Stephen King Pytel kostí 45 страница

Zarachotil hrom. Tentokrát se ozvalblíž.

Hodil jsem talířek Rommiemu. „Na co myslíš?“

„Myslím, že jsem se zamiloval,“ řekl, ale pak se zdálo, že se v duchu napomíná – bylo mu to vidět na očích. „Taky si myslím, že je nejvyšší čas, abychom se pustili do těch steaků, jestli chceme jíst venku. Pomůžeš mi?“

„Jasně.“

„Já taky,“ hlásil se John.

Vrátili jsme se k přívěsu a nechali George, aby si hrál s Kyrou. Kyra se George vyptávala, jestli někdy chytil nějaké „zlocinče“. Mattie stála v kuchyni u otevřené lednice a skládala steaky na tác. „Díky bohu, že jste přišli. Zrovna jsem to chtěla vzdát a pustit se do nich rovnou. Jsou přímo nádherné, takové jsem ještě neviděla.“

„Jájsem zase neviděl nic krásnějšího než tebe,“ řekl John. Mluvil naprosto upřímně, ale úsměv, kterým ho počastovala, byl roztržitý a trochu pobavený. Zapamatoval jsem si, že nikdy nemám skládat poklony ženě o její kráse, pokud zrovna drží v rukou syrové řízky. Pak to nějak nezabírá.

„Umíš opékat maso?“ zeptala se mě. „Mluv pravdu, protože jsou moc pěkné na to, aby je někdo zkazil.“

„Já to zvládnu.“

„Tak jo, beru tě. Johne, ty budeš k ruce. Rommie, pomoz mi se salátem.“

„S radostí.“

George a Ki obešli přívěs dopředu a teď seděli na zahradních židličkách jako pár starých štamgastů v londýnském klubu. George vyprávěl Ki, jakou zažil přestřelku s Rolfem Nedeauem a fakt zlým gangem na Lisabonské ulici v roce 1993.

„George, co to máš s nosem?“ zeptal se John. „Nějak se ti prodlužuje.“

„Vadí ti to?“ optal se George. „Já tu společensky konverzuju.“

„Pan Kennedy chytil spousty zlocinčů,“ hlásila Kyra. „Chytil zlý gang a zavžel je do Supelmaxu.“

„Ano,“ souhlasil jsem. „Pan Kennedy také získal Oscara za roli ve filmu Frajer Luke.“

„To je skutečně pravda,“ řekl George. Zvedl pravou ruku a zkřížil dva prsty. „Ještě s Paulem Newmanem. Přesně tak.“

„Máme s ním špagátovou omáčku,“ řekla Ki vážně a to Johna znovu rozesmálo. Mě to tak nebralo, ale smích je nakažlivý; už jenom pohled na Johna mě po pár vteřinách dostal. Řvali jsme smíchy jako dva blázni a při tom jsme plácali steaky na gril. Divím se, že jsme si nepopálili ruce.

„Ploč se smějou?“ zeptala se Ki George.

„Protože jsou to hloupí pánové s maličkými mozečky,“ odpověděl George. „Teď poslouchej, Ki – dostal jsem je všechny kromě Hranatýho Hlaváče. Skočil do auta a já taky. Podrobnosti té honičky nejsou nic pro malou holčičku –“

George je stejně na ni všechny vysypal a já s Johnem jsme zatím stáli naproti sobě u grilu a culili se na sebe. „Pohoda, že?“ prohodil John a já přikývl.

Mattie vyšla ven s kukuřicí zabalenou do hliníkové fólie a za ní Rommie, který nesl v náručí velkou mísu salátu, opatrně odpočítával schody a při tom natahoval krk, aby přes mísu viděl pod nohy.

Posadili jsme se k piknikovému stolku, George a Rommie na jednu stranu, John a já s Mattie na druhou. Ki se posadila do čela na zahradní křeslo vypodložené hromadou starých časopisů. Mattie jí uvázala kolem krku utěrku, kterého potupě se Ki podvolila jen proto, že za á měla na sobě nové šaty, a za bé utěrka není bryndák, alespoň v technickém slova smyslu.

