Stephen King Pytel kostí 40 страница

„To nevadí… takže máme tajemství, dobře?“

„Ano.“

„Tak, můžu mluvit zase s Mattie?“

„Jo.“ Její hlas se trochu vzdálil. „Maminečko, chce s tebou mluvit Mike.“ Pak se zase ozvala. „Pšídeš k nám dneska na návštěvu? Jeli bysme zase na piknik.“

„Dneska nemůžu, Ki. Musím pracovat.“

„Mattie nikdy v neděli neplacuje.“

„No, když píšu knížku, píšu každý den. Musím, jinak zapomenu, o čem to je. Ale možná si uděláme piknik v úterý. Budeme si zase u vás opékat.“

„Je útelý za dlouho?“

„Ani ne. Je to pozítří.“

„Napíšeš knížku za dlouho?“

„Za středně dlouho.“

Slyšel jsem, jak Mattie říká Ki, aby jí dala sluchátko.

„Hned, ještě chvilku. Miku?“

„Slyším tě Ki.“

„Mám tě láda.“

Dojalo mě to a vyděsilo zároveň. Chvilku jsem měl pocit, že se mi zablokuje průdušnice, jako se mi blokoval hrudník, když jsem se pokoušel psát. Pak to přešlo a já jsem řekl: „Já tebe taky, Ki.“

„Mattie už je tu.“

Znovu to zachrastilo, jak si předávaly sluchátko, a pak se ozvala Mattie: „Osvěžil jste si vzpomínku na schůzku s mou dcerou, pane?“

„No, rozhodně si ji osvěžila ona,“ řekl jsem. Mezi mnou a Mattie bylo jakési spojení, ale až sem nesahalo – o tom jsem byl přesvědčen.

Smála se. Moc se mi líbilo, jakou má dnes ráno náladu, a nechtěl jsem ji lekat… ale ani jsem nechtěl, aby si popletla bílou středovou čáru na silnici s přechodem pro chodce.

„Mattie, pořád musíš být opatrná, jasné? Lindy Briggsová ti sice vrátila práci, ale to ještě neznamená, že všichni v městečku jsou najednou tvoji kamarádi.“

„To vím,“ řekla. Znovu mě napadlo, že ji požádám, aby i s Ki na nějakou dobu odjely do Derry – mohly by bydlet u mě doma, zůstat tam přes léto, dokud se věci znovu tady dole neusadí. Jenomže ona by to neudělala. Když měla přijmout mou nabídku na drahého newyorského právního génia, neměla na vybranou. Ale teď to bylo jiné. Aspoň si to myslela, a jak jsem ji mohl přesvědčit o opaku? Neměl jsem žádná logická, souvislá fakta; měl jsem jenom neurčitý tmavý obrys, jako když něco leží pod dvaceticentimetrovou vrstvou mléčného ledu.

„Dávej si pozor hlavně na dva muže,“ pokračoval jsem. „Na Billa Deana a Kennyho Austera. To je ten –“

,,– s tím velkým psem, který nosí šátek kolem krku. Jmenuje se –“

„Bolůvka!“ ozvala se Ki zpovzdáli. „Bolůvka mi olízal pusu!“

„Jdi si hrát ven, zlato,“ řekla Mattie.

„Uklízím na stole.“

„Uklidíš to potom. Jdi hned ven.“ Na chvilku se odmlčela a dívala se, jak Ki vychází ze dveří, v ruce Stricklanda. I když už malá z přívěsu odešla, Mattie stále mluvila ztišeným hlasem jako člověk, který nechce, aby ho někdo zaslechl. „Proč mě strašíš?“

„Nestraším,“ odpověděl jsem a kreslil jsem kroužky kolem slova NEBEZPEČÍ. „Ale chci, abys byla opatrná. Bill a Kenny můžou patřit k Devorovu týmu stejně jako Footman a Osgood. Neptej se mě, proč si to myslím, protože bych neuměl pořádně odpovědět. Je to jenom pocit, ale od té doby, co jsem se vrátil sem do TR, se mi pocity jaksi změnily.“

„Jak to myslíš?“

„Máš na sobě tričko s kačerem?“

„Jak to víš? To ti řekla Ki?“

„Vzala si teď s sebou ven toho plyšového psíka od McDonalda?“ Dlouho mlčela. Nakonec řekla „Panebože“, ale tak potichu, že jsem ji sotva slyšel. Potom znovu začala: „Jak to –“

„Já nevím jak. Nevím, jestli jsi pořád v… ve špatné situaci, ani proč, ale cítím to. U vás obou.“ Mohl jsem říct víc, ale bál jsem se, že by si myslela, že jsem úplně ztratil rozum.

