Stephen King Pytel kostí 31 страница

Zavřel jsem oči, pořád se křečovitě držel břízy, bylo mi slabo a zle a mizerně, a právě v té chvíli se za mnou ozval Max Devore, ten šílenec. „Hej, pasáku, kde máš svou kurvu?“

Otočil jsem se a uviděl jsem ho, s Rogette Whitmorovou po boku. To bylo jedinkrát, kdy jsem ho potkal, ale stačilo mi to. Věřte mi, jednou bylo až dost.

* * *

Jeho pojízdné křeslo se ani křeslu nepodobalo. Vypadalo spíš jako sajdkára křížená s lunárním modulem. Po obou stranách se točilo půl tuctu chromovaných koleček. Větší kolečka – byla myslím čtyři – se točila v řadě vzadu. Zdálo se, že každé je v trochu jiné úrovni, a já si uvědomil, že každé zvlášť je připevněno ve vlastním závěsu. Devore mohl jet hladce po mnohem hrbolatějším terénu, než byla Ulice. Nad zadními kolečky byl kapotovaný motor. Devorovy nohy schovával laminátový kryt, černý s úzkými červenými proužky, takový by se dobře vyjímal i na závodním autě. Uprostřed bylo zasazeno jakési zařízení, které mi připomnělo mou satelitní anténu… asi nějaký počítačový systém pro vyhýbání překážkám. Možná dokonce autopilot. Opěrky na ruce byly široké a plné ovladačů. V pouzdře na levé straně stroje byla zelená kyslíková nádrž, asi metr dvacet dlouhá. Z ní vedla průhledná plastová pružná trubice; pružná trubice vedla k masce, která ležela Devorovi na klíně. Připomněla mi stenomasku toho starého pána. Vzhledem k tomu, že se tu objevil vzápětí po předchozí příhodě, mohl jsem považovat tenhle clancyovský vozík za halucinaci, nebýt samolepky na krytu pod anténou. Stálo na ní KRVÁCÍM MODŘÉ.

Žena, kterou jsem onehdy viděl u Sunset Baru u Warringtona, měla dnes večer na sobě bílou blůzu s dlouhými rukávy a černé kalhoty, tak upnuté, že její nohy vypadaly jako meče v pochvách. Úzký obličej a propadlé tváře připomínaly křičící osobu od Edvarda Muncha víc než jindy. Bílé vlasy jí visely podél obličeje jako hladká kápě. Rty měla namalované tak rudou rtěnkou, až se zdálo, že jí krvácejí ústa.

Byla stará a ošklivá, ale vedle Mattiina tchána vypadala jako krasavice. Vychrtlý, promodralé rty, kůže kolem očí a v koutcích úst temně fialová, takže vypadal, jako by ho archeologové vykopali z pohřební komory v pyramidě, kde ležel obklopen vycpanými manželkami a zvířaty a ověšen oblíbenými šperky. K šupinaté lebce se mu tisklo několik chomáčů bílých vlasů; další chomáče mu trčely z obrovských uší, které vypadaly jako voskové sochy roztávající na slunci. Na sobě měl bílé bavlněné kalhoty a volnou modrou košili. Kdyby měl černý baret, vypadal by jako francouzský umělec z devatenáctého století na konci velmi dlouhého života.

Na klíně mu ležela hůl z nějakého černého dřeva. Na jejím konci byla naražena jasně červená bicyklová rukojeť. Prsty, které ji svíraly, vypadaly silné, ale zčernaly stejně jako hůl. Selhával mu krevní oběh, neuměl jsem si představit, jak asi vypadají jeho chodidla a lýtka.

„Kurva ti utekla a nechala tě být, co?“

Snažil jsem se něco říct. Jen jsem zachraptěl, nic víc. Pořád jsem se držel břízy. Pustil jsem ji a pokusil se narovnat, ale nohy jsem měl pořád slabé a musel jsem se znovu opřít.

