Neplaval jsem tak dlouho, abych byl unavený, ale unavený jsem byl. Asi hlavně z toho šoku. Nakonec jsem se pokusil nadechnout v nesprávnou chvíli, spolykal jsem zase trochu vody a úplně zpanikařil. Začal jsem plavat ke břehu, chtěl jsem se dostat až tam, kde se budu moci postavit. Rogette Whitmorová po mně okamžitě začala házet kameny, nejdřív ty, které držela na levém předloktí u těla, potom brala ty, které naskládala Devorovi do klína. Už byla ve formě, neházela jako holka, a mířila smrtonosně přesně. Kamení cákalo těsně kolem mě. Jeden jsem odrazil – veliký, který by mi nejspíš rozrazil čelo, kdyby zasáhl –, ale další mi zasáhl paži a pořádně mi rozsekl kůži. Dost. Obrátil jsem se a odplaval zase z dostřelu, lapal jsem po dechu a snažil se udržet hlavu nahoře, přestože mě stále víc bolel zátylek.
Když jsem doplaval dost daleko, začal jsem znovu šlapat vodu a podíval se na ně. Whitmorová došla až k okraji pobřeží, chtěla získat k dobru každý půlmetr. Každý pitomý centimetr, sakra. Devore parkoval za ní v křesle. Oba se pořád usmívali a teď byly jejich tváře červené jako tváře čertů v pekle. Červené večerní nebe, námořníkova radost. Dalších dvacet minut a začne se stmívat. Dokážu udržet hlavu nad vodou ještě dvacet minut? Snad ano, když znovu nezpanikařím, ale pak už moc dlouho ne. Pomyslel jsem na to, jak se ve tmě topím, dívám se nahoru a vidím Venuši těsně předtím, než se naposledy ponořím, a panika se do mě znovu zakousla krysími zuby. Ta krysa byla horší než Rogette s tím jejím kamením, mnohem horší.
Ale nebyla asi horší než Devore.
Podíval jsem se oběma směry po pobřeží, pátral zrakem po Ulici, kde se vynořovala z lesa na tři až deset metrů. Už mě nezajímalo, jestli se ztrapním, ale nikoho jsem neviděl. Pane Bože, kde jsou všichni? Odjeli na pizzu do Fryeburgu, nebo na koktejl do Village Cafe?
„Co chcete?“ zavolal jsem na starce. „Chcete, abych vám řekl, že se vám přestanu motat do vašich věcí? Tak jo, přestanu!“
Zasmál se. „Vypadám, že jsem včerejší, Noonane?“
No, nečekal jsem, že to zabere. I kdybych to myslel upřímně, tak by mi nevěřil.
„Chceme jenom vidět, jak dlouho dokážete plavat,“ řekla Whitmorová a hodila další kámen – dlouhým, líným obloučkem, a kámen dopadl asi dva metry ode mě.
Oni mě chtějí zabít, pomyslel jsem si. Fakt chtějí.
Ano. A co víc, mohlo by jim to klidně projít. Hlavou mi bleskl šílený nápad, logický i absurdní zároveň. Viděl jsem v duchu Rogette Whitmorovou, jak lepí oznámení na obecní vývěsku před obchodem.
Marťanům z TR-90, zdravíme vás!
Pan William Devore, všemi oblíbený Marťan, dá každému obyvateli TR JEDNO STO DOLARŮ, pokud v PÁTEK VEČER, 17. ČERVENCE, mezi SEDMOU a DEVÁTOU VEČER nikdo nepůjde po Ulici. Naše „PRÁZDNINOVÉ PŘÁTELE“ držte taky stranou! A pamatujte: DOBŘÍ MARŤANÉ jsou jako DOBRÉ OPICE: nic zlého NEVIDÍ, nic zlého NESLYŠÍ a o ničem zlém NEMLUVÍ!
Nedá se říct, že jsem tomu vyloženě věřil, ani za své současné situace… ale stejně mi to připadalo pravděpodobné. Přinejmenším jsem mu musel přiznat ďábelské štěstí.
