Stephen King Pytel kostí 38 страница

VÍTEJTE NA FRYEBURSKÉ POUTI VÍTEJTE VE 20. STOLETÍ

Zatímco jsem se na něj díval, pod obloukem prošel malý chlapec v krátkých kalhotách a žena v blůze a lněné sukni po kotníky a zamířili ke mně. Jejich obraz se zatetelil, zamlžil. Na okamžik jsem viděl jejich kostry a kostěné úsměvy, které prosvítaly usměvavými tvářemi. Ještě chvilku a byli pryč.

Pod obloukem, na straně, kde se konala pouť, se úplně stejným způsobem objevili dva farmáři – jeden ve slamáku, druhý se široce rozmachoval dýmkou z kukuřičného klasu. Tak jsem pochopil, že mezi Ulicí a Poutí je jakási bariéra. Přesto jsem si nemyslel, že by ta bariéra na mě měla nějaký vliv. Já byl výjimkou.

Zvon na vršku siloměru hlasitě a jasně zabimbal. Zazvoň jednou, pokud souhlasíš, dvakrát, pokud nesouhlasíš. Stoupal jsem po schodech dál.

Teď jsem proti zářivému nebi viděl pouťové kolo, to, které bylo v pozadí fotografie kapely v Osteenově knize Dny na Dark Score. Kostra byla z kovu, ale vesele pomalované gondoly byly vyrobeny ze dřeva. Vedla k němu pilinami vysypaná hlavní cesta jako ulička k oltáři. Piliny měly svůj účel; skoro každý muž v dohledu žvýkal tabák.

Na vrcholku schodů, stále na jezerní straně oblouku, jsem se na několik vteřin zastavil. Bál jsem se, co se se mnou asi stane, když projdu. Bál jsem se, že umřu nebo zmizím, ano, ale hlavně že už se nikdy nedokážu vrátit tam, odkud jsem přišel, že budu odsouzen strávit věčnost jako návštěvník Fryeburské pouti z přelomu století. Připadal jsem si také jako v té povídce od Bradburyho, když o tom tak teď přemýšlím. Nakonec mě do toho druhého světa vtáhla Sára Tidwellová. Musel jsem ji vidět na vlastní oči. Musel jsem ji slyšet zpívat. Musel.

Když jsem prošel pod obloukem, pocítil jsem mravenčení a v uších jako by mi zavzdychal milión hlasů, velmi vzdálených. Vzdychaly úlevou? Hrůzou? To jsem nepoznal. S jistotou jsem věděl jen to, že být na druhé straně bylo jiné – byl to stejný rozdíl jako mezi pohledem z okna a pobytem v zahradě; byl to rozdíl mezi pozorováním a účastí.

Barvy vyskočily jako komando v okamžiku útoku. Vůně, které byly na jezerní straně oblouku sladké, nostalgické a budily vzpomínky, nyní zhrubly a zpohlavněly, nastoupila próza namísto poezie. Cítil jsem hutnou vůni párků a smaženého hovězího a širé temné aroma vařené čokolády. Prošly kolem mě dvě děti, které se dělily o papírový kornout s cukrovou vatou. Obě svíraly uzlíky s troškou drobných. „Hej, děcka!“ zavolal na ně vyvolávač v tmavě modré košili. Měl vykasané rukávy a v úsměvu ukazoval jeden úžasný zlatý zub. „Shoďte ty láhve od mlíka a vyhrajete cenu! Za celej den nikdo neprohrál!“

Vpředu se Red-Tops pustili do „Rybářského blues“. Myslel jsem si, že ten kluk v parku v Castle Rock hraje a zpívá docela slušně, ale vedle této verze zněla v klukově podání stařecky líně a krotce. Nebyla roztomilá, jako bývají starobylé obrázky dam se sukněmi zvednutými ke kolenům a tančících decentní verzi black bottom, při kterém ukazují okraje dlouhých kalhotek. Nebyla to písnička, kterou by si Allan Lomax zařadil do své sbírky lidových písní jako dalšího uprášeného amerického motýla do skleněné vitrínky, kde už je jich plno; tohle byla kolomaz naleštěná tak akorát, aby udržela celou tu naparující se bandu mimo mříže. Sára Tidwellová zpívala o hříšném boogie a podle mě každý farmář v montérkách, slamáku, bagančatech, s mozolnatýma rukama a se žvancem tabáku v hubě, který stál před pódiem, snil o tom, že to s ní dělá, že se dostane rovnou tam, kde se v té štěrbině sbírá pot a kde horko pořádně peče a kde prosvítá růžová.

