Ohlédl jsem se. Red-Tops pořád hráli, Sára se stále smála, vrtěla boky s rukama nataženýma k nebi, a dav diváků stále ucpával východní konec hlavní cesty. Tamtudy jsem stejně jít nemohl. Kdybych se tam vydal, nakonec bych se snažil vychovávat malou holčičku začátkem dvacátého století a pokoušel se vydělat psaním desetníkových trháků a dvacetníkových románů. Možná by to nebylo špatné… ale mile a roky odtud byla jedna osamělá mladá žena, která by malou postrádala. Která by možná postrádala nás oba..
Otočil jsem se tedy zpět a uviděl, že chlapi jsou skoro u mě. Někteří vypadali skutečněji než jiní, byli zdánlivě plnější života, ale přesto jejich hroby dávno zarostly. Všichni byli zatracení. Podíval jsem se na mládence s vlasy jako koudel, mezi jehož potomky bude patřit i Kenny Auster, a zeptal se ho: „Co jste udělal? Co jste to proboha všichni udělali?“
Natáhl ruce. „Dej ji sem, Irčoune. Ty už nemusíš udělat nic. Ty a ta žena můžete mít další. Kolik chcete. Je mladá, budou z ní padat jako semínka z melounu.“
Strnul jsem jako uhranutý a oni by ji dostali, nebýt Kyry. „Co je to?“ zakřičela mi s tváří u košile. „Cosi smldí! Smldí to hlozně! Miku, ať to pšestane!“
A já si uvědomil, že to cítím taky. Zkažené maso a bahenní plyn. Popraskanou tkáň a bublající vnitřnosti. Devore měl v sobě víc života než ostatní a vyzařoval ten hrubý a mocný magnetismus, který jsem cítil z jeho pravnuka, ale byl stejně mrtvý jako ostatní: když se přiblížil, viděl jsem broučky, kteří se krmili v jeho nose a růžových koutcích očí. Všechno tady dole je mrtvé, pomyslel jsem si. Copak mi to neřekla i vlastní žena?
Natáhli zlověstné paže, aby se Kyry nejdřív dotkli a pak ji odnesli. Couvl jsem o krok, podíval se vpravo a uviděl další duchy – někteří vylézali z rozbitých oken, jiní se soukali z cihlových komínů. Chytil jsem Kyru pevně do náruče a rozběhl se do Strašidelného domu.
„Chyťte ho!“ zaječel Jared Devore překvapeně. „Chyťte ho, hoši! Chyťte toho darebáka! Krucinál!“
Tryskem jsem vyběhl po dřevěných schůdcích, jen letmo si uvědomil, že se mi něco měkkého otřelo o tvář – Kyřin plyšový psík, kterého stále pevně držela. Chtěl jsem se ohlédnout, abych viděl, jak jsou blízko, ale neodvažoval jsem se. Kdybych zakopl…
„Hej!“ zakrákala žena v pokladně. Kolem hlavy se jí vznášel mrak zrzavých vlasů a na tváři měla make-up, který vypadal, jako by ho nanášela zednickou lžící, a díkybohu mi nepřipomínala nikoho známého. Byla jenom zjevení, jen procházela tímto pochmurným místem. Měla štěstí. „Hej, pane, musíte si koupit lístek!“
Nemám čas, paní, nemám čas.
„Zastavte ho!“ zařval Devore. „Je to sakra zloděj! To není jeho holka, co nese! Zastavte ho!“ Ale nikdo mě nezastavil a já vběhl do temného Strašidelného domu s Ki v náručí.
* * *
Za vchodem byla tak úzká chodba, že jsem se musel otočit bokem, abych jí prošel. Z šera na nás hleděly svítící oči. Zepředu se ozýval stále hlasitější rachot čehosi dřevěného, podbarvený cinkáním řetězu. Za námi po schůdcích neohrabaně dusaly těžké boty dřevařů. Zrzavé zjevení teď řvalo na ně, prý jestli něco uvnitř rozbijí, budou to muset zaplatit. „To si pište, dacani jedni! Tady je to pro děti, ne pro takový jako vy!“
Rachot se ozýval přímo před námi. Cosi se tam otáčelo. Nejdřív jsem nemohl přijít na to, co to je.
