Stephen King Pytel kostí 22 страница

„No… jednoho dne v únoru mi Lindy Briggsová řekla, že do knihovny přišel George Footman kontrolovat hasicí přístroje a detektory kouře. Také se vyptával, jestli Lindy nenašla poslední dobou v koši nějaké plechovky od piva nebo láhve od alkoholu. Nebo cigaretové nedopalky, které byly ručně umotané.“

„Jinými slovy jointy.“

„Mhm. A Dickie Osgood obcházel moje staré přátele, jak jsem se doslechla. Tak si popovídat. Rýžovat zlato. Překopávat hlínu.“

„Má co vykopat?“

„Moc ne, díky Bohu.“

Doufal jsem, že má pravdu, a doufal jsem, že pokud je něco, o čem mi nevypráví, John Storrow to z ní dostane.

„Ale přes to všechno jste nechala Ki za ním chodit.“

„Čeho bych dosáhla tím, kdybych ty návštěvy zatrhla? A myslela jsem si, že když to dovolím, nebude aspoň urychlovat ty svoje plány, které třeba má.“

To dávalo celkem smysl.

„Potom, na jaře, jsem začala mít strašně zvláštní, děsivé pocity.“

„Jak zvláštní? Jak děsivé?“

„Nevím.“ Vytáhla cigarety, podívala se na ně, potom zasunula balíček zase do kapsy. „Nebylo to jen tím, že mi tchán hledal ve skříních špinavé prádlo. Byla to Ki. Začala jsem si dělat o Ki starosti, pokaždé když s ním byla… s nimi. Rogette sem jezdila v BMW, které koupili nebo měli na leasing, a Ki sedávala na schodech a čekala na ni. S taškou hraček, když šlo o jednodenní návštěvu, nebo s kufříkem myšky Minnie, když tam zůstávala přes noc. A když se vracela, měla vždycky o jednu věc víc. Můj tchán strašně věří na dárky. Než ji Rogette strčila do auta, vždycky se na mě studeně usmála a řekla:,Takže v sedm hodin, dáme jí večeři‘, nebo,Takže v osm hodin, a před odjezdem jí dáme pořádnou teplou snídani‘. Já řekla dobře a potom jí Rogette vzala tašku a podala čokoládku, přesně jako když podáváte cukr psovi, když chcete, aby vám podal tlapu. Řekla slovo a Kyra ho zrýmovala. Rogette jí hodila bonbón – haf haf, hodný pejsek, napadlo mě vždycky – a odjely. Vrátily se v sedm večer nebo v osm ráno, BMW přijelo přesně tam, kde teď stojí vaše auto. Podle té ženské by se daly řídit hodinky. A já se začala bát.“

„Že by je zákonný postup přestal bavit a prostě ji unes1i?“ To mi připadalo jako oprávněná obava – tak oprávněná, že jsem ani nemohl věřit, že Mattie vůbec holčičku k dědovi pustila. Při výchově dítěte, stejně jako v ostatním životě, znamená držba devět desetin zákona, a jestli Mattie mluvila pravdu o své minulosti a přítomnosti, soudní projednávání výchovy dítěte se mohlo proměnit v únavný proces dokonce i pro bohatého pana Devora. Únos by nakonec mohl vypadat jako účinnější řešení.

„Ani ne,“ řekla. „Asi by to bylo logické, ale tím to opravdu nebylo. Prostě jsem se začala bát. Ničeho konkrétního. Bylo třeba čtvrt na sedm večer a já si pomyslela: Tentokrát ji ta bělovlasá mrcha nepřiveze. Tentokrát…“

Čekal jsem. Když mlčela, zeptal jsem se: „Tentokrát co?“

„Říkala jsem vám, že nevím. Ale od jara jsem se o Ki bála. Když přišel červen, už jsem to nemohla vydržet a ty návštěvy jsem zatrhla. Kyra byla na mě od té doby pořádně naštvaná. Určitě i kvůli tomu došlo čtvrtého července k té eskapádě. O dědovi moc nemluví, ale každou chvíli se zeptá,Co myslíš, že teď dělá bílá babí, Mattie?‘, nebo,Myslíš, že by se bílé babí líbily moje nové šaty?‘ Nebo ke mně přiběhne a řekne,Písnička. babička, krabička, jablíčka‘, a chce bonbón.“

