Stephen King Pytel kostí 29 страница

„Nemůžu tu stát a vykládat celej den, i když by se mi to líbilo. Ještě musím někam zajít, než budu mít padla. V létě je tady největší fofr, to víte. Tak nezapomeňte to prádlo sebrat, než se setmí, pane Noonane. Ať znovu nenavlhne.“

„Nezapomenu.“ A nezapomněl jsem. Ale když jsem vyšel ven, abych je sebral, oblečený v trenýrkách a celý upocený z pece, ve které jsem pracoval (musím tu klimatizaci nechat spravit, prostě musím), uviděl jsem, že aranžmá paní Meserveové kdosi pozměnil. Džíny a košile teď visely u tyče. Prádlo a ponožky, které byly decentně ukryty, když paní Meserveová odjížděla ve své staré fordce, teď byly na vnější straně. Jako by se mi můj neviditelný host – jeden z mých neviditelných hostů vysmíval.

* * *

Druhého dne jsem šel do knihovny, splnil první úkol toho dne a nechal si obnovit čtenářský průkaz. Lindy Briggsová způsobně převzala moje čtyři dolary a vložila mé údaje do počítače, ale nejdřív mi pověděla, jak jí bylo líto, když se dozvěděla o Johannině smrti. A stejně jako u Billa jsem vycítil v jejím tónu jakousi výtku, jako bych se měl stydět za tak nevhodně opožděné kondolence. Asi jsem měl.

„Lindy, máte tu něco o historii městečka?“ zeptal jsem se, když jsme skončili se zdvořilostmi ohledně mé ženy.

„Máme tu dvě knihy,“ řekla, pak se ke mně přes pult naklonila, drobná žena v křiklavě barevných šatech bez rukávů, s obláčkem šedivých vlasů kolem hlavy, jasné oči plovoucí za bifokálními brýlemi. Důvěrným tónem mi sdělila: „Ani jedna nestojí za moc.“

„Která je lepší?“ zeptal jsem se podobným tónem.

„Asi ta od Edwarda Osteena. Byl tu letním hostem až do poloviny padesátých let, a když odešel do důchodu, usadil se tady natrvalo. Někdy v pěta – nebo šestašedesátém napsal Dny u Dark Score. Vydal to soukromě, protože nemohl najít nakladatelství, které by mu to vzalo. Ani regionální nakladatelé neměli zájem.“ Vzdychla. „Místní to kupovali, ale ti to nevytrhli, že?“

„To asi ne,“ souhlasil jsem.

„Nebyl prostě dobrý spisovatel. Ani dobrý fotograf – ty jeho maličké černobílé snímky, z těch mě bolí oči. Ale vypráví tam některé dobré historky. Vyhnání Indiánů, kůň generála Winga, smršť v osmdesátých letech minulého století, požáry ve třicátých letech tohoto století…“

„A něco o Sáře a Red-Tops?“

Usmála se a přikývla. „Konečně jste se začal zajímat o historii vlastního domu, viďte? To ráda slyším. Našel jejich starou fotku a ta tam je. Podle něj byla pořízena na pouti ve Fryeburgu v roce 1900. Ed říkával, že by dal majlant za to, kdyby tu bandu mohl slyšet z desky.“

„To já taky, ale nikdy žádnou nenahráli.“ Najednou mi na mysli vytanulo haiku od řeckého básníka George Seferise: Jsou to hlasy našich mrtvých přátel nebo jen gramofon? „Co se stalo s panem Osteenem? To jméno mi nic neříká.“

„Umřel rok nebo dva předtím, než jste s Jo koupili ten dům u jezera,“ řekla. „Rakovina.“

„Říkala jste, že máte dvě knížky?“

„Tu druhou asi znáte – Dějiny okresu Castle a Castle Rock. Vyšla k dvoustému výročí a je suchá jako troud. Knížka Eddieho Osteena není moc dobře napsaná, ale ten aspoň nebyl suchar. Tolik se mu musí nechat. Obě byste měl najít tamhle.“ Ukázala na police s nápisem ZAJÍMAVOSTI Z MAINE. „Moc se nepůjčují.“ Pak se rozzářila. „Ale velmi rádi přijmeme všechny drobné, které byste chtěl nasypat do naší fotokopírky.“