„Postav mě na zem, Miku!“ Kyra byla celá vzrušená. „Já chci jít tady sama!“
Postavil jsem ji na nohy, pak se nervózně ohlédl. Jasné světlo ve vchodu stínili pronásledovatelé, kteří se snažili vecpat dovnitř.
„Vy pitomci!“ řval Devore. „Ne všichni najednou! Kriste Ježíši, ty to vidíš!“ Ozvala se facka a kdosi vykřikl. Otočil jsem se zase vpřed právě včas, abych uviděl, že Kyra vyrazila skrz otáčivý sud, s rukama nataženýma, aby udržela rovnováhu. Bylo to neuvěřitelné, ale smála se.
Pustil jsem se za ní, dostal se asi do poloviny a pak jsem upadl. „Jejda!“ vykřikla Kyra z druhé strany a rozhihňala se, když jsem se snažil znovu postavit, ale zase jsem upadl, a celého mě to převrátilo. Z kapsy na náprsence mi vypadl šátek. Z jiné kapsy mi vypadl sáček větrových bonbónů. Snažil jsem se ohlédnout, abych viděl, jestli už se domluvili a jdou na mě. Jenomže sud mě stočil do dalšího nevyhnutelného kotrmelce. Už jsem věděl, jak je šatům v sušičce.
Doplazil jsem se na konec sudu, vstal, vzal Ki za ruku a nechal ji, aby nás vedla do hlubin strašidelného domu. Ušli jsme sotva deset kroků, když kolem ní zasvítilo cosi bílého jako lilie a Ki vykřikla. Cosi pořádně zasyčelo – podle hlasu mohutná kočka. Tělo mi zapumpovalo do krve dávku adrenalinu a já už Ki málem strhl zpátky do náručí, když to zasyčelo znovu. Ucítil jsem na kotnících horký vzduch a Kyře se šaty znovu nafoukly kolem kolen. Tentokrát Ki neječela, naopak se zasmála.
„Běž, Ki!“ zašeptal jsem. „Rychle.“
Šli jsme dál, parní ventilátor jsme nechali za sebou. Byla tam zrcadlová chodba, ve které jsme se viděli nejdřív jako prťaví trpaslíci a potom jako čahouni s protáhlými bílými upírskými tvářemi. Znovu jsem musel Kyru popohnat; chtěla na sebe dělat obličeje. Slyšel jsem zezadu, jak dřevaři nadávají a snaží se dostat skrz sud. Slyšel jsem klít i Devora, ale už mi nepřipadal tak… no, tak důležitý.
Následovala skluzavka, která nás vyklopila na veliký plátěný polštář. Když jsme na něj dopadli, vydal pšoukavý zvuk a Ki se smála, až jí vy tryskly slzy a válela se a kopala radostí. Vzal jsem ji pod pažemi a zdvihl ji.
„Nepolážej vlastního oblánce,“ smála se pořád. Zdálo se, že ji strach docela opustil.
Prošli jsme další úzkou chodbičkou. Voněla borovicí, ze které byla postavena. Za stěnou dva „duchové“ chřestili řetězy, mechanicky jako lidé pracující u běžícího pásu v továrně na boty, a mluvili o tom, kam dnes večer vezmou své dívky a kdo přinese nějaký „červenooký motor“, bůhví co to bylo. Už jsem za námi nikoho neslyšel. Kyra šla s jistotou první, jednou svou malou rukou se držela za mou velkou ruku a táhla mě za sebou. Když jsme přišli ke dveřím po malovaným svítivými plameny a s nápisem TUDY DO HÁDU, naprosto bez váhání se jimi procpala. Červená slída za nimi překrývala průchod jako zabarvený filtr a propouštěla růžovou záři, která mi připadala na Hádes velmi příjemná.
Pokračovali jsme hodně dlouho, jak se nám zdálo, a já si uvědomil, že už neslyším parní varhany, ani syté vyzvánění zvonu na siloměru nebo Sáru a Red-Tops. Ani mě to zvlášť nepřekvapovalo. Ušli jsme aspoň čtvrt míle. Jak to, že byl Strašidelný dům na okresní pouti tak veliký?