„On je mrtvý!“ vybuchla. „Ten stařec je mrtvý! Proč nás nenechá na pokoji?“

„Možná nechal. Možná se ve všem pletu. Ale trocha opatrnosti není nikdy na škodu, ne?“

„Ano,“ řekla. „Obvykle je to pravda.“

„Obvykle?“

„Proč ke mně nezajedeš na návštěvu, Miku? Možná jsme mohli jít na tu pouť my.“

„Třeba tam na podzim zajdeme. Všichni tři.“

„To bych moc ráda.“

„Zatím budu přemýšlet o tom klíči.“

„Přemýšlení je jenom půlka tvého problému, Miku,“ zasmála se znovu. Připadalo mi, že smutně. A pochopil jsem, co tím myslí. Nechápala zřejmě, že tou druhou půlkou je cit. Dohromady tvoří prak, který nás nakonec podle mě všechny odpálí vstříc smrti.

* * *

Odnesl jsem IBM zase do domu a rukopis nechal nahoře. Skoncoval jsem s ním, aspoň prozatím. Už se nebudu ohlížet po únikových východech; už žádný Andy Drake a John Shackleford, dokud nebude po všem. A když jsem se oblékal do dlouhých kalhot a košile, snad po celých týdnech, jak se mi zdálo, napadlo mě, že možná se mě cosi – nějaká síla – snažila uchlácholit příběhem, který jsem psal. Schopností znovu psát. Dávalo to smysl; práce byla vždycky mou oblíbenou drogou, ještě lepší než pití nebo mellaril, který si pořád schovávám v lékárničce v koupelně. Nebo možná práce byla jen prostředkem jako podkožní injekční stříkačka plná snivých snů. Možná že skutečnou drogou byla ta moje snová zóna. Být v zóně. Cítím to, říkají občas hráči basketu. Byl jsem v té zóně a opravdu jsem ji cítil.

Shrábl jsem z linky klíčky od chevroletu a podíval se při tom na lednici. Magnety byly opět v kruhu. Uprostřed byla zpráva, kterou jsem už jednou viděl, ale teď byla okamžitě srozumitelná, protože jsem měl dostatek magnetických písmen:

pomoz jí

„Snažím se, co můžu,“ řekl jsem a vyšel ven.

* * *

Tři míle severně po okresce 68 – to už jste na úseku, kterému se říkávalo Castle Rock Road – stojí skleník a před ním obchod. Jmenuje se Sazenice a zelenina a Jo tu trávila ohromnou spoustu času, kupovala věci do zahrady nebo jen tak klábosila se dvěma ženami, které to tu vedly. Jedna z nich byla Helen Austerová, Kennyho manželka.

Zajel jsem tam v neděli ráno kolem desáté (bylo samozřejmě otevřeno; během turistické sezóny se skoro všichni obchodníci v Maine promění v pohany) a zaparkoval vedle jakéhosi beameru s newyorskou poznávací značkou. Počkal jsem, abych si poslechl v rádiu předpověď počasí vedro a vlhko mělo trvat dalších nejméně čtyřicet osm hodin –, a pak vystoupil. Z obchodu se vynořila jakási žena v plavkách, sukni a obrovském žlutém klobouku a s pytlem rašeliny v náručí. Usmála se na mě. Oplatil jsem jí úsměv s osmnáctiprocentním úrokem. Byla z New Yorku a to znamenalo, že není zdejší Marťanka.

V obchodě bylo za toho mléčně bílého rána ještě větší horko a vlhko než venku. Lila Proulxová, spolumajitelka, zrovna telefonovala. Vedle pokladny stál malý větrák a ona stála přímo před ním, takže jí v proudu vzduchu povívala blůza bez rukávů. Uviděla mě a zavrtěla na mě prsty na pozdrav. Udělal jsem na ni totéž, ale cítil jsem se jako někdo jiný. I když jsem nepracoval, byl jsem pořád v zóně. Pořád jsem to cítil.

