Ztratil jsem řeč. Proč by přede mnou mlčela o tom, že zkouší napsat něco o místní historii? Protože si třeba myslela, že pytlačí na mém území? To bylo směšné. Na to mě znala dost dobře… nebo ne?
„Kdy jste s ní o tom mluvil, Bille? Pamatujete se?“
„Jasně že jo,“ přisvědčil. „Stejnej den, kdy sem přijela pro ten balík se sovama z umělý hmoty. Jenomže jsem s tím začal já, protože mi lidi řekli, že se vyptává.“
„Vyzvídá?“
„To jsem neřekl,“ odpověděl škrobeně, „to vy.“
Pravda, ale podle mě měl na mysli vyzvídání. „Pokračujte.“
„Není o čem. Řekl jsem jí, že se v TR najde pár bolavejch míst jako všude jinde, že by neměla šlapat na žádný kuří oka, jestli to půjde. Řekla, že to chápe. Možná že chápala, možná že ne. Já jenom vím, že se vyptávala dál. Poslouchala povídačky starejch bláznů, co mají víc času než rozumu.“
„Kdy to bylo?“
„Na podzim třiadevadesátýho, v zimě a na jaře čtyřiadevadesátýho. Chodila po městečku, no jo – dokonce zajela do Mottonu a Harlow – všude se zápisníkem a malým magneťákem. Aspoň nic jinýho nevím.“
Uvědomil jsem si ohromující věc: Bill mi lhal. Kdybyste se mě na to zeptali dřív, zasmál bych se a pověděl vám, že Bill Dean není schopen lhát. A rozhodně v tom praxi neměl, protože lhal mizerně.
Chtěl jsem ho na to upozornit, ale k čemu by to bylo? Potřeboval jsem přemýšlet, a to tady nešlo – myšlenky mi vířily hlavou. Časem se ten vír možná usadí a já uvidím, že vlastně o nic nejde, o nic zvláštního, ale potřeboval jsem ten čas. Když člověk začne zjišťovat neočekávané věci o milované ženě, která je už nějakou dobu po smrti, je to otřes. Věřte mi. Bill přede mnou uhýbal pohledem, ale teď se na mě znovu podíval.
Vypadal vážně a – to bych mohl přísahat – trochu ustrašeně.
„Vyptávala se na malýho Kerryho Austera, a to je dobrej příklad toho, když někdo šlape na bolavý palce. To nejsou věci pro článek do novin nebo časopisu. Normalovi prostě ruplo v bedně. Nikdo neví proč. Byla to strašná tragédie, zbytečná, a pořád tu žijou lidi, který by to mohlo bolet. V malých městečkách je všechno jaksi propojený, i když to není vidět –“ Ano, jako kabely pod povrchem zemským.
,,– a minulost umírá pomalu. Sára a ti druzí, to je trochu jiný. Byli to prostě… prostě tuláci… odjinud. Jo se mohla držet jenom jich a bylo by to v pořádku. A nejspíš – teda pokud vím – to taky udělala. Protože jsem nikdy neviděl jediný slovo, který napsala. Pokud něco napsala.“
V tom říkal pravdu, to jsem cítil. Ale věděl jsem ještě něco jiného, věděl jsem to stejně jistě, jako jsem věděl, že Mattie má na sobě bílé šortky, když mi onehdy ve svém volnu volala. Sára a ti druzí byli prostě tuláci odjinud, řekl Bill, ale uprostřed věty zaváhal, řekl tuláci místo slova, které mu přišlo přirozeně na mysl. Negři, to chtěl původně říct. Sára a ti druzí byli prostě negři odjinud.
Najednou jsem zjistil, že myslím na jednu starou povídku od Raye Bradburyho „Mars je nebe“. První kosmonauti, kteří přiletí na Mars, zjistí, že tam stojí Green Town ve státě Illinois a žijí tam všichni jejich milovaní přátelé a příbuzní. Jenomže přátelé a příbuzní jsou ve skutečnosti neznámé příšery a v noci, zatímco si kosmonauti myslí, že spí v postelích dávno mrtvých příbuzných na místě, které musí být nebem, jsou do posledního muže pobiti.
