Stephen King Pytel kostí 24 страница

* * *

Probral jsem se do bezstarostného štěbetání ptactva o letních prázdninách a do té zvláštní červené tmy, která znamená, že vám slunce prosvěcuje zavřená víčka. Krk jsem měl ztuhlý, hlavu nakloněnou v prapodivném úhlu, nohy jsem měl neohrabaně složené pod sebou a bylo mi horko.

Zvedl jsem hlavu, škubl jsem sebou, a i když jsem neotevřel oči, věděl jsem, že už nejsem v posteli, že už nejsem na voru, že už nejsem na chodníku mezi domem a pracovnou. Pode mnou byla prkenná podlaha, tvrdá a nesmlouvavá.

Světlo mě oslňovalo. Znovu jsem pevně zavřel oči a zasténal jako člověk s kocovinou. Opatrně jsem oči otevřel, ale teprve když jsem si je přikryl dlaněmi a dal jim čas, aby se přizpůsobily, pak jsem je opatrně odkryl, posadil se a rozhlédl se. Byl jsem v horní chodbě, ležel jsem pod rozbitou klimatizací. Pořád na ní visel vzkaz paní Meserveové. Před dveřmi do mé pracovny stál na zemi zelený IBM s listem papíru natočeným na válci. Podíval jsem se na svá chodidla a uviděl, že jsou špinavá. Měl jsem k nim přilepené borové jehličí a jeden prst jsem měl poškrábaný. Vstal jsem, trochu se zapotácel (pravá noha mi znecitlivěla), tak jsem se rukou opřelo zeď a udržel rovnováhu. Podíval jsem se na svoje tělo. Měl jsem na sobě trenýrky, ve kterých jsem šel spát, a nezdálo se, že se mi v nich stala nějaká nehoda. Odtáhl jsem gumu a nakoukl dovnitř. Pinďa vypadal jako obvykle; malý a měkký, schoulený a spící v chomáči chlupů. Pokud Noonanův Rošťák v noci řádil, nebylo teď po tom ani stopy.

„Rozhodně mám pocit, že řádil,“ zachraptěl jsem. Otřel jsem si předloktím pot z čela. Tady nahoře bylo k zalknutí.

Pak jsem si vzpomněl na zakrvácené prostěradlo v severní ložnici a plyšové zvířátko ležící na boku uprostřed spouště. K té vzpomínce se nepojila žádná úleva, ten pocit díky bohu že to byl jenom sen, jaký máte po zvlášť ohavné noční můře. Připadal mi skutečný jako ty zážitky, které jsem měl v horečnatém deliriu při spalničkách… a tehdy všechny ty věci byly skutečné, jen zdeformované přetopeným mozkem.

Dopotácel jsem se ke schodům a dobelhal se dolů, pevně jsem se přitom držel zábradlí pro případ, že by mi mravenčící noha povolila. Dole jsem se omámeně rozhlédl obývacím pokojem, jako bych ho viděl poprvé, a pak se kulhavě vydal chodbou do severního křídla.

Dveře do ložnice byly pootevřené a já se chvíli nemohl donutit, abych do nich strčil a vešel dovnitř. Byl jsem hrozně vystrašený a mozek se mi pořád snažil přehrát jeden starý díl ze seriálu Alfred Hitchcock uvádí, o tom, jak muž během alkoholického okna uškrtí manželku. Celou půlhodinu ji hledá a nakonec ji najde v komoře, napuchlou a s otevřenýma očima. Kyra Devorová byla z mého okolí jediné dítě ve věku přiměřeném pro plyšová zvířátka, ale ta klidně spala pod dekou se stolistými růžemi, když jsem odcházel od její matky a mířil domů. Bylo hloupé myslet si, že jsem jel zpátky až na Wasp Hill Road, nejspíš jenom v trenýrkách, a že jsem

Co? Znásilnil tu ženu? Přivedl sem to dítě? Ve spánku?

Přinesl jsem psací stroj, a ve spánku, ne? Stojí nahoře přímo uprostřed chodby, sakra.

