Stephen King Pytel kostí 14 страница

Moje další myšlenka – ta mě napadla, než jsem dopil džus – zněla, že bych měl zavolat Mattie Devorové a povědět jí, co se stalo. Došel jsem k závěru, že je to přirozený popud, ale asi špatný nápad. Byl jsem příliš starý, než abych věřil v tak prosté úkazy, jako je Slečinka v nesnázích versus Úskočný kmotr… v tomto případě tchán. Měl jsem pro toto léto svých starostí dost a nechtěl jsem si práci komplikovat tím, že bych se zapletl do možná nechutné disputace mezi panem Počítačem a paní Přívěsovou. Devore mě pohladil proti srsti – a to důkladně –, ale nejspíš to nebylo osobní, nepochybně je zvyklý jít rovnou k jádru věci. Hele, někteří chlapi louskají podprsenkové zapínání jako na běžícím pásu. Chtěl jsem se s ním o tomhle bavit? Ne, nechtěl. Zachránil jsem slečinku Red Sox, bezděčně jsem se dotkl mamčina malého, ale příjemně pevného ňadra, dozvěděl jsem se, že Kyra znamená řecky půvabná. Cokoliv dalšího by už bylo obžerství.

V tu chvíli jsem se zastavil, fyzicky i myšlenkově, a uvědomil si, že jsem došel až k Warringtonovi, obrovské stodolovité stavbě, které místní někdy říkají Country dub. Svým způsobem to klub byl- byla tu šestijamková golfová dráha, stáj a jezdecké cesty, restaurace, bar a ubytování asi pro čtyřicet lidí v hlavní budově a osmi nebo devíti přidružených chatkách. Byla tu dokonce dvojitá kuželkářská dráha, i když jste se soupeřem museli na střídačku stavět kuželky. Warrington byl postaven někdy začátkem první světové války. Takže byl mladší než Smějící se Sára, ale ne o moc.

Dlouhé molo vedlo k menší stavbě, která se jmenovala Sunset Bar. Právě tam se zdejší letní hosté scházeli ke konci dne na skleničku (a někteří začátkem dne na Krvavou Mary). A když jsem tím směrem pohlédl, všiml jsem si, že už nejsem sám. Na verandě baru, vlevo od dveří, stála nějaká žena a dívala se na mě.

Pořádně mě vylekala. Neměl jsem v té době nervy v nejlepším pořádku, určitě to bylo tím… ale myslím, že by mě vylekala v každém případě. Například tím, že se vůbec nehýbala. Potom tím, jak byla hrozně hubená. A hlavně svým obličejem. Viděli jste někdy obraz od Edvarda Muncha Výkřik? No, jestli si představíte ten křičící obličej v klidu, s ústy zavřenými a pozornýma očima, budete mít docela dobrý obrázek ženy, která stála na konci mola a jednou rukou s dlouhými prsty se opírala o zábradlí. Ačkoli vám musím říct, že mě v první chvíli napadlo, že je to paní Danversová a žádný Edvard Munch.

Vypadala asi na sedmdesát a přes černé jednodílné plavky měla černé šortky. Ta kombinace mi připadala podivně formální, jako variace věčně oblíbených malých černých koktejlových šatů. Kůži měla smetanově bílou, až na místo těsně nad plochou hrudí a kostnatá ramena. Tam byla kůže poseta velkými hnědými stařeckými skvrnami. Tvář měla trojúhelníkovitou, s vystouplými lícními kostmi jako u lebky a s vypouklým čelem bez vrásek. Pod onou klenbou se v tmavých očních důlcích ztrácely oči. Bílé vlasy, řídké a rovné, jí visely kolem uší až k výrazné hraně čelisti. Bože, ta je hubená, pomyslel jsem si. Vždyť je to jenom pytel

Při tom pomyšlení mnou projel třas. Silný, jako by mi někdo zakroutil drátem v těle. Nechtěl jsem, aby si toho všimla – jaký by to byl začátek dne, probodávat očima nějaké chlapa tak hrozně, že se před vámi celý rozklepe a zašklebí se –, tak jsem zvedl ruku a zamával. Taky jsem se zkusil usmát. Nazdar, paní u baru na mole. Nazdar, ty starý pytle kostí, vyděsila jsi mě k smrti, ale to se dnes tolik nepočítá a já ti odpouštím. Jak se kruci máš? Napadlo mě, jestli jí můj úsměv nepřipadá jako škleb, stejně jako mně.

Nezamávala mi.

