Stephen King Pytel kostí 28 страница

Nakonec křik ztichl úplně.

Opřel jsem se o knihovnu, dlaň přitisknutou k tričku, pod kterým mi tlouklo srdce. Lapal jsem po dechu a ve svalech jsem měl ten divný vypálený pocit, jaký se dostaví, když člověk prožije hrozný úlek.

Uplynula minuta. Srdce se postupně uklidňovalo a dech se zpomaloval. Narovnal jsem se, udělal nejistý krok, a když mě nohy udržely, udělal jsem ještě dva. Zůstal jsem stát v kuchyni mezi dveřmi a díval se do obývacího pokoje. Los Bunter nad krbem mi vracel skelný pohled. Zvonek kolem krku visel klidně a nezvučně. Na boku mu svítila horká skvrna slunce. Jediným zvukem bylo tikání těch hloupých hodin kocoura Felixe v kuchyni.

Ale i v té chvíli mě děsilo pomyšlení, že ta ječící žena byla Jo, že v Smějící se Sáře straší moje žena a že trpí. Mrtvá nebo ne, trpěla.

„Jo?“ zeptal jsem se tiše. „Jo, jsi to –“

Znovu se ozval pláč – pláč vystrašeného dítěte. Zároveň se mi ústa a nos zase naplnila železnou pachutí jezera. Jednou rukou jsem se vyděšeně chytil za hrdlo a začal dávit, pak jsem se naklonil nad dřez a plivl. Bylo to jako předtím – místo mohutného gejzíru vody vyšla jen loužička slin. Pocit, že se dusím vodou, zmizel, jako by nikdy nebyl.

Zůstal jsem na místě, svíral hranu pultu a skláněl se nad dřezem, nejspíš jsem vypadal jako opilec, který zakončil ve čírek zvrácením větší části lahvované radosti onoho večera. Taky jsem se tak cítil – ochromený a otupělý, příliš omámený, než abych pořádně chápal, co se děje.

Nakonec jsem se narovnal, vzal si ručník přehozený přes držadlo myčky a otřel si obličej. V lednici byl čaj a já dostal strašlivou chuť na vysokou sklenici plnou ledu zalitého čajem. Sáhl jsem po dvířkách a v tu chvíli jsem ztuhl. Ovocné a zeleninové magnety byly znovu v kruhu. Uprostřed bylo toto:

pomoc topím se

A je to, pomyslel jsem si. vypadnu odtud. Hned, dneska.

Jenže za hodinu jsem seděl v dusné pracovně se sklenicí čaje na stole (led se dávno rozpustil), oblečený jen do trenýrek a ponořený do světa, který jsem vytvářel – toho, kde se soukromý detektiv Andy Drake snaží dokázat, že John Shackleford není onen sériový vrah, přezdívaný Baseballová čapka.

Takhle to prostě chodí: den po dni, jídlo za jídlem, jedna bolest po druhé, nádech po výdechu. Zubaři ošetřují jeden kořenový kanálek za druhým; stavitelé lodí dělají jeden lodní trup za druhým. Když člověk píše knihu, pokračuje od jedné stránky ke druhé. Odvrátíme se od všeho, co známe a čeho se bojíme. Studujeme katalogy, díváme se na fotbalové zápasy, vybíráme Sprint místo AT&T. Počítáme ptáky na nebi a neotočíme se od okna, když za sebou uslyšíme kroky toho, kdo se chodbou přibližuje; řekneme ano, souhlasím, že mraky často vypadají jako něco jiného – ryby a jednorožci a jezdci na koni –, ale ve skutečnosti jsou to jenom mraky, a věnujeme pozornost dalšímu jídlu, další bolesti, dalšímu nádechu, další stránce. Tak to s námi je.

16. kapitola

Ta knížka byla důležitá, jasné? Ta knížka byla hlavní.