Pak jsme došli ke trojím dveřím, jedny vedly vlevo, druhé vpravo a poslední byly na konci chodby. Na jedněch byla namalovaná malá tříkolka. Na dveřích naproti nim byl obrázek mého zeleného psacího stroje IBM. Obrázek na dveřích na konci vypadal jaksi starší – vybledlý a ošumělý. Znázorňoval dětské sáňky. To je značka Scooter Larribee, pomyslel jsem si. To jsou ty, které Devore ukradl. Na zádech a pažích mi naskočila husí kůže.
„No, tady jsou naše hlačky,“ prohlásila Kyra vesele. Zvedla Stricklanda, asi aby viděl na červenou tříkolku.
„Jo, asi ano,“ řekl jsem.
„Děkuju, že jsi mě odnesl,“ řekla. „Těch pánů jsem se bála, ale ve stlašidelném domě se mi líbilo. Devasátevět. Stlicken žíká devasátevět, nó.“ Z jejích úst to znělo velmi exoticky – nió – jako vietnamské slovo pro velikánské štěstí.
Než jsem stačil něco říct, strčila do dveří s tříkolkou a prošla jimi. Hned za ní zapadly, a když se to stalo, uviděl jsem stuhu z jejího klobouku. Visela z kapsy na náprsence mých montérek. Chvíli jsem se na ni díval, pak jsem zkusil otočný knoflík dveří, kterými právě prošla. Neotočil se, a když jsem udeřil dlaní do dřeva, bylo to, jako bych bouchl do tvrdého a nesmírně pevného kovu. Ustoupil jsem, pak jsem nachýlil hlavu ve směru, kterým jsme přišli. Nic. Naprosté ticho.
Toto je mezičasí, pomyslel jsem si. Když lidé hovoří o „protahování škvírami“, mají na mysli tohle. Zde je to místo, kterým procházejí.
Měl bys taky jít, řekla mi Jo. Jestli tu nechceš uvíznout, možná navždy, měl bys jít.
Zkusil jsem knoflík dveří s namalovaným psacím strojem. Snadno se otočil. Za nimi se táhla další úzká chodba – opět dřevěné stěny a sladká vůně borovice. Nechtěl jsem tam vejít, něco mi zde připomínalo dlouhou rakev, ale nedalo se nic jiného dělat, nebylo kam jinam jít. Šel jsem a dveře se za mnou zabouchly.
Kristepane, pomyslel jsem si. Jsem tu ve tmě, v uzavřeném prostoru… čas pro další ze světově známých záchvatů paniky Michaela Noonana.
Ale žádné obruče mi nesevřely hrudník, a i když se mi zrychlil tep a svaly nabudily adrenalinem, stále jsem se ovládal. A taky jsem si uvědomil, že tu není docela tma. Trochu jsem viděl, ale stačilo to, abych rozeznával stěny a dřevěnou podlahu. Omotal jsem si tmavě modrou stuhu z Kyřina klobouku kolem zápěstí a její konec zastrčil dospod, aby se neuvolnila. Pak jsem zamířil vpřed.
Šel jsem dlouho, chodba se nepravidelně stáčela sem a tam, jak se mi zdálo. Cítil jsem se jako mikrob klouzající střevem. Nakonec jsem došel k páru dřevěných klenutých průchodů. Stál jsem před nimi a uvažoval, který bude ten správný, a uvědomil jsem si, že z levého slyším slabě cinkat Bunterův zvonek. Zamířil jsem tím směrem a jak jsem šel, zvonek zněl stále silněji. V jednu chvíli se ke zvonění přidalo mumlání hromu. Podzimní chlad vyvanul a bylo znovu horko – přímo vedro. Podíval jsem se dolů a uviděl, že montérky a bagančata jsou pryč. Měl jsem na sobě teplé prádlo a svědivé ponožky.