Byl jsem unavený. Tenisky byly pořád těžší. Pokusil jsem se jednu z nich stáhnout z nohy, ale podařilo se mi jenom znovu si pořádně loknout vody. Stáli tam a dívali se na mě, Devore chvílemi zvedl masku z klína a oživil se douškem kyslíku.
Nemohl jsem čekat až do tmy. Tady v západním Maine – asi jako v každé hornaté zemi – má slunce vždycky naspěch –, ale stmívá se dlouze a zvolna. Než se na západě setmí natolik, abych se mohl přesunout, aniž by mě viděli, bude vycházet měsíc.
Už jsem si představoval svůj nekrolog v New York Times, titulek bude znít Populární autor romantických a dobrodružných románů se utopil v Maine. Debra Weinstocková jim dodá foto autora z právě vycházejícího Helenina slibu. Harold Oblowski řekne všechny ty správné věci a také nezapomeňte strčit skromnou (ale ne zas stručnou) poznámku do Publishers Weekly. Půjde do toho s Putnamen půl na půl a…
Potopil jsem se, znovu jsem se napil vody a trochu jí vyplivl. Znovu jsem začal nepříčetně máchat rukama, ale donutil jsem se ke klidu. Od břehu ke mně doléhal Rogettin pištivý smích. Ty mrcho, pomyslel jsem si. Ty hubená mr-
Miku, řekla Jo.
Slyšel jsem v duchu její hlas, ale nebyl to ten, jehož autorem jsem já sám, když si ji představuji jako partnera v duchovním dialogu nebo když se mi po ní stýská a potřebuji si ji na chvíli připomenout. A jakoby na potvrzení cosi vedle mě pláclo, a pořádně. Když jsem se tím směrem podíval, neviděl jsem žádnou rybu, ani zčeřenou vodu. Místo toho jsem uviděl náš vor, zakotvený asi sto metrů daleko na hladině zbarvené západem slunce.
„Tak daleko nedoplavu, holka,“ zachraptěl jsem.
„Říkal jste něco, Noonane?“ zavolal Devore z břehu. Přiložil si žertovně ruku mohutnému povislému uchu. „Nějak jsem nerozuměl! Vypadáte, že vám došel dech!“ Whitmorová se zase pištivě smála. On byl Johnny Carson; ona byla Ed McMahon.
Zvládneš to. Pomůžu ti.
Uvědomil jsem si, že ten vor je možná moje jediná šance – na této části pobřeží se jiná nevyskytovala, a vor byl aspoň deset metrů za dosud nejdelším hodem Whitmorové. Začal jsem tím směrem plavat jako pes, paže jsem měl z olova stejně jako nohy. Pokaždé, když jsem cítil, že mi hlava už už klesne pod vodu, jsem se zastavil, šlapal vodu a říkal si jen klid, jsem docela ve formě a jde to dobře, říkal jsem si, že když nepodlehnu panice, dopadne to dobře. Ta stará mrcha a ještě starší hajzl znovu vykročili, aby se mnou udrželi tempo, ale všimli si, kam mířím, a smích umlkl. Posměšky taky.
Dlouho, hodně dlouho se mi zdálo, že se vor vůbec nepřibližuje. Říkal jsem si, že je to jenom pohasínajícím světlem, barvou vody, která přecházela z červené přes fialovou až po skoro černou, barvu Devorových dásní, ale přesvědčování se mi dařilo stále méně, jak se mi dech krátil a paže těžkly.
Když jsem byl ještě třicet metrů daleko, dostal jsem do levé nohy křeč. Převalil jsem se na bok jako převrhnutá plachetnice a snažil se nahmatat stažený sval. Do krku mi natekla další dávka vody. Snažil jsem se ji vykašlat, pak jsem začal dávit a šel pod vodu a žaludek se mi pořád snažil obrátit a prsty pořád hledaly to stažené místo nad kolenem.
Já se opravdu topím, pomyslel jsem si, teď už podivně klidný, když už se to dělo. Tak takové to je, takové.
