Stephen King Pytel kostí 20 страница

„Určitě ne,“ řekl jsem. „Střevíčkové sklo se vyrábělo speciálně v Království Grimoire. Bylo hladké a nerozbitné, pokud jsi nezpívala vysoké C, když jsi je měla obuté.“

„Dostanu je taky?“

„Bohužel ne, Ki,“ řekl jsem, „nikdo už neumí střevíčkové sklo vyrábět.

Je to ztracené umění, stejně jako toledská ocel.“ V přívěsu bylo horko a Ki mě hřála na košili, kde se o mě opírala, ale nestěžoval jsem si. Chovat děcko na klíně bylo skvělé. Její matka venku si zpívala a sbírala talíře ze stolku, ti kterého jsme měli piknik. Slyšet ji, jak si zpívá, bylo také skvělé.

„Tak dál, dál,“ pobízela mě Kyra a ukazovala na obrázek Popelky drhnoucí podlahu. Dívenka, nervózně vykukující zpoza matčiny nohy, byla pryč; zlostná tvrdohlavá holčička Jánatuzatracenoupláždojdu ze sobotního dopoledne byla taky pryč; zůstalo jenom ospalé děcko, které bylo hezké, bystré a důvěřivé. „Už to dlouho nevydlžím.“

„Potřebuješ lulat?“

„Ne,“ podívala se na mě trochu pohrdavě. „A žíká se tomu čulat. Lulají malé děti. A už jsem byla. Ale jestli honem nepočteš, tak usnu.“

„Pohádky se nemůžou vyprávět honem honem, když je v nich kouzlo, Ki.“

„Tak teda honem, co můžeš.“

„Dobře.“ Otočil jsem stránku. Byla na ní Popelka, která se snažila brát všechno sportovně a mávala na rozloučenou svým protivným sestrám, jež odjížděly na ples oblečené jako hvězdičky na diskotéku. „Jakmile se Popelka rozloučila s Tammi Faye a Vannou –“

„Tak se jmenujou ty sestly?“

„Taková jména jsem si pro ně vymyslel, ano. Líbí se ti?“

„Jasně.“ Usadila se mi na klíně pohodlněji a znovu si opřela hlavu o hruď.

„Jakmile se Popelka rozloučila s Tammi Faye a Vannou, objevilo se v rohu kuchyně jasné světlo. Vystoupila z něj krásná paní ve stříbrných šatech. Drahokamy ve vlasech jí zářily jako hvězdy.“

„Kmotšička víla,“ řekla Kyra věcně.

„Ano.“

Přišla Mattie se zpola vypitou lahví Mondavi a očouzeným nářadím z grilu. Měla jasně červené šaty. Na nohou měla sandály tak bílé, až se zdálo, že v tom šeru svítí. Vlasy měla svázané dozadu, a i když z ní ještě nebyla ta ohromující klubová krasavice, kterou jsem v ní onehdy viděl, byla velmi hezká. Teď se podívala na Kyru, podívala se na mě, povytáhla obočí, naznačila pažemi, že ji zvedne. Zavrtěl jsem hlavou a naznačil tak, že ani jeden ještě nejsme tak docela připraveni.

Znovu jsem začal číst a Mattie se pustila do drhnutí několika kousků náčiní. Pořád si pobrukovala. Než domyla špachtli, Kyřino tělo se uvolnilo natolik, že mi to bylo jasné – už zabrala, a tvrdě. Zavřel jsem Zlatou knihu pohádek a položil ji na kávový stolek vedle sloupku několika dalších knih – asi těch, které četla Mattie. Vzhlédl jsem, všiml si, že se na mě dívá z kuchyňky, a naznačil dvěma prsty V jako vítězství. „Noonan zvítězil technickým knokautem v osmém kole,“ řekl jsem.

