Stephen King Pytel kostí 33 страница

„Miku? Jste tam?“

„Jistě,“ řekl jsem. Sáhl jsem na bolavý hrbol v zátylku a škubl jsem sebou. „Tak strašné to nebude, Mattie –“

„Nemám splacený přívěs!“ kvílela skoro. „Mám dva nezaplacené účty za telefon a teď mi vyhrožují, že mi odpojí linku! Džíp má něco s převodovkou a taky zadní osou! Můžu snad zaplatit Ki poslední víkend prázdninové školy bible – paní Briggsová mi dala na rozloučenou třítýdenní plat –, ale jak jí koupím boty? Ze všeho vyroste tak rychle… ve všech šortkách má díry, i v tom pop-pitomém prádle…!“

Znovu začala plakat.

„Já se o vás budu starat, dokud se nepostavíte na vlastní nohy,“ řekl jsem.

„Ne, to nemůžu –“

„Můžete. A kvůli Kyře to uděláte. Později, jestli budete chtít, mi to splatíte. Budeme schovávat účtenky od každého dolaru a desetníku, jestli chcete. Ale já se o vás postarám.“ A nebudeš si nikdy muset kvůli mě sundávat šaty. Slibuju, a to dodržím.

„Miku, to nemusíte dělat.“

„Možná ano, možná ne. Ale dělám to. Zkuste mi v tom zabránit.“

Původně jsem jí volal, abych jí pověděl, co se mi stalo – v humornější verzi –, ale teď mi to připadalo jako ten nejhorší nápad na světě. „Ten soud skončí dřív, než se nadějete, a jestli tady nenajdete nikoho tak statečného, aby vás zaměstnal, najdu vám někoho v Derry. Ale povězte mi pravdu – nezačínáte mít pocit, že byste už mohla trochu změnit žánr?“

Přece jenom se trochu zasmála. „To by se snad dalo říct.“

„Neozval se vám dnes John?“

„Vlastně ano. Je u svých rodičů ve Filadelfii, ale dal mi tam číslo. Volala jsem mu.“

Říkal, že ho zaujala. On ji možná také zaujal. Napomínal jsem se, že to bodnutí, které moje city při tom pomyšlení pocítily, si jenom představuji. Aspoň jsem si to pokoušel namluvit. „Co říkal na to, jak jste ztratila práci?“

„Totéž co vy. Ale neuklidnil mě tolik. Po tom, co jste mi řekl vy, se cítím bezpečná. Nevím proč.“ Já ano. Byl jsem starší muž, a my přitahujeme mladé ženy hlavně jedním: dáváme jim pocit bezpečí. „Přijede sem v úterý ráno. Řekla jsem, že s ním poobědvám.“

Bez váhání, automaticky a bez zachvění v hlase jsem řekl: „Třeba bych se k vám mohl přidat.“

Mattie ten návrh potěšil; okamžitě přijala, až jsem se cítil paradoxně provinile. „To by bylo skvělé! Mohla bych mu zavolat, abyste oba zašli sem. Možná bych mohla znovu něco ugrilovat. A třeba nechám Ki doma ze školy a pojíme ve čtyřech. Ki doufá, že jí přečtete další pohádku. Moc se jí to líbilo.“

„To zní skvěle,“ řekl jsem a myslel to vážně. Když bude s námi Kyra, bude to všechno mnohem přirozenější a nebude to vypadat, že se mezi ně vtírám. A taky to nebude tolik vypadat jako jejich rande. Johna nebude moci nikdo obviňovat, že se neeticky zajímá o svou klientku. Nakonec mi nejspíš poděkuje. „Ki je už nepochybně natolik vyspělá, že můžeme přistoupit k,Jeníčkovi a Mařence‘. Tak co, Mattie? Jak je vám?“

„Mnohem líp než před chvílí.“

„Dobře. Všechno se spraví.“

„Slibte mi to.“

„Myslím, že jsem to už udělal.“

Na okamžik se odmlčela. „A co vy, Miku? Mluvíte trochu… já nevím… trochu divně.“

„Jsem v pohodě,“ řekl jsem a taky jsem byl, na člověka, který se před necelou hodinou docela solidně topil. „Můžu se zeptat ještě na jednu věc, než zavěsím? Protože mi to nejde z hlavy.“