To je velký rozdíl, jestli ujdeš třicet metrů lesem, anebo pět mil po silnici do…

Nemínil jsem tam stát a poslouchat, jak se mi ty hlasy v hlavě dohadují. Pokud jsem nezešílel – a to jsem si zatím nemyslel –, pak bych zešílet mohl, a to expresní zkratkou, kdybych ty hádavé pitomce poslouchal. Natáhl jsem ruku a strčil do dveří, aby se otevřely.

Chvilku jsem skutečně viděl rozlitou krvavou skvrnu jako chobotnici vpíjející se do prostěradla, tak hrozně a úporně jsem se bál. Potom jsem pevně zavřel oči, otevřel je a podíval se znovu. Prostěradla byla pomačkaná, to spodní skorovytažené zpod matrace. Byl vidět prošívaný saténový povlak matrace. Jeden polštář ležel na opačném konci postele. Druhý byl zmačkaný v nohou. Předložka u postele – Johannino dílo byla nakřivo a moje sklenice s vodou ležela převrácená na nočním stolku. Ložnice vypadala, jako by se v ní konal mejdan nebo orgie, ale ne vražda. Nebyla tu žádná krev ani plyšové zvířátko s černou srstí.

Klekl jsem si a podíval se pod postel. Nic – dokonce ani chomáče prachu, díky Brendě Meserveové. Znovu jsem se podíval na spodní prostěradlo, nejdřív jsem přejel rukou po jeho zvrásněném povrchu, potom ho natáhl a zastrčil pružné rohy dospod. Velký vynález, tato prostěradla; kdyby medaile Za svobodu dávaly ženy a ne banda bílých politiků, kteří nikdy v životě neustlali postel ani nevyprali hromadu prádla, určitě by ten kousek plechu dostal chlapík, kterývymyslel napínací prostěradla. Při obřadu v Růžové zahradě.

Když jsem prostěradlo krásně vypnul, znovu jsem se podíval. Žádná krev, ani jediná kapka. Ani žádná schnoucí skvrna semene. Tu krev jsem ani neočekával (nebo jsem si to už říkal), ale co to druhé? Měl jsem přinejmenším velmi živý sexuální sen – triptych, ve kterém jsem obdělal dvě ženy a třetí mi to udělala rukou, a to vše najednou. Měl jsem i ten ranní pocit „poté“, jaký se dostavuje, když sex o předchozí noci byl třeskutý. Ale pokud se konal ohňostroj, kde byl vypálený střelný prach?

„Nejspíš v Johannině pracovně,“ řekl jsem do prázdného, prosluněného pokoje. „Nebo na chodníku k němu. Jenom buď rád, že jsi to nenechal v Mattie Devorové, kanče. Aférku se sotva odrostlou vdovou zrovna teď nepotřebuješ.“

Částečně jsem souhlasil; částečně jsem si myslel, že Mattie Devorová je přesně to, co potřebuji. Ale včera v noci jsem s ní nic neměl, stejně jako jsem nic neměl se svou mrtvou manželkou na voru a ani Sára Tidwellová mi to neudělala. Teď, když jsem viděl, že jsem ani to milé dítě nezabil, se moje myšlenky vrátily zase k psacímu stroji. Proč jsem ho přinesl? Proč jsem se namáhal?

Ale člověče. Taková hloupá otázka. Moje žena možná přede mnou měla tajemství, možná i nějaký poměr; v domě byli možná duchové; půl míle na jih žil možná bohatý stařec, kterýtoužil do mě zabořit ostrýklacek a pak ho ulomit; já měl ve svém skrovném přístěnku možná taky pár hraček, když na to přijde. Ale jak jsem tam tak stál v zářivém svazku slunečních paprsků a díval se na svůj stín na protější stěně, zdálo se, že záleží jenom na jedné události: vyšel jsem ven do manželčiny pracovny a přinesl si starý psací stroj, a něco takového mohlo mít jenom jeden smysl.

Šel jsem do koupelny, chtěl jsem spláchnout pot z těla a špínu z nohou, než se pustím do něčeho jiného. Sáhl jsem po sprše, ale pak jsem se zarazil. Vana byla plná vody. Buď jsem ji z nějakého důvodu během své noční procházky naplnil… nebo to udělal někdo jiný. Sáhl jsem po páce od zátky, ale pak jsem se znovu zastavil, protože jsem si vzpomněl na ten okamžik na krajnici okresky 68, kdy se mi ústa zaplnila chutí studené vody. Uvědomil jsem si, že čekám, jestli se to stane znovu. Když se nestalo nic, vytáhl jsem zátku z vany, aby stojící voda odtekla, a začal se sprchovat.