Potom mě za zátylek chytila jakási ruka, škubla mnou za vlasy zrovna v tom místě, kde jsem měl kůži sedřenou po zásahu od Whitmorové, a bolest mě bleskem vrátila do skutečnosti – bylo to lepší než povzbuzující injekce. Další ruka mi sevřela levou nohu a já v tom místě na okamžik pocítil báječné teplo. Křeč povolila a já vyrazil na hladinu a plaval jsem – tentokrát jsem opravdu plaval, žádnou čubičkou, a snad během několika vteřin jsem se tiskl k žebříku po straně voru, nadechoval se velikými namáhavými hlty a čekal, jestli se uklidním, nebo se mi srdce rozletí v hrudi na kusy jako handgranát. Nakonec plíce začaly srovnávat kyslíkový dluh a všechno se začalo zklidňovat. Počkal jsem další minutu nebo dvě, pak jsem vylezl z vody; šero mezitím zhoustlo. Chvilku jsem stál s hlavou obrácenou k západu, skloněný a opřený o kolena, na prkna ze mě tekla voda. Pak jsem se otočil a chtěl na ně vystrčit ne jeden prst, ale rovnou dva. Ale neměl jsem na koho. Ulice byla prázdná. Devore a Rogette Whitmorová byli pryč.
Možná byli pryč. Udělám dobře, když nezapomenu, že Ulice je z vody místy nepřehledná.
Seděl jsem se zkříženýma nohama na voru, dokud nevyšel měsíc, a čekal a pátral po každém pohybu. Asi tak půl hodiny. Možná pětačtyřicet minut. Podíval jsem se na hodinky, ale ty mi k ničemu nebyly; nabraly trochu vody a zastavily se v půl osmé. Kromě jiného zadostiučinění, které mi Devore dlužil, mu teď připočtu taky jedny Timex Indiglo – to je 29,95 dolaru, blbče, rač klopit.
Nakonec jsem slezl po žebříku, vklouzl do vody a co nejtišeji plaval ke břehu. Byl jsem odpočatý, hlava přestala bolet (i když ta boule v zátylku se neustále ozývala) a už jsem se necítil tak vykolejený a užaslý. Z určitého hlediska to bylo právě nejhorší – vyrovnat se nejen se zjevením utopeného chlapce, s létajícími kameny a jezerem, ale také setrvalým pocitem, že tohle se přece nemůže doopravdy dít, že staří bohatí počítačoví baroni se nepokoušejí topit spisovatele, kteří jim přijdou na oči.
Jenže, skutečně jsem zažil dnešní dobrodružství jen proto, že jsem se nachomýtl Devorovi do cesty? Bylo to náhodné setkání, nic víc? Vzhledem k tomu, jak náhle se za mnou objevil, bylo takové pomyšlení poněkud naivní. Spíš bylo pravděpodobné, že mě nechal sledovat už od čtvrtého července… možná z druhé strany jezera, někým, kdo měl vysoce výkonnou optiku. Paranoidní blbost, řekl bych… tedy řekl bych to předtím, než mě ti dva skoro utopili v jezeře Dark Score jako dětskou papírovou lodičku v kaluži.
Rozhodl jsem se, že si nebudu dělat starosti s tím, kdo mě snad pozoruje z druhé strany jezera. Nestaral jsem se ani o to, jestli se ti dva ještě schovávají někde na Ulici za stromy. Plaval jsem, dokud jsem neucítil, jak mě na kotnících lechtají vodní rostliny, a neuviděl svažující se pláž. Vykulhal jsem na břeh s jednou rukou pozvednutou, abych odrážel krupobití kamenů, ale žádné kameny nepřiletěly. Chvíli jsem na Ulici stál, z džínů a trika mi kapala voda, nejdřív jsem se podíval na jednu stranu, potom na druhou. Zdálo se, že mám zdejší kousek světa jen pro sebe. Naposledy jsem se ohlédl na jezero, po kterém si slabé měsíční světlo vyšlapávalo cestičku od proužku pláže k voru.
„Díky, Jo,“ řekl jsem a pak začal stoupat po schůdcích k domu. Dostal jsem se asi do poloviny, pak jsem se musel zastavit a posadit se. V životě jsem nebyl tak strašlivě unavený.