Pořádně jsme se naládovali – měli jsme salát, steak (John měl pravdu, opravdu jsem v životě lepší nejedl), opečený klas kukuřice a jako zákusek jahodový dortík. Než jsme se dostali k dortíku, hřmělo už o poznání blíž a zvedal se horký, nestálý vítr.

„Mattie, jestli už v životě nebudu jíst tak dobré jídlo, nijak se nebudu divit,“ řekl Rommie. „Moc děkuju, že jste mě pozvali.“

„Já děkuju vám,“ řekla. Měla v očích slzy. Z jedné strany vzala za ruku mě a z druhé strany Johna. Stiskla je. „Děkuju vám všem. Kdybyste věděli, jaké to pro Ki a pro mě bylo ještě před týdnem…“ Zavrtěla hlavou, naposledy nám stiskla ruce a pak je pustila. „Ale už je to pryč.“

„Podívejte se na malou,“ řekl George pobaveně.

Ki se v křesílku celá svezla a dívala se na nás skelným zrakem. Vlasy se jí z čelenky vytahaly a lepily si jí na tváře. Špičku nosu měla od šlehačky a na bradě jí uvízlo osamělé žluté zrnko kukuřice.

„Hodila jsem talížek šesttisícklát,“ prohlásila Kyra. Promlouvala vážným, nepřítomným hlasem. „Už nemůžu.“

Mattie se chtěla zvednout. Položil jsem jí ruku na paži. „Necháš mě?“ S úsměvem přikývla. „Jestli chceš.“

Zvedl jsem Kyru do náruče a vynesl ji po schodech do přívěsu. Znovu zahřmělo, zdlouhavě a rachotivě, jako když vrčí velký pes. Podíval jsem se na zatahující se mraky a při tom můj zrak upoutal jakýsi pohyb. Po Wasp Hill Road jelo na západ k jezeru staré modré auto. Jediný důvod, proč jsem si ho všiml, byl, že mělo na nárazníku jednu z těch hloupých samolepek z Village Café: PORUCHA KLAKSONU – BACHA NA PROSTŘEDNÍK.

Vynesl jsem Ki po schodech dovnitř a otočil ji tak, aby se neudeřila do hlavy. „Postalej se o mě,“ řekla ze spaní. Měla tak smutný hlas, až mě zamrazilo. Jako by věděla, že žádá nemožné. „Postalej se o mě, jsem malá, máma žíká, že jsem malý puclík.“

„Postarám se o tebe,“ řekl jsem a políbil ji na to hedvábné místo mezi očima. „Neboj se, Ki, pěkně spi.“

Odnesl jsem ji do pokoje a uložil do postele. To už spala jako dudek. Utřel jsem jí šlehačku z nosu a sebral kukuřici z brady. Podíval jsem se na hodiny, bylo za deset minut dvě. Touto dobou už se budou lidi scházet v baptistickém kostele. Bill Dean si vzal šedou kravatu. Buddy Jellison přišel v klobouku. Stál za kostelem ještě s nějakými muži, kde pokuřovali, než vejdou dovnitř.

Otočil jsem se. Ve dveřích stála Mattie. „Miku,“ řekla. „Pojď sem, prosím.“

Šel jsem. Tentokrát nebyla mezi jejím pasem a mýma rukama žádná látka. Její kůže byla teplá a hedvábná, jako u její dcery. Dívala se na mě, rty pootevřené. Přitiskla se ke mně boky, a když ucítila, že je to tam dole tvrdé, přimáčkla se ještě víc.

„Miku,“ opakovala.

Zavřel jsem oči. Měl jsem pocit jako člověk, který právě vešel do dveří jasně osvětleného pokoje plného lidí, kteří se smějí a povídají si. A tancují. Protože někdy nic jiného skutečně nechceme.

Chci dovnitř, pomyslel jsem si. To chci, a nic jiného. Dovol mi dělat, co chci. Dovol mi

Uvědomil jsem si, že to říkám nahlas, rychle jí to šeptám do ucha a při tom jí přejíždím rukama po zádech nahoru a dolů, špičkami prstů sleduji páteř, dotýkám se jejích lopatek a pak dlaněmi přejíždím dopředu k malým prsům.