Bál jsem se změnit místnosti, natož sbalit psací stroj a tenký, sotva načrtnutý rukopis a odvézt všechno zpět do Derry. To by bylo stejně nebezpečné jako brát dítě do větrné smršti. Takže jsem zůstal, s vyhrazeným právem odstěhovat se, když se mi okolnosti začnou příliš vymykat z rukou (stejně tak si kuřáci vyhrazují právo přestat, jestli začnou příliš kašlat), a tak uplynul týden. Během toho týdne se děly různé věci, ale než jsem příští pátek potkal na ulici Maxe Devora – to bylo sedmnáctého července –, bylo pro mě nejdůležitější, že jsem pokračoval v psaní románu, který se bude jmenovat, až skončím, Přítel z dětství. Možná si vždycky myslíme, že to, o co jsme přišli, bylo nejlepší… nebo by bývalo bylo nejlepší. Nevím to jistě. Ale vím, že můj skutečný život se toho týdne týkal hlavně Andyho Drakea, Johna Shackleforda a stínové postavy, která se držela daleko v pozadí. Raymonda Garratyho, přítele z dětství Johna Shackleforda. Muže, který občas nosil baseballovou čepici.

Během toho týdne se v domě dál objevovaly různé úkazy, ale menší ráže – už se nekonalo nic tak strašlivého jako ten řev. Někdy zazvonil Bunterův zvonek a někdy se ovocné a zeleninové magnety přeskupily do kruhu… ale uprostřed se nikdy neobjevila slova; aspoň ne ten týden. Jednou ráno jsem vstal a našel převrácenou cukřenku, takže jsem si vzpomněl na Mattin příběh o mouce. V prášku nebylo nic napsáno, ale byla tam jakási vlnovka

– jako by se někdo pokusil psát, ale nepodařilo se mu to. Jestli to tak bylo, soucítil jsem s ním. Věděl jsem, jaké to je.

* * *

Moje sezení u obávaného Elmera Durgina se konalo v pátek desátého. Příští úterý jsem se vydal Ulicí na Warringtonovo softbalové hřiště v naději, že se podívám na Maxe Devora. Táhlo na šestou hodinu, když ke mně začal doléhat křik, jásot a údery míčků. Chodník označený rustikálními nápisy (ozdobné W vypálené do dubových přitesaných latěk) vedl kolem opuštěného člunařského domku, několika kůlen a domku z vepřovic skoro pohlceného ostružiním. Nakonec jsem se vynořil za hřištěm. Spousta pytlíků od brambůrek, obalů od sladkostí a pivních plechovek naznačovala, že z tohoto výhodného místa občas pozorovali zápas i jiní lidé. Nemohl jsem si pomoct a myslel na Jo a jejího tajemného přítele, chlapa ve starém hnědém saku, statného chlapa, který ji vzal kolem pasu a odváděl ze zápasu k Ulici, a při tom se smáli. Během víkendu jsem dvakrát skoro zavolal Bonnie Amudsonové, protože jsem měl pocit, že bych toho chlapa možná mohl vystopovat, zjistit jeho jméno, ale pokaždé jsem od toho upustil. Spící psi, řekl jsem si pokaždé. Spící psi, Michaeli. Ten večer jsem měl to místo za centrem sám pro sebe a připadalo mi to tam akorát tak daleko od domácí mety, vzhledem k tomu, že muž, který obvykle parkoval se svým křeslem za zadní metou, mě nazval lhářem a já ho vyzval, aby si uložil mé telefonní číslo tam, kde slunce obvykle pohasíná.

V žádném případě jsem si nemusel dělat starosti. Devore mezi diváky nebyl, ani líbezná Rogette.

Za nedbale udržovanou drátěnou bariérou za první základnou jsem však zahlédl Mattie. Vedle ní byl John Storrow, na sobě měl džíny a tričko, zrzavé vlasy z větší části ukotvené čepicí s nápisem Mets. Dívali se na zápas a povídali si jako staří přátelé celé dvě směny, než mě uviděli – za tu dobu jsem stačil Johnovi závidět místo, kde stojí, a taky trochu žárlit.

