Stephen King Pytel kostí 48 страница

N a stránce devatenáct Přítele z dětství zrovna Tiffi Taylorová – ta call-girl, která začala nový život jako Regina Whitingová – seděla ve svém ateliéru s Andym Drakem a vzpomínala na den, kdy John Sanborn (krycí jméno, pod kterým vystupoval John Shackleford) zachránil její tříletou dceru Karen. Toto je úryvek, který jsem si přečetl, zatímco hrom bil a déšť dorážel na posuvné dveře vedoucí na verandu:

PŘÍTEL, Noonan/str. 19

sem, byla jsem o tom přesvědčená,“ řekla,

„obrátila jsem se a šla se podívat do bazénu.“

Vytáhla cigaretu a zapálila si. „Když jsem ji uviděla,

propadla jsem málem hysterii, Andy – Karen se

ocitla celá pod vodou. Venku měla jenom ruku…

dívala jsem se na její nehty, už byly fialové.

Potom… asi jsem se za ní ponořila, ale moje

reakce šly mimo mě; jako bych to nebyla já,

ale někdo jiný. Připadá mi, že všechno,

co pak následovalo, se odehrávalo jako ve snu.

Objevil se náš zahradník – Sanborn – odstrčil mě a

vletěl do té obrovské vany po hlavě, při tom mě

nohou udeřil do krku. Pořádně škubl Karen za paži,

objevila se na hladině, i když jsem se bála, že jí tu ruku

utrhne.“ Plakala. „Bože, bála jsem se, že je mrtvá.“

Ihned mě to udeřilo do očí, ale stejně jsem si položil blok vedle levého okraje rukopisu, aby to lépe vyniklo. Když jsem četl svisle jako v křížovce, dávala první písmena každého řádku dohromady zprávu, která tam byla skoro od okamžiku, kdy jsem začal knihu psát:

soVy pod PracOvnou

Bill Dean, můj správce, sedí za volantem své dodávky. Splnil dva úkoly, kvůli kterým sem přijel – přivítal mě v TR a varoval mě před Mattie Devorovou. Teď se chystá odjet. Usmívá se na mě, ukazuje obrovské falešné zuby zvané roebuckery. „Jestli se vám naskytne možnost, měl byste se podívat po těch sovách,“ povídá mi. Ptám se ho, co by chtěla Jo dělat s párem sov z umělé hmoty, a on na to, že sovy odhánějí vrány, které dělají na palubky.

Připadalo mi to jako rozumné vysvětlení a přemýšlel si o jiných věcech, ale stejně… „Jako by sem přijela jenom kvůli tomu,“ říká. Nikdy mě nenapadlo – aspoň tehdy ne –, že v indiánských pověstech mají sovy zvláštní moc: prý dokážou zahnat zlé duchy. Jestli Jo věděla, že umělohmotné sovy zaženou vrány, určitě věděla i tohle. Byl to přesně ten druh informace, jaké sbírala a ukládala. Moje zvídavá manželka. Moje geniální roztržitá manželka.

Zahřmělo. Blesky prožíraly mračna jako rozlitá svítivá kyselina. Stál jsem u jídelního stolu a v rozklepaných rukou jsem držel rukopis. „Kristepane, Jo,“ zašeptal jsem. „Co jsi zjistila?“

A proč jsi mi to neřekla?

Ale odpověď byla celkem jasná. Neřekla mi to, protože jsem byl trochu jako Max Devore; jeho pradědeček a můj pradědeček kadili do stejné díry. Nedávalo to žádný smysl, ale přece. A neřekla to ani vlastnímu bratrovi. To mě trochu zvráceně utěšovalo.

Začal jsem listovat rukopisem a cítil jsem, jak mi naskakuje husí kůže. Sovy pod pracovnou byly všude, na každé stránce, stejně jako jména začínající na K v telefonním seznamu. Jakýsi pomník, který tentokrát postavila – tím jsem si byl jistý – nikoli Sára Tidwellová, ale Johanna Arlen Noonanová. Moje manželka tak předávala zprávu za zády stráží a doufala z celého svého velikého srdce, že prohlédnu a pochopím.