„Bille, víte určitě, že tu byla několikrát mimo sezónu?“
„Nojo. A nebylo to jenom párkrát. Mohlo to být tak desetkrát. Vždycky na den, že jo.“
„Viděl jste ji někdy s nějakým mužem? Takovým statným, černé vlasy?“
Přemýšlel o tom. Snažil jsem se nezadržovat dech. Nakonec zavrtěl hlavou. „Co jsem ji párkrát viděl, byla pokaždý sama. Ale pokaždý jsem ji teda neviděl. Někdy jsem jenom slyšel, že byla v TR, ale to už byla zase pryč. Viděl jsem ji v červnu čtyřiadevadesátýho, jela k zátoce Halo Bay v tom svým autíčku. Zamávala mi, já jí taky. Později večer jsem zašel k domu, podívat se, jestli něco nepotřebuje, ale byla pryč. Už jsem ji neviděl. Když pak v létě umřela, hrozně nás to s Vettou vzalo.“
Ať už hledala, co chtěla, rozhodně nic z toho nenapsala. Našel bych rukopis.
Ale byla to pravda? Mnohokrát sem zajela a přitom se nijak nepokoušela to tajit, jednou ji dokonce provázel jakýsi cizí muž, a já jsem se o jejích návštěvách dozvěděl jen náhodou.
„O tom se těžko mluví,“ řekl Bill, „ale když už jsme se to toho pustili tak natvrdo, mohli bysme to dorazit do konce. Bydlet v TR je podobný, jako když jsme spávali po čtyřech nebo i po pěti v posteli, když byl leden a fakt zima. Když všichni leželi klidně, šlo to. Ale když se jeden vrtí, pořád sebou mele a hází, nemůže spát nikdo. V týhle chvíli sebou melete vy. Tak to lidi vidí.“
Čekal, co řeknu. Když uplynulo skoro dvacet vteřin a ze mně nevypadlo ani slovo (Harold Oblowski by byl na mě hrdý), přešlápl a pokračoval.
„V městečku některým lidem například vadí, jak se zajímáte o Mattie Devorovou. Netvrdím, že mezi váma něco je – i když někteří lidi to říkají –, ale jestli chcete zůstat v TR, hodně si to ztěžujete.“
„Proč?“
„Vzpomeňte si, co jsem říkal před půldruhým tejdnem. Mattie znamená potíže.“
„Pokud si vzpomínám, Bille, říkal jste, že má potíže. A to je pravda. Snažím se jí pomoct. Nic jiného mezi námi není.“
„Já si vzpomínám, že jsem vám říkal, že Max Devore je cvok,“ řekl. „Jestli ho rozzuříte, doplatíme na to všichni.“ Pumpa cvakla a Bill vytáhl hubici ven. Pak vzdychl, zvedl ruce, zase je spustil. „Myslíte, že se mi o tom lehko mluví?“
„Myslíte, že se mi to lehko poslouchá?“
„Tak dobře, nojo, jsme na stejný lodi. Ale Mattie Devorová není v TR jediná, kdo žije z ruky do huby, víte. Jsou tu taky jiní, kteří jsou na tom mizerně. Copak to nechápete?“
Možná viděl, že rozumím až moc dobře, protože mu sklesla ramena.
