Stáli jsme vedle sebe na trávníku, dívali se na Ki, která sledovala žongléra. „Volala jste Johnovi?“ zeptal jsem se.
„Jistě.“
„Jak reagoval?“
Otočila se ke mně, v očích úsměv. „Zazpíval kousek písničky,Bim bam, čarodějnice je mrtvá‘.“
„Spletl si pohlaví, ale pocity jsou správné.“
Přikývla, očima znovu zabloudila ke Kyře. Znovu mě napadlo, jak krásně vypadá, jak je štíhlá v těch bílých šatech, jak jsou její rysy čisté a dokonale modelované.
„Naštval se na mě, že jsem se pozval na oběd?“ zeptal jsem se.
„Ne, hrozně se mu líbilo, že budeme mít večírek.“
Večírek. Hrozně se mu to líbilo. Začal jsem se cítit poněkud malý.
„Dokonce navrhoval, abychom pozvali vašeho právníka z minulého pátku. Jmenuje se Bissonette? A ještě toho soukromého detektiva, kterého John najal na Bissonettovo doporučení. Nevadí vám to?“
„Jistěže ne. A co vy, Mattie? Vede se vám dobře?“
„Vede se mi dobře,“ souhlasila a otočila se ke mně. „Dneska mi tedy volaloo několik lidí víc než obvykle. Jsem najednou docela populární.“
„Mhm.“
„Většinou hned zavěsili, ale jeden džentlmen si udělal tolik času, aby mě nazval běhnou, pak mi nějaká paní s velmi silným yankeeským přízvukem řekla Ty mrcho, zabilas ho. Seš spokojená? Zavěsila ještě dřív, než jsem jí stačila říct ano, velmi spokojená, díky.“ Ale Mattie spokojeně nevypadala; vypadala nešťastně a provinile, jako by ho skutečně dohnala k smrti.
„To je mi líto.“
„Nic se neděje. Opravdu. Kyra a já jsme byly dlouho samy, a většinou jsem se bála. Teď jsem získala několik přátel. Jestli je pár anonymních telefonátů cena, kterou mám zaplatit, tak ji zaplatím.“
Stála velmi blízko, dívala se mi do tváře a já se neudržel. Mohlo za to léto, její parfém a čtyři roky bez ženy. V tomto pořadí. Vzal jsem ji kolem pasu, dokonale si vzpomínám na to, jak jsem pod rukama cítil látku jejích šatů; na malý hrbolek tam, kde se zip schovával v tunýlku. Pamatuji si na to, jak se ta látka otírala o holé tělo pod nimi. Pak už jsem ji líbal, velmi jemně, ale velmi důkladně – všechno, co stojí za to, aby se dělalo, má se dělat pořádně – a ona mi oplácela úplně stejně, její ústa byla zvědavá, ale nebojácná. Rty měla teplé a hladké a po něčem slabě sladce chutnaly. Asi po broskvích.
Přestali jsme oba najednou a trochu se od sebe odtáhli. Ruce měla pořád na mých ramenou. Já jsem ji držel po stranách v pase, těsně nad boky. Tvář měla poměrně klidnou, ale oči jí zářily víc než jindy, a na tvářích, podél lícních kostí, byla zardělá.
„Páni,“ řekla. „To jsem moc chtěla. Hned když tě Ki porazila a tys ji zvedl do vzduchu, tak jsem to chtěla.“
„John by nás zrovna nepochválil za to, že se líbáme na veřejnosti,“ řekl jsem. Neměl jsem tak docela klidný hlas a srdce mi tlouklo. Sedm vteřin, jeden polibek a všechny systémy v těle mi skočily do červených ukazatelů. „John by nás vlastně nepochválil za to, že se vůbec líbáme. Líbíš se mu, víš.“
„Já vím, ale ty se líbíš mně.“ Otočila se, aby zkontrolovala Ki, která pořád stála poslušně u stromu a pozoroval žongléra. Kdopak asi pozoroval nás? Někdo, kdo sem přijel z TR, aby si za horkého letního večera koupil zmrzlinu, užil si trochu hudby a společnosti? Někdo, kdo obchoduje s čerstvou zeleninou a čerstvými klepy v krámě na Jezerní vyhlídce? Nějaký štamgast z garáží? To bylo šílené, a šílené to zůstávalo, ať jste to vzali, z které strany chtěli. Odtáhl jsem od ní ruce.