Přehodil stříbrný pákový spínač a křeslo přijelo o tři metry blíž, takže vzdálenost se mezi námi zkrátila na polovinu. Křeslo vydávalo hedvábně šepotavý zvuk; bylo to, jako bych se díval na zlověstný létající koberec. Kolečka se zvedala a zase klesala nezávisle na sobě a blýskala se v zapadajícím slunci, které začalo rudnout. A když přijel blíž, přímo jsem jeho přítomnost vycítil. Tělo mu už hnilo, ale čišela z něj síla, která se nedala popřít a jíž se nedalo uniknout, byla jako elektrická bouře. Žena kráčela vedle něj, pozorovala mě mlčky a pobaveně. Oči měla narůžovělé. Myslel jsem si tehdy, že jsou šedé a jen získaly odstín zapadajícího slunce, ale teď si myslím, že byla albínka.

„Vždycky jsem si dal nějakou kurvu líbit,“ řekl. Protáhl to slovo, takže znělo kurrrrva. „Viď, Rogette?“

„Jistě,“ odpověděla. „V pravý čas na pravém místě.“

„Někdy bylo jejich místo na mém obličeji!“ vykřikl vztekle a nervózně, jako by mu odporovala. „Kde je, mladíku? Na čím obličeji právě sedí? Zajímá mě to. Tomu chytrému právníkovi, kterého jste našel? Ach, všechno o něm vím, až po sníženou známku pro neuspokojivé chování ve třetí třídě. Je to moje práce, všechno vědět. Je to tajemství mého úspěchu.“

Strašně namáhavě jsem se narovnal. „Co tu děláte?“

„Využívám ústavního práva, takže totéž co vy. A nebrání tomu žádný zákon, ne? Ulice patří každému, kdo po ní chce jít. Dlouho jste tu nebyl, mladý pasáku, ale určitě jste tu dost dlouho na to, abyste to věděl. Je to naše verze městské promenády, kde hodná štěňátka chodí bok po boku se zlými psy.“

Rukou, která nesvírala červenou bicyklovou rukojeť, zvedl kyslíkovou masku, zhluboka se nadechl a pak masku upustil na klín. Zašklebil se hnusným spikleneckým šklebem, až mu byly vidět dásně barvy jódu.

„Je dobrá? Ta vaše kurrrrvička? Určitě je dobrá, když udržela mého syna v tom mrňavém přívěsu, kde bydlí. A potom se tu naskytnete vy, ještě než červi sežrali oči mého chlapce. Jestlipak její píča cucá?“

„Držte hubu.“

Rogette Whitmorová zvrátila hlavu a zasmála se. Znělo to jako výkřik králíka, kterého chytily soví pařáty, a mně naskočila husí kůže. Napadlo mě, že je stejně bláznivá jako on. Díky bohu, že jsou staří. „Zásah do černého, Maxi,“ řekla.

„Co chcete?“ Nadechl jsem se… a znovu jsem pocítil tu chuť hniloby. Málem jsem dávil. Nechtěl jsem, ale nemohl jsem tomu zabránit.

Devore se v křesle narovnal a zhluboka se nadechl, jako by se mi posmíval. V té chvíli vypadal jako Robert Duvall z filmu Ted' apokalypsa, když se prochází po pláži a vypráví světu, jak moc se mu líbí vůně napalmu po ránu. Zašklebil se ještě víc. „Krásné místečko, že? Příhodné k chvilce zamyšlení, neřekl byste?“ Rozhlédl se. „Tady se to stalo, ano. Nojo.“

„Tady se utopil ten chlapec.“

Měl jsem dojem, že úsměv Whitmorové na chvilku znejistěl. Devorův však ne. Sevřel průhlednou kyslíkovou masku stařeckým, příliš širokým hmatem, prsty, které spíš šátrají než berou. Viděl jsem bublinky slizu přilepené k vnitřní straně plastu. Znovu se zhluboka nadechl, znovu masku odložil.

