Stephen King Pytel kostí 9 страница

„Co přátelé?“ zeptal se Frank a konečně se pustil do svého jahodového dortu. „Stýkáš se s nějakými přáteli, ne?“

„Ano,“ řekl jsem. „Mám jich spousty.“ Což byla lež, ale měl jsem vyluštit ještě spoustu křížovek, přečíst spoustu knížek a podívat se večer na spousty filmů na videu; prakticky jsem dokázal citovat zpaměti varování FBI o neoprávněném kopírování. Když došlo na skutečné živé lidi, jediní, komu jsem zavolal, když jsem se chystal odjet z Derry, byl můj lékař a zubař, a většina pošty, kterou jsem v červnu odeslal, se týkala oznámení o změně adresy pro časopisy jako Harper's a National Geographic.

„Franku, mluvíš jako židovská matka,“ prohlásil jsem.

„Někdy si s tebou připadám jako židovská matka,“ odsekl. „Taková, která věří v léčivou moc pečených brambor a ne macesových kuliček.

Vypadáš dobře, jako už dlouho ne, konečně jsi myslím trochu přibral –“

„Až moc.“

„Kecy, vypadal jsi jako jeřáb, když jsi přijel na Vánoce. Taky sis trochu opálil obličej a ruce.“

„Hodně chodím na procházky.“

„Takže vypadáš líp… až na ty oči. Někdy máš takový divný pohled a mně dělá starosti pokaždé, když ho vidím. Myslím, že Jo by byla ráda, že si někdo dělá starosti.“

„Jaký je to pohled?“ zeptal jsem se.

„Pořád civíš kamsi do modravých dálav. Chceš slyšet pravdu? Vypadáš jako někdo, kdo se do něčeho zamotal a nemůže ven.“

* * *

Odjel jsem z Derry v půl čtvrté, zastavil se v Rumfordu na večeři a potom pomalu projížděl stoupajícími kopci západního Maine a slunce se zatím pomalu stěhovalo k západu. Naplánoval jsem čas odjezdu a příjezdu velmi pečlivě, i když ne docela vědomě, a když jsem projel Mottonem do nezačleněné oblasti TR-90, uvědomil jsem si, jak silně mi tluče srdce. Na tváři i pažích mi stál pot, přestože v autě běžela klimatizace. V rádiu se mi nic nelíbilo, všechna muzika byla moc uječená, tak jsem ho vypnul.

Bál jsem se a měl jsem k tomu dobrý důvod. I když jsem odhlédl od prapodivného křížení snů a propriet ze skutečného světa (protože to jsem dokázal snadno, pokud ovšem vynechám říznutí na ruce a slunečnice prorůstající prkny na zadní verandě coby náhody nebo zkraty v psychice), měl jsem důvod bát se. Protože to nebyly obyčejné sny a moje rozhodnutí vrátit se k jezeru po tak dlouhé době nebylo obyčejné rozhodnutí. Necítil jsem se jako moderní člověk z Jin-de-millénaire na spirituální pouti, na které se má postavit svým strachům Já jsem dobrý, vy jste dobří, všichni jak stojíme v kruhu teď dosáhneme emočního vyvrcholení, zatímco v pozadí potichu vyhrává William Ackerman); cítil jsem se spíš jako bláznivý starozákonní prorok, který odchází na poušť, aby tam žil o kobylkách a alkalické vodě, protože ho ve snu povolal Bůh.

Byl jsem v průšvihu, život se mi pomalu, ale jistě hroutil a to, že jsem nemohl psát, byl jen kousek toho všeho. Neznásilňoval jsem děti ani nepobíhal po Times Square a nekázal tam přes megafon teorie o spiknutí, ale stejně jsem byl v průšvihu. Ztratil jsem své místo ve světě a nemohl jsem ho znovu najít. Nebylo divu; koneckonců život není kniha. To, co jsem podnikal onoho teplého červencového večera, byla vědomá terapie šokem, a aspoň jedno mi přiznejte – věděl jsem to.