Mattie si otřela ruce do utěrky a přišla za námi. „Dejte mi ji.“ Já jsem však vstal i s Kyrou v náručí. „Já ji odnesu. Kam?“ Ukázala mi směr.,Vlevo.“

Nesl jsem dítě chodbičkou tak úzkou, že jsem musel dávat pozor, abych jí neotloukal nožky na jedné straně a temeno hlavy na druhé straně. Na konci chodbičky byla koupelna, zářivě čistá. Vpravo byly zavřené dveře, jež patrně vedly do ložnice, kterou Mattie kdysi sdílela s Lancem Devorem a kde teď spala sama. Pokud zde občas nocoval nějaký přítel, Mattie si dala záležet, aby jeho přítomnost z přívěsu vyhladila.

Opatrně jsem se protáhl dveřmi a podíval se na postýlku s načechranou pokrývkou se stolistými růžemi, na stolek s domečkem pro panenky, na obrázek Smaragdového města na stěně, na nápis (vyvedený lesklými samolepicími písmeny) CASA KYRA na druhé stěně. Devore ji odtud chtěl odvést, z domova, na kterém nebylo nic špatného – naopak, kde bylo všechno dokonale v pořádku. Casa Kyra byl pokojíkem holčičky, která vyrůstá, jak má.

„Položte ji na postel a pak si jděte nalít víno,“ řekla Mattie. „Já ji obléknu do pyžama a přijdu za vámi. Vím, že si musíme o něčem pohovořit.“

„Dobře.“ Položil jsem ji na pokrývku, pak se sklonil ještě kousek, protože jsem jí chtěl dát pusu na nos. Skoro jsem si to rozmyslel, ale pak jsem to stejně udělal. Když jsem odcházel, Mattie se usmívala, takže to asi bylo v pořádku.

* * *

Nalil jsem si trochu vína, vrátil se do maličkého obýváku a podíval se na ty dvě knihy vedle Kyřiny sbírky pohádek. Vždycky mě zajímá, co lidé čtou, protože vám to o nich leccos napoví; lepším vodítkem už je jenom obsah jejich lékárničky, ale prohrabovat se na návštěvě hostiteli v lécích a lektvarech se v lepší společnosti považuje za neslušné.

Knihy byly velmi rozdílné, až by se dalo říct schizofrenní. Jedna, s hrací kartou jako záložkou asi ve třech čtvrtinách, bylo brožované vydání Tichého svědka od Richarda Northa Pattersona. Zatleskal jsem jejímu vkusu; Patterson a DeMille jsou asi nejlepší současní populární spisovatelé. Druhá knížka, vázaná a dost těžká, byla Sbírka krátkých povídek od Hermana Melvilla. Něco vzdálenějšího Richardu Northovi Pattersonovi si těžko dokážete představit. Podle vybledlého fialového razítka na ořízce patřila kniha obecní knihovně Four Lakes. To byla hezká kamenná budova asi pět mil na jih od jezera Dark Score, kde okreska 68 opouští TR a míří do Mottonu. Mattie tam asi pracovala. Otevřel jsem knížku podle záložky, což byla další karta, a uviděl, že zrovna čte „Bartlebyho“.

„Nerozumím tomu,“ ozvala se za mnou a vylekala mě tak hrozně, že jsem knihy skoro upustil. „Líbí se mi to – je to docela dobrá povídka –, ale nemám vůbec ponětí, co to znamená. Ta druhá, no, v té jsem dokonce přišla na to, kdo to udělal.“

„Je to divná dvojka, když to čtete současně,“ poznamenal jsem a položil je znovu na stolek.

„Toho Pattersona čtu pro potěšení,“ řekla Mattie. Vešla do kuchyňky, pohlédla krátce (a trochu toužebně, jak mi připadalo) na láhev vína, pak otevřela lednici a vytáhla džbán limonády. Na dvířkách lednice byla slova, která už její dcera vytvořila ze svého sáčku Magnetabety: KI a MATTIE a HO HO (asi šlo o Santa Clause). „No, vlastně obě čtu pro potěšení, ale máme,Bartlebyho‘ probírat v kroužku, kam chodím. Scházíme se každý čtvrtek večer v knihovně. Musím přečíst ještě deset stránek.“

„Čtenářský kroužek.“

„Mhm. Vede ho paní Briggsová. Založila ho dávno předtím, než jsem se narodila. Je vedoucí knihovny ve Four Lakes, víte.“