„Ano,“ řekla. „To chceme oba. Ano. To je dobře.“

Pomalu zvedla palce a otřela mi mokro pod očima. Odtáhl jsem se od ní. „Ten klíč –“

Pousmála se. „Víš, kde je.“

„Dnes večer přijdu.“

„Dobře.“

„Byl jsem…“ Musel jsem si odkašlat. Podíval jsem se na Kyru, která hluboce spala. „Byl jsem sám. Myslím, že jsem to nevěděl, ale bylo to tak.“

„Já taky. A věděla jsem to i za tebe. Prosím pusu.“

Políbil jsem ji. Myslím, že jsme se dotkli jazykem, ale nevím to jistě. Určitě se však pamatuji na to, jak byla živá. Byla jako přadeno lehce se otáčející v mých rukou.

„Hej!“ zavolal John venku a my jsme od sebe odskočili. „Nechcete nám mládeži trochu pomoct? Začíná pršet!“

„Díky, že ses konečně rozhodl,“ řekla mi potichu. Otočila se a rozběhla se úzkou chodbičkou ven. Když se mnou mluvila příště, myslím, že ani nevěděla, s kým mluví a kde je. Když se mnou mluvila příště, umírala.

„Neprobuď malou,“ slyšel jsem, jak říká Johnovi, a on odpověděl:

„Aha, promiň, promiň.“

Ještě chvíli jsem nehybně stál a popadal dech, pak jsem vklouzl do koupelny a opláchl si studenou vodou obličej. Pamatuji si, že jsem viděl ve vaně modrou velrybu z umělé hmoty, když jsem se otáčel, abych si vzal ze sušáku ručník. Pamatuji si, že jsem si myslel, že ta velryba nejspíš chrlí z dírky na hlavě bubliny, a dokonce si pamatuji, že se mi hlavou mihl nápad – dětský příběh o velrybě, která chrlí. Jaké byste jí dali jméno, Willie? Ne, to napadne každého. Takže Wilhelm – to zní pěkně kulatě, velkolepě a zároveň legračně. Wilhelm, chrlící velryba.

Pamatuji si, jak přímo nade mnou práskl hrom. Pamatuji si, jak jsem byl šťastný, protože jsem se konečně rozhodl a přede mnou byla noc. Pamatuji si mumlavé mužské hlasy a hlas Mattie, která jim říkala, kam co uklidit. Pak jsem je slyšel, jak se vracejí znovu ven.

Podíval jsem se dolů a všiml si, že jistý hrbol už opadá. Pamatuji si, že jsem si myslel, že není nic směšnějšího než pohlavně vzrušený muž, a věděl jsem, že mě to napadlo už jednou, možná ve snu. Odešel jsem z koupelny, ještě jednou se podíval na Kyru – převalila se na bok a tvrdě spala – a pak zamířil do chodbičky. Zrovna jsem došel do obývacího pokoje, když se venku strhla střelba. Ten zvuk jsem si nikdy nepletl s hromobitím. Na okamžik se můj mozek snažil ty zvuky přiřadit ranám z výfuku – u sporťáku nějakého kluka –, ale pak mi to bylo jasné. Cosi ve mně čekalo, že se něco stane… ale čekalo to spíš duchy než střelbu. Osudová chyba.

Zaznělo rychlé prásk! prásk! prásk! z automatické zbraně – devítimilimetrového glocka, jak se ukázalo. Mattie zaječela – pronikavým, řezavým hlasem, při kterém mi ztuhla krev v žilách. Slyšel jsem, že John vykřikl bolestí a George Kennedy řve: „K zemi, k zemi! Kristepane, strhněte ji k zemi!“

Do přívěsu cosi narazilo, jako dávka krupobití – zarachotilo to od západu k východu. Cosi mi rozčíslo vzduch těsně před očima – slyšel jsem to. Zaznělo skoro melodické sproing, jako když praskne kytarová struna. Salátová mísa na stole, kterou jeden z nich právě přinesl, se rozletěla na střepy.