„Mattie, mohli by naši fotku dát do slovníku vedle výrazu,indiskrétní‘.“
Mattie stáhla ruce z mých ramenou a o krok ustoupila, ale nespouštěla ze mě zářící oči. „Já vím. Jsem sice mladá, ale ne úplně hloupá.“
„Nechtěl jsem –“
Zvedla ruku, aby mě zarazila. „Ki chodí spát kolem deváté – myslím, že nedokáže usnout, dokud není skoro tma. Já jsem pak ještě vzhůru. Přijď za mnou na návštěvu, jestli chceš. Můžeš zaparkovat vzadu.“ Pousmála se. Byl to milý úsměv; a neuvěřitelně sexy. „Když měsíc zapadne, je to velmi diskrétní místo.“
„Mattie, jsi tak mladá, že bys mohla být mou dcerou.“
„Možná, ale nejsem. A někteří lidé bývají tak diskrétní, až to škodí.“ Moje tělo důrazně dávalo najevo, co chce. Kdybychom v té chvíli byli u ní v přívěsu, nebylo by co řešit. Stejně tomu tak skoro bylo. Pak mi něco napadlo, něco, co jsem si myslelo Devorových a svých předcích: že se míjejí o generaci. Neplatilo totéž i teď? A nevěřím, že lidé mají automaticky právo na to, co chtějí, i když to chtějí hrozně moc. Ne každá žízeň může být ukojena. Některé věci jsou prostě nesprávné – to se asi snažím říct. Ale nebyl jsem si jist, že tohle je zrovna ten případ, a já ji chtěl, ano. Moc. Pořád jsem myslel na to, jak se jí šaty posunuly, když jsem ji držel kolem pasu, jak teplou měla kůži pod látkou. A nebyla mou dcerou.
„Už jsi mi poděkovala,“ řekl jsem trochu chraptivě.“A to stačí. Opravdu.“
„Ty si myslíš, že je to z vděčnosti?“ Potichu, upjatě, se zasmála. „Je ti čtyřicet, Miku, ne osmdesát. Nejsi Harrison Ford, ale vypadáš dobře. A jsi nadaný a zajímavý. A hrozně moc se mi líbíš. Chci, abys se mnou byl. Chceš, abych poprosila? Dobře. Prosím, buď se mnou.“
Ano, šlo o víc než o vděčnost – asi jsem to věděl už ve chvíli, kdy jsem o tom začal. Věděl jsem, že má na sobě bílé šortky a tílko, když mi volala v den, kdy jsem se vrátil k práci. Že by také věděla, co mám na sobě, zdálo se Jí, že je se mnou v posteli a bušíme do toho jako blázni, zatímco lampióny svítí a Sára Tidwellová hraje svou verzi rýmovací hry bílé babí, to bláznivé Manderley-sanderely-canderley? Že by se Mattie zdálo, jak mi říká, abych dělal, co chce?
A pak ti lidé z lednice. Další společná věc, i když strašidelnější. Ještě jsem neměl dost kuráže povědět Mattie o těch svých, ale možná o nich stejně věděla. Někde v hloubi duše. Tam, kde začíná zóna dělníků v montérkách. Její dělníci a moji dělníci, všichni patří do stejných zvláštních odborů. A možná to vůbec nebyla záležitost morálky per se. Něco mi na tom – na nás – připadalo nebezpečné.
A ach, tak přitažlivé.
„Potřebuj u si to rozmyslet,“ řekl jsem.
„Není o čem přemýšlet. Co ke mně cítíš?“
„Je toho tolik, až mě to děsí.“
Než jsem stačil říct ještě něco, k uším mi zalétla známá řada akordů. Otočil jsem se ke klukovi s kytarou. Dosud se probíral repertoárem raného Dylana, ale teď přešel na rytmičtější a rychlejší kousek, při kterém se vám chtělo usmívat se a tleskat do rytmu.
„Chtěl bys ryby chytat
u mě v díře na ryby?