Vydal jsem se tím směrem, uvědomoval si, jak krávy bučí a ovce bečí ve výstavních kotcích. Prošel jsem kolem střelnice a stánku, kde se házely kroužky a desetníky; prošel jsem kolem pódia, kde se Angelininy služebné se sepnutými dlaněmi vlnily v pomalém hadím tanci, zatímco nějaký chlapík v turbanu na hlavě a s krémem na boty na obličeji pískal na flétnu. Obrázek namalovaný na napnutém plátnu naznačoval, že Angelina – ke zhlédnutí uvnitř za pouhou desetinu dolaru, sousede – tyhle dvě krasavice strčí do kapsy. Prošel jsem kolem vchodu do Panoptika, kolem stánku s pečenou kukuřicí, Strašidelného domu, kde na dalších napjatých plátnech byla zobrazena strašidla vykukující z rozbitých oken a drolících se komínů. Všechno tam je smrt, pomyslel jsem si… ale zevnitř jsem slyšel děti, které byly dostatečně živé a smály se a kvičely, když potmě vrážely do různých předmětů. Ti starší mezi nimi si nejspíš kradli pusy. Prošel jsem kolem Siloměru se stupnicí Miminko potřebuje nabumbat, Máčko, zkus to znova, Velkej kluk, Chlapák a těsně pod mosazným zvonem na vršku se červeně skvěl Herkules! Uprostřed hloučku stál mladík se zrzavými vlasy, zrovna si sundával košili, takže ukázal svalnaté tělo. Majitel se zapáleným doutníkem mu podal perlík. Prošel jsem kolem boudy se sešívanými dekami, stanem, kde lidé seděli na lavicích a hráli bingo, kolem hřiště.. Prošel jsem kolem všech a sotva si jich všiml. Byl jsem v zóně, transu. „Budeš mu muset ještě jednou zavolat,“ říkala někdy Jo Haroldovi, když telefonoval, „Michael je momentálně v říši fantazie.“ Jenomže teď mi nic nepřipadalo jako a jediná věc, která mě zajímala, bylo pódium u paty pouťového kola. Na pódiu stálo osm černochů, možná deset. Před nimi stála Sara Tidwellová s kytarou, na kterou válela a při tom zpívala. Byla živá. Byla v nejlepší formě. Zvrátila hlavu a zasmála se na říjnové nebe.

Z omámení mě vytrhl výkřik, který se ozval kdesi za mnou: „Počkej, Miku! Počkej!“

Otočil jsem se a uviděl, že ke mně běží Kyra, kličkuje mezi čumily a hráči a svátečními návštěvníky, jen se jí baculatá kolena míhala. Měla na sobě bílý námořnický obleček s červenými proužky a slamák s tmavě modrou stuhou. V jedné ruce držela Stricklanda, a když ke mně přiběhla, – důvěřivě se vrhla vpřed, protože věděla, že ji chytím a zvednu do výšky. Udělal jsem to, při tom jí chtěl spadnout klobouk, ale já ho chytil a narazil jí ho zpátky na hlavu.

„Polazila jsem vlastního oblánce,“ smála se. „Znova.“

„Máš pravdu,“ řekl jsem. „Jsi hrozný Joe Green.“ Měl jsem na sobě montérky (z náprsní kapsy montérek čouhal cíp vybledlého modrého pásku) a na nohou pracovní boty od hnoje. Podíval jsem se na Kyřiny bílé ponožky a uviděl, že jsou ručně pletené. Kdybych jí sundal slamák a podíval se dovnitř, nenašel bych žádnou diskrétní visačku s nápisem Made in Mexico nebo Made in China. Tento klobouk byl nejspíš Made in Motton a vyrobila ho manželka některého farmáře se zarudlýma rukama a bolavými klouby.

