Otočil jsem se a podíval se na hodiny – nechtěl jsem nechat stát Johna Storrowa na letišti, proboha –, ale žádné hodiny tam nebyly. Jistěže ne. Starému kocourovi vypadla při jedné náhlé duševní příhodě kukadla. Hlasitě jsem hýkl smíchy, což mě trochu vyděsilo – neznělo to zrovna příčetně.
„Seber se, Miku,“ napomenul jsem se. „Zhluboka se nadechni, synu.“ Nadechl jsem se. Zadržel dech. Vydechl. Zkontroloval digitální hodiny na mikrovlnce. čtvrt na devět. Na Johna jsem měl spoustu času. Vrátil jsem se zase k telefonnímu seznamu a začal jím rychle listovat. Dostal jsem další inspiraci – žádný megawattový záblesk jako v prvním případě, ale zato byl mnohem přesnější, jak se ukázalo.
Západní Maine je poměrně izolovaná oblast – je to trochu jako ten kopcovitý kraj na jižní hranici –, ale pramen přistěhovalců zvenčí („přivandrovalců“, jak místní říkají, když se chtějí vyjádřit pohrdavě), byť nevydatný, neustával a v poslední čtvrtině století se zdejší kraj stal oblíbeným bydlištěm pro aktivní seniory, kteří chtějí v důchodu rybařit a lyžovat. Telefonní seznam spolehlivě přistěhovalce od starousedlíků rozliší. Babickiové, Parettisové, O'Quindlanové, Donahueové, Smolnackové, Dvorakové, Blindermeyerové – ti byli zdaleka. Všechno přivandrovalci. Jalbertové, Meserveové, Pi1lsburyové, Spruceové, Therriaultové, Perraultové, Stanchfieldové, Starbirdové, Dubayové – ti všichni byli z okresu Castle. Chápete, co mám na mysli, ne? Když člověk vidí na stránce dvanáct celý odstavec Bowieů, je mu jasné, že tu ti lidé byli dost dlouho, aby si udělali pohodlí a rozšířili bowieské geny.
Mezi Parettiovými a Smolnackovými bylo také několik iniciál K a několik jmen na K, ale bylo jich málo. Káčka se soustředila hlavně u rodin, které tu žily dost dlouho, aby vstřebaly zdejší atmosféru. Aby se nadýchaly toho moru. Jenomže to nebyl zrovna mor, byl to –
Najednou mi před očima vytanul černý náhrobní kámen, převyšující všechny stromy u jezera, monolit, který vrhal stín přes půl okresu Castle. Ta vidina byla tak zřetelná a strašná, že jsem upustil seznam na stůl a zakryl si oči. Couval jsem před ní a třásl se. Ale zakryté oči viděly ten obraz ještě zřetelněji: byl to náhrobek tak obrovitý, že zakrýval slunce;
TR-90 ležel u jeho paty jako pohřební kytice. Syn Sally Tidwellové se utopil v jezeru Dark Score… nebo ho někdo utopil. Ale ona se postarala, aby se na jeho smrt nezapomnělo. Aby si ji všichni pamatovali. Jestlipak si ještě někdo v městečku někdy všiml, čeho jsem si všiml já? Nebylo to zrovna pravděpodobné; když člověk otevře telefonní seznam, obyčejně hledá konkrétní jméno a nečte celé stránky řádek po řádku. Uvažoval jsem, jestli si toho všimla Jo – jestli věděla, že skoro všechny rodiny starousedlíků v této části světa pojmenovaly tak či onak aspoň jedno své dítě po mrtvém synovi Sally Tidwellové.
Jo nebyla hloupá. Podle mě jí to neušlo.