Nakonec kdosi hodil dlouhý míček do místa, kde jako plot sloužil jenom okraj lesa. Centr v poli couval, ale míček mu proletěl vysoko nad hlavou. Mířil kamsi napravo ode mě. Bez přemýšlení jsem se tím směrem rozběhl, vysoko našlapoval křovím, které tvořilo pás mezi stříhaným hřištěm a stromy, a doufal, že neproběhnu jedovatou škumpou. Chytil jsem míček do natažené levé ruky a zasmál se, protože někteří diváci zajásali. Centr v poli mě pochválil tím, že zatleskal holou pravačkou o rukavici. Odpalovač zatím v klidu obíhal základny, protože věděl, že odpálil tak, že má oběh v suchu.

Hodil jsem míček hráči v poli, a když jsem se obrátil ke svému původnímu stanovišti mezi papírovými obaly a pivními plechovkami, ohlédl jsem se a uviděl, že se na mě dívá Mattie a John.

Pokud něco potvrzuje teorii, že jsme jen další zvířecí druh, který má jen o něco větší mozek a mnohem větší představu o vlastní důležitosti v řádu věcí, pak je to gesto, jakým si dokážeme sdělit spoustu věcí, když není zbytí. Mattie si přitiskla ruce k hrudi, naklonila hlavu doleva a zvedla obočí – Můj hrdino. Já jsem zvedl ruce k ramenům a obrátil dlaně vzhůru – To nic, paní, úplná maličkost. John sklonil hlavu a přiložil si prsty k čelu, jako by ho něco zabolelo – Ty máš štěstí, mizero.

Když jsme si vyměnili tyto komentáře, ukázal jsem na zadní metu a tázavě pokrčil rameny. Mattie a John také pokrčili rameny. O směnu později přiběhl ke mně malý kluk, který vypadal jako jediná obří explodující piha, kolem holení mu vlál jako dres příliš velký pulovr značky Michael Jordan.

„Ten chlap dole mi dal padesát centů, abych vám řek, že mu máte pozdějc zavolat do hotelu v Rock,“ ukazoval na Johna. „Prej mi dáte dalších padesát centů, jestli něco odpovíte.“

„Pověz mu, že mu zavolám kolem půl desáté,“ řekl jsem. „Ale padesát centů nemám. Bereš dolar?“

„Že váháš.“ Chňapl po něm a otočil se, ale pak se vrátil. Usmíval se a ukazoval při tom zuby, přistižené mezi prvním a druhým jednáním. S těmi softbalovými hráči v pozadí vypadal jako předloha Normana Rockwella. „Ten chlap taky říkal, abych vyřídil, že to byl zásah k posrání.“

„Pověz mu, že lidé totéž říkávali o Williem Maysovi.“

„Jakým Williem?“

Ach, to mládí. Ach, ty mravy. „Jenom mu to pověz, hochu. On už bude vědět.“

Zůstal jsem ještě na další směnu, ale to už začínali být hráči opilí, Devore se pořád neukázal, a tak jsem se vrátil domů stejnou cestou, kterou jsem přišel. Viděl jsem jednoho rybáře stát na skále a dva mladé lidi courající se Ulicí směrem k Warringtonovi, drželi se za ruce. Pozdravili a já odpověděl. Cítil jsem se osamělý a zároveň spokojený. Jsem přesvědčen, že je to vzácný druh štěstí.

