Stephen King Pytel kostí 13 страница

Bylo tam devět sáčků z vysavače obsahujících prach, špínu a mrtvé mouchy za osmačtyřicet měsíců. Byly tam zmuchlané papírové kapesníky, některé voněly politurou na nábytek a jiné ostřejší, ale stále příjemnou vůní čističe oken. Byla tam plesnivá vycpaná podložka a jakési hedvábné sako, které neslo nepochybné známky oděvu, na němž obědvali moli. Saka mi rozhodně nebylo líto; byl to omyl mého mladého mužství, vypadalo jako z éry písně „I am the Walrus“ od Beatles. Googoo-joob, baby.

Byla tam krabice plná skleněných střepů… další krabice plná nedefinovatelných (a nepochybně zastaralých) instalatérských součástek… roztrhaný a špinavý kus koberce… roztřepené utěrky, vybledlé a prošoupané… staré chňapky, které jsem používal, když jsem na grilu smažil burgery a kuřata…

Ta nálepka ležela zmuchlaná na dně druhého pytle. Věděl jsem, že ji najdu – od chvíle, když jsem nahmatal mírně lepkavé místečko na tom dřevu jsem to věděl –, ale potřeboval jsem ji vidět na vlastní oči. Asi jako starý nevěřící Tomáš, který potřeboval dostat krev za své nehty.

Položil jsem nalezenou nálepku na prohřátou podlahu verandy a uhladil ji rukou. Na okrajích byla otrhaná. Bill ji nejspíš seškrabával sklenářským nožem. Nechtěl, aby se pan Noonan vrátil k jezeru po čtyřech letech a zjistil, že nějaký opilý kluk mu přilepil na ukazatel samolepku jakéhosi rádia. To ne, to by nebylo správný, zlato. Takže dolů s ní a do popelnice a hleďme, už tu byla znovu, další kousek mé noční můry byl vykopán na světlo boží, celkem zachovalý. Přejel jsem po ní prsty. WBLM, 102,9, PORTLANDSKÝ ROKENROLOVÝ HLÍDKOVÝ BALÓN.

Řekl jsem si, že se nemusím bát. Že to nic neznamená, stejně jako všechno ostatní to nic neznamená. Pak jsem vytáhl z přístěnku koště, všechno smetí pozametal a nacpal zpátky do plastových pytlů. Samolepku taky.

* * *

Šel jsem dovnitř, chtěl jsem ze sebe ve sprše opláchnout prach a špínu, pak jsem zahlédl svoje plavečky, které ležely pořád na jednom otevřeném kufru, a rozhodl se, že si místo toho zaplavu. Ty plavky byly takové veselé, s velrybami, které šplíchaly vodu, koupil jsem si je na Key Largo. Napadlo mě, že moje kamarádka ve sportovní čepici by je ocenila. Podíval jsem se na hodinky a viděl, že jsem dojedl svůj burger před třičtvrtě hodinou. Byl nejvyšší čas na trochu údržby, kemo sabe, zvlášť poté, co jsem se účastnil hry Hledání pokladu v odpadkovém pytli.

Natáhl jsem si plavky a sešel po pražcových schůdcích od Sáry k vodě. Sandály pleskaly a cvakaly. Kolem mě bzučelo několik pozdních komárů. Jezero pod nízkými vlhkými mraky se přede mnou lesklo, klidné a zvoucí. Po jeho okraji, těsně po celém východním břehu jezera, se od severu na jih táhne veřejná stezka (v pozemkových knihách je nazývána „obecním majetkem“), které lidé v TR říkají prostě Ulice. Kdyby člověk u paty mých schůdků zabočil na Ulici vlevo, došel by až do mariny Dark Score a cestou by minul Warringtonovu restauraci a bufet Buddyho Jellisona… ne mluvě o padesáti letních sídlech, diskrétně ukrytých mezi jedlemi a borovicemi, které zarůstají svahy. Kdyby člověk zabočil vpravo, došel by k zátoce Halo Bay, i když by to trvalo nějaký den, vzhledem k tomu, jak byla Ulice nyní zarostlá.