„Jak reagoval Devore?“

„Hrozně zuřil. Pořád dokola volal, nejdřív se ptal, co se stalo, a pak vyhrožoval.“

„Fyzickým ublížením?“

„Vyhrožoval soudem. Odvede ji, až se mnou skoncuje, budu stát před celým světem jako neschopná matka, nemám žádnou šanci, moje jediná naděje je ustoupit a dovolit mu vídat vnučku, sakra.“

Přikývl jsem. „,Neodhánějte mě, prosím, to nevypadá na toho chlapa, který volal, když jsem se díval na ohňostroj, ale tohle už spíš.“

„Taky mi volal Dickie Osgood a spousta jiných lidí odtud,“ řekla. „Včetně Lanceova starého kamaráda Richieho Lattimora. Richie říkal, že znesvěcuji Lanceovu památku.“

„A co George Footman?“

„Jednou za čas projede kolem. Dává mi najevo, že mě sleduje. Nevolal ani se nezastavil. Ptal jste se na fyzické hrozby – už jenom když Footmanovo auto vidím na cestě, připadá mi to jako fyzická hrozba. Děsí mě. Ale poslední dobou se mi zdá, že mě děsí všechno.“

,,I když Kyřiny návštěvy přestaly.“

,,I tak. Připadá mi to… jako když se chystá bouřka. Jako když se má něco stát. A každým dnem je ten pocit silnější.“

„Číslo Johna Storrowa,“ řekl jsem. „Chcete ho?“

Mlčky seděla, hleděla do klína. Potom zvedla hlavu a přikývla. „Dejte mi ho. A děkuju vám. Ze srdce.“

Měl jsem to číslo na růžovém papírku v přední kapse. Sevřela ho do prstů, ale nevzala si ho hned. Naše prsty se dotýkaly a ona se na mě dívala tak upřeně, až to zneklidňovalo. Jako by o mých motivech věděla víc než já sám.

„Jak vám to můžu oplatit?“ zeptala se a bylo to tady.

„Povězte Storrowovi všechno, co jste povídala mně.“ Pustil jsem růžový papírek a vstal. „To bude stačit. A teď už musím jít. Zavoláte a povíte mi, jak jste se s ním domluvila?“

„Jistě.“

Šli jsme k mému autu. Když jsme se tam dostali, otočil jsem se k ní.

Okamžik jsem si myslel, že mi položí ruce kolem krku a obejme mě ve vděčném gestu, které by mohlo v naší momentální náladě vést kamkoli – atmosféra byla velmi vypjatá, až melodramatická. Ale byla to melodramatická situace, pohádka, kde je dobro a zlo a pod obojím se tají potlačovaný sex.

Potom se nad hřebenem kopce, kde stojí obchod, objevila světla a přejela kolem garáží. Mířila k nám, byla stále jasnější. Mattie ustoupila a dala si ruce přímo za záda jako dítě, které někdo pokáral. Auto projelo kolem a nechalo nás znovu potmě… ale ta chvilka minula zároveň s ním. Pokud nějaká chvilka byla.

„Díky za večeři,“ řekl jsem. „Byla skvělá.“

„Díky za toho právníka, ten bude určitě taky skvělý,“ řekla a oba jsme se zasmáli. Elektřina z ovzduší vyšuměla. „Jednou o vás mluvil, víte. Devore.“

Překvapeně jsem se na ni podíval. „Divím se, že vůbec věděl, kdo jsem. Tedy dřív.“

„Ale zná vás. Mluvilo vás opravdu vřele, jak mi připadalo.“

„Děláte si legraci. Určitě.“

„Vůbec ne. Prý váš pradědeček a jeho pradědeček pracovali ve stejných táborech a byli sousedé, když nebyli v lese – říkal, myslím, že nedaleko od místa, kde je teď Boydova marina.,Kadili do stejné díry,‘ tak se vyjádřil. Okouzlující, že? Prý podle něj, když z párku dřevorubců z TR můžou vzejít milionáři, systém funguje, jak má.,I když to zabere tři generace,‘ říkal. Tehdy jsem to brala jako skrytou kritiku Lance.“