* * *

Mohl jsem si Selectric přinést dolů, třeba si ho i postavit na verandu, kde teď přes jezerní hladinu foukal větřík, ale neudělal jsem to. Přinesl jsem ho až ke dveřím své pracovny, a v pracovně jsem přece psal… když jsem mohl psát. Budu tam pracovat, i když se teplota pod střechou vyšplhá na padesát stupňů… což by se do tří odpoledne mohlo stát.

Papír, který byl ve stroji natočený, byla stará růžová potvrzenka z Cvakl, obchůdku s fotopotřebami v Castle Rock, kde Jo nakupovala zásoby, když jsme tu bydleli. Papírek byl otočený čistou stranou k psací hlavě stroje. Byla na něm napsána jména mého malého harému, jako bych se snažil klopotně zapisovat svůj trojbřitý sen, zatímco se mi zdál:

Jo Sára Mattie Jo Sára Mattie Mattie Mattie Sára Sára Jo Johanna Sára Jo MattieSáraJo.

Pod tím stálo malými písmeny:

normální spermiogram sperm norm vše je růž

Otevřel jsem dveře do pracovny, vnesl psací stroj dovnitř a postavil ho na jeho staré místo pod plakát s Richardem Nixonem. Vytáhl jsem růžový papírek z válce, zmačkal ho a hodil do odpadkového koše. Pak jsem vzal šňůru od stroje a koncovku zastrčil do zdířky v podlahové liště. Srdce mi prudce a rychle bušilo, jako když mi bylo třináct a šplhal jsem po žebříku na nejvyšší prkno v plaveckém bazénu. Když mi bylo dvanáct, vyšplhal jsem se po tom žebříku třikrát a pak jsem z něj znovu slezl; jakmile mi minul třináctý rok, nemohl jsem se na nic vymlouvat – opravdu jsem to musel udělat.

Měl jsem dojem, že jsem v přístěnku v rohu zahlédl nějaký větrák, za krabicí s označením PŘÍSTROJE. Zamířil jsem tím směrem, ale pak se znovu otočil a drsně se uchechtl. Už jsem přece tak nadějné chvíle zažil, ne? Ano. A pak mi hruď vždycky sevřely železné obruče. Bylo by hloupé vytahovat větrák a pak zjistit, že v této místnosti přece jenom nemám co dělat.

„Jenom klid,“ řekl jsem si, „jenom klid.“ Ale nešlo to, stejně jako nemohl zůstat v klidu ten hubený kluk ve směšných fialových plavkách, když šel na konec skákacího prkna a bazén dole byl tak zelený, pozvednuté tváře kluků a holek v něm tak malé, tak malé.

Shýbl jsem se k zásuvce na pravé straně stolu a vytáhl ji tak prudce, že celá vypadla. Ucukl jsem holou nohou z přistávací zóny zásuvky právě včas, a znovu jsem se hlasitě, nevesele zasmál. V zásuvce byla polovina balíku papíru. Okraje získaly ten mírně křehký vzhled, jak se to papíru stává, když dlouho leží na jednom místě. Teprve když jsem ho uviděl, vzpomněl jsem si, že jsem si přivezl vlastní zásobu – materiál mnohem čerstvější než tento. Nechal jsem papír, kde byl, a vrátil zásuvku na místo. Musel jsem to zkoušet několikrát, než se dostala do kolejniček; ruce se mi třásly.