Chvíli jsem na chodníku stál, pak jsem se rozběhl a skočil do vody. Ještě když jsem letěl vzduchem, úplně uvolněný a v pohodě, uvědomil jsem si, že když jsem takhle skákal naposledy, držel jsem za ruku manželku.

Dopad byl skoro katastrofální. Voda byla dost studená, aby mi připomněla, že je mi čtyřicet a ne čtrnáct, a srdce se mi v hrudi na okamžik zastavilo. Když se mi jezero Dark Score zavřelo nad hlavou, byl jsem si docela jist, že už živý nevyplavu. Najdou mě, jak se vznáším na hladině tváří dolů mezi vorem a Ulicí před svým domem, oběť chladné vody a mastného burgeru. Na náhrobní kámen mi vyryjí „Tvoje matka vždycky říkala, abys aspoň hodinu počkal“.

Potom jsem se nohama dotkl kamenů a slizkých řas, které rostly na dně, srdce mi zase naskočilo a já vyrazil vzhůru jako basketbalista, který má v úmyslu vhodit poslední rozhodující koš. Když jsem se vynořil znovu na vzduch, lapal jsem po dechu. Do úst mi vnikla voda a já ji vykašlal, bouchal jsem se při tom rukou do hrudi, abych povzbudil srdce – no tak, holka, makej, zvládneš to.

Dostal jsem se k místu, kde mi voda sahala po pás, a stále jsem měl

ústa plná té chladné chuti – jezerní vody s příchutí minerálů, takové, jakou byste museli změkčit, kdybyste v ní chtěli prát. Přesně tuto chuť jsem cítil, když jsem stál na krajnici okresky 68. To jsem cítil, když mi Mattie Devorová pověděla, jak se jmenuje její dcera.

Nějak se mi to psychologicky propojilo, nic víc. Od podobných jmen přes mrtvou manželku k jezeru. Které –

„Které jsem už párkrát před tím ochutnal,“ řekl jsem nahlas. Jako bych chtěl ten fakt potvrdit, nabral jsem do dlaně vodu – je to jedna z nejčistších a nejprůzračnějších vod ve státě, aspoň podle rozborů, které spolu s ostatními členy takzvané Společnosti západních jezer každoročně dostávám – a vypil ji. Nedošlo k žádnému prozření, k žádný náhlým přízračným zábleskům v hlavě. Bylo to prostě Dark Score, nejdřív v ústech a potom v žaludku.

Doplaval jsem k voru, vylezl po třech příčlích žebříku po straně a vrhl se na vyhřátá prkna a najednou jsem byl moc rád, že jsem přijel. Přes to všechno. Zítra si tady začnu budovat život… aspoň se o to pokusím. Pro zatím mi stačilo, že jsem ležel s hlavou opřenou v ohbí lokte, skoro v limbu a plný důvěry, že všechna dobrodružství pro ten den skončila.

Ukázalo se, že to nebyla tak docela pravda.

* * *

Během prvního léta v TR jsme s Jo zjistili, že je možné sledovat ohňostroj v Castle Rock z verandy s vyhlídkou na jezero. Vzpomněl jsem si na to, zrovna když se začalo pomalu stmívat, a pomyslel si, že letos místo toho půjdu do obývacího pokoje a podívám se na nějaké video.

Připomínat si všechny večery o Čtvrtém červenci, které jsme proseděli na verandě, popíjeli pivo a smáli se pokaždé, když odpálili nějakou zvlášť velkou raketu, to by nebyl dobrý nápad. Už tak jsem byl dost osamělý, přestože v Derry jsem si to neuvědomoval. Pak mě napadlo, proč jsem tedy vlastně přijel, když už ne kvůli tomu, abych se konečně dokázal smířit se vzpomínkou na Johannu – se všemi vzpomínkami – a s láskou je uložil k odpočinku. Možnost, že bych znovu psal, mi ten večer rozhodně připadala vzdálenější než jindy.

