„Dobře. To se mi líbí. A já jsem John. Lidi stejně budou říkat, že spolu něco máte. To je ti jasné, ne?“
„Jistě. Lidi vědí, že si tě můžu dovolit. Budou dumat, jak si ona může dovolit mě. Pěkná mladá vdova a vdovec středního věku. Nejspíš v tom bude sex.“
„Jsi realista.“
„To si tedy moc nemyslím, ale rozeznám prkno od pily.“
„To doufám, protože to může být pěkně ostrá jízda. Jdeme proti nesmírně bohatému člověkovi.“ Ale neříkal to ustrašeně. Mluvil skoro… dychtivě. Tak jsem se trochu cítil i já, když jsem uviděl, že se magnety na lednici vrátily do kruhu.
„Já vím.“
„U soudu to nebude hrát naprosto žádnou roli, protože na druhé straně je taky jistý balík peněz. Taky soudce si bude velmi dobře vědom, že jde o sud prachu. To může být užitečné.“
„Co nám nejvíc hraje do ruky?“ Zeptal jsem se na to a myslel na Kyřin růžový, hladký obličejík a naprostou důvěřivost vůči matce. Zeptal jsem se na to v domnění, že John odpoví, že ta obvinění jsou očividně nepodložená. Mýlil jsem se.
„Do ruky? Devorův věk. Musí být starší než pámbu.“
„Podle toho, co jsem o víkendu zaslechl, mu musí být tak pětaosmdesát. To by byl bůh starší.“
„Jo, ale když si ho představíš jako potenciálního tátu, vypadá vedle něj Tony Randall jako puberťák,“ řekl John a teď rozhodně mluvil spokojeně. „Zamysli se, Miku – to děvče bude vycházet ze střední školy v roce, kdy bude dědečkovi přes stovku. Je tu taky šance, že se starý pán přecenil. Víš, co znamená opatrovník ad litem?“
„Ne.“
„V zásadě je to právník, kterého soud určí, aby chránil zájmy dítěte. Poplatek za tuto službu se zahrnuje do soudních nákladů, ale je to almužna. Většina lidí, kteří souhlasí s tím, že budou opatrovníkem ad litem, to dělají z čistě lidumilných motivů… ale ne všichni. Právník ad litem každopádně vnáší do případu nový prvek. Soudci nemusejí dát na jeho radu, ale skoro vždycky to udělají. Soudce by vypadal hloupě, kdyby odmítl radu někoho, koho sám jmenoval, a soudci nesnášejí úplně nejvíc, když vypadají hloupě.“
„Devore bude mít svého vlastního právníka?“
John se zasmál. „Těch bude na soudním jednání nejmíň pět.“
„Mluvíš vážně?“
„Tomu chlapovi je pětaosmdesát. Takže je moc starý na ferrari, moc starý na bungee jumping v Tibetu a taky moc starý na děvky, pokud už se na moc nevzmůže. Takže co mu zbývá, za co by mohl utrácet peníze?“
„Za právníky,“ řekl jsem sklesle.