K Dark Score se jede takto: po federální dálnici I-S z Derry do Newportu; z Newportu po dálnici číslo 2 do Bethelu (se zastávkou v Rumfordu, který kdysi smrděl jako předpeklí, dokud se přepapírovaná ekonomika během Reaganova druhého volebního období neutlumila), a pak po silnici číslo 5 z Bethelu do Waterfordu. Potom to vezmete po okresce číslo 68, bývalé Castleské cestě, přes Castle View a Motton (kde střed města tvoří bývalé stodoly přeměněné na obchody s videem, pivem a použitými puškami), a potom kolem ukazatele TR-90 a další cedule s nápisem GAME WARDEN JE NEJLEPŠÍ POMOC v NOUZI, VOLEJTE 1-800-SSS-GAME NEBO *72 NA MOBIL. K tomu někdo sprejem připsal DO PRDELE S EAGLES.

Pět mil po tomto nápisu přijedete k úzké odbočce vpravo, označené jenom čtverečkem plechu, na kterém jsou vybledlé číslice 42. Nad nimi se jako přehláska skví dvojice děr po dvaadvacítce.

Zabočil jsem na tuto lesní cestu přesně v době, kdy jsem to měl v plánu – podle hodin na palubní desce chevroletu bylo 19.16 východního času.

A znovu se mi vybavoval ten snový pocit.

* * *

Projížděl jsem vzdálenost čtyři sta metrů, přesně podle počitadla kilometrů, poslouchal, jak tráva zarůstající cestu šustí o spodek auta, poslouchal, jak občas některá větev zaškrábe po střeše nebo bouchne do dvířek jako pěst.

Nakonec jsem zastavil a vypnul motor. Vystoupil jsem, obešel auto dozadu, lehl si na břicho a odtrhal všechnu trávu, která se dotýkala horkého výfuku chevroletu. Bylo suché léto a opatrnosti nebylo nazbyt. Přijel jsem přesně v tuto hodinu, abych si zopakoval svoje sny v naději, že je nějak lépe pochopím nebo že dostanu nápad, co dělat dál. Rozhodně jsem nepřijel zakládat lesní požár.

Jakmile jsem byl hotový, vstal jsem a rozhlédl se. Cvrčci zpívali a stromy po stranách cesty se k sobě tiskly, stejně jako v mých snech. Nad hlavou mi bledl modrý proužek nebe.

Vyrazil jsem pěšky po vyježděných kolejích doprava. Jo a já jsme kdysi na konci této cesty měli souseda, starého Larse Washburna, ale teď už Larsovu příjezdovou cestu zarostly jalovcové keře a blokoval ji rezavý řetěz. Na stromě vlevo od řetězu visela cedule s nápisem ZÁKAZ VSTUPU. Na stromě vpravo byla cedule hlásající NEMOVITOSTI PRO PŘÍŠTÍ STOLETÍ a jakési místní číslo. Slova byla vybledlá a dala se v houstnoucím šeru těžko přečíst.

Šel jsem dál, znovu jsem si uvědomoval těžký tlukot srdce a komáry bzučící mi kolem tváře a paží. Hlavní komáří sezóna už byla pryč, ale hodně jsem se potil a oni ten pach mají rádi. Určitě jim připomíná krev.

Jak jsem se vlastně bál, když jsem se přibližoval k Smějící se Sáře? Už se nepamatuji. Mám dojem, že strach stejně jako bolest patří k věcem, které nám vyklouznou z paměti, jakmile pominou. Co si ale pamatuji, je pocit, jaký jsem už dřív tady u jezera zažil, zvlášť když jsem šel po té cestě sám. Byl to pocit, že skutečnost je jen tenká blanka. Víte, myslím si, že to tak je, že skutečnost je tenká jako led na jezeře po ob levě a my plníme své životy hlukem a světlem a pohybem, abychom tu tenkou blanku před sebou schovali. Ale na místech, jako je cesta 42, zjistíte, že všechen kouř a zrcadla zmizely. Zbývá jen vrzání cvrčků a pohled na zelené listí, které tmavne dočerna; větve, jejichž obrysy se slévají v obličeje; tlukot vlastního srdce v hrudi, tep krve vzadu v očích a pohled na nebe, jemuž z tváří vyprchává denní modrá krev.