18. kapitola
Vystoupal jsem po schodech na verandu, místo abych obcházel dům k předním dveřím, a pořád jsem se pohyboval pomalu a divil se, jak to, že mám nohy dvakrát těžší než obyčejně. Když jsem vešel do obývacího pokoje, rozhlédl jsem se dokořán otevřenýma očima jako někdo, kdo byl deset let pryč a po návratu nachází všechno tak, jak to opustil – losa Buntera na stěně, Boston Globe na pohovce, sborník křížovek na odkládacím stolku, na kuchyňské lince talíř se zbytky večeře. Když jsem se tak na ty věci díval, naplno jsem si to uvědomil – vyšel jsem si na procházku, nechal po sobě normální běžný nepořádek, a skoro jsem zemřel. Skoro mě zavraždili.
Rozklepal jsem se. Odešel jsem do severní koupelny, stáhl mokré šaty a hodil je do vany – plesk. Potom, pořád celý rozklepaný, jsem se otočil a zahleděl se na sebe v zrcadle nad umyvadlem. Vypadal jsem jako člověk, který se v barové rvačce přidal na nesprávnou stranu. Na svalu na paži jsem měl dlouhou tržnou ránu ucpanou krevní sraženinou. Na levé klíční kosti se rozpíjela černofialová podlitina, která vypadala jako tmavá křídla. Na krku a za uchem, kde mě vzala ostrým prstenem líbezná Rogette, jsem měl krvavou rýhu.
Vzal jsem kapesní zrcátko a s jeho pomocí se podíval na zátylek. „Copak vám to do těch tvrdých palic nedolehne?“ křičela matka na Sida a na mě, když jsme byli malí, a teď jsem děkoval bohu, že máma měla s tou tvrdostí zřejmě pravdu, aspoň v mém případě. Místo, kam mě Devore udeřil holí, vypadalo jako kužel nedávno vyhaslé sopky. Po prstenu Whitmorové mi zůstal červený šrám, který bude chtít pár stehů, pokud mi nemá zůstat jizva. Celý zátylek jsem měl dole kolem vlasů od krve, už suché a drolivé. Bůh ví, kolik jí vyteklo z těch nepříjemně rudých úst do jezera, které je oplachovalo.
Nalil jsem si do dlaně peroxid vodíku, obrnil se a šplíchl si ho na zátylek jako vodu po holení. Příšerně to žahlo a já musel sevřít rty, abych nezařval. Když bolest začala trochu polevovat, namočil jsem do peroxidu ještě chomáč vaty a očistil si ostatní rány.
Osprchoval jsem se, hodil na sebe tričko a džíny a pak šel do haly, abych zatelefonoval okresnímu šerifovi. Nemusel jsem se spojovat s ústřednou; číslo policie v Castle Rock a okresního šerifa bylo na lístku V PŘÍPADĚ NOUZE, spolu s čísly hasičů, pohotovosti a čísla začínajícího 900, kde se daly za dolar padesát získat tři odpovědi na nejčerstvější křížovku v Timesech.
Rychle jsem vytočil první tři číslice, ale pak jsem začal zpomalovat. Dostal jsem se až na 955 960, než jsem přestal úplně. Stál jsem v hale s telefonem u ucha a představoval si další titulek, tentokrát nikoli ve střídmých Timesech, ale v rozeřvaném New York Post. Spisovatel si stěžuje na starého počítačového krále: „Ten hnusný rváč!“ A přes všechny sloupce moje fotografie, na které budu vypadat zhruba na svůj věk, a fotka Maxe Devora, který vypadá zhruba na sto šest. Post by s velkou radostí pověděl svým čtenářům, jak Devore (spolu se svou společnicí, postarší dámou, která může mít tak pětačtyřicet kilo, když se nechá přes noc namočit) zbouchali na hromadu spisovatele zhruba polovičního věku – chlapa, který aspoň podle fotografie vypadá poměrně štíhle a fit.
Telefon s tím svým zárodkem mozku už měl dost pouhých šesti číslic místo požadovaných sedmi, dvakrát cvakl a přehodil mě zpět na volnou linku. Odtáhl jsem sluchátko od ucha, chvíli na něj hleděl a pak ho jemně položil zpět do vidlice.