Ještě dvakrát jsem došel k místu, kde jsem musel volit, a pokaždé jsem si vybral průchod, ze kterého jsem slyšel Bunterův zvonek. Když jsem stál před druhou dvojicí průchodů, uslyšel jsem jakýsi hlas, který kdesi ve tmě docela hlasitě pronesl: „Ne, prezidentova manželka nebyla zasažena. To na punčochách je jeho krev.“
Šel jsem dál, pak jsem se zastavil, protože jsem si uvědomil, že mě už chodidla a kotníky nesvědí, že se mi stehna v dlouhých spodcích už nepotí. Měl jsem na sobě trenýrky, ve kterých jsem obyčejně spal. Podíval jsem se nahoru a uviděl, že jsem ve svém obývacím pokoji, že se opatrně proplétám kolem nábytku, jak to člověk potmě dělá, a snažil se ze všech sil, abych si nenarazil ten hloupý palec. Viděl jsem trochu líp; okny sem padalo slabé mléčné světlo. Došel jsem k pultu, který odděloval obývací pokoj od kuchyně, a podíval jsem se přes něj na hodiny s kývacím ocasem. Bylo pět hodin a pět minut.
Došel jsem k dřezu a roztočil vodu. Když jsem sáhl po sklenici, uviděl jsem, že mám na zápěstí pořád mašli z Kyřina slamáku. Odmotal jsem ji a položil na linku mezi kávovar a kuchyňskou televizi. Pak jsem si natočil trochu studené vody, vypil ji a opatrně prošel chodbou v severním křídle v sinavě žluté záři noční lampičky u koupelny. Vymočil jsem se (lidi nelulají, jako bych Ki slyšel), pak odešel do ložnice. Prostěradla byla zmuchlaná, ale postel nevypadala jako po orgiích jako onehdy ráno, kdy se mi zdálo o Sáře, Mattie a Jo. Proč by taky měla? Vylezl jsem z ní a trochu se ve spánku prošel. Měl jsem neobyčejně živý sen o Fryeburské pouti.
Jenomže to byla hloupost, a nejen proto, že jsem měl na ruce modrou hedvábnou stuhu z Kyřina klobouku. Vůbec mi to nepřipadalo jako sen po probuzení, kdy to, co člověku ve snu připadalo normální, je najednou směšné, a všechny barvy – ty veselé i zlověstné – okamžitě vyblednou. Zvedl jsem ruce k obličeji, přiložil je k nosu a zhluboka se nadechl. Borovice. Když jsem se podíval, uviděl jsem dokonce na jednom malíčku malou šmouhu od mízy.
Posadil jsem se na postel, napadlo mě, že namluvím to, co jsem právě zažil, do diktafonu, ale pak jsem se jen svalil do polštářů. Byl jsem příliš unavený. Zarachotil hrom. Zavřel jsem oči a začal se propadat do spánku, ale pak vzduch v domě prořízl výkřik. Byl ostrý jako hrdlo rozbité láhve. S jekotem jsem se posadil a chytil se za hrudník.
Byla to Jo. V životě jsem ji neslyšel tak křičet, za celou tu dobu, co jsme byli spolu, ale stejně jsem věděl, kdo to byl. „Přestaň jí ubližovat!“ zařval jsem do tmy. „Ať jsi, kdo jsi, přestaň jí ubližovat!“
Znovu zakřičela, jako by kdosi s nožem, skřipcem nebo rozžhaveným pohrabáčem škodolibě předváděl, že mě neposlechne. Zdálo se mi, že se křik vzdaluje, a její třetí výkřik, i když byl stejně bolestný jako ty první dva, zazněl z ještě větší dálky. Ztrácel se stejně jako pláč toho malého chlapce.
Ze trny zazněl čtvrtý výkřik, potom Sára ztichla. Nehybný dům kolem mě dýchal. Oživlý vedrem, naslouchající slabému rannímu hromobití.
22. kapitola
Nakonec jsem se dokázal dostat do správného rozpoložení, ale stejně jsem nic neudělal. Měl jsem po ruce blok s poznámkami – seznam postav, stránkové odkazy, časovou posloupnost a trochu jsem si do něj čmáral, ale list papíru ve stroji zůstal čistý. Nekonalo se žádné bušení srdce, žádná bolest v očích nebo těžkosti s dýcháním – jinými slovy žádný nával paniky –, ale nekonalo se ani žádné psaní. Andy Drake, John Shackleford, Ray Garraty, krásná Regina Whitingová… stáli ke mně zády a odmítali se hýbat a mluvit. Rukopis ležel jako obvykle nalevo od psacího stroje, stránky zatížené pořádným kusem křemene, který jsem našel na cestičce, ale nic se nedělo. Absolutně nic.