Na stránce devadesát dva mluvil Shackleford s Drakem v návštěvní místnosti ve vězení – sedí s rukama mezi koleny, dívá se na řetěz spojující jeho kotníky, odmítá se podívat Drakeovi do očí.

PŘÍTEL, Noonan/str. 92

stačí, když řeknu jenom jedno. Sakra, Andy,

o čem se tu chceme bavit? Tu holku jsem teda

vytáhl, to je fakt, ale nejsem žádnej svatej nebo

posranej hrdina…“

Pokračovalo to dál, ale nemusel jsem to číst. Ta zpráva, sovy pod pracovnou, se táhla po okraji papíru stejně jako na stránce devatenáct. Nejspíš jako na spoustě dalších stránek. Vzpomněl jsem si, jak neskutečně jsem byl šťastný, když jsem zjistil, že blok zmizel a můžu zas psát. Zmizel, to ano, ale ne proto, že jsem ho konečně překonal nebo našel způsob, jak ho obejít. To Jo ho překonala. Jo ho zahnala, ale otázka, jestli bude pokračovat moje kariéra spisovatele druhořadých detektivek, byla to poslední, nač při tom myslela. Stál jsem v mihotavém světle blesků, cítil jsem, jak mí neviditelní hosté kolem mě víří v proudech vzduchu, a vzpomněl jsem si na paní Moranovou, učitelku z první třídy. Když se někomu u tabule přestaly dařit smyčky a kličky psací abecedy, přiložila svou velikou schopnou ruku na vaši a pomohla vám.

Stejně tak mi pomohla Jo.

Probral jsem se rukopisem a viděl ta klíčová slova všude, někdy umístěná na řádcích nad sebou, takže se dala postupně číst. Jak moc se mi to snažila sdělit… a já nechtěl udělat nic jiného než zjistit proč.

Odložil jsem rukopis na stolek, ale než jsem ho stačil zase zatížit, proletěl kolem mě vzteklý poryv studeného vzduchu, zvedl stránky a rozházel je všude jako cyklon. Kdyby je ta síla mohla roztrhat na kousky, nepochybně by to udělala.

Ne! vykřiklo to, když jsem uchopil baterku. Ne, musíš dokončit svou práci!

Tvář mi ofuk ovalledový vítr – jako by přímo přede mnou stál někdo, koho jsem neviděl, a dýchal mi do obličeje, a jak jsem šel vpřed, tak přede mnou ustupoval a funěl a oddychoval jako veliký zlý vlk, čenichající kolem domů tří malých prasátek.

Zavěsil jsem si baterku na loket, natáhl ruce před sebe a prudce jimi tleskl. Studené funění do obličeje ustalo. Už jenom občas fouklo z rozbitého kuchyňského okna, kterým dovnitř trčela špička smrku. „Spí,“ řekl jsem komusi, kdo tam se mnou stále byl a mlčky se díval. „Je čas.“

Vyšel jsem ven zadními dveřmi, kde se mě okamžitě chopil vítr a donutil mě udělat několik nejistých kroků stranou, až mě skoro povalil. A v těch rozkymácených stromech jsem viděl zelené tváře, tváře mrtvých. Byl tam Devore, Royce a Son Tidwell. Většinou jsem viděl tvář Sáry.

Všude byla Sára.

Ne! Vrať se! Nemusíš se otravovat s žádnými sovami, zlato! Vrať se!

Dodělej svou práci! Proto jsi přišel!

„Já nevím, proč jsem přišel,“ řekl jsem. „A dokud to nezjistím, nebudu nic dělat.“

Vítr zaječel, jako bych ho urazil, a z borovice napravo od domu se ulomila mohutná větev. Dopadla na můj chevrolet, až voda mohutně vystříkla, a promáčkla střechu a pak se skulila ke mně.