„To je směšné, ať to myslel, jak chtěl,“ řekl jsem. „Moje rodina pochází z pobřeží. Z Prout’s Neck. Z druhé strany státu. Můj táta byl rybář, a jeho otec taky. Můj pradědeček taky. Chytali humry do pastí a rozhazovali sítě, nekáceli stromy.“ To všechno byla pravda, ale můj mozek se přesto snažil cosi vyhmátnout. Nějakou vzpomínku, která byla spojená s tím, co říkala. Třeba když se na to vyspím, vybaví se mi to.

„Nemohl mluvit o někom z rodiny vaší manželky?“

„Ne. V Maine jsou sice Arlenovi – je to velká rodina –, ale z velké části žijí pořád v Massachusetts. Teď dělají všechno možné, ale když se vrátíte do osmdesátých let minulého století, většinou lámali kámen a dělali kameníky v kraji Malden-Lynn. Devore si z vás vystřelil, Mattie.“ Ale i v té chvíli jsem asi věděl, že tomu tak nebylo. Možná že si zapamatovali kus toho příběhu špatně – dokonce i nejchytřejší chlapíci začínají ztrácet při vzpomínání břit, když jim je přes pětaosmdesát – ale Max Devore si neuměl moc vymýšlet. Před očima mi vytanul obraz skrytých kabelů, schovaných pod povrchem tady v TR – a roztažených všemi směry, skrytých, ale velmi mocných.

Rukou jsem se opíralo horní hranu dveří auta a Mattie se mé ruky dotkla. „Můžu se vás ještě na něco zeptat, než odjedete? Je to ale hloupost, varuj u vás.“

„Jen do toho. Hloupé otázky jsou moje specialita.“

„Máte ponětí, o čem vůbec je ta povídka,Bartleby‘?“

Málem jsem se rozesmál, ale měsíc svítil natolik, že jsem viděl, že mluví vážně, a smíchem bych ji ranil. Byla členkou čtenářského kroužku Lindy Briggsové (kde jsem jednou koncem osmdesátých let měl proslov), nejspíš byla mladší než ostatní nejméně o dvacet let a bála se, že bude vypadat hloupě.

„Příště mám mluvit první,“ pokračovala, „a já bych ráda řekla něco víc než jenom obsah, aby věděli, že jsem to četla. Přemýšlela jsem o tom, až mě rozbolela hlava, a stejně nic nechápu. Pochybuj u, že je to taková ta povídka, kde se všechno zázračně vyjasní na několika poslední stránkách. A mám pocit, že bych to měla chápat – že to mám přímo před sebou.“

To mi znovu připomnělo ty kabely – kabely, které se táhnou všemi směry jako podpovrchová síť, která spojuje lidi a místa. Nevidíte je, ale cítíte. Zvlášť když se pokusíte jim uniknout. Mattie zatím čekala a dívala se na mě s nadějí i úzkostí ve tváři.

„Tak jo, poslouchejte, hodina začíná,“ řekl jsem učitelsky.

„Poslouchám. To mi věřte.“

„Většina kritiků si myslí, že prvním moderním americkým románem je Huckleberry Finn, a to docela odpovídá, ale kdyby byl Bartleby o stovku stran delší, myslím, že bych vsadil na něj. Víte, co to byl skriptor?“

„Tajemník?“

„To je moc vznešené. Písař. Něco jako Bob Cratchit ve Vánoční koledě.

Jenomže Dickens dává Bobovi minulost a rodinný život. Melville nedává Bartlebymu ani jedno. Je to první existenciální postava v americké beletrii, chlapík, který nemá žádná pouta… žádná pouta, víte, k…“

Párku dřevorubců, z kterých můžou vzejít milionáři. Kadí do stejné díry.