„V jezeře se utopilo nejméně třicet lidí, a to jsou jenom ti, o kterých se ví,“ řekl. „Co to je, o jednoho kluka méně nebo více?“

„Nechápu to. Takže tady zemřeli dva chlapci Tidwellovi? Jeden na otravu krve a druhý –“

„Zajímáte se o svou duši, pane Noonane? Svou nesmrtelnou duši? Božského motýla, lapeného v kukle z masa, které bude brzy páchnout jako to moje?“

Neřekl jsem nic. Podivná atmosféra, která mě obklopovala, než přijel, už míjela. Nahrazoval ji neuvěřitelný osobní magnetismus. V životě jsem necítil tolik syrové síly. Nebylo na tom však nic nadpřirozeného a slovo syrový to vystihuje naprosto přesně. Nejradši bych utekl. Za jiných okolností bych to určitě udělal. Rozhodně mě na místě neudržela statečnost; nohy jsem měl pořád jako z gumy a já se bál, že upadnu.

„Dám vám ještě jednu možnost spasit svou duši,“ řekl Devore. Vztyčil kostnatý prst, aby tu duši zdůraznil. „Odjeďte, můj milý pasáku. Hned teď, v šatech, ve kterých tu stojíte. Nezdržujte se balením, ani nekontrolujte, jestli jste vypnul sporák. Odjeďte. Nechte tu kurvu a nechte to kurvátko.“

„Mám je nechat vám.“

„Nojo, mně. Udělám, co je třeba udělat. Duše jsou pro liberální umělce, Noonane. Já byl inženýr.“

„Jděte se vysrat.“

Rogette Whitmorová znovu vydala ten králičí zvuk.

Starý muž seděl v křesle, hlavu skloněnou, slizce se na mě usmíval a vypadal, jako by právě vstal z mrtvých. „Víte určitě, že chcete být tím jediným, Noonane? Jí je to jedno, víte – vy nebo já, jí je to fuk.“

„Nevím, o čem to mluvíte.“ Znovu jsem se zhluboka nadechl a tentokrát vzduch voněl normálně. Ustoupil jsem na krok od břízy a nohy mě už taky poslouchaly. „A nezajímá mě to. Kyru nikdy nedostanete. Do konce toho vašeho mizerného života. Moje oči to nikdy neuvidí.“

„Hochu, uvidíte toho spoustu,“ usmál se Devore a ukázal mi ty své jódové dásně. „Než skončí červenec, nejspíš toho uvidíte tolik, až budete litovat, že jste si v červnu nevyloupal oči z lebky.“

„Jdu domů. Nechte mě projít.“

„Tak jděte domů, jak bych vás mohl zadržet?“ zeptal se. „Ulice patří každému.“ Znovu zvedl kyslíkovou masku z klína a znovu si lokl zdraví. Upustil masku do klína a položil levou ruku na opěrku křesla.

Vykročil jsem k němu, ale ještě než jsem si uvědomil, co se děje, rozjel křeslo proti mně. Mohl do mě narazit a pořádně mě zranit – zlomit nohu, možná i obě, o tom nepochybuji –, ale těsně přede mnou se zastavil. Uskočil jsem, ale jen proto, že mi to dovolil. Uvědomoval jsem si, že se Whitmorová znovu směje.

„Co se děje, Noonane?“

„Jděte mi z cesty, Varuju vás.“

„Jste z té kurvy celý vylekaný, že?“

Zamířil jsem vlevo, chtěl jsem ho obejít, ale bleskově křeslo otočil a vyrazil a zase mě odřízl.

„Vypadněte z TR, Noonane. Radím vám do-“

Skočil jsem vpravo, tentokrát od jezera, a byl bych kolem pěkně proklouzl, nebýt té pěsti, velmi malé a tvrdé, která mě zasáhla zleva do tváře. Ta bělovlasá mrcha nosila prsten a jeho kámen mě sekl za ucho. Pocítil jsem štípnutí a pak teplý proud krve. Obrátil jsem se, vytrčil obě ruce a strčil do ní. Upadla na jehličím pokrytý chodník a překvapeně a vztekle vyjekla. V příštím okamžiku měl cosi praštilo do zátylku. Před očima se mi oranžově rozsvítilo. Zapotácel jsem se, ale jaksi zpomaleně, zamával jsem pažemi a znovu se mi před očima objevil Devore. Seděl v křesle pootočený, šupinatou hlavu vystrčenou vpřed, hůl, kterou mě udeřil, stále pozvednutou. Kdyby bylo deset let mladší, nepochybně by nezůstalo jen u oranžového ohňostroje, ale rovnou by mi rozbil lebku.