„Ki, kde je Mattie?“

„Asi doma. Nemohla pšijít.“

„Jak ses sem dostala?“

„Po schodech. Bylo to hodně schodů. Měl jsi na mě počkat. Mohl jsi mě nést jako pšedtím. Chci poslouchat písničku.“

„Já taky. Víš, kdo to je, Kyro?“

„Ano,“ řekla. „Kitova máma. Honem, pomalíku!“

Zamířil jsem k pódiu, ale byl jsem přesvědčen, že budeme muset zůstat vzadu za shlukem diváků, ale oni se rozestupovali, když jsme se přiblížili, a já nesl Kyru na rukou – tu líbezně milou tíhu, holčičku v námořnickém oblečku se slamákem zdobeným stuhou jako od Gibsona. Jednou rukou mě držela kolem krku a lidé se před námi rozestupovali jako Rudé moře před Mojžíšem.

Ale neohlíželi se po nás, nikdo se po nás nedíval. Tleskali a dupali a hulákali do rytmu hudby, která je uchvátila. Ustupovali nevědomky, jako by zde působil nějaký magnetismus – náš pozitivní, jejich negativní. Těch několik žen, které stály mezi samými muži, se červenalo, ale jinak se očividně bavily a jedna z nich se smála tak moc, až jí po tváři tekly slzy. Vypadala nejvýš na dvacet dva nebo dvacet tři let. Kyra na ni ukázala a věcně řekla: „Znáš vedoucí u Mattie v pláci? To je její babí.“

Babička Lindy Briggsové, čerstvá jako růžička, pomyslel jsem si. Pane Bože.

Red-Tops byli rozestaveni na pódiu pod červenými, bílými a modrými fábory jako rocková kapela cestující v čase. Poznal jsem všechny, kdo byli na fotografii v knize Edwarda Osteena. Muži měli na sobě bílé košile s podvázanými rukávy, tmavé vesty, tmavé kalhoty. Son Tidwell na opačném konci pódia měl na hlavě klobouk stejně jako na fotografii. Ale Sára…

„Ploč má ta paní na sobě šaty od Mattie?“ zeptala se mě Kyra a roztřásla se.

„To nevím, zlato. Nemám tušení.“ Nemohl jsem to ani popřít – byly to bílé šaty bez rukávů, které měla Mattie na sobě v parku, o tom nebylo pochyb.

Kapela na pódiu zatím vypalovala instrumentálku. Reginald „Son“ Tidwell přešel loudavě k Sáře, s rukama lehce kmitajícíma po strunách a hmatníku kytary, a ona se k němu otočila tváří. Opřeli se čelem o sebe, ona rozesmátá, on vážný; dívali se navzájem do očí a pokoušeli se toho druhého přetlačit, a diváci hulákali a tleskali, a zbytek Red-Tops se smál a nepřestával hrát. Když jsem je tak viděl, uvědomil jsem si, že jsem měl pravdu: byli to sourozenci. Podoba byla příliš nápadná, než aby si jí člověk nevšiml nebo by si je spletl. Ale já se díval hlavně na její boky a zadek, které se vrtěly pod bílými šaty. Já a Kyra jsme možná byli oblečení ve venkovských šatech z přelomu století, ale Sára měla na sobě naprosto moderní koktejlky. Žádné podvlékačky, žádné spodničky, žádné bavlněné punčochy. Vypadalo to, že si nikdo nevšímá jejích šatů, které končily nad koleny – tedy že podle měřítek své doby je téměř nahá. A pod šaty od Mattie měla prádlo, jaké tito lidé nikdy neviděli: lycrovou podprsenku a nylonové kalhotky. Kdybych ji vzal kolem pasu, šaty by neklouzaly po nepříjemném korzetu, ale po jemné holé kůži. Hnědé kůži, ne bílé. Co chceš, zlato?

