„Carla byla Billova sestra, dvojče. Umřela přes pětašedesáti lety, za těch požárů.“ Bill tvrdil, že ty požáry založil Kyřin dědeček – jako dárek TR na rozloučenou. „Nevím, jak se to stalo. Bill o tom nikdy nemluví. Jestli mu povíte, že jsem vám to řekla, už nikdy v TR neustelu ani jednu postel. Postará se o to.“ Potom bezmocně dodala: „Stejně se to asi dozví.“
Vzhledem k vlastním zkušenostem a podezřením jsem měl dojem, že může mít pravdu. Ale i kdyby ano, bude ode mě dostávat šek každý měsíc až do důchodu. Neměl jsem však v úmyslu říkat jí to do telefonu – ranilo by to její yankeeskou duši. Místo toho jsem jí poděkoval, znovu ji ujistil, že budu mlčet, a zavěsil.
Chvíli jsem seděl u stolu a tupě hleděl na Buntera, pak jsem řekl: „Kdo je tu?“
Žádná odpověď.
„No tak, nestyďte se. Buď to bude devatenáct nebo devadesát dva svisle. Hádanky už máme za sebou, tak si popovídáme rovnou.“
Pořád žádná odpověď. Ani zvonek na krku vycpaného soba se nezachvěl. Zahlédl jsem poznámky, které jsem si naškrábal, když jsem telefonoval s Johanniným bratrem, a přitáhl si je blíž. Jména Kia, Kyra, Kito a Carla byla v rámečku. Teď jsem přidal k seznamu Kerry. Spousta lidí dává svejm dětem podobný jména, řekla paní M. Prej je to roztomilý.
Já si nemyslel, že je to roztomilé. Podle mě to bylo strašidelné.
Napadlo mě, že nejméně dva nositelé těchto podobných jmen se utopili – Kerry Auster pod pumpou, Kia Noonanová v matčině umírajícím těle, kdy byla sotva větší než slunečnicové semínko. A já jsem zahlédl ducha třetího utopeného dítěte v jezeře. Kito? Byl to Kito? Nebo Kito byl ten, který umřel na otravu krve?
Dávají dětem podobný jména, prej je to roztomilý.
Kolik dětí s podobným jménem tu vůbec bylo? Kolik jich zbylo? Podle mého názoru na odpovědi na první otázku nezáleželo a odpověď na tu druhou jsem znal okamžitě. Tato řeka skoro dotekla do moře, řekl Bill.
Carla, Kerry, Kito, Kia… všichni byli pryč. Zbývala jen Kyra Devorová. Vstal jsem tak rychle a prudce, že jsem převrátil židli. Zarachotila v tom tichu, až jsem vykřikl. Odjedu, okamžitě odjedu. Už žádné telefonáty, žádné hraní si na Andyho Drakea, soukromého detektiva, už žádné svědecké výpovědi ani přihlouplé dvoře ní krásné dámě. Měl jsem poslechnout své instinkty a vypadnout z Dodge hned první večer. No, pojedu teď, prostě nasednu do chevroletu a pohasím si to do Der… Bunterův zvonek zuřivě zazvonil. Otočil jsem se a uviděl, že se mu mrská na krku, jako by do něj tloukla nějaká ruka, kterou jsem neviděl. Zasouvací dveře na verandu se začaly otvírat a zavírat, jako by byly připoutané k řemenici. Knížka křížovek na stolku a televizní program se otevřely a stránky jen zavířily. Ozvala se řada ran, jako by se cosi obrovitého rychle plížilo ke mně a bouchalo při tom pěstmi do podlahy.