Postřehl jsem v tom ironii, možná dokonce ponaučení. Celá léta jsem prchal před problémy skutečného světa, prchal jsem do různých pohádkových krajin své fantazie. Teď se skutečný svět zaplnil děsivými houštinami, ve kterých se skrývali tvorové s tlamami plnými zubů, a kouzelný únikový východ byl pro mě zamčený.
Kyra, napsal jsem a její jméno orámoval vlnkami, které měly znázorňovat stolistou růži. Pod to jsem nakreslil plátek chleba s baretem zešikma posazeným na horní kůrku. Noonanova představa francouzské topinky. Písmena L. B. uprostřed kudrlinek. Tričko s kouskem obrázku kačera. Vedle jsem napsal kvák kvák. Pod kvák kvák jsem napsal Radši utéct „Bon Voyage“.
O kousek dál jsem na papír napsal Dean, Auster a Devore. To byli ti, kdo tam byli nejvíc, byli nejnebezpečnější. Protože měli potomky? Ale ty mělo určitě všech sedm chlapů, ne? V těch dobách bývaly rodiny hodně početné. A kde jsem to vůbec byl? Zeptal jsem se, ale Devore nechtěl říct.
Stále mi to nepřipadalo jako sen, ani v půl desáté za podmračeného nedělního dopoledne. Takže jaké pak zbývaly možnosti? Vidiny? Cesta časem? A jestli taková cesta měla nějaký účel, jaký tedy? Co to mělo znamenat a kdo se mi to snažil naznačit? Jasně jsem si pamatoval, co jsem řekl těsně předtím, než jsem vyklouzl ze sna, při kterém jsem ve spaní odešel do Johanniny pracovny a přinesl si psací stroj: Nevěřím těm lžím. A nebudu ani teď. Dokud nezjistím aspoň kousek pravdy, bude asi bezpečnější nevěřit vůbec ničemu.
Nahoru na papír, po kterém jsem si čmáral, jsem napsal a silně podtrhl slovo NEBEZPEČÍ!, pak je zakroužkoval. Od toho kroužku jsem nakreslil šipku ke jménu Kyra. Od jejího jména jsem nakreslil šipku k Radši utéct „Bon Voyage“ a připsal Mattie.
Pod plátek chleba s baretem jsem nakreslil malý telefonek. Nad něj jsem přidal komiksovou bublinu a do ní CRRRRR! Když jsem s tím skončil, zazvonil bezdrátový telefon. Ležel na zábradlí verandy. Zakroužkoval jsem MATTIE a telefon zvedl.
„Miku?“ Mluvila vzrušeně. Vesele. Ulehčeně.
„Jsem to já,“ řekl jsem. „Jak se máš?“
„Skvěle!“ řekla mi a já jsem zakroužkoval na papíře L. B.
„Před deseti minutami mi volala Lindy Briggsová – zrovna jsem s ní domluvila. Miku, ona mě bere zase zpátky! Že je to skvělé?“
Jistě. A skvěle ji to také udrží v městečku. Škrtl jsem Radši utéct „Bon Voyage“, protože jsem věděl, že Mattie nepojede. Teď ne. A jak bych ji o to mohl požádat? Znovu jsem si pomyslel: Kéž bych věděl trochu víc…
„Miku? Co se –“
„Je to skutečně výborné,“ řekl jsem. V duchu jsem viděl, jak Mattie stojí v kuchyni, protahuje mezi prsty zkroucenou telefonní šňůru, nohy vyčuhující z denimových šortek má dlouhé jako hříbě. Viděl jsem tričko, které měla na sobě, bílé se žlutým kačerem vesele plavajícím vpředu. „Doufám, že Lindy měla aspoň tolik slušnosti, že se zastyděla.“ Zakroužkoval jsem nakreslené tričko.