Tak řekni, zlato, chtěl bys nějakou chytit,
u mě v rybí díře?
V mým rybníku se dobře chytá, hochu,
jen musíš mít hodně dlouhej prut.
Rybářské blues. Napsala Sára Tidwellová, původní provedení Sára a Red-Top Boys, coververze nahráli všichni od Ma Rainey po Lovin' Spoonful. Její specialitou byly rošťácké písničky, plné dvojsmyslů tak průhledných, že by se přes ně daly číst noviny… i když četba nepatřila mezi Sářiny hlavní zájmy, soudě podle jejích textů.
Než chlapec stačil přejít k další sloce o tom, jak je nutno se pořádně přičinit a lovit pořádně hluboko, než se chytí pořádná ryba, spustili Castle Rockers břesknou dechovku „Koukejte všichni, jdeme na vás“. Chlapec s kytarou přestal hrát; žonglér začal chytat kužely a rychle je pokládal do řady na trávu. Rockers se pustili do příšerného Sousova pochodu, takovou muzikou se páchají sériové vraždy. A Kyra přiběhla k nám.
„Ten žonglél skončil. Povíš mi pohádku, Miku? O Jeníčkovi a Pepíčkovi?“
„O Jeníčkovi a Mařence,“ opravil jsem ji, „s největší radostí. Ale půjdeme někam, kde je trochu víc klidu, ano? Z té kapely mě začíná bolet hlava.“
„Hudba tě bolí v hlavě?“
„Trochu.“
„Tak půjdeme k autu Mattie.“
„Dobrý nápad.“
Kyra utíkala napřed, aby zabrala lavici na okraji veřejného parku.
Mattie se na mě dlouze, mile zadívala, pak mi podala ruku. Vzal jsem ji. Prsty se nám propletly, jako by to dělaly už roky. Pomyslel jsem si: Chtěl bych to pomalu, abychom se sotva pohybovali. Aspoň ze začátku. A vezmu si na pomoc svou nejpěknější, nejdelší hůl? Myslím, že na to se můžu spolehnout. A pak, potom si budeme povídat. Možná tak dlouho, až v prvním ranním světle začneme vidět nábytek. Když jste v posteli s někým, koho milujete, zvlášť poprvé, připadá vám pátá hodina ranní skoro posvátná.
„Potřebuješ si odpočinout od vlastních myšlenek,“ řekla Mattie. „To určitě potřebují občas všichni spisovatelé.“
„Asi máš pravdu.“
„Škoda, že nejsme doma,“ řekla, ale nepoznal jsem, jestli ta horoucnost je hraná nebo opravdová. „Líbala bych tě tak dlouho, až by celý tady ten rozhovor byl zbytečný. A pokud bys měl nějaké výčitky, aspoň bys je měl u mě v posteli.“
Otočil jsem tvář do červeného světla zapadajícího slunce. „Tady nebo tam, touhle dobou by Ki stejně byla pořád vzhůru.“
„Pravda,“ řekla nezvykle pochmurně. „Pravda.“
Kyra doběhla k lavici poblíž oznamovatele „Městské obecní sady“, vyšplhala na ni, přičemž nepouštěla z ruky plyšového psíka od Mickeyho D. Pokusil jsem se ruku vymanit, když jsme se k ní blížili, ale Mattie držela pevně. „Nic se neděje, Miku. V prázdninové škole bible se drží za ruku s kamarády, když někam jdou. To jenom velcí lidi z toho dělají velkou vědu.“
Zastavila se a podívala se na mě.
„Chci, abys něco věděl. Možná to pro tebe nebude nic znamenat, ale pro mě ano. Před Lancem ani po něm nikdo nebyl. Jestli ke mně přijdeš, budeš můj druhý. A už o tom nebudu nikdy mluvit. Poprosit je něco jiného než se doprošovat.“
„Já ne-“
„U schodů do přívěsu mám květináč s rajčaty. Nechám pod ním klíč. Nepřemýšlej. Prostě přijď.“
„Dnes večer ne, Mattie. Nemůžu.“
„Můžeš,“ odpověděla.
„Honem, pomalíci!“ volala Kyra a bušila do lavičky.