„Miku?“

„Co?“

„Je vám něco?“

„Ale ne.“ Znovu jsem se co nejlépe soustředil. „Bartlebyho poutá k životu jenom práce. V tomto směru je to americký typ dvacátého století, neliší se příliš od muže v šedém flanelovém obleku od Sloana Wilsona nebo – v temnější verzi – Michaela Corleona v Kmotrovi. Ale Bartleby pak začne pochybovat dokonce i o práci, tom bohu amerických mužů střední třídy.“

Teď vypadala vzrušeně a já si pomyslel, jaká je to škoda, že nedokončila poslední ročník střední školy. Škoda pro ni i její učitele. „Proto začne říkat,Radši ne‘?“

„Ano. Představte si Bartlebyho jako… horkovzdušný balón. Poutá ho k zemi už jenom jediné lano, a to lano je to jeho psaní. Můžeme měřit postup hniloby v tom posledním lanu podle toho, jak neustále narůstá počet věcí, které Bartleby radši nedělá. Nakonec to lano praskne a Bartleby odletí. Je to hodně znepokojivá povídka, viďte?“

„Jednou v noci se mi o něm zdálo,“ řekla. „Otevřela jsem dveře přívěsu a on tam byl, seděl na schodech v tom starém černém obleku. Byl hubený. Měl málo vlasů. Řekla jsem:,Posunul byste se, prosím? Musím jít ven a pověsit šaty‘. A on na to:,Radši ne.‘ Ano, znepokojivé je asi to pravé slovo.“

„Takže to pořád funguje,“ řekl jsem a nasedl do auta. „Zavolejte mi. Povíte mi, jak to jde s Johnem Storrowem.“

„Zavolám. A jestli vám to můžu jakkoli oplatit, stačí říct.“

Stačí říct. Jak mladý musí člověk být, jak nádherně nevědomý, aby vydal takový bianco šek?

Měl jsem otevřené okno. Natáhl jsem se ven a stiskl jí ruku. Taky mi ji stiskla, a pořádně.

„Hodně se vám stýská po manželce, viďte?“ řekla.

„Je to vidět?“

„Někdy.“ Už mi ruku netiskla, ale stále mi ji držela. „Když jste předčítal Ki, vypadal jste šťastně a zároveň smutně. Viděla jsem ji jenom jednou, vaši ženu, ale podle mě byla moc krásná.“

Myslel jsem zrovna na dotek našich rukou a soustředil se jen na něj. Teď jsem na něj dokonale zapomněl. „Kdy jste ji viděla? A kde? Pamatujete se?“

Usmála se, jako by to byly hodně hloupé otázky. „Pamatuju. Bylo to na hřišti, ten večer, kdy jsem se seznámila s manželem.“

Velmi pomalu jsem ruku vymanil z její. Pokud jsem věděl, Jo ani já jsme se tehdy v létě 1994 nevyskytovali nikde poblíž TR… ale to, co jsem věděl, bylo zřejmě špatně. Jo tady byla některé úterý začátkem července. Dokonce byla na softbalu.

„Určitě to byla Jo?“ zeptal jsem se.

Mattie pohlédla k silnici. Nemyslela na mou ženu; na to bych vsadil dům a ještě k tomu pozemek. Myslela na Lance. Možná to bylo dobře. Když myslela na něj, určitě se nebude dívat moc na mě a já měl pocit, že v té chvíli zrovna moc neovládám svůj výraz. Možná by v mé tváři zahlédla víc, než jsem chtěl dát najevo.

„Ano,“ řekla. „Stála jsem tam s Jennou McCoyovou a Helen Gearyovou – to bylo potom, co mi Lance pomohl s tím sudem piva, se kterým jsem uvízla v bahně, a pak se mě zeptal, jestli s nimi po zápase půjdu na pizzu – a Jenna řekla:,Podívej, to je paní Noonanová,‘ a Helen řekla:,To je ta spisovatelova manželka, Mattie, že má bezva blůzu?‘ Ta blůza měla modré růže.“

Pamatoval jsem se na ni moc dobře. Jo ji měla ráda, protože to byl takový žert – žádné modré růže nejsou, ani přírodní, ani vyšlechtěné. Když ji jednou měla na sobě, teatrálně se mi vrhla kolem krku, přirazila ke mně boky a zvolala, že je moje modrá růže a že ji musím hladit tak dlouho, dokud nezrůžoví. Ta vzpomínka bolela, a moc.