„Vím. Lindy Briggsová je švagrová mého správce.“

Mattie se usmála. „Svět je malý, viďte?“

„Ne, svět je velký, ale tohle městečko je malé.“

Už se chtěla opřít o kuchyňskou linku se sklenicí limonády v ruce, pak si to rozmyslela. „Nepůjdeme si sednout ven? Tak by každý, kdo pojede kolem, viděl, že jsme pořád oblečení a že nemáme co tajit.“

Konsternovaně jsem se na ni podíval. Vracela mi pohled s poněkud cynickým humorem. Nebyl to výraz, který se nějak zvlášť hodil k její tváři.

„Je mi sice teprve jedenadvacet, ale nejsem hloupá,“ řekla. „Sleduje mě. Vím to a vy nejspíš taky. Jindy bych byla v pokušení říct, že se na něj vykašlu, když nerozumí vtipu, ale venku je chladněji a kouř z grilu zažene dost komárů. Šokovala jsem vás? Jestli ano, tak promiňte.“

„Ne.“ Ale šokovala, trochu. „Nemusíte se omlouvat.“

Odnesli jsme si sklenice po trochu vratkých škváro betonových schodech ven a posadili se vedle sebe do zahradních křesílek. Vlevo od nás do houstnoucího šera svítila měkká zář uhlíků z grilu. Mattie se opřela, přiložila si na okamžik chladnou sklenici k čelu, pak vypila skoro celý zbytek, až jí ledové kostky sklouzly k zubům a led zarachtal. Mezi stromy za přívěsem a na druhé straně cesty vrzali cvrčci. O kus dál u okresky 68 jsem viděl nad benzínovým ostrůvkem u obchodu Jezerní vyhlídka jasně bílé světlo zářivek. Sedák mé židle byl trochu uvolněný, všité přezky roztřepené a celá židle se dost nakláněla vlevo, ale stejně nebylo místa, kde bych v té chvíli seděl radši. Z tohoto večera se vyklubal malý tichý zázrak… aspoň zatím. Pořád jsme ještě museli probrat Johna Storrowa.

„Jsem ráda, že jste přišel zrovna v úterý,“ řekla. „Úterní večery jsou pro mě krušné. Pořád myslím na zápas u Warringtona. Kluci budou touto dobou sbírat výstroj – pálky a masky – a vracejí to do skladu za domácí metou. Dopíjejí poslední pivo a kouří poslední cigaretu. Tam jsem se seznámila s manželem, víte. Určitě už vám to všechno vyprávěli.“

Neviděl jsem jí pořádně do tváře, ale zaslechl jsem náznak hořkosti, který se jí vkradl do hlasu, a domyslel jsem si, že má pořád ten cynický výraz. Byl na ni příliš stařecký, ale pomyslel jsem si, že k němu přišla docela poctivě. Ale jestli si nedá pozor, zapustí kořeny a poroste.

„Něco jsem slyšel od Billa, ano – Lindina švagra.“

„Aha, ano – náš příběh je k dostání všude. V obchodě, nebo Village Cafe, nebo v garáži toho starého kecala… kterého můj tchán mimochodem zachránil před Western Savings. Zakročil těsně předtím, než banka začala vymáhat hypotéku. Teď si Dickie Brooks a jeho kámoši myslí, že Max Devore je živoucí Ježíš. Doufám, že jste od pana Deana slyšel rozumnější verzi, než jakou byste dostal v krámě. Určitě to tak bylo, jinak byste neriskoval hamburger u Jezabel.“

Chtěl jsem změnit téma, pokud to šlo – její vztek byl pochopitelný, ale neužitečný. Samozřejmě že jsem to chápal spíš já než ona; nebylo to moje dítě, které se proměnilo v kapesník přivázaný doprostřed přetahovacího lana. „U Warringtona se pořád hraje softbal? I když to tam Devore koupil?“