„To on zdržuje!“ odpověděla Mattie a dloubla mě do žeber. Potom mnohem tišeji dodala: „To je fakt.“ Odtáhla ruku a rozběhla se k dceři, její hnědé nohy se míhaly pod lemem bílých šatů.
* * *
V mé verzi „Jeníčka a Mařenky“ se ježibaba jmenovala Kazimíra. Kyra na mě hleděla vykulenýma očima, když jsem se dostal k místu, kde Kazimíra chce, aby Jeníček vystrčil prstík, aby mohla ozkoušet, jak chlapeček tloustne.
„Je to moc strašidelné?“ zeptal jsem se.
Ki vehementně zavrtěla hlavou. Podíval jsem se na Mattie, abych měl jistotu. Přikývla a mávla rukou, abych pokračoval, tak jsem pohádku dovyprávěl. Kazimíra putovala do pece a Mařenka našla její tajnou zásobu výherních losů. Děti si koupily kola a žily šťastně až do smrti na východní straně jezera Dark Score. To už Castle Rockers masakrovali Gershwina a slunce zapadalo. Odnesl jsem Kyru do scoutu a připoutal ji. Vzpomněl jsem si, jak jsem ji poprvé pomáhal usadit v autě a jak jsem se nechtě přitiskl Mattie k prsu.
„Doufám, že nebudeš mít po té pohádce zlé sny,“ poznamenal jsem. Teprve když jsem tu pohádku slyšel z vlastních úst, uvědomil jsem si, jak je ohavná.
„Nebudu mít zlé sny,“ řekla Kyra věcně. „Lidi z ledovnice je zaženou.“ Potom se pečlivě opravila: „Led-ni-ce.“ Otočila se k Mattie. „Ukaž mu tu kšíškovku, marni.“
„Křížovku. Ale díky, málem bych zapomněla.“ Odklopila kryt přihrádky na rukavice a vytáhla složený list papíru. „Bylo to dnes ráno na lednici. Opsala jsem to, protože Ki říkala, že budeš vědět, co to znamená. Prý děláš křížovky. No, řekla křížkovky, ale pochopila jsem.“
Říkal jsem Kyře, že dělám křížovky? Skoro určitě ne. Překvapilo mě, že to ví? Vůbec ne. Vzal jsem papír, rozložil ho a podíval se, co tam bylo napsáno:
j
na
d
devade2
„Je to kšíškovka, Miku?“ zeptala se Kyra.
„Asi ano – velmi jednoduchá. Ale pokud něco znamená, tak nevím co.
Můžu si to nechat?“
„Ano,“ řekla Mattie.
Doprovodil jsem ji k dvířkům řidiče a za chůze jsem ji znovu vzal za ruku. „Dej mi trochu času. Já vím, že tohle mají říkat děvčata, ale –“
„Máš tolik času, kolik potřebuješ,“ řekla. „Jenom ho nepotřebuj moc.“
Nechtěl jsem si nechávat žádný, což byl ten problém. Sex by byl skvělý, to jsem věděl. Ale potom?
Ale nějaké potom by mohlo být. Věděl jsem to a ona taky. S Mattie bylo „potom“ reálnou možností. To pomyšlení bylo trochu děsivé, trochu nádherné.
Políbil jsem ji do koutku úst. Zasmála se a chytila mě za ucho. „Umíš to líp,“ řekla, pak se podívala na Ki, která seděla ve své sedačce a bez zájmu nás pozorovala. „Ale tentokrát ti to projde.“
„Pusu Ki!“ zvolala Kyra a natáhla ruce, takže jsem auto obešel a dal Ki pusu. Cestou domů, s brýlemi na očích, aby mě neoslňovalo zapadající slunce, mě napadlo, že možná bych mohl být Kyře Devorové otcem. To mě přitahovalo skoro stejně jako milování s její matkou, podle čehož bylo zřejmé, že jsem v tom až po uši. A možná ještě hlouběji.
A ještě hlouběji.