„Byla na druhé straně hřiště, za drátěným plotem,“ pokračovala Mattie, „s nějakým chlapem, který měl na sobě staré hnědé sako se záplatami na loktech. Něčemu se spolu smáli a ona pak pootočila hlavu a podívala se přímo na mě.“ Chvilku mlčela, jen stála v těch svých červených šatech vedle mého auta. Pozvedla si vlasy ze zátylku, podržela je, pak je nechala zase spadnout. „Přímo na mě. Opravdu mě viděla. A vypadala tak… sice se zrovna smála, ale ten pohled byl jaksi smutný. Jako by mě znala. Potom ji ten pán vzal kolem pasu a odešli pryč.“

Ticho, jenom cvrčci a v dálce hučení náklaďáku. Mattie chvíli jen stála, jako by snila s otevřenýma očima, a potom cosi vycítila a podívala se na mě.

„Něco se stalo?“

„Ne. Ale kdo byl ten chlap, který držel mou ženu kolem pasu?“

Trochu nejistě se zasmála. „No, pochybuju, že to byl nějaký amant, víte. Bylo hodně starší. Bylo mu nejmíň padesát.“ No a co? pomyslel jsem si. Mně bylo čtyřicet, ale to neznamenalo, že mi uniklo, jak se Mattie ve svých šatech pohybuje nebo jak si zvedá vlasy ze zátylku. „Přece… děláte si legraci, ne?“

„Opravdu nevím. V poslední době je čím dál víc věcí, které nevím. Ale ta dáma je každopádně po smrti, takže na tom nezáleží.“

Mattie vypadala ustaraně. „Jestli jsem do něčeho šlápla, Miku, tak mi promiňte.“

„Kdo byl ten muž? Víte to?“

Zavrtěla hlavou. „Myslela jsem, že je to nějaký turista – vypadal nato, možná proto, že měl sako a přitom byl teplý letní večer – ale pokud byl, nebydlel ve Warringtonu. Většinou jsem tamější lidi znala.“

„A odešli spolu?“

„Ano.“ Znělo to neochotně.

„K parkovišti?“

„Ano.“ Ještě neochotněji. A tentokrát lhala. Věděl jsem to s podivnou jistotou, která daleko přesahovala intuici; skoro jako bych jí četl myšlenky.

Natáhl jsem se oknem a znovu ji vzal za ruku. „Říkala jste, že pokud mě napadne, jak byste mi to mohla oplatit, stačí říct. Takže říkám. Povězte mi pravdu, Mattie.“

Kousla se do rtu, dívala se na mou ruku, která překrývala její. Potom se mi podívala do tváře. „Byl to takový statný chlap. V tom starém saku vypadal trochu jako vysokoškolský profesor, ale klidně to mohl být tesař, co já vím. Měl černé vlasy. Opálený. Smáli se spolu, hodně, a ona se pak na mě podívala a úplně ji smích přešel. On ji pak vzal kolem pasu a odešli pryč.“ Odmlčela se. „Ale ne k parkovišti. Šli k Ulici.“

K Ulici. Odkud mohli jít na sever kolem jezera až k Smějící se Sáře.

A potom? Kdo ví?

„Nikdy mi neřekla, že sem tehdy v létě jela,“ pronesl jsem.

Zdálo se, že Mattie zkoumá několik odpovědí, ale žádná se jí nelíbí.

Pustil jsem její ruku. Byl čas, abych jel. Vlastně jsem litoval, že jsem neodjelo pět minut dřív.