Utekl jsem ke své přítelkyni bříze. Zvedl jsem ruku k uchu a užasle se podíval na krev na špičkách prstů. Hlava mě bolela po ráně, kterou mi uštědřil.

Whitmorová se zvedala ze země, oprašovala si borové jehličí z kalhot a dívala se na mě se vzteklým úsměvem. Tváře se jí zalily narůžovělým ruměncem. Příliš rudé rty se roztáhly a ukázaly drobné zuby. Oči ve světle zapadajícího slunce vypadaly, jako by hořely.

„Jděte mi cesty,“ řekl jsem, ale hlas jsem měl slabý a tenký.

„Ne,“ řekl Devore a položil černou hůl na zakřivený kryt, který mu schovával nohy. Teď jsem viděl toho malého kluka, jenž byl odhodlaný získat ty sáně za každou cenu, i když se strašlivě pořezal. Viděl jsem ho velmi zřetelně. „Ne, ty nedomrlý kurevníku. Nepůjdu.“

Znovu postrčil stříbrný spínač a křeslo potichu vyrazilo ke mně. Kdybych zůstal na místě, proklál by mě tou holí stejně jistě, jako v románech Alexandra Dumase prokláli každého zlého vévodu. Nejspíš by si při srážce zlámal křehké kosti v pravé ruce a vykloubil by si zápěstí, ale tento člověk se o takové věci nikdy nestaral; počítání, co to stojí, přenechal malým lidem. Kdybych strnul úlekem nebo úžasem, byl by mě zabil, o tom jsem přesvědčen. Jenomže já jsem se překulil vlevo. Tenisky mi chvíli klouzaly po jehličí na svahu. Potom ztratily kontakt se zemí a já padal.

* * *

Dopadl jsem na hladinu nešikovně a příliš blízko u břehu. Levé chodidlo udeřilo do ponořeného kořene a zkroutilo se. Hrozně to zabolelo, jako ohlušující rachot. Otevřel jsem ústa, abych vykřikl, ale dovnitř mi nateklo jezero – ta chladná kovová temná chuť, tentokrát skutečná. Vykašlal jsem a vykýchal vodu ven a hrabal se z místa, kam jsem dopadl, a myslel si Ten kluk, ten mrtvý kluk je dole, co když natáhne ruku a chytí mě?

Obrátil jsem se na záda, pořád jsem se rozmachoval rukama a kašlal, silně jsem si uvědomoval, jak se mi džíny nepříjemně lepí na nohy a do rozkroku, absurdně jsem si vzpomněl na peněženku – nevadilo mi, že jsem v ní měl kreditní karty a řidičák, ale byly tam dvě dobré fotografie Jo, a ty se zničí.

Devore z břehu skoro sjel, jak jsem viděl, a chvilku jsem si myslel, že přece jenom přepadne dolů. Přední část vozíku trčela do vzduchu nad místem, odkud jsem spadl (těsně vlevo od vyčnívajících kořenů břízy jsem viděl krátké rýhy po svých teniskách), a i když se přední kolečka stále opírala o zem, suchá hlína se pod nimi drolila v malých lavinách, které se kutálely po svahu a žbluňkaly do vody a dělaly tam propletené vlnkovaté vzory. Whitmorová se tiskla k opěradlu křesla a škubala za ně, ale bylo na ni moc těžké; jestli měl být Devore zachráněn, musel to udělat sám. Stál jsem po pás v jezeře, šaty se kolem mě nadouvaly, a očima jsem ho postrkoval, aby spadl.

Levý fialový pařát po několika pokusech znovu našel stříbrný spínač. Jedním prstem ho posunul vzad a křeslo vycouvalo s poslední sprškou kamení a hlíny od břehu. Whitmorová legračně uskočila z cesty, aby jí nepřejel nohy.