Cítil jsem se celkem jako blbec – TADY NEMÁME ŽÁDNÉHO OBECNÍHO IDIOTA, VŠICHNI SE STŘÍDÁME –, takže jsem zakončil mávání jakýmsi polovičním zasalutováním a zamířil zpátky cestou, kterou jsem přišel. Po pěti krocích jsem se musel ohlédnout; pocit, že mě pozoruje, byl tak silný, že jsem měl dojem, jako by mě mezi lopatkami tlačila nějaká ruka.

Molo, na kterém stála, bylo úplně prázdné. Přimhouřil jsem oči, nejdřív jsem byl přesvědčený, že jen ustoupila hlouběji do stínu, který vrhal malý chlasthaus, ale byla pryč. Jako by taky byla duch.

Vešla do baru, zlato, řekla Jo. To víš, ne? Přece… určitě to víš; je to tak?

„Jistě, jistě,“ mumlal jsem a obrátil se Ulicí na sever k domovu. „Jistě to vím. Kam jinam by šla?“ Jenomže se mi nezdálo, že by na to měla čas; nezdálo se mi, že by mohla vejít dovnitř, aniž bych ji slyšel, i když byla bosá. Když bylo tak tiché ráno.

Znovu Jo: Možná se umí pohybovat nepozorovaně.

„Ano,“ zamumlal jsem. Hodně jsem toho pro sebe napovídal, než to léto skončilo. „Ano, možná. Třeba se tak umí pohybovat.“ Jistě. Jako paní Danversová.

Znovu jsem se zastavil a ohlédl se, ale obecní cesta zde obtáčela jezero mírnou zatáčkou a už jsem neviděl ani Warrington, ani Sunset Bar.

Na zpáteční cestě jsem se pokusil udělat si seznam zvláštností, které předcházely a potom provázely můj návrat na Smějící se Sáru: opakované sny; slunečnice; samolepka rádiové stanice; pláč v noci. Moje setkání s Mattie a Kyrou plus následný telefonát od pana Počítače by se také daly považovat za podivné… ale v jiném smyslu než děcko, které slyšíte v noci vzlykat.

A co ten fakt, že jsme byli v Derry místo u Dark Score, když Johanna zemřela, patřil také do seznamu? To jsem nevěděl. Nemohl jsem si ani vzpomenout, proč tomu tak bylo. Na podzim a v zimě roku 1993 jsem psal krátké povídky a hrál si se scénářem pro Muže v červené košili. V únoru 1994 jsem se pustil do Tak daleko od vrcholu a knížka pohltila veškerou mou pozornost. Kromě toho rozhodování o tom, jestli se pojede na západ do TR, na západ na Sáru…

„To měla na starosti Jo,“ pronesl jsem do slunečného dne, a jakmile jsem ta slova uslyšel, uvědomil jsem si, jak jsou pravdivá. Oba jsme tu starou chalupu milovali, ale říct „Hej, Irčoune, zvedneme zadek a zajedeme na pár dnů do TR“, to měla na starosti Jo. Mohla to říct kdykoli… jenomže v roce, kdy umřela, to neřekla ani jednou. A mě nikdy nenapadlo, abych to řekl za ni. Nějak jsem na Smějící se Sáru úplně zapomněl, i když přišlo léto. Je možné, že mě tak pohltilo psaní? To se mi nezdálo… ale existovalo jiné vysvětlení?

Něco bylo v tom scénáři úplně špatně, ale nevěděl jsem, co to je.

Neměl jsem ani tušení.

To mi připomnělo Sáru Tidwellovou a text jedné její písně. Nikdy nenahrávala, ale tuto písničku mám nazpívanou Slepým Lemonem Jeffersonem. Jedna sloka zní:

Na seníku si trochu zatancujem, zlato,
tak už to na světě chodí,
dej mi pořádně sladkou pusu, zlato,
na celým světě nad tebe není.

Moc se mi ta písnička líbila a vždycky mě zajímalo, jak by zněla z ženských úst a ne od starého trubadúra s vychlastaným hlasem. Z úst Sáry Tidwellové. Vsadím se, že zpívala nádherně. A páni, vsadím, se, že uměla zaswingovat.

Znovu jsem došel ke svému domu. Rozhlédl jsem se, ale nikoho jsem v bezprostředním okolí neviděl (i když jsem už zaslechl první lyžařské čluny, které bzučely někde na hladině), svlékl se do trenýrek a doplaval k voru. Nevylezl jsem na něj, jenom jsem si vedle něj lehl a přidržoval se jednou rukou žebříku a líně kopal nohama. Bylo to docela pěkné, ale co budu dělat celý den?

Rozhodl jsem se, že si uklidím v pracovně v patře. Až skončím, možná půjdu ven a kouknu se do Johanniny pracovny. Tedy pokud neztratím kuráž.