Sára od Sona odstoupila, natřásajíc svůj pevný, nesešněrovaný zadek, a smála se. Son se odloudal na své místo a ona se otočila k divákům a kapela spustila další sloku. Sára začala zpívat s pohledem upřeným přímo na mě.

„Než rybařit začneš,
zkontroluj si vlasec.
Povídám, než rybařit začneš, zlato,
zkontroluj si vlasec.
Budu hodně tahat, zlato,
a dám ti hodně zabrat.“

Zástup spokojeně zařval. Kyra se mi v náručí roztřásla ještě víc. „Bojím se, Miku,“ řekla. „Ta paní se mi nelíbí. Je to stlašidelná paní. Ukladla Mattie šaty. Chci domů.“

Jako by ji Sára slyšela, i přes ten randál a rachot kapely. Zvrátila hlavu, rozevřela rty a zasmála se do nebe. Měla velké a žluté zuby. Vypadaly jako zvířecí a já musel s Kyrou souhlasit: byla to strašidelná paní.

„Dobře, zlato,“ zamumlal jsem Kyře do ucha. „Půjdeme pryč.“

Ale než jsem se stačil pohnout, přímo fyzicky jsem tu ženu vycítil – jinak to nedokážu říct. Teď jsem pochopil, co se to kolem mě v kuchyni prosmyklo, aby to rozházelo písmena CARLADEAN; cítil jsem i stejný chlad. Bylo to stejné, jako poznat člověka podle kroků.

Sára přiměla kapelu zahrát ještě jednu sloku, ale takovou, jaká se nikdy v žádných písemných záznamech nenašla:

Nic jí neudělám, zlato,
ani za všechny poklady světa.
Povídám, že nic tvýmu bejby neudělám,
ani za diamanty nebo perly.
Jenom jeden hajzl s černým srdcem
se odváží na tu holku ruku vztáhnout.

Diváci zajásali, jako by nic zábavnějšího v životě neslyšeli, ale Kyra se rozplakala. Sára to uviděla a vypnula prsa – mnohem větší, než měla Mattie – a vyzývavě jimi potřásla a při tom se zasmála svým slavným smíchem. Bylo to parodicky studené gesto… a taky prázdné. Smutné. Ale nějak ve mně soucit nevzbudila. Jako by měla vypálené srdce a smutek, který zůstal, byl jen dalším duchem, vzpomínkou na lásku, bloumající v kostech nenávisti.

A v rozesmátých ústech blýskaly ty zuby.

Sára zvedla ruce nad hlavu a pak je spouštěla dolů a stále jimi potřásala, jako by mi četla myšlenky a posmívala se jim. Přesně jako suk na talířku, jak se zpívalo v jiné staré písničce té doby. Její stín se houpal po plátěné stěně vzadu, na které byl namalovaný Fryeburg, a jak jsem se tak na něj díval, uvědomil jsem si, že jsem našel ten přízrak ze svých manderleyských snů. Byla to Sára. Sára byla tím přízrakem, a byla jím vždycky.

Ne, Miku. Už jsi blízko, ale není to pravda.

Pravda nepravda, měl jsem toho dost. Otočil jsem se, položil ruku Kyře na zátylek a při tiskl ji lehce tváří ke své hrudi. Držela mě kolem krku už oběma rukama, ustrašeně se ke mně tiskla.

Napadlo mě, že si budu muset cestu zpět mezi diváky probít – sem mě pustili, ale možná nebudou tak ochotní, když budu chtít jít pryč. Neštvěte mě, chlapci, pomyslel jsem si. To bych vážně nechtěl.

A oni mě nechali být. Son Tidwell na pódiu přešel s kapelou z E do G bez jediné pauzy, kdosi začal tlouct do tamburíny a Sára bez jediné pauzy přešla z „Rybářského blues“ do „Hoň kočky“. Lidé před pódiem se znovu začali přede mnou a mou holčičkou odtahovat a nepřestávali při tom tleskat upracovanýma rukama. Jeden mladík s rudou skvrnou na tváři otevřel ústa – bylo mu sice dvacet, ale už mu chyběla půlka zubů a přes rozžvýkaný tabák zahýkal „Ju-chů!“. To je Buddy Jellison z Village Cafe, uvědomil jsem si… Buddy Jellison, nějakým kouzlem omlazený ze svých osmašedesáti na dvacet. Pak jsem si uvědomil, že vlasy nemají správný odstín – byly světle hnědé a ne černé ani když Buddovi táhlo na sedmdesát a ve všem všudy to na něm bylo vidět, tak bílý vlas neměl ani jediný). Toto byl Buddyho dědeček, možná i pradědeček. Já jsem na to ale kašlal. Chtěl jsem prostě vypadnout.