Když denní světlo odchází, přichází jakási jistota: že pod povrchem se skrývá tajemství, mystérium černé i jasné zároveň. Cítíte to mystérium každým nádechem, vidíte ho v každém stínu, čekáte, že do něj narazíte při každém kroku. Je zde; proklouznete přes něj lehounkou křivkou jako bruslař mířící domů.

Na chvilku jsem se zastavil asi půl míle jižně od místa, kde jsem nechal auto, a ještě asi půl míle severně od příjezdové cesty k mému domu. Tady cesta prudce zahýbá a napravo je volná louka, která se prudce svažuje k jezeru. Říká se jí Tidwellova louka nebo někdy Starý tábor. Tady stály chatky Sáry Tidwellové a toho podivného kmene, který k ní patřil, aspoň podle Marie Hingermanové (jednou jsem se na to zeptal Billa Deana a ten souhlasil, že to je to místo… ale nezdálo se, že by měl chuť v rozhovoru pokračovat, což mi tehdy připadalo dost divné).

Chvilku jsem tam stál a díval se dolů na severní cíp jezera Dark Score. Voda byla hladká a klidná, stále narůžovělá ubývajícími červánky, nečeřila ji jediná vlnka ani loďka. Jachtaři už budou všichni v marině nebo v baru ve Warringtonu, kde pojídají humrové rolky a popíjejí míchané nápoje z vysokých sklenic. Později pár z nich, rozjařených speedem a martini, vyrazí při měsíčku na jezero. Napadlo mě, zdalipak tu ještě budu, abych je slyšel. Podle mě byla docela slušná šance, že tou dobou už budu na cestě zpátky do Derry, buď vystrašený tím, co najdu, nebo rozčarovaný, protože nenajdu vůbec nic.

„Ty legrační človíčku, řekl Strickland.“

Nevěděl jsem, že se chystám promluvit, dokud ta slova nevyšla z mých úst, a neměl jsem tušení, proč to byla právě ta slova. Vzpomněl jsem si na sen s Jo pod postelí a otřásl jsem se. U ucha mi zabzučel komár. Ohnal jsem se po něm a šel dál.

Nakonec byl můj příchod na začátek příjezdové cesty načasovaný až příliš dobře a pocit, že jsem znovu vstoupil do svého snu, byl až příliš dokonalý. Dokonce i balónky, přivázané k oznamovateli SMĚJÍCÍ SE SÁRA (jeden bílý a druhý modrý, oba s nápisem Vítej zpátky, Miku! pečlivě vyvedeným černým inkoustem) a vznášející se na pozadí stále tmavšího zalesněného svahu jen posílily pocit déja vu, který jsem si úmyslně navodil, protože žádné dva sny nejsou úplně stejné, že? Věci, které vymyslí mozek a vytvoří ruce, nemohou být nikdy úplně stejné, i když se o to snaží ze všech sil, protože žádné dva dny ani okamžiky nejsme stejní.

Došel jsem k nápisu, cítil v šeru tajemství tohoto místa. Stiskl jsem prkno s nápisem, hmatal po drsném povrchu a potom jsem bříškem palce přejel po písmenech, bez ohledu na třísky, a četl jsem je kůží jako slepec Braillovo písmo: S, M, Ě, J, Í, C, Í, S, E, S, Á, R a A.

Z příjezdové cesty bylo odklizeno naváté jehličí a popadané větve, ale Dark Score se třpytilo bledě růžovou barvou přesně jako ve snu a rozložitý dům vypadal také stejně. Bill ohleduplně nechal rozsvícené světlo na zadní verandě a slunečnice prorůstající prkna byly dávno uřezány, ale jinak bylo všechno stejné.