„Jestli po mně chcete, abych se držel stranou a nechal Devora, aby vzal Mattie dítě bez boje, tak na to zapomeňte,“ řekl jsem. „A doufám, že to tak není. Protože myslím, že s člověkem, který chce po jiném muži, aby něco takového udělal, bych musel skončit.“
„Nic takovýho bych teď stejně nechtěl,“ řekl s tak silným přízvukem, až to znělo skoro pohrdavě. „Bylo by už pozdě, ne?“ A potom nečekaně změkl. „Kristepane, člověče, já mám starost o vás. Nechte to konečně bejt, jo? Pověste to tak vysoko, aby to mohly vrány oklovat.“ Zase lhal, ale tentokrát mi to tolik nevadilo, protože podle mě lhal hlavně sobě. „Ale musíte bejt opatrnej. Když jsem říkal, že je Devore blázen, to nebylo žádný přehánění. Myslíte, že bude brát ohledy na nějakej soud, když mu soud nedá, co chce? Tři chlapi umřeli, když tehdy v třiatřicátým hasili ty letní požáry. Dobří chlapi. Jeden byl můj příbuznej. Shořela tehdy víc než půlka okresu, sakra, a zapálil to tu Max Devore. To byl jeho dárek TR na rozloučenou. Nikdy se to nedokázalo, ale udělal to. Tehdy byl mladej a švorc, nebylo mu ani dvacet a neměl advokáty na povel. Co myslíte, že udělá teď?“
Pátravě se na mě zadíval. Neříkal jsem nic.
Bill přikývl, jako bych něco řekl. „Přemejšlejte o tom. A pamatujte jedno, Miku: nikdo, komu by na vás nezáleželo, by s váma nikdy nemluvil tak upřímně jako já.“
„Jak upřímně to bylo, Bille?“ Maně jsem si uvědomoval, že nějaký turista jde od svého volva do obchodu a zvědavě se na nás dívá, a když jsem si později v duchu tu scénu přehrál, uvědomil jsem si, že jsme museli vypadat jako chlapi, kteří se chystají porvat. Pamatuji se, že jsem měl chuť brečet žalem a zmatkem – jakýmsi neurčitým pocitem zrady, ale také si pamatuji, že jsem měl na toho hubeného starého muže vztek – stál tam přede mnou v tom svém zářivě čistém bavlněném tílku a s hubou plnou falešných zubů. Takže jsme se možná skutečně málem porvali a já to tehdy jenom nevěděl.
„Tak upřímně, jak to šlo,“ řekl a otočil se k odchodu ke kase.
„U mě doma straší,“ řekl jsem.
Zastavil se zády ke mně, ramena nahrbená, jako by dostal ránu.
Potom se pomalu otočil. „V Smějící se Sáře vždycky strašilo, Miku. Vy jste je vyrušil. Možná byste se měl vrátit do Derry a nechat je zase spát. To by možná bylo nejlepší.“ Odmlčel se, jako by si to poslední přehrával, aby viděl, jestli s tím souhlasím, pak přikývl. Přikývl stejně pomalu, jako se otáčel. „Nojo, to by možná bylo úplně nejlepší.“
* * *
Když jsem se vrátil na Sáru, zavolal jsem Wardu Hankinsovi. Pak jsem konečně zavolal Bonnie Amudsonové. Částečně jsem doufal, že v cestovní kanceláři v Augustě, kterou spoluvlastnila, už nebude, ale byla. Někde v půlce našeho rozhovoru začaly z faxu vylézat xeroxy Johannina diáře. Na první stránku Ward napsal: „Doufám, že to k něčemu bude.“
Nijak jsem si nepřipravoval, co Bonnie řeknu; měl jsem pocit, že bych si tím zadělal na katastrofu. Pověděl jsem jí, že Jo cosi psala – možná nějaký článek, možná dokonce celou sérii článků – o městečku, kde stojí naše chata, a že některé místní její zvědavost očividně naštvala. Někteří jsou naštvaní ještě teď. Mluvila Jo s Bonnie? Neukázala jí nějaký náčrt?
„Ne, to ne.“ Bonnie vypadala, že je upřímně překvapená. „Ukazovala mi vždycky svoje fotky a víc rostlinek, než mě tedy zajímalo, to musím říct, ale nikdy mi neukázala, že by něco psala. Vlastně si vzpomínám, že jednou říkala, že se rozhodla nechat psaní vám a jenom –“
,,– ochutnávat ze všeho ostatního, že?“
„Ano.“
Napadlo mě, že v této chvíli by bylo vhodné rozhovor ukončit, ale chlapci ve sklepě měli patrně jiné záměry. „Scházela se s někým, Bonnie?“
Na druhém konci drátu bylo ticho. Prsty, které mi připadaly aspoň čtyři míle daleko, jsem vytáhl faxové archy z držáku. Bylo toho deset stránek – od listopadu 1993 do srpna 1994. Všude poznámky učiněné Johanniným úhledným rukopisem. Měli jsme vůbec fax, než umřela? Nemohl jsem si vzpomenout. Bylo toho sakra moc, na co jsem si nemohl vzpomenout.