„Promiňte,“ řekl jsem a protáhl se kolem něj.

„V našem městečku nemáme žádné obecní opilce, ty parchante nenechavá,“ řekl, ale vůbec se na mě nepodíval a nepřestával tleskat do rytmu. „Všichni se prostě střídáme.“

Je to přece jenom sen, pomyslel jsem si. Je to sen a tohle je důkaz. Ale jeho dech načpělý tabákem nebyl žádný sen, pach davu nebyl sen, a tíha vyděšeného děcka na mé paži taky nebyl sen. Tam, kde ke mně tiskla obličej, jsem cítil horko a mokro. Plakala.

„Hej, Irčoune!“ zavolala Sára z pódia a její hlas se tolik podobal Johanninu, že jsem málem zaječel. Chtěla, abych se otočil – cítil jsem, jak se mi její vůle otírá o obličej jako prsty –, ale já to neudělal.

Prosmykl jsem se kolem tří farmářů, kteří si půjčovali keramickou láhev, a pak už jsem byl z davu venku. Přede mnou se táhla hlavní cesta, široká jako Pátá avenue, a na jejím konci byl oblouk, schody, Ulice, jezero. Domov. Jestli se dostanu na Ulici, budeme v bezpečí. To jsem věděl určitě.

„Skoros to zvládl, Irčoune!“ křikla za mnou Sára. Hlas měla zlostný, ale ne zas tolik, aby se nezasmála. „Dostaneš, co chceš, zlato, všechno, co srdce ráčí, ale radím ti, nech mě dokončit mou práci. Slyšíš mě, hochu? Drž se mi z cesty! Pamatuj si to!“

Spěšně jsem vyrazil na zpáteční cestu, hladil Ki po hlavě a pořád si tiskl její obličej ke košili. Slamák jí upadl, a když jsem po něm hmátl, zůstala mi v ruce jenom stuha, která se z krempy uvolnila. To nic. Museli jsme se odtud dostat.

Nalevo bylo hřiště a nějaký malý kluk tam monotónně křičel, až to nervy drásalo: „Willy odpálil přes plot, mami! Willy odpálil přes plot, mami!“ Minuli jsme bingo, kde nějaká žena křičela, že vyhrála krocana, u všech svatých, všechna čísla měla zakrytá knoflíky a ona vyhrála krocana. Slunce nad hlavou se schovalo za mrak a den se zakalil. Naše stíny se rozpustily. Oblouk na konci hlavní cesty se blížil trýznivě pomalu.

„Už jsme doma?“ Ki skoro kvílela. „Já chci domů, Miku, plosím tě vezmi mě domů k mamince.“

„Vezmu,“ těšil jsem ji. „Nic se ti nestane.“

Procházeli jsme kolem siloměru, kde si ten zrzavý mladík už oblékal košili. Podíval se na mě zpříma a nepřátelsky – snad s instinktivní nedůvěrou domorodce vůči vetřelci – a já si uvědomil, že ho také znám. Bude mít vnuka Dickieho a ten ke konci století, jemuž byla zasvěcena tato pouť, bude mít na okresce číslo 68 garáže.

Ze stánku s pokrývkami vyšla nějaká žena a ukázala na mě. Zároveň stáhla horní ret jako pes, který vrčí. Tu tvář jsem také znal. Odkud?

Odněkud z okolí městečka. Na tom nezáleželo, a i kdyby ano, nechtěl jsem to vědět.

„Neměli jsme sem chodit,“ naříkala Ki.