„Jistě.“

„Ten večer, kdy jsme spolu večeřeli, jste řekla, že vám Devore pověděl, že se naši pradědečkové znali. Docela dobře, podle něj.“

„Prý kadili do stejné díry. Velmi elegantní.“

„Neřekl ještě něco? Zkuste si vzpomenout.“

Vzpomínala, ale už nic nevěděla. Požádal jsem ji, aby mi zavolala, kdyby ji ještě něco napadlo nebo kdyby byla moc sama nebo se bála, nebo kdyby si začala dělat s něčím starosti. Nechtělo se mi dál jí něco prozrazovat, ale už jsem se rozhodl, že o svém posledním dobrodružství si budu muset otevřeně popovídat s Johnem. Nemuselo by být od věci požádat toho soukromého detektiva z Lewistonu George Kennedyho – co se jmenoval jako ten herec –, aby nasadil nějakého člověka, nebo i dva, aby dávali pozor na Mattie a Kyru. Max Devore byl šílenec, přesně jak říkal můj správce. Tehdy jsem tomu nerozuměl, ale teď jsem pochopil dokonale. Pokaždé, když jsem začal pochybovat, mi stačilo sáhnout si na zátylek.

Otočil jsem se k lednici a znovu jsem ji zapomněl otevřít. Moje ruce místo toho zamířily k magnetům a znovu je začaly přesunovat, a já se díval, jak se tvoří slova, rozpadají se, vyvíjejí se. Byl to zvláštní druh psaní… ale bylo to psaní. To jsem poznal podle toho, jak jsem začal upadat do transu.

Tento zpola hypnotický stav se dá pěstovat, až ho člověk umí vypnout a zapnout podle své vůle… aspoň pokud jde všechno dobře. Intuitivní část mysli se odblokuje, když člověk začne pracovat, a vystoupá až do výšky asi metru osmdesát (za dobrých dnů až do tří metru). Jakmile této výšky dosáhne, tak se tam prostě vznáší a vysílá magické vzkazy a jasné obrazy. Jindy je tento úsek pro zbytek strojovny uzavřený a upadá vlastně v zapomenutí… s výjimkou podivných případů, kdy se sám od sebe osvobodí a člověk upadne do transu nečekaně a mozek vytváří asociace, které nemají nic společného s rozumným uvažováním, a míhají se v něm nečekané obrazy. To je jistým způsobem nejpodivnější část tvůrčího procesu. Múzy jsou duchové, někdy nezvaní.

U mě doma straší.

V Smějící se Sáře vždycky strašilo… vyrušil jste je.

Vyrušil, napsal jsem na lednici. Ale nevypadalo to dobře, tak jsem kolem udělal kruh z ovocných a zeleninových magnetů. To bylo lepší, o moc. Chvilku jsem jen stál, ruce založené na hrudi, stejně jako jsem je měl založené, když jsem seděl u stolu a dumal nad nějakým slovem nebo výrazem, pak jsem rušil odebral a nahradil je slovem strašil, takže vzniklo vystrašil.

„Vtom kruhu straší,“ řekl jsem a sotva jsem slyšel slabounké, jakoby souhlasné cinkání Bunterova zvonku.

Odebral jsem ta písmena a při tom jsem se přistihl, jak myslím na to, že je divné mít právníka, co se jmenuje Romeo

(v kruhu se objevil Romeo)

– a detektiva, co se jmenuje George Kennedy.

(na lednici se objevil George)

Uvažoval jsem, jestli mi Kennedy nějak pomůže s Andym Drakem (na lednici se objevil Drake)

– třeba by se se mnou mohl podělit o pár postřehů. Zatím jsem nikdy o soukromém detektivovi nepsal a právě na maličkostech

(Drake šlo pryč, zůstalo d, a k tomu etaily)

– záleží. Obrátil jsem číslici 3 na záda a pod ni dal I, takže vznikly vidle. V detailech je ďábel. Odtud jsem zamířil jinam. Nevím přesně kam, protože jsem byl v transu, ta intuitivní část mé mysli byla tak vysoko, že by ji nenašel ani pátrací tým. Stál jsem před lednicí a hrál si s písmeny, hláskoval kousky myšlenek, aniž jsem o nich přemýšlel. Třeba nevěříte, že je něco takového možné, ale každý spisovatel to zná.