Kolem mě prolétl průvan – nikoli studený, ale teplý, jako poryv vzduchu, který působí průjezd metra za letního večera. Zaslechl jsem v něm jakýsi divný hlas, který říkal snad ráj-ráj-ráj, jako by se radoval, že odjíždím. Ale pak mi došlo, že ten hlas ve skutečnosti říká Ki-Ki, Ki-Ki, Ki-Ki, a cosi do mě narazilo a tvrdě mě postrčilo vpřed. Připadalo mi to jako velká měkká pěst. Upadl jsem přes stůl, ale chytil se ho, abych se udržel na nohou, a převrhl při tom slánku a pepřenku, stojan na ubrousky a vázičku, do které paní Meserveová natrhala sedmikrásky. Váza se skutálela ze stolu a rozbila se. Televize v kuchyni se rozsvítila, nějaký politik mluvil o tom, že inflace je znovu na postupu. Zapnul se CD přehrávač a politika přehlušil; na CD byli Rolling Stones a vyhrávali cover verzi písně „Lituj u tě, bejby“ od Sáry Tidwellové. V poschodí spustil jeden hlásič požáru, potom druhý, pak třetí. Za okamžik se k nim připojilo hýkání alarmu z chevroletu. Celý svět se proměnil v kakofonii pazvuků.
Cosi horkého a měkkého mě chytilo za zápěstí. Ruka mi vystřelila vpřed jako píst a dopadla na blok. Díval jsem se, jak nemotorně listuje k prázdné stránce, pak bere tužku, která ležela poblíž. Sevřel jsem ji jako dýku a potom s ní cosi psalo, a mou ruku to nevedlo, ale znásilňovalo. Ruka se zprvu pohybovala pomalu, skoro slepě, potom nabrala rychlost a skoro létala a papír téměř trhala:
pomoz jí nejezdi pomoz jí
Nejezdi pomoz jí pomoz
ne ne prosím tě zlato nejezdi
pomoz jí pomoz jí
pomoz jí
Dopsal jsem skoro na konec stránky, když na mě znovu padl ten chlad, ten venkovní chlad lednové plískanice, až mi zkřehla kůže a hlen v nose ztuhl a z úst mi vyrazily dva roztřesené obláčky páry. Ruka se mi sevřela a tužka se přelomila na dva kusy. Bunterův zvonek za mnou naposledy křečovitě zazvonil a pak ztichl. Také zezadu se ozvalo zvláštní dvojí puknutí, jako když se vytahuje zátka ze šampaňského. Pak to skončilo. Nevím, co to bylo a kolik jich bylo, ale skončilo to. Znovu jsem osaměl.
* * *
Vypnul jsem CD přehrávač, zrovna když Mick a Keith přešli k bělošské verzi Howling Wolfa, pak jsem vyběhl nahoru a resetoval jsem požární hlásiče. Když už jsem byl nahoře, vyklonil jsem se z okna velké ložnice pro hosty, zamířil ovladačem u klíčků na chevrolet a stiskl knoflík. Alarm ztichl.
Když nejhorší randál pominul, uslyšel jsem z kuchyně brebentit televizi. Sešel jsem dolů, televizi vypnul a pak ztuhl s rukou stále na knoflíku OFF a s pohledem upřeným na Johanniny příšerné kocouří hodiny. Ocas se jim nakonec přestal kývat a velké plastové oči ležely na podlaze. Vypadly jim přímo z hlavy.
* * *
Zajel jsem do Village Cafe na večeři, vzal si z regálu nedělní Telegram (POČÍTAČOVÝ MOGUL DEVORE ZEMŘEL V MĚSTEČKU V ZÁPADNÍM MAINE, KDE VYRŮSTAL, hlásal titulek) a pak si sedl k pultu. Otiskli i Devorovu fotku, na které vypadal tak na třicet. Usmíval se. Většina lidí se usmívá docela přirozeně. Na Devorově tváři to vypadalo jako naučená dovednost.
Objednal jsem si fazole, které Buddymu zbyly ze sobotní večeře. Můj otec nebyl moc na aforismy – v mé rodině trousila perly moudrosti matka –, ale když táta ohříval v neděli odpoledne zbytky ze sobotního večera, pokaždé říkal, že dušené fazole s hovězím jsou nejlepší na druhý den. Podle mě to sedí. Jediná další otcovská moudrost, na kterou si vzpomínám, zněla, že člověk si má vždycky umýt ruce, když byl na velké na autobusovém nádraží.