Podíval jsem se nahoru, na ten kus nebe nad cestou. Nic… čekal jsem… a nic… pořád jsem čekal… a pak se objevila, přesně tam, kam jsem se díval. V jednu chvíli tam bylo jen blednoucí nebe (indigová barva se teprve začala rozlévat z okrajů jako vsakující inkoust), a v příští chvíli tam svítila Venuše, jasná a klidná. Lidé mluví o tom, jak pozorují východ hvězd, a asi to někteří dělají, ale já jsem myslím zažil jedinkrát v životě, že jsem pozoroval vycházet hvězdu. Také jsem k ní měl přání, ale tentokrát to bylo doopravdy, a nepřál jsem si návrat Jo.

„Pomoz mi,“ řekl jsem s pohledem upřeným na hvězdu. Byl bych řekl víc, ale nevěděl jsem co. Nevěděl jsem, jakou pomoc potřebuji.

* * *

To stačí ozval se mi v hlavě neklidný hlas. To už stačí. Vrať se a jdi pro auto.

Jenomže plán zněl jinak. Plán zněl, že sejdu po příjezdové cestě přesně jako v posledním snu, v té noční můře. Plán zněl, že si dokážu, že se v tom velkém starém roubeném domě neskrývá žádný přízrak zabalený do rubáše. Plán byl z velké části založen na jedné moudrosti New Age, která tvrdí, že slovo „strach“ znamená Všemu se postava jdi dál. Ale jak jsem tam tak stál a díval se na jiskřičku světla na verandě (vypadala v houstnoucí tmě velmi malá), napadlo mi, že existuje ještě jiná moudrost, která není tak jará a podle které strach znamená „Vykašli se na všechno a uteč“. Jak jsem tam tak stál sám v lese a světlo vyprchávalo z nebe, zdálo se mi to jako mnohem moudřejší výklad, o tom nebylo pochyb.

Podíval jsem se dolů a trochu pobaveně jsem si všiml, že jsem si vzal jeden balónek – odvázal jsem ho, aniž jsem si toho všiml, když jsem se rozmýšlel. Klidně se vznášel na konci provázku, slova, která na něm byla napsaná, už nebylo možno přečíst, protože už byla hustá tma.

Možná si dělám zbytečné starosti; možná nedokážu jít dál. Možná se mě znovu zmocnil ten ďábel spisovatelské posedlosti a já tam zůstanu trčet jako socha, dokud nepůjde někdo kolem a neodvleče mě.

Jenomže toto byl opravdový čas v opravdovém světě, a v opravdovém světě žádné takové posedlosti nejsou. Rozevřel jsem prsty. Když provázek, který jsem držel, vyklouzl, prošel jsem pod stoupajícím balónkem a vydal se dolů po cestě. Krok za krokem, přesně jak to dělám už od roku 1959, kdy jsem se tomu triku naučil. Nořil jsem se stále hlouběji do čisté, ale trpké borové vůně, a jednou jsem se přistihl, jak dělám zvlášť velký krok, abych překročil spadlou větev, která tam byla ve snu, ale nikoli ve skutečnosti.

Srdce mi pořád prudce bouchalo a pořád se ze mě lil pot, mazal mi kůži a přitahoval komáry. Zvedl jsem ruku, abych si odhrnul vlasy z čela, ale pak jsem se zarazil a podržel si ruku s roztaženými prsty před očima. Udělal jsem to i s druhou ruku. Ani na jedné nebyl žádný škrábanec; nebyl vidět dokonce ani stín jizvy po říznutí, které jsem utržil, když jsem se koncem zimy plazil po ložnici.

„Nic mi není,“ řekl jsem. „Nic mi není.“

TY legrační človíčku, řekl Strickland, odpověděl jakýsi hlas. Nebyl můj, nepatřil ani Jo; byl to ufounský hlas, který dělal vypravěče v mé noční můře, ten, který mě poháněl dál, i když jsem chtěl přestat. Hlas někoho zvenčí.