„To ano. A byla dost upřímná, takže mě… no, odzbrojila. Říkala, že s ní začátkem týdne mluvila ta Whitmorová. Šla rovnou k věci, bez oklik, říkala Lindy. Měla mě okamžitě propustit. Když se to stane, potom bude Devore dál do knihovny pumpovat peníze, počítačové vybavení a software. Když ne, tak přísun peněz a zboží okamžitě přestane. Říkala, že musela brát v úvahu dobro pro celou obec oproti té očividné špatnosti… prý to bylo jedno z nejhorších rozhodnutí, k jakému byla nucena…“
„Mhm.“ Ruka se mi o vlastní vůli pohybovala po bloku jako planžeta po spiritistické tabulce a napsala Prosím nemůžu prosím? „Kousek pravdy na tom asi je, Mattie, ale… kolik si myslíš, že vydělává Lindy?“
„To nevím.“
„Vsadím se, že víc než tři jiní knihovníci na malém městě v Maine dohromady.“
Z dálky jsem slyšel Ki: „Můžu taky mluvit, Mattie? Můžu mluvit s Mikem? Plosím nemůžu plosím?“
„Za chvilku, zlato.“ Potom se zase obrátila ke mně: „Možná. Já jenom vím, že mám zase svou práci a jsem ochotná zapomenout na to, co bylo.“
Nakreslil jsem na papír knížku. Pak jsem mezi ni a tričko s kačerem nakreslil řadu propletených kroužků.
„Chce s tebou mluvit Ki,“ zasmála se Mattie. „Prý jste včera večer byli spolu na Fryeburské pouti.“
„Páni, takže já měl rande s krásnou dívkou a celé ho prospal?“
„Zdá se. Chceš ji k telefonu?“
„Jasně.“
„Dobře, tady máš tu povídalku.“
Trochu to zachrastilo, jak sluchátko měnilo držitele, pak se ozvala Ki.
„Polazila jsem tě na pouti, Miku? Polazila jsem vlastního oblánce!“
„Opravdu? To byl ale pořádný sen, viď, Ki?“ zeptal jsem se.
Na druhém konci se rozhostilo dlouhé ticho. Uměl jsem si představit, jak se Mattie diví, co se stalo s její telefonní povídalkou. Nakonec řekla Ki váhavě: „Tys tam byl taky, nó.“ Nó. „Viděli jsme paní hadí tanečnice… siloměl… Šli jsme do stlašidelného domu… spadl s v tom sudu! To nebyl sen… že?“
Mohl jsem ji přesvědčit, že byl, ale najednou mi to připadalo jako špatný nápad, nebezpečný sám o sobě. Řekl jsem: „Měla jsi pěkný klobouk a pěkné šaty.“
„Jo!“ Připadalo mi, že Ki se ohromně ulevilo. „A ty jsi měl –“
„Kyro, počkej. Poslouchej mě.“
Okamžitě ztichla.
„Bude asi líp, když o tom snu nebudeš moc mluvit. Ani s mámou nebo s někým jiným, jenom se mnou.“
„Jenom s tebou.“
„Ano. Ani o lidech z lednice. Dobře?“
„Dobže. Miku, byla tam paní v šatech od Mattie.“
„Já vím,“ řekl jsem. Určitě mohla klidně mluvit, byl jsem o tom přesvědčen, ale stejně jsem se zeptal: „Kde je teď Mattie?“
„Zalívá kytičky. Máme spoustu kytiček, aspoň bilión. Musím uklidit stůl. Musím pomáhat. Mně to ale nevadí. Láda pomáhám. Měli jsme francouzské topinky. Ty máme vždycky v neděli. Jsou moc doblé, hlavně s jahodovým silupem.“
„Já vím,“ opakoval jsem a nakreslil šipku k chlebu s baretem. „Francouzské topinky jsou lahůdka. Ki, pověděla jsi mamince o té paní v jejích šatech?“
„Ne. Myslela jsem, že by se bála.“ Klesla hlasem. „Už jde!“
Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 22 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая лекция | | | следующая лекция ==> |