Někteří lidé kontrolují záznamník, když přijdou domů; já jsem to léto pokaždé kontroloval dvířka lednice. Enyky benyky kliky bé, jak říkal los Bullwinkle, duchové se chystají promluvit. Tu noc nepromluvili, i když se ovocné a zeleninové magnety přeskupily do sinusoidní křivky jako had nebo snad písmeno S, uložené ke spánku:

O něco později jsem zavolal Johnovi a zeptal se ho, kde byl Devore, a on mi slovy zopakoval to, co už mi pověděl mnohem úsporněji gestem. „To je první zápas, který vynechal od té doby, co přijel,“ řekl. „Mattie se snažila zeptat několika lidí, jestli mu něco není, a zdálo se, že se všichni shodli, že je v pořádku… aspoň pokud lidi věděli.“

„Jak to myslíš, že se snažila zeptat několika lidí?“

„Myslím to tak, že někteří s ní vůbec nemluvili.,Přehlídli ji jako jarní lány‘, říkávala generace mých rodičů.“ Bacha na věc, kámo, pomyslel jsem si, i když nahlas jsem nic neříkal, to je jenom o půl krůčku od mé generace. „Nakonec s ní mluvila jedna dávná kamarádka, ale k Mattie Devorové se chovají všichni stejně. Ten Osgood je možná mizerný obchodník, ale jako Devorův přihazovač odvedl skvělou práci a dost solidně Mattie izoloval od lidí v městečku. Je to vůbec městečko, Miku? Tohle mi trochu uniká.“

„Je to prostě TR,“ řekl jsem nepřítomně. „Nedá se to nijak pořádně vysvětlit. Opravdu věříš, že Devore podplácí všechny? To zrovna nemluví ve prospěch staré wordsworthovské myšlenky o pastorální nevinnosti a dobrotě, že?“

„Rozdává peníze a využívá Osgooda – možná i Footmana –, aby šířili různé řeči. A zdejší lidi mi tu připadají počestní přinejmenším jako počestní politikové.“

„Ti, kteří se dají koupit?“

„Jo. Aha, a ještě jsem viděl jednoho z Devorových potenciálních korunních svědků v případě Uprchlého dítěte. Royce Merrilla. Byl za kůlnou s nářadím s nějakými svými kumpány. Nevšiml sis ho náhodou?“

Řekl jsem, že ne.

„Musí mu být nejmíň sto třicet,“ řekl John. „Má hůlku se zlatou hlavicí velikou jako sloní zadek.“

„To je hůlka Boston Post. Dostává ji nejstarší osoba v kraji.“

„Rozhodně k ní přišel poctivě. Jestli ho Devorovi advokáti postaví na místo svědka, rozcupuju ho.“ Na Johnově radostné sebedůvěře bylo cosi mrazivého.

„Nepochybuju,“ řekl jsem. „Jak Mattie vzala, že ji staré kamarádky přehlížejí jako jarní lán?“ Vzpomněl jsem si, jak říkala, že nesnáší úterní večery, nesnáší pomyšlení na to, že softbalové zápasy se hrají pořád dál, jako vždy, na hřišti, kde potkala svého zesnulého manžela.

„Vzala to dobře,“ řekl John. „Myslím, že je stejně většinou vzdala jako ztracené případy.“ O tom jsem pochyboval – přece jen jsem si pamatoval, že v jedenadvaceti člověk považuje za ztracený případ máloco –, ale nic jsem neříkal. „Zmáhá ji to. Je osamělá a vystrašená, myslím, že se v duchu už možná začala připravovat na to, že se bude muset Kyry vzdát, ale teď se jí vrátila spousta sebedůvěry. Většinou díky tobě. To bylo fantastické štěstí, vzalo to dokonalý obrat.“

Inu, možná. Hlavou mi bleskla vzpomínka na Johannina bratra Franka, který mi jednou říkal, že podle něj žádné takové štěstí není, je jenom osud a informované rozhodování. A pak jsem si vzpomněl na tu představu, že TR je křížem krážem protkáno neviditelnými kabely, spoji, které jsou neviditelné, ale silné jako ocel.