Žádné pivo jsem tam neměl – zapomněl jsem si koupit kartón ve smíšeném zboží nebo ve Village Cafe –, ale byla tam limonáda, díky pozornosti Brendy Meserveové. Vzal jsem si plechovku pepsi, usadil se, abych sledoval světelné představení, a doufal, že to nebude moc bolet. Doufal jsem, že snad nebudu brečet. Ne že bych si tak fandil; už jsem se nabrečel dost. Prostě jsem tím musel projít.

Právě byla odpálena první raketa večera – třpytivá modrá fontána, kterou až za dlouho následovala rána –, když zazvonil telefon. Leknutím jsem nadskočil víc než při slabé ozvěně rachejtlí z Castle Rock. Napadlo mě, že to bude asi Bill Dean, volá meziměstsky, aby se ujistil, že se v pořádku zabydluji.

To léto, než Jo zemřela, jsme dostali bezdrátový telefon, takže jsme mohli při hovoru courat sem a tam, což jsme oba rádi dělali. Prošel jsem zasunovacími skleněnými dveřmi do obývacího pokoje, zmáčkl knoflík a řekl: „Haló, tady je Mike,“ a hned jsem zamířil zpátky na židli na verandě a posadil se. Daleko na druhé straně jezera pod mraky visícími nízko nad Castle View vybuchovaly zelené a žluté kytice hvězd a za nimi následovaly nezvučné záblesky, jejichž zvukový doprovod ke mně dolehl až po chvíli.

Chvilku se z telefonu nic neozývalo, potom promluvil sípavý mužský hlas – starší hlas, ale nepatřil Billu Deanovi: „Noonan? Pan Noonan?“

„Ano.“ Západ se rozsvítil mohutným zlatým gejzírem, který nakrátko pokropil nízká mračna zlatým prachem. Připomnělo mi to vyhlašování různých soutěží, které vídáte v televizi, se všemi těmi krásnými ženami ve třpytivých šatech.

„Devore.“

„Ano?“ opakoval jsem opatrně. „Max Devore.“

Moc často ho tady nevidíme, říkala Audrey. Považoval jsem to za yankeeský vtip, ale zřejmě mluvila vážně. Zázraky se stále dějí.

Tak jo, co dál? Naprosto se mi nedostávalo úvodních konverzačních frází. Napadlo mě, že se ho zeptám, jak sehnal moje číslo, protože není v seznamu, ale k čemu by to bylo? Když máte víc než půl miliardy dolarů – pokud to byl skutečně ten Max Devore, s kým jsem mluvil –, můžete dostat jakékoli utajené číslo, kterého se vám zachce.

Spokojil jsem se s tím, že jsem znovu zopakoval „ano“, tentokrát bez tázavého tónu na konci.

Následovala další pauza. Když ji přeruším a začnu se vyptávat, bude muset konverzaci vést on… pokud by se dalo říct, že v této chvíli nějakou konverzaci vedeme. Dobrý úvodní tah, ale já měl výhodu v tom, že jsem se mohl opřít o své dlouhodobé spojenectví s Haroldem Oblowskim Haroldem, mistrem pauz těhotných očekáváním. Seděl jsem celý napjatý, roztomilé malé sluchátko u ucha, a sledoval podívanou na západním nebi. Červená se rozprskla v modrou, zelená ve zlatou; neviditelné ženy v zářivých večerních róbách procházely mraky.

„Vyrozuměl jsem, že jste se dnes setkal s mou snachou,“ řekl konečně.

Mluvil zlostně.

„Možná,“ řekl jsem a snažil se nedávat najevo překvapení. „Můžu se zeptat, proč voláte, pane Devore?“

„Vyrozuměl jsem, že došlo k nehodě.“

Na nebi tančila bílá světla – jako by tam vybuchovalo kosmické plavidlo. Potom, za chvíli, sem dolehly rány. Objevil jsem tajemství cestování v čase, pomyslel jsem si. Je to sluchový jev.