Mattie seděla ve vzdáleném koutě s nějakým chlapcem v baseballové čepici otočené kšiltem dozadu, kterému ukazovala, jak se používá čtečka mikrofilmů. Podívala se na mě, usmála se a nehlasně naznačila V nejspíš narážela na zápas u Warringtona. Skromně jsem pokrčil rameny, než jsem se otočil k policím se ZAJÍMAVOSTMI Z MAINE. Ale měla pravdu ať to bylo štěstí nebo ne, pěkně jsem ten míček chytil.

* * *

„Co hledáte?“

Byl jsem tak zabraný do knih, že mě Mattiin hlas vylekal, až jsem nadskočil. Otočil jsem se a usmál, nejdřív jsem si uvědomil, že má nějaký příjemný lehký parfém, a za druhé si všiml, že Lindy Briggsová nás pozoruje od hlavního pultu a její úsměv na uvítanou je kdoví kde.

„Historii míst, kde bydlím,“ řekl jsem. „Staré příběhy. Na tu myšlenku mě přivedl můj správce.“ Potom jsem tišeji dodal: „Učitelka se dívá. Neotáčejte se.“

Mattie vypadala polekaně – a trochu ustaraně, jak se mi zdálo. Jak se ukázalo, její obavy byly oprávněné. Dost potichu, ale zároveň natolik pronikavým šepotem, aby byl slyšet až u pultu, se mě zeptala, jestli má některou knížku vrátit do police. Podal jsem jí obě. Když si je brala, zašeptala téměř spiklenecky: „Ten právník, který vás zastupoval minulý pátek, sehnal Johnovi soukromého detektiva. Prý možná našli něco zajímavého o tom opatrovníkovi ad litem. “

Pomalu jsem s ní procházel kolem polic se ZAJÍMAVOSTMI Z MAINE, doufal jsem, že jí tím nezpůsobím potíže, a zeptal se, jestli ví, co by to mohlo být. Zavrtěla hlavou, usmála se jako profesionální knihovnice a já odešel.

Cestou domů jsem se snažil přemýšlet o tom, co jsem přečetl, ale moc toho nebylo. Osteen byl špatný spisovatel, který pořizoval mizerné fotky, a i když jeho historky byly barvité, obsahově byly hodně hubené. Zmínil se o Sáře a Red-Tops, to ano, ale označoval je za „Dixie-landový oktet“, a dokonce i já jsem věděl, že to nebyla pravda. Red-Tops možná trochu hráli dixieland, ale hlavně to byla bluesová skupina ev. páteční a sobotní večery) a gospelová skupina ev. neděli dopoledne a odpoledne). Podle Osteenova dvoustránkového shrnutí pobytu Red-Tops v TR bylo jasné, že autor v životě neslyšel nikoho zpívat ani jednu Sářinu melodii.

Potvrdil, že nějaké dítě zemřelo na otravu krve způsobenou zraněním od zvířecí pasti, tento příběh se podobal tomu, který jsem slyšel od Brendy Meserveové… a proč by neměl? Osteen ho nejspíš slyšel od Brendina otce nebo dědečka. Říkal také, že ten chlapec byl jediným dítětem Sonyho Tidwella a že skutečné jméno toho kytaristy znělo Reginald. Tidwellovi patrně přijeli na sever z vykřičeného okrsku v New Orleansu – z těch slavných uliček plných klubů a špeluněk, kterým se na přelomu století říkalo Storyville.