„Já vím,jak ti je,“ řekl jsem. „Ale myslím, že jsme neměli na vybranou, zlato. Musíme –“

Vyšli z panoptika asi dvacet metrů před námi. Zahlédl jsem je a zastavil se. Mužů bylo celkem sedm, kráčeli dlouhými kroky a oblečeni byli jako dřevorubci, ale na čtyřech nezáleželo – ti čtyři vypadali vybledlí, bílí a jako duchové. Ti byli nemocní, možná mrtví a o nic nebezpečnější než daguerrotypy. V čele šel starý muž s vybledlou čepicí unionistické armády na hlavě. Díval se na mě očima, které jsem znal. Očima, které si mě měřily přes obrubu zahleněné kyslíkové masky.

„Miku? Ploč ses zastavil?“

„To nic, Ki. Hlavně nezvedej hlavu. Je to jenom sen. Zítra ráno se probudíš u sebe v postýlce.“

„Tak jo.“

Chlapi se rozestavili přes celou hlavní cestu, ruku u ruky, botu u boty, takže mi zatarasili cestu k oblouku a k Ulici. Starý Čepičář stál uprostřed. Vedle něj byli mnohem mladší muži, někteří možná tak o polovinu mladší než on. Dva z těch vybledlých, co tam skoro nebyli, stáli vedle sebe napravo od starého muže, a mě napadlo, jestli bych v tom místě jejich řadu neprorazil. Myslel jsem si, že v nich není o nic víc masa než v té věci, která mi bouchala na izolaci ve sklepě… ale co když jsem se mýlil?

„Dej ji sem, synku,“ řekl starý muž. Hlas mu jen bezbarvě zachrastil. Natáhl ruce. Byl to Max Devore, vrátil se, i po smrti se dožadoval svěření dítěte do péče. Jenomže to nebyl on. Věděl jsem to. Rysy jeho obličeje byly nepatrně odlišné, tváře měl vyhublejší, oči světleji modré.

„Kde to jsem?“ zavolal jsem na něj a muž v turbanu před Angelininým stánkem (hind, který možná pocházel ze Sandusky v Ohiu) odložil flétnu a jen se díval. Hadí tanečnice ustaly v tanci a také se dívaly, jen se navzájem chytily a bojácně se shlukly k sobě. „Kde to jsem, Devore? Jestli naši pradědové kadili do stejné díry, kde to teda jsem?“

„Nejsem tady, abych ti odpovídal na otázky. Dej ji sem.“

„Já ji vezmu, Jarede,“ řekl jeden z mladších mužů – ten, který tam opravdu byl. Podíval se na Devora podlézavě a dychtivě, až se mi udělalo špatně, hlavně proto, že jsem věděl, kdo to je: otec Billyho Deana. Muž, ze kterého se nakonec stal jeden z nejúctyhodnějších občanů v okresu Castle, skoro olizoval Devorovi boty.

Nemysli si o něm, že je zase tak špatný, zašeptala Jo. Nemysli si o nikom z nich, že byli až tak špatní. Byli velmi mladí.

„Nemusíš se namáhat,“ řekl Devore. Jeho chrastivý hlas zněl podrážděně; Fred Dean se zatvářil zahanbeně. „Vydá ji sám. A jestli ne, tak si ji vezmeme společně.“

Podíval jsem se na muže úplně vlevo, na třetího z těch, kdo vypadali, že jsou zcela skuteční, že tam opravdu jsou. Byl jsem to já? Nevypadal jako já. V obličeji měl cosi, co mi připadalo známé, ale

„Dej ji sem, Irčoune,“ zavrčel Devore. „Máš poslední možnost.“

„Ne.“

Devore přikývl, jako by nic jiného nečekal. „Tak si ji vezmeme sami.

Tohle musí skončit. Jdeme na to, hoši.“

Vykročili ke mně a já si uvědomil, koho mi připomíná ten na konci ten v důkladných pracovních botách a flanelové dřevorubecké košili: Kennyho Austera, jehož vlkodav bude žrát koláče, dokud nepraskne. Kennyho Austera, jehož otec utopil Kennyho malého bratříčka pod pumpou.

Дата добавления: 2015-11-04