„Jo.“
„A Mattie Devorová? Co má ona?“
„Díky tobě má mě,“ odpověděl John Storrow. „Je to jako z románu Johna Grishama, že? Zlatá hřivna. Zatím se podívám na Durgina, toho právníka ad litem. Jestli Devore nečeká žádné velké potíže, byl možná natolik nemoudrý, že vložil Durginovi do cesty pokušení. A Durgin byl možná natolik hloupý, že podlehl. Kdo ví, co třeba zjistíme?“
Ale já jsem tak daleko ještě nebyl. „Ona má tebe,“ řekl jsem, „díky mně. A kdybych tu nebyl, abych zabral veslem? Co by měla pak?“
„Bubkes. To je v jidiš. Znamená to –“
„Já vím, co to znamená,“ přerušil jsem ho. „To je děs.“
„Ne, prostě americká justice. Znáš tu dámu s váhami? Tu, která stojí skoro před každým soudem ve městě?“
„Mhm.“
„Zacvakni jí želízka na ta široká zápěstí a zalep jí pusu, aby se jí to hodilo k té pásce přes oči, znásilni ji a vyválej v bahně. Líbí se ti ta představa? Mně ne, ale docela vystihuje, jak funguje zákon v případech svěřování dítěte do výchovy, pokud je žalobce bohatý a žalovaný chudý. A rovnost pohlaví to jenom zhoršuje, protože matky jsou stále spíš chudé, ale už se na ně nepohlíží jako na ty, komu je dítě automaticky svěřeno.“
„Mattie Devorová tě prostě musí mít, že?“
„Ano,“ řekl John prostě. „Zavolej mi zítra a řekni mi, jestli mě vezme.“
„Doufám, že ano.“
„Já taky. A poslouchej – je tu ještě jedna věc.“
„Jaká?“
„Ty jsi tomu Devorovi do telefonu lhal.“
„Kecy!“
„Ne, ne, hrozně nerad odporuji oblíbeném autorovi mé sestry, ale ty jsi lhal a víš to. Pověděl jsi Devorovi, že matka a dítě byly spolu venku, dítě trhalo kytičky, všechno bylo fajn. Dal jsi do toho všechno kromě Bambiho a Thumpera.“
Posadil jsem se na židli velmi zpříma. Měl jsem pocit, jako bych dostal pecku do hlavy. Taky jsem měl pocit, že přehlédl, jak jsem chytrý. „Hele, to ne, znovu si to promysli. Nikdy jsem to neřekl naplno. Řekl jsem mu, že jsem se domníval. To slovo jsem použil několikrát. Pamatuju se na to naprosto jasně.“
„Mhm, a jestli si váš rozhovor nahrával, budeš mít možnost si přepočítat, kolikrát jsi to skutečně použil.“
Nejdřív jsem neodpovídal. Vzpomínal jsem na rozhovor, který jsme spolu vedli, vzpomněl jsem si na hučení v telefonu, charakteristický spodní tón, který jsem si pamatoval ze všech svých předchozích pobytů na Smějící se Sáře. Nebylo to jednotvárné hučení v sobotu večer nějak výraznější?
„Možná si to mohl nahrávat,“ připustil jsem neochotně.
„Mhm. A jestli to Devoruv právník přinese k tomu ad litem, jak myslíš, že budeš vypadat?“
„Jako opatrný člověk,“ řekl jsem. „Možná jako někdo, kdo něco skrývá.“
„Nebo jako člověk, který si vymýšlí báchorky. A v tom jsi dobrý, ne? Koneckonců se tím živíš. Devoruv právník se o tom možná před soudem zmíní. Jestli se pak vytasí s nějakým svědkem, který kolem vás projížděl těsně poté, co přijela Mattie… který dosvědčí, že ta mladá dáma vypadala rozčileně a nervózně… jak myslíš, že budeš vypadat pak?“
„Jako lhář,“ řekl jsem, a potom: „A doprdele.“
„Neboj se, Miku. Buď dobré mysli.“
„Co mám dělat?“
„Zatlouct hlavně, ještě než vystřelí. Pověz Durginovi, co se přesně stalo. Nech to zanést do protokolu. Zdůrazni fakt, že si ta holčička myslela, že jde bezpečně. Hlavně ať tam zapíšou to o tom,přechodu'. To se mi moc líbí;“
„Ale jestli mají ten pásek, tak ho přehrají, a já budu vypadat jako šmuk, co vykládá každou chvíli něco jiného.“
„To bych nemyslel. Když jsi mluvil s Devorem, nemluvil jsi jako svědek pod přísahou, ne? Ty sis klidně seděl na verandě, obíral se vlastními záležitostmi, díval se na ohňostroj. Najednou ti z čista jasna zavolá ten otravný páprda. Začne tě kádrovat. Ani jsi mu nedal číslo, že?“
„Ne.“
„Svoje číslo, které není v seznamu.“
„Není. „
„A i když říkal, že je Max Devore, mohl to být kdokoliv, že?“ „Správně. „
„Mohl to být íránský šáh.“
„Ne, šáh je mrtvý.“
„Takže šáh nepadá v úvahu. Ale mohl to být zvědavý soused… nebo nějaký vtipálek.“
„Ano.“
„A ty jsi řekl, co jsi řekl, protože sis to všechno uvědomoval. Ale teď, když jsi účastníkem soudního projednávání, říkáš celou pravdu a nic než pravdu.“
„Rozhodně.“ Ten dobrý pocit ohledně mého právníka mě před chvíli trochu opustil, ale nyní se vrátil v plné síle.