Zatímco jsem si četl článek o Devorovi, přišla ke mně Audrey a řekla mi, že Royce Merrill odešel, aniž se probral z bezvědomí. Pohřeb bude v úterý odpoledne v baptistickém kostele. Přijdou tam skoro všichni lidi z městečka, spousta lidí jenom proto, aby se podívali, jak Ha Meserveová dostane hůl Boston Postu. Jestlipak se taky stavím? Ne, řekl jsem, asi ne. Obezřetně jsem nedodal, že nejspíš budu na oslavném ve čírku u Mattie Devorové, zrovna když po silnici půjde Royceův pohřební průvod.
Jedl jsem a dovnitř a ven zatím proudil obvyklý průvod zákazníků, lidé si objednávali burgery, lidé si objednávali fazole, lidé si objednávali sendviče s kuřecím salátem, lidé si kupovali rodinná balení. Někteří byli z TR, jiní byli přespolní. Moc jsem si jich nevšímal a mě také nikdo neoslovil. Nemám tušení, kdo mi nechal na novinách ten ubrousek, ale když jsem odložil pár stránek a sáhl po sportovní příloze, ubrousek už tam ležel. Zvedl jsem ho a chtěl ho jenom odstrčit, ale uviděl jsem, že na zadní straně je velkými černými písmeny napsáno: VYPADNI Z TR.
Nikdy jsem nezjistil, kdo tam ubrousek nechal. Mohl to udělat kdokoli z nich.
23. kapitola
Znovu se zatáhlo a mraky proměnily nedělní večerní šírání přímo v dekadentní nádheru. Slunce rudlo, když klesalo ke kopcům a do oparu se vpíjela jeho zář, takže západní obzor vypadal, jako když se pánubohu spustí z nosu červená. Posadil jsem se ven na verandu a díval se a při tom se snažil luštit křížovku, ale moc daleko jsem se nedostal. Když zazvonil telefon, cestou k němu jsem hodil sborník křížovek na rukopis. Už mě unavovalo dívat se na titul své nové knihy pokaždé, když jsem šel kolem.
„Haló?“
„Co se to tam děje?“ dožadoval se John Storrow informací. Ani se neobtěžoval pozdravit. Nevypadal však naštvaně; vypadal naprosto schváceně. „Já o celou tu zatracenou frašku přijdu!“
„Pozval jsem se na úterý na oběd,“ řekl jsem. „Doufám, že ti to nevadí.“
„Ne, to je dobré, čím víc nás bude, tím bude větší sranda.“ Zdálo se, že to myslí naprosto upřímně. „To je léto, co? To je léto! Stalo se něco v poslední době? Zemětřesení? Sopky? Masové sebevraždy?“
„Žádné masové sebevraždy, ale staroch umřel,“ řekl jsem.
„Sakra, celý svět ví, že Max Devore to zabalil. Něco novějšího, Miku! Pořádný trhák! Ať jen zírám!“
„Ne, ten druhý staroch. Royce Merrill.“
„Nevím, koho – aha, počkat. Ten s tou zlatou hůlkou, který vypadal jako exponát z Jurského parku?“
„Přesně tak.“
„To se mnou nehnulo. Jinak…?“
„Jinak je všechno pod kontrolou,“ řekl jsem, ale pak si vzpomněl na vypadnuté oči kočičích hodin a skoro jsem se zasmál. Zarazila mě však jakási jistota, že pan Dobře naladěný to jenom hraje – John ve skutečnosti zavolal, aby se zeptal, co se děje, pokud se něco děje, mezi mnou a Mattie. A co řeknu? Zatím nic? Jedna pusa, jedna pohotová, ocelově tvrdá erekce, základní náležitosti v náležitém pořadí?