* * *
Vrátil jsem se do koupelny, znovu jsem se namydlil a znovu se začal holit. Když jsem skončil, vrátil jsem se k telefonu a vzal ho do ruky. Vyťukal jsem tři čísla, pak jsem se zarazil a zadíval se ven na jezero. Mattie a Ki už byly vzhůru a byly v kuchyni, obě na sobě měly zástěru, obě radostně vzrušené. Bude večírek! Vezmou si pěkné nové letní šaty a budou pouštět muziku z CD přehrávače! Ki pomáhala Mattie míchat piškot na jahodový koláč, a zatímco se piškoty pekly, vyráběly salát. Kdybych zavolal Mattie a řekl: Sbal si kufry, pojedete s Ki na týden do Disneyho světa, Mattie by si myslela, že si dělám legraci, pak by mi řekla, abych si pospíšil a dooblékl se, abych byl na letišti, až přistane Johnovo letadlo. Kdybych naléhal, připomněla by mi, že Lindy jí znovu nabídla práci, ale ta nabídka rychle přestane platit, pokud se Mattie neukáže v pátek přesně ve dvě. Kdybych nepřestal naléhat, prostě by odmítla.
Protože jsem nebyl jediný, kdo se ocitl v zóně, není-liž pravda? Nebyl jsem jediný, kdo to doopravdy cítil.
Vrátil jsem telefon do vidlice, pak zašel do severní ložnice. Než jsem se dooblékl, cítil jsem už, jak se mi košile v podpaždí promáčí; to ráno bylo horko jako celý uplynulý týden, možná ještě větší. Ale na letišti budu s velkým předstihem. Na večírek jsem vůbec neměl chuť, ale přijdu tam. Mikey na svém místě, jako vždy. Mikey na svém místě, sakra.
* * *
John mi nedával číslo svého letu, ale na letišti okresu Castle není takový přepych nutný. Tento rušný dopravní uzel sestává ze tří hangárů a jednoho terminálu, který býval benzínovou pumpou pro letectvo když slunce pořádně zasvítí na zrezivělou severní stranu malého domku, je stále vidět okřídlené A. Je tam jedna ranvej. Bezpečnost zajišťuje Lassie, stařičká kolie Brecka Pellerina, která celé dny proleží na podlaze s linoleem a pokaždé, když nějaké letadlo přistává nebo startuje, vztyčí ucho.
Strčil jsem hlavu k Pellerinovi do kanceláře a zeptal se ho, jestli letadlo v deset z Bostonu nemá zpoždění. Řekl, že nemá, ale že doufá, že návštěvník, na kterého čekám, má v plánu buď odletět brzy odpoledne, nebo zůstat přes noc. Žene se špatné počasí, pořádná čin a, no jo. Breck Pellerin to nazval elektrický počasí. Věděl jsem přesně, co má na mysli, protože mi připadalo, že moje nervy elektřinou jen hrají.
Vyšel jsem ven k ranveji a posadil se na lavici s reklamou na Cormierův market (LEŤTE DO NAŠEHO LAHŮDKÁŘSTVÍ NA NEJLEPŠÍ JÍDLO V MAINE). Slunce vypadalo jako stříbrný knoflík přilepený na východním svahu rozpáleného bílého nebe. Jako v prádelně, řekla by moje matka, ale změna už byla na spadnutí. Držel jsem se té naděje na změnu jako stébla.
Deset minut po desáté jsem zaslechl od jihu vosí bzukot. Ve čtvrt na jedenáct se z oparu vyloupl jakýsi dvoumotorák, poklesl na ranvej a zajel k terminálu. Vystoupili z něj jenom čtyři cestující a John Storrow byl první z nich. Usmál jsem se, když jsem ho uviděl. Musel jsem se usmát. Měl na sobě černé tričko s nápisem JSME ŠAMPIÓNI a ještě khaki kraťasy, ze kterých mu čouhaly dokonale městské nohy: bílé a hubené. Snažil se unést zároveň polystyrénovou chladničku a kufřík. Popadl jsem chladničku tak čtyři vteřiny předtím, než mu upadla, a zastrčil si ji pod paži.
„Miku!“ zvolal a zvedl ruku dlaní nahoru.