Tleskat tady venku by mi bylo k užitku asi tak jako králi Knutovi poroučet přílivu, aby ustoupil. Toto byl její svět, ne můj… přesněji jeho hranice. Každým krokem k Ulici a jezeru bych se přibližoval k srdci světa, kde čas je průhledný a vládnou duchové. Ach pane bože, jak to, že se to stalo?

Chodník k Johannině pracovně se proměnil v potok. Udělal jsem asi deset kroků a pod nohou se mi obrátil kámen a já jsem těžce upadl na bok. Nebe klikatě pročísl blesk, zapraskala další lámaná větev a potom cosi na mě padalo. Zvedl jsem ruce, abych si chránil obličej, a skulil se napravo, pryč z chodníku. Větev dopadla na zem těsně za mnou a já se kutálel až do půli svahu, kde to klouzalo po mokrém jehličí. Konečně jsem se dokázal zvednout na nohy. Větev na chodníku byla ještě větší než ta, která padla na auto. Kdyby mě zasáhla, nejspíš by mi rozbila lebku.

Vrať se! nenávistně syčel vítr mezi stromy.

Dodělej práci! volal klokotavý, hrdelní hlas jezera, které doráželo na skaliska a břeh pod Ulicí.

Hleď si svého! To se ozval sám dům, sténal až v základech. Hleď si svého a dej mi pokoj!

Ale Kyra byla moje starost. Kyra byla moje dcera.

Zvedl jsem baterku. Kryt popraskal, ale žárovka jasně a klidně svítila – bod pro domácí tým. Sklonil jsem se proti vyjícímu větru, zvedl ruku, abych se chránil před dalšími padajícími větvemi, a klopýtavě jsem se vydal po kluzkém chodníku z kopce k pracovně své mrtvé manželky.

27. kapitola

Dveře se nejdřív nechtěly otevřít. Knoflík se mi v ruce otočil, takže jsem věděl, že není zamčeno, ale dřevo deštěm nejspíš nabobtnalo… nebo že by dveře byly zevnitř zapřeny? Couvl jsem, trochu se nahrbil a vrazil do dveří ramenem. Tentokrát se trochu pootevřely.

Byla to ona. Sára. Stála na druhé straně dveří a snažila se je přede mnou udržet. Jak to mohla dokázat? Jak, proboha? Byla přece duch, sakra!

Vzpomněl jsem si na dodávku STAVBY BAMM… a jako by ta myšlenka byla zaklínadlo, skoro jsem v tu chvíli uviděl tu dodávku na konci dvaačtyřicítky, zaparkovanou u okresky. Za ní stál sedan starých dam, a za nimi byla ještě tři nebo čtyři další auta. Na čelních sklech pravidelně pracovaly stěrače, světlomety prořezávaly v lijáku mlžné kužely. Byly seřazeny na krajnici jako auta ve výprodeji. Žádný výprodej se však nekonal, to jenom pamětníci seděli nehybně ve svých autech. Pamětníci, kteří byli v zóně stejně jako já. Pamětníci, kteří vysílali určité vibrace.

Ona z nich čerpala. Kradla z nich. Dělala totéž co Devore – a já taky, jistě. Hodně nezvyklých úkazů, jichž jsem byl od svého příjezdu svědkem, nejspíš tvořila má vlastní psychická energie. Bylo to zajímavé, když se tak nad tím člověk zamyslel.

Nebo spíš „děsivé“, to by byl vhodnější výraz.

„Jo, pomoz mi,“ pronesl jsem do lijáku. Zablesklo se a provazce deště se proměnily v zářivou rtuť. „Jestli jsi mě někdy milovala, tak mi teď pomoz.“

Couvl jsem a znovu vrazil do dveří. Tentokrát dveře nekladly vůbec žádný odpor a já vletěl dovnitř, holení jsem vrazil do zárubně a padl na kolena. Ale baterku jsem udržel.