Plaval jsem zpátky, pomalu kopal nohama, zvedal hlavu a zase ji nořil do vody, která mi proudila kolem těla jako chladné hedvábí. Cítil jsem se jako vydra. Už jsem nebyl daleko od břehu, když jsem zvedl umáčený obličej a zahlédl na Ulici stát nějakou ženu, která mě upřeně pozorovala. Byla hubená jako ta, kterou jsem viděl u Warringtonu… ale tato byla zelená. Zelená a ukazovala na sever po chodníku jako dryáda ze staré legendy.

Zalapal jsem po dechu, napil se vody a vykašlal ji. Postavil jsem se ve vodě, která mi sahala po hrudník, a protřel si oči plné vody. Pak jsem se zasmál (i když trochu nejistě). Ta žena byla zelená, protože to byla bříza, která rostla kousek na sever od místa, kde se moje pražcové schůdky setkávaly s Ulicí. A i když jsem už v očích neměl vodu, listí kolem slonovinově bílého kmene s černými skvrnami strašidelně věrně připomínalo obličej s upřeným pohledem. Vzduch byl naprosto nehybný, takže i obličej byl naprosto nehybný (nehybný jako tvář ženy v černých šortkách a plavkách), ale za větrného dne by se zdálo, že se usmívá nebo mračí… nebo se směje. Za ní rostla zakrnělá borovice. Jedna suchá větev trčela na sever. Právě tu jsem si spletl s hubenou paží a kostnatou dlaní s napřaženým prstem.

Nebylo to poprvé, co jsem se tak vyděsil. Vidím různé věci, to je všechno. Když napíšete dost povídek, každý stín na podlaze vypadá jako šlápota, každá rýha v hlíně jako tajný vzkaz. Což mi samozřejmě neusnadňovalo rozhodování o tom, co je na Smějící se Sáře opravdu divné a co je divné jenom proto, že můj mozek je divný.

Letmo jsem se rozhlédl a uviděl, že mám tuto část jezera stále jen pro sebe (ale už ne moc dlouho; k bzučení prvního motoráku se připojilo druhé a třetí), a stáhl jsem si promáčené spodky. Vyždímal jsem je, položil je na šortky a tričko a nahý odešel po schůdcích k domu, s šaty v náručí. Předstíral jsem, že jsem Bunter a přináším snídani a ranní noviny lordu Petrovi Wimseyovi. Než jsem vešel do domu, culil jsem se jako pitomec.

V patře bylo k zalknutí, přestože byla okna otevřená, a já jsem uviděl proč, jakmile jsem vyšla pal po schodech nahoru. S Jo jsme si tu rozdělili prostor, ona sídlila vlevo (měla jenom malý pokojík, opravdu jen takový kumbálek, víc nepotřebovala, když měla severně od domu vlastní pracovnu),já vládl napravo. Na opačném konci chodby zabíral stěnu zamřížovaný čumák monstrózní klimatizační jednotky, kterou jsme koupili rok poté, co jsme získali srub. Při pohledu na ni jsem si uvědomil, že mi chyběl její charakteristický šum, i když jsem si to neuvědomoval. Byl zde přilepený lístek, na kterém stálo: Pane Noonane: je rozbitá. Fouká horký vzduch, když ji zapnete, a zní to, jako by byla plná střepů. Dean říká, že tu součástku, která je nutná, objednali u Western Auto v Castle Rock. Tomu uvěřím, až ji uvidím. B. Meserveová.

Poslední větě jsem se usmál – to byla nefalšovaná paní Meserveová a pak jsem zkusil spínač. Stroje často reagují příznivě, když vycítí nablízku lidskou bytost vybavenou penisem, prohlašovala Jo, ale tentokrát to nefungovalo. Poslouchal jsem asi pět vteřin, jak klimatizace skřípe, pak jsem ji vypnul. „Ten zatracený krám se podělal,“ jak říkají místní. A dokud nebude spravený, nebudu tu ani skládat křížovky.

Přesto jsem se podíval do své pracovny, zvědavý, co asi budu cítit a co asi najdu. Odpověď zněla téměř nic. Stál tam stůl, u kterého jsem dopsal Muže v červené košili a tím si dokázal, že první knížka nebyla náhoda; visela tam fotografie Richarda Nixona s pozvednutýma rukama, kterými ukazuje dvojité V jako vítězství, s pod titulkem KOUPILI BYSTE OD TOHO MUŽE OJETÉ AUTO?; ležel tam hadrový kobereček, který mi Jo uháčkovala jednou v zimě nějaký rok předtím, než objevila nádherný svět afghánských koberců a na háčkování se vykašlala.

