odmlčel jsem se. Jak má člověk říct svému správci, že si myslíte, že v domě straší? Asi žádný vhodný způsob neexistuje; nejlepší by asi bylo jít do toho po hlavě. Měl jsem pár otázek, ale nechtěl jsem jen chodit kolem horké kaše a upejpat se. Hlavně proto, že Bill by to vycítil. Možná měl falešné zuby z katalogu, ale nebyl hloupý.

„Co máte na mysli, Miku? Spusťte.“

„Nevím, jak to vezmete, ale –“

Usmál se jako člověk, který najednou chápe, a zvedl ruku. „Možná už to vím.“

„Fakt?“ Ohromně se mi ulevilo a už jsem se nemohl dočkat, až zjistím, co zažil na Sáře, možná když kontroloval prasklé žárovky nebo zkoumal střechu, jestli udrží sníh. „Co jste slyšel?“

„Hlavně to, co vykládal Royce Merrill a Dickie Brooks,“ začal. „Kromě toho moc nevím. My jsme s mámou byli ve Virginii, že jo. Vrátili jsme se teprve včera večer v osm. Ale stejně se v krámu nemluví o ničem jiným.“

Chvíli mi trvalo, než jsem se dokázal odpoutat od Smějící se Sáry a pochopit, o čem to vlastně mluví. Do té doby jsem si myslel, že se v obchodě probírají drby o tom, jaké divné zvuky se to ozývají v mém domě. Pak mi docvaklo jméno Royce Merrm a rozsvítilo se mi. Merrm byl ten dědek s holí se zlatou rukojetí a tím chlípným mrkáním. Starý čtyřzubec. Můj správce nemluvilo strašidelných zvucích; mluvil o Mattie Devorové.

„Pojďte si dát kafe,“ pozval jsem ho. „Potřebuj u, abyste mi řekl, do čeho to vlastně šlapu.“

Když jsme se usadili na verandě, já s novou dávkou kávy a Bill s šálkem čaje („Z kávy se mi za takovýho dne paří celej člověk,“ prohlásil), požádal jsem ho, aby mi nejdřív pověděl, co vykládá o mém setkání s Mattie a Kyrou dvojice Royce Merrill – Dickie Brooks.

Ukázalo se, že je to mnohem lepší, než jsem čekal. Oba dědkové mě viděli, jak stojím na krajnici s holčičkou v náručí, a všimli si, že můj chevrolet parkuje napůl v příkopu a má otevřené dveře u řidiče, ale zřejmě ani jeden neviděl, jak Kyra kráčí po bílé středové čáře okresky jako po laně. Ovšem aby si to Royce vynahradil, prohlásil, že Mattie mě objala jako velkého hrdinu a políbila mě na ústa.

„Všiml si taky, že jsem ji chytil za zadek a strčil jí jazyk do pusy?“ zeptal jsem se.

Bill se uculil. „Roycova fantazie tak daleko nesahá vod tý doby, co překročil padesátku, a to už je nějakejch čtyřicet let.“

„Vůbec jsem se jí nedotkl.“ No… až na tu chvilku, kdy mi hřbet ruky přejel po jejím ňadru, ale to bylo neúmyslné, ať už si ta mladá dáma o tom myslela, co chtěla.

„Sakra, to mi nemusíte vykládat,“ řekl. „Ale…“

Pronesl to ale tónem, jaký používala moje matka, a nechal to slovo řádně viset ve vzduchu jako ocas zlověstného draka.

„Ale co?“

„Udělal byste dobře, kdybyste se od ní držel dál,“ řekl. „Je dost pěkná – skoro jako městský děvče, že jo – ale je s ní potíž.“ Odmlčel se. „Ne, to není vůči ní fér. Ona má potíže.“

„Ten děda chce dítě do vlastní péče, že?“

Bill postavil svůj šálek na zábradlí verandy a podíval se na mě s po vytaženým obočím. Po tváři mu přebíhaly odrazy z jezerní hladiny jako vlnky a propůjčovaly mu exotický vzhled. „Jak to víte?“

„Hádal jsem, ale ne naslepo. Její tchán mi v sobotu v noci během ohňostroje zavolal. A i když to rovnou nevyklopil a neřekl, co chce, pochybuju, že Max Devore jel až do TR-90 v západním Maine, aby opravoval své snaše džíp a přívěs. Takže jak to je, Bille?“