Chvilku bylo ticho. V tom tichu jsem cítil, jak se shromažďují jakési síly a vše, co zde bylo přítomno. V té chvíli se nehýbalo nic, jak se zdálo, i když za mnou, v lesích, kde se Jo tak ráda toulala – se mnou nebo i beze mě – dál pršelo a vítr dál hučel, nemilosrdný zahradník, klestící se cestu mezi stromy, které dávno uschly nebo ještě usychaly, prováděl práci za desítku mírnějších let v jediné divoké hodině. Pak se dveře zabouchly a začalo to. Všechno jsem viděl ve světle baterky, kterou jsem rozsvítil, ani nevím jak, ale nejdřív jsem pořádně nevěděl, co to vidím, kromě řádění poltergeista v milovaných pokladech a výrobcích mé manželky.

Zarámovaný kus koberečku se utrhl ze stěny a přeletěl pracovnu a černý dubový rám se rozbil. Panenkám vykukujícím z dětských koláží odletěly hlavičky jako zátky šampaňského na večírku. Lustr ve tvaru koule se roztříštil a zasypal mě střepy. Začal foukat vítr – studený a k němu se rychle přidal ve vířivém cyklónu teplejší vítr, skoro horký. Proháněly se kolem mě jako zmenšená bouře, která zuřila venku.

Průčelí modelu Smějící se Sáry na knihovně, které vypadalo, že je postaveno z párátek a dřívek z nanuků, se rozletělo v mračnu třísek. Kajakové pádlo opřené o stěnu se zvedlo do vzduchu, zuřivě naprázdno zapádlovalo a pak se rozletělo proti mně jako kopí. Vrhl jsem se na zelenou rohožku, abych mu uhnul, při tom jsem cítil, jak se mi do dlaně zarývají kousky rozbitého skla z lustru. Cítil jsem také něco jiného jakýsi výstupek pod rohoží. Pádlo udeřilo do stěny tak tvrdě, že se rozlomilo na dva kusy.

Pak se vzneslo do vzduchu bendžo, na které se moje žena nikdy nenaučila pořádně hrát, a jasně zadrnkalo pár tónů, sice falešných, ale stejně jsem si je nemohl splést – kéž bych v zemi bavlny byl, vzpomínám rád na zář dávných chvil. Melodie skončila ohavným BENK!, kterým se roztrhlo všech pět strun. Bendžo se třikrát zatočilo, až lesklé ocelové kování vrhalo po stěnách pracovny světelné odrazy jako šupiny, a pak se rozbilo o podlahu, tělo se roztříštilo a kolíky vypadly jako zuby.

Svistot vzdušných proudů se začal – jak to mám vyjádřit? – jaksi soustřeďovat, až to nebyl vítr, ale hlasy – udýchané, nepozemské hlasy plné zloby. Křičely by, kdyby měly hlasivky. Vzduch plný prachu vířil v paprsku světla z baterky, vytvářel stoupavé spirály, které spolu tančily a pak se zase rozdělovaly. Chvilku jsem slyšel Sářin chraptivý, vykouřený hlas: „Vypadni, mrcho! Vypadni! Do toho ti nic-“ A potom následovalo zvláštní nehmotné zadunění, jako by se srazily dva vzdušné proudy. Pak následoval svištivý větrný výkřik, který jsem poznal: slyšel jsem ho jednou uprostřed noci. To křičela Jo. Sára jí ubližovala, Sára ji trestala za to, že se chystala zasáhnout, a Jo křičela.

„Ne!“ zařval jsem a vyskočil. „Nech ji být! Nech ji být!“ Zamířil jsem doprostřed místnosti a oháněl se baterkou před obličejem, jako bych ji tím mohl zahnat. Kolem mě prosvištěly zazátkované sklenice – v některých byly sušené květy, v jiných pečlivě nakrájené houby, v dalších lesní byliny. Rozbíjely se o protější stěnu s jasně melodickým cinkotem. Žádná mě nezasáhla; jako by je odvracela neviditelná ruka.

Potom se do vzduchu vznesl Johannin stůl s roletou. S těmi plnými šuplíky musel vážit nejméně dvě stě kilo, ale vznášel se jako pírko, a při tom se v protivných vzdušných proudech nahnul nejprve na jednu stranu a potom na druhou.