Prošel jsem obchodem, vybral si skoro namátkou pár věcí a koutkem oka pozoroval Lilu a čekal, až telefon položí, abych s ní mohl mluvit… a celou dobu mi ten můj soukromý hyperpohon tiše hučel. Nakonec zavěsila a já zamířil k pultu.

„Michael Noonan, jaký to balzám pro bolavé oči!“ zahlaholila a začala mi markovat nákup. „Hrozně mě mrzelo, když jsem se dozvěděla o Johanně. Takhle zkrátka to vzala. Jo byla zlatá.“

„Díky, Lilo.“

„Není zač. Nemusím o tom už nic říkat, ale když už se to stane, je nejlepší, když se to vezme zkrátka. Tomu jsem vždycky věřila a věřit budu. Zkrátka. Takže se pustíte trochu do zahrady, viďte?“ Takža sa pustíta trochu do zahradý, veďte?

„Jestli se konečně ochladí.“

„Nojo! Je to děs!“ Znovu zaplácala halenkou, aby mi ukázala, jaký je to děs, a pak ukázala na jednu věc, kterou jsem kupoval. „Nechcete to do zvláštního sáčku? Vždycky bezpečně, aby člověk nikdy nelitoval, to je moje heslo.“

Přikývl jsem, pak se podíval na malou černou tabuli opřenou o pult.

Křídou na ní bylo napsáno ČERSTVÉ BORŮVKY. ÚRODA JE TADY!

„Vezmu si taky půl litru borůvek,“ řekl jsem. „Pokud nejsou z pátku.

Bez takových bych se obešel.“

Horlivě přikyvovala, jako by chtěla říct, že sakra dobře VÍ, že bych se obešel. „Tyhle byly ještě včera na keříčku. Jsou pro vás dost čerstvé?“

„Čerstvé jako větříček,“ souhlasil jsem. „Borůvka, tak se jmenuje i Kennyho pes, že?“

„To je ale číslo, co? Bože, já mám ráda velké psy, ale musejí být vychovaní.“ Otočila se, nabrala z malé chladnice půl litru borůvek a vsypala mi je do dalšího sáčku.

„Kde je Helen?“ zeptal jsem se. „Má volno?“

„Kdepak,“ řekla Lila. „Když je ve městečku, člověk ji odtud nikam nevytáhne, leda klackem. Jela s Kennym a dětmi do Taxachusetts. Každé léto jezdí na čtrnáct dní na chatu k moři s rodinkou svého bratra. Jeli všichni. Borůvka bude honit racky, až padne.“ Zasmála se – hlasitě a srdečně. Připomněla mi Sáru TidweUovou. Nebo to možná bylo tím, jak se na mě Lila při tom podívala. Oči se jí totiž nesmály. Byly malé a pozorné, chladně zvědavé.

Necháš už toho, kristepane? napomínal jsem se. Přece nemůžou všichni držet při sobě, Miku!

Ale mohli. Cosi jako podvědomí městečka existuje – každý, kdo o tom pochybuje, nikdy nebyl na městském shromáždění v Nové Anglii. Kde je vědomí, tam je pravděpodobně i podvědomí, ne? A jestli mezi mnou a Kyrou existovalo to prastaré směšování myslí, mohlo se to stávat i jiným lidem z TR-90 a třeba o tom ani nevěděli, ne? Všichni sdílíme stejný vzduch a půdu; sdílíme jezero a spodní vodu, která pod vším leží a chutná po skále a minerálech. Sdílíme také Ulici, to místo, kde mohou bok po boku chodit hodná štěňata a zlí psi.

Když jsem začal skládat nákup do plátěné tašky, řekla Lila: „S Roycem Merrillem je to hrozné. Už jste to slyšel?“

„Ne,“ řekl jsem.