Vyběhl jsem ze dveří a málem sletěl ze schodů z betonových kvádrů. Uviděl jsem, že gril je převrácený a žhavé uhlíky už místy zapalují sporou trávu. Uviděl jsem, že Rommie Bissonette sedí s nohama nataženýma a zpitoměle se dívá na svůj kotník, prosáklý krví. Mattie klečela na všech čtyřech u grilu, vlasy jí visely do tváře – jako by chtěla shrabat žhavé uhlíky, než se rozhoří. John se ke mně potácel a natahoval ruku. Paži měl celou od krve.

A uviděl jsem to auto, které kolem projíždělo už předtím – ten obyčejný sedan s veselou samolepkou. Projel po silnici kolem – lidé uvnitř si nás nejdřív obhlédli –, pak to otočili a vrátili se. Z předního okna vedle řidiče se stále vykláněl střelec. Viděl jsem v jeho rukou krátkou hlaveň, ze které se kouřilo. Měla drátěný rám. Střelcův obličej byl modrý a hladký, jenom s velkýma očima – měl lyžařskou masku.

Nad námi dlouze, výhružně zahřmělo.

George Kennedy kráčel k autu, nespěchal, cestou odkopával žhavé uhlíky, nestaral se o tmavě rudou skvrnu, která se mu šířila po pravé nohavici, a při tom sahal dozadu a pořád ještě nespěchal, ani když se střelec stáhl dovnitř a zařval na řidiče „Jeď jeď jeď!“, řidič měl také modrou masku, a George nespěchal, ne, ani v nejmenším, a ještě než jsem v jeho ruce spatřil pistoli, poznal jsem, proč si nesundával to svoje směšné strejcovské sako, proč v něm dokonce s námi hrál.

Modré auto (ukázalo se, že je to ford ročník 1987, registrovaný na paní Soniu Belliveauovou z Auburnu; den předtím byla ohlášena jeho krádež) se drželo u krajnice a vlastně pořád jelo. Teď přidalo, od zadních pneumatik mu vyletěly hrsti suchého hnědého prachu, zadek mu sklouzl, porazil Mattiinu poštovní schránku, až odletěla do silnice.

George pořád nespěchal. Spojil dlaně, pistoli držel v pravé ruce a levačkou ji ustálil. Pětkrát rozmyslně zmáčkl. První dvě šly do kufru – viděl jsem, jak se objevily díry. Třetí vletěla do zadního okna odjíždějícího fordu, uslyšel jsem kohosi vykřiknout bolestí. Čtvrtá šla kdoví kam. Pátá zasáhla levou zadní pneumatiku. Ford se stočil. Řidič smyk skoro zvládl, ale pak ztratil kontrolu. Auto vletělo do příkopu třicet metrů od přívěsu a převrátilo se na bok. Ozvalo se vhumf! a zadek auta zaplavily plameny. Jedna Georgeova rána musela zasáhnout nádrž. Střelec se snažil protáhnout oknem ven.

„Ki… vezmi Ki… pryč…“ uslyšel jsem chraptivý šepot.

Plazila se ke mně Mattie. Jedna strana její hlavy – pravá strana vypadala pořád normálně, ale levá byla rozbitá. Mezi prameny zakrvácených vlasů se dívalo jedno omámené modré oko. Po opáleném rameni měla rozsypané zlomky lebeční kosti jako porcelánové střepy. Jak rád bych vám řekl, že si nic z toho nepamatuji, jak bych byl rád, kdyby vám někdo jiný řekl, že Michael Noonan zemřel dřív, než to uviděl, ale nejde to. Žel, to je to slovo z křížovek, vyjadřující velký smutek.

„Ki… Miku, vezmi Ki…“

Klekl jsem si a vzal ji do náruče. Bránila se. Byla mladá a silná, a i když jí zubatou dírou v lebce vykukoval mozek, bránila se mi, volala dceru, chtěla k ní, chtěla ji chránit a ukrýt v bezpečí.