„Nejlepší je držet se pravdy, Miku,“ řekl vážně. „Snad s několika výjimkami, ale tohle není ten případ. Je nám to oběma jasné?“
„Ano.“
„Tak dobře, to bychom měli. Zítra kolem jedenácté chci slyšet tebe nebo Mattie Devorovou. Měla by to být ona.“
„Pokusím se.“
„Jestli se bude opravdu vzpírat, tak víš, co máš dělat, ne?“
„Snad ano. Díky, Johne.“
„Každopádně si brzy popovídáme.“ Zavěsil.
Chvíli jsem zůstal sedět. Jednou jsem zmáčkl knoflík, kterým jsem dostal na telefon volnou linku, ale pak jsem zase zavěsil. Musel jsem s Mattie mluvit, ale ještě jsem nebyl tak docela připravený. Rozhodl jsem se, že nejdřív se půjdu projít.
Jestli se bude opravdu vzpírat, tak víš, co máš dělat, ne?
Jistě. Připomenu jí, že si nemůže nějakou hrdost dovolit. Že si nemůže dovolit být Yankee za každou cenu, odmítnout dobročinnost od Michaela Noonana, autora knih Ve dvou, Muž v červené košili a Helenin slib, která brzy vyjde. Připomenu jí, že si může nechat svou hrdost, nebo dceru, ale ne obojí najednou.
Hele, Mattie, jsi v průšvihu.
* * *
Došel jsem skoro na konec cestičky a zastavil se na Tidwellově louce, odkud je pěkný výhled na kus jezera a pak dál na Bílé hory. Voda podřimovala pod lehce zamlženým nebem, vypadala šedivá, když jsem naklonil hlavu na jednu stranu, a vypadala modrá, když jsem hlavu naklonil na druhou stranu. Velmi silně jsem vnímal jakýsi opar tajemství. Opar Manderley.
Podle Marie Hingermanové (a také podle Dějin okresu Castle a Castle Rock, tlusté knihy, která vyšla v roce 1977 k dvoustému výročí okresu) se tu na přelomu století usadilo asi čtyřicet černochů – každopádně se tu usadili na nějakou dobu. Byli to hodně zvláštní černoši: většinou navzájem spříznění, většinou nadaní, většinou členové hudební skupiny, která se nejdřív jmenovala Red-Top Boys a potom Sára Tidwellová a Red-Top Boys. Koupili tu louku a pořádný kus půdy u jezera od muže, který se jmenoval Douglas Day. Peníze si uspořili během deseti let, jak tvrdil Sonny Tidwell, který obchod smluvil. Jako člen Red-Top hrál Son Tidwell na nástroj, kterému se tehdy říkalo „škrábavá kytara“).
V městečku z toho bylo pozdvižení, a dokonce se konala protestní schůze proti „příchodu těch černejch, kteří sem táhnou v celejch hordách“. Všechno se uklidnilo a dopadlo to dobře, jak už se stává. Kolonie přístřešků, které se místní báli, že se na Days Hill objeví (tak se v roce 1900 říkalo Tidwellově louce, kdy Son Tidwell koupil půdu jménem svého rozsáhlého klanu). Místo nich tu vyrostlo množství úhledných bílých chatek obklopujících větší budovu, která možná měla sloužit k větším setkáním, jako zkušebna nebo možná někdy jako sál pro představení.