„Včera večer spadl ze schodů do sklepa. Co ten člověk ve svém věku hledal na tak příkrých schodech, to do smrti nepochopím, ale když se jeden dostane do takových let, nejspíš má ke všemu důvody, které zná sám nejlíp.“

Je mrtvý? chtěl jsem se zeptat, ale pak jsem otázku postavil jinak.

Takhle se v TR lidé neptali. „Odešel?“

„Ještě ne. Mottonská záchranka ho vzala do všeobecné okresní nemocnice. Je v kómatu.“ Koumatu, řekla. „Už se prý asi neprobere, chudák stará. Umře s ním kus historie.“

„To je asi pravda.“ Žádná škoda, pomyslel jsem si. „Má nějaké děti?“

„Ne. Merrillové byli v TR dvě stě let; jedni leží na hřbitově Ridge. Ale teď vymírají všechny staré rodiny. Přeju vám pěkný den, Miku.“ Usmála se. Oči zůstaly chladné a ostražité.

Nasedl jsem do svého chevroletu, položil tašku s nákupem vedle sebe na sedadlo a pak jsem chvilku jenom seděl a nechal si proudit chladný vzduch z klimatizace na tvář a krk. Kenny Auster byl v Taxachusetts. To bylo dobré. Krok správným směrem.

Ale zbýval stále můj správce.

* * *

„Bill tu není,“ řekla Yvette. Stála mezi dveřmi a blokovala mi cestu, jak mohla nejlépe (na víc se ani nezmůžete, když měříte sto pětapadesát a vážíte zhruba padesát kilo) a upírala na mě kamenný pohled vyhazovače nočního klubu, který odpírá vstup opilci, kterého už jednou vynesli v zubech.

Stál jsem na zápraží nejúhlednějšího domku, který se tyčí na vršku peabody Hill a je z něj výhled po celém New Hampshire až do Vermontu. Vlevo od domu stála řádka kůlen s Billovým nářadím, všechny natřené stejným odstínem šedé a každá se svým nápisem: SPRÁVCE DEAN, Č. 1, Č. 2 a Č. 3. Před Č. 2 parkoval Billův auťák Dodge Ram. Podíval jsem se na něj, potom znovu na Yvette. Trochu stiskla rty. Ještě kousek a nejspíš jí ústa zmizí docela.

„Odjel do North Conway s Butchem Wigginsem,“ prohlásila. „Jeli Butchovou dodávkou. Jeli pro –“

„Nemusíš kvůli mě lhát, miláčku,“ ozval se za ní Bill.

Do poledne chybělo ještě něco přes hodinu a byl den Páně, ale nikdy jsem neslyšel hlas unavenějšího člověka. Šoural se chodbou, a když vyšel ze stínů do světla – slunce se konečně prodralo oparem –, viděl jsem, že Bill vypadá na svůj věk. Byl na něm vidět každičký rok a možná ještě deset navíc. Měl na sobě jako obyčejně khaki košili a kalhoty – Bill Dean si oblek nenavleče až do smrti –, ale ramena měl skleslá, skoro vykloubená, jako by celý týden tahal příliš těžké kbelíky. Rysy obličeje mu přece jen začaly poklesat, to je ten nenápadný proces, kdy oči vypadají příliš velké, čelist příliš vystouplá, ústa trochu povolená. Vypadal staře. Neměl ani děti, které by pokračovaly v rodinné tradici; všechny staré rodiny vymírají, řekla Lila Proulxová. A možná to bylo dobře.

„Bille –“ začala Yvette, ale Bill jen zvedl velkou dlaň, aby ji zarazil.

Mozolnaté špičky prstů se trochu chvěly.

„Běž si po svém do kuchyně,“ řekl jí. „Potřebuj u mluvit se svým compadre. Nebude to trvat dlouho.“

Yvette se na něj podívala, potom se podívala znovu na mě, a povrchové rozměry jejích rtů už skutečně dosáhly nulové hodnoty. Na místě, kde byly, zbyla jen černá čára, jako by ji nakreslil tužkou. Zoufale jasně mi dávala najevo, jak mě nenávidí.

„Neunavujte ho,“ poručila mi. „Nespal celou noc. Je to tím vedrem.“ Odešla chodbou pryč, se zády ztuhle vzpřímenými a rameny vytaženými, a mizela do stínů, kde bylo asi chladno. V domech starých lidí jako by vždycky bylo chladno, všimli jste si?