„Miku, vím určitě –“

„Ne,“ přerušil jsem ji. „Nevíte. Ani já ne. Ale hodně jsem ji miloval, a tak se pokusím to nechat být. Nejspíš to nic neznamená, a kromě toho – co jiného můžu dělat? Děkuju za večeři.“

„Není zač.“ Mattie vypadala, že se snad rozpláče, tak jsem ji znovu vzal za ruku a políbil jsem ji na ni. „Cítím se jako pitomec.“

„Žádný pitomec nejste,“ řekl jsem jí.

Políbil jsem jí ruku ještě jednou a pak odjel. Takové tedy bylo moje rande, první po čtyřech letech.

Cestou domů jsem si vzpomněl na jedno staré přísloví o tom, jak člověk nikdy pořádně toho druhého nezná. Je snadné s touto myšlenkou nezávazně souhlasit, ale je to rána – hrozná a nečekaná jako prudká vzduchová turbulence při dosud klidném letu –, když člověk objeví, že to v jeho životě platí doslova. Pořád jsem si pamatoval na naši návštěvu u jedné doktorky přes plodnost, když jsme se pokoušeli o dítě už víc než dva roky, neúspěšně. Doktorka nám řekla, že mám nízký spermiogram – nijak katastrofální, ale tak nízký, že objasňoval důvod, proč Jo nemohla otěhotnět.

„Jestli chcete dítě, nejspíš je budete mít bez zvláštní pomoci,“ řekla doktorka. „Šance i čas jsou pořád na vaší straně. Může se to stát zítra nebo taky za čtyři roky. Budete mít někdy dům plný dětí? To asi ne. Ale možná budete mít dvě, a skoro jistě budete mít jedno, pokud nepřestanete dělat to, z čeho děti pocházejí.“ Usmála se. „Nezapomeňte, že radost přináší samotná cesta.“

Užili jsme si spousty radosti, to ano, mnohokrát jsme zazvonili na Bunterův zvonek, ale žádné dítě nepřicházelo. Potom Johanna umřela, když za horkého dne běžela přes parkoviště u nákupního střediska, a v kabelce měla mimo jiné domácí těhotenský test Norco, o kterém mi neřekla, že ho chce kupovat. Stejně jako mi neřekla, že koupila pár umělohmotných sov, aby nám vrány nekadily na verandu u jezera.

Co ještě mi neřekla?

„Přestaň,“ zamumlal jsem. „Kristepane, přestaň na to myslet.“ Ale to nešlo.

* * *

Když jsem se vrátil na Sáru, ovocné a zeleninové magnety na lednici tvořily znovu kruh. Uprostřed byla tři písmena:

b h
u

Posunul jsem u tam, kam podle mého názoru patřilo, takže vzniklo slovo „buh“, nebo snad zkrácená verze slova „buch“. Co to přesně znamenalo? „Mohl bych o tom spekulovat, ale radši ne,“ pronesl jsem do prázdného domu. Podíval jsem se na losa Buntera, přál jsem si, aby zvonek kolem jeho moly prožraného krku zazvonil. Když se to nestalo, otevřel jsem dva nové balíčky Magnabety, nalepil jsem písmena na dveře lednice a rozstrkal je tam. Pak jsem sešel do severního křídla, svlékl se a vyčistil si zuby.

Jak jsem tak cenil tesáky do zrcadla v mydlinkovém komiksovém šklebu, uvažoval jsem o tom, že zítra ráno znovu zavolám Wardu Hankinsovi. Mohl bych mu říct, že moje pátrání po těch nepolapitelných umělo hmotných sovách se posunulo z listopadu 1993 do července 1994. Jaké schůzky měla Jo zapsané v kalendáři na tento měsíc? Jakou záminku měla, aby jela do Derry? A až skončím s Wardem, mohl bych se vrhnout na Johanninu přítelkyni Bonnie Amudsonovou a zeptat se jí, jestli se s Jo v posledním létě jejího života něco dělo.

Nech ji odpočívat v pokoji, co říkáš? To byl ten ufounský hlas. K čemu ti to bude? Dejme tomu, že si zaskočila do TR po některé schůzi správní rady, třeba to byl jen chvilkový nápad, potkala starého známého, vzala ho do domu na večeři. Jenom večeři…

Дата добавления: 2015-11-04