Nebyla to pracovna úplného cizince, ale každá věc (hlavně přízračně prázdný stůl) napovídala, že to byl pracovní prostor Mika Noonana předchozí generace. Mužský život, jak jsem kdysi četl, obvykle určují dvě hlavní síly: práce a manželství. V mém životě manželství skončila a kariéra se zadrhla v jakési setrvalé pauze. Vzhledem k tomu mi nepřipadala divné, že místa, kde jsem tolik dní obvykle naprosto spokojeně vytvářel různé imaginární životy, teď pro mě nic neznamená. Byla ta, jako bych se díval do kanceláře zaměstnance, kterého vyhodili… nebo který náhle zemřel.

Už jsem chtěl odejít, ale pak jsem dostal nápad. Skříňka se zásuvkami v rohu byla nacpaná papíry – oznámeními z banky (většinou osm nebo deset let starými), dopisy (na většinu jsem nikdy neodpověděl), útržky z několika povídek –, ale nenašel jsem, co, jsem hledal. Přešel jsem do přístěnku, kde byla aspoň čtyřicet stupňů, a v kartónové krabici, kterou paní Meserveavá označí a jako PŘÍSTROJE, jsem ta konečně vyhrabal diktafon Sanya, který mí dala Debra Weinstackavá, když jsme dokončili práci na první knížce u Putnamu. Dal se nastavit tak, aby začal nahrávat, když člověk začal mluvit; když jste se odmlčeli a přemýšleli, přešel na PAUZU.

Nikdy jsem se Debry nezeptal, jestli jí ten krám jenom padl do oka a ona si řekla „Na, vsadím se, že každý pořádný spisovatel by měl radost, kdyby si takovou věcičku pořídil“, nebo jestli v tam byla něco konkrétnějšího… třeba nějaká narážka? Verbalizuj ty krátké faxy ze svého podvědomí, dokud jsou stále čerstvé, Naanane. Nevěděl jsem to tehdy ani teď. Ale našel jsem ha, pravý profesionální diktafon, a v autě jsem měl aspoň deset kazet, samé domácí nahrávky, které jsem si pořídil, abych měl při řízení co, poslouchat. Dnes večer jednu strčím do diktafonu, posunu ovládání hlasitosti tak vysoko, jak ta půjde, a nastavím stroj na režim DIKTÁT. A jestli se ten zvuk, který jsem slyšel přinejmenším dvakrát, zapakuje, budu ha mít na pásku. Mohl bych ha přehrát Billu Deanaví a zeptal se ha, co, si a něm myslí on.

Co když v noci to brečící děcko uslyším a diktafon se nezapne?

„Na, tak se dozvím něco jiného,“ pronesl jsem do prázdné, prosluněné pracovny. Stál jsem ve dveřích s diktafonem pod paží a díval jsem se na prázdný stůl a potí se jako prase. „Nebo budu mít aspoň určité podezření.“

Ve srovnání s Johanniným doupětem na druhé straně chodby vypadala maje pracovna přecpaná a útulná. Její kumbál nebyl nikdy plný nábytku, ale teď z něj zbyl jenom hranatý prázdný prostor. Kobereček byl pryč, její fotografie byly pryč, dokonce i stůl byl pryč. Vypadala ta zde jako dílna pro kutila, kterou autor opustil poté, co, dokončil devadesát procent práce. Všechny stopy po Jo byly vydrhnuty – vyškrábány a já jsem na chvilku dostal na Brendu Meserveavau nerozumný vztek. Vzpomněl jsem si, co, má matka obyčejně říkala, když jsem udělal něco z vlastní iniciativy, ale co, ona neschvalovala: „To jsi trochu přehnal, ne?“ Přesně takový pocit jsem měl z malé Johanniny pracovny: že když jí paní Meserveavá vysmejčí!a až na holé zdi, trochu ta přehnala.

Možná to nebyla paní Meserveová, kdo to tu vybílil, řekl ten ufounský hlas. Možná to udělala sama Jo. Napadlo tě to někdy, kámo?

„Ta je blbost,“ pronesl jsem. „Proč by ta dělala? Nemyslím, že tušila vlastní smrt. Vzhledem k tomu, že si zrovna koupila –“

Ale ta jsem říkat nechtěl. Ne nahlas. Nepřipadala mí ta jako dobrý nápad.