Moje ruka držela sluchátko příliš pevně, přinutil jsem se sevření povolit. Maxwell Devore. Půl miliardy dolarů. Nebyl v Palm Springs, jak jsem předpokládal, ale blízko – přímo tady v TR, pokud se dalo věřit charakteristickému šumu na lince.

„Mám starost o svou vnučku.“ Hlas mu sípal víc než dřív. Byl vzteklý a bylo to slyšet – toto byl muž, který nemusel skrývat své emoce řadu let.

„Vyrozuměl jsem, že pozornost mé snachy opět ochabla. Ochabuje často.“

Teď prozářilo noc pět barevných fontán, rozkvetly jako květiny ve starém filmu z přírody od Disneye. Uměl jsem si představit ty zástupy, které se shromáždily na Castle View, všichni seděli po turecku na dekách, pojídali zmrzlinu a popíjeli pivo a všichni najednou dělali Áaaach. Myslím, že právě to dělá úspěšné umělecké dílo – když všichni najednou udělají Áaaach.

Ty se toho chlapa bojíš, viď? zeptala se Jo. Tak jo, možná děláš dobře, když se ho bojíš. Chlap, který má pocit, že může mít vztek, kdykoli se mu zachce, na každého, na koho se mu zachce… to je muž, který může být nebezpečný.

Potom se ozval hlas Mattie: Pane Noonane, já nejsem špatná matka.

Nic takového se mi ještě nikdy nestalo.

Přesně to asi říkají všechny špatné matky v takových situacích… ale já jí věřil.

Navíc moje číslo není v seznamu, krucinál. Seděl jsem si na verandě s limonádou, díval se na ohňostroj, nikomu jsem nic nedělal a tenhle chlap

„Pane Devore, nemám ponětí, co –“

„To na mě nezkoušejte, s veškerou úctou tohle na mě nezkoušejte, pane Noonane, viděli vás, jak s nimi mluvíte.“ Mluvil asi tak, jak si představuju, že mluvil Joe McCarthy s těmi ubohými šmuky, kteří skončili s komunistickou nálepkou, když se ocitli před jeho výborem.

Opatrně, Miku, řekla Jo. Pozor na Maxwellovo stříbrné kladívko. „Skutečně jsem dnes dopoledne mluvil s jednou ženou a malou holčičkou,“ řekl jsem. „Předpokládám, že to jsou ony, o kom mluvíte.“

„Ne, viděl jste, jak po silnici jde batole, a to úplně samotné,“ řekl. „A potom jste viděl ženu, která dítě hledala. Moji snachu, ta jela v tom starém křápu. Dítě mohl někdo přejet. Proč tu mladou ženu chráníte, pane Noonane? Slíbila vám něco? Rozhodně tím tomu dítěti neprokazujete žádnou laskavost, to vám zaručuju.“

Slíbila mi, že mě vezme do svého přívěsu a pak mě proveze kolem světa, chtěl jsem mu říct. Slíbila mi, že bude držet pusu otevřenou celou dobu, když já udržím tu svou zavřenou – tohle chceš slyšet?

Ano, řekla Jo. Velmi pravděpodobně chce slyšet právě tohle. Velmi pravděpodobně tomu chce věřit. Nenech se vyprovokovat k záchvatu pubertálních sarkasmů, Miku – mohl bys toho litovat.

Proč jsem se vlastně namáhal chránit Mattie Devorovou? To jsem nevěděl. Neměl jsem nejmenší ponětí, do čeho se to tady asi namáčím. Věděl jsem jenom, že vypadala unaveně a dítě nemělo žádné modřiny, ani nebylo vyděšené nebo zakřiknuté.