„Johne!“ oplatil jsem mu ve stejném duchu a pleskli jsme dlaněmi o sebe. Jeho obyčejná pěkná tvář se rozšířila v úsměvu a mě trochu hryzlo svědomí. Mattie nijak nedávala Johnovi přednost – vlastně přímo naopak – a on vlastně nevyřešil žádný její problém; Devore to udělal tím, že zaklepal bačkorama, ještě než John dostal šanci ji zastupovat. Přesto jsem z toho měl nedobrý pocit.
„Jdeme,“ řekl. „Vypadneme z toho vedra. Doufám, že máš v autě klimatizaci?“
„Rozhodně.“
„A co kazetový přehrávač? Máš nějaký? Jestli ano, pustím ti něco, nad čím budeš přímo chrounit blahem.“
„Mám pocit, že jsem tento výraz ještě neslyšel, Johne.“
Znovu mu zablýskly zuby v úsměvu a já si všiml, jak je pihovatý. Kluk šerifa Andyho to dotáhl až na advokáta. „Jsem právník. Používám slova, která ještě nikdo ani nevynalezl. Máš tam magneťák?“
„Jistě.“ Zvedl jsem chladničku. „Steaky?“
„O tom nepochybuj. Od Petra Lugera. Jsou –“
,,– nejlepší na světě. Už jsi mi říkal.“
Když jsme vešli do terminálu, ozval se kdosi: „Michaeli?“
Byl to Romeo Bissonette, ten právník, který na mě dohlížel při svědecké výpovědi. V jedné ruce držel krabici zabalenou do modrého papíru a převázanou bílou stuhou. Vedle něj se zrovna z neforemného křesílka zvedal jakýsi vysoký chlapík s ofinou šedivých vlasů. Měl na sobě hnědý oblek, modrou košili a úzkou kravatu se sponou ve tvaru golfové hole. Vypadal spíš jako farmář na aukci dobytka než chlapík, který to pořádně rozbalí, když do něj nalijete nějakou tu skleničku, ale nepochyboval jsem, že je to soukromý detektiv. Překročil kómatózní kom a potřásl si se mnou rukou. „George Kennedy, pane Noonane. Rád vás poznávám. Moje manželka přečetla každičkou knížku, kterou jste napsal.“
„To jí za mě poděkujte.“
„Vyřídím. V autě jednu mám – vázanou…“ Vypadal stydlivě jako spousta lidí, když nastane ta správná chvíle, aby o to požádali. „Byl bych rád, kdybyste si našel chvilku a napsal jí věnování.“
„S radostí,“ řekl jsem. „Nejlíp hned, abych nezapomněl.“ Otočil jsem se k Romeovi. „Rád tě vidím, Romeo.“
„Jenom Rommie,“ řekl. „Já tebe taky.“ Ukázal krabici. „S Georgem jsme se na to složili. Mysleli jsme, že si zasloužíš něco pěkného za to, že jsi pomohl dámě v nesnázích.“
Kennedy teď skutečně vypadal jako člověk, se kterým může být po několika skleničkách legrace. Takový, kterého napadne vyskočit na nejbližší stůl, udělat si z ubrusu kilt a zatancovat. Podíval jsem se na Johna, který jen pokrčil rameny, jako by hýkal Hele, mě se neptej.
Zatáhl jsem za saténovou mašli, strčil ukazovák pod lepicí pásku, která přidržovala papír, a pak jsem vzhlédl. Přistihl jsem Rommieho Bissonetta, jak strká loktem do Kennedyho. Teď už se usmívali oba.
„Není v tom něco, co na mě vyskočí a udělá bububu, že ne, chlapci?“ zeptal jsem se.
„Rozhodně ne,“ ujistil mě Rommie, ale usmíval se čím dál víc.
No, já žádnou legraci nezkazím. Snad. Rozbalil jsem balíček, otevřel obyčejnou bílou krabici a objevil jsem čtverec vaty. Nadzvedl jsem ho. Celou tu dobu jsem se usmíval, ale teď mi začal úsměv vadnout a odumírat na rtech. Zároveň mi cosi hadovitě projelo páteří a mám dojem, že jsem krabici málem upustil.