Zpět mě přivedlo tiché zapraskání za okny chodby. Zvedl jsem hlavu a uviděl, že za mým chevroletem zastavuje jakési auto. Hrůzou se mi sevřel žaludek. To byla chvíle, kdy bych dal všechno za nabitou pistoli. Protože to byl Footman. Určitě. Devore mu zavolal, když se s Whitmorovou vrátili k Warringtonovi, pověděl mu, že Noonan odmítá být dobrým Marťanem, takže má za mnou zajet a vyřídit to.

Když se otevřela dvířka u řidiče a rozsvítilo se vnitřní osvětlení návštěvníkova vozu, vydechl jsem úlevou, i když jen prozatím. Nevěděl jsem, kdo to je, ale rozhodně to nebyl „taťka“. Tenhle chlap vypadal, že by se nedokázal postarat ani srolovanými novinami o mouchu… i když možná stejně se spletla spousta lidí v Jeffreym Dahmerovi.

Nad lednicí stála řada sprejů, všechny byly staré a nejspíš likvidovaly ozón. Nevěděl jsem, proč je tu paní Meserveová nechala, ale byl jsem tomu rád. Popadl jsem první, který mi padl do ruky – Černá vlajka, lépe jsem si vybrat nemohl – odstrčil víčko a zastrčil sprej do levé přední kapsy u džínů. Potom jsem se otočil k šuplíkům napravo od dřezu. V horním ležely stříbrné příbory. V druhém bylo „harampádí“, jak tomu říkala Jo – všechno od teploměrů na drůbež až po různá udělátka, kterými napichujete kukuřičné klasy, takže si nespálíte prsty. Ve třetím byla hromada nejrůznějších nožů na maso. Jeden jsem si vzal, zastrčil ho do pravé přední kapsy kalhot a šel ke dveřím.

* * *

Muž na zápraží trochu nadskočil, když jsem rozsvítil venkovní světlo, pak na mě zamžoural skrz dveře jako krátkozraký králík. Byl asi sto šedesát centimetrů vysoký, hubený, bledý. Vlasy měl sestříhané nakrátko do účesu, kterému se za mých chlapeckých let říkalo ježek. Oči měl hnědé, schovávaly se za brýlemi s rohovinovými obroučkami a mastnými skly. Drobné ruce měl u boků. V jedné držel placatou koženou aktovku, v druhé malý bílý obdélník. Nemyslel jsem si, že je mým osudem padnout rukou muže s navštívenkou v ruce, tak jsem otevřel dveře.

Chlapík se usmál takovým tím stísněným úsměvem, jaký často vídáme ve filmech Woodyho Allena. Měl na sobě také allenovský oblek, jak jsem viděl – vybledlou kostkovanou košili s trochu krátkými rukávy a bavlněné kalhoty, trochu těsné v rozkroku. Někdo mu určitě řekl, jak je mu podobný, napadlo mě. Jinak to není možné.

„Pan Noonan?“

„Ano?“

Podal mi navštívenku. Nemovitosti příštího století, stálo na ní vytlačenými zlatými písmeny. Pod tím bylo skromnějším černým písmem jméno mého návštěvníka.

„Jmenuji se Richard Osgood,“ řekl, jako bych neuměl číst, a podal mi ruku. Potřeba amerických mužů odpovědět na toto gesto stejným způsobem je hluboce zakořeněná, ale toho večera jsem jí odolal. Chvilku ještě nechal růžovou tlapku ve vzduchu, pak ji spustil a nervózně si otřel dlaň o kalhoty. „Mám pro vás zprávu. Od pana Devora.“

Čekal jsem.

„Mohu dál?“

„Ne,“ řekl jsem.