Otočil jsem se k odchodu, ale najednou mi kalem tváří prolétl závan chladného' vzduchu, nečekaný v takovém vedru. Necítil jsem ha kalem těla; jenom kalem tváří. Byl ta strašně divný pocit, jako by mi krátce a něžně pohladily čela a tváře nějaké ruce. Zároveň mí v uších zazněl jakýsi povzdech… vlastně ne tak docela. Byl ta takový ševel, který prolétl kolem mých uší jako vzkaz spěšně pronesený šeptem.

Otočil jsem se v očekávání, že uvidím záclony na okně v pokoji celé rozevláté… ale ty visely naprosto nehybně..

„Jo?“ řekl jsem, a když jsem uslyšel její jména, roztřásl jsem se tak hrozně, že jsem málem upustí! diktafon. „Jo, bylas to ty?“

Nic. Žádné neviditelné ruce, které mě hladily po tváři, žádné rozevláté záclony… které by určitě vlály, kdyby tu byl opravdový průvan. Nic se nehýbala. Jen jeden vysoký muž s upoceným obličejem a nahrávačem pod paží tu stál mezi dveřmi prázdného pokoje… ale tehdy jsem začal doopravdy věřit, že nejsem v Smějící se Sáře sám.

No a co? zeptal jsem se sám sebe. I kdyby to byla pravda, tak co?

Duchové nemůžou nikomu ublížit.

To jsem si tehdy myslel.

* * *

Když jsem zašel po obědě do, Johanniny pracovny (klimatizované), měl jsem z Brendy Meserveavé mnohem lepší pocit – zase to tolik nepřehnala. Těch několik věcí, které jsem si určitě pamatoval z Johannina kumbálku – zarámovaný kousek jejího prvního afghánu, zelený hadrový kobereček, zarámovaný plakát s divoce rostoucí květenou Maine – ty byly všechny zde i se vším ostatním, co jsem si pamatoval. Bylo to, jako by paní Meserveová poslala vzkaz – Nemůžu ulevit vaší bolesti ani ukrátit váš smutek, a nemůžu zabránit tomu, aby se staré rány otevřely, až se sem vrátíte, ale můžu shromáždit všechny věci, které vám můžou ubližovat, na jedno místo, abyste o ně nezakopával bez výstrahy a nečekaně. Aspoň to můžu udělat.

Tady nebyly žádné holé zdi; tady byly zdi přecpané Johanniným duchem a tvořivostí. Byly tu pletené výrobky (některé střídmé, jiné výstřední), batiky, hadrové panenky, které vykukovaly z „dětských koláží“, jak jim říkala, dále abstraktní pouštní obraz, vyrobený z pruhů žlutého, černého a oranžového hedvábí, její fotografie květin, nahoře na knihovně dokonce nedokončený model Smějící se Sáry. Byl z párátek a klacíků od nanuků.

V rohu byl její stávek a dřevěná skříňka s cedulí JOHANNINO PLETENÍ! ZÁKAZ VSTUPU! pověšenou na dvířkách. V dalším rohu bylo bendžo, na které se pokoušela hrát, a pak to vzdala s tím, že ji příliš bolí prsty. Ve třetím rohu stálo kajakové pádlo a kolečkové brusle s odřenými špičkami a malými fialovými bambulemi na koncích šňůrek.

Upoutala mě jedna věc, která trůnila na starém zatahovacím psacím stole uprostřed místnosti. Během mnoha dobrých letních, podzimních a zimních víkendů, které jsme tu strávili, byl stůl posetý špulkami nití, předýnky příze, jehelníčky, skicami a možná nějakou knížkou o španělské občanské válce nebo slavných amerických psech. Johanna uměla jít na nervy, aspoň mně, protože neměla žádný skutečný systém nebo pořádek v tom, co dělala. Občas uměla být taky urputná, až umanutá. Byla geniální zmatkář a její stůl to vždycky obrážel.

Ale dnes ne. Mohl jsem si myslet, že paní Meserveová všechno se stolu shrnula a vyházela, ale nemohl jsem tomu věřit. Proč by to dělala? To nedávalo smysl.

Ten předmět byl přikrytý šedým umělohmotným krytem. Natáhl jsem ruku, abych se ho dotkl, ale moje ruka strnula několik centimetrů od něj, protože mi hlavou bleskla vzpomínka na jeden starý sen (dej mi to, to je můj lapač prachu) podobně jako mi kolem tváří prolétl ten prapodivný průvan. Pak to přešlo a já kryt stáhl. Pod ním stál můj starý zelený psací stroj IBM Selectric, který jsem neviděl a ani na něj nepomyslel celé roky. Naklonil jsem se blíž, ale to, že psací hlava je nastavena na typy courier – mé oblíbené –, jsem věděl, ještě než jsem se o tom přesvědčil.

Дата добавления: 2015-11-04