Nakonec jsem se posadil na židli u stolu a při tom uslyšel to staré zavrzání, když přijímala mou váhu, a stejné zarachocení koleček, když jsem se posunoval dopředu a zastrkoval nohy do otvoru pro kolena. Pak jsem seděl a hleděl na klávesnici, hrozně se potil a pořád vzpomínal na to skákací prkno, jak pružilo pod mýma bosýma nohama, když jsem po něm šel, vzpomínal jsem na to, jak se hlasy pode mnou divně rozléhaly, vzpomínal na pach chlóru a neustálé tiché hučení větráků: fwang-fwangfwang-fwang, jako by ve vodě tepalo tajné srdce. Stál jsem na konci prkna a uvažoval (nikoli poprvé!), jestli člověk může ochrnout, když dopadne na vodu špatně. Asi ne, ale člověk může umřít strachem. Takové případy byl zdokumentovány v Ripleyho pořadu Věřte nevěřte, který mi mezi osmým a čtrnáctým rokem sloužil jako přírodopis.

Do toho! vykřikl Johannin hlas. Moje verze jejího hlasu byla obvykle klidná a uměřená; tentokrát to byl jekot. Přestaň se flákat a do toho!

Sáhl jsem po kolébkovém vypínači IBM a v tu chvíli jsem si vzpomněl na den, kdy jsem přesunul svůj program Word Six do koše powerbooku. Sbohem, kamaráde, myslel jsem si tehdy.

„Prosím, ať funguje,“ řekl jsem. „Prosím.“

Položil jsem ruku na vypínač a stiskl. Stroj se rozběhl. Psací hlavice Courier se předběžně zavrtěla jako baletka mezi kulisami, připravená k nástupu. Vzal jsem list papíru, všiml si, že moje prsty nechávají upocené skvrny, ale nevadilo mi to. Natočil jsem papír do stroje, vycentroval ho a pak napsal

Kapitola první

a čekal, až se strhne bouře.

14. kapitola

Zvonění telefonu – přesněji způsob, jakým jsem zvonění telefonu přijal – mi znělo důvěrně jako vrzání mé židle nebo hučení starého IBM Selectric. Nejdřív se zdálo, že ke mně doléhá z dálky, pak se přibližovalo jako houkající vlak jedoucí k přejezdu.

V mé ani Johannině pracovně nebyla přípojka; horní telefon, staromódní vzor s kulatým ciferníkem, stál na stole v chodbě mezi pokoji v „zemi nikoho“, jak tomu říkala Jo. Venku muselo být nejméně pětatřicet stupňů, ale po vedru v pracovně mi stejně vzduch ochladil kůži. Byl jsem tak mokrý potem, že jsem vypadal jako mírně břichatá verze svalnatců, které jsem svého času vídal v posilovně.

„Haló?“

„Miku? Probudila jsem vás? Spal jste?“ Byla to Mattie, ale jaksi jiná než včera v noci. Tato se nebála a nebyla ani opatrná; tato Mattie mluvila tak šťastně, že skoro radostí překypovala. Byla to skoro určitě ta Mattie, která přitahovala Lance Devora.

„Nespal,“ řekl jsem. „Trochu jsem psal.“

„To snad ne! Myslela jsem, že jste v důchodu.“

„Taky jsem si to myslel, ale možná jsem to trochu uspěchal. Co se děje? Připadáte mi jako sluníčko.“

„Zrovna jsem mluvila s Johnem Storrowem –“

Opravdu? Jak dlouho jsem vlastně v pracovně byl? Podíval jsem se na zápěstí a uviděl jenom bledý kroužek. Bylo půl pihy a táhlo na koženou, jak jsme říkali jako malí; hodinky jsem nechal dole v severní ložnici, nejspíš leží v louži vody z převrácené skleničky.

,,– jeho věku, a že může předvolat druhého syna!“

„Prr,“ zarazil jsem ji. „Ztratil jsem se. Ještě jednou a pomaleji.“ Zopakovala to. Hlavní novinky mi sdělila zakrátko (to se stává málokdy): Storrow přijede zítra. Přiletí na okresní letiště a ubytuje se v hotýlku Vyhlídka v Castle View. V pátek pak spolu budou probírat případ. „A našel vám taky právníka,“ řekla. „Aby s vámi šel na tu výpověď. Myslím, že je z Lewistonu.“

To všechno znělo dobře, ale mnohem víc než na holých faktech záleželo na tom, že Mattie znovu získala vůli bojovat. Až do dnešního rána (pokud pořád bylo ráno; světlo, které sem padalo oknem nad rozbitou klimatizací, naznačovalo, že jestli ještě je dopoledne, dlouho už nebude) jsem si neuvědomoval, jak zachmuřená ta mladá žena v červených šatech a úhledných bílých teniskách byla. Jak hlub oko zabředla do přesvědčení, že ztratí své dítě.