Nevěděl jsem, ale nemusel jsem to zjišťovat. John měl na srdci jinou věc. „Poslouchej, Michaeli, volám, protože ti musím něco říct. Myslím, že se oba zasmějete a podivíte.“
„Přesně po tom toužíme,“ řekl jsem. „Tak sem s tím.“
„Volala Rogette Whitmorová, a… nedával jsi jí náhodou moje číslo k rodičům, že ne? Už jsem zase v New Yorku, ale volala mi do Filadelfie.“
„Ani jsem číslo tvých rodičů neměl. Na záznamníku jsi ho nenechal.“
„Aha, no jo.“ Neomlouval se; zdálo se, že je příliš vzrušený, než aby pamatoval na takové banality. Také mě se začalo zmocňovat vzrušení, a to jsem vůbec nevěděl, co se to sakra děje. „Dal jsem ho Mattie. Myslíš, že ta Whitmorová zavolala Mattie, aby to číslo sehnala? Dala by jí ho Mattie?“
„Pochybuju, že kdyby Mattie narazila na dálnici na hořící Rogette, že by se na ni aspoň vymočila, aby ji uhasila.“
„Vulgární, Michaeli, tres vulgarino.“ Ale smál se. „Možná ho Whitmorová sehnala stejně jako Devore to tvoje.“
„Nejspíš,“ souhlasil jsem. „Nevím, co se stane v příštích pár měsících, ale v téhle chvíli jsem si jist, že má pořád přístup k osobnímu ovládacímu pultu Maxe Devora. A pokud někdo ví, jak na něm mačkat knoflíky, je to nejspíš ona. Volala z Palm Springs?“
„Mhm. Prý zrovna absolvovala předběžnou schůzku s Devorovými advokáty ohledně poslední vůle. Podle ní nechal Mattie Devorové osmdesát miliónů dolarů.“
Ohromeně jsem mlčel. Zatím jsem se nebavil, ale rozhodně jsem se podivil.
„Vzalo tě to, co?“ hlaholil John blaženě.
„Chceš říct, že je nechal Kyře,“ řekl jsem nakonec. „Nechal je ve svěřeneckém fondu Kyře.“
„Ne, přesně to neudělal. Ptal jsem se Whitmorové třikrát, ale napotřetí jsem začal chápat. V tom jeho šílenství byla metoda. Nijak valná, ale přece. Chápeš, má to podmínku. Kdyby nechal ty peníze nezletilému dítěti a ne matce, podmínka by neměla žádnou váhu. Je to komické, když si uvědomíš, že i Mattie byla donedávna nezletilá.“
„Komické,“ souhlasil jsem a vzpomněl si na to, jak jí klouzaly šaty mezi mýma rukama a jejím hladkým nahým pasem. Také jsem si vzpomněl, jak mi Bill Dean řekl, že muži, kteří chodí s dívkami v takovém věku, vždycky vypadají stejně, že jim jazyky visí z huby, i když je mají zavřené.
„Na jaký provázek ty peníze pověsil?“
„Že Mattie zůstane v TR jeden rok po Devorově smrti – do 17. července 1999. Může odjíždět na jednodenní výlety, ale musí být v posteli v TR každý večer do devíti hodin, jinak dědictví propadne. Slyšel jsi už někdy takovou blbost? Tedy kromě nějakého starého filmu s Georgem Sandersem?“
„Ne,“ řekl jsem a vzpomněl si na svou návštěvu na Fryeburské pouti s Kyrou. Dokonce i ve smrti chce to dítě do péče, myslel jsem si tehdy, a tohle bylo samozřejmě totéž. Chtěl je tady. Dokonce i ve smrti chtěl, aby byly v TR.
„Nevykašlou se na to?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě že ne. Ten pitomec si mohl klidně napsat, že jí dá osmdesát miliónů dolarů, pokud bude rok používat modré tampóny. Ale pak těch osmdesát miliónů dostane. O tom jsem přesvědčený. Už jsem u nás mluvil se třemi specialisty na pozůstalost a… co kdybych je přivedl v úterý s sebou, co? Will Stevenson se bude předběžně pozůstalosti věnovat, jestli bude Mattie souhlasit.“ Skoro mu nebylo rozumět. Určitě neměl vypito ani kapku, na to bych vsadil dům, ale byl bez sebe ze všech těch možností. Dostali jsme se až do šťastného závěru pohádky, aspoň pokud se jeho týkalo; Popelka se vrací domů v oblaku bankovek.