Sára a Red-Top Boys (někdy se mezi nimi objevila i nějaká Red-Top Girl; obsazení kapely bylo proměnlivé, měnilo se s každým představením) hráli po západním Maine víc než rok, možná skoro dva roky. V městečkách po celé západní hranici – ve Farmingtonu, Skowheganu, Bridgtonu, Gates Falls, Castle Rock, Mottonu, Fryeburgu – na bazarech a výprodejích ještě dnes narazíte na jejich staré plakáty. Sára a Red-Tops byli v kraji oblíbení a dařilo se jim docela dobře i doma v TR, což mě nijak nepřekvapovalo. Nakonec Robert Frost – ten utilitářský a často nepříjemný básník – měl pravdu: v severovýchodní trojce opravdu věříme, že dobré ploty dělají dobré sousedy. Pohádáme se, ale pak se jakžtakž usmíříme, se skelným zrakem a protaženým obličejem. „Platí svoje účty,“ říkáme. „Nikdy jsem nemusel zastřelit žádného jejich psa,“ říkáme. „Jsou sami pro sebe,“ říkáme, jako by izolace byla přednost. A samozřejmě rozhodující přednost: „Neberou almužny.“
A v jistou dobu se Sára Tidwellová stala Smějící se Sárou.
Ale nakonec jim TR-90 asi nevyhovovalo, protože poté, co koncem léta 1901 zahráli na několika poutích, se celý klan odstěhoval. Jejich úhledné chatky byly pro Dayovu rodinu zdrojem příjmů z letních pronájmů až do roku 1933, kdy shořely při lesním požáru, který spálil východní a severní břeh jezera. Konec příběhu.
Až na její hudbu. Její hudba žila.
Vstal jsem z kamene, na kterém jsem seděl, protáhl si paže a záda a vracel se po chodníku dolů, a cestou jsem si zpíval jednu její píseň.
12. kapitola
Cestou po chodníčku zpátky k domu jsem se snažil vůbec na nic nemyslet. Můj první redaktor říkával, že pětaosmdesát procent toho, co projde spisovateli hlavou, je úplně zbytečné, což je názor, o kterém jsem přesvědčen, že by neměl být omezen pouze na spisovatele. Podíl takzvaných vyšších myšlenek je z velké části značně nadhodnocen. Když se objeví problém a je nutno něco podniknout, připadá mi většinou lepší zůstat stranou a nechat chlapce ve sklepě, aby se pustili do práce. Tam dole pracují chlapci v modrých límečcích, bez odborů, se spoustu svalů a tetování. Dají na instinkt a s problémy chodí nahoru jenom tehdy, když už nemají jinou možnost.
* * *
Když jsem se pokusil zavolat Mattie Devorové, stala se hrozně zvláštní věc – neměla nic společného se strašidly, tedy pokud vím. Když jsem zmáčkl na telefonu knoflík ON, neuslyšel jsem hučení linky, ale ticho. Potom, zrovna když už jsem si myslel, že jsem musel nechat telefon v severní ložnici mimo nabíječku, jsem si uvědomil, že to není úplné ticho. Z dálky, jako vysílání z hloubi vesmíru, se ozýval veselý a kvákavý hlas kresleného kačera, kterým nějaký chlapík s pořádnou dávkou Brooklynu v hlase zpíval: „Jednu nohu dopřéédu, jednu nohu dozáádu, jednu nohu dopředu a pak to vytřesééš…“
Už jsem se chtěl zeptat, kdo je tam, ale předběhl mě ženský hlas:
„Haló?“ Mluvila zmateně a nedůvěřivě.
„Mattie?“ V tom zmatku mě vůbec nenapadlo, abych ji oslovil nějak formálněji, třeba paní Devorová. Ani mi nepřipadlo divné, že vím, kdo to je, a to podle jediného slova, i když jsme spolu zatím mluvili poměrně krátce. Možná ti chlapci ve sklepě poznali hudbu v pozadí a spojili si to s Kyrou.
„Pan Noonan?“ Vypadala ještě užasleji. „Ten telefon vůbec nezazvonil!“
„Musel jsem ho zvednout, zrovna když jste se dovolala,“ řekl jsem. „To se občas stává.“ Ale jak často se stane, že osoba, která vám volá, je ta, které jste se sám chystal zavolat? Možná také dost často. Telepatie nebo náhoda? Ať to bylo, jak chtělo, připadalo mi to skoro magické. Pohlédl jsem přes dlouhý, nízký obývací pokoj do skelných očí losa Buntera a pomyslel si: Ano, ale možná to tady je magické místo.