„Bylo tam jedno auto. Starý džíp.“

„To už zní líp.“ Zadostiučinění. A prudký zájem. Skoro chtivost. „Co –“

„Podle mě přijely v tom autě společně,“ řekl jsem. Pocítil jsem jistou dětinskou radost nad tím, že mě schopnost vymýšlet si ještě neopustila – cítil jsem se jako házeč, který to už před fanoušky nedokáže, ale na zadním dvorku ještě pořád umí hodit pěkně ostrou faleš. „Ta holčička měla snad pár sedmikrásek.“ To opatrné vyjadřování, jako bych svědčil u soudu a neseděl na vlastní verandě. Harold by byl pyšný. Vlastně ne. Harold by se zhrozil, že vůbec takový hovor vedu.

„Myslím, že trhaly květiny. Bohužel si tu příhodu nepamatuji moc jasně. Jsem spisovatel, pane Devore, a když řídím auto, často v myšlenkách zabloudím do svých soukromých –“

„Lžete.“ Vztek už se projevoval naprosto otevřeně, přímo svítil a pulsoval jako nežit. Jak jsem předpokládal, tomuto pánovi stačilo málo, aby přeskočil společenské zdvořilosti.

„Pane Devore. Přepokládám, že jste ten počítačový Devore?“

„Předpokládáte správně.“

Když se Jo, která nebyla nelaskavá, rozpálila, vždycky začala mluvit jako led. Teď jsem uslyšel sám sebe, jak ji napodobuji způsobem, který byl skutečně přízračný. „Pane Devore, nejsem zvyklý na to, aby mi večer volali lidé, které neznám, a nemíním prodlužovat rozhovor s člověkem, který to udělá a nazve mě lhářem. Přeji dobrý večer, pane.“

„Když bylo všechno v pořádku, proč jste zastavil?“

„Nějakou dobu jsem v TR nebyl a chtěl jsem vědět, jestli je Village Cafe pořád otevřeno. A mimochodem – nevím, kde jste vzal moje číslo, ale vím, kam si ho můžete strčit. Dobrou noc.“

Palcem jsem přerušil spojení a pak se jen na telefon díval, jako bych takové zařízení v životě neviděl. Ruka, která sluchátko držela, se třásla. Srdce mi bouchalo; cítil jsem je i v krku a v zápěstí, nejen v hrudi. Napadlo mě, jestlipak bych řekl Devorovi, aby si strčil moje telefonní číslo do zadku, kdyby mi v bance taky necinkalo pár miliónů.

Souboj Titánů, miláčku, řekla Jo svým studeným hlasem. A to všechno kvůli nezletilé holce z přívěsu. Nemá ani pořádný prsa, který by stály za řeč.

Hlasitě jsem se zasmál. Souboj Titánů? To sotva. Jeden starý loupeživý baron z přelomu století řekl: „Dneska si každý, kdo má milión dolarů, myslí, že je bohatý.“ Devore bude mít nejspíš podobné mínění o mně a z širšího pohledu bude mít pravdu.

Teď se západní nebe rozzářilo nepřirozenou, pulsující barvou. Bylo to finále.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal jsem se.

Žádná odpověď; jenom potáplice volala na jezeře. Nejspíš protestovala proti nezvyklému hluku na nebi, co jiného.

Vstal jsem, vešel dovnitř a vrátil telefon do nabíječky a uvědomil si, že při tom čekám, že znovu zazvoní, že Devore začne prskat filmová klišé: Jestli mi zkřížíte cestu, tak a Varuju vás, příteli, nedělejte to a Dovolte, abych vám dal jednu radu, než…

Telefon nezazvonil. Prolil jsem si hrdlo zbytkem limonády, protože mi pochopitelně vyschlo, a rozhodl se jít spát. Aspoň že na verandě nic nenaříkalo a nebrečelo; Devore mě vylákal z ulity. Svým způsobem jsem mu byl vděčný.