„… Will je samozřejmě trochu starý,“ říkal John,,je mu tak tři sta, což znamená, že s ním na večírcích není zrovna zábava, ale…“
„Nechej ho radši doma, co říkáš? Potom budeme mít spoustu času na vymýšlení, jak Devorovu vůli obejít. A v nejbližší budoucnosti bude Mattie tu pitomou podmínku určitě bez problémů dodržovat. Zrovna jí zase vrátili práci, pamatuješ?“
„Jo, bílý buvol padl a celé stádo křepčí!“ jásal John. „Koukni se na ně! A čerstvá multimilionářka se vrací k ukládání knih a posílání upomínek! Tak jo, v úterý budeme jenom jíst a pít.“
„Dobře.“
„Jíst a pít, dokud nebudeme blít.“
„No… my starší možná budeme jíst a pít jen do mírné nevolnosti, vyhovuje ti to?“
„To víš. Už jsem volal Romeovi Bissonettovi a ten přivede George Kennedyho, toho soukromého detektiva, který sehnal tu skvělou špínu na Durgina. Bissonette tvrdí, že Kennedy je k sežrání, když se mu naleje nějaká ta sklenka. Myslel jsem, že bych vzal pár steaků od Petra Lugera, říkal jsem ti to?“
„Ani si nevzpomínám.“
„Nejlepší steaky na světě. Michaeli, uvědomuješ si, co se té mladé ženě přihodilo? Osmdesát miliónů dolarů!“
„Bude si moct koupit jiné auto.“
„Co?“
„Ale nic. Přijedeš zítra večer, nebo v úterý?“
„V úterý ráno kolem desáté, na okresní letiště. Společností New England Air. Miku, není ti něco? Mluvíš nějak divně.“
„Nic mi není. Jsem tam, kde mám být. Aspoň si to myslím.“
„Co to má znamenat?“
Vyšel jsem ven na verandu. V dálce zarachotil hrom. Bylo horko víc než v pekle, nepohnul se ani vánek. Západ slunce vybledal do zlověstných červánků. Slunce na západě vypadalo jako oční bělmo podlité krví.
„Nevím,“ řekl jsem, „ale mám pocit, že situace se sama vyjasní. Počkám na tebe na letišti.“
„Dobře,“ řekl a potom tišeji, skoro uctivě dodal: „Osmdesát miliónů zasraných amerických dolarů.“
„To je spousta chechtáků,“ souhlasil jsem a popřál mu dobrou noc.
* * *
Druhý den ráno jsem v kuchyni pil černou kávu a pojídal topinku a při tom sledoval meteorologa v televizi. Jako spousta dalších ze svého oboru vypadal v ty dny mírně šíleně, jako by ho všechny ty dopplerovské radarové snímky zahnaly na pokraj něčeho strašlivého.
„Musíme se probrodit ještě šestatřiceti hodinami této polévky a pak dojde k velké změně,“ říkal a ukazoval na jakýsi tmavě šedý kal, který se rýsoval na Středozápadě. Tancovaly v něm droboučké animované blesky jako ve vadné elektrické zásuvce. Za kalem a blesky byla Amerika vymydlená až po pouště a teploty tam byly o deset stupňů nižší. „Dnešní teploty vystoupí k pětatřiceti a dnešní noc ani zítřejší dopoledne nám mnoho úlevy nepřinese. Ale zítra odpoledne dosáhnou tyto frontální bouřky západního Maine a určitě většina z vás uvítá čerstvé zprávy o počasí. Než se nám ve středu trochu ochladí a rozjasní nebe, pravděpodobně si užijeme prudké bouřky, silné deště a místy i krupobití. Tornáda jsou v Maine vzácná, ale zítra se mohou vyskytovat v některých městečkách v západním a centrálním Maine. Earle, je to zase na tobě.“
Earl, moderátor dopoledních zpráv, měl ten nevinný libový vzhled čerstvého odpadlíka od Chipp'n Dales a přesně tak taky odečítal text z nápovědy. „Húa,“ udělal. „To je teda předpověď, Earle. Možná přijdou tornáda.“
„Húa,“ řekl jsem. „Udělej ještě jednou húa, Earle. Dělej to, dokud nebudu spokojenej.“
„Panenko skákavá,“ prohlásil Earl bez ohledu na mé přání a v tu chvíli zazvonil telefon. Šel jsem ho vzít a cestou jsem se podíval na hodiny s kývacím ocasem. V noci byl klid – žádný pláč, žádný řev, žádná noční dobrodružství –, ale ty hodiny mě stejně jaksi znepokojovaly. Visely na té zdi bez očí a mrtvé, jako dopis plný špatných zpráv.