Couvl o krok, znovu si otřel ruku o kalhoty a zdálo se, že se trochu vzpamatovává. „Myslím, že takové hrubosti vůbec nejsou nutné, pane Noonane.“

Nebyl jsem hrubý. Kdybych chtěl být hrubý, počastoval bych ho sprškou repelentu proti švábům. „Max Devore a jeho posluhovačka se mě dnes večer pokusili utopit v jezeře. Jestli se vám moje způsoby zdají trochu mimo, pak je to nejspíš tím.“

Myslím, že Osgoodův úžas nebyl hraný. „Patrně příliš tvrdě pracujete na nejnovější knize, pane Noonane. Panu Devorovi bude osmdesát pět let – pokud se dožije, což právě teď nevypadá zrovna pravděpodobné. Chudák stará sotva dojde z křesla do postele. A co se týče Rogette –“

„Vím, co máte na mysli,“ přerušil jsem ho. „Vlastně jsem to poznal už před dvacet minutami, a to bez vaší pomoci. Sám jsem nad tím užasl, a to jsem byl u toho. Dejte mi, co jste mi přinesl.“

„Dobře,“ řekl škrobeně, jak by chtěl říct „jak chcete“. Rozepnul zip přihrádky na kožené tašce a vytáhl zalepenou bílou obálku kancelářské velikosti. Vzal jsem si ji, jen jsem doufal, že Osgood nepozná, jak hrozně mi tluče srdce. Devore se pohyboval zatraceně dobře na člověka, který nedá ránu bez kyslíkové masky. Otázkou bylo, jaký bude jeho další tah? „Díky.“ Zavíral jsem dveře. „Dal bych vám na panáka, ale nechal jsem si peněženku na prádelníku.“

„Počkat! Máte si to přečíst a dát mi odpověď.“

Pozvedl jsem obočí. „Nevím, kde vzal Devore dojem, že mě může komandovat, ale nemám v úmyslu dopustit, aby jeho vrtochy ovlivňovaly mé chování. Vypadněte.“

Stáhl rty, až se mu v koutcích úst udělaly hluboké důlky, a najednou už vůbec nevypadal jako Woody Allen. Vypadal jako padesátiletý prodavač nemovitostí, který zaprodal duši ďáblu a teď nesnese pomyšlení, že někdo tahá šéfa za rozeklaný ocas. „Jednu přátelskou radu, pane Noonane – dejte si pozor. Max Devore není člověk, ze kterého je radno dělat si blázny.“

„To mám štěstí, protože já si blázny nedělám.“

Zavřel jsem dveře a zůstal stát v chodbě s obálkou v ruce a díval se na pana Nemovitosti příštího století. Vypadal nakrknutě a popleteně nejspíš mu už. dlouho nikdo nevrazil osinu do zadku. Možná mu to prospěje. Propůjčí to jeho životu trochu perspektivy. Připomene mu to, že bez ohledu na Maxe Devora nebude Richie Osgood nikdy měřit víc než sto šedesát pět. Ani v kovbojských botách.

„Pan Devore chce odpověď!“ zavolal přes zavřené dveře.

„Zavolám,“ křikl jsem taky a pak jsem pomalu zvedl prostředníky na obou rukou v gestu, které jsem dlužil Billovi a Rogette. „Zatím mu můžete vyřídit tohle.“

Skoro to vypadalo, že si sundá brýle a protře si zrak. Ale pak se vrátil k autu, hodil aktovku dovnitř a pak ji následoval. Sledoval jsem ho, dokud nevycouval po cestě nahoru a nebyl si jist, že je pryč. Potom jsem odešel do obývacího pokoje a otevřel obálku. Uvnitř byl jediný list papíru, slabě navoněný parfémem, který používala má matka, když jsem byl malý. Bílá ramena, tak se myslím jmenoval. Nahoře na papíru bylo vytištěno úhledným, dámsky něžným, lehce plastickým písmem

ROGETTE D. WHITMOROVÁ

Pod tím následoval vzkaz, napsaný mírně roztřesenou ženskou rukou:

20.30 hod.