„Bonnie? Jestli něco víte, tak mi to prosím vás povězte. Jo je mrtvá, ale já ne. Můžu jí odpustit, jestli budu muset, ale nemůžu odpustit něco, čemu nero-“
„Promiňte,“ řekla a nervózně se zasmála. „Já jsem jenom nejdřív nerozuměla.,S někým se scházet,‘ to bylo prostě tak… to se k Jo tak nehodí… k Jo, kterou jsem znala… že jsem nechápala, o čem to mluvíte. Myslela jsem, že třeba máte na mysli psychiatra, ale to asi ne, že? Myslel jste scházet se s někým, jako scházet se s chlapem. Přítelem.“
„Přesně to jsem myslel.“ Probíral jsem se faxovanými stránkami kalendáře, prsty ještě nebyly ve správné vzdálenosti od očí, ale už se tam vracely, ano. Ulevilo se mi, když jsem postřehl v hlase Bonnie upřímný úžas, ale ne zase tolik, kolik jsem čekal. Protože jsem to věděl. Ani jsem nepotřeboval tu ženu ze starého filmu o Perrym Masonovi, aby mi to sdělila, opravdu ne. Přece jsme tu mluvili o Jo. Jo.
„Miku,“ říkala Bonnie velmi jemně, jako bych byl blázen, „ona vás milovala. Vás.“
„Ano. Asi ano.“ Stránky z kalendáře ukazovaly, kolik práce moje žena měla. Jak byla činorodá. P-K v Maine… ty Polévkové kuchyně. Ženy v bezpečí, meziokresní síť útulků pro zneužívané ženy. Mládež v bezpečí. Moji přátelé. Knihovny. Chodila na dvě tři schůze za měsíc – někdy na dvě tři za týden – a já si toho sotva všiml. Měl jsem plno práce se svými ženami v nebezpečí. „Já ji taky miloval, Bonnie, ale v posledních deseti měsících života se čímsi zabývala. Nenaznačila vám, co to mohlo být, když jste jezdily na schůze správní rady Polévkových kuchyní nebo Přátel mainských knihoven?“
Dlouhé ticho.
„Bonnie?“
Odtáhl jsem telefon od ucha, abych viděl, jestli nesvítí varovná kontrolka baterií, ale ze sluchátka se ozvalo moje jméno. Přiložil jsem je k uchu.
„Bonnie, haló?“
„Za těch posledních devět nebo deset měsíců jsme neměly žádné dlouhé cesty. Telefonovaly jsme si a pamatuju si, že jsme jednou obědvaly ve Waterville, ale žádné dlouhé cesty se nekonaly. Rezignovala na funkce.“
Znovu jsem se probíral faxovými stránkami. Všude byly úhledným Johanniným rukopisem poznamenány schůze, Polévkové kuchyně Maine mezi nimi.
„Nerozumím. Rezignovala na členství rady Polévkových kuchyní?“
Další odmlka. Potom Bonnie opatrně řekla: „Ne, Miku. Rezignovala všude. Vystoupila z Ženských útulků a Útulků pro mladistvé na konci roku 1993 – končilo jí období. V těch druhých dvou, polévkových kuchyních a Přátelích mainských knihoven… rezignovala v říjnu nebo listopadu 1993.“
Na stránkách, které mi poslal Ward, se to hemžilo poznámkami o schůzích. Byly jich desítky. Schůze v roce 1993, schůze v roce 1994. Schůze správních rad, do kterých už nepatřila. Byla tady v TR. Místo těch údajných schůzí byla Jo v TR. Na to bych vsadil krk.