Devore znovu něco provedl s ovládáním, otočil křeslo směrem ke mně asi dva metry od břízy a potom vyjel s křeslem zase dopředu, až byl na okraji Ulice, ale bezpečně daleko od svahu. Whitmorová se k nám otočila zády; shýbla se a vystrčila na mě zadek. Kdybych o ní přemýšlel, a to jsem patrně neudělal, asi bych si pomyslel, že se snaží popadnout dech.

Devore vypadal, že je z nás tří v nejlepší formě, ani nepotřeboval dávku kyslíku z masky na klíně. Poslední paprsky mu naplno osvětlovaly tvář, takže vypadal jako nahnilá zubatá dýně, kterou naplnili benzínem a zapálili.

„Líbí se vám koupání?“ zeptal se a zasmál se.

Rozhlédl jsem se v naději, že uvidím nějaký pár na procházce nebo třeba rybáře, který hledá místečko, kde by mohl ještě jednou nahodit vlasec, než se setmí… ale zároveň jsem doufal, že nikoho neuvidím. Měl jsem vztek, bolelo mě tělo a bál jsem se. Hlavně jsem se divil. Do jezera mě zahnal pětaosmdesátiletý dědek… dědek, který vypadal, že je odhodlaný potloukat se poblíž a pořádně se pobavit na můj účet.

Začal jsem se brodit napravo – na jih, k domu. Voda mi sahala asi do pasu, byla chladná a skoro osvěživá, když už jsem si na ni zvykl. Tenisky mi vrzaly po kamenech a potopených větvích. Kotník, který jsem si vyvrtnul, mě pořád bolel, ale došlápnout jsem mohl. Jestli vydrží, i když vylezu z vody, to byla jiná otázka.

Devore znovu zapnul nějaký spínač. Křeslo se otočilo a pomalu ujíždělo po Ulici, snadno se mnou drželo krok.

„Ještě jsem vás řádně nepředstavil Rogette, viďte?“ řekl. „Byla na vysoké slušnou atletkou, víte. Hlavně hrála softbal a pozemní hokej, a ještě všechen grif neztratila. Rogette, ukaž tomu mladému muži, co umíš.“

Whitmorová pomalu zleva obešla křeslo. Chvilku ji to křeslo zakrývalo. Když jsem ji znovu uviděl, viděl jsem také, co drží v rukou. Předtím se neskláněla, aby popadla dech.

S úsměvem došla k okraji břehu, levou paži přitisknutou k pasu, kde držela kamení, které si nasbírala na okraji chodníku. Vybrala si kámen velikosti softbalového míčku, napřáhla se a hodila ho po mně. Prudce. Zasvištěl mi kolem levého spánku a cákl do vody vedle mě.

„Hej!“ křikl jsem spíš leknutím než strachem. Po tom všem, co předcházelo, jsem nevycházel z úžasu, co se to ještě děje.

„Co je to s tebou, Rogette?“ škádlil ji Devore. „Nikdy jsi přece neházela jako holka! Sejmi ho!“

Druhý kámen mi přeletěl pět centimetrů nad hlavou. Třetí mi mínil rozbít zuby. Odrazil jsem ho, jen jsem vztekle, ustrašeně vykřikl, a až později jsem si všiml, že mi kámen odřel dlaň. V té chvíli jsem si uvědomoval její nenávistný, usměvavý obličej – obličej ženy, která strčila dva dolary do lidské střelnice a míní vyhrát toho velkého plyšového medvěda, i kdyby měla házet celou noc.

A házela rychle. Kamení hvízdalo kolem mě, některé padaly do narudlé vody vlevo a vpravo ode mě a zvedaly malé gejzíry. Začal jsem couvat, bál jsem se otočit a odplavat, bál jsem se, že by v tu chvíli hodila pořádně velkým kamenem. Ale musel jsem se dostat z dostřelu. Devore se zatím smál sípavým stařeckým smíchem a jeho zpustošený obličej se mu vraštil jako tvář zlé jablíčkové panenky.