Byla to ta kyslíková maska, kterou měl Devore na klíně, když mě potkal na Ulici, a ze které chvílemi usrkával, zatímco mě s Rogette krokem doprovázeli a snažili se mě zahnat do takové hloubky, abych se utopil. Rommie Bissonette a George Kennedy mi ji přinesli jako skalp mrtvého nepřítele a já si měl myslet, že je to legrační
„Miku?“ zeptal se Rommie starostlivě. „Miku, je ti něco? Byl to jenom vtip –“
Zamžikal jsem a poznal, že to vůbec není kyslíková maska – jak jsem proboha mohl být tak hloupý? Za prvé to bylo větší než Devorova maska; za druhé to bylo vyrobeno z matného a neprůhledného plastu. Byla to –
Opatrně jsem se usmál. Rommiemu Bissonettovi se očividně nesmírně ulevilo. Taky Kennedymu. Jenom John vypadal popleteně.
„Srandovní,“ řekl jsem. „Jako gumový rozkrok.“ Vytáhl jsem z masky mikrofonek a nechal ho viset. Houpal sena drátu sem a tam a připomněl mi kývací oháňku na hodinách.
„Co to sakra je?“ zeptal se John.
„Právník z Park Avenue,“ prohodil Rommie k Georgeovi širokým přízvukem, takže to vyznělo Préévník z Páárkévnjúú. „V životěs' nic takovýho neviděl, co, kámo? Jasně že né.“ Pak se vrátil k normální výslovnosti, což byla docela úleva. Žil jsem v Maine celý život a zábavní hodnota burleskního yankeeského přízvuku se mi už omrzela. „Je to stenomaska. Stenograf, který pořizoval zápis z Mikovy výpovědi, měl taky takovou. Mike se na něj pořád díval –“
„Děsilo mě to,“ řekl jsem. „Starý chlap sedí v koutě a mumlá do masky, co vypadá jako od Zorra.“
„Gerry Bliss děsí spoustu lidí,“ řekl Kennedy. Potichu brumlal. „Je tu poslední, kdo je nosí. Má jich ve své bažině deset nebo jedenáct. Vím to, protože jsem tuhle od něj koupil.“
„Doufám, že tě pořádně oškubal,“ poznamenal jsem.
„Myslel jsem, že to bude pěkná památka,“ řekl Rommie, „ale na vteřinu jsem měl pocit, že jsem ti dal krabici s uřezanou rukou – nesnáším, když si takhle popletu krabice. V čem je problém?“
„Máme dlouhý parný červenec,“ řekl jsem. „Tím to bude.“ Zavěsil jsem si přezku stenomasky na prst a pohupoval si s ní.
„Mattie říkala, abychom tam byli do jedenácti,“ řekl nám John. „Budeme popíjet pivo a házet si s talířkem.“
„Obojí obstojně zvládnu,“ řekl George Kennedy.
Na maličkém parkovišti před letištěm George zamířil k zaprášené altimě, chvíli se hrabal na zadním sedadle a vynořil se s ohmataným výtiskem Muže v červené košili. „Frieda mě donutila, abych vzal tuhle. Má i novější, ale tuhle má nejradši. Omlouvám se, že tak vypadá – četla si snad šestkrát.“
„Já ji mám taky rád,“ řekl jsem po pravdě. „A rád vidím knížku, která už má trochu najeto.“ To byla taky pravda. Otevřel jsem knížku, uznale se podíval na dávno zaschlou šmouhu od čokolády na záložce, a potom napsal: Friedě Kennedyové, jejíž manžel dokázal včas podat pomocnou ruku. Díky, že jste se o něj podělila, a díky za přečtení. Mike Noonan.
To bylo na mě dlouhé věnování – obvykle tam vlepím Všechno nejlepší nebo Mnoho štěstí, ale chtěl jsem vynahradit ten zmatený výraz, který mi viděli na tváři, když jsem otevřel jejich nevinný veselý dárek. Zatímco jsem psal, George se mě ptal, jestli pracuji na novém románu.