„To je skvělé. Jsem moc rád, Mattie.“

„A to jste zařídil vy. Kdybyste tu byl, dala bych vám takovou pusu, jakou jste ještě nedostal.“

„On vám řekl, že můžete vyhrát, že?“

„Ano.“

„A vy mu věříte.“

„Ano!“ Pak trochu poklesla hlasem. „Nebyl ale zrovna nadšený, když jsem mu řekla, že jsem vás tu včera večer měla na večeři.“

„To asi nebyl,“ souhlasil jsem. „Myslel jsem si to.“

„Řekla jsem mu, že jsme jedli venku, a on na to, že stačilo, jestli jsme byli uvnitř spolu šedesát vteřin, abychom se dostali do řečí.“

„Řekl bych, že má urážlivě špatný názor na yankeeské milování,“ řekl jsem, „ale on je samozřejmě z New Yorku.“

Smála se víc, než si můj vtípek zasloužil. Bylo to napůl hysterickou úlevou, že má teď párek ochránců? Nebo proto, že téma sexu bylo pro ni v této chvíli ožehavé? Radši nepřemýšlet.

„Nijak mě kvůli tomu nepropíral, ale dal mi najevo, že to udělá, jestli se to bude opakovat. Ale až to bude pryč, tak vás pozvu na pořádné jídlo. Dáme si všechno, co budete chtít, a přesně tak, jak to máte rád.“

Všechno, co budete chtít, přesně tak, jak to máte rád. A ona, Pane Bože a všichni svatí, si vůbec neuvědomovala, že ta její slova můžou mít jiný význam – to bych se vsadil. Na chvilku jsem zavřel oči a usmál se. Proč se neusmát? Všechno, co říkala, znělo naprosto skvěle, zvlášť když si odmyslíte nemravné myšlenky Michaela Noonana. Vypadalo to, že můžeme očekávat pohádkový konec, pokud neztratíme odvahu a udržíme směr. A pokud se dokážu ovládnout a nevyjedu po dívce tak mladé, že by mohla být mou dcerou… tedy s výjimkou svých snů. Jestli to nedokážu, nejspíš si zasloužím svůj osud. Ale Kyra by si to nezasloužila. Ona byla v tom všem ozdobou na kapotě, odsouzená jet tam, kam ji vůz odveze. Kdyby mě napadalo něco nepatřičného, rozhodně si na Kyru vzpomenu.

„Jestli soudce pošle Devora domů s prázdnýma rukama, vezmu vás do Renoir Nights v Portlandu a koupím vám devět chodů francouzské bašty,“ řekl jsem. „Storrowovi taky. Přiberu třeba i toho advokátského ohaře, se kterým mám rande v pátek. Takže kdo je lepší než já, co?“

„Nikdo, pokud vím,“ řekla vážně. „Všechno vám to splatím, Miku. Teď jsem zrovna na tom špatně, ale věčně to tak nezůstane. I kdyby mi to mělo trvat celý život, všechno vám splatím.“

„Mattie, to nemusíte –“

„Musím,“ řekla klidně a odhodlaně. „Musím. A dneska musím udělat ještě něco.“

„Copak?“ Hrozně rád jsem slyšel, jak dnes ráno mluví – tak vesele a volně, jako vězeň, který zrovna dostal milost a pustili ho z vězení –, ale už jsem se toužebně díval na dveře své pracovny. Dnes už nebudu moci moc dlouho pracovat, jinak bych se upekl jako jablko, ale chtěl jsem napsat ještě stránku nebo dvě. Dělej, co chceš, řekly obě ženy v mých snech. Dělej, co chceš.

„Musím koupit Kyře velkého medvěda, kterého mají ve Wal-Martu v Castle Rock,“ řekla. „Povím jí, že je to za to, jak je hodná, protože jí nemůžu říct, že je to za to, že šla prostředkem silnice, když jste zrovna jel kolem.“

„Jenom ne černého,“ řekl jsem. Vylétlo to ze mě dřív, než jsem věděl, že to vám v hlavě.