„Haló?“
„Pan Noonan?“
Ten hlas jsem znal, ale chvíli jsem si ho nedokázal zařadit. Protože mě jeho majitelka nazvala panem Noonanem. Pro Brendu Meserveovou jsem byl Mike skoro patnáct let.
„Paní Meserveová? Brendo? Co –“
„Už pro vás nemůžu pracovat,“ vychrlila ze sebe. „Promiňte, že vám nemůžu dát výpověď v normální lhůtě – vždycky jsem dávala výpověď se lhůtou, dokonce i tomu starýmu ochlastovi Croydenovi –, ale musím. Prosím vás, pochopte.“
„Bill zjistil, že jsem vám volal? Přísahám Bohu, Brendo, neřekl jsem ani slovíčko –“
„Ne. Nemluvila jsem s ním, ani on se mnou. Já se prostě nemůžu do Smějící se Sáry vrátit… Včera v noci jsem měla zlej sen. Strašnej sen. Zdálo se mi, že… že se na mě cosi rozzlobilo. Kdybych se vrátila, mohla bych mít nehodu. Aspoň by to vypadalo jako nehoda, ale… nehoda by to nebyla.“
To je hloupost, pane Meserveová, chtělo se mi říct. Určitě už nejste ve věku, kdy se věří babským povídačkám o strašidlech.
Ale nic takového jsem samozřejmě říct nemohl. To, co se dělo v mém domě, nebyla žádná babská povídačka. Věděl jsem to a ona věděla, že to vím.
„Brendo, jestli jsem vám způsobil nějaké potíže, tak je mi to opravdu líto.“
„Odjeďte, pane Noonane… Miku. Odjeďte do Derry a nějakou dobu tam zůstaňte. To by bylo pro vás nejlepší.“
Slyšel jsem, jak se po lednici šoupou magnety, a otočil jsem se. Tentokrát jsem skutečně viděl, jak se tvoří kruh z ovoce a zeleniny. Nahoře zůstal otevřený tak dlouho, dokud dovnitř nevklouzlo několik písmen.
Potom mezeru zaplnil citrónek z umělé hmoty a kruh se uzavřel.
ijendez
stálo tam, pak se písmena přehodila, takže vzniklo
nejezdi
Pak se kruh i písmena zase rozstrkaly.
„Miku, prosím.“ Paní Meserveová plakala. „Zítra má Royce pohřeb. Budou tam všichni důležití z TR – všichni pamětníci.“
Ano, jistěže budou. Starci, pytle kostí, které vědí, co vědí, a nechávají si to pro sebe. Jenomže někteří z nich mluvili s mou manželkou. Sám Royce s ní mluvil. Teď byl mrtvý. Ona taky.
„Nejlepší by bylo, kdybyste odjel. Mohl byste s sebou třeba vzít tu mladou ženu. I s tou holčičkou.“
Ale mohl jsem? Kdoví proč jsem si to nemyslel. Měl jsem pocit, že my tři zůstaneme v TR, dokud nebude po všem… a začínal jsem tušit, kdy se to stane. Blížila se bouře. Letní bouře. Možná dokonce tornádo.
„Brendo, děkuju za zavolání. A já vás nepustím. Budeme tomu prostě říkat dočasná přestávka, ano?“
„Dobře… jak chcete. Budete aspoň přemýšlet o tom, co jsem vám řekla?“
„Ano. Zatím asi nikomu nebudu vykládat, že jste mi volala, souhlasíte?“
„Jistě!“ lekla se. Pak dodala: „Ale oni se to stejně dozvědí. Bill a Yvette… Dickie Brooks v garáži… starý Anthony Weyland a Buddy Jellison a všichni ostatní… dozvědí se to. Sbohem, pane Noonane. Je mi to moc líto. Vás a vaší ženy. Vaší chudinky ženy. Je mi to moc líto.“ Pak zavěsila.
Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 25 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая лекция | | | следующая лекция ==> |