Znovu jsem vykročil. Už jsem byl dobře v polovině příjezdové cesty. Došel jsem k místu, kde jsem ve snu řekl tomu hlasu, že se bojím paní Danversové.

„Bojím se paní Danversové,“ pravil jsem a snažil se, aby ta slova zněla v houstnoucí tmě hlasitě. „Co když je tam dole ta zlá hospodyně?“

Na jezeře zakřičela potáplice, ale hlas neodpověděl. Ani nemusel. Žádná paní Danversová tam nebyla, byla jenom pytlem kostí ve staré knížce a hlas to věděl.

Znovu jsem se dal do pohybu. Minul jsem vzrostlou borovici, do které Jo jednou při couvání narazila s naším džípem. Ta nadávala! Jako námořník! Podařilo se mi udržet vážnou tvář, dokud nezavrčela „do prdele kudrnatý“, ale pak už jsem to nevydržel, opřel jsem se o bok džípu, rukama si tiskl spánky a řval smíchy, až se mi kutálely slzy po tvářích, a Jo zatím celou dobu po mně vrhala pohledy plné nebezpečných modrých jisker.

Viděl jsem na kmeni asi v metrové výšce odřenou kůru, to bílé místo jako by se v šeru vznášelo nad tmavou borkou. Právě zde se ten neklid, který prostupoval ostatními sny, zvrhl v něco mnohem horšího. Ještě před tím, než z domu vyrazil přízrak v rubáši, jsem vycítil, že se děje něco hrozného, že je cosi úplně špatně; vycítil jsem, že samotný dům zešílel. Právě ve chvíli, kdy jsem míjel starou odřenou borovici, jsem se chtěl rozběhnout jako bezhlavý.

Teď jsem takový pocit neměl. Bál jsem se, ano, ale nebyl to žádný děs. Za mnou nic nebylo, to za prvé, neslyšel jsem žádný uslintaný dech. V těchto lesích se dá přinejhorším narazit tak na podrážděného losa. Nebo, kdybych měl fakt smůlu, tak možná i na naštvaného medvěda.

Ve snu byl měsíc nejméně ve třech čtvrtinách, ale tu noc měsíc vůbec nesvítil. Ani neměl; když jsem si ráno prohlédl stránku s počasím v Derry News, všiml jsem si, že měsíc je v novu.

Dokonce i to nejsilnější déja vu je křehké a to moje se při pomyšlení na bezměsíčné nebe zhroutilo. Pocit, že uvádím v život svou noční můru, mě opustil tak prudce, že jsem se dokonce podivil, proč to vlastně provádím, co jsem si tím chtěl dokázat nebo čeho dosáhnout. Ted' se budu muset potmě vracet celou cestu pro auto.

No dobře, ale udělám to, až si z domu vezmu baterku. Jedna bude určitě hned za –

Na opačné straně jezera zazněla řada trhaných výbuchů, poslední byl tak hlasitý, až se ozvěna odrážela od kopců. Zarazil jsem se a prudce se nadechl. Před chvilkou bych po těch nečekaných ranách asi v panice vyběhl po cestě zpátky nahoru, ale teď jsem se jenom lekl. Byly to rachejtle, samozřejmě, ta poslední – nehlasitější – asi M-80. Zítra je Čtvrtého července a děti za jezerem oslavují časně, jak už to děti rády dělají.

Šel jsem dál. Křoví se stále natahovalo jako ruce, ale bylo ořezáno a jeho paže nebyly nijak hrozivé. Nemusel jsem se ani bát, že by byla vypnutá elektřina; už jsem byl u zadní verandy tak blízko, že jsem viděl můry poletující kolem světla, které kvůli mně nechal rozsvícené Bill Dean. A i kdyby elektřinu vypnuli (v západní části tohoto státu je spousta drátů ještě vedena nad zemí, takže poruchy jsou časté), automaticky by naskočil generátor.