Bill vyšel na verandu a strčil své velké ruce do kapes kalhot, aniž mi ruku nabídl. „Nic vám neřeknu. My dva jsme skončili.“

„Proč, Bille? Proč jsme skončili?“

Podíval se na západ, kde se kopce schovávaly v letním žhavém oparu a mizely dřív, než se z nich staly hory, a nic neřekl.

„Já se snažím té mladé ženě pomoct.“

Podíval se na mě koutkem očí pohledem, který mi stačil. „Nojo. Abyste se jí dostal do kalhotek. Každou chvíli vidím chlapy jezdit z New Yorku a New Jersey s mladýma holkama. Na víkend v létě nebo na lyže, to je jedno. Chlapi, kteří chodí s holkama tohodle věku, vypadají všichni na jedno brdo, mají vyplazenej jazyk, i když drží hubu. Vy teď vypadáte stejně.“

Rozzlobilo mě to a zároveň uvedlo do rozpaků, ale odolal jsem nutkání vyrazit tímto směrem. Přesně to by chtěl.

„Co se tu stalo?“ zeptal jsem se. „Co vaši dědové a pradědové udělali Sáře Tidwellové a její rodině? Přece jste je nevystěhovali, že ne?“

„To nebylo potřeba,“ řekl Bill a díval se kolem mě na kopce. Oči mu skoro plavaly v slzách, ale čelist měl pevnou. „Odstěhovali se sami. Není negra, co by neměl toulavý boty, říkával můj táta.“

„Kdo nastražil past, která zabila kluka Sona Tidwella? Byl to váš otec, Bille? Byl to Fred?“

Jeho oči se pohnuly; čelist nikoliv. „Nevim, vo čem mluvíte.“

„Slýchám ho ve svém domě plakat. Víte, jaké to je, slyšet ve svém domě brečet mrtvé děcko? Nějaký hajzl ho chytil do pasti jako lasičku a já ho slyším sakra brečet ve svym domě!“

„Budete potřebovat novýho správce,“ řekl Bill. „Už pro vás nemůžu dělat. Nechci. Zato chci, abyste vypadl z mý verandy.“

„Co se to děje? Pomozte mi, kristepane.“

„Pomůžu vám špičkou boty, jestli nepůjdete sám.“

Ještě chvíli jsem se na něj díval, hleděl jsem do těch vlhkých očí na pevnou čelist, na ten rozpor, který se mu zračil na tváři.

„Ztratil jsem ženu, vy parchante stará,“ řekl jsem. „Ženu, o které jste tvrdil, že jste ji měl rád.“

Konečně se mu čelist pohnula. Podíval se na mě překvapeně a raněně. „To se nestalo tady,“ ohradil se. „Tady s tím to nemělo nic společného. Možná byla mimo TR, protože… no, možná měla svoje důvody, odjet z TR… ale přece ji ranila mrtvice. To by se stalo kdekoliv. Kdekoliv.“

„Tomu nevěřím. A vy, myslím, taky ne. Něco ji sledovalo do Derry, možná protože byla těhotná…“

Billovy oči se rozšířily. Dal jsem mu možnost něco říct, ale nevyužil jí. „… nebo možná proto, že věděla příliš mnoho.“

„Ranila ji mrtvice.“ Bill neměl tak docela klidný hlas. „Sám jsem četl nekrolog. Ranila ji sakra mrtvice.“

„Co to zjistila? Povězte mi to, Bille. Prosím.“

Dlouho mlčel. Dokud nepromluvil, dovolil jsem si ten luxus a doufal, že jsem se mu přece jen dostal pod kůži.

„Řeknu vám už jenom jedno, Miku – držte se zpátky. V zájmu svý nesmrtelný duše, držte se zpátky a nechte věcem volnej průběh. Stejně si půjdou po svým, ať chcete nebo ne. Tahle řeka už skoro dotekla do moře; nebude týct podle toho, jak se vám sakra zachce. Držte se zpátky, Miku. Pro lásku Boží.“

Zajímáte se o svou duši, pane Noonane? Božího motýlka lapeného v kukle z masa, které bude brzy páchnout jako to moje?