„Ne,“ odpověděl jsem. „Momentálně dobíjím baterky.“ Podal jsem mu knížku.
„Friedě se to nebude líbit.“
„Nebude. Ale vždycky bude mít Červenou košili.“
„Pojedeme za váma,“ řekl Rommie a z dálky, ze západu, se ozvalo tiché burácení. Nebylo o nic hlasitější než hrom, který se ozýval chvílemi celý uplynulý týden, ale tohle nebylo jen tak cvičné hromobití. Všichni jsme to věděli a všichni jsme se tím směrem podívali.
„Myslíš, že se stačíme najíst, než se to spustí?“ zeptal se mě George. „Jo. I když jen tak tak.“
* * *
Zajel jsem k bráně parkoviště a podíval se doprava, jestli něco nejede.
Při tom jsem si všiml, že se na mě John zamyšleně dívá.
„Co je?“
„Mattie říkala, že píšeš, nic víc. Knížka ti nějak chcípá, nebo co?“
Přítel z dětství byl živý jako nikdy… ale nikdy ho nedopíšu. To dopoledne jsem to věděl stejně jistě, jako že se chystá déšť. Chlapci ve sklepě se z nějakého důvodu rozhodli odvézt si to zpátky. Ptát se proč, to by se nemuselo vyplatit – odpovědi by nemusely být příjemné.
„Něco takového. Nevím přesně co.“ Vyjel jsem na hlavní, podíval se dozadu a uviděl, že Rommie a George za námi jedou v Georgeově malé altimě. Amerika se stala zemí plnou velkých chlapů v malých autech. „Co chceš, abych si poslechl? Jestli je to nějaké domácí karaoke, tak to mě ušetři. Poslední věc, kterou bych chtěl slyšet, by bylo,Děda včera v noci střelil gramofon v tvém podání.“
„Ach, mám něco lepšího. Mnohem lepšího.“
Otevřel kufřík, chvíli v něm lovil a pak vytáhl plastovou schránku na kazetu. Uvnitř byl pásek s označením 20. 7. 98 – včerejší datum. „Strašně se mi to líbí,“ řekl. Naklonil se dopředu, zapnul rádio a pak vložil kazetu do přehrávače.
Doufal jsem, že jsem si pro dnešní dopoledne už vybral svou dávku ohavných překvapení, ale to jsem se spletl.
„Promiňte, musel jsem vyřídit ještě jiný telefonát,“ promluvil John z reproduktorů v chevroletu uhlazeným, výsostně právnickým hlasem. Vsadil bych milión dolarů, že když se ten pásek nahrával, John svoje kostnaté nohy neukazoval.
Ozval se smích, ale zastřený a chraptivý. Při tom zvuku se mi sevřel. žaludek. Vzpomněl jsem si, jak jsem ji poprvé viděl stát před barem Sunset, v černých šortkách a černých plavkách. Stála tam a dívala se na mě jako uprchlice z pekla drastických diet.
„Chcete říct, že jste musel zapnout magnetofon,“ řekla a já si teď vzpomněl, jak se mi zdálo, že voda změnila barvu, když jsem dostal plný zásah kamenem do zátylku. Změnila se z jasně oranžové na tmavě šarlatovou. A pak jsem začal pít jezero. „To je v pořádku. Nahrávejte si, co chcete.“
John se najednou natáhl a kazetu vyhodil z přehrávače. „To nemusíš poslouchat,“ řekl. „Není to důležité. Myslel jsem, že tě to její blábolení trochu pobaví, ale… panejo, vypadáš hrozně. Nechceš, abych řídil? Jsi bílý jako stěna, sakra.“
„Můžu řídit sám,“ řekl jsem. „Jenom to nech dohrát. Potom ti povím, jaké jsem v pátek večer prožil dobrodružství… ale necháš si to pro sebe.