„Mattie, všechno je v pořádku,“ chlácholil jsem ji. Dole v baptistickém kostele, na opačném konci zóny, ve které jsem byl, lidé zpívali „Požehnaná jistoto“ … ale většinou měli oči nepřítomné, jako bylo to oko, které na mě hledělo,skrz zacuchané zakrvácené vlasy. „Mattie, přestaň, uklidni se, všechno je v pořádku.“

„Ki… vezmi Ki… ať jí nic…“

„Nic jí neudělají, Mattie, spolehni se.“

Vzepjala se, kluzká jako ryba, a zakřičela dceřino jméno, natahovala krvavé ruce k přívěsu. Růžové šortky a tílko zrudly jasnou červení. Krev cákala na trávu, jak sebou házela a škubala. Kus od nás to pořádně zadunělo, protože benzínová nádrž fordky povolila. K černému nebi se zvedal černý kouř. Dlouze a hlasitě zahřmělo, jako by nebe říkalo Chcete rámus? Jo? Tak tady ho máte.

„Řekni, že se Mattie nic nestalo, Miku!“ křičel John přeskakujícím hlasem. „Ach panebože řekni že –“

Padl vedle mě na kolena a oči se mu obrátily v sloup, až bylo vidět jenom bělmo. Natáhl se po mně, popadl mě za rameno, a potom mi utrhl kus košile, protože prohrál tu bitvu a ztratil vědomí a padl na bok vedle Mattie. Z koutku úst mu vybublala bílá pěna. Čtyři metry od nás, poblíž převráceného grilu, se snažil zvednout na nohy Rommie, zuby zaťaté bolestí. George stál uprostřed silnice a dobíjel pistoli z váčku, který měl zřejmě schovaný v kapse saka, a sledoval, jak se střelec snaží dostat z převráceného auta dřív, než vzplane celé. Georgeova levá nohavice už byla celá rudá. Možná to přežije, ale už nikdy si ten oblek nevezme, napadlo mě.

Držel jsem Mattie v náručí. Sklonil jsem k ní hlavu, přiložil jí ústa k uchu, které bylo stále na místě, a řekl: „Kyře nic není. Spí. Je jí dobře, spolehni se.“

Zdálo se, že Mattie pochopila. Přestala se se mnou prát a zhroutila se do trávy a jen se celá třásla. „Ki… Ki…“ To byla její poslední pozemská slova. Jednou rukou naslepo šátrala, sevřela hrst trávy a vyškubla ji.

„Semhle,“ slyšel jsem George. „Semhle, ty hajzle, ať tě ani nenapadne, že se ke mně otočíš zády.“

„Je to s ní špatné?“ ptal se Rommie a belhal se k nám. Ve tváři byl bílý jako papír. A ještě než jsem stačil odpovědět, začal: „Ach Ježíši. Svatá Maria matko boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodině naší smrti. Požehnaný plod života Tvého, Ježíš. Ach Maria zrozená bez hříchu, pros za nás, kteří se k tobě uchýlili. Ach ne, Miku, ne.“ Začal znovu, tentokrát sklouzl do lewistonské hovorové franštiny, které staří lidé říkají La Par1e.

„Přestaň,“ okřikl jsem ho a on poslechl. Jako by jen čekal, až mu to někdo řekne. „Jdi dovnitř a podívej se na Kyru. Můžeš?“

„Ano.“ Zamířil k přívěsu, držel si při tom nohu a kulhal. Při každém kroku bolestně vyjekl, ale dařilo se mu jít dál. Cítil jsem spálené trsy trávy. Cítil jsem elektrický déšť v sílícím větru. A pod rukama jsem cítil, jak se lehce otáčející vřeteno zastavuje.

Obrátil jsem ji, chytil do náruče a začal ji kolébat. V baptistickém kostele pastor četl Royceovi Žalm 139: Kdyby řekl, snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Pastor četl a Marťané naslouchali. Kolébal jsem ji v náručí pod černými bouřkovými mračny. Měl jsem k ní dnes v noci přijít, vzít si klíč zpod květináče a přijít k ní. Tančila se špičkami bílých tenisek na červeném talířku, tančila jako vlna na oceánu, a teď mi umírala v náručí a chomáče trávy zatím hořely a ten muž, kterému se líbila stejně jako mně, ležel v bezvědomí vedle ní, s pravou paží zrudlou v místě od krátkého rukávu trička s nápisem JSME ŠAMPIÓNI až po kostnaté, pihovaté zápěstí.