Bill se otočil a šel ke svým dveřím, podpatky pracovních bot škobrtal o nalakovaná prkna.

„Vy se držte dál od Mattie a Ki,“ houkl jsem za ním. „Jestli se k tomu přívěsu jenom přiblížíte –“

Otočil se znovu ke mně a zamlžené sluneční světlo se zablesklo na mokrých cestičkách pod jeho očima. Vytáhl ze zadní kapsy šátek a otřel si tváře. „Já se z tohodle baráku nehnu. Lituju ze srdce, že jsem se vůbec vracel z tý dovolený, ale udělal jsem to – hlavně kvůli vám, Miku. Ty dvě na Wasp Hill se nemají ode mě čeho bát. Ne, ode mě ne.“

Vešel dovnitř a zavřel dveře. Zůstal jsem stát na místě a jen se na dveře díval a cítil se neskutečně – přece jsem nemohl s Billem Deanem vést tak příšerný rozhovor, že ne? S Billem, který mi vyčetl, že jsem nedovolil zdejším lidem, aby se mnou sdíleli – a možná mi ulehčili smutek nad smrtí Jo, s Billem, který mě tady tak srdečně uvítal?

Potom jsem uslyšel cvak. Možná že si nezamykal dveře u domu celý život, ale teď je zamkl. To cvak zaznělo v nehybném červencovém vzduchu velmi zřetelně. Povědělo mi všechno, co jsem potřeboval vědět o svém dlouholetém přátelství s Billem Deanem. Otočil jsem se, sklonil hlavu a vracel se k autu. Ještě jsem se ani neotočil, když jsem uslyšel, jak se za mnou otevřelo okno.

„Neopovaž se ještě někdy vrátit, ty hajzle městská!“ křičela Yvette Deanová přes rozpařený dvorek. „Zlomil jsi mu srdce! Neopovažuj se vrátit! Neopovaž se! Neopovaž se!“

* * *

„Prosím vás,“ řekla paní Meserveová. „Už se mě na nic nevyptávejte, Miku. Nemůžu si dovolit, abych se dostala do černý knížky Billa Deana, stejně jako si to moje máma nemohla dovolit u Normala Austera nebo Freda Deana.“

Přesunul jsem si sluchátko k druhému uchu. „Já chci jenom vědět –“

„V tomdle kraji mají hlavní slovo správci. Když řeknou nějakýmu letňákovi, že by si měl najmout tohodle tesaře nebo tamtoho elektrikáře, no, tak si ho letňák najme. Nebo když správce řekne, že tohodle by měl vyhodit, protože není spolehlivej, tak ho vyhodí. Nebo ji. Protože co platí pro instalatéry a zahradníky a elektrikáře, vždycky dvojnásob platilo pro hospodyně. Když chcete, aby vás doporučovali – doporučení neztratili –, musíte si sakra hledět lidí jako Fred a Bill Dean, nebo Normal a Kenny Auster. Copak to nechápete?“ žadonila skoro. „Když Bill zjistil, že jsem vám pověděla o tom, co udělal Normal Auster, óóó, ten na mě zuřil.“

„Bratr Kennyho Austera – ten, kterého Normal utopil pod pumpu – se jmenoval Kerry?“

„Nojo. Spousta lidí dává svejm dětem podobný jména, prej je to roztomilý. No, já chodila do školy, tam byli sourozenci Roland a Rolanda Therriaultovi, myslím, že Roland je teď v Manchesteru a Rolanda si vzala toho kluka z –“

„Brendo, odpovězte mi ještě na jednu otázku. Nikomu to nepovím. Prosím!“

Čekal jsem se zatajeným dechem, jestli se ozve cvaknutí, až odloží sluchátko zpět do vidlice. Pronesla však dvě slova, potichu a skoro žalostně: „Na jakou?“

„Kdo byla Carla Deanová?“

Čekal jsem dlouho na odpověď, moje ruka si zatím pohrávala se stuhou, která spadla Ki ze slamáku z přelomu století. „Nikomu nepovíte, že jsem vám něco řekla?“ pravila nakonec.

„Nepovím.“

Дата добавления: 2015-11-04