„Johne, zapomněl jsem se zeptat na nejdůležitější věc celého dne, když jsem skončil u Durgina. Ten soud o svěření dítěte do péče, který nám dělá takové starosti… bylo už vůbec nařízeno jednání?“

„Dobrá otázka. Do neděle jsem to prověřoval třemi cestami, a Bissonette taky. Pokud Devore a jeho lidi nevytáhli něco opravdu mazlavýho, jako třeba předložení žaloby u jiného okresního soudu, tak asi nařízeno nebylo.“

„Bylo by to možné? Předložit žalobu v jiném okrese?“

„Možná. Ale nejspíš by nás v tom případě museli vyhledat.“

„Tak co to znamená?“

„Že Devore se to chystá vzdát,“ řekl John okamžitě. „Aspoň momentálně nevidím jiné vysvětlení. Hned ráno se vracím do New Yorku, ale zůstanu s vámi ve styku. Pokud se něco vyvrbí, udělej totéž.“

Slíbil jsem to a šel spát. Do mých snů se nezapojily žádné noční návštěvnice. To byla docela úleva.

Když jsem ve středu pozdě dopoledne sešel dolů doplnit sklenici s ledovým čajem, měla Brenda Meserveová na zadní verandě už postavený sušák a věšela na něj moje šaty. Dělala to, jak ji to nepochybně naučila matka, kalhoty a košile na vnější straně, a spodní prádlo na vnitřní straně, aby žádný zvědavý kolemjdoucí neviděl, co nosíte přímo na kůži.

„Můžete to posbírat tak ve čtyři,“ řekla paní Meserveová, když se chystala k odchodu. Podívala se na mě jasným a cynickým pohledem ženy, která „dělala“ pro dobře situované lidi celý život. „Nezapomeňte a nenechte to venku přes noc – zvlhlý prádlo už není svěží, muselo by se znovu vyprat.“

Řekl jsem jí co nejpokorněji, že si nezapomenu prádlo posbírat. Pak jsem se jí zeptal – měl jsem pocit jako špión, který tahá z pracovníka velvyslanectví nějakou informaci –, jestli jí dům připadá v pořádku.

„Jak v pořádku?“ zeptala se a povytáhla jedno huňaté obočí.

„No, několikrát jsem slyšel divné zvuky. V noci.“

Odfrkla si. „Je to srub, ne? Barák z klád naskládaných na sebe. Dřevo sedá, jedno křídlo se tře o druhý. Nejspíš jste slyšel tohle.“

„Takže žádní duchové?“ řekl jsem jakoby zklamaně.

„Aspoň jsem žádný neviděla,“ řekla věcně jako účetní, „ale máma říkala, že tady dole je jich spousta. Prý straší po celým jezeře. Indiáni, který tu žili, dokud je nevyhnal generál Wing, a všichni ti chlapci, co šli do občanský války a umřeli tu – z tohodle kraje jich odešlo přes šest set, pane Noonane, a vrátilo se jich ani ne sto padesát… aspoň ve svejch tělech. Máma říkala, že na týhle straně Dark Score taky straší duch toho černýho kluka, kterej tu umřel, chudák malá. Patřil jednomu z Red-Tops, víte.“

„Ne – vím o Sáře a Red-Tops, ale tohle ne.“ Odmlčel jsem se. „Utopil se?“

„Né, chytil se do pasti na zvířata. Trčel v ní skoro celej den, křičel o pomoc. Nakonec ho našli. Nohu mu zachránili, ale asi neměli. Dostal otravu krve a kluk umřel. V létě prvního roku to bylo. Proto asi odjeli bylo to moc smutný, než aby tu zůstali. Ale máma tvrdila, že ten malej, ten tu zůstal. Říkávala, že zůstal v TR napořád.“

Napadlo mě, co by asi paní Meserveová řekla, kdybych jí pověděl, že mě ten malý kluk velmi pravděpodobně přivítal, když jsem dorazil z Derry, a od té doby se ještě několikrát vrátil.