Vešel jsem do severní ložnice, svlékl se a lehl si. Přemýšlel jsem o té holčičce, Kyře, a její matce, která by mohla být její starší sestrou. Devore měl na Mattie vztek, to bylo jasné, a když jsem byl pro toho chlapa finanční nickou já, co pro něho musela být ona? A jaké zdroje obživy bude ta dívka mít, kdyby proti ní zaútočil? To bylo hodně ošklivé pomyšlení a s ním jsem také usnul.

Vstal jsem o tři hodiny později, abych se zbavil té limonády, kterou jsem nemoudře do sebe před spaním nalil, a jak jsem tak stál nad mísou a močil s jedním okem otevřeným, znovu jsem zaslechl to vzlykání. Nějaké dítě, kdesi ve tmě, ztracené a vyděšené… nebo snad jen předstíralo, že je ztracené a vyděšené.

„Ne,“ řekl jsem. Stál jsem nahý nad záchodovou mísou, záda zježená husí kůží. „Prosím tě, nezačínej zase s těma sračkama, je to strašný.“

Pláč utichl stejně jako předtím, zdálo se, že se vzdaluje, jako by děcko někdo odnášel tunelem pryč. Vrátil jsem se do postele, otočil se na bok a zavřel oči.

„Byl to sen,“ řekl jsem. „Další manderleyský sen.“

Věděl jsem svoje, ale také jsem věděl, že jsem zase usnul, a v té chvíli mi to připadalo důležité. Jak jsem tak klimbal, prolétla mi hlavou myšlenka, kterou pronesl čistě můj hlas: Ona je živá. Sára je živá.

A taky jsem něco pochopil: patřila mi. Vznesl jsem na ni nárok. Ať to znamenalo dobré či špatné, vrátil jsem se domů.

9. kapitola

Druhý den v devět hodin ráno jsem si naplnil turistickou láhev grapefruitovou šťávou a vydal se na pořádně dlouhou procházku po Ulici. Den byl jasný a už bylo horko. Bylo taky ticho – takové ticho, jaké zažijete asi jenom o sobotním svátku, složeném ze stejných porcí posvátnosti a kocoviny. Viděl jsem daleko na jezeře dva nebo tři rybáře, ale nebzučel tu ani jediný motorový člun, ani jediný houf dětí tu nekřičel a necákal. Ve svahu nad Ulicí jsem cestou minul asi pět domů, a i když asi byly všechny v tuto roční dobu obydlené, jediné známky života, které jsem spatřil, byly plavky pověšené na zábradlí verandy u Passendalů a napůl vyfouklý ostře zelený mořský kůň na molu u Rimerů.

Ale patřil malý šedý dům Passendalových pořád Passendalovým? A úžasný letní tábor Batchelderových s trojrozměrným promítacím systémem zaměřeným na jezero a hory patřil ještě Batchelderovým? To se nedalo samozřejmě poznat. Čtyři roky mohou přinést hodně změn.

Procházel jsem se a nenamáhal se přemýšlet – starý trik z dob, kdy jsem psal. Protahujte tělo, nechte mozek odpočívat, ať chlapci ve sklepě odvedou svou práci. Procházel jsem kolem táborů, kde jsme s Jo kdysi chodívali na grilování a skleničku a občas zašli na karty, nasával jsem zdejší ticho jako houba, popíjel džus, otíral si pot z čela a čekal, jaké myšlenky se objeví.

Jako první se dostavilo zvláštní poznání: že to plačící děcko v noci mi připadalo jaksi skutečnější než telefonát od Maxe Devora. Skutečně mi telefonoval bohatý a očividně špatně naložený technologický mogul, a to hned první večer, který jsem tu celý trávil? Skutečně mě mogul v jednu chvíli nazval lhářem? (tím jsem sice byl, vzhledem k povídačce, kterou jsem mu předestřel, ale lehčí bylo uvěřit v ducha jezera Dark Score, známého u některých táborových ohňů jako Tajemné plačící dítě).

Дата добавления: 2015-11-04