V oficiálnější knížce o historii okresu Castle nebylo o Sáře a Red-Tops ani zmínky a ani v jedné knížce se nepsalo o utopeném bratříčkovi Kennyho Austera. Chvilku předtím, než si za mnou přišla promluvit Mattie, jsem měl šílený nápad: že Son Tidwell a Sára Tidwellová byli manželé a že ten malý chlapec (kterého Osteen nejmenoval) byl jejich syn. Našel jsem fotografii, o které se zmiňovala Lindy, a pečlivě si ji prohlédl. Bylo na ní nejméně deset lidí, kteří ztuhle stáli ve skupince před čímsi, co vypadalo jako dobytkářská výstava. V pozadí stálo starodávné pouťové kolo. Fotografie byla možná pořízena na pouti ve Fryeburgu, a i když byla stará a vybledá, čišela z ní prostá, elementární síla, které se žádný z Osteenových vlastních snímků nemohl rovnat. Určitě jste viděli fotografie banditů ze Západu a z doby krize, které v sobě také měly tu přízračnou opravdovost – upjaté tváře nad utaženými kravatami a límečky, oči napůl ve stínu starožitných klobouků.

Sára stála vepředu uprostřed, na sobě měla černé šaty a držela kytaru. Na této fotografii se přímo neusmívala, ale zdálo se, že se jí usmívají oči, a mě napadlo, že ty oči jsou jako z obrazu, takové, jaké vás sledují, kamkoli se v pokoji hnete. Prohlížel jsem si tu fotku a myslel na její skoro vzteklý hlas, jakým na mě mluvila ve snu: Co chceš vědět, zlato? Asi jsem chtěl vědět něco o ní a o těch ostatních – co byli zač, jací byli, když zrovna nehráli a nezpívali, proč odešli, kam jeli.

Obě její ruce byly zřetelně vidět, jednu měla na strunách kytary, druhou na hmatníku, kde za toho pouťového dne roku 1900 držela akord G. Prsty měla dlouhé, muzikantské, bez prstenů. To ještě nemuselo znamenat, že nebyli se Sonem Tidwellem manželé, ale i kdyby nebyli, ten malý kluk, který se chytil do pasti, se mohl narodit na nesprávné straně peřiny. Jenomže stejný nádech úsměvu se skrýval v očích Sona Tidwella. Ta podoba byla pozor_hodná. Napadlo mě, že ti dva byli sourozenci, a ne manželé.

Přemýšlel jsem o tom všem cestou domů a přemýšlel i o těch kabelech, které spíš cítíme než vidíme. Ale hlavně jsem se přistihl, že myslím na Lindy Briggsovou – jak se na mě usmívala a jak se o něco později už neusmívala na svou bystrou mladou knihovnici s maturitou. To mi dělalo starosti.

Pak jsem už byl doma a staral jsem se jen o svůj příběh a lidi v něm – kostlivce, kterým každým dnem přibývalo masa.

* * *

V pátek večer Michael Noonan, Max Devore a Rogette Whitmorová sehráli černou komediální scénku. Předtím se udály dvě věci, které jsou pro vyprávění důležité.

Nejdřív ve čtvrtek večer zavolal John Storrow. Seděl jsem před televizí a měl bez zvuku puštěný baseballový zápas (tlačítko MUTE, kterým je vybavena většina dálkových vládání, je možná nejlepším vynálezem dvacátého století). Přemýšlel jsem o Sáře Tidwellové a Sonu Tidwellovi a synovi Sona Tidwella. Přemýšlel jsem o Storyville, to bylo jméno, které se každému spisovateli muselo zalíbit. A kromě toho všeho jsem v druhém plánu přemýšlelo své ženě, která zemřela těhotná.

„Haló?“ řekl jsem.

„Miku, mám skvělé zprávy,“ spustil John. Připadalo mi, že každou chvíli pukne. „Romeo Bissonette je možná strašný jméno, ale na tom detektivovi, co mi našel, není strašného vůbec nic. Jmenuje se George Kennedy, jako ten herec. Je dobrý a je rychlý. Ten chlap by mohl pracovat v New Yorku.“

„Jestli je to největší poklona, na jakou se vzmůžeš, tak potřebuješ z toho města vypadnout častěji.“

Pokračoval, jako by mě neslyšel. „Keimedy normálně dělá u bezpečnostní firmy – to druhé dělá jenom jako fušku po práci. Což je věčná škoda, to mi věř. Většinu toho zjistil po telefonu. Já prostě žasnu.“

„Nad čím konkrétně žasneš?“

„Trefil do černého, chlapče.“ Znovu mluvil s tím dychtivým uspokojením, které mi připadalo znepokojivé a zároveň konejšivé. „Elmer Durgin udělal od konce května toto: splatil auto; splatil chatu v Rangely Lakes; zaplatil asi devadesát let výživného na děti –“

„Nikdo neplatí výživné devadesát let,“ řekl jsem, ale vypustil jsem to z úst, jenom abych to slyšel… po pravdě řečeno, abych ulevil vzrušení, které ve mě rostlo. „To není možný, McGee.“

„Ale je, když máš sedm dětí,“ zařičel John smíchy.