„Asi ano,“ řekla nedůvěřivě. „Hlavně se omlouvám, že vůbec volám je to troufalost. Vím, že nemáte číslo v seznamu.“
Ach, s tím si nedělejte starosti. To číslo má už kdekdo. Zrovna jsem si říkal, že ho dám do Žlutých stránek.
„Našla jsem ho ve vašich deskách v knihovně,“ pokračovala trochu rozpačitě. „Tam pracuji.“ Kačera v pozadí vystřídal „Farmář v Den“.
„Nic se nestalo,“ ujistil jsem ji. „Zvlášť když jsem se vám zrovna chystal také zatelefonovat.“
„Mně? Proč?“
„Dámy mají přednost.“
Krátce, nervózně se zasmála. „Chtěla jsem vás pozvat na večeři. Tedy Ki a já vás chceme pozvat na večeři. Měla jsem to udělat už dřív. Byl jste k nám tehdy moc hodný. Přijdete?“
„Ano,“ řekl jsem bez zaváhání. „A děkuji. Stejně si musíme o něčem promluvit.“
Rozhostilo se ticho. V pozadí jsem slyšel, jak se jakási myš vesele pustila do sýra.
„Mattie? Jste tam ještě?“
„On vás do toho zatáhl, že? Ten hrozný stařec.“ Teď už její hlas nebyl nervózní, ale jaksi mrtvý.
„No, ano i ne. Dalo by se tvrdit, že mě do toho zatáhl osud nebo náhoda nebo Bůh. To ráno jsem na silnici nebyl kvůli Maxu Devorovi; byl jsem na stopě nedostižného Villageburgeru.“
Nezasmála se, ale aspoň se jí trochu rozjasnil hlas, a já byl rád. Lidé, kteří mluví takovým tím mrtvým, nevýrazným hlasem, jsou hlavně vyděšení. Někdy jsou to lidé, které někdo vyloženě terorizuje. „Stejně je mi líto, že vás zatahuji do svých problémů.“ Nejspíš se začne divit, kdo koho do čeho zatahuje, až ji nasměruji na Johna Storrowa, a byl jsem rád, že tento rozhovor s ní nebudu muset vést po telefonu.
„Každopádně přijdu na večeři moc rád. Kdy?“
„Nebylo by na vás dnes večer moc brzo?“
„Rozhodně ne.“
„Výborně. Musíme ale jíst časně, aby mi malá neusnula při zákusku.
Hodí se vám to v šest?“
„Ano.“
„Ki bude nadšená. Moc lidí k nám nechodí.“
„Netoulala se zase někde, viďte?“
Napadlo mě, že se třeba urazí. Ale tentokrát se skutečně zasmála.
„Panebože, to ne. Ten rozruch v sobotu ji vyděsil. Teď mi hlásí, i když jde z houpačky na zahrádce na pískoviště vzadu. Ale hodně o vás mluvila. Říká vám,ten vysoký pán, co mě nesl‘. Myslím, že má starost, jestli se na ni nezlobíte.“
„Povězte jí, že ne,“ řekl jsem. „Ne, zpět. Povím jí to sám. Můžu něco přinést?“
„Láhev vína?“ zeptala se trochu pochybovačně. „Nebo to je možná moc nóbl – chtěla jsem jenom grilovat hamburgery a udělat bramborový salát.“
„Přinesu nenóbl láhev.“
„Děkuju vám,“ řekla. „Je to docela vzrušující. Nikdo k nám nechodí.“ Zhrozil jsem se, protože jsem se přistihl, že jsem jí málem vyklopil, že pro mě je to také vzrušující, první rande po čtyřech letech a vůbec. „Moc vám děkuju, že jste si na mě vzpomněla.“
Když jsem zavěsil, vzpomněl jsem si, jak mi John Storrow radil, abych se snažil zůstávat s ní na očích, abych nepřihazoval další zrní do městského klepařského mlýnku. Když bude grilovat maso, nejspíš budeme venku, kde lidé uvidí, že jsme oblečení… aspoň větší část večera. Možná však udělá zdvořilé gesto a pozve mě dovnitř. Pak já udělám zdvořilé gesto a vejdu. Budu obdivovat sametového Elvise na stěně nebo kýčovité pamětní talířky, nebo čím si přívěs vyzdobila; nechám Kyru, aby mi ukázala svůj pokojík, a vykřiknu úžasem nad skvělou přehlídkou plyšových zvířátek a její oblíbenou panenkou, jestli se to bude žádat. V životě je nutno dělat různé věci. Některé by váš právník pochopil, ale mám podezření, až dost bych jich jeho pochopení nenašlo.