„Ale jistě. Každé úterý večer jezdí na hřiště v motorovém křesle a dívá se. Udělal ještě jiné věci, co se sem vrátil, jsou to spíš jen pokusy koupit si dobré mínění v městečku, ale myslím, že softbalové zápasy skutečně miluje. Ta Whitmorová tam chodí taky. Vozí tam záložní kyslíkovou nádrž na malém červeném trakářku s bělobokou gumou vpředu. Nosí také hráčskou rukavici, pro případ, že by nějaká faleš zalétla ke křeslu. Začátkem sezóny schytal jednu ránu, jak jsem slyšela, a od hráčů i diváků se mu dostalo potlesku na otevřené scéně.“

„Myslíte, že si na ty zápasy chodí připomínat syna?“

Mattie se nevesele usmála. „Neřekla bych, že si někdy na Lance vzpomene, ani když je na hřišti. U Warringtona se hraje tvrdě – sklouznou na metu, až se octnou všemi čtyřmi ve vzduchu, skáčou do křoví pro vysoké míčky, nadávají si, když něco pokazí – a to se starému Maxu Devorovi líbí, proto si úterní zápas nikdy nenechá ujít. Rád se dívá, když uklouznou a pak z nich teče krev.“

„Tak hrál i Lance?“

Pozorně si to promýšlela. „Hrál tvrdě, ale nebyl cvok. Chodil tam, protože ho to bavilo. To nás všechny. My ženy – kruci, vlastně jsme byly holky, manželce Bernayho Therriaulta, Cindy, bylo teprve šestnáct jsme stály za brankou u první základny, kouřily cigarety nebo se oháněly po komárech, povzbuzovaly naše kluky, když se jim něco povedlo, smály se jim, když udělali hloupost. Půjčovaly jsme si limonády nebo se dělily o pivo. Já jsem obdivovala dvojčata Helen Gearyové a ona pusinkovala Kyru pod bradou, až se Ki hihňala. Někdy jsme pak chodily do Village Cafe a Buddy nám dělal pizzu, platil ten, kdo prohrál. Po zápase byli všichni zase kamarádi, víte. Seděli jsme tam, smáli a hulákali a foukali po sobě obaly od brček, někteří kluci se trochu nalili, ale nikdo nebyl zlý. Tehdy nechávali všechno zlé na hřišti. A víte co? Teď za mnou nikdo nepřijde. Ani Helen Gearyová, to byla moje nejlepší kamarádka. Ani Richie Lattimore, který byl nejlepší Lanceův kamarád – ti dva dokázali mluvit hodiny a hodiny o kamenech a ptácích a stromech, které byly za jezerem. Přišli na pohřeb a pak chvíli pobyli, a potom… víte, jaké to bylo? Když jsem byla malá, vyschla nám studna. Nějakou dobu teče z kohoutku takový čúrek, pak už jenom vzduch. Jenom vzduch.“ Cynismus zmizel a v hlase zbyla jenom bolest. „Viděla jsem Helen o Vánocích a slíbily jsme si, že se sejdeme o narozeninách dvojčat, ale sešlo z toho. Myslím, že se bojí ke mně přiblížit.“

„Kvůli starému pánovi?“

„Komu jinému? Ale to nic, život jde dál.“ Napřímila se, vypila zbytek limonády a sklenku odložila. „A co vy, Miku? Vrátil jste se, abyste napsal knihu? Dáte TR jméno?“ To byl místní bon mot, který se mi připomenul s téměř bolestným záchvatem nostalgie. O místních, kteří měli velké plány, se říkalo, že jsou odhodlaní dát TR jméno.

„Ne,“ řekl jsem, a pak jsem sám sebe překvapil, protože jsem dodal:

„Už to nedělám.“

Myslím, že jsem očekával, že vyskočí na nohy, překotí židli a strašlivě vykřikne hrůzou a nesouhlasem. To všechno o mně leccos prozrazuje, a nic lichotivého.

„Jste v důchodu?“ zeptala se naprosto klidně a pozoruhodně statečně. „Nebo máte spisovatelský blok?“

„No, rozhodně nejde o dobrovolný důchod.“ Uvědomil jsem si, že konverzace nabrala poněkud zábavný směr. Původně jsem sem přišel, abych ji dohodil Johnu Storrowovi – abych jí nacpal Johna Storrowa do krku, jestli to bude nutné –, a místo toho tu poprvé s někým probírám fakt, že nedokážu psát. Poprvé.