Přesto jsem užasl nad tím, nakolik se to zde podobá tomu snu, i když silný pocit, že se vše opakuje – ožívá –, pominul. Johanniny květináče byly tam kde vždycky, lemovaly schody, které vedly ke kousku pláže u jezera; Brenda Meserveová je nejspíš našla zastrčené ve sklepě a přinutila některou členku své osádky, aby je znovu vynesla na světlo. Ještě v nich nic nerostlo, ale nepochybně se to brzy stane. A i když na rozdíl od snu nesvítil měsíc, viděl jsem na vodě černý čtverec, plovoucí asi padesát metrů od břehu. Vor pro plavce..

Ale na přední verandě neležel žádný obdélníkový předmět; žádná rakev. Přesto se mi srdce znovu prudčeji rozběhlo a myslím, že kdyby zrovna v té chvíli na opačné straně jezera vybuchly další rachejtle, asi bych zaječel.

Ty legrační človíčku, řekl Strickland.

Dej mi to, to je můj lapač prachu.

Co když nás smrt přivádí k šílenství? Co když sice přežijeme, ale zešílíme? Co pak?

Dospěl jsem k bodu, kde se v mé noční můře rozrazily dveře a ven vyběhla ta bílá postava s pozvednutými pažemi omotanými látkou. Udělal jsem ještě krok a pak se zastavil, slyšel jsem jen sípavý zvuk, jak jsem vtahoval vzduch do krku a pak ho zase přes suchý jazyk vypuzoval ven. Neměl jsem pocit déja vu, ale chvilku jsem si myslel, že se ta postava stejně objeví – zde, ve skutečném světě, v reálném čase. Stál jsem tam a čekal na ni, upocené ruce zaťaté do pěstí. Znovu jsem se namáhavě nadechl a tentokrát jsem dech zadržel.

Měkké pleskání vody o pobřeží.

Vítr, který mě hladil po tvářích a třásl křovím.

Potáplice na jezeře zavolala; můry dorážely na lampu na verandě.

Žádný přízrak v rubáši nerozrazil dveře a velkými okny po stranách dveří jsem viděl, že se uvnitř nic nehýbá, nic bílého ani jiného. Nad otočným knoflíkem dveří byl vzkaz, nejspíš od Billa, a bylo tomu tak, jak se ukázalo. Prudce jsem vydechl a došel zbytek cesty k Smějící se Sáře.

* * *

Vzkaz byl skutečně od Billa Deana. Stálo tam, že Brenda mi trochu nakoupila; účtenka ze samoobsluhy je na stole a v komoře najdu slušnou zásobu konzerv. Potraviny, které se rychle kazí, moc nekupovala, ale přinesla mléko, máslo a sekanou, tyto základní potřeby pro kuchyni osamělého muže.

Zajdu za váma příští pon., psal Bill. Kdyby bylo po mým, radši bych vás vítal osobně, ale moje dobrá manželka říká, že musíme na svátky za příbuznejma, takže jedeme do Virginie (vedro!!!), k její sestře, kde oslavíme čtvrtýho. Jestli budete něco potřebovat nebo narazíte na problém…

Napsal mi také telefonní číslo své švagrové ve Virginii a taky číslo Butche Wigginse z města, které místní nazývají prostě „TR“, řeknou třeba „Já a matka už máme Bethelu dost a tak jsme přestěhovaly náš přívěs do TR“. Byla tam ještě jiná čísla – instalatérovo, elektrikářovo, Brendy Meserveové, dokonce opraváře televizí z Harrisonu, který přestavoval satelitní anténu, aby měla co nejlepší příjem. Bill nic neriskoval. Otočil jsem lístek a představoval si, že na zadní straně bude poslední P.S.: Hele, Miku, kdyby náhodou vypukla atomová válka, než s Yvettou přijedeme domů z Virginie

Дата добавления: 2015-11-04