Nedělám vědu z pozornosti tisku, někdy žertovné, jindy nenávistné, ale jsem opatrný, stejně jako bych byl opatrný v přítomnosti špatně naloženého osrstěného savce. Amerika udělala z lidí, kteří ji baví, elitní, prvotřídní kufry, a média se posmívají každé „celebritě“, která se odváží stěžovat si na to, jak s ním nebo s ní zacházejí. „Přestaň fňukat!“ křičí noviny a televizní diskusní pořady (tónem, vítězným a pobouřeným zároveň). „Fakticky sis myslel, že jsme ti zaplatili takový velký prachy jenom za to, žes zazpíval jakousi písničku nebo že se umíš ohánět pálkou? To se pleteš, blbče! Platíme tě, abychom mohli žasnout, když to děláš dobře – to, co je tvá parketa –, a taky proto, že nás uspokojuje, když to poděláš. Pravda je, že jsi spotřební materiál. Když přestaneš být zábavný, vždycky tě můžeme zabít a sežrat.“
Jistěže vás nemůžou doopravdy sežrat. Můžou otisknout fotky, na kterých nemáte košili, a tvrdit, že tloustnete, můžou debatovat o tom, kolik pijete a kolik si berete prášků, nebo vyčenichat, jak jste si jednou večer ve Spagu stáhli na klín nějakou hvězdičku a snažili se jí strčit jazyk do ucha, ale nemůžou vás doopravdy sežrat. Takže jsem sluchátko nepoložil proto, že by mě Post nazval ufňukancem nebo že bych se objevil v úvodním monologu Jay Lena; jen jsem si uvědomil, že nemám důkaz. Nikdo nás neviděl. A bylo mi jasné, že najít alibi by pro Maxe Devora i jeho osobní asistentku bylo to nejlehčí na světě.
Byla tu ještě jedna věc, a ta se mi vůbec nelíbila: představa, že okresní šerif pošle George Footmanna, našeho taťku, aby se mnou sepsal protokol o tom, jak ten zlý děda shodil malýho Maikyho do jezera. Jak by se tomu všichni tři později zasmáli!
Místo toho jsem zavolal Johnu Storrowovi, chtěl jsem, aby mi pověděl, že dělám správnou věc, to jediné, co dává smysl. Chtěl jsem, aby mi připomněl, že jen zoufalci jsou dohnáni k tak zoufalým činům (aspoň prozatím zapomenu na to, jak se ti dva smáli, jako by se v životě tak nebavili), a že ohledně Ki Devorové se nic nezměnilo – její děda dál nabírá do své loďky špinavou vodu.
U Johna doma se mi ozval záznamník, nechal jsem tedy vzkaz – jen zavolej Miku Noonanovi, nic vážného, ale klidně zavolej i pozdě večer. Pak jsem to zkusil k němu do kanceláře, pamětliv písma podle Johna Grishama: mladí právníci pracují do úmoru. Poslechl jsem si firemní záznamník, pak se řídil jeho pokyny a vyťukal na svém telefonu STO, první tři písmena Johnova příjmení.
Ozvalo se cvaknutí a John se ozval – bohužel opět pouze ze záznamníku. „Ahoj, tady je John Storrow. Odjel jsem na víkend do Filadelfie za našima. V kanceláři budu v pondělí; zbytek týdne budu služebně venku. Od úterka do pátku mě nejspíš chytíte na…“
Udal číslo, které začínalo 207-955. Což znamenalo Castle Rock. Domyslel jsem si, že je to hotel, kde už jednou bydlel, ten pěkný na Vyhlídce. „Mike Noonan,“ řekl jsem. „Zavolej, až budeš moct. Nechal jsem vzkaz i u tebe doma.“
Odešel jsem do kuchyně pro pivo, pak jsem ale zůstal stát před lednicí a hrál si s magnety. Pasák, tak mi řekl. Pověz, pasáku, kde máš tu svou kurvu? O minutu později mi nabídl, že mi zachrání duši. Opravdu velmi zábavné, jako když vám alkoholik nabízí, že se vám postará o minibar. Mluvil o vás s opravdovým zalíbením, řekla Mattie. Váš pradědeček a jeho pradědeček kadili do stejné díry…
Nechal jsem pivo bezpečně v lednici, vrátil se k telefonu a zavolal Mattie.