Jo znovu vykřikla, tentokrát spíš zlostí než bolestí, a já pozpátku dopadl na zavřené dveře s pocitem, že mě cosi vykuchalo. Ukázalo se, že Sára není jediná, kdo umí krást energii živých. Z přihrádek ve stole vytryskla v tuctu pramenů bílá mlhovina – asi ektoplazma – a stůl se najednou začal míhat pokojem. Létal tak rychle, že jsem ho stěží dokázal sledovat. Pokud by se před něj někdo postavil, byla by z něj kaše. Ozval se ohlušující výkřik zlosti a bolesti – tentokrát od Sáry, to jsem věděl a potom stůl udeřil do stěny, prorazil ji a vpustil dovnitř déšť a vítr. Roleta stolu se vysmekla z drážek a zůstala viset jako jazyk. Všechny zásuvky vylétly. Špulky nití, přadena příze, kapesní atlasy rostlin a zvířat a lesní průvodci, náprstky, zápisníky, jehlice, vyschlé fixy – Johanniny pozůstatky z raného období, jak by je nazvala Ki. Létaly všude jako kosti a chuchvalce vlasů krutě vysypané z vybrakované rakve.

„Nechte toho,“ zachraptěl jsem. „Nechte toho, obě. To stačí.“

Ale nebylo nutné jim něco říkat. Až na zuřivé dorážení bouře venku jsem byl v troskách manželčiny pracovny sám. Bylo po bitvě. Aspoň prozatím.

* * *

Klekl jsem si a přeložil zelenou rohož, dával jsem při tom pozor, abych v ní udržel co nejvíce střepů z lustru. Pod rohoží byla padací dvířka a pod nimi trojúhelníkovitý úložný prostor, který tvořil svah kopce spadající k jezeru. Hrana, kterou jsem nahmatal, byl závěs dvířek. Věděl jsem, že tu ten sklep je, a chtěl jsem se v něm po sovách podívat. Pak se semlelo moc věcí najednou a já zapomněl.

Ve dvířkách byl zapuštěn kruh. Chytil jsem ho a připravil se na tuhý odpor, ale dvířka se zvedla snadno. Pach, který se vyřinul ven, mě na místě zmrazil. Žádná vlhká hniloba, aspoň v prvním okamžiku jsem ji necítil, ale Red – Johannin oblíbený parfém. Chvilku se kolem mě vznášel a pak zmizel. Nahradila ho vůně deště, kořenů a mokré půdy. Nebylo to příjemné, ale u jezera poblíž té proklaté břízy jsem cítil mnohem horší puch.

Posvítil jsem si dolů po třech příkrých schůdcích. Uviděl jsem jakýsi nízký předmět, ze kterého se vyklubal starý záchod – matně jsem si vzpomínal, že Bill a Kenny Auster ho sem strčili někdy v roce 1990 nebo 1991. Pak tam byly ocelové krabice – vlastně kartotéční zásuvky – zabalené do igelitu a poskládané na palety. Staré desky a papíry. Osmistopý magnetofon zabalený do igelitového pytle. Vedle něj staré video. A tamhle v rohu…

Posadil jsem se, svěsil nohy přes okraj dolů a ucítil, že se mi cosi dotklo kotníku, který jsem si vyvrtl v jezeře. Posvítil jsem si mezi kolena a na okamžik jsem viděl mladého černého kluka. Ne toho, který se utopil v jezeře – tenhle byl starší a mnohem větší. Bylo mu tak dvanáct, možná čtrnáct. Tomu utopenému chlapci nebylo víc než osm.

Tenhle na mě vycenil zuby a zasyčel jako kočka. V očích neměl zornice; stejně jako chlapec v jezeře měl oči úplně bílé, jako jsou oči u sochy. A vrtěl hlavou. Nechoď sem dolů, bělochu. Nech mrtvé odpočívat v pokoji.