Vzpomněl jsem si na ten tlustý sebejistý obličej, srdíčkovitá ústa, nehty, které vypadaly nalakované a naleštěné. „To snad ne,“ řekl jsem.

„To snad jo,“ smál se pořád John. Mluvil jako naprostý blázen maniak, takto depresivní. „Fakt je má! Od čtrnácti do t-t-tří! Ten ale m-musí mít p-p-potentního pindíka!“ A znovu bezmocně vyl smíchem. A to už jsem se chechtal s ním – chytil jsem to jako příušnice. „Kennedy mi od-odfaxuje fotky celé rodi… rodiny!“ Úplně jsme se zhroutili, meziměstsky jsme se spolu chechtali. Uměl jsem si představit Johna Storrowa o samotě v kanceláři na Park Avenue, jak řve jako šílenec a děsí uklízečky.

„Ale o to nejde,“ řekl, když byl schopen znovu souvisle promluvit. „Chápeš, v čem je háček že?“

„Ano,“ řekl jsem. „Že by byl tak hloupý?“ Myslel jsem Durgina, ale také Devora. John asi pochopil, že mluvíme o nich obou zároveň.

„Elmer Durgin je drobný právníček z maličkého městyse zastrčeného v hlubokých lesích západního Maine, nic víc. Jak mohl vědět, že se objeví nějaký anděl strážný s balíkem prachů, aby ho objevil pro svět? Mimochodem, koupil si taky loď. Před čtrnácti dny. Je to katamaran s přívěsným motorem. Veliký. Je po všem, Miku. Domácí tým vítězí na celé čáře a ta podělaná klubová vlajka je naše.“

„Když to říkáš.“ Ale moje ruka se vydala vlastní cestou, sbalila se do pěsti a udeřila do pevného dobrého dřeva kávového stolku.

„A hele, ten softbalový zápas nebyl úplně k ničemu.“ John pořád mluvil mezi menšími záchvaty hihňání jako mezi héliovými balónky.

„Ne?“

„Skamarádil jsem se s ní.“

„S ní?“

„S Mattie,“ vysvětloval trpělivě. „Mattie Devorovou.“ Odmlčel se a potom se ozval: „Miku? Jsi tam?“

„Jo,“ řekl jsem. „Uklouzlo mi sluchátko. Promiň.“ Telefon mi neuklouzl ani o centimetr, ale snad to znělo dost přirozeně. A když ne, tak co? Když došlo na Mattie, byl bych – aspoň podle Johna – mimo podezření. Jako domácí služebnictvo u Agathy Christie. Bylo mu osmadvacet, možná třicet. Nápad, že by muž o dvanáct let starší mohl být sexuálně přitahován k Mattie, mu asi vůbec nepřišel na mysl… nebo mu jen bleskl hlavou, než ho zahnal jako naprosto směšný. Stejně jako Mattie zahnala pomyšlení na Jo a muže v hnědém saku.