„Takže je to blok.“

„Taky jsem si to myslel, ale teď to nevím jistě. Myslím, že spisovatelé mají třeba určitou zásobu příběhů – jsou zabudované do jejich softwaru. A když jim dojdou, tak psaní končí.“

„To pochybuji,“ řekla. „Možná že teď budete psát, když jste tady. Možná že taky proto jste se vrátil.“

„Snad máte pravdu.“

„Bojíte se?“

„Někdy. Hlavně toho, co budu dělat celý zbytek života. Neumím stavět lodě v lahvích a zahrádkářské střevo měla moje manželka.“

„Já se taky bojím,“ řekla. „Hodně se bojím. Teď už pořád, jak se mi zdá.“

„Že vyhraje ten soud? Mattie, proto jsem –“

„Ten soud je jenom jedna věc,“ řekla. „Bojím se už jenom proto, že tu jsem, v TR. Začalo to letos v létě, to už jsem dávno věděla, že Devore mi chce Ki odvést, jestli bude moct. A je to pořád horší. Je to, jako když se člověk dívá, jak se nad New Hampshirem sbírají bouřkové mraky a pak se hrnou přes jezero. Nemůžu to líp vyjádřit, jenom snad…“ Posunula se, přehodila si nohu přes nohu a pak se naklonila, aby si přetáhla sukni šatů přes holeň, jako by jí byla zima. „Jenomže poslední dobou jsem se několikrát v noci probudila a byla jsem si jistá, že nejsem v ložnici sama. Jednou jsem si byla jistá, že nejsem v posteli sama. Někdy je to jenom takový pocit – jako když bolí hlava, jenomže v nervech – a někdy mám dojem, že slyším šepot nebo pláč. Jednou večer jsem pekla koláč – bylo to asi před čtrnácti dny – a zapomněla jsem uklidit mouku. Druhý den ráno byla plechovka převrácená a mouka byla rozházená po celé lince. Někdo do ní napsal,ahoj‘. Nejdřív jsem si myslela, že to byla Ki, ale ona tvrdí, že ne. Kromě toho to nebylo její písmo, ona píše ještě cik cak. Nevím, jestli by vůbec dokázala ahoj napsat. Možná čau, ale… Miku, přece by mi sem někoho neposílal, aby se mě snažil vyděsit, nebo ano? To je přece hloupost, ne?“

„To nevím.“ Myslel jsem na cosi, co bouchalo do izolace, zatímco jsem stál ve tmě na schodech. Myslel jsem na ahoj, napsané magnety na dveře lednice, a na dítě plačící ve tmě. Kůži jsem měl víc než chladnou; úplně mi znecitlivěla. Bolení hlavy v nervech, to bylo dobré, přesně tak se člověk cítí, když se něco natáhne přes zeď skutečného světa a sáhne vám to na zátylek.

„Možná to jsou duchové,“ usmála se nejistě a ten úsměv vypadal spíš vyděšeně než pobaveně.

Otevřel jsem ústa, abych jí pověděl, co se děje v Smějící se Sáře, a pak jsem je zase sklapl. Měli jsme na vybranou: buď sklouzneme do debaty o paranormálních jevech, nebo se můžeme vrátit do viditelného světa. Do toho, kde se Max Devore snaží ukrást pro sebe dítě.

„Jo,“ řekl jsem. „Duchové se chystají promluvit.“

„Škoda, že vám nevidím líp do tváře. Před chvilkou jste se tvářil moc zvláštně. Proč?“

„Ani nevím,“ řekl jsem. „Ale zrovna teď si myslím, že bychom měli radši mluvit o Kyře. Souhlasíte?“

„Tak dobře.“ Ve slabém světle z grilu jsem viděl, že se usazuje, jako by očekávala ránu.