„Mattie,“ řekl jsem. „Mattie, Mattie, Mattie.“ Kolébal jsem ji a hladil ji po čele, jehož pravou stranu jako zázrakem nepotřísnila krev, která z ní vytekla. Vlasy jí zakrývaly zničenou levou stranu tváře. „Mattie,“ řekl jsem. „Mattie, Mattie, ach Mattie.“

Zablesklo se – byl to první blesk, který jsem viděl. Ozářil západní nebe jasně modrým obloukem. Mattie se mi v náručí prudce otřásla – od krku až po špičky nohou se otřásla. Stiskla rty. Zachmuřila čelo, jako by se soustředila. Zvedla ruku, jako by se mě chtěla chytit za zátylek, jako člověk padající z útesu, který se chce poslepu chytit čehokoli, co ho ještě na chvilku zadrží. Pak ruka sklouzla a ochable ulehla do trávy dlaní vzhůru. Ještě jednou se zachvěla – celé to drobné tělo se mi zachvělo v náručí – a pak znehybněla.

26. kapitola

Potom jsem se ze zóny skoro nevynořil, dokud jsem neudělal to, co jsem udělal. Několikrát jsem z ní vyšel – například když mi ze starých zápisníků vypadl útržek papíru s rodokmenem –, ale to byly jen krátké mezihry. Svým způsobem jsem to vše prožíval stejně jako sen o Mattie, Jo a Sáře; svým způsobem to bylo jako ta hrozná horečka, kterou jsem prodělal v dětství, kdy jsem skoro umřel na spalničky; ale většinou se to nedalo přirovnat vůbec k ničemu. Byla to prostě zóna. Cítil jsem ji. Zapřísahal jsem Boha, abych ten cit ztratil.

Přišel ke mně George, před sebou hnal toho muže v modré masce. George už hrozně kulhal. Cítil jsem rozpálený olej a benzín a spálené pneumatiky. „Je mrtvá?“ zeptal se George. „Mattie?“

„Ano.“

„A John?“

„Nevím,“ řekl jsem a v té chvíli se John pohnul a zaúpěl. Byl naživu, ale ztratil spoustu krve.

„Miku, poslouchej,“ začal George, ale než stačil říct víc, z hořícího auta v příkopu k nám dolehl strašlivý zalykavý jekot. Byl to ten řidič. Pekl se zaživa. Střelec k němu chtěl vyrazit, ale George zvedl pistoli. „Hni se a já tě zabiju.“

„Nemůžeš ho takhle nechat umřít,“ promluvil střelec přes masku.

„Takhle nemůžeš nechat chcípnout ani psa.“

„Už je mrtvý,“ řekl George. „Nedostaneš se k tomu autu blíž než na tři metry, pokud nemáš azbestový oblek.“ Zapotácel se. Obličej měl bledý jako tu kapku šlehačky, kterou jsem setřel Kyře z nosu. Střelec udělal pohyb, jako by se chtěl na George vrhnout, ale ten ho zase pohybem pistole uklidnil. „Příště se už nemusíš zastavovat,“ řekl George, „protože se nezastavím ani já. To ti zaručuju. Teď si sundej masku.“

„Ne.“

„Mám tě tak akorát po krk, Jesse. Přichystej se na pánaboha.“ George natáhl u svého revolveru úderník.

Střelec zablekotal: „Ježíši Kriste,“ a strhl si masku. Byl to George Footman. Žádné velké překvapení. Za jeho zády naposledy vykřikl z útrob ohnivé fordky řidič a pak zmlkl. Z ohně se valila černá mračna kouře. Znovu zahřmělo.

„Miku, běž dovnitř a najdi něco, čím by se dal svázat,“ řekl George Kennedy. „Udržím ho ještě minutu – možná dvě, když budu muset –, ale krvácím jako píchnuté prase. Podívej se po náplasti. Ta by udržela i Houdiniho.“

Дата добавления: 2015-11-04