Nemusejí to vědět –“ píchl jsem palcem přes rameno směrem k altimě,,,– ani Mattie to nemusí vědět. Zvlášť ona.“
Natáhl se po pásce, pak zaváhal. „Určitě to chceš?“
„Jo. To jenom že jsem ji tak zčistajasna uslyšel. Zvuk jejího hlasu. Kristepane, tomu se říká vysoká věrnost.“
„Pro firmu Avercy, McLain a Bernstein jen to nejlepší. Mimochodem máme velmi přísný protokol, co se týče pořizování záznamů. Kdyby tě to náhodou zajímalo.“
„Ani ne. Stejně takový důkaz není u soudu přípustný, že ne?“
„V určitých vzácných případech by soudce mohl pásek připustit, ale kvůli tomu to neděláme. Podobný pásek zachránil jednomu chlapovi před čtyřmi lety život, někdy v době, kdy jsem nastoupil k firmě. Ten chlap je teď v programu na ochranu svědků.“
„Přehraj to.“
Naklonil se a zmáčkl knoflík.
John: „Jak je v poušti, paní Whitmorová?“
Whitmorová: „Horko.“
John: „Zařizujete pohřeb? Vím, jak těžké je to období –“
Whitmorová: „Víte velmi málo, advokáte, to mi věřte. Můžeme těch keců nechat?“
John: „Jako by se stalo.“
Whitmorová: „Už jste sdělil podmínky závěti pana Devora jeho snaše?“
John: „Ano, paní.“
Whitmorová: „Její odpověď?“
John: „Žádnou teď pro vás nemám. Možná budu mít, až bude poslední vůle pana Devora soudně potvrzena. Ale určitě víte, že takové dodatky k závěti soudy málokdy přijímají.“
Whitmorová: „No, jestli se ta malá dáma odstěhuje z městečka, tak uvidíte, že?“
John: „Nejspíš ano.“
Whitmorová: „Kdy máte večírek na oslavu vítězství?“
John: „Prosím?“
Whitmorová: „Ale no tak. Mám dneska šedesát různých schůzek a zítra pohřbívám šéfa. Budete s ní a s její dcerou oslavovat, ne? Věděl jste, že pozvala toho spisovatele? Toho svého postelového kumpána?“
John se ke mně vesele otočil. „Slyšíš, jak je naštvaná? Snaží se to zamaskovat, ale nejde jí to. Přímo ji to žere!“
Sotva jsem ho slyšel. Ocitl jsem se v zóně jejích slov
(ten spisovatel, její pastelový kumpán)
a významu, který se skrýval pod tím, co říkala. Cosi se skrývalo pod těmi slovy. Chceme jen vidět, jak dlouho dokážete plavat, volala tehdy na mě.
John: „Myslím, že vám nic není po tom, co dělám nebo co dělají přátelé Mattie, paní Whitmorová. S veškerou úctou vám navrhuji, abyste se vy scházela se svými přáteli a nechala Mattie Devorovou, aby se scházela zase se svými –“
Whitmorová: „Vyřiďte mu vzkaz.“
Mně. Mluvila o mně. Pak jsem si uvědomil, že je to ještě osobnější že mluví se mnou. Tělem byla možná na opačné straně země, ale její hlas a záštiplný duch byl v tom autě s námi.
A vůle Maxe Devora. Žádné bezvýznamné hlouposti, které jeho právníci hodili na papír, ale jeho vůle. Ten starý parchant byl mrtvý jako Damokles, ale rozhodně se dál dožadoval práva na vnučku.
John: „Komu mám vyřídit vzkaz, paní Whitmorová?“
Whitmorová: „Řekněte mu, že ještě neodpověděl na otázku pana Devora.“
John: „Jakou otázku?“
Cucá její píča?
Whitmorová: „Zeptejte se jeho. Už bude vědět.“
John: „Jestli myslíte Mika Noonana, můžete se ho zeptat sama. Uvidíte ho na podzim u okresního castleského soudu.“
Whitmorová: „Pochybuji. Závěť pana Devora byla vyhotovena a podepsána svědky zde.“
Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 22 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая лекция | | | следующая лекция ==> |