* * *
Poté, co jsem držel Mattie v náručí, mi Smějící se Sára připadala velmi prázdná – spící hlava beze snů. Zkontroloval jsem písmena na lednici, viděl, že tam nic není, jen obvyklá změť, a vzal si pivo. Vyšel jsem na verandu, abych si je tam vypil, a pozoroval zbytky večerních červánků. Snažil jsem se přemýšlet o lidech z lednice a křížovkách, které se objevily na obou lednicích: „jdi dolů na devatenáct“ na cestě číslo 42 a „jdi na devadesát dva“ na Wasp Hill Road. Různé vektory z pevniny k jezeru? Různé body na Ulici? Sakra, kdo ví?
Snažil jsem se přemýšlet o Johnu Storrowovi a o tom, jak bude nešťastný, až zjistí, že – abych citoval Smějící se Sáru, která ten verš vymyslela dávno před Johnem Mellencampem – ve stáji Mattie Devorové kope další kůň. Ale hlavně jsem přemýšlelo tom, jak jsem ji poprvé držel v náručí a poprvé líbal. Žádný lidský instinkt není silnější než pohlavní pud, když je naplno probuzen, a obrazy, které ho probouzejí, jsou emocionálním tetováním, které nás nikdy neopustí. U mě to byla vzpomínka na to, jak jsem cítil hebkou holou kůži pod šaty na jejím pasu. Ta látka, jak hladce klouzala…
Prudce jsem se otočil a hnal se domem do severního křídla, skoro jsem utíkal a při tom shazoval šaty. Roztočil jsem ve sprše studenou vodu a klepal se pod ní pět minut. Když jsem zase vylezl, cítil jsem se znovu trochu jako lidská bytost a trochu méně jako rozechvělý uzlíček nervů. A když jsem se utíral, napadlo mě ještě něco. V jednu chvíli jsem si přece vzpomněl na Johannina bratra Franka, na to, že pokud by někdo jiný kromě mě dokázal vycítit Johanninu přítomnost v Smějící se Sáře, byl by to on. Nikdy jsem se nedostal k tomu, abych ho sem pozval, a teď jsem nevěděl, jestli to chci. Začal jsem být podivně, skoro žárlivě posedlý tím, co se tu dělo. A jestli Jo něco v tichosti psala, Frank by o tom mohl vědět. Samozřejmě se mu nesvěřila s tím, že je těhotná, ale –
Podíval jsem se na hodinky. Čtvrt na deset. V přívěsu poblíž křižovatky Wasp Hill Road a okresky 68 už Kyra pravděpodobně spala… a její matka už možná položila rezervní klíč pod květináč u schodů. Vzpomněl jsem si na ni, v těch jejích bílých šatech, na její oblé boky těsně pod mými dlaněmi a na vůni parfému a pak jsem ty obrazy zahnal. Nemohl jsem si celou noc dávat studené sprchy. Čtvrt na deset, to byla ještě pořád slušná hodina na to, abych zavolal Franku Arlenovi.
Zvedl to po druhém zazvonění a zdál se tak potěšen, jako by v kartónu piv našel tři čtyři plechovky navíc. Vyměnili jsme si obvyklé zdvořilosti – z mé strany skoro úplně vymyšlené, jak jsem s údivem zjistil – a pak se zmínil, že podle zpráv jeden můj proslavený soused zaklepal bačkorama. Znal jsem ho? Ano, řekl jsem a vzpomněl si, jak do mě Max Devore najížděl křeslem. Ano, setkal jsem se s ním. Chtěl vědět, jaký byl. Těžko říct, odpověděl jsem. Chudák stará byl upoutaný na kolečkové křeslo a měl rozedmu plic.
„Takže už jen takový věchýtek, co?“ zeptal se Frank soucitně.
„.10,“ řekl jsem. „Poslouchej, Franku, volám kvůli Jo. Porozhlížel jsem se po její pracovně a našel tam svůj psací stroj. Od té doby mám pocit, že něco psala. Možná začala jen s něčím menším o našem domě, potom to rozšířila. Tady se to jmenuje po Sáře Tidwellové, víš. Po té bluesové zpěvačce.“
Dlouho mlčel. Potom řekl: „Já vím.“ Mluvil ztěžka, vážně.