Ale proč?
17. kapitola
Devore se zlobil, to ano, byl bez sebe vzteky, a nemohl mě načapat v horší, zranitelnější a hroznější chvíli. A myslím, že od toho okamžiku bylo všechno v podstatě předurčeno. Od té chvíle až po hroznou bouři, o které se v tom kraji dodnes mluví, všechno jelo jako po tobogánu.
To páteční odpoledne mi bylo dobře – po rozhovoru s Bonnie zůstala spousta nezodpovězených otázek, ale stejně jsem okřál. K jídlu jsem si narychlo osmahl zeleninu (abych trochu vyrovnal ty své nájezdy na království mastnoty ve Village Cafe) a při jídle se podíval na večerní zprávy. Slunce na druhé straně jezera se pomalu sunulo k horám a zalévalo obývací pokoj zlatem. Když Tom Brokow zavřel krám, řekl jsem si, že se projdu po Ulici na sever – půjdu tak daleko, jak to půjde, stejně budu doma určitě před setměním, a za chůze si promyslím všechno, co mi řekl Bill Dean a Bonnie Amudsonová. Budu o tom přemýšlet, stejně jako jsem si za chůze promýšlel zápletky, na kterých jsem právě pracoval.
Sešel jsem po schůdcích, pořád mi bylo bezvadně (sice jsem byl trochu zmatený, ale bylo mi fajn) a vydal se Ulicí, ale pak jsem se zastavil a podíval se na Zelenou paní. I když ji naplno osvětlovalo večerní slunce, bylo těžké dívat se na ni jako na to, čím byla – břízou, za kterou stojí napůl uschlá borovice s větví připomínající napřaženou paži. Jako by Zelená dáma říkala jdi na sever, mladý muži, jdi na sever. Nu, nebyl jsem zrovna mladý, ale na sever jsem jít mohl. Aspoň kousek. Ale zůstal jsem tam stát ještě chvíli a znepokojeně si prohlížel tvář, kterou jsem v listí viděl, a nelíbilo se mi, jak větřík potřásá větvemi a tím se naznačená ústa smějí a šklebí. Myslím, že asi tehdy mi začalo být nějak divně, ale byl jsem příliš zamyšlený, než abych si toho všiml. Vydal jsem se na sever a uvažoval, co to Jo asi psala… protože už jsem začal věřit, že skutečně něco napsala. Proč bych jinak našel v její pracovně starý psací stroj? Prohledám to tam, rozhodl jsem se. Pečlivě to tam prohledám a…
pomoc topím se
Ten hlas se ozval z lesa, z vody, ze mě. Myšlenkami mi proběhla vlna závrati, načechrala je a rozvířila jako listí ve větru. Zastavil jsem se. Zčistajasna mi bylo strašně zle, jako bych byl zkažený, tak mi nebylo nikdy v životě. V hrudi mě svíralo. Žaludek se mi scvrkl jako zmrzlá květina. Oči se mi zalily studenou vodou, vůbec ne slzami, a já poznal, co se blíží. Ne, snažil jsem se říct, ale to slovo vůbec ze mě nevyšlo.
Ústa se mi místo toho zaplnila chladnou chutí jezerní vody a všemi těmi temnými minerály, a stromy před očima se mi najednou chvěly, jako bych se na ně díval skrz čirou tekutinu, a tlak na hrudník byl najednou strašlivě konkrétní a připomínal ruce. Tlačily mě dolů.
„Copak to nepřestane?“ zeptal se kdosi – skoro zakřičel. Na ulici nebyl nikdo kromě mě, ale stejně jsem ten hlas jasně slyšel. „Copak to nikdy nepřestane?“
Vzápětí se ozval nikoli hlas zvenčí, ale v hlavě se mi objevily cizí myšlenky. Dorážely mi zevnitř na lebku jako můry lapené v lampě… nebo lampiónu.
pomoc topím se
pomoc topím se
pán v modré kšiltovce řek chyťte ho
pán v modré kšiltovce řek ať nedělám randál
pomoc topím se
ztratil jsem borůvky jsou na chodníku
on mě drží
jeho obličej se vlní a vypadá divně
pusťte mě pusťte mě ach Ježíši pusťte mě
ententýky dva špalíky PROSÍM
ENTENTÝKY jdeš dál a teď se zastav DVA ŠPALÍKY
ona mě volá
ona křičí tak HLASITĚ
V panice jsem se předklonil, otevřel ústa a z křečovitě rozevřených čelistí vytryskla studená záplava…
Vůbec ničeho.