„Nemůžu zahájit namlouvací tanečky, dokud ji zastupuju,“ řekl, „nebylo by to etické. Ani bezpečné. Ale později… člověk nikdy neví.“

„To ne,“ řekl jsem a slyšel jsem svůj hlas, jako by mluvil někdo jiný, jak se to občas stává ve chvílích, kdy člověka něco naprosto zaskočí. Jako by mluvil někdo z rádia nebo magnetofonu. Jsou to hlasy našich mrtvých přátel, nebo jen gramofon? Vzpomněl jsem si na jeho ruce, s prsty dlouhými a štíhlými a bez prstenu. Jako Sářiny ruce na staré fotografii. „Ne, člověk nikdy neví.“

Rozloučili jsme se a já zůstal sedět a civět na nezvučný baseballový zápas. Napadlo mě, že vstanu a vezmu si pivo, ale připadalo mi to k lednici moc daleko – úplné safari. Cítil jsem jakousi tupou bolest, po které následoval lepší cit: smutná úleva, tak by se to asi dalo nazvat. Byl pro ni příliš starý? Ne, to jsem si nemyslel. Měl příhodný věk. Kouzelný princ č. 2, tentokrát v obleku s vestou. Mattie možná konečně opouští smůla na muže, a jestli ano, měl bych být rád. Budu rád. A uleví se mi. Protože musím psát knihu a nesmím si všímat bílých tenisek svítících pod červenými šaty v houstnoucím šeru ani žhavého uhlíku cigarety, tancujícího ve tmě.

Přesto jsem se poprvé od chvíle, kdy jsem uviděl Kyru v plavkách a sandálech rázovat po bílé čáře okresky 68, cítil doopravdy osamělý.

„Ty legrační človíčku, řekl Strickland,“ pronesl jsem do prázdného pokoje. Vylétlo to ze mě, ještě než jsem poznal, že se chystám něco říct, a když se to stalo, přehodil se v televizi kanál. Z baseballu na opakování Celé rodiny a potom na Rena a Stimpyho. Pohlédl jsem na dálkové ovládání. Pořád leželo na kávovém stoku, kam jsem ho položil. Televizní kanál se znovu změnil a tentokrát jsme se díval na Humphreyho Bogarta a Ingrid Bergmanovou. V pozadí stálo letadlo a já jsem ani nemusel brát dálkové ovládání a zesilovat zvuk, abych věděl, že Humphrey říká Ingrid, aby nastoupila do letadla. Film, který měla moje žena moc ráda. Nakonec se vždycky rozbrečela.

„Jo?“ zeptal jsem se. „Jsi tu?“

Bunterův zvonek jednou cinkl. Velmi slabě. V domě bylo přítomno několik osob, o tom jsem byl přesvědčen. Ale dnes večer jsem si byl poprvé jist, že je to Jo, kdo tu se mnou je.

„Kdo to byl, zlato?“ zeptal jsem se. „Ten chlap na softbalovém hřišti, kdo to byl?“

Bunterův zvonek klidně a nezvučně visel. Ale byla v pokoji. Cítil jsem ji, jako člověk cítí zadržený dech.

Vzpomněl jsem si na ošklivý, odmítavý vzkaz na lednici po mé večeři u Mattie a Ki: modrá růže lhář ha ha.

„Kdo to byl?“ Hlas se mi třásl, vypadalo to, že se rozbrečím. „Co jsi tu s tím chlapem dělala? Copak jsi…“ Ale nemohl jsem se přimět, abych se jí zeptal, jestli mi lhala, jestli mě podváděla. Nemohl jsem se zeptat, přestože ta osoba, kterou jsem cítil, mohla být přítomna pouze v mé hlavě, přiznejme si to.

Televize se přepnula z Casablanky jinam a já uviděl všemi oblíbeného právníka Perryho Masona. Perryho protivník Hamilton Burger vyslýchal) jakousi utrápenou ženu, a najednou se zapnul zvuk, až jsem vyskočil.

„Já nejsem lhářka!“ křičela jakási dávno zapomenutá televizní herečka. Chvilku se dívala přímo na mě a já bez dechu strnul, protože jsem v tom černobílém obličeji z padesátých let uviděl Johanniny oči. „Nikdy jsem nelhala, pane Burgere, nikdy!“

„Dovoluji si prohlásit, že lhala!“ odpověděl Burger. Blížil se k ní a šklebil se jako upír. „Dovoluji si prohlásit –“

Televize se najednou vypnula. Bunterův zvonek jednou prudce cinkl a pak to, co tu bylo, zmizelo. Ale já se cítil líp. Nejsem lhářka… nikdy jsem nelhala, nikdy.