Chvíli se na mě jenom díval. Byl to skoro pohled člověka, který zjistil, že jste dostal vážnou nemoc, a teď neví, kolik vám toho má povědět. Ten pohled mě hodně zneklidňoval. Taky jsem z něj měl pocit, že možná Billa Deana dostávám do pěkné kaše. Devore tu přece jenom měl kořeny. A i když mě Bill měl možná rád, já jeho nijak zvlášť. Jo a já jsme byli zdaleka. Mohlo to být ještě horší – mohli jsme být z Massachusetts nebo New Yorku –, ale Derry, i když se nacházelo v Maine, bylo pořád daleko. „Bille? Hodila by se mi menší rada, jestli –“

„Radši mu jděte z cesty,“ řekl. Jeho dobrácký úsměv byl pryč. „Ten chlap je šílenej.“

Chvilku jsem si myslel, že tím Bill myslí, že Devore má na mě vztek, ale pak jsem se mu podíval znovu do tváře. Ne, nemyslel tím, že má Devore vztek; použil slovo „šílený“ v dosloveném významu.

„Jak šílený?“ zeptal jsem se. „Šílený jako Charles Manson? Jako Hannibal Lecter? Jak?“

„Řekněme jako Howard Hughes,“ odpověděl. „Četl jste někdy o něm něco? Jak daleko zašel, aby dostal, co chtěl? Třeba jenom nějakej speciální hotdog, kterej se prodává jenom v L. A., nebo nějakýho leteckýho konstruktéra, kterýho chtěl ukrást z Lockheedu nebo McDonnellovi Douglasovi, ale on prostě musel mít, co chtěl, a nedal pokoj, dokud to neměl v ruce. Devore je stejnej. Vždycky byl takovej – už jako kluk byl tvrdohlavej, podle toho, co slyšíte ve městečku.

Můj vlastní táta mi jednu takovou historku taky vyprávěl. Malej Max Devore se prý jednou v zimě vloupal do skladiště Scanta Larribbea, protože chtěl dostat na Vánoce sáně značky Flexible Flyer. Někdy kolem třiadvacátýho roku to bylo. Devore si pořezal o rozbitý sklo obě ruce, říkal táta, ale hlavně že měl ty sáně. Našli ho kolem půlnoci, jezdil na Sugar Maple Hill, a když jel dolů, držel si ruce na hrudi. Měl zakrvácený celý rukavice a oblečení. O malým Maxíku Devorovi se vykládají ještě jiný historky – když budete chtít, uslyšíte jich padesát – a některý jsou možná pravdivý. Ta o těch sáních je pravdivá. Na to bych vsadil farmu. Protože můj táta nelže. Bylo by to proti jeho náboženství.“

„Baptista?“

„Ne, Yankee.“

,,1923, to už je pěkných pár týdnů, Bille. Někdy se lidé změní.“

„Ale jo, ale většinou se nezmění. Neviděl jsem Devora od tý doby, co se vrátil a přestěhoval do Warringtonu, takže to nevím jistě, ale slyšel jsem věci, podle kterejch si myslím, že pokud se změnil, tak jenom k horšímu. Nepřijel sem z druhýho konce světa na prázdniny. Chce to děcko. Pro něho je to jenom další verze Larribeeových sáněk Flexible Flyer. A já vám důtklivě radím, abyste nedělal to sklo mezi nima.“

Upíjel jsem kávu a díval se na jezero. Bill mi dal čas k přemýšlení, zatím seškraboval podpatkem pracovní boty ptačinec rozpláclý na prknech. Byl asi od vrány; jenom vrány nadělají tak vydatně a hojně.

Jedna věc mi připadala naprosto jistá: Mattie Devorová byla zhruba devět mil daleko po proudu Průserové řeky a neměla žádné pádlo. Nejsem už cynikem, jakým jsem byl ve dvaceti – je na tom někdo jinak? –, ale nebyl jsem taky dost naivní nebo idealistický, abych věřil, že by zákon dokázal ochránit paní Přívěsovou proti panu Počítači… pokud se pan Počítač rozhodne hrát špinavou hru. Jako kluk si vzal sáně, které chtěl, a šel o půlnoci sám sáňkovat bez ohledu na krvácející ruce. A jako muž? Starý muž, který dostával každé sáně, kterých se mu zachtělo, už nějakých čtyřicet let?

Дата добавления: 2015-11-04