Milý pane Noonane,

Max si přeje, abych Vám vyřídila, jakým potěšením mu bylo setkání s Vámi! Musím ten pocit sdí1et. Jste velmi zábavný a příjemný společník! Vaše skotačení nás velmi pobavilo. Nyní k věci. M. vám nabízí velmi prostou dohodu: jestli slíbíte, že se na něj přestanete vyptávat, a jestli slíbíte, že zarazíte veškeré právnické manévrování – jestli slíbíte, že ho tak říkajíc necháte odpočívat v pokoji – pak pan Devore slibuje, že zanechá snah získat svou vnučku do výchovy. Pokud vám to vyhovuje, stačí jen, když panu Osgoodovi řeknete „souhlasím“. On nám vzkaz vyřídí! Max doufá, že se velmi brzy vrátí soukromým tryskáčem do Kalifornie – čeká ho tam obchod, který se nedá dlouze odkládat, i když zdejší pobyt byl pro něj nesmírně příjemný a zajímavý. Chce, abych vám připomněla, že péče o dítě obnáší jistou zodpovědnost, a naléhá na mě, abych vám nezapomněla napsat, že to řekl.

Rogette

P.S.: Připomíná mi, že jste mu neodpověděl na jednu otázku – jestli pak její píča cucá? Maxe to velmi zajímá.

R.

Přečetl jsem si ten dopis podruhé, pak potřetí. Už jsem ho chtěl odložit na stůl, ale pak jsem si ho přečetl počtvrté. Jako bych nemohl pochopit jeho smysl. Musel jsem se bránit nutkání letět k telefonu a okamžitě volat Mattie. Je to za námi, Mattie, řekl bych. Váš vyhazov a moje vymáchání v jezeře byly poslední dva výstřely války. Vzdává to.

Ne. Dokud si nebudu absolutně jistý.

Místo toho jsem zavolal k Warringtonovi, kde se mi ozval čtvrtý záznamník toho večera. Devore a Whitmorová se neobtěžovali s nějakým příjemným vymlouváním; hlas studený jako motelový stroj na zmrzlinu mi prostě řekl, abych po zaznění zvukového signálu nechal vzkaz. „Tady Noonan,“ řekl jsem. Než jsem se stačil dostat dál, cvaklo to a kdosi telefon vzal.

„Zaplaval jste si dobře?“ zeptala se Rogette Whitmorová zastřeným, posměvačným hlasem. Kdybych ji neviděl na vlastní oči, mohl bych si představit ženu typu Barbary Stanwyckové, chladně přitažlivou, stočenou na červené sametové pohovce a v hedvábném županu broskvové barvy, telefon v jedné ruce, slonovinovou cigaretovou špičku v druhé. „Kdybych vás dohnal, paní Whitmorová, už bych vám dal najevo, jaké jsem měl pocity.“

„Óoo. Stehna se mi jen chvějí.“

„Ušetřete mě laskavě představy svých stehen.“

„Třesky plesky, pane Noonane,“ řekla. „Čemu vděčíme za to potěšení, že nám voláte?“

„Poslal jsem pana Osgooda pryč bez odpovědi.“

„Max si to myslel. Říkal:,Náš mladý pasák věří v hodnotu osobní odpovědi. To se pozná už od pohledu.‘“

„Má mizernou náladu, když prohrává, že?“

„Pan Devore neprohrává.“ Klesla hlasem nejméně o čtyřicet stupňů a cestou z něj vyprchala veškerá štiplavá dobrá nálada. „Možná mění své cíle, ale neprohrává. To vy jste dnes večer vypadal jako ten, kdo prohrává, pane Noonane, jak jste se v jezeře tak plácal a křičel. Bál jste se, viďte?“

„Ano. Hodně.“

„Měl jste proč. Jestlipak víte, jaké jste měl štěstí?“

„Můžu vám něco říct?“

„Jistě, Miku – smím vám říkat Miku?“

„Zůstaneme u pana Noonana. Tak – posloucháte?“

„Se zatajeným dechem.“

„Váš šéf je starý, je to cvok, a mám podezření, že už pořádně nezvládne ani vyplnit sázenku, natož vyhrát spor o dítě. Před týdnem dostal na prdel.“