Mohl jsem tomu věřit, kdybych chtěl.

Kdybych chtěl.

Šel jsem spát a té noci se mi nezdály žádné sny.

* * *

Pustil jsem se do práce dřív, než začalo být v pracovně opravdu horko. Napil jsem se trochu džusu, zhltl topinku a pak seděl u IBM skoro do poledne a sledoval, jak psací hlava tancuje a vrtí se, zatímco stránky probíhaly strojem a vycházely ven celé popsané. To staré kouzlo, tak zvláštní a nádherné. Nikdy mi to nepřipadalo doopravdy jako práce, i když jsem tomu tak říkal; připadalo mi to spíš jako jakási divná duševní trampolína, po které skáču. Byly to pružiny, které na chvíli snímaly veškerou tíhu světa.

V poledne jsem si dal pauzu, odjel do mastného království Buddyho Jellisona dát si nějakou ohavnost, pak jsem se vrátil a pracoval asi další hodinu. Potom jsem si zaplaval a důkladně si zdříml v severní ložnici.

Do hlavní ložnice na jižním konci domu jsem sotva strčil nos, a pokud si paní Meserveová myslela, že je to divné, nechala si to pro sebe.

V pátek sedmnáctého jsem se cestou domů zastavil u obchodu Jezerní vyhlídka, abych doplnil palivo do chevroletu. U garáží je taky pumpa a benzín bylo nějaký desetník lacinější, ale nějak se mi to tam nezdálo. Dnes, jak jsem tak stál před obchodem s hadicí od stojanu v ruce a hleděl k horám, zajel k ostrůvku z druhé strany Dodge Ram Billa Deana. Vystoupil a usmál se. „Jak to jde, Miku?“

„Docela dobře.“

„Brenda říká, že píšete jako urvanej z řetězu.“

„To ano,“ řekl jsem a už jsem měl na jazyku otázku, jaké jsou nejnovější zprávy ohledně polámané klimatizace v patře. Otázka na jazyku taky zůstala. Byl jsem pořád příliš úzkostlivý ohledně své znovu získané schopnosti, než abych chtěl cokoli měnit na prostředí, ve kterém jsem psal. Možná to bylo hloupé, ale věci možná někdy fungují jenom proto, že si myslíte, že fungují. Je to stejně dobrá definice víry jako každá jiná.

„No, to rád slyším. Moc rád.“ Asi mluvil docela upřímně, ale nějak mi nepřipadal jako ten starý Bill. Aspoň ne ten, který mě tu před pár dny vítal.

„Hledal jsem nějaké materiály o historii té strany jezera, kde bydlím,“ řekl jsem.

„O Sáře a Red-Tops? Pokud se pamatuju, vždycky jste se o ně trochu zajímal.“

„Ano, ale nejenom o ně. Je toho docela spousta. Mluvil jsem s paní Meserveovou a ona mi vyprávěla o Normalovi Austerovi. Kennyho otci.“

Bill zachoval úsměv, jenom na okamžik přestal odšroubovávat víčko benzínové nádrže, ale já jsem přesto měl docela zřetelný pocit, že uvnitř ztuhl. „Přece byste o takové věci nepsal, co, Miku? Protože tady bydlí spousta lidí, co by to nepovažovali za správný a vzali by to špatně. Říkal jsem Jo to samý.“

„Jo?“ Měl jsem najednou chuť projít mezi pumpami přes ostrůvek, abych ho mohl chytit za paži. „Co s tím má společného Jo?“

Dlouho a opatrně se na mě díval. „Ona vám nic neříkala?“

„O čem to mluvíte?“

„Myslela si, že by mohla o Sáře a Red-Tops něco napsat pro jedny místní noviny.“ Bill velmi pomalu volil slova. Jasně si to pamatuji, i to, jak pražilo slunce, jak mě pálilo do zátylku, a jak ostré byly naše stíny na asfaltu. Začal si čepovat benzín a zvuk motoru pumpy byl také velmi ostrý. „Myslím, že dokonce zmiňovala časopis Yankee. Možná se v tom pletu, ale spíš ne.“

Дата добавления: 2015-11-04