„Ahoj,“ ozval se další očividně nahraný hlas. Málem jsem s telefonem praštil. „To jsem já, ale buď jsem venku, nebo zrovna teď nemůžu přijít k telefonu. Nechte vzkaz, jo?“ Pauza, v mikrofonu to zašustilo, pak se ozval vzdálený šepot a potom se ozvala Kyra, tak hlasitě, že mi málem upadlo ucho: „Nechejte hezký vzkaz!“ Obě se rozesmály, ale utnulo je pípnutí.
„Ahoj, Mattie, tady Mike Noonan,“ začal jsem. „Jenom jsem chtěl –“ Nevím, jak bych tu myšlenku dokončil, ale ani jsem nemusel přemýšlet. Cvaklo to a pak se ozvala Mattie osobně: „Ahoj, Miku.“ Byl to takový rozdíl mezi jejím usouženým, poraženeckým hlasem, a tím veselým vzkazem na pásku, že jsem chvíli mlčel. Pak jsem se zeptal, co se stalo.
„Nic,“ řekla, ale pak se rozplakala. „Všechno. Přišla jsem o práci. Lindy mě vyhodila.“
* * *
Lindy tomu samozřejmě vyhazov neříkala. Nazvala to „zeštíhlování“, ale stejně to byl vyhazov, a já věděl, že kdybych nahlédl do financování Konsolidované knihovny Four Lakes, objevil bych, že jedním z hlavních přispěvatelů je už celé roky pan Max Devore. A bude jedním z hlavních přispěvatelů i nadále… tedy pokud bude Lindy Briggsová skákat, jak on bude pískat.
„Neměli jsme spolu mluvit, když nás viděla,“ řekl jsem, ale věděl jsem, že i kdybych do knihovny vůbec nepáchl, Mattie by dopadla stejně. „A asi jsme měli tušit, že to přijde.“
„John Storrow to tušil.“ Pořád plakala, ale snažila se ovládnout. „Říkal, že Max Devore se nejspíš postará, aby mě zatlačil co nejdál do rohu, než bude soud. Říkal, že Devore se postará, abych odpověděla,Jsem nezaměstnaná, Vaše Ctihodnosti,‘ až se mě soudce zeptá, kde pracuju. Řekla jsem Johnovi, že paní Briggsová by nikdy neudělala něco tak nízkého, zvlášť děvčeti, které tak skvěle pohovořilo o Melvillově,Bartlebym‘. Víte, co mi řekl?“
„Ne.“
Řekl: „,Jste velmi mladá.‘ Připadalo mi to hrozně škrobené, ale měl pravdu, že?“
„Mattie –“
„Co mám dělat, Miku? Co mám dělat?“ Vypadalo to, že ta krysa-panika se přestěhovala na Wasp Hill Road, pomyslel jsem si docela chladnokrevně: Nechceš se stát mou milenkou? Budeš mít titul „hlavní asistentka“, prima zaměstnání, to se bude soudu líbit. Já ti dodám šaty, pár platebních karet, barák – sbohem, prorezlý přívěse na Wasp Hill Road – a čtrnáct dní dovolené: co takhle únor na Maui? Samozřejmě taky vzdělání pro Ki a tučnou prémii ke konci roku. Budu taky ohleduplný. Ohleduplný a diskrétní. Jednou nebo dvakrát týdně, a teprve až tvoje holčička pořádně usne. Stačí jenom, abys řekla ano a dala mi klíč. A bude stačit, když se převalíš, až přijdu. Bude stačit, když mě necháš dělat, co chci – potmě, celou noc, necháš mě sahat tam, kam budu chtít, necháš mě dělat to, co budu chtít, nikdy neřekneš ne, nikdy neřekneš přestaň. Zavřel jsem oči.
Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 20 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая лекция | | | следующая лекция ==> |