„Chcete mi sdělit něco konkrétního?“

„Vlastně ano, řeknu to naplno: jestli některý z vás ještě někdy zkusí něco jen trochu podobného, dojdu si rovnou za tím starým hajzlem a nacpu mu tu jeho usoplenou kyslíkovou masku tak hluboko do zadku, že si bude moct provětrávat plíce zespoda. A jestli uvidím na Ulici vás, paní Whitmorová, vyzkouším si s váma vrh koulí. Rozumíte mi?“

Odmlčel jsem se, prudce jsem oddechoval, trochu užaslý a taky ze sebe znechucený. Kdyby mi někdo předtím říkal, že jsem schopen takového výlevu, jen bych si odfrkl.

Po delším tichu jsem řekl: „Paní Whitmorová? Jste tam ještě?“

„Jsem,“ řekla. Chtěl jsem, aby zuřila, ale ona se vlastně bavila. „Tak kdo je teď mrzutý, pane Noonane?“

„Já,“ řekl jsem, „a nezapomeňte na to i s tím svým kamením, mrcho jedna.“

„Co odpovíte panu Devorovi?“

„Dohodli jsme se. Nechám toho, právníci toho nechají, on vypadne z života Mattie a Kyry. Jestli ale bude dál –“

„Já vím, já vím, budete do něj rýt a rýpat. Zajímalo by mě, co si o tom budete myslet tak za týden, vy arogantní hlupáku.“

Než jsem stačil odpovědět – už už jsem jí chtěl říct, že stejně hází nejvýš jako holka – zavěsila.

Stál jsem několik vteřin s telefonem v ruce, pak jsem zavěsil. Byla to lest? Měl jsem takový pocit, ale zároveň neměl. O tom se musí dozvědět John. Nenechal na záznamníku číslo k rodičům, ale měla je Mattie. Ale kdybych jí volal, musel bych jí říct, co se stalo. Možná bude lepší odložit telefonáty až na zítřek. Vyspat se na to.

Strčil jsem ruku do kapsy a sakra natěsno se dostal do kontaktu s nožem, který jsem tam schovával. Úplně jsem na něj zapomněl. Vytáhl jsem ho, odnesl do kuchyně a vrátil do šuplíku. Pak jsem vylovil sprej, otočil se, abych ho vrátil na lednici k jeho postarším bratrům, a pak jsem se zarazil. Uprostřed kruhu z ovocných a zeleninových magnetů bylo toto:

d
in
j
19a

Udělal jsem to sám? Byl jsem tak hluboko v transu, že jsem poskládal na lednici tuto minikřížovku a vůbec si to nepamatuji? A jestli ano, co to znamená?

Možná to vyřeší někdo jiný, pomyslel jsem si. Některý z mých neviditelných spolubydlících.

„Jdi na 19,“ řekl jsem, natáhl ruku a dotkl se písmen. Kompasový směr? Nebo to možná znamenalo Jdi 19 svisle. To znovu ukazovalo na křížovku. Někdy u křížovky máte legendu, která zní prostě viz 19 vodorovně nebo viz 19 svisle. Jestli to znamenalo tohle, jakou křížovku to mám luštit?

„S tím bych potřeboval trochu pomoct,“ řekl jsem, ale nepřišla žádná odpověď – z žádné astrální roviny, ani zevnitř hlavy. Nakonec jsem si vzal plechovku piva, kterou jsem si celou dobu sliboval, a odnesl si ji k pohovce. Zvedl jsem knížku křížovek a podíval se na křížovku, kterou jsem zrovna luštil. „Kořalka je rychlejší“, tak se jmenovala, a byla plná hloupých slovních hříček, které připadají zábavné jen křížovkářským šílencům. Nalitý herec? Marlon Brandy. Nalitý jižanský román? Tequila Drozd. A u 19 svisle byla orientální ošetřovatelka, což je amah, jak ví každý křížovkář ve vesmíru. V „Kořalka je rychlejší“ nebylo nic, co by souviselo s tím, co se dělo v mém životě, aspoň pokud jsem viděl.

Дата добавления: 2015-11-04