„Dostal jsem předvolání, abych v pátek v Castle Rock vypovídal do protokolu. Před Elmerem Durginem, který je Kyřin opatrovník ad litem – “

„Ten nafoukaný žabák není vůbec nic!“ vybuchla. „Je to tchánův kapesník, stejně jako Dickie Osgood, oblíbený kšeftař s realitami starého Maxe! Dickie a Elmer Durgin spolu chodí pít do Mellow Tiger, nebo aspoň chodili, než se ten obchod skutečně rozjel. Pak jim nejspíš někdo řekl, že by to vypadalo nápadně, a tak toho nechali.“

„Papíry mi doručil zástupce George Footman.“

„Další podezřelý, jako obvykle,“ řekla Mattie potichu. „Dickie Osgood je had, ale George Footman je hyena. Dvakrát ho policajti suspendovali. Ještě jednou a bude moct pracovat pro Maxe Devora na plný úvazek.“

„No, vyděsil mě. Snažil jsem se to nedat najevo, ale je to tak. A lidi, kteří mě straší, mě taky rozčilují. Zavolal jsem svému agentovi do New Yorku a pak si najal právníka. Takového, který se specializuje na svěřování dětí do výchovy.“

Snažil jsem se rozeznat, jak to bere, ale nešlo to, i když jsme seděli docela blízko u sebe. Pořád měla ten napjatý výraz jako žena, která čeká tvrdé rány. Ale na Mattie už možná ty rány začaly dopadat.

Pomalu, beze spěchu, jsem jí tlumočil svůj rozhovor s Johnem Storrowem. Zdůraznil jsem, co Storrow říkalo rovnosti pohlaví – že to v jejím případě může být negativní faktor, který umožní soudci Rancourtovi, aby jí Kyru odebral. Také jsem jí bez obalu vysvětlil, že Devore může mít tolik právníků, kolik chce – nemluvě o vhodných svědcích, když tu má Richarda Osgooda, který oběhne TR a rozdá Devorovy peníze –, ale že soud není povinen jí poskytnout byť jen kornout zmrzliny. Skončil jsem tím, že John chce zítra v jedenáct mluvit s jedním z nás, a že by to měla být ona. Pak jsem čekal. Ticho se táhlo, rušili ho jen cvrčci a slabý zvuk náklaďáku bez tlumiče, který někde túroval nějaký kluk. Nad okreskou 68 zhaslo bílé světlo zářivek na znamení, že obchod Jezerní vyhlídka skončil další letní pracovní den. Nelíbilo se mi, že Mattie mlčí; zdálo se mi, že je to předehra k výbuchu. Yankeeskému výbuchu. Zachovával jsem klid a čekal, až se mě zeptá, jakým právem se jí motám do osobních věcí.

Když nakonec promluvila, měla tichý a poraženecký hlas. Bolelo mě, když jsem ji tak slyšel, ale nepřekvapilo mě to, stejně jako ten cynický pohled před chvílí. A zatvrdil jsem se proti němu, co to šlo. Hele, Mattie, svět je krutej. Tumáš další pecku.

„Proč to děláte?“ zeptala se. „Proč najímáte drahého newyorského právníka, aby převzal můj případ? Tohle mi nabízíte, ne? Určitě, protože já si ho rozhodně najmout nemůžu. Dostala jsem třicet tisíc dolarů z pojistky, když umřel Lance, a měla jsem štěstí, že jsem je dostala. Tu pojistku si koupil od jednoho kamaráda ze softbalu, byl to spíš vtip, ale bez ní bych loni v zimě přišla o přívěs. Ve Western Savings možná mají rádi Dickieho Brookse, ale na Mattie Stanchfieldovou-Devorovou zvysoka kašlou. V knihovně si vydělám po zdanění tak stovku týdně. Takže mi nabízíte, že zaplatíte. Je to tak?“

„Je.“

„Proč? Ani nás neznáte.“

„Protože…“ Odmlčel jsem se. Matně si vzpomínám, že jsem chtěl, aby v tu chvíli zasáhla Jo, žádal jsem svou mysl, aby mi připomněla její hlas, který jsem pak mohl tlumočit Mattie jako svůj vlastní. Ale Jo nepřišla. Musel jsem si poradit sólo.

Дата добавления: 2015-11-04