„Pak tu byl táta Kennyho Austera, Normal,“ pokračovala. „Tu historii znáte, ne? Ach, to byla tehdy hrůza.“ Vypadala docela potěšeně – buď proto, že takovou hroznou historii znala, nebo proto, že měla možnost ji vyprávět.

„Ne,“ řekl jsem. „Ale znám Kennyho. To je ten s tím vlkodavem. Borůvkou.“

„Nojo. Je od mládí tesařem a taky správcem, stejně jako jeho otec před ním. Jeho táta dělal správce ve spoustě baráků v okolí, víte, a když bylo po druhý světový válce, Normal Auster utopil na zahradě malýho bratříčka od Kennyho. To se stalo, když bydleli na Wasp Hill, tam kde se silnice rozdvojuje, jedna vede ke starýmu člunařskýmu přístavu a druhá do mariny. Ale on toho kluka neutopil v jezeře. Strčil ho doma pod pumpu a tam ho prostě držel, dokud děcko nebylo plný vody a neumřelo.“

Stál jsem tam a jen se na ni díval, prádlo za ní plácalo na sušáku. Vzpomněl jsem si na svá ústa a nos a krk plné té studené minerální chuti, která mohla být studniční vodou nebo i vodou z jezera; tady dole všechna pochází ze stejných, hlub oko položených pramenů. Vzpomněl jsem si na vzkaz na lednici: pomoc topím se.

„Nechal to děcko ležet rovnou pod pumpou. Měl nový chevrolet a odjel s ním sem k cestě číslo čtyřicet dva. Vzal si taky brokovnici.“

„Snad mi nechcete říct, že táta Kennyho Austera spáchal sebevraždu v mém domě, to snad ne, paní Meserveová?“

Zavrtěla hlavou. „Né. Udělal to na verandě Brickerových. Sedl si na prkna a ustřelil si tu hnusnou vražednickou hlavu.“

„U Brickerů? Neznám –“

„Ani nemůžete. Žádní Brickerovi nebydleli u jezera od šedesátejch let. Byli z Delaware. Slušní lidi. Vy byste řekl spíš Washburnovi, ale ti jsou už taky pryč. Barák je prázdnej. Občas ten blbec od přírody Osgood někoho přivede a barák mu ukáže, ale nikdy ho neprodá za tu cenu, kterou chce. Pamatujte na mý slova.“

Washburnovy jsem znal – několikrát jsem s nimi hrál bridž. Docela milí lidé, i když asi ne takoví, aby je paní Meserveová, s tím jejím prapodivným snobismem venkovana, nazvala „slušní“. Jejich dům byl asi dvě stě metrů po Ulici na sever od mého domu. Pak už nebylo celkem nic – svah k jezeru začal příkře klesat a les se proměnil v neprůchodné houští z podrostu a ostružinových keřů. Ulice vede k cípu zátoky Halo Bay na severním konci Dark Score, ale jakmile se cesta 42 stočí zpátky k silnici, většinou na ni zajdou jenom sběrači borůvek a na podzim lovci.

Normal, pomyslel jsem si. Sakra blbé jméno pro chlapa, který utopil svého malého syna pod pumpou na dvorku.

„Nechal nějaký vzkaz? Vysvětlení?“

„Né. Ale uslyšíte lidi vykládat, že tady u jezera straší. Malý městečka jsou většinou plný strašidel, ale já sama nemůžu říct ani jo, ani né, nejsem ten citlivej typ. O vašem baráku akorát vím, pane Noonane, že smrdí vlhkem, ať větrám, jak větrám. Asi je to těma kládama. Baráky z klád moc k jezerům nepasujou. Dřevo táhne vlhkost.“

Kabelku si předtím odložila mezi reeboky na nohou; teď se sklonila a zdvihla ji. Byla to kabelka venkovské ženy, černá, bez ozdob (kromě zlatých kroužků, kterými byla připevněna ucha), a užitková. Mohla v ní nosit slušnou hromádku kuchyňského náčiní, kdyby chtěla.

Дата добавления: 2015-11-04