„Zvládám to dobře, Buntere?“ zeptal jsem se vycpaného losa. „Zařvi jednou, jestli souhlasíš, dvakrát jestli ne.“
Byl jsem v půli chodby, která vede do severního křídla, a nemyslel na nic kromě studené sprchy, když se zezadu, velmi potichu, ozvalo krátké zazvonění zvonku, který měl Bunter kolem krku. Zastavil jsem se s košilí v ruce, na chýlil hlavu a čekal, jestli zvonek zazvoní ještě jednou. Nezazvonil. Po chvilce jsem došel až do koupelny a roztočil sprchu.
* * *
Ve smíšeném zboží měli docela slušný výběr vín, zastrčený v rohu možná že po něm nebyla velká místní poptávka, ale turisté ho asi kupovali dost – a vybral jsem láhev červeného Mondavi. Nejspíš bylo o něco dražší než to, jaké měla na mysli Mattie, ale mohl jsem strhnout cenovku a doufat, že rozdíl nepozná. U pokladny byla fronta, většinou lidé v mokrých tričkách, která si natáhli přes plavky, a s nohama olepenýma pískem z veřejné pláže. Zatímco jsem čekal, až na mě přijde řada, padl mi zrak na různá drobná lákadla, která jsou vždycky vyložena poblíž pultu. Mezi nimi bylo několik plastových sáčků s označením MAGNABET a na každém sáčku byla nakreslená lednice s přilípnutým vzkazem PŘIJDU BRZY. Podle přiložené informace byly v každém sáčku dvě sady souhlásek Magnabet PLUS EXTRA SAMOHLÁSKY. Popadl jsem dvě sady… pak přidal třetí, protože mě napadlo, že dcerka Mattie Devorové je nejspíš v tom správném věku pro takovou hračku.
* * *
Kyra zahlédla, jak zajíždím na zarostlý dvorek, seskočila z křivé houpačky vedle přívěsu, vyrazila k matce a schovala se za ní. Když jsem došel k zahradnímu grilu, který byl postaven vedle škvárobetonových schůdků, z dítěte, které se mnou v sobotu tak nebojácně hovořilo, bylo jen vykukující modré oko a baculatá ručka, svírající záhyb máminých letních šatů.
Během dvou hodin však došlo k výrazným změnám. Už se šeřilo a Kyra mi seděla na klíně v obývacím pokoji v přívěsu a pozorně poslouchala – i když stále ospaleji –, zatímco jsem jí četl nestárnoucí příběh o Popelce. Pohovka, na které jsme seděli, měla hnědou barvu, která se prodává snad jenom ve zlevněných obchodech, a byla neobyčejně hrbolatá, než aby to byla dobrá koupě, ale stejně jsem se styděl za svoje povýšené předtuchy ohledně toho, co uvnitř přívěsu najdu. Na stěně za námi byla fotografie Edwarda Hoppera – s opuštěným bufetovým pultem pozdě v noci – a na druhé straně pokoje, nad malým umakartovým stolkem v kuchyňském koutě, visela reprodukce jedněch Slunečnic od Vincenta van Gogha. Ještě víc než Hopper zútulňovaly Mattin přívěs a vypadalo to tu jako doma. Netušil jsem, proč to tak je, ale bylo to tak. „Skleněný čevíček jí požeže nožičku,“ řekla Ki ospale a zamyšleně.
Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 21 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая лекция | | | следующая лекция ==> |