Hrůza pominula, ale zároveň zůstala. Bylo mi strašně zle od žaludku, jako bych snědl něco, co mé tělo pochopilo jako násilný útok, jako bych polkl nějakého brouka nebo jedovatou muchomůrku, takovou, jaká je v Johanniných houbařských knihách vždycky v červeném rámečku. Odpotácel jsem se tak na pět kroků a nasucho dávil, i když mi krk hlásil, že je plný vody. Tam, kde se břeh prudce svažoval k jezeru, rostla další bříza, bílý kmen se půvabně nakláněl nad vodou, jako by se chtěla podívat na svůj obraz ve večerním lichotivém světle. Chytil jsem se jí, jako se opilec chytá kandelábru.
Tlak na hrudník polevoval, ale zůstala po něm bolest skutečná jako déšť. Opíral jsem se o strom, srdce mi poplašeně uhánělo, a najednou jsem si uvědomil, že tu něco páchne – byl to děsný, zkažený puch, horší než ucpaná žumpa, která kvasila celé léto pod žhavým sluncem. Zároveň jsem získal pocit, že je tu cosi příšerného, co ten puch vydává, cosi, co mělo být dávno mrtvé, ale není.
Ach přestaňte, ententýky dva špalíky, udělám všechno, jenom přestaňte, snažil jsem se říct, ale pořád jsem nevydával ani hlásku. Pak to přešlo. Cítil jsem už jenom jezero a les… ale cosi jsem uviděl: jakéhosi chlapce v jezeře, malého utopeného černého chlapce, ležícího na zádech ve vodě. Tváře měl nafouklé. Čelisti volně rozevřené. Oči bílé jako oči sochy.
Ústa se mi znovu zaplnila nemilosrdnou železitou chutí jezera. Pomozte mi, pusťte mě, pomoc, topím se. Vyklonil jsem se nad vodu, uvnitř hlavy jsem řval, řval jsem dolů do té mrtvé tváře a najednou jsem si uvědomil, že se dívám nahoru na sebe, dívám se vzhůru tou narůžovělou zčeřenou vodou na nějakého bělocha v modrých džínech a žlutém tričku, který se drží rozechvělé břízy a snaží se křičet, jeho zčeřená tvář se pohybuje, jeho oči na okamžik zastřel malý okoun, který se hnal po chutném broukovi. Byl jsem tím černým chlapcem a zároveň tím bílým mužem, utopeným ve vodě a topícím se na vzduchu, je to tak, opravdu se to děje, ťukni jednou, pokud souhlasíš, ťukni dvakrát, pokud nesouhlasíš.
Nevyzvracel jsem nic, jenom trochu slin, po kterých okamžitě skočila ryba, podivné. Při západu slunce skočí skoro po všem; něco v tom skomírajícím světle jim musí bláznit hlavy. Ryba znovu dopadla do vody asi tři metry od břehu a rozvířila stříbrné kruhové vlnky, a všechno bylo pryč – ta pachuť v ústech, strašlivý puch, utopený obličej černého chlapce v rozvlněné vodě – Negro, tak by si byl tehdy říkal-, který se skoro určitě jmenoval Tidwell.
Podíval jsem se vpravo a uviděl z rašeliny trčet šedý kus skály. Tam, zrovna tam, pomyslel jsem si, a jako by na potvrzení mi zavanul ten hnilobný puch znovu do obličeje, vycházel jakoby ze země.
Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 18 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая лекция | | | следующая лекция ==> |