„Ale ty neodpočíváš v pokoji,“ řekl jsem a zplna na něj posvítil. Na okamžik se mi naskytl opravdu strašný pohled. Viděl jsem skrz něj, ale viděl jsem také do něj: hnijící zbytky jazyka v ústech, oči v důlcích, mozek v lebce. Potom zmizel a nezbylo nic než ty vířící prachové spirály.

Sešel jsem dolů, lampu jsem držel pozvednutou. Pod lampou se kolébala hnízda stínů, které se jako by natahovaly vzhůru.

* * *

Úložný prostor (byl to jen honosný název pro širší škvíru) měl podlahu z dřevěných palet, aby věci neležely přímo na zemi. Pod nimi teď tekla přímo řeka a ta vymlela zem natolik, že se mi po nich v podřepu těžko pohybovalo. Vůně parfému zmizela docela. Místo ní jsem cítil ohavný pach říčního dna a – i když je to za daných podmínek nepravděpodobné, to vím, ale je to pravda – slabý, chmurný pach popela a ohně.

Skoro ihned jsem uviděl to, proč jsem přišel. Johanniny sovy na dobírku, ty, které osobně převzala v listopadu 1993, stály v severovýchodním rohu, kde zbývalo asi jen půl metru mezi šikmou podlahou z palet a podlahou pracovny. Hrůza, ale vypadaly skutečně, řekl Bill, a ať mě čert, jestli neměl pravdu: v ostrém světle baterky sovy vypadaly jako ptáci, které kdosi nejdřív pevně zavinul a potom zadusil v průhledném igelitu. Oči vypadaly jako svítivé snubní prsteny rámující veliké černé zornice. Jejich plastové peří bylo namalováno tmavou zelení borového jehličí, břicha měla špinavý oranžovobílý odstín. Připlazil jsem se k nim po vrzajících, nespolehlivých paletách, světlo baterky poskakovalo sem a tam mezi nimi, a snažil se nepřemýšlet o tom, jestli se za mnou neplíží ten kluk. Když jsem se k sovám dostal, bez přemýšlení jsem zvedl hlavu a bouchl se o izolaci, která pokrývala zespodu podlahu pracovny. Zabouchej jednou na znamení že souhlasíš, a dvakrát, že nesouhlasíš, pitomče, pomyslel jsem si.

Zabořil jsem prsty do plastu, ve kterém byly sovy zabaleny, a přitáhl je k sobě. Chtěl jsem odtud vypadnout. Pocit, že přímo pode mnou teče voda, byl divný a nepříjemný. Stejně jako pach ohně, který mi připadal silnější, i když tu bylo vlhko. Co když pracovna hořela? Co když ji Sára nějak zapálila? Upekl bych se tu, i když mi bahnitá voda z bouřky promáčela nohy a břicho.

Viděl jsem, že jedna sova stojí na podstavci z plastu – tím líp půjde postavit na verandu, aby plašila vrány –, ale podstavec u druhé sovy chyběl. Vycouval jsem k padacím dveřím, v jedné ruce baterku a v druhé plastový pytel se sovami, a při každém hromovém zahřmění nahoře jsem sebou škubl. Ušel jsem sotva kousek, když vlhká lepicí páska, která držela igelit, povolila. Sova bez podstavce se pomalu překlopila na mě s pohledem černozlatých očí upřeným přímo na mě.

Poryv větru. Slabý, konejšivý závan parfému Red. Chytil jsem sovu za výstupky na hlavě ve tvaru rohů a otočil ji vzhůru nohama. Tam, kde kdysi byl připevněn podstavec, zůstaly jenom dva kolíky a mezi nimi dutina. Uvnitř dutiny byla malá cínová krabička, kterou jsem poznal ještě dřív, než jsem sáhl sově do břicha a krabičku vylovil. Posvítil jsem na její víčko, i když jsem věděl, co uvidím: starodávným pozlaceným písmem tu stálo JOHANNINY DROBNOSTI. Objevila tu krabičku v nějakých starožitnostech.

Дата добавления: 2015-11-04