Jeden kámen mě tvrdě, bolestivě udeřil do klíční kosti a odrazil se vysoko do vzduchu. Vykřikl jsem a ona taky: „Hai!“, jako karatista, kterému se podařil dobrý úder.

Tolik tedy spořádaný ústup. Otočil jsem se, vrhl se do hlubší vody a ta mrcha spustila palbu. první dva kameny mě minuly po stranách, jako by se zaměřovala. Pak byla pauza, kdy jsem měl čas si pomyslet: Zvládnu to, už se dostávám z… a pak mě něco zasáhl do zátylku. Ucítil jsem to a zároveň uslyšel – udělalo to klonk, jako když čtete komiks s Batmanem. Hladina jezera změnila barvu z jasně oranžové přes jasně červenou po tmavě šarlatovou. Slyšel jsem slabě Devora, jak pochvalně ječí, a Whitmorovou, jak piští tím svým divným smíchem. Znovu jsem si pořádně lokl železité vody a byl jsem tak otupělý, že jsem si musel připomenout, abych ji vyplivl a nepolykal. Nohy jsem měl najednou moc těžké na plavání a ty zatracené tenisky vážily tunu. Spustil jsem nohy dolů, abych se postavil, ale nemohl jsem najít dno – dostal jsem se do větší hloubky. Podíval jsem se ke břehu. Byl nádherný, zářil v západu slunce jako divadelní scéna osvětlená jasně oranžovým a červeným reflektorem. Byl jsem od břehu tak sedm metrů. Devore a Whitmorová stáli na okraji Ulice a dívali se na mě. Vypadali jako mamka a taťka z obrazu Granta Wooda.

Devore si znovu přiložil k obličeji masku, ale viděl jsem, jak se za ní směje. Whitmorová se taky šklebila.

Voda mi znovu zalila ústa. Většinu jsem vyplivl, ale trocha zůstala, až jsem se rozkašlal a trochu dávil. Začal jsem klesat pod hladinu a probojovávat se znovu nahoru, neplaval jsem, jen jsem divoce cákal, a spotřeboval devětkrát víc energie než jindy, abych se udržel na vodě. Začal jsem pociťoval první náznaky paniky, její ostré krysí zoubky pronikaly mým omámeným údivem. Uvědomil jsem si, že slyším vysoké, sladké bzučení. Kolik ran ta moje ubohá hlava utržila? Jednu mi dala Whitmorová pěstí… druhou Devore holí… jednu kamenem… nebo byly dvě? Kristepane, nemohl jsem si vzpomenout.

Drž se, proboha – přece nedopustíš, aby tě takhle dostal, co? Aby tě utopil, stejně jako utopili toho male no kluka?

Ne, pokud tomu budu moci zabránit.

Šlapal jsem vodu a přejel si levačkou vzadu po hlavě. Kousek nad zátylkem jsem narazil na husí vejce, které pořád rostlo. Když jsem ho zmáčkl, bylo mi z té bolesti na zvracení a zároveň na omdlení. Do očí mi vhrkly slzy a skutálely se mi po tvářích. Když jsem se podíval na prsty, byly na nich stopy krve, ale velikost tržných ran se dá těžko odhadnout, když je člověk ve vodě.

„Vypadáte jako zmoklý svišť, Noonane!“ Teď mi připadalo, že ke mně jeho hlas doléhá z veliké dálky.

„Táhněte do prdele!“ zaječel jsem. „Za to vás dostanu za mříže!“

Podíval se na Whitmorovou. Ona se na něj podívala s úplně stejným výrazem a pak se oba rozchechtali. Kdyby mi v té chvíli dal do rukou samopal, bez váhání bych je zabil a pak si řekl o další zásobník, abych mohl těla rozstřílet.

Jelikož jsem neměl v rukou žádný uzi, začal jsem jako pes plavat na jih, k domu. Šli se mnou po Ulici, on jel ve svém tichounce šepotajícím křesle, ona kráčela vedle něj vážná jako jeptiška a každou chvíli se zastavila a zvedla příhodný kámen.

Дата добавления: 2015-11-04