„Co ještě víš, Franku?“
„Že se bála. Myslím, že zjistila něco, co ji vyděsilo. Myslím si to hlavně proto –“
Konečně se mi rozsvítilo. Asi jsem to měl poznat podle popisu od Mattie, poznal bych to, kdybych nebyl tak rozčilený. „Tys tu s ní byl, že? V červenci 1994. Šli jste na softbal, pak jste šli po Ulici k domu.“
„Jak to víš?“ vyjel skoro.
„Někdo vás viděl. Můj známý.“ Snažil jsem se, abych nemluvil vztekle a zklamaně. Byl jsem vzteklý, ale byl to vztek z úlevy, takový, jaký pocítíte, když se vám dítě všourá do domu se stydlivým úsměvem na tváři, zrovna když se chystáte volat policajty.
„Skoro jsem ti to tehdy řekl, těsně před pohřbem. Byli jsme v té hospodě, pamatuješ?“
Jackova hospoda, hned poté, co se Frank pohádal s šéfem pohřební služby o cenu Johanniny rakve. Jistěže jsem si to pamatoval. Dokonce jsem si pamatoval výraz v jeho očích, když jsem mu pověděl, že Jo byla těhotná, když umřela.
Nejspíš cítil, jak ticho houstne, protože když se ozval, mluvil nějak úzkostlivě. „Miku, doufám, že si nemyslíš –“
„Copak? Bůhví co? Myslel jsem si, že mi možná zahnula, je tohle bůhví co? Můžeš si myslet, že je to ode mě sprosté, ale měl jsem svoje důvody. Neřekla mi toho spoustu. Co řekla tobě?“
„Skoro nic.“
„Věděl jsi, že vystoupila ze všech výborů a rad? Vystoupila a neřekla mi ani slovo?“
„Ne.“ Nevypadalo to, že lže. Proč by taky, po takové době? „Ježíši, Miku, kdybych věděl, že –“
„Co se stalo ten den, kdy jste sem jeli? Pověz mi to.“
„Byl jsem v tiskárně v Sanfordu. Jo mi zavolala z… nepamatuju se, myslím z motorestu u nájezdu na dálnici.“
„Mezi Derry a TR?“
„Asi. Jela na Smějící se Sáru a chtěla, abych tam na ni počkal. Řekla mi, abych zaparkoval na příjezdové cestě, jestli tam budu první, a nechodil dovnitř… což bych mohl; věděl jsem, kde máte rezervní klíč.“ Jistěže to věděl, v plechovce od sušenek pod verandou. Sám jsem mu ji ukázal.
„Říkala, proč nechce, abys šel dovnitř?“
„Bude to vypadat praštěně.“
„Nebude. Věř mi.“
„Řekla, že ten dům je nebezpečný.“
Ta slova chvilku visela ve vzduchu. Pak jsem se zeptal: „Dostal ses tam první?“
„Mhm.“
„A počkal venku?“
„Ano.“
„Viděl jsi nebo cítil něco nebezpečného?“
Dlouhá pauza. Nakonec řekl: „Na jezeře byla spousta lidí – v motorácích, lyžovali na vodě, víš, jak to je – ale všechen hluk a smích jako by… zmlkl, když se dostal k domu. Všiml sis někdy, jak je tam u vás ticho, i když je venku randál?“
Samozřejmě že všiml; zdálo se, že Sára existuje ve své vlastní zóně ticha. „Ale cítil jsi něco nebezpečného?“
„Ne,“ řekl skoro neochotně. „Aspoň ne pro mě. Ale ten barák mi nepřipadal ani úplně prázdný. Měl jsem pocit… sakra, měl jsem pocit, že mě někdo pozoruje. Seděl jsem na schodech, co vedou k vodě, a čekal na sestru. Nakonec přijela. Zaparkovala za mým autem a objala mě… ale nespouštěla oči z domu. Zeptal jsem se jí, co je, ale prý mi to nemůže říct, a tak ti nemůžu povědět, proč jsme tam byli. Řekla něco jako,Jestli na to přijde sám, pak to tak má být. Dřív nebo později mu to stejně budu muset říct. Ale teď nemůžu, protože potřebuju, aby mi věnoval veškerou pozornost. A tu mi nevěnuje, dokud pracuje.“
Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 21 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая лекция | | | следующая лекция ==> |