„Co?“ ozvala se polekaně a nejistě.

„Říkal jsem, abyste mi přinesla taky jednoho,“ pravil jsem a znovu se ta slova přenesla po drátech dřív, než jsem věděl, že je mám v hlavě.

„Třeba,“ řekla pobaveně. Potom znovu zvážněla. „A jestli jsem včera večer řekla něco, co vás nepotěšilo, třeba jenom na chvilku, tak promiňte. Nikdy by mě ne-“

„Nemusíte si dělat starosti,“ řekl jsem. „Nejsem nešťastný. Trochu zmatený, nic víc. Vlastně jsem na to tajemné Johannino rande skoro zapomněl.“ Lež, ale zdálo se mi, že měla dobrý důvod.

„To je asi nejlepší. Neubudu vás zdržovat – jděte zase pracovat. To přece chcete, viďte?“

Lekl jsem se. „Proč si to myslíte?“

„Nevím, prostě…“ Odmlčela se. A já najednou věděl dvě věci: chystala se to říct, ale neřekne to. Včera v noci se mi o tobě zdálo. Zdálo se mi o nás. Chystali jsme se k milování a jeden z nás řekl: „Dělej, co chceš.“ Nebo možná, já nevím, možná jsme to řekli oba.

Duchové možná někdy ožívají – myšlenky a touhy se odpoutají od těla, osvobozené nutkání se vznese, neviditelné smrtelným očím. Duchové id, strašidla z osobních sklepů.

„Mattie? Jste tam?“

„Jistě, samozřejmě. Chcete, abych se vám občas ozvala? Nebo si to všechno poslechnete od Johna Storrowa?“

„Jestli se mi neozvete, tak se na vás naštvu. Jako hrom.“

Zasmála se. „Tak dobře. Ale až nebudete pracovat. Tak nashle, Miku. A ještě jednou díky. Moc.“

Rozloučil jsem se, a když zavěsila, chvíli jsem jen stál a díval se na staromódní bakelitové sluchátko. Zavolá a bude mě informovat, ale až nebudu pracovat. Jak pozná, kdy to bude? Prostě to pozná. Stejně jako jsem včera večer poznal já, že lže, když říkala, že Jo a ten muž se záplatami na loktech saka odešli k parkovišti. Mattie měla na sobě bílé šortky a tílko na ramínka, když mi teď volala, žádné šaty nebo sukni dnes nepotřebovala, protože byla středa a ve středu je knihovna zavřená.

Nic z toho nevím. Jenom si to vymýšlím.

Ale nevymýšlel jsem si. Kdybych si to vymýšlel, nejspíš bych ji zasadil do něčeho sugestivnějšího – například do Veselé vdovy z Viktoriiných tajemství.

Ta myšlenka přivolala další. Dělej, co chceš, řekly. Obě. Dělej, co chceš. A tu větu jsem znal. Když jsem byl na Key Largo, četl jsem v časopise Atlantic Monthly esej o pornografii od nějaké feministky. Už jsem nevěděl, od které, ale nebyla to Naomi Wolfová nebo Camille Pagliová. Tato žena byla z konzervativního křídla a ona tu frázi použila. Snad Sally Tisdaleová? Nebo jsem v duchu jen slyšel ozvěnu Sáry Tidwellové? Ať to byla kterákoli, prohlásila, že „dělej, co chci“, je základem erotiky, která oslovuje ženy, a „dělej, co chceš“, je základem pornografie, která oslovuje muže. Ženy si představují, že v sexuálních situacích vyslovují tu první větu; muži si představují, že tu druhou větu říká někdo jim. Spisovatelka pokračovala, že když sex ve skutečném světě nedopadá dobře „… někdy se zvrhne v násilí, někdy je zahanbující, někdy je prostě neúspěšný z hlediska partnera ženy –, je pornografie často neodhaleným spolupachatelem. Muž má tendenci vztekle se na ženu vrhnout a křičet: „Sama jsi to chtěla! Přestaň lhát a přiznej to! Chtěla jsi to!“

Дата добавления: 2015-11-04